Popis projektu

Povídka

Napsáno 1879

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

Jirásek položil děj do domu, vedle něhož bydlel jako mladý manžel, a který jej už od příchodu do Litomyšle zajímal pro své ozdobné průčelí s kamennými rytíři. Podle nich nazval dům i povídku, pojmenování se pak v Litomyšli ujalo.

Paní Anna Zárubová z Častolovic, vladyckého rodu, se provdala za prostého muže, který brzy zemřel. Její syn Václav sběhl v Praze ze studií, dal se k vojsku a stal se důstojníkem. V Itálii si vzal za ženu komtesu Irenu, chatrného zdraví, proti vůli jejího otce. Václav brzy ovdověl a později zemřel i on. Jeho děti Irena a Toník, sirotkové, zůstali babičce na starost. Bydleli v nádherném domě na náměstí v Litomyšli. Vedlo se jim však bídně, babičku sužovaly dluhy, až hrozil prodej domu. Irenka napsala dopis dědečkovi do Itálie – nedostala však žádnou odpověď. Proto se Toník vypravil za dědečkem sám.

V poslední chvíli je zachránil přítel rodiny P.Hippolyt Dupal, který obětoval svou sbírku mincí a naoko koupil dům jménem svého bratra. Poté se vrátil Toník od dědečka, který ovdověl a změnil názor na svá česká vnoučata. Sám dědeček je později i navštívil a přivezl mnoho darů i peníze. Zachráněný dům se vrátil původní majitelce.

Irenka, křehká jako její matka, brzy zemřela a krátce po ní i babička…

Má-li Filosofská historie ráz bujarosti a mladistvé svěžesti, má povídka U rytířů nádech elegický. Tvářnost tato a také dojem souvisí s vnitřním obsahem toho, co se tu vypravuje. Vymírající dobrý český rod rytířský, zašlá sláva jeho a konečná skleslost, zápas s těsnými, skoro nezdolatelnými poměry – toť jsou věci, jež nevynucují úsměvu na tváři, ale způsobují vrásku na čele, svědčící o vážném přemýšlení. Episodické vypravování o tajné lásce Irenčině ku mladému hraběti jakož i sama osoba Irenčina jest jedním z nejtklivějších míst celku. Charakteristika jest také zde zdařilá. Vedle rekyně povídky, staré paní Zárubové, nejvíce zamlouvá se pozornosti piarista Dupal, horlivý sběratel starožitnin, jenž pod neladným zevnějškem skrývá ryzí srdce, plné čisté lidskosti. Mistr Potůček jest pěkný typ, zastupující tu pohyblivější, veselejší živel. Menší počet osob a společné jeviště učinily možnou přísnější jednotu děje než ve Filosofské historii. Že ke konci starý “konte” italský tak činnou rukou zasahá v děj, zdá se poněkud překvapujícím; méně překvapí ovšem zjev jeho, hledíme-li k tomu, že již v první části povídky byl trpně v děj pojat a že i později zraku čtenářovu nezmizel.

(F.V.Vykoukal)

Právě v kontrastním rozvržení povah je literární cena povídky, v živém vypravování její umění, v elegické náladě pak zvláštní její kouzlo.

(Jaromír Borecký)