Popis projektu
Historický román
Napsáno 1886
První vydání: Lumír 1886, samostatně 1887, poté ve sv. 14 Sebraných spisů I a ve sv. 4 Sebraných spisů II
Věnováno: Památce velkých vlastenců Pavla Stránského a T.Pešiny z Čechorodu
Motto: bez motta
Průměrně stran: 320
Kapitol: 34
Charakteristika: Historický román
Doba: 17. století
Hlavní témata: Boj, vzpoura, zvůle, proroctví, hrdinství, víra, svoboda
Zfilmováno: Ne
Zajímavost: Jiráskovy Skály jsou snad nejtemnějším obrazem doby pobělohorské v celé české literatuře, a to tím více, že Jirásek tu nejen nedojímá, nebudí jen náladu, nýbrž staví na faktech, většinou historicky i ověřených. Zároveň se jedná o dílo těžce vykoupeného smíření mezi domácími katolíky a emigranty – evangelíky. Jirásek demonstruje své hluboké přesvědčení o nutnosti vzájemné náboženské a názorové tolerance, která jediná může přinést národu a společnosti dobro.
K vytvoření románu přivedlo Jiráska vypravování kočovného obchodníka s plátny, světáka Vendelína Klikara, o zjevení ve věži rozvalin hradu Skály v teplických skalách. Bylo to o prázdninách roku 1885, kdy si Jirásek zajel na Skály, zpustlý hrad nad zámečkem Bišofštejnem. Jirásek Skály již znal, ale zašel si tam znovu a důkladněji si prohlédl hrad Matěje Salavy z Lípy, husitského hejtmana. “Znal jsem ta místa z dřívějších dob. Ale tou dobou jsem zaslechl o nich zvláštní historii. Pověděl mně ji zesnulý obchodník plátny, “světák”, Vendelín Klikar. O třech bratřích z Police vypravoval, z nichž jeden byl správcem v bišofštejnském dvoře a druhý tam sládkem, a jak třetí bratr, soused polický, přišel je na Štědrý den navštívit, jaké měl cestou vidění a jak se pak na hoře v skalné rozvalině zjevilo světlo a jak tam i poté tajemně svítívalo; po čase že přijela vrchnost, hradecký kanovník, a ten že se odhodlal v noci do pustého hradu, když tam opět světlo proskočilo a tiše zářilo, zažehnat to strašidlo, ale že se vrátil bled, smuten a že ani slova nepromluvil a nic nezjevil, co spatřil, co se mu stalo… Toto vypravování mne tak chytlo, že jsem zatoužil znovu prohlédnout si ta místa.”
Po Bílé Hoře nastala v Čechách těžká doba. Evangelíkům byl zabavován majetek, mnozí emigrovali. Skály, samota v Orlických horách, zůstaly jako jediné panství nekatolickému rodu Křineckých z Ronova. O vše ostatní rod Křineckých po Bílé Hoře přišel.
Na Skály přijíždí rodina Křineckých. Před nimi tam dorazili dva jezdci, aby připravili jejich příjezd, mezi nimi doktor Voborský, který hned na počátku svého pobytu zachrání nemocného správce Chodka. Voborský je synem Valentina Kochana z Prachové, který byl jedním z popravených na Staroměstském náměstí. Otcova potupná poprava a neblahý osud celé rodiny se hluboko usadily ve Voborského srdci – nemůže na to zapomenout a je odhodlán se za každou cenu pomstít. Aby mohl v Čechách zůstat, musí používat jiné jméno. Skály jsou díky své poloze místem, kterým odchází mnoho exulantů z Čech. Voborský se s nimi velice záhy seznamuje; i s těmi, kteří se díky shovívavosti pana Křineckého ukrývají na hradě; jsou to dva knězové, starý Adami a Matouš Ulický, a Ulického sestra Eva. Voborský a Ulický připravují velký plán na povstání proti novému režimu. Čekají na vhodnou příležitost, která by byla pro jejich plán nejpříznivější. Události třicetileté války jsou však jako na houpačce.
Voborský se zamiluje do statečné Evy, doba jim však nepřeje. Navíc Eva musí se svým bratrem odejít ze Skal, aby připravovali půdu pro povstání. Těžce nemocný Albrecht Křinecký krátce po narození své dcery umírá – jeho manželka Beáta mu slibuje, že bude věrná víře, a Voborský, že se o Beátu a jejich dva syny s dcerou postará.
Docházejí zprávy, že císař dal spálit privilegia českého království. Bylo vydáno nové nařízení pro nekatolíky, podle kterého musí Beáta Křinecká buď přestoupit na katolickou víru, nebo jako nekatolička do půl roku odejít ze země.
Voborský s Ulickým pochopí, že pomoc, na kterou čekají z ciziny, může být úspěšná jen tehdy, když bude půda v Čechách připravena, a chopí se příležitosti. S požehnáním od Beáty Křinecké vedou selské povstání na Kouřimsku, Hradecku a Čáslavsku, které však díky nedisciplinovanosti, krvežíznivé pomstychtivosti a nekázni sedláků končí neúspěchem. Voborský je zraněn, Ulický díky zradě zajat po návštěvě své nemocné ženy, se kterou se chtěl rozloučit před útěkem za hranice, uvězněn a mučen a odsouzen k trestu smrti.
Voborskému se podaří s pomocí svého bývalého přítele ze studií, bakaláře Jana Aqvuly, dostat do vězení k odsouzenému Ulickému. Tomu se uleví, když může Voborskému a Evě požehnat – Eva tu po jeho smrti nezůstane osamocena.
Kněz Ulický je jako vůdce povstání 11.září 1627 v Čáslavi popraven.
Jeho statečná smrt otřese bakalářem Aqvulou, který se navrátí k víře svých předků, navzdory tomu, co ho za to čeká… Nakonec musí sám utéct do vyhnanství.
Eva doběhne do Čáslavi již pozdě. S hrůzou spatří bratrovu hlavu naraženou na kůlu a na kole jeho rozlámané tělo. V mdlobách z hrůzného pohledu ji zastihne Voborský, opouštějící Čáslav. Znovu se mu vybaví děsná smrt jeho otce. Přemůže jej zoufalá žalost z těžkého osudu a zároveň ještě silnější touha po pomstě.
Beáta Křinecká odolá naléhání jezuity Machovia, aby přestoupila na katolickou víru, i přísnější nařízení, že děti exulantů mohou být poslány na převýchovu do kláštera, a po poradě s Voborským, který se na Skály vrací se svou novou ženou Evou, odchází s dětmi potají do exilu. Její panství Skály přebírá Voborský, který naoko přestoupil na katolickou víru, aby mohl nerušeně pracovat na své pomstě – zároveň mu “podplacené” potvrzení umožňuje převzít panství, spravovat jej a posílat z něho výnosy. Voborský se před návratem na Skalku oženil s Evou – v odlehlé lesní skrýši jim požehnal starý kněz Adami, tchán Ulického, který krátce na to zemřel. Voborský stále doufá, že se vše změní; své naděje vkládá do protestantského švédského krále Gustava Adolfa.
Voborskému se přestává dařit.
Švédský král sice zaútočil na rakouská vojska a jejich spojenci Sasové se dostali dokonce až do Prahy, Valdštejn je však vyžene. Navíc umírá švédský král Gustav Adolf. Voborský ztrácí víru v lepší budoucnost. Po narození syna Valentýna ho stíhá další rána – umírá jeho milovaná žena Eva. Navíc se zjistí, že potvrzení o přestoupení na katolickou víru vydal podplacený, nehodný kněz, a tak musí se synem narychlo emigrovat. Správu hospodářství přebírá správce Chodek, který ač katolík, je stále věrný svému nekatolickému panstvu.
Devět let po Voborského emigraci nastává exulantům kýžená změna. Švédové znovu vtrhnou do Slezska a poté na Broumovsko a Policko. Voborský se synem a Beáta Křinecká s dětmi se vracejí do Čech – Voborský a synové Beáty Křinecké jako vojáci švédského vojska. Správce Chodek se těší ze shledání, nechápe však, jak je možné, že se panstvo vrací pod ochranou Švédů, nepřátel české země – švédská vojska zem nestoudně plundrují, a dokonce sama Beáta Křinecká pochybuje o tom, zda bylo správné, aby se k nim její synové přidali. Zatímco v zemi zuří boje, na Skalce se sbližuje Valentýn s Johankou, dcerou Beáty Křinecké.
Další naděje je však opět zmařena. Švédové jsou Valdštejnem vyhnáni. Voborský musí znovu, a to již natrvalo emigrovat. Při odchodu ze země však Voborského přepadnou císařští vojáci a těžce jej zraní – nejhorší je však to, že se při přepadení ztratí jeho syn Valentýn. Těžce raněného Voborského přivezou na Skály. Ihned začne hledání ztraceného Valentýna – je však marné. Jakmile se Voborský uzdraví, odchází ze Skal, do nitra země hledat svého syna i novou příležitost pro svou pomstu…
Nakonec i sama Beata Křinecká musí nadobro opustit Skalku. Situace v zemi jí nutí emigrovat. Prodá Skalku panu Vilému Krakovskému z Kolovrat. Ten však panství po pěti letech prodává hradeckému biskupovi. Skály tak slouží jako útočiště kněžské vrchnosti. Beata Křinecká umírá ve vyhnanství…
Skončila třicetiletá válka. Ještě dlouho po ní dojde k dalšímu selskému povstání, které vede mladý potomek českých exulantů, vnuk Beaty Křinecké (syn její dcery Johanky), a stařík nad hrobem, doktor Voborský (Kochan).
Voborský zachrání kněží, kterým hrozí lynčování od zběsilých sedláků – jen kvůli tomu, že vyslechne jejich hovor, který je plný lásky k rodné zemi. Povstání sedláků však končí opět neúspěchem. Kanovník, kterého Voborský zachránil, přijíždí na Skály, kde vězní mladého vůdce neúspěšného povstání; starý jim stále uniká. Mladý a tolerantní kněz se náhodou schází se starcem, vůdcem povstání, na místech bývalého hradu, kam oba zavedla vzpomínka na toto místo. Zde oba zjistí, že jsou otec se synem – stařík je doktor Voborský a kněz, kanovník královéhradecké kapituly, jeho ztracený syn Valentýn. Jako dítěte se Valentýna ujali katolíci a vychovali jej. I když je Voborský zpočátku nešťastný, že je jeho syn katolickým knězem, nakonec se s tím smiřuje; pochopí, že i jeho syn může bojovat jako katolický kněz za stejné ideály jako on – jeho syn sice “opustil víru otců svých, ale lásku otcovu a dědovu, lásku k vlasti zachoval” a z celého srdce vyznává, že “není proti učení Spasitelovu snášeti se s těmi, kteří nejsou s námi téže víry.”
Kanovník Valentýn pomůže mladému vůdci povstání, synovi jeho milované Johanky, k útěku a otec Voborský s ním odchází navždy do ciziny – s nadějí, že snad jinou cestou, než kterou se on a jeho přátelé domáhali, svitne lepší hvězda těžce zkoušenému národu. Vždyť jeho syn byl jedním ze šlechetných kněží, kteří podle příkladu Balbína, Pešiny z Čechorodu a Pavla Stránského nezoufali nad budoucností českého národa, ale “prací svou a úsilím připravovali lepší budoucnost a učinili “zázrak” našeho z mrtvých vzkříšení. Bez nich by nebylo “křísitelů” a nebylo by dnešního našeho života”.
“To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenstvích strachem neschli, alebrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a námi o zem udeřili, abychom byli jako skály.”
Slavnostně obřadný sloh, vypravěč, jenž uhaduje, tuší a svým čtenářům zprostředkuje určitý (jeden možný) výklad tajemství; tím vším prolog ke Skalám předjímá Staré pověsti české. V předchozích románech si vypravěč Alois Jirásek počínal jako znalec dějin i všech lidských dějů, jež předkládal čtenářské představivosti a důvěře, že jak je psáno, tak se stalo. V prologu ke Skalám si počíná jinak. Připomíná vypravěčství Julia Zeyera, kladoucí důraz na subjektivnost, fantazii a sen, na kouzelnictví slova a příběhu vzešlého z autorova záměru a důmyslu.
Také v celkové stylizaci románu tentokrát Jirásek poetizuje po zeyerovsku.
Mezi časem šťastným a nešťastným, mezi pólem idylickým a tragickým je ve Skalách rozpětí, u Jiráska v předchozích románech nebývalé. Kde se kontrasty protnou, vznikají obrazy výjimečné expresivity.
Vyhrocování kontrastů a jejich prolínání, nasycené expresivností, slouží v románu jako celku k vyjádření dějinného zlomu a přetlaku, v němž je dáno jeho obětem a odpůrcům žít a jednat. Prvotní nápor změn je vyjádřen nakupením historických dat. Převratné události, jako byla například poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, se ukazují nikoliv zpříma a neosobně, ale jako zpětná vzpomínka plná citové účasti.
Jeden dobrý muž prožil a soucítí, druhý žasne a trne, pln soutrpnosti s lidmi, jež zatím zná jen zčásti, takže obraz hrozné události se citovou účastí “drobí” na hrozné detaily, jež sjednocuje úžas a údiv zdvojené ozvěny.
Z rezonéra se pak Voborský v závěrečné části románu mění v zatrpklého karatele. Vlastní syn, katolický hodnostář s láskou k vlasti a k národu a s úctou k exulantské literatuře, ho tam usvědčuje z dávných iluzí a setrvačných předsudků.
Ideologický spor vrcholí tím, že starý emigrant sama sebe označí za “zapadlou, smutnou minulost”, kdežto jeho syn naopak proklamuje důvěru v budoucnost. V té chvíli se odpor otce zlomí. Synovi ukládá být svému předsevzetí věrný.
(Jaroslava Janáčková)
Celek “Skal” jímá zvláštní tajemnou silou jakési toužebné poesie, jakousi elegií sladce soucitnou, nad něčím nekonečným, skoro světabolným, hrůzně bolestným, ale už oplakaným. Hluboký šum lesa, elegie rozvalin, tajuplná hrůza zimních pověstí večerních, sváteční klid rodinné idyly, srdceryvný pláč pohřební a hrůzně vznešený protest k nebesům muže statného, ale nad lidskou míru zkoušeného, to všecko pospolu myšleno a k tomu hukot bouřících davů, a do hukotu toho pozemského hřímající bouře a blesky na nebi, ať dá jakousi představu dojmu tohoto díla, tak dokonale vystihujícího všecku poetičnost našich českých vzpomínek historických. Ačkoli se naše malířství skoro souběžně s duchem slovesného umění vyvíjí, přece tu není obrazu, aby byl v oboru historickém zástupcem Jiráskových “Skal”… Němý, dlouhý žal český pukl zde v Skalách krásnou, mužnou výmluvností, tekoucí nejryzejší pravdou dokumentární, ale spolu i nejryzejší poesií duší lidských. Líčení jsou úchvatná a sklad celku jímá milou jednotností a soustředěností děje, jenž se vypryšťuje rázně a prudce, a teče i v šíři bystře, nejsa vyrušován a tříštěn. Rozřešení úvodní pověsti a záhady nejen že uspokojuje, ale je nad očekávání hlubokomyslné a pravděpodobné. Líčení života jde všude doopravdy. To není kostra strčená do hávu historického; to je stříbrná zvonovina nalitá za horka citu a vlání fantasie bádáním nasycené do dutiny formy, kterou přesně vyplnila a zničila, a nyní jasně zvučí stejnohlasně při každém dotknutí na kterémkoli místě… Klasicky jednoduché a co slovo, to zvon, jehož kvílení pronikne celou duši a pohne až k slzám.
(Jan Voborník)
Právě romány “Skály” a “Psohlavci” jsou důkazem proměny autorovy poetiky na přechodu k dalšímu tvůrčímu období. Z hlediska narativních způsobů se to jeví v trochu jiném světle: pokud dějovostí míníme tematizaci fatálních událostí a zvraty v jednání postav, pak nelze nic namítat. Jenže tyto události byly často podány ve vypravěčské sumarizaci, přejaty z pramenů nebo zprostředkovány retrospektivně postavou svědka. Pokud ale dějovostí máme na mysli reprezentaci děje jako “akce” ve světě příběhu, pak je Jiráskovo vyprávění mnohem “dějovější” díky snížení míry zprostředkovanosti vyprávění přímým předváděním, a tedy uprázdněním místa performativní řeči postav, a díky redukci až eliminaci vypravěčských komentářů. Přestože tu pozorujeme umného vypravěče, který chod času znázorňuje (a také estetizuje) proměnlivými obrazy krajiny v ročním i denním období a pozastavuje se u vizuálně a vůbec smyslově působivých scén, ať už souvisí jen s postavami nebo i s dějem, narativní diskurz tu směřuje k verbálnímu procesu, který lze vyjádřit metaforickou nadsázkou: příběh se vypráví i interpretuje sám. Díky zobrazení jednání postav a jejich řeči v jednání nám není třeba vypravěče-historika, -kazatele, -moralizátora či dokonce “pitevníka”, abychom porozuměli motivacím v jednání postav… Už tím, že navazuje na pobělohorskou tematiku, přijímá určitou elegickou perspektivu, předjímanou do jisté míry i podtitulem, v němž naléhavě zaznívá slovo samota – “Několik výjevů z dějin samoty”. Ta může mít od dob preromantického sentimentalismu kromě bezpříznakového označení nějaké místní lokality (ta se v románu ostatně nachází na okraji Adršpašsko-teplických skal, v tehdejší pustině) a způsobu života lidí, kteří ji obývali, dvojí románové určení, dvojí význam: buď znamená dobrovolný odchod do ústraní, volbu existence, třeba meditativní, anebo nedobrovolný úděl společenského osamění na různém stupni prostorového i vnitřního exilu. Regionální geografie a historie jsou, jak už jsme viděli, významnými součástmi české historické prózy; tím spíše v tomto případě, v němž se následně spolupodílely i na vymezení tzv. Jiráskova kraje, tj. míst a oblastí spojených s příběhy autorových děl. Románovému vyprávění předchází “Strašidelná historie úvodem”; svými prvními pomalu plynoucími, ale obsahem dramatickými větami, jejich slavnostním rytmem evokuje někdejší vypravěč pustinu “obrovských skal, jež zvučívala řevem medvědů, vytím vlků i řvaním zubrů.” Styl tohoto obrazu dávné divočiny připomíná začátek “Starých pověstí českých” o pradávných Čechách před příchodem Slovanů. Neméně přesvědčivě také ukazuje k časoprostorové exotice rozvinuté romantismem (kdysi liduprázdná krajina skal a pralesa oživovaná jen řevem šelem), s náznaky estetiky vznešena jako estetiky paradoxu spojující děs a krásu, jímž je v románu labyrint skal, “o jehož velikolepé kráse svět ještě nic nevěděl”… Do dramatična i tajemna geografie “Skal” je vložen příběh rodin i jednotlivců, fatálně ovlivněných historií. I tento příběh do značné míry konvenuje představenému prostředí. Na úvodní obraz navazují stručné dějiny hradu Skály s husitskou minulostí tohoto sídla, ne bezvýznamnou pro rozvíjení příběhu, a pod ním vystavěné tvrze i dvora. Pak se dostává na místní pověst. V příběhu o světle na pustém hradě, o tajemném starci sedícím tam s knihou v klenuté jizbě a o jeho setkání s hradeckým kanovníkem se střídá styl foklórního vyprávění se strašidelnými záhadnými motivy gotického románu. “Skály” k němu odkazují toposem starého hradu skrývajícího tajemství. Místo bylo v románu “dotvořeno” národním paséismem i historickým mýtem: u Jiráska v sobě hrad Skály stále nese význam bašty “ctitelů kalicha”; je útočištěm nekatolíků, prostorem rozhledu a volnosti ducha. Žádná z postav pověsti není pojmenována. Jejich příběh a charakteristiku rozvede teprve románové vyprávění, v jehož závěru se spolu s dovětky k životům postav románové motivy v čele s hradem naposled vynořují: “Tajemná zář nezaplanula již nikdy více na starém hradě.” Výzva k současným i budoucím, jež byla průběžným románovým apelem, ba přímo leitmotivem, tu zaznívá znovu: “To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenstvích strachem neschli, alebrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí.”… Součástí románového rámce se po geografii, historii a pověsti stává také vzpomínka, jakou známe už od Beneše Třebízského, určující zážitek z dětství. Účinek starých rozvalin a samoty vyvolává ve vypravěči potřebu návratu k nim spolu s touhou poznat tajemství pověsti. Vypravěč přitom neváhá, jak tvrdí, “citovat ducha”, a dostane se mu odpovědi. Je to však “vznešený duch našich dějin”, jenž mu odpoví a jehož “těžké” řeči stejně jako pověsti prý snad porozuměl, neboť “srdce praví, že ano”. Pravdu minulého příběhu tedy garantuje srdce: to znamená citové poznání jako poznání bezprostřední, jehož prvotnost dokazoval už Jean-Jacques Rousseau. V pateticky záhadných slovech tak zaznívá s hlasem “našich dějin” hlas srdce vizionářského vyvolence, neoromantika Aloise Jiráska. Incipit první kapitoly “Skal” je variací na časté téma, totiž cestu postav k určitému cíli, k oné samotě-pustině popisované v úvodu a nazvané jednou z postav “Ultima Thule”. Tento kraj světa se má stát útočištěm jedné šlechtické rodiny před její emigrací ze země. Kromě shodného cestovního oděvu není vzezření jezdců zatím více přiblíženo, odlišují se jen barvou svých koní, Nepříznivé březnové počasí, pochmurná krajina, celkový dojem, jimž působí, je shrnut slovy: “Bylo neveselo”. Je to scenerie odpovídající několika převážně smutným výjevům z “dějin samoty”.
(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)
Román Skály se mi zpočátku zdál stylově poněkud archaický. Jakmile se však čtenář jen trochu začte, přilne k této četbě, z níž je tolik cítit bezútěšnost a zoufalství doby těsně po bělohorské bitvě.
(Jiří Jelínek)
Chtěje zajisté v jediném pásmu dějovém vylíčiti onen zápas za obnovení dřívějších řádů a svobod náboženských, který bojován byl v Čechách od bitvy bělohorské až do samého téměř konce 17.století, nemohl tak učiniti jinak než způsobem, který v práci své zvolil. Přes zdánlivou rozkouskovanost nenedostává se knize Jiráskově pojítka i vnitřního i vnějšího. Pojítkem vnitřním jest těmto “výjevům” idea obrody národa tolikerými ranami sklíčeného a k smrti uštvaného: trojím způsobem idea ta se projevuje – v každé části vypravování jinak. K násilné obrodě silou vlastní, o niž usilovali Voborský a Ulický, nedostávalo se těm, kteří po persekuci ve vlasti zbyli, síly mravní; stiženi dědičnými vadami národa našeho a zmalátněni útrapami, jimiž bylo jim strádati v minulosti a přítomnosti, podlehli odpůrcům. Také násilná obroda, k němuž dopomoci měla národu českému cizí vojska, zmařena, a země novými stižena útrapami. Teprve v budoucnosti svítala jitřenka lepšího osudu, jenž však nikoli násilím, ale pilnou usilovnou prací o mravním povznešení a národním uvědomění všeho lidu k místu přiveden býti měl… Vnějším pojítkem “výjevů” Jiráskem líčených jest Voborský, jeden z těch vzácných mužů čistého srdce a mysli nezištné, vlasti a víře oddané. Této osobě vedle Ulického spisovatel největší věnoval péči. Voborský od samého počátku všechen zájem čtenářů zaujme a k sobě upoutá; v jeho strastiplném žití, plném strádání a zápasů a chudičkém chvílemi blažšími, spatřujeme zosobněny osudy celého národa, jenž jest vlastně hlavním celého vypravování hrdinou, až staneme s ním, jenž sám zove se “zapadlou, smutnou minulostí”, na prahu budoucnosti, v níž národ, veden jsa potomky oněch šlechetných vlastimilů, kteří hotovi byli obětovati zaň život ve chvílích nejhroznějších, domůže se “ne kovem, leč slovem” vítězství a stane pevně jako ty skály, “přes něž tolik bouří se přehnalo”. Toť po našem soudě jest výsledná idea vypravování připomínající nám, “abychom chyby své poznávali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a nám o zem udeřili”. Že historické pozadí, o něž se obraz Jiráskem tak účinně nakreslený opírá, propracováno jest až do podrobností s onou životností, pravdivostí a na důkladných studiích založenou historickou věrností, která všecky práce Jiráskovy vyznačuje, netřeba ani obšírněji doličovati. Jestiť Jirásek – jak kdesi případně bylo řečeno – z těch spisovatelů, o nichž pověděti něco nového v příčině umělecké dokonalosti prací jejich jest, ne-li nemožno, aspoň velice nesnadno. Mnohá místa vynikají úchvatnou dramatičností a jsou z nejlepších, která péro Jiráskovo dosud napsalo. Tak, abychom jeden aspoň příklad uvedli, popis výpravy vedené knězem Ulickým a pánem z Těchenic nejen plastikou svou, ale i věrnou charakteristikou toho lidu českého, jenž mravní slabostí svou stal se vinen nezdaru zbraní svých, nad jiné vyniká. Postavy, které autor na jeviště svého vypravování uvedl, jsou plny života; povahopisy jejich tu dopodrobna propracovány, tu zase jen rysy stručnějšími, ač velmi případnými načrtnuty, jak toho vypravování vyžadovalo. Povahami naskrze ušlechtilými všechny získávají si sympatie čtenářovy, čímž zájem pro osudy jejich jednou vzbuzený nikterak neochabuje. Jedinou snad výjimkou jest jezuita Machovius, jenž ve vypravování jest zástupcem snah protireformačních; ale i tu autor nanesl stínu více než nutně bylo třeba, jakož vůbec v celém vypravování nikde nevybočil v ono zámezí, na němž ocitá se valná většina beletristů našich, jakmile zavadí o trudné 17.století dějin českých. Přes to jest dojem práce Jiráskovy hluboký, přes to jest charakteristika celé doby postižena věrně a přesvědčivě, smutný úpadek národa jak v rysech povšechných, tak i v osudech jednotlivců případně vylíčen, a celá práce vznešeným duchem dějin provanuta. Nedivno zajisté po tom, co jsme o “Skalách” napsali, že jimi nově osvědčil se mistr historické povídky české, a platně rozmnožena řada beletristických spisů, jejichž cena časem zkázy nepozná.
(A.F.Tichý)
Do celkového pojímání katastrofy bělohorské a jejích následků vniká již u Jiráska názor nový, byť ne tak strohý, jako byl Tomkův, ale prostý již citlivůstkářství a hořekování, rozdělující světla a stíny, především duch mužného snášení a neoblomné naděje v lepší budoucnost… Jirásek překlenul v tomto díle propast, jež zela v názorech dvou generací, otců a dětí. S láskou k minulosti spojil naději v lepší budoucnost.
(Jaromír Borecký)
Skály, jimiž se Jirásek znovu vrací do rodného kraje, vyvolávají jinou stránku truchlivého úpadku pobělohorského. Všechna bezútěšnost marných obětí českých exulantů dýchá těžce z této teskné knihy, avšak smutek nad ponížením vlasti nikde se nemění v sentimentální elegii. Naopak, autor snaží se již uhodnout sílu dřímající pod zříceninami, která se projeví o sto let později v národním obrození. Skály, úměrností své komposice a hloubkou i žhavostí cítění náležejí s Psohlavci k nejlepšímu, co Jirásek vytvořil. K velmi bezpečné znalosti lidské duše a minulosti přistupuje stejně bezpečné umění realistického romanopisce.
(Hanuš Jelínek)
Román “Skály” jest nejdokonalejším uměleckým zrealizováním Jiráskova názoru na dobu bělohorskou. Jirásek jej sice nazval skromně “několik výjevů z dějin samoty”, ve skutečnosti však tu zachytil smysl celého velkého dějinného období tak dokonale, jako v málokterém svém díle jiném… Především na rozdíl od svých předešlých prací Jirásek tu vůbec neuvádí na scénu ty, kdož by mohli býti viněni z útrap rodiny Křineckých a jejích přátel, a ani nás nenutí, abychom si je vůbec nějak konkrétně v podobě těch neb oněch trýznitelů představovali. Utrpení lidí prýští tu z pramene mnohem hlubšího, z tragedie dějinné. “Všecko, co nás stihlo a stíhá, je trest Boží, a ten nutno vytrpěti, abychom se očistili a připravovali se.” Tak soudí sám pan Křinecký, a to je také názor Jiráskův, jenž dává ráz celému dílu. Ne žaloba na toho neb onoho člověka, nýbrž vědomí neúprosného osudu, dějinné nutnosti tu rozhoduje… Není to smutek smutného románového příběhu, smutných událostí rodinných neb jiných. Jiný, větší, ryze český smutek nad nevýslovnou bídou oné doby jest smutek “Skal”. Na konci sice Jirásek dává aspoň budoucnost ozářiti jasnějším světlem, ale i ta zář, ostatně ještě jen slabá, jako by tím více dávala vystupovat stínům doby. Tak spojil se ve “Skalách” umělec a historik, aby vystihl smutek doby a tím i základní tón českého poměru k oné době… Ten smysl, a hluboký smysl, má zakončení “Skal”, kde otec, vášnivý protestant Voborský, setká se se ztraceným svým synem, a s úděsem sezná, že se jeho syn stal katolickým knězem – ten, jejž on vychovával za mstitele své víry a svého národa! Jirásek však v tom právě nalézá i zmírnění osudného toho rozporu. Nebylo přece možno, aby kanovník Valentin zapomenul na všechno to, co jako chlapec zažil s otcem svým, co mu otec vštěpoval do srdce, co bylo mravním příkazem celého jeho okolí v době dětství. To by musil být přímo špatný člověk, ale Jirásek právě nevěří, že všichni ti naši lidé, kteří se s katolictvím smířili, byli špatní. A tak i Valentin zde opravdu prozrazuje, že nezapomněl, že výchova mládí není u něho ztracena. Jen cestu si nalezl jinou, než po jaké ho chtěl vést otec. Vidí těžké rány, zasazené národu, a chce je hojit. Nikoli však mstou a vzpourami, poněvadž nevěří v jejich úspěch.
(Zdeněk Nejedlý)
Byl jedním z oněch pracovníků v dobách nejsmutnějších, jejichž jména zapadla v zapomenutí, kteří však prací svou a úsilím připravovali lepší budoucnost a učinili možným “zázrak” našeho z mrtvých vzkříšení. Bez nich by nebylo “křisitelů” a nebylo by dnešního našeho života.
(Alois Jirásek o knězi Valentinovi)
Román Skály je mimořádně zajímavý román nejen v Jiráskově díle, ale i v celé české historické literatuře. Jirásek v něm vrchovatou měrou prokázal, že je mimořádný umělec, básník slova a tvůrce atmosféry.
Skály jsou málo známým literárním klenotem. Výborná a důmyslná stavba románu, životný a zajímavý vývoj hlavních postav, účinně vystavěný příběh excelentně propojující osobní tragédie s tragédiemi společenskými a nakonec pozoruhodné rozuzlení jak ideové, tak příběhové – starý Voborský, nekatolík, emigrant a aktivní bojovník, se na sklonku svého života (a celého románu) setkává se svým synem – usedlým katolíkem, také bojovníkem, ale uprostřed již zcela jiné společnosti v rámci možné a nenásilné snahy o lepší budoucnost. Obě možnosti – násilná i nenásilná forma, jak společnost posunout dopředu, jsou v románu konfrontovány nejprve jako protichůdné, poté jako rovnocenné a nakonec – v rámci peripetií celého románu a díky všem tragédiím a generační změně – vidíme tu nenásilnou jako nejrozumnější a nejefektivnější způsob, jak připravit půdu pro skutečně úspěšnou a trvalou proměnu společnosti k lepšímu.
Bravurně vylíčené nepovedené, krvežíznivé povstání sedláků je vylíčeno Jiráskem naprosto strhujícím způsobem, který však organicky zapadá do myšlenkového světa díla. Ač Jirásek odhaluje hrůzy, které hlavní hrdinové zažili, ač má pochopení pro jejich oprávněnou snahu se pomstít, musí jejich rytířský pohled na svět narazit na svět již zcela odlišné společnosti, tvrdě ovládané silnou vládnoucí mocí.
Nelze ani opomenout skvělou vedlejší postavu správce Chodka – přesvědčeného katolíka, natolik však tolerantního, že věrně slouží i nekatolickému panstvu a všelijak mu pomáhá i proti tehdejší moci.
Skály jsou mistrovským dílem, literárním klenotem a opravdu je doporučuji všem, i těm, kdo historické romány nečtou. Je to mimořádně čtivý, sugestivní a barvitý román mimořádné kvality. Jejich veskrze ponurá atmosféra (tragické rány, které stíhají hlavní hrdiny jedna za druhou, mistrovsky vystihují tehdejší stav společnosti) je sugestivní a zcela naplňuje autorův záměr. Jirásek se zde již ukazuje jako vypravěč a tvůrce atmosféry ve své vrcholné formě, ač román patří do jeho raného období. Vznešená a nadčasová idea románu, kterou tolik postrádám v současných historických dílech, chytne za srdce.