Popis projektu
Povídka
Napsáno 1886. Vydáno poprvé v Povídky a novely 1887, poté ve sv. 18 Sebraných spisů I a ve sv. 12 Sebraných spisů II
Zajímavost: Jirásek přiznal, že počátek povídky opsal z jedné nedokončené práce svého litomyšlského kolegy Františka Weniga – ovšem s jeho souhlasem.
Povídka vznikla z vypravování Jiráskova litomyšlského kolegy na gymnasiu, Fr.Weniga, rodáka ze Stankov v západních Čechách, z učitelské rodiny, který se kdysi zabýval beletrií. Z jedné nedokončené práce, s jeho svolením, vzal Jirásek i začátek povídky.
Vypravěč líčí život svého otce, učitele. Jako na nejmladšího z dětí shrnuly se posléze všechny jejich povinnosti – nejvíce však vynikal ve zvonění. Sám pan farář to uznával. A když mu po jeho smrti zazvonil, byla dojata celá osada.
V další kapitole se dozvídáme o smrti starého Kláska. Ač byl chudý, měl chalupu. Jelikož neměl žádné příbuzné, připadla chalupa obci. Obec se však o ni nestarala, a tak zpustla. Tu se o ni přihlásil jakýsi šátkář z okolí, kterému říkali Pečovák. Když obec rozhodovala o prodeji, rozdělila se na dvě půlky – jedna byla pro, druhá proti s tím, že se přece jen jedná o cizího. Vtipný kmotr Pelíšek navrhl, aby se stanovila za rozpadlou chalupu tak vysoká cena, že ji Pečovák nekoupí. K úžasu všech však Pečovák s cenou souhlasil a chalupu koupil.
Koupě se pořádně oslavila. Slavil i Pelíšek, který se chlubil, jak pomohl obecní kase. Darmo soused Poledne varoval!
Pečovák chalupu opravil, pustil se i do zahrady. Tu častěji potkával Polednovou. I mluvit spolu začali. Poledne žárlil a zakazoval jí to. Žena se proto začala Pečovákovi vyhýbat. Ale jen na oko, tajně se scházeli dál. Ani bití nepomohlo, když se Poledne o schůzkách dozvěděl. Šla řeč, že Polednová sama běhá za sousedem, který byl hezký, statný muž.
Jednou večer, zase po takové bouři, vyběhla žena ze stavení a zmizela v houští u potoka. Poledne se hnal za ní až na sousedovu zahradu. Zde se mu Pečovák postavil. Jen stěží oba soky od sebe odtrhli.
Okolo půlnoci zahlédli dva sousedé, jak se Poledne plíží k sousedově chalupě. Jen došli domů, strhl se pokřik, že hoří. Pečovákova chalupa byla v plamenech. Hned druhého dne byl Poledne zatčen. Pečovák jej udal jako žháře. Vše svědčilo proti Polednovi, a tak byl na několik let odsouzen, třebaže přísahal, že je nevinen.
Teprve začas začali lidé o jeho vině pochybovat. To když vyšlo najevo, že Pečovák byl dobře pojištěn a že Polednová s ním otěhotněla. Muž již seděl rok v žaláři, když se jí narodil chlapec. Ale umřela v šestinedělí a dítě brzy po ní. Pečovák odešel do světa a vrátil se do obce až za dlouhý čas – mrtev. Našli ho ráno ubitého u lesa.
Ten večer, kdy ho odnesli do kostnice, byl vypravěč příběhu doma ve škole sám. Tu k němu přišel podivný cizinec. Prohlásil, že je Poledne, a vynutil si na něm, aby mu otevřel márnici. Na hřbitově popadla vypravěče taková hrůza, že odhodil klíč a utekl domů. Zatím se vrátil domů otec, který – když zjistil od chlapce, co se stalo – zašel pro pana faráře a pospíchal s pacholkem na hřbitov. Nad Pečovákovou mrtvolou stál v márnici Poledne a pěstí i holí mrtvole hrozil: Vrať mi ženu! Vydej svědectví, že jsem nezapálil, že mě nevinně odsoudili.
Farář i učitel jej stěží odtrhli.
Co Polednovi zbylo, propil. Často bylo ze hřbitova až do školy slyšet, jak nad hrobem ženě vyčítá a nad Pečovákovým hrobem křičí své výčitky a slova o své nevině, o které již byla přesvědčena celá ves…
Naturalismus příšerných scén působí mohutně. Originalita náleží ovšem v tomto případě prameni Jiráskovu, ale jeho jest umění reprodukce příběhu, nad nějž jest v drobné novelistice, i světové, málo dramatičtějších, otřesnějších.
(Jaromír Borecký)
Trudná historka o hrubých lidech a zlé vášni.
(Jan Voborník)