Popis projektu
Povídka
Napsáno 1885. Vydáno poprvé ve Zlaté Praze 1885, samostatně 1887, poté ve sv. 24 Sebraných spisů I a ve sv. 7 Sebraných spisů II
Doubravický vladyka, Prokop Odroda, se vrátil zpět do vlasti z Uher, kde bojoval pod Jiskrou z Brandýsa. Ve svých 44 letech se oženil s 19letou Elškou, dcerou po táborském hejtmanu Mikuláši z Tichonic. Kdysi ji se svým bratrancem nalezli na bojišti po bitvě u Lipan, kde spolu bojovali proti Táborům. To jí bylo 5 let a chránila ji její teta Bonuše. Odrodův bratranec se jí ujal a vychoval ji.
Elška se sňatkem souhlasila hlavně kvůli tetě. Ale přísný válečník nedovedl být manželem tak milujícím, jakým si jej Elška představovala a přála. Elška se zprvu snažila svou srdečností, mírností a laskavostí rozehřát manželovo srdce, ale marně. V duši se jí usídlil smutek a prázdnota.
Vladykovi Odrodovi byli milejší koně. Stalo se, že mu jeden pěkný, mladý zemřel. Ve své pověrčivosti svaloval vinu tohoto neštěstí na cikány, které, když na koni jel, před nedávnem potkal. Prý ho očarovali. Právě ten den, kdy kůň pošel, objevili se cikání poblíž jeho dvora. Pustil se za nimi. Avšak marně, cikáni utekli. Na pokraji lesa narazil na pověstné “Adamníky” čili “Naháče”. Nesnesl takové kacířství a rozprášil je. Téhož večera však přišel na Odrodův statek mladý muž – Laurin, syn po táborském hejtmanu Václavu z Metelska, který svou neobyčejnou výmluvností a horlením pro svatou, čistou pravdu, ale i svým krásným zevnějškem okouzlil strádající Elšku. Ta v něm navíc poznala přítele z dětství.
A tak začal Laurin docházet za Elškou do dvora.
Vladyka však nepřestal “naháče” stíhat. Jeden z chycených sedláků na mučení přiznal, že nosil vladykově ženě vzkazy od Laurina, které uschovával v práchnivějícím dubu na chlumku za vladykovým dvorcem. Vladyka se rozhodl, že ji přistihne při činu. Vyjel si na oko do městečka, ale potají se vrátil na zmíněný chlum. Podvečer Elška skutečně přišla a vladyka viděl, jak se k ní z dubu vztáhly Laurinovy roztoužené ruce.
Když ji začal Laurin přemlouvat k útěku a vyznávat lásku, vyběhl vladyka z úkrytu, vrhl se na ženu a smrtelně ji poranil. Laurin však nemeškal a vladyku probodl dýkou. Vladyka zemřel na místě, Elška až později, v blízkosti svého milovaného Laurina…
Prvotním znamením zkázy a neštěstí v “Zemance”, v oněch šťastných letech za časů Jiříka, správce českých zemí, je panující sucho a hrozící neúroda roku 1456. První věty povídky vyjadřují kritický stav, naléhavost situace. Měsíce nezapršelo, všude vládne sucho a všechno hyne vedrem. A tak, jak se jeví příroda, zdá se být i mezi lidmi. Paralela mezi podobou přírody, hospodářství a lidskými vztahy účinkuje jako úvod k tragédii: vztah mezi stárnoucím a mrzoutským doubravickým zemanem, utrakvistou, jenž bojoval u Lipan na straně panské jednoty, a jeho mladou ženou, sirotkem po táborském hejtmanovi nalezeném na bojišti, usychá jako ta pole. (První konfliktní signál v retrospektivě.) Potvrzuje to i obrazná řeč, vyznačující protiklad povah a věku, přísné vážnosti a citu: zatímco “šedobradý” zeman Odroda připomíná hrozivý mrak, paní Elška je “jako hvězdička, tichá a jasná”. Třetí kód konfrontace souvisí s linií tragického příběhu lásky mezi vdanou mladou ženou a kazatelem adamitů – předobraz poměru Zdeny z Hvozdna a kněze Bydlinského v románu “Proti všem”. Neblahé a smutek či obavy budící přírodní jevy, sucho, záhubné vedro a proti nim, ale významově s nimi bouře, déšť, noční tma, studený vítr, “chmurné jitro” provázejí a signalizují “bouře” v lidských srdcích. V porovnání s “Marylou” je sémantická protikladnost a skladba obrazů přírody nápadná, stejně jako je spolu s nimi v rovině zápletky a v prvé řadě zjevné kontrastující pojetí obou příběhů. Svědčí o diferencovaném epickém rejstříku, o střídání a vyvažování kódů a étosů. A pokud jde o tematicko-ideovou rovinu obou próz, druhá část diptychu o ženských hrdinkách v poděbradské době je jiným dodatkem k vidinám idylického štěstí. Je-li idyla někdy a někde možná, neštěstí, její kolerát, je vždy možné. Léta Jiříkovy správy, v úvodu k “Maryle” tak selankovitě představená, i když s licencemi, jsou v “Zemance” poznačena historickými stíny – bizarnostmi a intolerancí, a především diverzitou životů a přání, která nemohou dojít smíření. Rodinnou tragédii, vraždu, smrt dovršuje epilog: “O rejích Adamnických v té krajině už nikdy nebylo slyšeti”, a poslední elegické věty o kazatelových zastaveních “u osamělého hrobu mladé zemanky”.
(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)
Zemanka je čiře romantickou historií vražděné a vraždící lásky, vsazenou v rámec znovu po Lipanech bujícího sektářství.
(Jaromír Borecký)
Kolorit historický jest v “Zemance” matnější, než jaký zvykli jsme u Jiráska vídati. Ovšem, dějiny o Adamnících jsou nad míru skoupy a nespolehlivy, jak Palacký sám vyznává, i není proto divu, že spisovatel tak seriózní, jakým jest Jirásek, jenž pravý význam a dosah historických povídek a románů pojal a také tím svědomím ve pracích svých se řídí, nechtě hřešiti fantazií na úkor dějin, stal se jednou mimoděk poněkud suchopárnější, váže látku k povídce své z ovzduší tak málo probádaného a vůbec tak málo známého. Přes to všecko však “Zemanka” čestného úspěchu se nemine, a zvláště psychologicky tak delikátně propracovaná postava Elščina každému čtenáři utkví jistě v paměti na dlouho.
(dobová kritika)
Zde vše jest obráceno k síle náboženského citu českých lidí té doby, kteří se nelekali ani posledních krajností, aby učinili zadost touze své duše po důslednosti. Blouznivý Laurin dává se unášet touto důsledností až k nejkrajnějším zásadám tehdejšího hnutí adamitského, a strhuje s sebou Elšku, smutnou choť starého Prokopa Odrady z Doubravice. Tak vzniká nový svět, rovněž silný, i když jinak, než byl svět starý. Laurin ostatně jako hoch byl přímo na bojišti Lipanském, a Elška jest rovněž dítě táborské. Zde tedy již není mezi oběma těmi světy rozpor, nýbrž přechází jeden do druhého. Tím zachraňuje se i tu síla Tábora, třebas v jiné podobě. Proto zde stojí Jirásek již plně na straně těchto mladých hlasatelů nového života.
(Zdeněk Nejedlý)
Nádherná povídka s úchvatnou atmosférou polipanské doby a osudovou láskou.