Popis projektu
Povídka
Napsáno 1887. Vydáno poprvé v Osvětě 1887, poté v Povídky 1889, dále ve sv. 24 Sebraných spisů I a ve sv. 7 Sebraných spisů II
Příběh se odehrává v roce 1863, kdy mnoho polských povstalců utíkalo do Čech nebo přes Čechy. Je doba Šmerlingova, všude plno četníků.
V městě S. byla ulice zvaná Šalamounská, a to kvůli množství lidových myslitelů, kteří v ní žili. Posledním z těchto mudrců byl mistr Sobota, knihař. Kolem něho se shromáždilo více takových hloubalů – kronikář krejčí Linhart, mlčenlivý kmotr Čermák, mlsný a zvědavý kostelník Mrázek a jiní. Sobotovi žili svým synem Václavem, jehož všemožně ze svých chudých příjmů podporovali na studiích.
Znenadání dostali Sobotovi nepříjemného souseda; do města se přistěhoval jejich strýc, bývalý sudí Záleský z Haliče – přísný, bezohledný soudce, jemuž šlo při výkonu zaměstnání i o život. Sobotka se snažila žít se strýcem v míru a získat jeho přízeň, aby jim pomohl podporovat syna na studiích. Vše by zřejmě dobře dopadlo, kdyby se jedné noci neobjevil u Sobotů polský emigrant – objevil se díky přátelství s mladým Sobotou. Sobotovi se ho ujali, schovali u sebe a chystali jeho tajný útěk.
Díky udavačskému sousedovi Hláskovi, který slídil kolem Sobotových, se o všem dozvěděl přísný sudí. Naštěstí přišel pozdě, tak jako přivolaní četníci… Polák už byl pryč.
Vyšetřování nevedlo k výsledkům – nikdo nic ani nikoho neprozradil. Sudí Záleský odjel s ostudou do Prahy a zůstal už navždy zatvrzelý; syn Sobotových dostudoval a dělal rodičům jenom radost, i když byl z politických důvodů odsouzen do vězení. Naštěstí přišla amnestie. Sobota sice záhy zemřel, ale Sobotka si užila klidného a šťastného stáří.
Vypravování je prosté, jak řeč plyne. Ale v těch figurkách venkovských mudrlantů, v tom skromném, nenáročném životě, přes všechna strádání neopouštějícím vyšší mravní vzněty, lásku k vlasti a svobodě, v té srdečnosti a charakternosti malých lidí je půvab povídky.
(Jaromír Borecký)
Název Sobota obsahuje moment překvapení – nejde o název dne, ale o vlastní jméno člověka z malého (nepojmenovaného) města. O to víc vynikne název ulice, ve které rozšafný knihař bydlí. Jmenuje se Šalamounská a lidé blízcí Sobotovi a scházející se u něho na “besední kolegia” jsou vesměs moudří, dychtiví rozumět světu a po svém doma pěstovat pokrokové politické myšlení a odvážné jednání. Příběh se odvíjí zhruba od roku 1863, od polského povstání, k vydání císařského reskriptu z 12.9.1870 s příslibem korunovace. Sobota a jeho věrní mají nablízku nepřítele: starého strýce, sudího z “Bachovy školy”, který se jinde zdiskreditoval, když odmítl pomoc polskému uprchlíkovi.
A tak starý sudí z jiného břehu vnáší do pravidelného života skromného knihaře a jeho přátel napětí.
Pomoc polskému uprchlíkovi se strýčkem z Bachovy školy za zády je riskantní, nicméně Sobota nezaváhá, ani jeho žena. Ze světa přicházejí do tiché domácnosti maloměstského knihaře ještě jiné zkoušky: jediný syn vzdá kněžskou dráhu a studuje práva, slibný císařský reskript je odvolán. První zklamání občansky cítící rodiče zvládnou; to druhé pak Sobotovi jeho okolí milosrdně zatají, takže ctitel Karla Havlíčka Borovského odchází ze Šalamounské ulice s vidinou obnoveného státního práva českého.
Autor, milovník epilogů – vyznavač změn, které přináší kupředu ubíhající čas -, i tuhle povídku z nedávné doby ukončuje dovětkem, v němž advokát Sobota mladší čile působí na jazykovém rozhraní, matka žije v jeho domácnosti a z radosti si zpívá.
(Jaroslava Janáčková)
Jest to markantně nakreslený obrázek ze života “nevelkého města S. ve východních Čechách” za dusně tíživé doby bachovského regimentu a nastoupivšího po něm zdánlivého obratu k lepšímu. Ovzduší veškerého živobytí po vlasti naší za doby oné vystiženo v povídce té do nejmenších podrobností, že považovati ji dlužno v pravdě za kus skutečné historie českého života zmíněné epochy ve většině měst a městeček našich. Byrokratický centralismus vládní, federalistické sny a tužby vlastenců českých, revoluční kvas polský a maďarský, a vzájemné křížení všech těchto prarůzných snah tvoří náležité pozadí k roztomilému obrázku Jiráskovu… Charakteristika osob je mistrná; je všecka povídka vlastně povídkou povahopisnou. Na jiné však vydařila se spisovateli postava knihaře Soboty, byrokratického sudího a krejčího Linhartíčka, ač i mateřská láska Sobotčina najde zajisté milého ohlasu v srdcích všeho čtenářstva.
(dobová kritika)
Čtivá a napínavá povídka s dobře vypointovanými situacemi a přesně vykreslenými postavami. Rozhodně stojí za přečtení.