Popis projektu

Historický román

Napsáno 1881

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

První vydání: Světozor 1881, samostatně 1885, poté ve sv. 5 Sebraných spisů I a ve sv. 22 Sebraných spisů II

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 220

Kapitol: 24

Charakteristika: Historický román

Doba: 18. století

Hlavní témata: Hledání, víra, osvícenství, fanatismus, zloba, láska, svoboda

Zfilmováno: Ano (Poklad hraběte Chamaré, 1983, režie Zdeněk Troška)

Zajímavost: Román napsal Jirásek u příležitosti 100.výročí vydání tolerančního patentu (1781). Děj umístil do doby před jeho vydáním. Příběh vychází ze skutečné pověsti o hledání pokladu na hradu Potštejně.

Korektury “Pokladu” pro nové vydání bylo to poslední, co Jirásek těsně před svou smrtí udělal. Tak ještě na prahu smrti uzpůsobil Jirásek román, napsaný před půl stoletím, pro literární komunikaci počítající s adresátem, jemuž je radno víc napovídat než dopovídat.

Koncem roku 1780, v době, kdy zemřela císařovna Marie Terezie, přijíždí na zámek mladý doktor Kamenický – jede tam do nové služby. Cestou uvidí mladého člověka, který před někým prchá. Objeví se dráb – dozvídá se, že onen člověk je pronásledován pro své vyznání, což v mladém, svobodomyslném lékaři vzbudí jasný nesouhlas – úmyslně tedy drábovi ukáže opačný směr, než kudy prchnul stíhaný mladík.
Na zámku bydlí hrabě Chamaré, který celý svůj život věnuje hledání pokladu na hradě Potštejně, se svou ženou, dále mladá schovanka Renata z Těmic a abbé Steydel, demagogický katolík a bývalý jezuita.
Mladý lékař okamžitě vyvolá svými pokrokovými názory rozruch – v mladé Renátě, na níž si pomýšlí sám hrabě, vzbudí sympatie i lásku, v abbém Steydlovi získává silného odpůrce.
Pod zámkem žije tajný evangelík Bartodějský s krásnou dcerou Frantinou. Pomáhá ukrýt Václava Horáka, toho mladíka, kterého mladý doktor zachránil před drábem, ve skalách pod hradem. Frantina se do něj zamiluje – jenže do Frantiny se zamiloval i Tomáš Celer, syn staré Celerky, tvrdé a rázné katoličky. Když Tomáš Celer zjistí, že Frantina miluje pronásledovaného Horáka, snaží se zjistit, kde se Horák schovává.
Kamenický se sbližuje s Bartodějským – jsou si blízcí svými názory. Mladý Horák, který byl přes zimu v Německu, se vrací s novými zakázanými knihami. Tomáši Celerovi se podaří vypátrat Horákův úkryt – vše udává abbému Steydlovi. Ten povolává dráby, aby Horáka i Bartodějského zajali.
Ve stejnou dobu se hrabě při svém kopání dostává do jeskyně – do místa, kde se ukrývá Horák. Nadšený, že už objevil vytoužený poklad, nachází jen starou almaru plnou evangelických knih a pozlacený kalich. A abbého s dráby a zajatým Horákem a Bartodějským. Rozmrzelý přikazuje, aby byli zajatí i knihy odvezeni na zámek.
Po výsleších se doktoru Kamenickému podaří Horáka osvobodit z polorozpadlého vězení a spolu s Renatou utíká z panství. Ve vězení zůstává jen starý Bartodějský, který již nechce nikam odcházet. Hrabě ho nakonec propouští domů, kde se setkává se svou dcerou Frantinou, která čeká na zprávu od Václava Horáka.
Nakonec vše dobře dopadne – Frantina si bere Václava, Renáta doktora Kamenického a starý Bartodějský, který zůstal na panství, kde chce dožít, se díky tolerančnímu patentu může přihlásit ke své víře. Jen Tomáš Celer, jemuž abbé sliboval za donášečství dobré místo, zůstává bez výhodného postavení i bez milované ženy.

Hlavní téma románu v jeho první polovině krouží kolem osudu Václava Horáka a Bartodějského a pak kolem napětí na zámku mezi odpůrci a stoupenci josefínských reforem. Již zde se představa pokladu významově rozkládá do několikerého smyslu. Pokladem je Frantina pro Horáka a naopak, pro ně oba je pokladem společná víra dědů a otců a knihy, které potírané přesvědčení uchovávají. Kamenický vidí svůj poklad v Renatě, ale objevuje také mimořádnou hodnotu starého Bartodějského, kterého vezme v ochranu proti nesnášenlivým a mstivým katolíkům, jimž ve vsi vévodí vdova Celerka a na zámku abbé Šteydl. Když se pak v poslední třetině románu stočí pozornost k akcím hraběte Harbuvala, k luštění tajemného nápisu a k objevování zasutých podzemních chodeb, prozradí se současně, že i podivínský hrabě touží po dvou pokladech, a přednější že se pro něho stala Renata, oddaná doktoru Kamenickému.

Nejrůznější typy pokladů, které střeží, hájí, tají, luští, vyznávají a hledí si získat lidé na zámku i v podzámčí, se v Pokladu protnou a střetnou ve velké chvíli, kdy se Harbuvalovi lidé konečně prokopali až k “modlivému dolu”; tam spoutají skrytého emigranta a z tajné schránky vyndají bibli Kralickou a věkovitý kalich. Hrabě je zdrcen, ale nepřátelé tajných nekatolíků jásají a triumfují.

Mravními i faktickými vítězi se nicméně v Pokladu stanou ti prostí lidé a osvícenští vzdělanci, kteří obhajovali svobodu přesvědčení a snášenlivost, zastánci husitských tradic. Román končí po vydání Tolerančního patentu.

Poklad, dílo příležitostné, pojal autor jako apel k vlastnímu času. Jako výzvu k snášenlivé svornosti, jako radu stavět nad všechny poklady světa chápavou lásku jednoho k druhému a vzdělance k prostému lidu, oddanost pokrokovým idejím, které spojují minulost s budoucností.

Ve stopách dosavadní tradice stavěl i Jirásek nad statky hmotné hodnoty mravní a poklady duchovní, o něž je třeba svádět zápas houževnatější i obětiplnější než o zlato a drahé kameny.

Měl-li poklad ducha osvětlit nedeklarativně, musela značné místo v románě zaujmout vyznání postav, jejich vzájemné hovory a ideologické spory. Vzrušující akce úniků, pronásledování a špiclování tvoří dějovou osnovu románu, ale slouží současně také k tomu, aby postavy vyslovily, co si myslí a v co doufají, čeho se obávají a od čeho třeba ustoupit nemohou.

Konfliktní situace jsou vyznačeny jasně až černobíle. Poklad je čtivý a vhodný také jako četba pro mládež, zde cenný také jako protiklad románů o pokladech a jejich šťastných nálezcích typu Hraběte Monte Christa.

V Pokladu se Jirásek po svém odpoutával od dějově napínavého románu. Děj není cílem, nýbrž prostředkem, nicméně se využívá jeho přitažlivosti. Postavy románu se poměrně rychle orientují ve svém okolí a v současném světě, ti nejlepší budí sympatie od samého počátku a postupně si získávají i faktické vítězství.

Poklad ovšem ještě nezná to, čemu se říká epický klid a epická šíře a co v Temnu sugeruje dojem životní plnosti a obzíravého nadhledu. Ruku poučeného epika nicméně rozpoznáme už na prvních stránkách.

Jirásek s oblibou rozvádí různé náznaky a obrací je z několika stran, nahlíží je ze zorných úhlů různých postav, přičemž rozhodné vedení ponechává vypravěči.

Čtenář má v Pokladu pozici snadnou a lichotivou – všecky záhady i náznaky se mu objasňují tak, že může vychutnávat i vlastní účast i svůj předstih v odhadování toho, co se vědomě zamlčuje či prohlašuje za nejasné. On chápe, co postavám samým ještě zřejmé není. Takovému nadhledu je v Pokladu snad nejvíc vystaven hrabě Harbuval. Čtenáři jsou známy už jiné střežené hodnoty a jiná tajemství “modlivého dolu” (zná navíc rozmrzelost hraběnky a jejího okolí nad podivínstvím pána hradu), než aby se ztotožnil s rozmarem jednoho privilegovaného bohatce, který pro vlastní utkvělou iluzi nevnímá svět kolem sebe, zůstává slepý a hluchý k jeho starostem i strastem.

Pro neustálé odlišování a odstiňování pozic je bohatě využito polopřímé a nevlastní přímé řeči, pohledů z boku i ze strany. Bohatěji než v románě Na dvoře vévodském, který tíhl k idyle, je v Pokladu zužitkován dobrodružný děj, i když je zde položen hlavní důraz na charaktery a na jejich ideové postoje.

(Jaroslava Janáčková)

Jirásek velmi dobře ví, co chce, a také zná způsob, jak to čtenářům sdělit. Díky jedinečné časové volbě je Jiráskův Poklad vzácně ucelený, má neustálou gradaci, je úsměvný a optimistický, umělecky i historicky pravdivý. Přesně vyvážená literární stavba naznačuje závěr jedné etapy, nadhozené otázky otevírají období nové. Poklad je z těch knih, k nimž je možno se vracet kdykoliv, ať jsme s hledáním pokladu svého života jakkoliv daleko.

(Vladimír Forst)

Vlastenecká citlivost a roztklivění staví tu Jiráska po bok Třebízskému.

(Jaromír Borecký)

Osvobozovací a osvícenské snahy, nacházející přívržence téměř v celé Evropě, se dostávají i k nám a získávají tu mnoho vyznavačů. Není divu, že tento záblesk nových časů vzbudil zájem historika a spisovatele Jiráska. Doba národního obrození patří k jeho nejmilejšímu údobí, a tedy i její předehra se mu stává milou: zasluhuje si, aby o ní vyprávěl českému čtenáři. A tak vzniká půvabný, umělecky zdařilý román, jehož děj Jirásek umístil do městečka Potštejna, nepříliš vzdáleného od jeho rodného kraje. A je to děj bohatý… Okolo zříceniny postštejnského hradu a jeho chodeb, v nichž má být ukryt poklad, se odvíjí příběhů hned několik. Všechny jsou zajímavé, vyprávěné strhujícím způsobem. Ať jde o strastiplný život starého Bartodějského, chránícího dědictví po českobratrských předcích, ať jde o boj člena zednářské lóže dr.Kamenického proti tmářství a zlobě exjezuity Steydla, či dokonce o lásku dvou mladých dvojic, která končí šťastně – v souladu s perspektivou nově se probouzejícího národního života. Jiráskův Poklad čtenáře potěší, pobaví a poučí. O dobách sice dávno minulých, tvořících však nedílnou součást našich dějin.

(Jana Štefánková)

Děj tohoto Jiráskova obrazu připadá do prvních let panování císaře Josefa II., neboť doktor Kamenický přichází na zámek se zprávou, že blahé paměti císařovna Marie Terezie právě skonala. Také jeví se v celém obraze onen antagonismus mezi svobodomyslnými zásadami Josefinskými, jež zastupuje doktor, náležející také mezi svobodné zednáře, a částečně i kaplan místní Rokyta, upřímný přítel Kamenického, a mezi přísně katolickou naukou, již zastupuje jesuita Steydel a poněkud i hraběnka. Abbé ovšem nachází dosti přívrženců také mezi lidem a užívá ho ku provedení nekalých svých záměrů proti tajným nekatolíkům, zejména proti Bartodějskému a jeho dceři. Slečna z Těmic sympatizuje s doktorem, nebo její vychování neslo se podobným směrem, ale vyniká nad něho ještě tím, že má probouzený cit pro svůj národ, bohužel v porobě tmy duchovní stísněný, kdežto doktor se svými volnými názory je spolu kosmopolitou, jak se i přiznává. Snahám jezuitovým doba tehdejší není valně přízniva, proto vítězství zůstává při straně doktorově, a ubohý abbé umírá ještě dříve, než všecky ty reformy svobodomyslné provedeny. Spisovatel chtěl nám spolu předvésti poslední dozvuky onoho boje proti jinověrcům, jenž rozvinuv se u nás mohutným proudem v dobách perzekucí a skončiv úplným vítězstvím katolictví, nicméně i později ještě tu onde se ozýval jako jednotlivé potyčky a šarvátky mezi katolicismem a jinými tajnými sektami. Kroniky farní jednotlivých osad, zvláště poblíž některých nynějších církví evangelických, výmluvně vypravují o tajných vyznavačích staré víry bratrské, zmiňují se také občas o hledání zapovězených knih ve farním okrsku, a kolik jich při tom spáleno. A přece i takovéto soukromé nájezdy přečkali někteří jinověrci a později se přihlásili ke svým dřívějším církvím nebo k tomu z povolených vyznání, jež víře otců jejich bylo nejpodobnější, jakož se stalo i v Potštýně. Jsou pak to zajisté osobnosti zajímavé, jež chovajíce staré české knihy jako vzácné dědictví, z nich posilovali se ve svém utrpení a na oko sice byli katolíky, ale ve skutečnosti nevzdali se víry pronásledované, jakož jednoho z nich tuto poznáváme. Sestavením osob takového smýšlení nabyl spisovatel zajímavého podkladu pro své vypravování, jež spojil s hledáním pokladů ve starém hradě Potštýnském, systematicky prováděným od přemrštěného hraběte Chamaré. Pokladem tím ukážou se potom staročeské knihy, jež doktorovi se podaří zachrániti, pro něho pak jest i pokladem ruka a srdce milující slečny z Těmic, již unese zamilovanému hraběti. Že celá osnova útěku Kamenického tak pozdě se prozrazuje, kdy nesnadno již po uprchlících pátrati, jest ovšem poněkud nepodobno pravdě, ale spisovatel snaží se věc vysvětliti způsobem a obyčejem doktorovým, že totiž často vyjížděl i v noci do okolí a pozdě se vracíval. Rozluštění s útěkem nepodařeným nebylo by možné bývalo. Vypravování v celém obrazu je dosti stručné, dlouhých a rozvedených situací je celkem málo, takže lze dílu tomu skutečně přisouditi jméno “obrazu”.

(Jan V.Novák)

Návštěvy hradu potštejnského, zprávy o hraběti Chamaré podnítily touhu napsat obraz z jeho času, z doby, která mne zvláště vábila. Některé podrobnosti o hraběcí rodině jakož i plán podzemních chodeb pod starým hradem, kdež hrabě hledal poklad, ochotně mi zaslal pr. Primus Sobotka, tenkrát redaktor Světozora, předtím vychovatel v rodině barona Dobřenského na Potštejně. Jinak jsem leccos volně, dle svého pojal, částečně i dějiště, jmenovitě “modlivý důl”.

(Alois Jirásek)

Poklad je skutečně výborná historická próza, která díky svému tajemnému a dobrodružnému příběhu a výbornému Jiráskovu vypravěčskému umění dokáže čtenáře zaujmout a vtáhnout do evokované doby i zprostředkovat tehdejší atmosféru. Literární výstavba je důmyslná, postavy i přes určitou prvoplánovost životné (ostatně ona přímočarost postav plně zapadá do autorovy koncepce) a výsledný účinek je atraktivní i pro dnešní čtenáře. Jirásek prostřednictvím atributů dobrodružného románu řeší závažné názorové konflikty a pevně stojí na straně svobody slova a vyznání. Ostatně není bez zajímavosti, že Poklad kdysi vycházel v edicích, které se věnovaly výhradně dobrodružným příběhům.
Rozsahem je Poklad nevelký historický román, přesto dle mého názoru mimořádný svou kvalitou. Může zaujmout skutečně i toho, kdo se o historii nezajímá, a v tom tkví jeho síla – zprostředkovává přitažlivým podáním poselství z dávné doby a vyznávané bohulibé hodnoty a ideje. Ostatně Poklad psal Jirásek proto, aby přitáhnul a zároveň ovlivnil i obyčejné čtenáře – a tak je nutné dílo posuzovat. Proto se i přes absenci hluboké psychologie, výborně uplatněné v Jiráskových vrcholných dílech, jedná o jedno z nejlepších Jiráskových děl.