Popis projektu

Historický román

Napsáno 1912-1914

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1913-1915

Věnováno: Památce J.V.Sládka a Z.Wintra

Motto: Nebudeť jim jitřního světla. (Isaiáš)

Průměrně stran: 650

Kapitol: 75

Charakteristika: Historický román

Doba: 18. století

Hlavní témata: Svoboda, útlak, pronásledování, přetvářka, vzdor, zrada, víra

Zfilmováno: Ano (1950, režie Karel Steklý)

Zajímavost: Knižní vydání Temna se objevilo v dubnu roku 1915 jako hold k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa. Kniha vydaná pak do konce první světové války ještě pětkrát a ve velkých nákladech pronikla k vojákům na fronty i k politickým vězňům a patřila mezi tehdy nejoblíbenější díla.

Hlavní dívčí postava nese v Temnu jméno Jiráskovy sestry Heleny.

Stejnojmennou operu začal skládat Iša Krejčí – nikdy ji však nedokončil.

Děj románu je umístěn do doby zápasu o svatořečení Jana Nepomuckého; začíná korunovací Karla VI. (1723, tedy více než sto let po bitvě na Bílé Hoře) a končí svatořečením Jana Nepomuckého (1729), kniha tedy popisuje šest let z doby pobělohorské. Příběh se odehrává v Praze a na Skalce u Opočna. Do Prahy přijíždí regent (vrchní správce panství) Lhotský ze Skalky, aby se spolu s dalšími zástupci slavných rodů zúčastnil korunovace. Pak se opět vrací na Skalku, kde žije se svou neteří, bohabojnou paní Polexinou Mladotovnou. Spolu s vrchností žije ve Skalce mnoho poddaných, pro příběh je důležitý hlavně myslivec Machovec se svými dětmi (Helenkou a Tomášem) a nevrlý správce Čermák. Lhotský má v oblibě rodinu myslivce, s Machovcem a jeho synem pořádá hony. Helenka pracuje jako služka u paní Polexiny. Machovec si ale znepřátelí správce Čermáka poté, co se vysměje peklu, kterým správce rád straší poddané.

V českých zemích se stále vyskytují vyznavači zakázané evangelické víry a proti nim všemi možnými prostředky bojuje jezuitský řád; v potírání nekatolíků zvláště vyniká páter Koniáš. Myslivec s dětmi chodí do kostela, ale správce zjistí, že nedodržují půst, na večer zavírají okenice, a proto pojme podezření, že jsou vyznavači protestantské víry. S tímto obviněním ale u Lhotského neuspěje. Myslivec se setká se svým přítelem Vostrým, jenž je hledán jakožto predikant (protestantský kazatel) a šiřitel nekatolických knih. Katolické misie chtějí vyznavače přijímání pod obojí obrátit zpět na katolickou víru. Jedna taková misie, kterou vede jezuita Mateřovský, zavítá do blízkosti Skalky a správce Čermák ihned udá Machovce. Tomu se sice podaří uprchnout, avšak Tomáše a Helenku nemůže vzít s sebou. Jezuité zastihnou v domě jen myslivcovy děti, ale při prohlídce nalézají nakonec i zakázané knihy, které jsou pak slavnostně spáleny na hranici.

Tomáš a Helenka se dostanou do nemilosti paní Polexiny a jsou považováni za kacíře. Jsou vyhnáni z myslivny a musí tvrdě pracovat s ostatními poddanými. Po čase je paní Polexina pošle na převýchovu ke svému příbuznému do Prahy. Nejsou vítáni a následně jsou prodání do poddanství k sládkovi Březinovi. Tomáš pracuje na vinicích, kde se setkává i se zastánci nekatolické víry. Helenka se dostává k příbuzné sládka Březiny, paní Lerchové, kde je s donucením převychovávána na katolickou víru (rekatolizována). Helenka zjišťuje, že její otec se úspěšně dostal za hranice a plánuje jejich odjezd do ciziny. Během služby u paní Lerchové se však Helenka seznámí s jejím vnukem Jiřím Březinou, studentem filosofie. Později se do sebe, i přestože jejich víra je rozdílná, zamilují. Helenka ostatně už pochybuje o evangelické víře a stále více se i vnitřně kloní ke katolicismu.

Ve společnosti se netrpělivě očekává svatořečení Jana Nepomuckého. Do Prahy přijíždí jezuita Mateřovský, který má jediný cíl – zcela vymýtit před svatořečením nekatolickou víru v Praze. Podaří se mu překvapit vinaře při tajné protestantské bohoslužbě, které se účastní i predikant Vostrý, který z pověření Machovce přišel odvést Tomáše a Helenku do ciziny. Tomášovi i Vostrému se podaří uprchnout, ale Helenka s nimi odmítá utéct, protože miluje Jiřího.

U svého přítele Hubatia se Jiří Březina občas setkává s jeho sousedem, jímž je deklamátor (čili pomocný úředník) Svoboda, vášnivý sběratel knih a tajný evangelík. Když Tomáš a Vostrý prchali směrem k hranicím, poskytl jim pomoc i bratr deklamátora Svobody, který byl myslivcem na jičínském panství a který před časem musel odpřisáhnout, že se vzdává evangelické víry. Krátce po útěku Tomáše a Vostrého byl myslivec Svoboda udán pro rouhání (pochyboval o zázracích Jana Nepomuckého) a našly se u něho kacířské knihy; proto byl uvězněn. Myslivec tentokrát svou víru nezapřel, neodvolal, a tak byl mučen, odsouzen k smrti a potom i popraven.

U Březinů se rozhoduje, jaké povolání si zvolí Jiří. Otec touží mít ze syna kněze, což se nesetká s Jiříkovým nadšením. Stále miluje Helenku. Ona si ale uvědomí, že nikdy nebude spokojeně žít v manželství s Jiřím. Když se prozradilo, že si ona, dívka z kacířského rodu, pomyslila na syna bohatého měšťana, vyhnali ji z domu Březinových a za trest měla být odvezena do poddanství na Skalku. Přijímá tedy nabídku svého otce, který pro ni tajně přijel, a odchází za Tomášem do ciziny.

Deklamátor Svoboda navštívil svého uvězněného bratra myslivce, který čekal na popravu. Po návratu je propuštěn z úřadu a umírá na infarkt, když je přistižen při nekatolické bohoslužbě. Jiří Březina, zklamaný nenaplněnou láskou k Helence, se stává alumnem (seminaristou) a v bílém rouchu se účastní slavnosti na počest nového světce. Román končí oslavami svatořečení Jana Nepomuckého v ulicích Prahy.

Temno znamená ve vrcholné próze Aloise Jiráska mnohem víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, sugerovaná člověku orgány moci, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost (předpojatá nedůvěra až nenávist se v Temnu obrací nejen proti evangelíkům, ale i proti židům a svobodným zednářům). Temná je u Jiráska snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť třeba navenek neprojevovanou.

Zkoušce pěstované nesnášenlivosti pak básnická prozíravost v Temnu vystavila nejen řadu mužských, odhodlaných k odporu a k nepoddajnosti, ale i křehkou a přizpůsobivou dívku, která hledá spíš štěstí než pravdu.

Ukázat očividné i skryté rozměry rozpoutané nesnášenlivosti bylo dobře možné volnou, dějově nesvázanou kompozicí. Dobrodružný syžet, jaký námět pronásledování nabízel, by si podroboval postavy a rozvrstvoval je černobíle. A to Jirásek rozhodně nechtěl. Denní spolužití lidi rozličného postavení a náboženského vyznání v románě sblížilo; např. mladou paní Březinovou, zprvu se přímo štítící kacířské Helenky, si Helenka nakonec cele nakloní.

Do galerie obrazů zasvěcených pobělohorským Čechám přibylo Temnem dílo jedinečné svou věcnou poučeností, objektivitou a střízlivostí. Jiráskovo dílo není však zdaleka tísnivé ani jen smutně nabádavé – zní v něm od počátku do konce zpěv a hudba jako nástroj sblížení i odlišení, jako pramen blažené radosti i výlev strasti. V hudbě, sochařství a stavitelství evokuje Jirásek hodnoty, které spoutané a bolestiplné pobělohorské Čechy předávají světu a věkům.

(Jaroslava Janáčková)

Uměleckými kvalitami Temna si byl jist i přísný Arne Novák. A náctiletý autor těchto řádků kdysi Temno hltal a myslel na Stb.

(Jáchym Topol)

Jiráskův hrdina myslivec Machovec má oprávněný pocit nesvobody, osobní tíhy a dokonce zrady, když musí zapírat svou evangelickou víru a tvářit se jako pravověrný katolík. S domovem se však nechce rozloučit… Teprve ohrožen bezprostředně žalářem dospěl Machovec k rychlému rozhodnutí emigrovat. Získal tím soulad svého nitra se svým konáním. Dosažený soulad však nevypovídá všechno o tomto mravně náročném muži. Přísný, téměř pochmurný Machovec se spolu se svým protichůdcem, pražským podnikatelem a katolíkem Březinou podílí na kruté, až nelidsky bezohledné likvidaci počínajícího milostného vztahu mezi Machovcovou dcerou Helenkou a Březinovým synem Jiřím. Dva mladé lidi, zajaté dobou nesmiřitelného konfliktu mezi dvěma podobami křesťanské víry, potkal nevysvětlitelný zázrak lásky, nenašli však pochopení ani u těch, kdo zůstali v zemi, ani u těch, kdo odešli z odporu vůči útlaku. Nejvíc pochopení pro trápení mladé dvojice, nejvíce lidskosti osvědčili v románu lidé, kteří byli v otázce víry spíše indiferentní nebo vlažní. Připomíná mi to myšlenku moderního spisovatele, že nejhlouběji věřící jsou ti, kdo ani nevědí, že věří.

(Milan Uhde)

Narozdíl od svých dosavadních dílčích záběrů týkajících se pobělohorské doby vytvořil Jirásek ucelenější obraz, který se objektivitou, vyrovnaným líčením protikladných sil i smyslem pro tragiku dění řadí k jeho nejvýznamnějším dílům.

(Zdeněk Pešat)

Po bitvě na Bílé hoře rozpoutal habsburský katolicismus konflikt mezi protestanty a katolíky. Z Čech si katolická moc udělala na dlouhá staletí laboratoř přizpůsobivosti a pokrytectví, patolízalství a cynismu. Z národa víry vytvarovala národ nevíry, národ usmívajících se bestií. A tak jako upírala člověku poznání, že se Země otáčí, upírala i Čechům víru pod obojím způsobem, že se raději stali národem ateistů, odhodlaných k mlčenlivému nezlomitelnému vnitřnímu odporu. Jiráskův román přesně pojmenoval právě ono období lidských dějin, které nejvíce bránilo přirozené lidské emancipaci a přirozeným lidským právům. Temno je trvalá výzva proti nízkosti moci zcizení lidem.

(Josef Šimon)

V zásadě, při vší umělecké invenci, kterou Jirásek použil, dílo odpovídá představě o historické skutečnosti na úrovni jejího vědeckého poznání v době vzniku Temna, vyjadřuje zdařile ducha barokní mentality a zdržuje se laciných ahistorických tendencí, tak živých v Jiráskově době.

(Jiří Bílý)

Jedno je při tom pro Jiráska charakteristické; při veškerém smyslu pro historickou věrnost, ač jinak věrně zachycuje dobu, její cítění a myšlení, vyhýbá se Jirásek pečlivě jednomu, z důvodů lidských, tkvících v jeho povaze, ale i jistě kvůli uměleckému citu; nikdy totiž – a že k tomu v Temnu bylo několik příležitostí – nelíčí nelidský způsob, kterým světský soud a misionáři vynucovali zapření víry. Například o páteru Firmovi, jedné z postav Temna, existují skutečné dobové dokumenty, které popisují, jak svými botami okovanými ostrými hřebíky šlapal po obětech.

(Flora Kleinschnitzová)

V Temnu předvádí Jirásek strašlivou dobu duševního úpadku českého lidu. Místo pravé víry byla udržována poslušnost, místo snášenlivosti náboženský fanatismus a nenávist, místo vzdělání rozumu pověrčivost a přehnanou víru v nesmyslné a nechutné zázraky.

(dobová kritika)

Silnou vzpomínku mám na Jiráska z vojny: když jsem četl v žaláři jeho Temno. Tu cítil jsem všecku naši minulost dvojnásob těžce – a tím světlejší zdála se mně budoucnost, v kterou jsem tak skálopevně věřil. Kniha šla z ruky do ruky. My jsme věděli – posilnění právě jejími slovy, že musíme ven, že musíme býti pány svého osudu – Temno bylo nám světlem do budoucna!

(Karel Kramář)

Celý národ veřejně by se měl Vám poděkovat za dílo tak krásné, jak jest Vaše Temno. Jest to snad nejkrásnější dílo, které jste napsal.

(Max Švabinský)

Temno – dlouhou dobu ideologicky zneužívané a poté až dosud mnohdy podceňované a odmítané – je jedním z vrcholných románů české literatury vůbec. Je mimořádné svou uměleckou hodnotou, sevřeností a důkladnou propracovaností. I psychologická hloubka a postižení celé tísnivé nálady panující v tehdejší společnosti dělá z Temna historický román první kategorie. Román je prostý černobílého pohledu a postihuje společnost v celé její složitosti. Zdánlivě prostý Helenčin příběh (kolik se však takových životních příběhů odehrávalo, odehrává a bude odehrávat v lidské společnosti!) je strhujícím a naprosto uvěřitelný zrcadlem pokřivené společnosti, která je nucena se přizpůsobit panujícím těžkým poměrům. Ani páter Koniáš není – jak se Jiráskovi kritici mylně domnívají – vykreslen jednoznačně negativně – nejenže mu Jirásek vkládá do úst jeho skutečná vlastní slova, ale nechává čtenáře nahlédnout i do jeho vlastního světa – on je přesvědčen, že činí dobro, neboť zachraňuje lidi před peklem, do kterého je dostává nepravá víra. A dokonce pro své přesvědčení trpí – kolikrát ho lidé fyzicky napadnou! To jenom my, z našeho nadhledu a dějinných zkušeností, víme, že to jeho dobro nebylo tím pravým dobrem.

Není mi jasné, jak se mohlo Temno stát vlajkovou lodí komunistické propagandy. Vždyť evokuje přesně podobnou dobu, jaká zde panovala po Únoru 1948 – dobu represe, ponížené a násilím zdeformované společnosti, dobu temna, kdy základní lidské hodnoty přestaly platit, lidé poslouchali novou moc, báli se mluvit a projevovat své názory, které si nechávali pouze pro sebe. Temno by klidně mohlo být románem o době komunistické totality!

Přes svou komplikovanost a mnohovrstevnatost je Temno čtenářsky přístupný román. Inteligentní a hloubavý čtenář objeví v Temnu podivuhodně inspirující a mnohoznačný literární skvost a bude žasnout, co dokázal modernisty tolik vysmívaný Jirásek vytvořit za moderní, stále aktuální a hlavně mimořádně působivý román. A to nemluvím o nepřekonatelném vylíčení barokní doby – podle mého názoru nebyla barokní doba v Čechách, ve svém barokním protikladu krásy a vznešenosti na jedné straně a bídy a utlačování svobodného ducha na straně druhé, zobrazena v žádném jiném díle lépe a plastičtěji.

Temno je klasický román české literatury první kategorie.