ZAHOŘANSKÝ HON

Hudba je v Zahořanském honu pojata jako umění podmanivé a potěšné, kdežto obraz je s to usvědčovat lidí křivé a zastat se těch, kteří se nedokáží obhájit sami. Obraz tak může podněcovat k nastolení spravedlnosti, kde vládla přetvářka a zvůle.

Na záhořanském panství se zásluhou dvou muzikantů a jednoho malíře a díky šlechetnému majiteli panství, který prohlédl, dosáhlo harmonie, spravedlnosti i štěstí. Jak to k idyle patří, tři vzácní lidé šťastnou náhodou přišli, společnou souhrou prosadili svůj um a převahu, a poté, co splnili svou úlohu v jednom odlehlém koutu země, vesele odcházejí jinam. Epilog patří vypravěči a jeho zpřítomňujícímu hovoru se čtenářem. V něm vzdává hold obrazu jako trvalému svědectví o tom, co bylo, ale také důkazu o moci umění.

Jednoduchý příběh je vlastně pojat jako podobenství o tom, že jen lidé čistí, ať prostí anebo vzdělaní, vnímají umění bezpředsudně, s tichou radostí anebo jako zřídlo důvtipu a poznání, kdežto nepoctiví pozéři chtějí umělce manipulovat a jeho výtvory se nepříslušně vychloubat. Ostatně jednoduchý je Jiráskův příběh jenom na první pohled – hon z názvu příběhu se děje ve smyslu přímém i přeneseném.

Dynamiku reálné výjimečné události násobí hony v přeneseném smyslu: správce honí malíře Rysa, ten sleduje Terezu a s pomocí dvou věrných druhů ji uvádí mimo dosah Zahořan a po svůj bok. Hrdý Rys vyzraje na správce hned dvakrát: slavnostní leč a únik správcovy neteře Terezy spadají v týž čas. Hon na jelena a na Terezu zápolí o zájem čtenáře. Oslava umění se sama stává ukázkovým výkonem literární stavby.

Vzpomínkou na časy rokoka, prý nejatraktivnější umělecké hnutí mezi renesancí a impresionismem, chtěl Jirásek v Zahořanském honu evokovat fantazii, vtip, citlivost a úsměvnou lehkost, jíž vynikal onen sloh 18.století, jeho rytmický pohyb v esovité křivce, smysl pro oblost a pro polokruh.

Zahořanský hon však není rokoková idyla, ale idyla moderní, z času, kdy za nástupu realismu a na křižovatkách vývojových cest selanka v české próze nově rozkvetla, pochopitelně dík tomu, že do sebe pojala něco ze závažné životní kostrbatosti.

(Jaroslava Janáčková)

Čtverácký kousek, mela zajíců, je také kabinetní kousek Jiráskova pera, pružného i v komice.

(Jaromír Borecký)

Rokokový obrázek znamenitě pravdivého slohu i barvitosti a humoru zvláště rozkošného; studie nad míru podrobná, pravá rokoková drobnomalba na porceláně… Výběr osob i scén je takový, že stačí nejen na vlastní komedii v zámku a v lese, ale i na zobrazení života, jak byl za robotních časů na zámcích a kolem zámku. V hospodě rozpráví se šibalským myslivcem sedlák, dobrohloupý, nevědomý, přikrčený a přece v tajnosti svého plánu furiant, žalostná oběť doby, kořist pánů i jejich služebníků. A děj učitelského mládence vede nás opět do poměrů tehdejší školy. Scény jsou skvostné.

(Jan Voborník)

Je to nadmíru rozmarný “příběh, jak malíř a muzikanti přemohli vrchního, t.j. jak umění, nechtíc potupně sloužiti, zvítězilo nad hrubou mocí.”  Zdařilý kolorit místní i časový dodává celku onoho milého, zamlouvavého dojmu, jako asi líbezná vůně krásné květině.

(dobová kritika)

Zde máme Jiráskovo rokoko celé a bez kazu… Středem rokokového obrazu jest tu lov, štvanice jelena, a to jest Jiráskovi z rokokového šlechtického života tak milé, že se tu tím přímo kochá. Vždyť mimo vojáka neznal snad nikoho, koho by byl měl pro jeho životní energii tak rád jako myslivce. A tak rozkoš z lovu stupňuje tu ještě rozkoš z rokoka, a vzniká tak obraz svítivý a hřejivý, jak jen si možno představit.

(Zdeněk Nejedlý)

Zahořanský hon je líbezný rokokový příběh, který svým vtipem a lehkostí nejen námětovou skutečně přesvědčivě navozuje rokokovou náladu. Mnohým čtenářům zřejmě bude vadit právě ona úmyslně zachycená nenáročnost a jednoduchost, ale ti, kteří skutečně budou hledat to, co kniha má nabízet – tedy jednoduchou, ale přece jen věrohodnou rokokovou idylku, nebude zklamán barvitým a svižným jazykem a oslavou umění, svobodomyslnosti a samozřejmě i lásky.
Banální příběh, který svými nepochybnými literárními kvalitami získal na čtenářské přitažlivosti, rozhodně stojí za to si přečíst. Prostě si jen tak lehnout a nechat se nenáročně unést do doby dávno minulé a trochu se i pobavit – vždyť celý příběh je o vtipu, ale ne tak ledasjakém a bezúčelném – o vtipu, který strhává masky a odhaluje pravé tváře.

Zahořanský hon