Popis projektu

Historický román

Napsáno 1912-1915

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1913-1915

Věnováno: Památce J.V.Sládka a Z.Wintra

Motto: Nebudeť jim jitřního světla. (Isaiáš)

Průměrně stran: 650

Kapitol: 75

Charakteristika: Historický román

Doba: 18. století

Hlavní témata: Svoboda, útlak, pronásledování, přetvářka, vzdor, zrada, víra

Zfilmováno: Ano (1950, režie Karel Steklý)

Zajímavost: Knižní vydání Temna se objevilo v dubnu roku 1915 jako hold k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa. Kniha vydaná pak do konce první světové války ještě pětkrát a ve velkých nákladech pronikla k vojákům na fronty i k politickým vězňům a patřila mezi tehdy nejoblíbenější díla.

Hlavní dívčí postava nese v Temnu jméno Jiráskovy sestry Heleny. Její otec Machovec byla skutečná postava, jejíž osudy Jirásek přizpůsobil svému uměleckému záměru – mnohé drastické okolnosti pominul, pozměnil jeho rodinné a společenské poměry. Jeho dopis na rozloučenou skutečně existoval a byl Jiráskovi znám.

Na vrcholu svých tvůrčích sil se Alois Jirásek odhodlal vyrovnat se s českým traumatem ve velkém románu, který už nebude působit ani jako výkřik, ani jako pláč a soud, protože ukáže, jak se v “temnu” žilo: jak se žilo v ohrožení i v závětří, na útěku i v přizpůsobeném blahobytu, jak blízko k sobě mohli mít pronásledovaní i pronásledovatelé, přizpůsobení i nepřizpůsobiví.

V prvním opojení samostatností v roce 1918 vznikaly návrhy, aby autor napsal pendant k Temnu pod názvem Jasno. Jirásek ale podobné nápady odmítl.

Stejnojmennou operu začal podle románu skládat Iša Krejčí – nikdy ji však nedokončil.

Děj románu je umístěn do doby zápasu o svatořečení Jana Nepomuckého; začíná korunovací Karla VI. (1723, tedy více než sto let po bitvě na Bílé Hoře) a končí svatořečením Jana Nepomuckého (1729), kniha tedy popisuje šest let z doby pobělohorské. Příběh se odehrává v Praze a na Skalce u Opočna.

Na Skalce u Dobrušky sídlí se svou chotí a obstarožnou tetou, Polexinou Lidmilou Mladotovnou, Antonín Josef Mladota ze Solopisk. Při slavném vjezdu Karla VI. do Prahy koňmo na hrad doprovodil krále. Z korunovace mu zbyla trvalá památka – znamenitý dluh a nádherný postroj na koně, který mu má domů dopravit regent skalského panství, Karel Henrych Lhotský ze Ptení, co do Prahy přivezl vůz plný vajec, másla i sádla, hus a kapounů, koroptví, zajíců a srnčího. Bylo to v Praze hodování!

Pan Lhotský byl šlechtic starého rodu, ale karbanem přišel o vše. Jakožto bratranec nebožky paní Anny Kateřiny Mladotky rodem Ostrovské ze Skalky, s níž děd nynějšího majitele vyženil skalecké panství a s kterou měl 16 dětí, poslední dvojčata – z nich ze všech zbyla jediná Polexina – našel zde útulek. Cestou domů se těší, jak bude vše své letité neteři vypravovat. Ke své nemilosti potká pátery Mateřovského a Firma z jezuitské koleje.

Spolu s vrchností žije ve Skalce mnoho poddaných, pro příběh je důležitý hlavně myslivec Machovec se svými dětmi (Helenkou a Tomášem) a nevrlý správce Čermák. Lhotský má v oblibě rodinu myslivce, s Machovcem a jeho synem pořádá hony. Helenka pracuje jako služka u paní Polexiny.

V českých zemích se stále vyskytují vyznavači zakázané evangelické víry a proti nim všemi možnými prostředky bojuje jezuitský řád; v potírání nekatolíků zvláště vyniká páter Koniáš – hřmí svá kázání, která uvádějí lidi do šílenství, o pekelných ohních a chřestí řetězem na krku. Je neduživý, často po kázání upadá do mdlob, žije asketicky – moří se hladem i žízní. Čelí i mnohému násilí – jednou ho sedláci stloukli a hodili do chlívku, div že nevypustil duši. A přece neustává, zanícený svou vlastní vírou a snahou vyvrátit veškeré kacířství.

Myslivec s dětmi chodí do kostela, ale správce zjistí, že nedodržují půst, na večer zavírají okenice, a proto pojme podezření, že jsou vyznavači protestantské víry. S tímto obviněním ale u Lhotského neuspěje. Myslivec se setká se svým přítelem Vostrým, jenž je hledán jakožto predikant (protestantský kazatel) a šiřitel nekatolických knih. Katolické misie chtějí vyznavače přijímání pod obojí obrátit zpět na katolickou víru. Jedna taková misie, kterou vede jezuita Mateřovský, zavítá do blízkosti Skalky a správce Čermák ihned udá Machovce. Tomu se sice podaří uprchnout, avšak Tomáše a Helenku nemůže vzít s sebou. Jezuité zastihnou v domě jen myslivcovy děti, ale při prohlídce nalézají nakonec i zakázané knihy, které jsou pak slavnostně spáleny na hranici.

Lhotský, jenž se komisi zaručoval, že na jeho statku není žádný kacíř, je celý udiven, že se myslivec dovedl před nimi tak dlouho tajit se svou vírou, tím více pobožná Polexina, která myslivcovu dceru přísně katolicky vedla a měla ji již skoro za svou společnici. Helenka s Tomášem se tedy dostanou na převýchovu do Prahy, kdy jsou postoupeni do poddanství sládka Březiny.

Tomáš pracuje na vinicích, kde se setkává i se zastánci nekatolické víry. Helenka se dostává k příbuzné sládka Březiny, jeho tchýni, paní Lerchové, kde je s donucením převychovávána na katolickou víru (rekatolizována) P.Danielem Sukem, vlastenecky smýšlejícím jezuitou, ovšem neúprosným katolíkem. Helenka zjišťuje, že se její otec úspěšně dostal za hranice a plánuje jejich odjezd do ciziny. Během služby u paní Lerchové se však Helenka seznámí s jejím vnukem Jiřím Březinou, studentem filozofie. Jiřík je útlého zdraví a jemné mysli a má rád hudbu – hrává s mladou macechou i se svým preceptorem Františkem Hubátiem. Zároveň je Jiřík od mládí nábožensky vychovaný – jako citlivý mladík se kacířky Helenky nejprve bojí, ale již od prvního okamžiku, co ji uvidí, se do ní zamiluje. Helenka jeho cit opětuje.

Za Tomášem a Helenkou přichází Jiří Vostrý “Žitavec” s tím, že mají odtud asi za 14 dnů odejít. Přichází i podruhé, s Tomášem, a Helenka musí slíbit, že bude každého dne připravena k útěku. Helenka však prožívá těžký boj, ztížený láskou k Jiříkovi.

Ve společnosti se netrpělivě očekává svatořečení Jana Nepomuckého. Do Prahy přijíždí jezuita Mateřovský, který má jediný cíl – zcela vymýtit před svatořečením nekatolickou víru v Praze. Podaří se mu překvapit vinaře při tajné protestantské bohoslužbě, které se účastní i predikant Vostrý, který z pověření Machovce přišel odvést Tomáše a Helenku do ciziny. Tomášovi i Vostrému se podaří uprchnout, ale Helenka s nimi odmítá utéct, protože miluje Jiřího.

U svého přítele Hubatia se Jiří Březina občas setkává s jeho sousedem, jímž je deklamátor (čili pomocný úředník) Svoboda, vášnivý sběratel knih a tajný evangelík. Když Tomáš a Vostrý prchali směrem k hranicím, poskytl jim pomoc i bratr deklamátora Svobody, Tomáš, který byl myslivcem na jičínském panství a který před časem musel odpřisáhnout, že se vzdává evangelické víry. Krátce po útěku Tomáše a Vostrého je myslivec Svoboda udán hajným pro rouhání (pochyboval o zázracích Jana Nepomuckého přede dvěma sedláky) a najdou u něho kacířskou knihu, kterou u něj na útěku ztratil Tomáš Machovec; proto je uvězněn a vyslýchán P.Malobickým z Jičína. Myslivec Tomáš Svoboda tentokrát svou víru nezapře, neodvolá, a tak je mučen, odsouzen k smrti a potom i popraven.

U Březinů se rozhoduje, jaké povolání si zvolí Jiří. Otec touží mít ze syna kněze, což se nesetká s Jiříkovým nadšením. Stále miluje Helenku. Ona si ale uvědomí, že nikdy nebude spokojeně žít v manželství s Jiřím. Když se prozradilo, že si ona, dívka z kacířského rodu, pomyslila na syna bohatého měšťana, vyženou ji z domu Březinových a za trest má být odvezena do poddanství na Skalku. Přijímá tedy nabídku svého otce, který pro ni tajně přijede, a odchází s ním do ciziny.

Deklamátor Svoboda navštívil svého uvězněného bratra myslivce, který čekal na popravu. Po návratu je propuštěn z úřadu a umírá na infarkt, když je přistižen při nekatolické bohoslužbě. Jiří Březina, zklamaný nenaplněnou láskou k Helence, se stává alumnem (seminaristou) a v bílém rouchu se účastní slavnosti na počest nového světce. Román končí oslavami svatořečení Jana Nepomuckého v ulicích Prahy.

Poklidno je jen na povrchu a jen někde. Uvnitř české společnosti vládne napětí. Rekatolizační úsilí vrcholí. Památka Jana Husa a husitství je nahrazována kultem nového svatého, Jana Nepomuckého, a vztahem k symbolům kultu zavrhovaného a kultu prosazovaného je prověřován v Temnu každý člověk a každá situace.

A přece román, který takto předvedl moc jezuitů nad Čechami a schopnost Čech se jí podvolit, budil v době svého prvního uveřejnění i později víru, že stojí za to vzdorovat zvůli, hájit přesvědčení nabyté velikou dějinnou zkouškou. Povzbudivé poselství není však uloženo ve významných historických událostech, které Temno rámcují a prostupují, nýbrž v lidských osudech Jiráskova románového obrazu.

V zástupu postav, které Temno zalidňují, zvláštní místo zaujímá Helenka Machovcova, evangelička pohybující se jako služebná mezi katolickým panstvem. Již na Skalce a pak hlavně v Praze, v zámožné a milé měšťanské rodině u Březinů a u staré paní Lerchové, je Helenka přitahována laskavostí svých chlebodárců, jejich přirozenou dobrotou i pohodou, která vládne v jejich domech. Málem si vyčítá, že není ke svým katolickým pánům upřímná, že před nimi tají svoje odlišné vyznání a příležitostné úniky z bohoslužeb a náboženských oslav, na které ji posílají v zájmu její převýchovy. Když pak do těchto rozporných náklonností a úniků vstoupí ještě láska k Jiřímu Březinovi, mívá Helenka chvíle, kdy by se nejraději vzdala svých vnitřních výhrad, své pozice štvance a splynula s hodnými katolíky a s jejich jistotami. Jenomže právě oni, jistí a zabezpečení, zabezpečují po svém i svoje dědice. Bojí se kacířů a štítí se chudoby. A tak Jiří Březina sice odstůně otcův zákaz myslit na sňatek s Helenkou, ale otcově zápovědi se podvolí. A Helenka, jíž tak jako tak hrozí odloučení od milého, opouští v pláči Prahu a po boku svého otce, který si pro ni potají přišel, míří za hranice Čech. Pro ni je v tu chvíli “temno” tam, kam se vzdaluje od Jiřího, zatímco její otec je šťasten vědomím, že ji z “temné země” vyvádí.

Temno tedy znamená ve vrcholné próze Aloise Jiráska mnohem víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Také Jiřík Březina má pocit “tmy”, když si při pohledu na slavnost svatořečení Jana Nepomuckého vybavuje večery trávené předtím v blízkosti ztracené Helenky. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, sugerovaná člověku orgány moci, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Předpojatá nedůvěra až nenávist se v Temnu obrací nejen proti evangelíkům, ale i proti židům a svobodným zednářům. Temná je u Jiráska snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť třeba navenek neprojevovanou.

Zkoušce pěstované nesnášenlivosti pak básnická prozíravost v Temnu vystavila nejen řadu mužských, odhodlaných k odporu a k nepoddajnosti (k nejzajímavějším patří dvojice bratří Svobodu), ale i křehkou a přizpůsobivou dívku, která hledá spíš štěstí než pravdu. Ne tak opakované a nepřetržité pronásledování nepřizpůsobivých jako odmítnutí Helenčiny pokorné lásky stává se v Jiráskově obraze tím nejzákladnějším měřítkem rekatolizovaných Čech sto let po Bílé Hoře.

Ukázat takto očividné i skryté rozměry rozpoutané nesnášenlivosti (a to v čase, kdy na změnu poměrů nebylo ani pomyšlení), bylo dobře možné volnou, dějově nesvázanou kompozicí. Dobrodružný syžet, jaký námět pronásledování nabízel, by si podroboval postavy a rozvrstvoval je černobíle.

Epilog v Temnu je málo útěšný: Helenčin tichý stesk dráždí k nesouhlasu a provokuje otázky. Nutí rekapitulovat z nadhledu celý obraz a všecky úděly v něm: pronásledované i pronásledující, stejně jako přizpůsobené. Poměry mezi těmito situacemi se ostatně v průběhu Temna poněkud zrelativizovaly. Helenka se v Praze cítí nejednou téměř jako pronásledovaná svými souvěrci a dokonce i otcem; dosažená volnost emigrace je pak pro ni přizpůsobením, ale ne štěstím. Jiří Březina se z člověka volného stal přizpůsobeným, a také s trpkostí. Podobné drobné posuny a paradoxy vznikají i mezi jezuity: dovídáme se o příslušníku řádu, který se stal obětí mučivých představ šířených v lidu; zaslechneme povzdech pátera Daniela, hodného muže a upřímného Čecha, nad tím, jak málo zní čeština při pražských oslavách svatořečení Jana Nepomuckého. To jsou ovšem jenom epizodky. Jiráska zajímají jezuité zvenčí, jako bojovní strůjci názorové převýchovy, odpůrci husitství a jeho duchovního odkazu, a ne zevnitř. Nicméně ony dvě epizodky nabývají významu v souvislostech díla, v němž i mnohé další postavy jsou na konci obrazu jinde, než byly na jeho počátku.

Denní spolužití sblížilo lidi rozličného sociálního postavení a náboženského vyznání. Mladou paní Březinovou, zprvu přímo štítivě nedůvěřivou ke kacířce, si Helenka cele naklonila péčí svých “požehnaných rukou”. František Hubátius tušil, že jeho soused, deklamátor zemských desk Svoboda, je odlišného vyznání, ale snažil se to nebrat na vědomí a v případě potřeby svého souseda i kryl; vážil si v něm tichého posluchače svých hudebních produkcí. Zpřetrháním vzniklých náklonností pak trpí lidé na obou stranách.

Napětí nebo rozpor mezi tím, co postava činí a nač myslí, kam je postavena a kam míří svou vlastní touhou, v Temnu všudypřítomné, vnáší nejistotu a napětí do základů textu. Důrazněji než jinde u Jiráska se uplatňuje v obrazech lidí i doby subjektivní prožívání a slohové postupy, jež je tlumočí (polopřímá a nevlastní přímá řeč).

Svět, z něhož byli tajní nekatolíci vyrváni, pozbyl v Temnu svou dřívější jistotu a svůj klid. Slavnost svatořečení Jana Nepomuckého roku 1729, kterou se uzavírá v Temnu obraz Prahy, má účinek zdaleka ne jednoznačný; na okraji zfanatizovaných davů přihlížejí ohňostrojům jedinci s ironií, s pohrdáním i s bolestí.

Do galerie obrazů o pobělohorských Čechách přibylo Temnem dílo jedinečné svou věcnou poučeností, střízlivým přednesem a objektivitou. Není to ani zdaleka obraz jen tísnivý ani jen smutně nabádavý. Zní v něm od počátku do konce zpěv i hudba. Písničky sladovnické i kostelní, zakázané i podporované… V hudbě, sochařství a stavitelství evokuje Temno trvalé hodnoty, jež pobělohorské Čechy předaly národu a světu.

(Jaroslava Janáčková)

Uměleckými kvalitami Temna si byl jist i přísný Arne Novák. A náctiletý autor těchto řádků kdysi Temno hltal a myslel na Stb.

(Jáchym Topol)

Jiráskův hrdina myslivec Machovec má oprávněný pocit nesvobody, osobní tíhy a dokonce zrady, když musí zapírat svou evangelickou víru a tvářit se jako pravověrný katolík. S domovem se však nechce rozloučit… Teprve ohrožen bezprostředně žalářem dospěl Machovec k rychlému rozhodnutí emigrovat. Získal tím soulad svého nitra se svým konáním. Dosažený soulad však nevypovídá všechno o tomto mravně náročném muži. Přísný, téměř pochmurný Machovec se spolu se svým protichůdcem, pražským podnikatelem a katolíkem Březinou podílí na kruté, až nelidsky bezohledné likvidaci počínajícího milostného vztahu mezi Machovcovou dcerou Helenkou a Březinovým synem Jiřím. Dva mladé lidi, zajaté dobou nesmiřitelného konfliktu mezi dvěma podobami křesťanské víry, potkal nevysvětlitelný zázrak lásky, nenašli však pochopení ani u těch, kdo zůstali v zemi, ani u těch, kdo odešli z odporu vůči útlaku. Nejvíc pochopení pro trápení mladé dvojice, nejvíce lidskosti osvědčili v románu lidé, kteří byli v otázce víry spíše indiferentní nebo vlažní. Připomíná mi to myšlenku moderního spisovatele, že nejhlouběji věřící jsou ti, kdo ani nevědí, že věří.

(Milan Uhde)

Narozdíl od svých dosavadních dílčích záběrů týkajících se pobělohorské doby vytvořil Jirásek ucelenější obraz, který se objektivitou, vyrovnaným líčením protikladných sil i smyslem pro tragiku dění řadí k jeho nejvýznamnějším dílům.

(Zdeněk Pešat)

Po bitvě na Bílé hoře rozpoutal habsburský katolicismus konflikt mezi protestanty a katolíky. Z Čech si katolická moc udělala na dlouhá staletí laboratoř přizpůsobivosti a pokrytectví, patolízalství a cynismu. Z národa víry vytvarovala národ nevíry, národ usmívajících se bestií. A tak jako upírala člověku poznání, že se Země otáčí, upírala i Čechům víru pod obojím způsobem, že se raději stali národem ateistů, odhodlaných k mlčenlivému nezlomitelnému vnitřnímu odporu. Jiráskův román přesně pojmenoval právě ono období lidských dějin, které nejvíce bránilo přirozené lidské emancipaci a přirozeným lidským právům. Temno je trvalá výzva proti nízkosti moci zcizení lidem.

(Josef Šimon)

V zásadě, při vší umělecké invenci, kterou Jirásek použil, dílo odpovídá představě o historické skutečnosti na úrovni jejího vědeckého poznání v době vzniku Temna, vyjadřuje zdařile ducha barokní mentality a zdržuje se laciných ahistorických tendencí, tak živých v Jiráskově době.

(Jiří Bílý)

Jedno je při tom pro Jiráska charakteristické; při veškerém smyslu pro historickou věrnost, ač jinak věrně zachycuje dobu, její cítění a myšlení, vyhýbá se Jirásek pečlivě jednomu, z důvodů lidských, tkvících v jeho povaze, ale i jistě kvůli uměleckému citu; nikdy totiž – a že k tomu v Temnu bylo několik příležitostí – nelíčí nelidský způsob, kterým světský soud a misionáři vynucovali zapření víry. Například o páteru Firmovi, jedné z postav Temna, existují skutečné dobové dokumenty, které popisují, jak svými botami okovanými ostrými hřebíky šlapal po obětech.

(Flora Kleinschnitzová)

V Temnu předvádí Jirásek strašlivou dobu duševního úpadku českého lidu. Místo pravé víry byla udržována poslušnost, místo snášenlivosti náboženský fanatismus a nenávist, místo vzdělání rozumu pověrčivost a přehnanou víru v nesmyslné a nechutné zázraky.

(dobová kritika)

Silnou vzpomínku mám na Jiráska z vojny: když jsem četl v žaláři jeho Temno. Tu cítil jsem všecku naši minulost dvojnásob těžce – a tím světlejší zdála se mně budoucnost, v kterou jsem tak skálopevně věřil. Kniha šla z ruky do ruky. My jsme věděli – posilnění právě jejími slovy, že musíme ven, že musíme býti pány svého osudu – Temno bylo nám světlem do budoucna!

(Karel Kramář)

Celý národ veřejně by se měl Vám poděkovat za dílo tak krásné, jak jest Vaše Temno. Jest to snad nejkrásnější dílo, které jste napsal – a to už něco znamená.

(Max Švabinský)

“Historickým obrazem” autor dílo nazývá a jest opravdu ucelené jako obraz, plný sice stínů a chmur, zoufalé beznaděje let 1723-9 za Karla VI., ale tím více volající po světle, rozjasnění, které musilo jednou přijíti a také přišlo… Jako vždy, pracuje Jirásek s doklady. V ničem nepopouští uzdy fantazii, naopak mnohé rysy ještě proti pramenům zmírňuje. Tak právě o posléze uvedeném vyslýchacím prostředku, přičítaném P.Firmovi, Jirásek zmiňuje se jen letmo a negativně, že tentokrát ho při výslechu Helenky a Tomáše neužil.

(Jaromír Borecký)

Konfiskace a spalování knih “kacířských”, misie, kázání plná hrůz pekelných, bohaté závěti pod jejich dojmy ve prospěch klášterů, inkvizice, mučení, žalářování a tresty smrtí, světská moc úplně ve službách mnichů, “černí andělé” na koních, přepadávající tu tajně, tu v čele výprav kraje venkovské, lid tištěný vrchností, stálé špehování a slídění po kacířích ve městech, vsích i samotách, v Praze i okolních vinicích, fanatismus, víra v zázraky, pověry a tmářství – takové jest ovzduší “Temna”. Naproti tomu okázalá nádhera chrámů, procesí, velkolepé slavnosti církevní, zvláště skvělé o kanonisaci. Vše jen, aby rozum byl zaslepen. A na všem pěst biřiců, ostrými hřeby okuté střevíce jezuitů, šlapajících vyslýchaným po nohách…

(Jaromír Borecký)

Jirásek jako pravý spisovatel historický, kterému vždycky a především šlo jen o pravdu a život, jedině v tom příkazu stylisoval a umělecky komponoval své skladby… Jdou, vlní se a šíří, jako se vlnil a šířil život, jejž popisují. A v životě vyrůstá jednou osoba zde a hned zase vedle ní kterási jiná přejímá otěže vlády. Osoba vyrůstá z osoby, osud z osudu.

(František Sekanina)

Když v říjnu 1968 provedl Ústav pro výzkum veřejného mínění průzkum s námětem Vztah Čechů a Slováků k dějinám, jehož součástí byla i otázka “Která kniha národního autora pro vás nejvíc znamená?”, v odpovědích na ni stál ze spisovatelů na prvním místě Alois Jirásek (54 % před Karlem Čapkem a Boženou Němcovou), z jeho knih pak Temno. Podobný byl i výsledek staršího průzkumu r. 1946 s otázkou “Kterou knihu byste si vzal na pustý ostrov?”.

(Jan Fiala)

Dovedným využitím podobných prvků děje se Aloisu Jiráskovi podařilo znamenitě vystihnout celkový obraz doby. Na poměrně krátkém časovém úseku mezi korunovací Karla VI. a svatořečením Jana Nepomuckého (1723-1729) pak ukázal nejrůznější stránky i celkovou podobu nejhlubšího temna. Místo rozsáhlých výkladů vyjádřil mnohé zcela jednoduše, zkratkou, zdánlivě nepatrnou podrobností, jež vydala za dlouhý rozbor nebo popis. Tak si může čtenář Temna i bez obsáhlých výkladů udělat ucelenější představu – a není to představa nejhorší – o podobě českého barokního písemnictvím díky četným odkazům k tomu, jaké knihy lidé v té době měli, jaké četli a jaké je zajímaly. Nesměla mezi nimi chybět Hájkova Kronika česká, kterou Jiřík rád čítával u babičky, ani její novější zpracování Františkem Janem Beckovským pod názvem Poselkyně starých příběhů českých. Poezii zastupují v Temnu dva z největších básníků českého baroka – je to Felix Kadlinský, jehož rozsáhlou skladbu Zdoro-Slavíček v kratochvilném hájíčku postavený věnoval Jiříkovi P.Daniel Suk. Pak jsou to rozkošné ukolébavky Václava Michny z Otradovic, jejichž řeč i poetiku dokládají přímé úryvky… Ale nejvíce se čtenář seznámí s nejlepšími plody českého písemnictví, když čte o knihách určených k zatracení… Nechybí literární tvorba P.Antonína Koniáše, jež je uvedena dvojím způsobem. Je přímo líčeno, jak po kázání v Dobrušce usedl ve svém obydlí a nejenže prohlížel a opravoval zabavené knihy, vytrhával z nich závadné stránky, zamazával nevhodné řádky, ale sám pak pracoval na zpěvníku, jehož vydání chystal… Temno hovoří i o Koniášově spisovatelské činnosti také nepřímo, prostřednictvím P.Daniela Suka o tom, jak mu P.Koniáš říkal, že je nedosti na misiích, na pálení knih, po kterém i v prostém lidu zůstává hlad po knihách, že je mu tedy třeba dát nové, pravé, aby se nevracel k bludařským, že tedy začal s kancionálem Cytara nového zákona, a to je dobře, nová pěkná kniha v svatováclavském jazyku, která má také staročeské písně…

(Jan Fiala)

Všestranný Jiráskův umělecký smysl učinil z Temna přímo oslavu barokní hudebnosti a zpěvnosti. Téměř z každé druhé stránky zní tóny hudby a zpěvu nejrůznějšího druhu, od rozverných písniček po pražských hospůdkách či koled a svatebních zpěvů pivovarské chasy, přes nádhernou hudbu římskokatolických chrámů, muzicírování Jiříka s nevlastní matkou či přítelem Hubatiem a vytrubování Tomáše Machovce na lesní roh až po polohlasý zpěv nejstatečnějších srdcí, která v Čechách zbyla, na tajných shromážděních evangelíků či ve vězení v očekávání popravy.

(Jan Fiala)

Na straně evangelíků mistrně vytěžil i z toho mála, co prameny poskytovaly. Ani zde nepracoval s černobílým zjednodušením a nevytvářel umělý protiklad mezi hodnými (evangelíky) a špatnými (katolíky)… Výraznou postavou evangelického podzemí je v Temnu i Helenčin otec, myslivec Machovec. Jeho prostřednictvím Jirásek výborně vystihl základní otázku, která české evangelíky trápila, břemeno, které tížilo jejich duši i svědomí: přetvářku, v které je nutila žít protireformace, její horliví služebníci i zabedněné oběti.

(Jan Fiala)

Mezi katolíky byli na prvním místě jezuité. Nad ostatní, kteří se zdají konat své misijní poslání poněkud řemeslně, vyniká P.Antonín Koniáš, plně a horlivě zanícený pro zvrhlé dílo, jemuž sloužil z celého srdce i z celé mysli a jehož zlo už nebyl schopen chápat. I ostatní katolíci v Temnu zcela přijali římskou víru, upřímně a s přesvědčením ji vyznávali a vyžívali se v ní i společensky. Církevní bratrstva, jejichž členy namnoze byli, představovala i určitou podobu společenského života. Ztělesněním vyznavačky barokní zbožnosti je zvláště slečna Polexina, dobrá k svatým i k bližním, jimž pomáhala léčivými bylinami. Její měšťanský protějšek představuje paní Rozina Lerchová, podnikatelsky praktická a činná. I ostatní katolíci byli převážně hodní, i přísný, ale rozvážný a spravedlivý pan Březina. Zvláště na Helenku byli laskaví, i při jejím kacířství, jehož se ji snažili zbavit též, jak věřili, pro její dobro – spásu její duše.

(Jan Fiala)

K P.Koniášovi se snaží být spravedlivým. Alois Jirásek líčí v Temnu katolíky jako fanatiky, fanatismem však bylo i lpění evangelíků na jejich víře a jeho projevy – např. když Helenčina babička nabádala vnučku, aby odolávala pokušení a zůstala ve víře, v níž byla narozena, když Jiří Vostrý prohlašoval o Helence, která se nemohla odhodlat k útěku s Tomášem do Žitavy, že ji Pán Bůh potrestá, a jinde. K tomu ovšem můžeme namítnout, že byl přece rozdíl mezi fanatismem, s nímž evangelíci lpěli na vlastní pronásledované víře, a fanatismem jezuitů, kteří vnucovali svou víru těm, kdo o ni nestáli.

(Jan Fiala)

Koniáš je ve své upřímné kacíře nenávidějící víře a ve své zapírající askezi skoro horlivější, obětavější nežli tajní praktikanti Moc a Vostrý… Jiřík Březina jako katolík jest důslednější a věrnější nežli Helenka Machovcová jako evangelička.

(dobová kritika)

Temno podstatou svojí jest vůbec kniha odstrašující stranickosti, a bylo by záhodno, aby o Jiráskových manýrech něčí kritické pero promluvilo podrobněji… Spisovatel, namísto aby čtenáře povznášel ke klidnému a vytříbenému úsudku, vesluje v proudech a hoví slabostem populárního běžného mínění. Evropou valí se události, které tolik dotýkají se i našeho národa, pro nás všechny potřebí jest svornosti a jednoty, ale Jirásek beze všech zřetelů, a jako by se ani nechumelilo, staví si malicherně hlavu, aby knihou váženou z vlasteneckých dějin nevlastenecky dělil a rozjitřoval.

(dobová katolická kritika)

Oj, venkovské děvče poddanské, z rodiny kacířské, přijde do utrakvistické rodiny pražské, naivní, prostinký, chudičký “románek” tajené a zakřiknuté lásky se synem, studentem, této rodiny: několik pohledů, stisků ruky, slov, hoch se rozpakuje na kněžství, děvče zapomíná víry otců a nechce prchnouti za hranice, jediný trochu dramatický moment v jejich příběhu, ale koneckonců dcera odejde s otcem a jinoch vstoupí do semináře… Výhružné memento a apel na národní vědomí a národní cit.

(Arnošt Procházka, mluvčí Moderní revue)

Temno – dlouhou dobu ideologicky zneužívané a poté až dosud mnohdy podceňované a odmítané – je jedním z vrcholných románů české literatury vůbec. Je mimořádné svou uměleckou hodnotou, sevřeností a důkladnou propracovaností. I psychologická hloubka a postižení celé tísnivé nálady panující v tehdejší společnosti dělá z Temna historický román první kategorie. Román je prostý černobílého pohledu a postihuje společnost v celé její složitosti. Zdánlivě prostý Helenčin příběh (kolik se však takových životních příběhů odehrávalo, odehrává a bude odehrávat v lidské společnosti!) je strhujícím a naprosto uvěřitelný zrcadlem pokřivené společnosti, která je nucena se přizpůsobit panujícím těžkým poměrům. Ani páter Koniáš není – jak se Jiráskovi kritici mylně domnívají – vykreslen jednoznačně negativně – nejenže mu Jirásek vkládá do úst jeho skutečná vlastní slova, ale nechává čtenáře nahlédnout i do jeho vlastního světa – on je přesvědčen, že činí dobro, neboť zachraňuje lidi před peklem, do kterého je dostává nepravá víra. A dokonce pro své přesvědčení trpí – kolikrát ho lidé fyzicky napadnou! To jenom my, z našeho nadhledu a dějinných zkušeností, víme, že to jeho dobro nebylo tím pravým dobrem.

Není mi jasné, jak se mohlo Temno stát vlajkovou lodí komunistické propagandy. Vždyť evokuje přesně podobnou dobu, jaká zde panovala po Únoru 1948 – dobu represe, ponížené a násilím zdeformované společnosti, dobu temna, kdy základní lidské hodnoty přestaly platit, lidé poslouchali novou moc, báli se mluvit a projevovat své názory, které si nechávali pouze pro sebe. Temno by klidně mohlo být románem o době komunistické totality!

Přes svou komplikovanost a mnohovrstevnatost je Temno čtenářsky přístupný román. Inteligentní a hloubavý čtenář objeví v Temnu podivuhodně inspirující a mnohoznačný literární skvost a bude žasnout, co dokázal modernisty tolik vysmívaný Jirásek vytvořit za moderní, stále aktuální a hlavně mimořádně působivý román. A to nemluvím o nepřekonatelném vylíčení barokní doby – podle mého názoru nebyla barokní doba v Čechách, ve svém barokním protikladu krásy a vznešenosti na jedné straně a bídy a utlačování svobodného ducha na straně druhé, zobrazena v žádném jiném díle lépe a plastičtěji.

Temno je klasický román české literatury první kategorie.