Popis projektu

Povídka

Napsáno 1879. Vydáno poprvé v Květech 1880, poté v Dvě povídky 1882, dále ve sv. 1 Sebraných spisů a ve sv. 3 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: V úvodu povídky Jirásek uvádí, že bydlel naproti domu se zvláštním, ozdobným průčelím s postavami dvou rytířů, tedy že měl byt na protější podsíni. Ale tam nikdy nebydlel, bydlel však vedle. Ten byt si přibásnil. A také se ten dům nejmenoval “U rytířů” – neměl vůbec žádné pojmenování, název “U rytířů” se ujal až po zveřejnění Jiráskovy povídky.

Jirásek položil děj do domu, vedle něhož bydlel jako mladý manžel, a který jej už od příchodu do Litomyšle zajímal pro své ozdobné průčelí s kamennými rytíři. Podle nich nazval dům i povídku, pojmenování se pak v Litomyšli ujalo.

Paní Anna Zárubová z Častolovic, vladyckého rodu, se po dlouhém čekání provdala za prostého muže, který však brzy zemřel. Její syn Václav sběhl v Praze ze studií, dal se k vojsku a stal se důstojníkem. V Itálii si vzal za ženu komtesu Irenu, chatrného zdraví, proti vůli jejího otce, naočkovaného svou novou ženou, Ireninou macechou. Václav brzy ovdověl a později zemřel i on. Jeho děti Irena a Toník, sirotkové, zůstali babičce na starost. Bydleli v nádherném, rodovém domě na náměstí v Litomyšli. Vedlo se jim však bídně, babičku sužovaly dluhy, až hrozil prodej domu. Na dům si navíc dělal zálusk chamtivý soused Gauss, který podplatil i žida Holländra, kterému paní Zárubová dlužila, aby jí nikterak neupustil ani neprodloužil lhůtu k úhradě.

Irenka, která se díky dopisům po své matce, psaným italsky, dozvěděla o italském dědečkovi, napsala dopis dědečkovi do Itálie se žádostí o pomoc – nedostala však žádnou odpověď. Proto se Toník vypravil za dědečkem sám.

V poslední chvíli je zachránil jejich rodinný přítel, milovník starožitností, díky kterým se seznámil s paní Zárubovou, profesor P.Hippolyt Dupal, který obětoval svou sbírku mincí a naoko koupil ve veřejné dražbě dům jménem svého bratra. Soused Gauss, který si na dům dělal zálusk, tak vysokou částku nabídnout již nechtěl. Toník zastihl v Itálii dědečka a italský dědeček naštěstí poslal peníze včas, takže paní Zárubové zůstal dům a profesor Dupal nepřišel o svou sbírku. Poté se vrátil Toník od dědečka, který ovdověl a úplně změnil názor na svá česká vnoučata. Sám dědeček je později v Čechách i navštívil. Bohužel Irenka, křehká jako její matka, opět těžce onemocněla a brzy zemřela. Krátce po ní i babička, poslední po přeslici z rodu Častolovských. Toník odejel do Itálie za dědečkem a jen občas přijel do svého domu “U rytířů”, který spravoval jejich věrný nájemce, starý Potůček.

Má-li Filosofská historie ráz bujarosti a mladistvé svěžesti, má povídka U rytířů nádech elegický. Tvářnost tato a také dojem souvisí s vnitřním obsahem toho, co se tu vypravuje. Vymírající dobrý český rod rytířský, zašlá sláva jeho a konečná skleslost, zápas s těsnými, skoro nezdolatelnými poměry – toť jsou věci, jež nevynucují úsměvu na tváři, ale způsobují vrásku na čele, svědčící o vážném přemýšlení. Episodické vypravování o tajné lásce Irenčině ku mladému hraběti jakož i sama osoba Irenčina jest jedním z nejtklivějších míst celku. Charakteristika jest také zde zdařilá. Vedle rekyně povídky, staré paní Zárubové, nejvíce zamlouvá se pozornosti piarista Dupal, horlivý sběratel starožitnin, jenž pod neladným zevnějškem skrývá ryzí srdce, plné čisté lidskosti. Mistr Potůček jest pěkný typ, zastupující tu pohyblivější, veselejší živel. Menší počet osob a společné jeviště učinily možnou přísnější jednotu děje než ve Filosofské historii. Že ke konci starý “konte” italský tak činnou rukou zasahá v děj, zdá se poněkud překvapujícím; méně překvapí ovšem zjev jeho, hledíme-li k tomu, že již v první části povídky byl trpně v děj pojat a že i později zraku čtenářovu nezmizel.

(F.V.Vykoukal)

Právě v kontrastním rozvržení povah je literární cena povídky, v živém vypravování její umění, v elegické náladě pak zvláštní její kouzlo.

(Jaromír Borecký)

Připadá mi, jak mne tenkrát potěšil Svatopluk Čech, redaktor Květů; psal mně také, že si luskl prsty, když mou práci přečetl.

(Alois Jirásek)

Povídka je skvělou ukázkou Jiráskova mistrovského, skvělého vypravěčství a schopnosti udržet čtenářovu pozornost od začátku až do konce. Příběh je navíc vylíčen velmi sugestivně; rozhodně by neměl zapadnout, neboť má – i díky svému “starosvětskému” kouzlu – potenciál oslovit i dnešní čtenáře.