TEMNO

Poklidno je jen na povrchu a jen někde. Uvnitř české společnosti vládne napětí. Rekatolizační úsilí vrcholí. Památka Jana Husa a husitství je nahrazována kultem nového svatého, Jana Nepomuckého, a vztahem k symbolům kultu zavrhovaného a kultu prosazovaného je prověřován v Temnu každý člověk a každá situace.

A přece román, který takto předvedl moc jezuitů nad Čechami a schopnost Čech se jí podvolit, budil v době svého prvního uveřejnění i později víru, že stojí za to vzdorovat zvůli, hájit přesvědčení nabyté velikou dějinnou zkouškou. Povzbudivé poselství není však uloženo ve významných historických událostech, které Temno rámcují a prostupují, nýbrž v lidských osudech Jiráskova románového obrazu.

V zástupu postav, které Temno zalidňují, zvláštní místo zaujímá Helenka Machovcova, evangelička pohybující se jako služebná mezi katolickým panstvem. Již na Skalce a pak hlavně v Praze, v zámožné a milé měšťanské rodině u Březinů a u staré paní Lerchové, je Helenka přitahována laskavostí svých chlebodárců, jejich přirozenou dobrotou i pohodou, která vládne v jejich domech. Málem si vyčítá, že není ke svým katolickým pánům upřímná, že před nimi tají svoje odlišné vyznání a příležitostné úniky z bohoslužeb a náboženských oslav, na které ji posílají v zájmu její převýchovy. Když pak do těchto rozporných náklonností a úniků vstoupí ještě láska k Jiřímu Březinovi, mívá Helenka chvíle, kdy by se nejraději vzdala svých vnitřních výhrad, své pozice štvance a splynula s hodnými katolíky a s jejich jistotami. Jenomže právě oni, jistí a zabezpečení, zabezpečují po svém i svoje dědice. Bojí se kacířů a štítí se chudoby. A tak Jiří Březina sice odstůně otcův zákaz myslit na sňatek s Helenkou, ale otcově zápovědi se podvolí. A Helenka, jíž tak jako tak hrozí odloučení od milého, opouští v pláči Prahu a po boku svého otce, který si pro ni potají přišel, míří za hranice Čech. Pro ni je v tu chvíli “temno” tam, kam se vzdaluje od Jiřího, zatímco její otec je šťasten vědomím, že ji z “temné země” vyvádí.

Temno tedy znamená ve vrcholné próze Aloise Jiráska mnohem víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Také Jiřík Březina má pocit “tmy”, když si při pohledu na slavnost svatořečení Jana Nepomuckého vybavuje večery trávené předtím v blízkosti ztracené Helenky. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, sugerovaná člověku orgány moci, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Předpojatá nedůvěra až nenávist se v Temnu obrací nejen proti evangelíkům, ale i proti židům a svobodným zednářům. Temná je u Jiráska snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť třeba navenek neprojevovanou.

Zkoušce pěstované nesnášenlivosti pak básnická prozíravost v Temnu vystavila nejen řadu mužských, odhodlaných k odporu a k nepoddajnosti (k nejzajímavějším patří dvojice bratří Svobodu), ale i křehkou a přizpůsobivou dívku, která hledá spíš štěstí než pravdu. Ne tak opakované a nepřetržité pronásledování nepřizpůsobivých jako odmítnutí Helenčiny pokorné lásky stává se v Jiráskově obraze tím nejzákladnějším měřítkem rekatolizovaných Čech sto let po Bílé Hoře.

Ukázat takto očividné i skryté rozměry rozpoutané nesnášenlivosti (a to v čase, kdy na změnu poměrů nebylo ani pomyšlení), bylo dobře možné volnou, dějově nesvázanou kompozicí. Dobrodružný syžet, jaký námět pronásledování nabízel, by si podroboval postavy a rozvrstvoval je černobíle.

Epilog v Temnu je málo útěšný: Helenčin tichý stesk dráždí k nesouhlasu a provokuje otázky. Nutí rekapitulovat z nadhledu celý obraz a všecky úděly v něm: pronásledované i pronásledující, stejně jako přizpůsobené. Poměry mezi těmito situacemi se ostatně v průběhu Temna poněkud zrelativizovaly. Helenka se v Praze cítí nejednou téměř jako pronásledovaná svými souvěrci a dokonce i otcem; dosažená volnost emigrace je pak pro ni přizpůsobením, ale ne štěstím. Jiří Březina se z člověka volného stal přizpůsobeným, a také s trpkostí. Podobné drobné posuny a paradoxy vznikají i mezi jezuity: dovídáme se o příslušníku řádu, který se stal obětí mučivých představ šířených v lidu; zaslechneme povzdech pátera Daniela, hodného muže a upřímného Čecha, nad tím, jak málo zní čeština při pražských oslavách svatořečení Jana Nepomuckého. To jsou ovšem jenom epizodky. Jiráska zajímají jezuité zvenčí, jako bojovní strůjci názorové převýchovy, odpůrci husitství a jeho duchovního odkazu, a ne zevnitř. Nicméně ony dvě epizodky nabývají významu v souvislostech díla, v němž i mnohé další postavy jsou na konci obrazu jinde, než byly na jeho počátku.

Denní spolužití sblížilo lidi rozličného sociálního postavení a náboženského vyznání. Mladou paní Březinovou, zprvu přímo štítivě nedůvěřivou ke kacířce, si Helenka cele naklonila péčí svých “požehnaných rukou”. František Hubátius tušil, že jeho soused, deklamátor zemských desk Svoboda, je odlišného vyznání, ale snažil se to nebrat na vědomí a v případě potřeby svého souseda i kryl; vážil si v něm tichého posluchače svých hudebních produkcí. Zpřetrháním vzniklých náklonností pak trpí lidé na obou stranách.

Napětí nebo rozpor mezi tím, co postava činí a nač myslí, kam je postavena a kam míří svou vlastní touhou, v Temnu všudypřítomné, vnáší nejistotu a napětí do základů textu. Důrazněji než jinde u Jiráska se uplatňuje v obrazech lidí i doby subjektivní prožívání a slohové postupy, jež je tlumočí (polopřímá a nevlastní přímá řeč).

Svět, z něhož byli tajní nekatolíci vyrváni, pozbyl v Temnu svou dřívější jistotu a svůj klid. Slavnost svatořečení Jana Nepomuckého roku 1729, kterou se uzavírá v Temnu obraz Prahy, má účinek zdaleka ne jednoznačný; na okraji zfanatizovaných davů přihlížejí ohňostrojům jedinci s ironií, s pohrdáním i s bolestí.

Do galerie obrazů o pobělohorských Čechách přibylo Temnem dílo jedinečné svou věcnou poučeností, střízlivým přednesem a objektivitou. Není to ani zdaleka obraz jen tísnivý ani jen smutně nabádavý. Zní v něm od počátku do konce zpěv i hudba. Písničky sladovnické i kostelní, zakázané i podporované… V hudbě, sochařství a stavitelství evokuje Temno trvalé hodnoty, jež pobělohorské Čechy předaly národu a světu.

(Jaroslava Janáčková)

Uměleckými kvalitami Temna si byl jist i přísný Arne Novák. A náctiletý autor těchto řádků kdysi Temno hltal a myslel na Stb.

(Jáchym Topol)

Jiráskův hrdina myslivec Machovec má oprávněný pocit nesvobody, osobní tíhy a dokonce zrady, když musí zapírat svou evangelickou víru a tvářit se jako pravověrný katolík. S domovem se však nechce rozloučit… Teprve ohrožen bezprostředně žalářem dospěl Machovec k rychlému rozhodnutí emigrovat. Získal tím soulad svého nitra se svým konáním. Dosažený soulad však nevypovídá všechno o tomto mravně náročném muži. Přísný, téměř pochmurný Machovec se spolu se svým protichůdcem, pražským podnikatelem a katolíkem Březinou podílí na kruté, až nelidsky bezohledné likvidaci počínajícího milostného vztahu mezi Machovcovou dcerou Helenkou a Březinovým synem Jiřím. Dva mladé lidi, zajaté dobou nesmiřitelného konfliktu mezi dvěma podobami křesťanské víry, potkal nevysvětlitelný zázrak lásky, nenašli však pochopení ani u těch, kdo zůstali v zemi, ani u těch, kdo odešli z odporu vůči útlaku. Nejvíc pochopení pro trápení mladé dvojice, nejvíce lidskosti osvědčili v románu lidé, kteří byli v otázce víry spíše indiferentní nebo vlažní. Připomíná mi to myšlenku moderního spisovatele, že nejhlouběji věřící jsou ti, kdo ani nevědí, že věří.

(Milan Uhde)

Narozdíl od svých dosavadních dílčích záběrů týkajících se pobělohorské doby vytvořil Jirásek ucelenější obraz, který se objektivitou, vyrovnaným líčením protikladných sil i smyslem pro tragiku dění řadí k jeho nejvýznamnějším dílům.

(Zdeněk Pešat)

Doufám, že je i dnes známo, že termín “temno” byl přejat ze stejnojmenného románu, skvělého a velmi čtivého díla Aloise Jiráska. Pozdější výklad tohoto románu petrifikoval Zdeněk Nejedlý a jeho náhled se záhy rozšířil, mimo jiné i díky jeho doslovům k velmi výběrovému, leč tzv. souhrnnému vydání Jiráskových knih v rámci edice Odkaz národu z padesátých let minulého století… Pokrokoví vykladači Jiráskova rozsáhlého románu vědomě a záměrně jeho vyznění zkreslili. Poprvé v moderní době na jiné čtení Jiráskova Temna upozornil historik a jazykovědec Alexandr Stich, později historik Vít Vlnas dokonce (ne neprávem) usoudil, že Temno je románem o svatořečení Jana Nepomuckého. Alois Jirásek skutečně popisuje život tajných evangelíků na českém venkově a jejich odchody do emigrace, ale velkou pozornost věnuje katolické Praze i skvělým festivitám spojeným se svatojánskou úctou. Popisy činnosti misionářů i proslulou Koniášovu misii v Dobrušce líčí Alois Jirásek ve shodě s prameny (Jirásek znal prameny více než dobře) – naproti tomu jsou tato vystoupení ve stejnojmenném filmu režiséra Karla Steklého (z roku 1950) jen směšnou karikaturou. A pojem “temno” užil Jirásek v románu v situaci, která jistě mnohé udiví. Dcera tajných evangelíků Helenka, jedna z protagonistek románu, žijící déle v pražském katolickém prostředí, zamilovaná do katolického mladíka Jiřího, je násilím odváděna svými příbuznými do emigrace: “Ohlížela se po Jiříkově oknu, vzpomínala, jak jej naposledy zahlédla. Pojednou silnice se zahnula, osvětlená okna zmizela; Helenka jich už neviděla. A před ní temno. Chytl ji pláč, přemáhala jej, tajila. Vedle ní kráčel otec a tiše přitom Bohu děkoval, že ji vyvádí z temné země eipské.” Jak diametrálně odlišný může být výklad temna i u mistra Jiráska!

(Ivana Čornejová)

Po bitvě na Bílé hoře rozpoutal habsburský katolicismus v Evropě něco, co i jeden z nejerudovanějších evropských tvůrců všech dob – italský spisovatel Umberto Eco – označil ve svém románu Ostrov včerejšího dne za “dobu bez ducha”. Konflikt mezi protestanty a katolíky zpustošil celou Evropu. Nejarogantněji a nejbestiálněji – protože nejdéle, nejtriumfálněji a nejbezohledněji – zadusila katolická moc lidská práva v bezmocných a zcela napospas jí vydaných Čechách. Z nich si udělala na dlouhá staletí laboratoř přizpůsobivosti a pokrytectví, patolízalství a cynismu. Z národa víry vytvarovala národ nevíry, národ usmívajících se bestií. A tak jako upírala člověku poznání, že se Země otáčí, upírala Čechům víru pod obojí takovým způsobem, že se raději stali národem ateistů, odhodlaných k mlčenlivému nezlomitelnému vnitřnímu odporu. Jiráskův román přesně pojmenoval právě ono období lidských dějin, které nejvíce bránilo přirozené lidské emancipaci a přirozeným lidským právům. Velká francouzská revoluce nesená Rousseauovou Společenskou smlouvou, která se stala základem ústavy Spojených států, svým výkřikem “člověk se rodí svoboden a všude je v okovech” fascinovala nejen císaře Josefa II., ale svou silou otevřela stavidla světla, jehož proud již neuhasí seberafinovanější recidiva temnoty… Každý Čech by měl mít Jiráskovo Temno v knihovně. Aby je měl stále na očích. Aby nezapomněl, aby se nenechal koupit pozlátkem bezobsažných slov, aby si trval na svém tím, že trvá v sobě. Protože temno je v člověku, jemuž nejprve zlomili srdce a pak ho připravili o duši a o rozum. Temno je trvalá výzva proti nízkosti moci zcizené lidem.

(Josef Šimon)

V zásadě, při vší umělecké invenci, kterou Jirásek použil, dílo odpovídá představě o historické skutečnosti na úrovni jejího vědeckého poznání v době vzniku Temna, vyjadřuje zdařile ducha barokní mentality a zdržuje se laciných ahistorických tendencí, tak živých v Jiráskově době.

(Jiří Bílý)

Název románu způsobil, že kniha ode dne svého vydání je považována za proticírkevní, za dílo antikatolického autora. Tento názor není zcela správný. Vedle louňovického probošta, faráře Bohuňka, Mateřovských, Firmů a Koniášů vyskytují se v Jiráskově tvorbě ještě jiní kněží, mluvící a jednající jinak než právě jmenovaní. Namátkou budiž vzpomenuto P.Havlovického a většiny kněží v “U nás”, faráře Hejny a P.Vrby, exjesuitů Dobrovského a Vydry, v samotném “Temnu” pak P.Daniela – vesměs katolických kněží, nezapomínajících sice nikdy na svou příslušnost k Římu, však také ne na příslušnost k onomu celku, jehož hlavou byla a je Praha. Tito jsou Jiráskovi zářivými příklady jak vlastenectví, tak lidskosti význačných kvalit… Jinými slovy: u Jiráska vzniká prudká animosita proti posvěcenému jen tehdy, když kněz pro zájmy církve zapomíná na zájem vlastního národa, však tato animosita proměňuje se ihned ve vřelou náklonnost, dovede-li duchovní uvésti v soulad svou národnost s přijatou internacionálností církve. Název “Temno” zvolen byl z jiných důvodů. Ústy jednotlivých osob zabíhá děj románu často mimo pevné hranice, vymezené mu dvěma letopočty a dosahuje tak až ke konci války třicetileté. Tenkráte bylo ovšem temno a následky tohoto temna nedaly se naráz odčiniti, tím spíše, když jen mínění a vůle autokrata rozhodovaly o všech životních složkách poddaného. Název románu má tedy jen charakterisovati ráz doby, která ani jinde nebyla o mnoho lepší, a není zahrocen proti jedinému jen stavu, nejvýše jen proti mentalitě a z ní vyplývajících činů některých jeho jedinců. Každá noc má ovšem své svítání, proto i v “Temnu” musejí se objeviti červánky rána. Ty representovány jsou těmi, kdož připravují půdu nové době… Jirásek počíná si při komposici “Temna” jako barokní portretista. Tento klade do pozadí svého výtvoru pod mračnou oblohu třebas bitevní scénu se všemi jejími neblahými atributy, s mrtvými a raněnými, hořícími osadami, s rozzuřenými lidmi a zvířaty. Nejinak též Jirásek! I jeho pozadí je chmurné, vždyť mimo popsané již bolesti vyskytují se tam ještě jiné, neméně tíživé… Však co klade barokní portretista do svého popředí? Tam, do nápovědi monumentality, staví postavu vladaře nebo vojevůdce, nádherně oděnou, hrdě vypjatou u vědomí moci a nechá ji nonšalantní rukou zvednouti záclonu, by bylo viděti, co děje se v pozadí. Zdůrazňuje tak kontrast mezi mocným tohoto světa i jeho prostředím a tou “plebs misera”, rvoucí se a umírající z jeho vůle. A Jirásek? Nepočíná si jinak. Podmalovav román chmurným dějem, nanáší nyní jasné, zářivé barvy. Hned na začátku knihy je pln světla, nádhery a pravé barokní pompy. Už sama korunovace Karla VI. stačí ku koncepci rozměrné fresky a což teprve vyprávění o korunovační opeře “Constanza e fortezza” s dekoracemi Bibienovými a dějem, založeným na zprávách o bojích Říma s etruským králem Porsenou, jenž chce věčné město znovu přivésti pod vládu Tarquiniů… Podobná příležitost naskytuje se Jiráskovi ještě několikráte. Mluví-li o kanonisační slavnosti svatojánské, o jiné v zahradě Jezuitů nebo o “musica navalis” pod Karlovým mostem, tu ozývají se v jeho líčení motivy příležitostných architektur Klementina, u Cyriaků či u sv.Víta, zvěčněné mědirytinami Birckhardtovými, a davové scény – ty jakoby byly osobními reminiscencemi na ruch pražských ulic o pouti svatojánské… Jak vidno, byl materiál, se kterým Jirásek pracoval, ohromný a jen člověk s jeho fantasií, pracující jakoby štětcem, dovedl z něj, přes veškerou různorodost a i případnou suchost, uhnísti dílo tak význačných kvalit, vždy pestré, poutavé, vzrušující, stále se měnící, plné pravého citu, beze stop sentimentality. Vyprávění plyne tu volným, alšovsky epickým tempem, by náhle – vzpomeňme Koniášova kázání – se vystupňovalo až ke scénám vrcholné dramatičnosti, které vystřídány jsou selankami prvé lásky či zase stránkami, plnými dobromyslného humoru (viz Samečka při visitaci na žižkovských vinicích) nebo tiché a odříkavé resignace (deklamátor rozprodává knihovnu, Helenka po útěku do Prahy)…

(Antonín Novotný)

Jirásek čekal až do své šedesátky, nežli přikročil k tomu, aby podal v celistvosti obraz vlasti, zmučené barbarským despotismem politickým i náboženským. “Temno” je grandiosní obraz spoutaných Čech, ponořených v smrtelný spánek, vydaných bez obrany fanatismu jezuitů. Mocným dechem epickým, mistrovskou skladbou, která objímá všechny poměry země a život všech tříd společenských, silným románovým a ideologickým zájmem znamená toto dílo vrchol Jiráskovy tvorby a řadí se jako rovnocenné k největším románovým skladbám světové literatury. I tak kritika, která byla do té doby k Jiráskovi více než chladná, musila se pokloniti před tímto dílem, před postavami, jako deklamátor Svoboda, před výjevy, jako dobrušská misie pátera Koniáše.

(Hanuš Jelínek)

Jedno je při tom pro Jiráska charakteristické; při veškerém smyslu pro historickou věrnost, ač jinak věrně zachycuje dobu, její cítění a myšlení, vyhýbá se Jirásek pečlivě jednomu, z důvodů lidských, tkvících v jeho povaze, ale i jistě kvůli uměleckému citu; nikdy totiž – a že k tomu v Temnu bylo několik příležitostí – nelíčí nelidský způsob, kterým světský soud a misionáři vynucovali zapření víry. Například o páteru Firmovi, jedné z postav Temna, existují skutečné dobové dokumenty, které popisují, jak svými botami okovanými ostrými hřebíky šlapal po obětech.

(Flora Kleinschnitzová)

V Temnu předvádí Jirásek strašlivou dobu duševního úpadku českého lidu. Místo pravé víry byla udržována poslušnost, místo snášenlivosti náboženský fanatismus a nenávist, místo vzdělání rozumu pověrčivost a přehnanou víru v nesmyslné a nechutné zázraky.

(dobová kritika)

Silnou vzpomínku mám na Jiráska z vojny: když jsem četl v žaláři jeho Temno. Tu cítil jsem všecku naši minulost dvojnásob těžce – a tím světlejší zdála se mně budoucnost, v kterou jsem tak skálopevně věřil. Kniha šla z ruky do ruky. My jsme věděli – posilnění právě jejími slovy, že musíme ven, že musíme býti pány svého osudu – Temno bylo nám světlem do budoucna!

(Karel Kramář)

Celý národ veřejně by se měl Vám poděkovat za dílo tak krásné, jak jest Vaše Temno. Jest to snad nejkrásnější dílo, které jste napsal – a to už něco znamená.

(Max Švabinský)

“Historickým obrazem” autor dílo nazývá a jest opravdu ucelené jako obraz, plný sice stínů a chmur, zoufalé beznaděje let 1723-9 za Karla VI., ale tím více volající po světle, rozjasnění, které musilo jednou přijíti a také přišlo… Jako vždy, pracuje Jirásek s doklady. V ničem nepopouští uzdy fantazii, naopak mnohé rysy ještě proti pramenům zmírňuje. Tak právě o posléze uvedeném vyslýchacím prostředku, přičítaném P.Firmovi, Jirásek zmiňuje se jen letmo a negativně, že tentokrát ho při výslechu Helenky a Tomáše neužil.

(Jaromír Borecký)

Konfiskace a spalování knih “kacířských”, misie, kázání plná hrůz pekelných, bohaté závěti pod jejich dojmy ve prospěch klášterů, inkvizice, mučení, žalářování a tresty smrtí, světská moc úplně ve službách mnichů, “černí andělé” na koních, přepadávající tu tajně, tu v čele výprav kraje venkovské, lid tištěný vrchností, stálé špehování a slídění po kacířích ve městech, vsích i samotách, v Praze i okolních vinicích, fanatismus, víra v zázraky, pověry a tmářství – takové jest ovzduší “Temna”. Naproti tomu okázalá nádhera chrámů, procesí, velkolepé slavnosti církevní, zvláště skvělé o kanonisaci. Vše jen, aby rozum byl zaslepen. A na všem pěst biřiců, ostrými hřeby okuté střevíce jezuitů, šlapajících vyslýchaným po nohách…

(Jaromír Borecký)

Jirásek jako pravý spisovatel historický, kterému vždycky a především šlo jen o pravdu a život, jedině v tom příkazu stylisoval a umělecky komponoval své skladby… Jdou, vlní se a šíří, jako se vlnil a šířil život, jejž popisují. A v životě vyrůstá jednou osoba zde a hned zase vedle ní kterási jiná přejímá otěže vlády. Osoba vyrůstá z osoby, osud z osudu.

(František Sekanina)

Jiráskovo “Temno” je román vzdoru a poddávání se… Základním stavebným principem Jiráskova románu z první poloviny 18.století je princip konfrontační. Jirásek průběžně a neustále konfrontuje svět katolíků a evangelíků, přičemž katolický svět vůčihledě reprezentuje kult blahoslaveného Jana Nepomuckého, na nějž se naráží v průběhu celého románu a jehož svatořečením se dílo uzavírá. Metoda konfrontace vystupuje do popředí už na počátku románu v podobě dvou pobožností, evangelické a katolické. Evangelická pobožnost (v 19.kapitole) probíhá tajně v noci v lese za nočního klidu a káže při ní kazatel Moc, jezuitská pobožnost (v kapitole 24.) se naopak odehrává veřejně ve dne na náměstí v Dobrušce za blížící se bouře a její hlavní postavou je páter Koniáš. Na jedné straně klid a soustředění, na straně druhé davová psychóza a zastrašování. Konfrontační charakter má dále celá řada dílčích scén, jednou z nich je např.smělé srovnání Jana Nepomuckého s Janem Husem ve 40.kapitole, jež deklamátor Svoboda předkládá Jiřímu Březinovi. Smělé proto, poněvadž je deklamátor pronese před studentem jezuitských škol a v atmosféře veřejného očekávání svatořečení Jana Nepomuckého. Obdobný charakter mají i okolnosti kolem strýce Mateřovského. Starý pán zemře ve skutečnosti jako heretik, jeho synovci však o strýcově smrti vytvoří legendu zcela opačného rázu, kterou dál traduje důvěřivý páter Daniel Suk. Konfrontace je o to zjevnější, že následuje hned za sebou – smrt v 65.kapitole, legenda v 66. Jednou ze syžetových linií Jiráskova románu je narůstající milostný cit mezi Jiřím Březinou a Helenkou Machovcovou. I on je konfrontován, přesněji řečeno je v tomto vztahu konfrontována víra a láska, náboženská víra a osobní láska. V románovém příběhu z 18.století jde o hodnoty neslučitelné, zejména mezi měšťanským synkem a poddanskou dcerkou… Jirásek navodil v románě ještě jinou konfrontaci, dosti závažnou, i když zasutou do pozadí příběhu. Děj Temna se odehrává v době baroka a Arne Novák jako první upozornil na to, jak do barokní strnulosti, zdůrazňované Jiráskem, postupně proniká rokoková mentalita… Konfrontační tendence zasahuje i architektoniku románu. Jirásek jednotlivé kapitoly svého díla zpočátku jen zřídkakdy štěpí do podkapitol, poprvé se tak stane v 26.kapitole, v níž na Skalku nečekaně dorazí jezuité Koniáš a Firmus. Konfrontace s poklidným prostředím okamžitě následuje – nejprve konfrontace s vrchností a posléze s rodinou myslivce Machovce. Kapitolu 26., jíž začíná jezuitská razie na Skalce, zvýraznil Jirásek architektonicky ještě jinak – uzavřel jí první třetinu románu (Temno má celkem 76 kapitol). Právě v tomto švu dochází také k velkému syžetovému zlomu – k útěku myslivce Machovce za hranice a k zásadní změně v životě jeho dětí. Konfrontace ovlivňuje i výstavbu dalších kapitol. Tak např. 62.kapitola se skládá ze dvou podkapitol – v první rozmlouvají jezuité Suk a Mateřovský o perzekuci nekatolíků, v druhé nekatolíci Svoboda a Fiala spolu hovoří o Tomášově a Vostrého útěku. Oba stěžejní světy jsou tak na malé ploše konfrontovány a obnažovány. V první podkapitole je navíc ukázán vztah jezuitů k funkci a neblahé budoucnosti českého jazyka. V 65.kapitole postupuje Jirásek poněkud jinak, staví do protikladu radost a smutek, život a smrt – v první podkapitole oslavují v Březinově rodině silvestra, v druhé umírá starý pan Mateřovský. Štěpení jednotlivých kapitol do podkapitol jako odraz konfrontačního principu se projevuje zejména v závěrečné části románu. Počet podkapitol v koncových kapitolách zjevně narůstá – 70. a 73. mají po čtyřech podkapitolách, 71. a 75. dokonce po pěti. Pouze poslední kapitola je jednolitá až strohá, to proto, aby její poselství náležitě vyznělo. Šlo v něm o nezbytnost odchodu za hranice, což v kontextu první světové války mohlo být chápáno také jako důrazný aktuální apel… Vedle konfrontačního a motivického principu hraje v Temnu důležitou roli také prostor, který má u Jiráska kontrastní, konfrontační ráz. Zapadlá Skalka je dávána do protikladu s Prahou, venkov je konfrontován s městem. Prostor Temna je tedy prostor kontrastní. Přesné rozlišení na město a venkov se začne v románě stírat od toho okamžiku, kdy jsou Tomáš a Helenka Machovcovi posláni do Prahy… Závěr románu je stroze useknut, zcela jiná ráz má jeho začátek. Introdukce Temna je zpočátku statická, postupně však do ní začínají pronikat dynamičtější prvky: setkání pana Lhotského s dvojící jezuitů, správcovo pozorování myslivcových zavřených okenic, Helenka nepolíbí obrázek Jana Nepomuckého a další. Narůstající dynamické prvky svědčí o tom, že venkov toho času zdaleka nebyl jen idylickou a poklidnou sférou… Jirásek v Temnu nejen předjímá, ale rovněž rámuje. Rozsáhlý románový text zarámoval dvěma okázalými slavnostmi probíhajícími v Praze. Na začátku je to korunovace Karla VI., na konci oslavy svatořečení Jana Nepomuckého. Každé z těchto akcí se zúčastní jeden ze skaleckých Mladotů – starý pan Lhotský je přítomen korunovaci, slečna Polexina oslavám nového světce. První slavnost je podána většinou nepřímo (formou vyprávění regenta Lhotského), druhá přímo, bezprostředně. Při tomto zarámování klade Jirásek důraz na činitele početní, mnohostní, jde proto o zarámování kvantitativní… Alois Jirásek vybudoval Temno především na konfrontačním principu, což je stavebný prostředek v české literatuře dosti sporadický. O jeho modernosti svědčí např.skutečnost, že jej použil také Karel Čapek v Kritice slov. Sám Čapek měl v tomto případě ulehčen svůj postup tím, že jej pojal jako záležitost architektonickou, konfrontoval totiž jednotlivé sloupky své knihy mezi sebou, kdežto u Jiráska je tento princip záležitostí syžetovou, vnitřně kompoziční, záležitostí dějového kontinua. Jirásek není tedy tradicionalista, ve společensky vypjaté době, za první světové války, přichází nejen s aktuálním tématem, ale volí také pro jeho vyjádření neběžný a navýsost emotivní stavebný prostředek modernizující ražby. F.X.Šalda postrádal v Temnu žulově vytvořenou strukturu, Alois Jirásek však prostřednictvím několika působivých komponém, zejména pomocí konfrontačního principu, paradoxního motivu, kontrastního prostoru a osobité konfigurace, románovou strukturu vytvořil. Mohla by být právem označena jako žulová.

(František Všetička)

Dva roky po Zlých samotářích vyšlo Jiráskovo Temno, román tragicky laděný, v němž vystupují Ignác Fileček a Filip Sameček, blíženecká dvojice pražských měšťanů. Jiráskův román je sice tragický, ale jeho blíženci mají karikaturní vzhled. Tragický patos Temna tak místy dostává komickotragické zabarvení. Komorníci Fileček a Sameček zapadají proto do poláčkovské linie blíženců a Olbrachtova dvojice tak zůstává skutečnou výjimkou, tragicky poznamenanou.

(František Všetička)

Když v říjnu 1968 provedl Ústav pro výzkum veřejného mínění průzkum s námětem Vztah Čechů a Slováků k dějinám, jehož součástí byla i otázka “Která kniha národního autora pro vás nejvíc znamená?”, v odpovědích na ni stál ze spisovatelů na prvním místě Alois Jirásek (54 % před Karlem Čapkem a Boženou Němcovou), z jeho knih pak Temno. Podobný byl i výsledek staršího průzkumu r. 1946 s otázkou “Kterou knihu byste si vzal na pustý ostrov?”.

(Jan Fiala)

Dovedným využitím podobných prvků děje se Aloisu Jiráskovi podařilo znamenitě vystihnout celkový obraz doby. Na poměrně krátkém časovém úseku mezi korunovací Karla VI. a svatořečením Jana Nepomuckého (1723-1729) pak ukázal nejrůznější stránky i celkovou podobu nejhlubšího temna. Místo rozsáhlých výkladů vyjádřil mnohé zcela jednoduše, zkratkou, zdánlivě nepatrnou podrobností, jež vydala za dlouhý rozbor nebo popis. Tak si může čtenář Temna i bez obsáhlých výkladů udělat ucelenější představu – a není to představa nejhorší – o podobě českého barokního písemnictvím díky četným odkazům k tomu, jaké knihy lidé v té době měli, jaké četli a jaké je zajímaly. Nesměla mezi nimi chybět Hájkova Kronika česká, kterou Jiřík rád čítával u babičky, ani její novější zpracování Františkem Janem Beckovským pod názvem Poselkyně starých příběhů českých. Poezii zastupují v Temnu dva z největších básníků českého baroka – je to Felix Kadlinský, jehož rozsáhlou skladbu Zdoro-Slavíček v kratochvilném hájíčku postavený věnoval Jiříkovi P.Daniel Suk. Pak jsou to rozkošné ukolébavky Václava Michny z Otradovic, jejichž řeč i poetiku dokládají přímé úryvky… Ale nejvíce se čtenář seznámí s nejlepšími plody českého písemnictví, když čte o knihách určených k zatracení… Nechybí literární tvorba P.Antonína Koniáše, jež je uvedena dvojím způsobem. Je přímo líčeno, jak po kázání v Dobrušce usedl ve svém obydlí a nejenže prohlížel a opravoval zabavené knihy, vytrhával z nich závadné stránky, zamazával nevhodné řádky, ale sám pak pracoval na zpěvníku, jehož vydání chystal… Temno hovoří i o Koniášově spisovatelské činnosti také nepřímo, prostřednictvím P.Daniela Suka o tom, jak mu P.Koniáš říkal, že je nedosti na misiích, na pálení knih, po kterém i v prostém lidu zůstává hlad po knihách, že je mu tedy třeba dát nové, pravé, aby se nevracel k bludařským, že tedy začal s kancionálem Cytara nového zákona, a to je dobře, nová pěkná kniha v svatováclavském jazyku, která má také staročeské písně…

(Jan Fiala)

Všestranný Jiráskův umělecký smysl učinil z Temna přímo oslavu barokní hudebnosti a zpěvnosti. Téměř z každé druhé stránky zní tóny hudby a zpěvu nejrůznějšího druhu, od rozverných písniček po pražských hospůdkách či koled a svatebních zpěvů pivovarské chasy, přes nádhernou hudbu římskokatolických chrámů, muzicírování Jiříka s nevlastní matkou či přítelem Hubatiem a vytrubování Tomáše Machovce na lesní roh až po polohlasý zpěv nejstatečnějších srdcí, která v Čechách zbyla, na tajných shromážděních evangelíků či ve vězení v očekávání popravy.

(Jan Fiala)

Na straně evangelíků mistrně vytěžil i z toho mála, co prameny poskytovaly. Ani zde nepracoval s černobílým zjednodušením a nevytvářel umělý protiklad mezi hodnými (evangelíky) a špatnými (katolíky)… Výraznou postavou evangelického podzemí je v Temnu i Helenčin otec, myslivec Machovec. Jeho prostřednictvím Jirásek výborně vystihl základní otázku, která české evangelíky trápila, břemeno, které tížilo jejich duši i svědomí: přetvářku, v které je nutila žít protireformace, její horliví služebníci i zabedněné oběti.

(Jan Fiala)

Mezi katolíky byli na prvním místě jezuité. Nad ostatní, kteří se zdají konat své misijní poslání poněkud řemeslně, vyniká P.Antonín Koniáš, plně a horlivě zanícený pro zvrhlé dílo, jemuž sloužil z celého srdce i z celé mysli a jehož zlo už nebyl schopen chápat. I ostatní katolíci v Temnu zcela přijali římskou víru, upřímně a s přesvědčením ji vyznávali a vyžívali se v ní i společensky. Církevní bratrstva, jejichž členy namnoze byli, představovala i určitou podobu společenského života. Ztělesněním vyznavačky barokní zbožnosti je zvláště slečna Polexina, dobrá k svatým i k bližním, jimž pomáhala léčivými bylinami. Její měšťanský protějšek představuje paní Rozina Lerchová, podnikatelsky praktická a činná. I ostatní katolíci byli převážně hodní, i přísný, ale rozvážný a spravedlivý pan Březina. Zvláště na Helenku byli laskaví, i při jejím kacířství, jehož se ji snažili zbavit též, jak věřili, pro její dobro – spásu její duše.

(Jan Fiala)

K P.Koniášovi se snaží být spravedlivým. Alois Jirásek líčí v Temnu katolíky jako fanatiky, fanatismem však bylo i lpění evangelíků na jejich víře a jeho projevy – např. když Helenčina babička nabádala vnučku, aby odolávala pokušení a zůstala ve víře, v níž byla narozena, když Jiří Vostrý prohlašoval o Helence, která se nemohla odhodlat k útěku s Tomášem do Žitavy, že ji Pán Bůh potrestá, a jinde. K tomu ovšem můžeme namítnout, že byl přece rozdíl mezi fanatismem, s nímž evangelíci lpěli na vlastní pronásledované víře, a fanatismem jezuitů, kteří vnucovali svou víru těm, kdo o ni nestáli.

(Jan Fiala)

Stal-li se název Jiráskova románu pro několik generací symbolem (třebas jednostranným) jistého kulturního období, je třeba tím promyšleněji porovnat významový kontext klíčového starozákonního citátu, z něhož Jirásek odvodil název Temno a který uvedl jako druhý v záhlaví svého románu, se společenskými podmínkami, do nichž A.Jirásek svým románem vstupuje: “Nebudeť jim jitřního světla” (Izaiáš 8, 20). Skepse a beznaděj, v níž nás postavy románu opouštějí, u Jiráska nebývalá a zároveň velmi sugestivní, je navíc ochucena hořkou ironií: na překrásnou a slavnou iluminaci Prahy, na zlatá světla rozžehnutá k oslavě mocnáře Karla VI. nechává Jirásek padnout temný stín ve chvíli, kdy je panská pompa konfrontována s krásou hlubokého a pravého lidského vztahu milostného, neprorezivělého působením falešné feudální ideologie. Není divu, že uprostřed barokní záplavy pochodní, barevných svítilen, průsvitných obrazů, světel v oknech i na věžích, mezi proudy lidstva a v šumu veselé hudby se jeden z hrdinů ohlíží v teskné vzpomínce na svou lásku a shledává jen, že je “všude tma, pusto a prázdno.” O vpravdě moderní promyšlenosti, ba rafinovanosti výstavby Jiráskových próz delších i zvláště kratších, by se dalo – a mělo – říct mnoho. Rád upozorňuji alespoň na knížku, kterou napsala autorka medailonu našeho vydání Temna Jaroslava Janáčková – Svět Jiráskova umění. Jiráskovo dílo, a Temno obzvlášť, je ovšem často dlouhé a širé. Jsme dnes zvyklí, že co je extenzívní, není intenzívní, čeho je hodně, to není kvalitní. Ale Jirásek přece není dnešní! Kde se bere tedy známé váhání, ba nechuť některých čtenářských vrstev na jeho knihami? Proč se dychtiví zákazníci nedožadují knihkupců, kdy konečně vyjdou Sousedé nebo kronika U nás? Pravda, Jirásek je “starý”. Mluví prý starým jazykem a žije ve starém světě. Avšak o zastaralosti jazyka, jímž ostatně mluví dnes již alespoň tři čtvrtiny spisovatelů zemřelých před polovinou našeho století, je radno mluvit spíše potichu, abychom nedávali najevo chatrnost své kulturní výbavy a svého rozhledu. A o starobě světa platí totéž: jak bychom chtěli porozumět svému světu, neumíme-li hledat vývojové souvislosti s historií? Dřívější čtenářstvo mělo v registru návyků a požadavků i přání mít požitek z krásně podaného popisu tváře či oděvu postavy a dobře rozumělo tomu, jak autor vyjadřuje duševní pochody hrdinovy oklikou přes pohled do krajiny, přes změnu barvy oblohy nebo střídáním ročních dob. Zde nacházím jeden z nevyschlých pramenů čtenářského zážitku – jde jen o to, umět znovu pít přímo z něho. Ve stylu současného života není bohužel mnoho místa ani času pro takové úkony jako zálibné spočinutí oka či mysli na předmětu či situaci, již lze nazvat utěšeným obrázkem. Ani v Temnu není utěšených příhod. A přesto postavy dosahují libých chvil a citů, a utkví na nich i mysl čtenářova. Je to právě při projevu oněch morálních a estetických hodnot, které zakládají pevný hodnotový systém považovaný za předpoklad šťastného života nejen Aloisem Jiráskem, nýbrž i námi dnes. Nejsme sice už tak zvyklí, aby se nás autor snažil vést k těm hodnotám přímo, avantgardní umění XX.století jako by bylo v etice zdrženlivější, ale přiznejme, že jiráskovská upřímnost a průzračnost lidských vztahů působí právě proto velmi příjemně. A jak je tomu s “přežilým” Jiráskovým (a vůbec dobovým) historismem? Nevěřme, že Jiráskovy romány či povídky obrozenské, protireformační či husitské sloužily jen k probuzení národních citů a vášní, a že proto promlouvaly jen k lidem minulého věku. Vždyť i v době, kdy Jirásek psal většinu z nich, byl zápas o národní existenci ji víceméně vybojován. Avšak jeho díla hleděla také kupředu, nevypovídala jen o tom, jak z minulého vyplývá současnost, ale také o tom, jak každý způsob budoucí existence národa pramení z dnešních postojů, hodnot a činů jeho lidí. Jen tak mohlo Jiráskovo umění získat svou nebývalou popularitu a trvalost. Umělecká (historická ani jiná) próza přece není pouhým bedekrem po vezdejším životě, není jednorázovým návodem k použití, ani směrnicí v historické situaci, ani seznamem doporučených hodnot. Věřím, že síla Jiráskova uměleckého slova překoná i jeho zařazení do povinné školní četby a že právě díky své umělecké kvalitě zůstává jeho dílo neotřeseno. I jako pilíř onoho kulturního dědictví, které pro současnou společnost vybral a uspořádal Zdeněk Nejedlý. Jedním z účinků dobrého uměleckého díla je, že otvíráme oči a hledíce spatřujeme právě ty zatemněné souvislosti, které jsou zakryty denním shonem, zvykem a rutinou soukromého i veřejného života. Snad jsou cesty, jimiž si lid a národ dnes připravuje své cíle a osud, o něco zprostředkovanější, ale tak jako za časů Helenky a Jiříka i dnes naše činy a morálka připravují způsob života našim potomkům, a záleží na nás, zda bude mít jednou nějaký Jirásek o čem psát. Bude-li to dobrý Jirásek, bude umět psát o době temna stejně pěkně jako o selském povstání, o době probouzení stejně sugestivně jako o válkách husitských. Na nás je, abychom mu připravili dobrý materiál. Ono to jenom tak vypadá, že ti, kteří rádi čtou Aloise Jiráska, stojí jednou nohou v minulém století. Tak totiž díky zákonům kulturního a společenského vývoje stojíme všichni, ať chceme nebo ne, avšak někdo k současnosti jenom nakročí, a pouze ten se může odvážit k dalšímu kroku, kdo přemýšlí o tom, odkud kráčí a kam.

(O.Hausenblas k vydání Temna v roce 1985)

Koniáš je ve své upřímné kacíře nenávidějící víře a ve své zapírající askezi skoro horlivější, obětavější nežli tajní praktikanti Moc a Vostrý… Jiřík Březina jako katolík jest důslednější a věrnější nežli Helenka Machovcová jako evangelička.

(dobová kritika)

Jedno je přitom pro Jiráska charakteristické; při veškerém smyslu pro historickou věrnost, ač jinak věrně zachycuje dobu, její cítění a myšlení, vyhýbá se Jirásek pečlivě jednomu, z důvodů lidských, tkvějících v jeho povaze, ale jistě i z uměleckého krasocitu; nikdy se totiž nedotýká nelidského způsobu, jímž soud světský a misionáři sami vynucovali si na nešťastných obětech zapření své víry. Historická osoba jezuity Firma je zdokumentována jako člověk, který svými ostrými hřeby okutou obuví šlapal při výslechu obětem na nohy; Jirásek se o tom zmíní jen letmo, a to zmínkou, že tentokrát P.Firmus okovaných střevíců nemá.

(dobová kritika)

První dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný obraz Jiráskův mocně zaútočí na čtenáře, jest širé bohatství a klidná jistota nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů… Zapomínáme bohudíky, že spisovatel vybavoval si své postavy, obrazy, výjevy původně v prachu knihovny a v stínu muzea a že duše protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým postupem analytickým – úhrn rozlehlého díla podmaňuje svou živou názorností, teplým tónem důvěrné evokace, jako by byl tvůrce přímo sál hustý a těžký dech oné odumřelé doby, jako by byl se téměř napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a podivnou příchuť… Ponurá tónina, do níž Jirásek naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všechny postavy byly těmito časovými, nadosobními silami strženy do víru zkázy, hozeny na skalisko zničení, vyplaveny na mrtvou písčinu existence marné a bezútěšné… Alois Jirásek rozšířil Temnem znamenitě naše vědomosti o tragické agonii české reformace ve věku osmnáctém, a to nejen detaily nově shledanými, ale i bystrým rozborem ideového života věrných i nevěrných dědiců Jednoty bratrské… Hojností těchto poznatků jest Temno takměř odbornou studií monografickou k dějinám náboženského hnutí českého před patentem tolerančním… Co dovede v oblasti dějinné introspekce, překonavší nadobro všechnu průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P.Antonína Koniáše, jež v jeho životním díle hledá sobě rovných… Souhrn účinů světelných a živlu hudebního vyvrcholuje Jirásek čistě v duchu baroka široká, teplá a vznosná líčení hromadných slavností a veřejných pomp, jež v útočném protikladu se zvedají na temném pozadí knihy… Bystře postihl, kolik smyslového očarování obsahuje zbožnost barokní – co tu přesně vypozoroval psycholog, tomu dal zdobnou formu náladový básník… Jedno je nepochybné; udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a víry. A tím jest také v Temnu; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šíří zánik češství, věřili v mravní sílu a lepší budoucnost národa vyvoleného.

(Arne Novák)

V této hře převahou zrakových vzruchů, vyvolaných vždy nějakou působivou přírodní scenérií, spatřujeme kus psychologie Jiráskova tvoření, pro niž v tomto ohledu zajímavým dokumentem bude ostatně celá tónina Temna. Víme z jeho Pamětí, že rád bloudíval šerem, temnem, nocí a tak chápeme, že jednotný dojem, jímž jeho historický obraz prolnut do všech svých tónů a do všech záhybů, byl autorem dokonale prožit.

(dobová kritika)

Oj, venkovské děvče poddanské, z rodiny kacířské, přijde do utrakvistické rodiny pražské, naivní, prostinký, chudičký “románek” tajené a zakřiknuté lásky se synem, studentem, této rodiny: několik pohledů, stisků ruky, slov, hoch se rozpakuje na kněžství, děvče zapomíná víry otců a nechce prchnouti za hranice, jediný trochu dramatický moment v jejich příběhu, ale koneckonců dcera odejde s otcem a jinoch vstoupí do semináře… Výhružné memento a apel na národní vědomí a národní cit.

(Arnošt Procházka, mluvčí Moderní revue)

Temno podstatou svojí jest vůbec kniha odstrašující stranickosti, a bylo by záhodno, aby o Jiráskových manýrech něčí kritické pero promluvilo podrobněji… Spisovatel, namísto aby čtenáře povznášel ke klidnému a vytříbenému úsudku, vesluje v proudech a hoví slabostem populárního běžného mínění. Evropou valí se události, které tolik dotýkají se i našeho národa, pro nás všechny potřebí jest svornosti a jednoty, ale Jirásek beze všech zřetelů, a jako by se ani nechumelilo, staví si malicherně hlavu, aby knihou váženou z vlasteneckých dějin nevlastenecky dělil a rozjitřoval.

(dobová katolická kritika)

Historicky nejsmutnější jsou tu nikoli ti jednotlivci či stavy, kteří k ponížení českého národa pracují, nýbrž daleko spíše ony vrstvy samého národa, jež jsou protireformací již tak otráveny, že samy se stávají nástrojem temna.

(Zdeněk Nejedlý)

Temno – dlouhou dobu ideologicky zneužívané a poté až dosud mnohdy podceňované a odmítané – je jedním z vrcholných románů české literatury vůbec. Je mimořádné svou uměleckou hodnotou, sevřeností a důkladnou propracovaností. I psychologická hloubka a postižení celé tísnivé nálady panující v tehdejší společnosti dělá z Temna historický román první kategorie. Román je prostý černobílého pohledu a postihuje společnost v celé její složitosti. Zdánlivě prostý Helenčin příběh (kolik se však takových životních příběhů odehrávalo, odehrává a bude odehrávat v lidské společnosti!) je strhujícím a naprosto uvěřitelný zrcadlem pokřivené společnosti, která je nucena se přizpůsobit panujícím těžkým poměrům. Ani páter Koniáš není – jak se Jiráskovi kritici mylně domnívají – vykreslen jednoznačně negativně – nejenže mu Jirásek vkládá do úst jeho skutečná vlastní slova, ale nechává čtenáře nahlédnout i do jeho vlastního světa – on je přesvědčen, že činí dobro, neboť zachraňuje lidi před peklem, do kterého je dostává nepravá víra. A dokonce pro své přesvědčení trpí – kolikrát ho lidé fyzicky napadnou! To jenom my, z našeho nadhledu a dějinných zkušeností, víme, že to jeho dobro nebylo tím pravým dobrem.

Není mi jasné, jak se mohlo Temno stát vlajkovou lodí komunistické propagandy. Vždyť evokuje přesně podobnou dobu, jaká zde panovala po Únoru 1948 – dobu represe, ponížené a násilím zdeformované společnosti, dobu temna, kdy základní lidské hodnoty přestaly platit, lidé poslouchali novou moc, báli se mluvit a projevovat své názory, které si nechávali pouze pro sebe. Temno by klidně mohlo být románem o době komunistické totality!

Přes svou komplikovanost a mnohovrstevnatost je Temno čtenářsky přístupný román. Inteligentní a hloubavý čtenář objeví v Temnu podivuhodně inspirující a mnohoznačný literární skvost a bude žasnout, co dokázal modernisty tolik vysmívaný Jirásek vytvořit za moderní, stále aktuální a hlavně mimořádně působivý román. A to nemluvím o nepřekonatelném vylíčení barokní doby – podle mého názoru nebyla barokní doba v Čechách, ve svém barokním protikladu krásy a vznešenosti na jedné straně a bídy a utlačování svobodného ducha na straně druhé, zobrazena v žádném jiném díle lépe a plastičtěji.

Temno je klasický román české literatury první kategorie.

Temno

Česká protireformace ve světle Jiráskova románu “Temno”

Dějiště “Temna” Skalka

Román “Temno” pohledem Františka Všetičky

Antonín Veselý: Na Skalce

O Jiřím Vostrém-Žitavci