Popis projektu

Historický román

Napsáno 1886

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1886

Věnováno: Památce velkých vlastenců Pavla Stránského a T.Pešiny z Čechorodu

Motto: bez motta

Průměrně stran: 320

Kapitol: 34

Charakteristika: Historický román

Doba: 17. století

Hlavní témata: Boj, vzpoura, zvůle, proroctví, hrdinství, víra, svoboda

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Jiráskovy Skály jsou snad nejtemnějším obrazem doby pobělohorské v celé české literatuře, a to tím více, že Jirásek tu nejen nedojímá, nebudí jen náladu, nýbrž staví na faktech, většinou historicky i ověřených.

K vytvoření románu přivedlo Jiráska vypravování kočovného obchodníka s plátny, světáka Vendelína Klikara, o zjevení ve věži rozvalin hradu Skály v teplických skalách. Bylo to o prázdninách roku 1885 v Hronově. Jirásek Skály již znal, ale zašel si tam znovu a důkladněji si prohlédl hrad Matěje Salavy z Lípy, husitského hejtmana.

Po Bílé Hoře nastala v Čechách těžká doba. Evangelíkům byl zabavován majetek, mnozí emigrovali. Skály, samota v Orlických horách, zůstaly jako jediné panství nekatolickému rodu Křineckých z Ronova. O vše ostatní rod Křineckých po Bílé Hoře přišel.

Na Skály přijíždí rodina Křineckých. Před nimi tam dorazili dva jezdci, aby připravili jejich příjezd, mezi nimi doktor Voborský, který hned na počátku svého pobytu zachrání nemocného správce. Voborský je synem Valentina Kochana z Prachové, který byl jedním z popravených na Staroměstském náměstí. Aby mohl v Čechách zůstat, musí používat jiné jméno. Skály jsou díky své poloze místem, kterým odchází mnoho exulantů z Čech. Voborský se s nimi velice záhy seznamuje; i s těmi, kteří se díky shovívavosti pana Křineckého ukrývají na hradě; jsou to dva knězové, starý Adami a Matouš Ulický, a Ulického sestra Eva. Voborský a Ulický připravují velký plán na povstání proti novému režimu. Čekají na vhodnou příležitost, která by byla pro jejich plán nejpříznivější. Události třicetileté války jsou však jako na houpačce.

Docházejí zprávy, že císař dal spálit privilegia českého království. Bylo vydáno nové nařízení, podle kterého musí Beáta Křinecká jako nekatolička do půl roku odejít ze země.

Voborský s Ulickým se chopí příležitosti. S požehnáním od Beáty Křinecké vedou selské povstání, které však díky nedisciplinovanosti sedláků končí neúspěchem. Voborský je zraněn, Ulický díky zradě zajat při návštěvě své nemocné ženy, uvězněn a poté jako vůdce povstání popraven.

Beáta Křinecká odolá naléhání jezuity Machovia, aby přestoupila na katolickou víru, a odchází s dětmi do exilu. Její panství Skály přebírá Voborský, který naoko přestoupil na katolickou víru, aby jí mohl panství spravovat a posílat výnosy z panství. Voborský se ožení s Evou a doufá, že se vše změní; své naděje vkládá do protestantského švédského krále Gustava Adolfa.

Voborskému se přestává dařit. Nejenže ztratil víru v lepší budoucnost, ale po narození syna umírá jeho milovaná žena Eva. Navíc se prozradí, že na katolickou víru přestoupil pouze naoko, a musí emigrovat.

Devět let po Voborského emigraci nastává kýžená změna. Švédský král zaútočil na rakouská vojska, a na Sasy, kteří se dostanou dokonce až do Prahy. Voborský a synové Beáty Křinecké se vracejí do Čech jako vojáci švédského vojska, Beáta Křinecká s dcerou pod ochranou švédského krále. Další naděje je však opět zmařena. Švédové jsou Valdštejnem vyhnáni. Voborský i synové Křinečtí musí znovu, a to již natrvalo emigrovat. Aby toho nebylo málo, Voborskému se ztratí desetiletý syn, hledání je marné…

Skončila třicetiletá válka. Ještě dlouho po ní dojde k dalšímu selskému povstání, které vede mladý potomek českých exulantů a stařík nad hrobem, Voborský. Skončí však opět neúspěchem. Voborskému, tolik zkoušenému osudem, se však alespoň jedno přání splní; po dlouhé době se setkává se svým ztraceným synem, který je nyní kanovníkem. Jako dítěte se ho ujali katolíci a vychovali jej. I když je Voborský zpočátku nešťastný, že je jeho syn katolickým knězem, nakonec se s tím smiřuje; pochopí, že i jeho syn může bojovat jako katolický kněz za stejné ideály jako on.

Slavnostně obřadný sloh, vypravěč, který uhaduje, tuší a svým čtenářům zprostředkuje určitý výklad tajemství; tím vším prolog ke Skalám předjímá Staré pověsti české. V předchozích románech si Jirásek počínal jako znalec dějin i všech lidských dějů, které předkládal čtenářské představivosti a důvěře, že jak je psáno, tak se stalo. V prologu ke Skalám si počíná jinak. Klade důraz na subjektivnost, fantazii a sen, na kouzelnictví slova a příběhu vzešlého z autorova záměru a důmyslu.

Také v celkové stylizaci románu Jirásek poetizuje. Mezi časem šťastným a nešťastným, mezi pólem idylickým a tragickým je ve Skalách rozpětí, u Jiráska v předchozích románech nebývalé. Kde se kontrasty protnou, vznikají obrazy výjimečné expresivity.

Vyhrocování kontrastů a jejich prolínání, nasycené expresivností, slouží v románu jako celku k vyjádření dějinného zlomu a přetlaku, v němž je dáno jeho obětem a odpůrcům žít a jednat.

(Jaroslava Janáčková)

Román Skály se mi zpočátku zdál stylově poněkud archaický. Jakmile se však čtenář jen trochu začte, přilne k této četbě, z níž je tolik cítit bezútěšnost a zoufalství doby těsně po bělohorské bitvě.

(Jiří Jelínek)

Němý, dlouhý žal české země pukl zde v Skálách krásnou, mužnou výmluvností, tekoucí nejryzejší dokumentární pravdou, ale spolu i nejryzejší poezií lidských duší. Líčení jsou úchvatná a celek jímá milou jednotností a soustředěností děje. Líčení života jde všude doopravdy… Klasicky jednoduché a co slovo, to zvon, jehož kvílení pronikne celou duší a pohne až k slzám.

(Jan Voborník)

Celek Skal jímá zvláštní tajemnou silou jakési toužebné poezie, jakousi elegií sladce soucitnou nad něčím nekonečným, skoro světobolným, hrůzně bolestným, ale už oplakaným.

(dobová kritika)

Do celkového pojímání katastrofy bělohorské a jejích následků vniká již u Jiráska názor nový, byť ne tak strohý, jako byl Tomkův, ale prostý již citlivůstkářství a hořekování, rozdělující světla a stíny, především duch mužného snášení a neoblomné naděje v lepší budoucnost… Jirásek překlenul v tomto díle propast, jež zela v názorech dvou generací, otců a dětí. S láskou k minulosti spojil naději v lepší budoucnost.

(Jaromír Borecký)

Román Skály je mimořádně zajímavý román nejen v Jiráskově díle, ale i v celé české historické literatuře. Jirásek v něm vrchovatou měrou prokázal, že je mimořádný umělec, básník slova a tvůrce atmosféry.

Skály jsou málo známým literárním klenotem. Výborná a důmyslná stavba románu, životný a zajímavý vývoj hlavních postav, účinně vystavěný příběh excelentně propojující osobní tragédie s tragédiemi společenskými a nakonec pozoruhodné rozuzlení jak ideové, tak příběhové – starý Voborský, nekatolík, emigrant a aktivní bojovník, se setkává se svým synem – usedlým katolíkem, také bojovníkem, ale uprostřed společnosti v rámci možné a nenásilné snahy o lepší budoucnost. Obě možnosti – násilná i nenásilná forma, jak společnost posunout dopředu, jsou zde konfrontovány nejprve jako protichůdné, poté jako rovnocenné a nakonec – v rámci peripetií celého románu a díky všem tragédiím – jako zřejmě nejrozumnější a nejefektivnější způsob, jak připravit půdu pro skutečně úspěšnou a trvalou proměnu společnosti k lepšímu.

Doporučuji všem, i těm, kdo historické romány nečtou. Skály jsou mimořádně čtivý, expresivní a barvitý román nejvyšší kvality. Jejich ponurá atmosféra je okouzlující a zcela naplňuje autorův záměr. A idea románu, kterou tolik postrádám v současných dílech, vás chytne za srdce.