František Michálek Bartoš (1889-1972) byl významný český historik, archivář a vysokoškolský pedagog. Věnoval se primárně české historii, zvláště husitství. Více o něm viz článek o jeho prvorepublikovém působení.

Bartoš ve své krátké studii o Jiráskově románu “Skály”, dodnes nedoceněném literárním díle o bělohorské době, vyzdvihl to, co je paradoxně Jiráskovi jeho kritiky, neznalými jeho díla, upíráno – a sice Jiráskovu permanentní snahu o toleranci lidí různého vyznání, kdy Jirásek – nejen v tomto díle – usiluje o vzájemnou snášenlivost a respekt ve prospěch celé naší země.

Jednoznačný důkaz toho, že Alois Jirásek neviděl svět černobíle!

Ostatně není bez zajímavosti, že Jirásek byl pro toto svoje komplexní chápání a ideu pokojného a tolerantního soužití lidí různého vyznání i odlišných názorů často kritizován i evangelíky. A Jiráskova myšlenka smíření, nikoliv z rezignace či zapomnění dávných křivd, nýbrž z vnitřního pochopení vývoje společnosti založeného na snášenlivé a obohacující spolupráci všech lidí, která jediná může národu pomoci jít kupředu, byla a – když si všimneme dnešního rozdělení naší společnosti – stále je myšlenkou nanejvýš moudrou a univerzálně platnou.

JAK VZNIKLY JIRÁSKOVY “SKÁLY” (1940)

V rozsáhlém životním díle A.Jiráska, zahrnujícím s výjimkou nejstarších dob našich dějin všecka téměř jejich údobí i staletí, překvapí až, jak nepatrně je zastoupena doba bělohorská.

Pouze z mladých let máme tu náběhy a rokem 1886, kdy je Jiráskovi teprve 35 let, loučí se s Bílou Horou navždy.

Ustupoval tím snad příteli Z.Wintrovi, jenž se právě tehdy zmocnil celé té doby mistrovskými obrázky z Rakovníka i z Prahy a s nímž se důvěrně spřátelil od svého příchodu do Prahy r.1888?

To jest asi nejpravděpodobnější vysvětlení nápadného toho zjevu, sotva však vysvětlení jediné. Vedle toho sluší nejspíš uvážit i to, že Bílá Hora Jiráska nepochybně příliš vzrušovala, aby jí netrpěl a nehledal z jejího hoře úniku v světlejších dobách naší minulosti, ve slávě věku husitském a téměř neméně slavného národního obrození. Byl jistě jako umělec lákán dramatickým vzruchem tragické doby bělohorské. Bylo mu to však asi jen nebezpečným pokušením, kterému spisovatel jeho cílů a jeho poslání musí dovést odolat. Historický spisovatel v pojetí Jiráskově má především poslání buditelské; má sílit národ velikostí národního úsilí, příklady velikých jeho synů i jejich díla. Proto mu byl tak blízký historik počínajícího císařství Tacitus, zrozený, jak sám napsal, v době, která potřebuje posily velikých charakterů. Toť smysl knihy “Skály”, napsané roku 1886 a obsahující Jiráskovo pojetí bělohorského problému.

Několik výjevů z dějin samoty, jak zní podnázev knihy, má dějištěm hrad Skály a nedaleký zámeček Bišofštejn v Jiráskově rodném kraji na Hronovsku. Zde, v odlehlé samotě, chráněné nepřístupností kraje ztraceného v divokých skalách, na hradě, který jest útočištěm bělohorskou pohromou krutě postiženého rodu Křineckých z Ronova, rozkvete uprostřed hrůz 30leté vojny krátká idyla lásky mezi synem direktora odboje Kochana z Prachové, popraveného na Staroměstském náměstí, a sestrou kněze Matouše Ulického.

Tato pohroma rozbije mladé štěstí doktora Voborského, jak se přejmenoval mladý Kochan, choť jeho zemře, sotva dá život děcku, a on musí do vyhnanství. Ale po letech, v letech čtyřicátých, se vrátí znovu na Skály, a to pod ochranou vojsk švédských, která obsadí širý kraj až do skončení hrozné války. Tu rozkvete nová idyla lásky na osamělém hradě: mezi mladičkým synem Voborského Valentinem a dcerkou paní Křinecké. Idyla se skončí neméně rychle tím, že se Valentin stane obětí únosu a zmizí úplně sebeusilovnějšímu pátrání otcovu.

Kniha vyvrcholuje třetí řadou výjevů, které se vracejí na Skály. Stará vrchnost, Křinečtí, jsou tehdy již dávno ve vyhnanství, hrad jest opuštěn a jeho místo zaujal nablízku zámeček Bišofštejn, nyní majetek hradeckých kanovníků. Jeden z nich je tu zastižen výbuchem vzpoury a vyvázne jen tím, že ho vysvobodí starý vedoucí vzbouřených sedláků, dojatý jeho vroucím vypravováním o poctě, vzdané památce Karla IV. kanovníkem a historikem Pešinou. Pád povstání dovolil pak kanovníkovi oplatit starci jeho službu. Při dobíjení povstání je zatčen mladý muž, odpírající povědět, kdo je. Osud záhadného zajatce zaujme kanovníka tím mocněji, že koupí z kořisti vojáků knížku, která vzbouří v něm bolestné vzpomínky. Jediná stopa, kterou objeví, zavede ho do zřícených Skal a tu dojde otřásajícího vysvětlení: setká se s hledaným starcem, jenž vedl sedláky, dozví se, že zajatec je syn dávné a již mrtvé jeho lásky, a ve starci poznává otce – doktora Voborského.

Nesmiřitelný syn popraveného direktora se takto setkává se synem, jenž, odcizen byv otci i klíčící lásce, jíž věnoval kdysi onu knížku, byl vychován v duchu vítězů bělohorských a stal se kanovníkem.

Oba mužové jsou mluvčí dvojího světa, dvojí Čechie, mezi níž zeje propast zcela protichůdného názoru světového. A přece se nerozejdou v prokletí. Otec nepřijme nabídku znovu nalezeného syna, aby již neodcházel do vyhnanství, ale dožil u něho u víře svých otců. Odchází s mladým Křineckým, kterého kanovník osvobodí, z vlasti, odchází však smířen, v důvěře, že ani syn, kterého ztrácí znovu, se nezpronevěřil drahému odkazu, lásce k národu.

“V té jsme se našli,” končí, louče se se synem navždycky.

Tím smírným akordem slaďuje Jirásek tragický konflikt nešťastných pokolení pobělohorských, v tom hledá vykoupení kleté Hory.

Jak vzniklo toto pojetí, tak jímavě posvěcující zapadlý kout rodného kraje Jiráskova?

Spisovatel sám vykládá úvodem, jak byl ke Skalám upoután pověstí, vypravující o tom, jak byli obyvatelé zámečku dlouhá léta lekáni tajemnými světly, jež se objevovala na zříceninách Skal. Až pak vše přestalo, když se za světlem vydal kanovník, který se však vrátil zcela bledý a do jara umřel. Ta pověst přivedla, praví, Jiráska na starý hrad a tam v pustých rozvalinách vzplanula v něm touha po odhalení tajemství.

“Pátral jsem a hledal,” píše, “i ducha jsem citoval, a ten mi odpověděl. Byl to vznešený duch našich dějin.”

Tolik Jirásek sám.

Po stopách takto naznačených se vydal před lety zvěčnělý prof. V.Novotný v rozboru “Skal”, vyšlém ve sborníku k Jiráskově sedmdesátce. Ukázal tu zejména, jak Jirásek užil vydatně Komenského “Historii persekucí”, té knihy krve i slzí, a určil také jiné básníkovy pomůcky. Ale vše to není než samozřejmá výzbroj školeného historika, netýká se však vlastní myšlenky knihy: tajemství skalského zjevení.

V žádné z těchto pomůcek nenajdeme vrcholný výjev z knihy, ono tragické setkání a utkání představitele dvojího pokolení pobělohorského, ani nic, co by jen zdaleka napovídalo podobný motiv. A přece to jest vlastní myšlenka knihy, vůdčí motiv, ozývající se hned úvodem a vracející se v dramatickém závěru. Ta byla básníkovi nutně jasnou, ještě než se chopil pera, ano, než se vydal na Skály, v létě r.1885, jak víme z “Pamětí”. Vskutku najdeme dvě práce, vyšlé krátce předtím, nepochybný to zdroj básníkovy inspirace.

Popravený direktor nešťastné vzpoury Kochan, jeho syn a vnuk, únosem vržený na dráhu katolického duchovního – ti všichni mají protějšek v básnickém obraze Svatopluk Čecha “Václav z Michalovic”, vyšlém knižně r.1882. Jeho hrdinou je, jak známo, syn direktora Bohuslava z Michalovic, urvaný rodině po otcově skonu na Staroměstském náměstí a vychovaný pak v jezuitu, ale potom probuzený bratrem Smilem. (Jen Smil a Bohuslav náležejí historii, Václav je výtvorem básníka samého.) Báseň Čechova vrcholí výjevem, jak Václav, uvězněný po svém prozrazení, unikne z vězení na ochoz klenby salvátorského chrámu, kde právě začal svatební obřad jeho lásky, dcery krvavého Huerty, zřítí se se závratné výše a zahyne. Toť jasný model pro Jiráskovu postavu doktora Voborského i jeho syna – kanovníka. Tragická jejich srážka se však skončí smírem. Harmonický ten akord vnukla Jiráskovi nejen povaha, mnohem smírnější, než byl bojovný básník Václava z Michalovic, nýbrž zřejmě i drobná poznámka horlivě jím čteného “Musejníka”.

V r.1884 začal tu vycházet obšírný životopis pobělohorského historika Pešiny z Čechorodu z pera V.V.Zeleného. Hned na počátku znamenité té práce se dočetl Jirásek drobnosti, která ho jistě chytla již krajanským takřka pozdravem. Je to výňatek z listu pobělohorského vyhnance J.A.Křineckého jesuitskému historikovi Balbínovi, kterého upozorňuje na historické rukopisy o dějinách krále Jiřího, zapůjčené Pešinovi jiným exulantem, Čeňkem z Lipé. Křinečtí, to přece byli, jak Jirásek dobře věděl, majetníci Skal. A tu jest tento šlechtic, vypuzený z rodného sídla, v přátelských stycích s představitelem řádu, který byl předtím tvůrcem neblahého díla Bílé Hory! A Jirásek se tu dočetl podrobnosti o podobném přátelství, které spojilo posledního člena rodu pánů z Lipé s Pešinou, kanovníkem svatovítským.

Zde jsme jasně u zrození myšlenky “Skal”, jejich vůdčího motivu, vrcholícího v závěrečném výjevu, v setkání vyhnance se synem kanovníkem, ale mužem ducha Balbínova a Pešinova. Otec, ještě než v něm poznal syna, věnoval kanovníkovi Stránského “Český stát”, onu knihu, kterou byl Pešina probuzen svým učitelem Balbínem k práci o českých dějinách, když mu ji Balbín věnoval.

Co u Svatopluka Čecha končí výkřikem, vyznívá ve “Skalách” smírem obojího pokolení národa, roztrženého propastí Bílé Hory, smírem, založeným na lásce k rodné zemi a k jejímu duchovnímu odkazu. Ta překlene sebehlubší rozpory vyznání i stran mocným společenstvím krve i srdcí.

Ohodnoťte

5/5 (3)