Popis projektu

Povídka

Napsáno 1889

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

Páter Eustach, žijící v jednom klášteře v Praze, byl podivín. Nikoho si nevšímal a do svého bytu se zavíral jako do pevnosti. Ani prach si utřít nedal. Svítil jen v jednom pokoji. Jednou se tam cidič Cyterák pokusil vniknout, viděl však jen spoušť, na podlaze hnědé skvrny. Byl však páterem přistižen – již nesměl nikdy více k němu přijít pro boty ani s tabákem.

Páterovo tajemství vyšlo najevo až po jeho smrti. Všude bylo prachu jako nachumeleno, na podlaze v něm byly vyšlapány cestičky – P.Eustach měl i v pokoji kroky vyměřeny. V druhém pokoji byla ještě větší spousta. Prach byl jen uprostřed ušlapán, kolem staré židle a velké truhly, vesnické, namodro malované. A v truhle bylo ono tajemství P.Eustacha – šaty, střevíce, čepec a další oblečení, stará modlitební kniha, dva dopisy adresované P.Eustachovi, když byl ještě studentem — všechno památky po páterově matce.

K těmto památkám chodil nemluvný kněz, který se lidí štítil, jemuž život nedal nic tak čistého, posvátného než vzpomínky na mládí a matku…

Zvědaví novicové teď s účastenstvím hleděli na žlutou, voskovou tvář nebožtíkovu, přísného výrazu i po smrti, a neodříkávali za něj modlitbu jen tak, aby ji odříkali…

Tak hluboké pochopení lidské duše, složité a nepřístupné svým životním osudem, na malé ploše, prostřednictvím atraktivní literární formy povídky s tajemstvím a ve zkratkách, které vnímavý čtenář pochopí a domyslí, svědčí o mistrovském umění svého autora.

Klášterní postavy Jiráskovy o typ podivína rozmnožil P.Eustach. Vše ho v životě zklamalo, zbyla mu pouze jasná vzpomínka matčina.

(Jaromír Borecký)