Popis projektu

Historický román

Napsáno 1886

Ohodnoťte

5/5 (1)

První vydání: Lumír 1886, samostatně 1887, poté ve sv. 14 Sebraných spisů I a ve sv. 4 Sebraných spisů II

Věnováno: Památce velkých vlastenců Pavla Stránského a T.Pešiny z Čechorodu

Motto: bez motta

Průměrně stran: 320

Kapitol: 34

Charakteristika: Historický román

Doba: 17. století

Hlavní témata: Boj, vzpoura, zvůle, proroctví, hrdinství, víra, svoboda

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Jiráskovy Skály jsou snad nejtemnějším obrazem doby pobělohorské v celé české literatuře, a to tím více, že Jirásek tu nejen nedojímá, nebudí jen náladu, nýbrž staví na faktech, většinou historicky i ověřených. Zároveň se jedná o dílo těžce vykoupeného smíření mezi domácími katolíky a emigranty – evangelíky. Jirásek demonstruje své hluboké přesvědčení o nutnosti vzájemné náboženské a názorové tolerance, která jediná může přinést národu a společnosti dobro.

K vytvoření románu přivedlo Jiráska vypravování kočovného obchodníka s plátny, světáka Vendelína Klikara, o zjevení ve věži rozvalin hradu Skály v teplických skalách. Bylo to o prázdninách roku 1885, kdy si Jirásek zajel na Skály, zpustlý hrad nad zámečkem Bišofštejnem. Jirásek Skály již znal, ale zašel si tam znovu a důkladněji si prohlédl hrad Matěje Salavy z Lípy, husitského hejtmana. “Znal jsem ta místa z dřívějších dob. Ale tou dobou jsem zaslechl o nich zvláštní historii. Pověděl mně ji zesnulý obchodník plátny, “světák”, Vendelín Klikar. O třech bratřích z Police vypravoval, z nichž jeden byl správcem v bišofštejnském dvoře a druhý tam sládkem, a jak třetí bratr, soused polický, přišel je na Štědrý den navštívit, jaké měl cestou vidění a jak se pak na hoře v skalné rozvalině zjevilo světlo a jak tam i poté tajemně svítívalo; po čase že přijela vrchnost, hradecký kanovník, a ten že se odhodlal v noci do pustého hradu, když tam opět světlo proskočilo a tiše zářilo, zažehnat to strašidlo, ale že se vrátil bled, smuten a že ani slova nepromluvil a nic nezjevil, co spatřil, co se mu stalo… Toto vypravování mne tak chytlo, že jsem zatoužil znovu prohlédnout si ta místa.”

Po Bílé Hoře nastala v Čechách těžká doba. Evangelíkům byl zabavován majetek, mnozí emigrovali. Skály, samota v Orlických horách, zůstaly jako jediné panství nekatolickému rodu Křineckých z Ronova. O vše ostatní rod Křineckých po Bílé Hoře přišel.

Na Skály přijíždí rodina Křineckých. Před nimi tam dorazili dva jezdci, aby připravili jejich příjezd, mezi nimi doktor Voborský, který hned na počátku svého pobytu zachrání nemocného správce Chodka. Voborský je synem Valentina Kochana z Prachové, který byl jedním z popravených na Staroměstském náměstí. Otcova potupná poprava a neblahý osud celé rodiny se hluboko usadily ve Voborského srdci – nemůže na to zapomenout a je odhodlán se za každou cenu pomstít. Aby mohl v Čechách zůstat, musí používat jiné jméno. Skály jsou díky své poloze místem, kterým odchází mnoho exulantů z Čech. Voborský se s nimi velice záhy seznamuje; i s těmi, kteří se díky shovívavosti pana Křineckého ukrývají na hradě; jsou to dva knězové, starý Adami a Matouš Ulický, a Ulického sestra Eva. Voborský a Ulický připravují velký plán na povstání proti novému režimu. Čekají na vhodnou příležitost, která by byla pro jejich plán nejpříznivější. Události třicetileté války jsou však jako na houpačce.

Voborský se zamiluje do statečné Evy, doba jim však nepřeje. Navíc Eva musí se svým bratrem odejít ze Skal, aby připravovali půdu pro povstání. Těžce nemocný Albrecht Křinecký krátce po narození své dcery umírá – jeho manželka Beáta mu slibuje, že bude věrná víře, a Voborský, že se o Beátu a jejich dva syny s dcerou postará.

Docházejí zprávy, že císař dal spálit privilegia českého království. Bylo vydáno nové nařízení pro nekatolíky, podle kterého musí Beáta Křinecká buď přestoupit na katolickou víru, nebo jako nekatolička do půl roku odejít ze země.

Voborský s Ulickým pochopí, že pomoc, na kterou čekají z ciziny, může být úspěšná jen tehdy, když bude půda v Čechách připravena, a chopí se příležitosti. S požehnáním od Beáty Křinecké vedou selské povstání na Kouřimsku, Hradecku a Čáslavsku, které však díky nedisciplinovanosti, krvežíznivé pomstychtivosti a nekázni sedláků končí neúspěchem. Voborský je zraněn, Ulický díky zradě zajat po návštěvě své nemocné ženy, se kterou se chtěl rozloučit před útěkem za hranice, uvězněn a mučen a odsouzen k trestu smrti.

Voborskému se podaří s pomocí svého bývalého přítele ze studií, bakaláře Jana Aqvuly, dostat do vězení k odsouzenému Ulickému. Tomu se uleví, když může Voborskému a Evě požehnat – Eva tu po jeho smrti nezůstane osamocena.

Kněz Ulický je jako vůdce povstání 11.září 1627 v Čáslavi popraven.

Jeho statečná smrt otřese bakalářem Aqvulou, který se navrátí k víře svých předků, navzdory tomu, co ho za to čeká… Nakonec musí sám utéct do vyhnanství.

Eva doběhne do Čáslavi již pozdě. S hrůzou spatří bratrovu hlavu naraženou na kůlu a na kole jeho rozlámané tělo. V mdlobách z hrůzného pohledu ji zastihne Voborský, opouštějící Čáslav. Znovu se mu vybaví děsná smrt jeho otce. Přemůže jej zoufalá žalost z těžkého osudu a zároveň ještě silnější touha po pomstě.

Beáta Křinecká odolá naléhání jezuity Machovia, aby přestoupila na katolickou víru, i přísnější nařízení, že děti exulantů mohou být poslány na převýchovu do kláštera, a po poradě s Voborským, který se na Skály vrací se svou novou ženou Evou, odchází s dětmi potají do exilu. Její panství Skály přebírá Voborský, který naoko přestoupil na katolickou víru, aby mohl nerušeně pracovat na své pomstě – zároveň mu “podplacené” potvrzení umožňuje převzít panství, spravovat jej a posílat z něho výnosy. Voborský se před návratem na Skalku oženil s Evou – v odlehlé lesní skrýši jim požehnal starý kněz Adami, tchán Ulického, který krátce na to zemřel. Voborský stále doufá, že se vše změní; své naděje vkládá do protestantského švédského krále Gustava Adolfa.

Voborskému se přestává dařit.

Švédský král sice zaútočil na rakouská vojska a jejich spojenci Sasové se dostali dokonce až do Prahy, Valdštejn je však vyžene.  Navíc umírá švédský král Gustav Adolf. Voborský ztrácí víru v lepší budoucnost. Po narození syna Valentýna ho stíhá další rána – umírá jeho milovaná žena Eva. Navíc se zjistí, že potvrzení o přestoupení na katolickou víru vydal podplacený, nehodný kněz, a tak musí se synem narychlo emigrovat. Správu hospodářství přebírá správce Chodek, který ač katolík, je stále věrný svému nekatolickému panstvu.

Devět let po Voborského emigraci nastává exulantům kýžená změna. Švédové znovu vtrhnou do Slezska a poté na Broumovsko a Policko. Voborský se synem a Beáta Křinecká s dětmi se vracejí do Čech – Voborský a synové Beáty Křinecké jako vojáci švédského vojska. Správce Chodek se těší ze shledání, nechápe však, jak je možné, že se panstvo vrací pod ochranou Švédů, nepřátel české země – švédská vojska zem nestoudně plundrují, a dokonce sama Beáta Křinecká pochybuje o tom, zda bylo správné, aby se k nim její synové přidali. Zatímco v zemi zuří boje, na Skalce se sbližuje Valentýn s Johankou, dcerou Beáty Křinecké.

Další naděje je však opět zmařena. Švédové jsou Valdštejnem vyhnáni. Voborský musí znovu, a to již natrvalo emigrovat. Při odchodu ze země však Voborského přepadnou císařští vojáci a těžce jej zraní – nejhorší je však to, že se při přepadení ztratí jeho syn Valentýn. Těžce raněného Voborského přivezou na Skály. Ihned začne hledání ztraceného Valentýna – je však marné. Jakmile se Voborský uzdraví, odchází ze Skal, do nitra země hledat svého syna i novou příležitost pro svou pomstu…

Nakonec i sama Beata Křinecká musí nadobro opustit Skalku. Situace v zemi jí nutí emigrovat. Prodá Skalku panu Vilému Krakovskému z Kolovrat. Ten však panství po pěti letech prodává hradeckému biskupovi. Skály tak slouží jako útočiště kněžské vrchnosti. Beata Křinecká umírá ve vyhnanství…

Skončila třicetiletá válka. Ještě dlouho po ní dojde k dalšímu selskému povstání, které vede mladý potomek českých exulantů, vnuk Beaty Křinecké (syn její dcery Johanky), a stařík nad hrobem, doktor Voborský (Kochan).

Voborský zachrání kněží, kterým hrozí lynčování od zběsilých sedláků – jen kvůli tomu, že vyslechne jejich hovor, který je plný lásky k rodné zemi. Povstání sedláků však končí opět neúspěchem. Kanovník, kterého Voborský zachránil, přijíždí na Skály, kde vězní mladého vůdce neúspěšného povstání; starý jim stále uniká. Mladý a tolerantní kněz se náhodou schází se starcem, vůdcem povstání, na místech bývalého hradu, kam oba zavedla vzpomínka na toto místo. Zde oba zjistí, že jsou otec se synem – stařík je doktor Voborský a kněz, kanovník královéhradecké kapituly, jeho ztracený syn Valentýn. Jako dítěte se Valentýna ujali katolíci a vychovali jej. I když je Voborský zpočátku nešťastný, že je jeho syn katolickým knězem, nakonec se s tím smiřuje; pochopí, že i jeho syn může bojovat jako katolický kněz za stejné ideály jako on – jeho syn sice “opustil víru otců svých, ale lásku otcovu a dědovu, lásku k vlasti zachoval” a z celého srdce vyznává, že “není proti učení Spasitelovu snášeti se s těmi, kteří nejsou s námi téže víry.”

Kanovník Valentýn pomůže mladému vůdci povstání, synovi jeho milované Johanky, k útěku a otec Voborský s ním odchází navždy do ciziny – s nadějí, že snad jinou cestou, než kterou se on a jeho přátelé domáhali, svitne lepší hvězda těžce zkoušenému národu. Vždyť jeho syn byl jedním ze šlechetných kněží, kteří podle příkladu Balbína, Pešiny z Čechorodu a Pavla Stránského nezoufali nad budoucností českého národa, ale “prací svou a úsilím připravovali lepší budoucnost a učinili “zázrak” našeho z mrtvých vzkříšení. Bez nich by nebylo “křísitelů” a nebylo by dnešního našeho života”.

“To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenstvích strachem neschli, alebrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a námi o zem udeřili, abychom byli jako skály.”

Slavnostně obřadný sloh, vypravěč, jenž uhaduje, tuší a svým čtenářům zprostředkuje určitý (jeden možný) výklad tajemství; tím vším prolog ke Skalám předjímá Staré pověsti české. V předchozích románech si vypravěč Alois Jirásek počínal jako znalec dějin i všech lidských dějů, jež předkládal čtenářské představivosti a důvěře, že jak je psáno, tak se stalo. V prologu ke Skalám si počíná jinak. Připomíná vypravěčství Julia Zeyera, kladoucí důraz na subjektivnost, fantazii a sen, na kouzelnictví slova a příběhu vzešlého z autorova záměru a důmyslu.

Také v celkové stylizaci románu tentokrát Jirásek poetizuje po zeyerovsku.

Mezi časem šťastným a nešťastným, mezi pólem idylickým a tragickým je ve Skalách rozpětí, u Jiráska v předchozích románech nebývalé. Kde se kontrasty protnou, vznikají obrazy výjimečné expresivity.

Vyhrocování kontrastů a jejich prolínání, nasycené expresivností, slouží v románu jako celku k vyjádření dějinného zlomu a přetlaku, v němž je dáno jeho obětem a odpůrcům žít a jednat. Prvotní nápor změn je vyjádřen nakupením historických dat. Převratné události, jako byla například poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, se ukazují nikoliv zpříma a neosobně, ale jako zpětná vzpomínka plná citové účasti.

Jeden dobrý muž prožil a soucítí, druhý žasne a trne, pln soutrpnosti s lidmi, jež zatím zná jen zčásti, takže obraz hrozné události se citovou účastí “drobí” na hrozné detaily, jež sjednocuje úžas a údiv zdvojené ozvěny.

Z rezonéra se pak Voborský v závěrečné části románu mění v zatrpklého karatele. Vlastní syn, katolický hodnostář s láskou k vlasti a k národu a s úctou k exulantské literatuře, ho tam usvědčuje z dávných iluzí a setrvačných předsudků.

Ideologický spor vrcholí tím, že starý emigrant sama sebe označí za “zapadlou, smutnou minulost”, kdežto jeho syn naopak proklamuje důvěru v budoucnost. V té chvíli se odpor otce zlomí. Synovi ukládá být svému předsevzetí věrný.

(Jaroslava Janáčková)

Román Skály se mi zpočátku zdál stylově poněkud archaický. Jakmile se však čtenář jen trochu začte, přilne k této četbě, z níž je tolik cítit bezútěšnost a zoufalství doby těsně po bělohorské bitvě.

(Jiří Jelínek)

Němý, dlouhý žal české země pukl zde v Skálách krásnou, mužnou výmluvností, tekoucí nejryzejší dokumentární pravdou, ale spolu i nejryzejší poezií lidských duší. Líčení jsou úchvatná a celek jímá milou jednotností a soustředěností děje. Líčení života jde všude doopravdy… Klasicky jednoduché a co slovo, to zvon, jehož kvílení pronikne celou duší a pohne až k slzám.

(Jan Voborník)

Celek Skal jímá zvláštní tajemnou silou jakési toužebné poezie, jakousi elegií sladce soucitnou nad něčím nekonečným, skoro světobolným, hrůzně bolestným, ale už oplakaným.

(dobová kritika)

Chtěje zajisté v jediném pásmu dějovém vylíčiti onen zápas za obnovení dřívějších řádů a svobod náboženských, který bojován byl v Čechách od bitvy bělohorské až do samého téměř konce 17.století, nemohl tak učiniti jinak než způsobem, který v práci své zvolil. Přes zdánlivou rozkouskovanost nenedostává se knize Jiráskově pojítka i vnitřního i vnějšího. Pojítkem vnitřním jest těmto “výjevům” idea obrody národa tolikerými ranami sklíčeného a k smrti uštvaného: trojím způsobem idea ta se projevuje – v každé části vypravování jinak. K násilné obrodě silou vlastní, o niž usilovali Voborský a Ulický, nedostávalo se těm, kteří po persekuci ve vlasti zbyli, síly mravní; stiženi dědičnými vadami národa našeho a zmalátněni útrapami, jimiž bylo jim strádati v minulosti a přítomnosti, podlehli odpůrcům. Také násilná obroda, k němuž dopomoci měla národu českému cizí vojska, zmařena, a země novými stižena útrapami. Teprve v budoucnosti svítala jitřenka lepšího osudu, jenž však nikoli násilím, ale pilnou usilovnou prací o mravním povznešení a národním uvědomění všeho lidu k místu přiveden býti měl… Vnějším pojítkem “výjevů” Jiráskem líčených jest Voborský, jeden z těch vzácných mužů čistého srdce a mysli nezištné, vlasti a víře oddané. Této osobě vedle Ulického spisovatel největší věnoval péči. Voborský od samého počátku všechen zájem čtenářů zaujme a k sobě upoutá; v jeho strastiplném žití, plném strádání a zápasů a chudičkém chvílemi blažšími, spatřujeme zosobněny osudy celého národa, jenž jest vlastně hlavním celého vypravování hrdinou, až staneme s ním, jenž sám zove se “zapadlou, smutnou minulostí”, na prahu budoucnosti, v níž národ, veden jsa potomky oněch šlechetných vlastimilů, kteří hotovi byli obětovati zaň život ve chvílích nejhroznějších, domůže se “ne kovem, leč slovem” vítězství a stane pevně jako ty skály, “přes něž tolik bouří se přehnalo”. Toť po našem soudě jest výsledná idea vypravování připomínající nám, “abychom chyby své poznávali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a nám o zem udeřili”. Že historické pozadí, o něž se obraz Jiráskem tak účinně nakreslený opírá, propracováno jest až do podrobností s onou životností, pravdivostí a na důkladných studiích založenou historickou věrností, která všecky práce Jiráskovy vyznačuje, netřeba ani obšírněji doličovati. Jestiť Jirásek – jak kdesi případně bylo řečeno – z těch spisovatelů, o nichž pověděti něco nového v příčině umělecké dokonalosti prací jejich jest, ne-li nemožno, aspoň velice nesnadno. Mnohá místa vynikají úchvatnou dramatičností a jsou z nejlepších, která péro Jiráskovo dosud napsalo. Tak, abychom jeden aspoň příklad uvedli, popis výpravy vedené knězem Ulickým a pánem z Těchenic nejen plastikou svou, ale i věrnou charakteristikou toho lidu českého, jenž mravní slabostí svou stal se vinen nezdaru zbraní svých, nad jiné vyniká. Postavy, které autor na jeviště svého vypravování uvedl, jsou plny života; povahopisy jejich tu dopodrobna propracovány, tu zase jen rysy stručnějšími, ač velmi případnými načrtnuty, jak toho vypravování vyžadovalo. Povahami naskrze ušlechtilými všechny získávají si sympatie čtenářovy, čímž zájem pro osudy jejich jednou vzbuzený nikterak neochabuje. Jedinou snad výjimkou jest jezuita Machovius, jenž ve vypravování jest zástupcem snah protireformačních; ale i tu autor nanesl stínu více než nutně bylo třeba, jakož vůbec v celém vypravování nikde nevybočil v ono zámezí, na němž ocitá se valná většina beletristů našich, jakmile zavadí o trudné 17.století dějin českých. Přes to jest dojem práce Jiráskovy hluboký, přes to jest charakteristika celé doby postižena věrně a přesvědčivě, smutný úpadek národa jak v rysech povšechných, tak i v osudech jednotlivců případně vylíčen, a celá práce vznešeným duchem dějin provanuta. Nedivno zajisté po tom, co jsme o “Skalách” napsali, že jimi nově osvědčil se mistr historické povídky české, a platně rozmnožena řada beletristických spisů, jejichž cena časem zkázy nepozná.

(A.F.Tichý)

Do celkového pojímání katastrofy bělohorské a jejích následků vniká již u Jiráska názor nový, byť ne tak strohý, jako byl Tomkův, ale prostý již citlivůstkářství a hořekování, rozdělující světla a stíny, především duch mužného snášení a neoblomné naděje v lepší budoucnost… Jirásek překlenul v tomto díle propast, jež zela v názorech dvou generací, otců a dětí. S láskou k minulosti spojil naději v lepší budoucnost.

(Jaromír Borecký)

Román Skály je mimořádně zajímavý román nejen v Jiráskově díle, ale i v celé české historické literatuře. Jirásek v něm vrchovatou měrou prokázal, že je mimořádný umělec, básník slova a tvůrce atmosféry.

Skály jsou málo známým literárním klenotem. Výborná a důmyslná stavba románu, životný a zajímavý vývoj hlavních postav, účinně vystavěný příběh excelentně propojující osobní tragédie s tragédiemi společenskými a nakonec pozoruhodné rozuzlení jak ideové, tak příběhové – starý Voborský, nekatolík, emigrant a aktivní bojovník, se na sklonku svého života (a celého románu) setkává se svým synem – usedlým katolíkem, také bojovníkem, ale uprostřed již zcela jiné společnosti v rámci možné a nenásilné snahy o lepší budoucnost. Obě možnosti – násilná i nenásilná forma, jak společnost posunout dopředu, jsou v románu konfrontovány nejprve jako protichůdné, poté jako rovnocenné a nakonec – v rámci peripetií celého románu a díky všem tragédiím a generační změně – vidíme tu nenásilnou jako nejrozumnější a nejefektivnější způsob, jak připravit půdu pro skutečně úspěšnou a trvalou proměnu společnosti k lepšímu.

Bravurně vylíčené  nepovedené, krvežíznivé povstání sedláků je vylíčeno Jiráskem naprosto strhujícím způsobem, který však organicky zapadá do myšlenkového světa díla. Ač Jirásek odhaluje hrůzy, které hlavní hrdinové zažili, ač má pochopení pro jejich oprávněnou snahu se pomstít, musí jejich rytířský pohled na svět narazit na svět již zcela odlišné společnosti, tvrdě ovládané silnou vládnoucí mocí.

Nelze ani opomenout skvělou vedlejší postavu správce Chodka – přesvědčeného katolíka, natolik však tolerantního, že věrně slouží i nekatolickému panstvu a všelijak mu pomáhá i proti tehdejší moci.

Skály jsou mistrovským dílem, literárním klenotem a opravdu je doporučuji všem, i těm, kdo historické romány nečtou. Je to mimořádně čtivý, sugestivní a barvitý román mimořádné kvality. Jejich veskrze ponurá atmosféra (tragické rány, které stíhají hlavní hrdiny jedna za druhou, mistrovsky vystihují tehdejší stav společnosti) je sugestivní a zcela naplňuje autorův záměr. Jirásek se zde již ukazuje jako vypravěč a tvůrce atmosféry ve své vrcholné formě, ač román patří do jeho raného období. Vznešená a nadčasová idea románu, kterou tolik postrádám v současných historických dílech, chytne za srdce.