Ladislav Fuks (1923-1994), významný český spisovatel druhé poloviny 20.století, autor legendárního “Spalovače mrtvol” či “Pana Theodora Mundstocka”, se v roce 1966 na výzvu ředitelky Muzea Aloise Jiráska Jiřiny Doubnerové nad dílem Aloise Jiráska velmi seriózně zamyslel – trefně reagoval na klišé, která jsou dodnes součástí hlavních výtek vůči Aloisi Jiráskovi, vyhmátl ono nepochopení, když se Jiráskův odlišný umělecký přístup srovnává s moderními uměleckými východisky, ale co je podle mě odvážné a objevné – jako jeden z mála napřímo pojmenoval pravý důvod tehdejšího odsuzujícího pohledu moderních umělců na Aloise Jiráska – tak jako se stal Jirásek v padesátých letech vývěsním štítem tehdejší vládnoucí moci, která Jiráska každému nechutně vnucovala, tak se zase později, kdy sice došlo k určitému uvolnění a limitované svobodě projevu, ale tvrdá kritika strany a vlády ještě nebyla přípustná, pod záminkou kritiky Jiráskova díla vyjadřovala tvrdá kritika a odsouzení temných padesátých let, kdy to Jirásek, který za ně ani v sebemenším nemohl, za tehdejší totalitní moc pořádně schytal (viz například kritika V+W). A s tímto dvojím cejchem se Jiráskovo dílo potýká bohužel až dodnes…
PÁR ŘÁDKŮ O ALOISU JIRÁSKOVI (1966)
Občas se v kulturním světě vynoří otázky, jejichž vada je v tom, že nezní jinak. Tak se svého času u nás vyskytly otázky, “zda byl či nebyl Alois Jirásek spisovatel”, “zda vůbec je to spisovatel moderní”, “zda má vůbec ještě co říci dnešku” a konečně: “jak máme hledět na Aloise Jiráska”.
Jiráskovi se vytýkala historická nevěrohodnost, to, že přesně a správně nelíčil minulost, že obsah jeho spisů nesouhlasí s objektivní historickou pravdou, že není historicky pravdivý. S tím souvisí výtka, že ve svých spisech Jirásek líčí historické události jednostranně, že generalizuje některé záporné jevy a vytváří tak dojem, jako by např. dobu temna vyvolali u nás jezuité, jako by v jezuitském řádě nebyl ani jeden vynikající národní buditel a český vědec anebo jako by ona doba temna neměla svá světla. Konečně třetí druh výtek míří na Jiráskovo spisovatelské umění. Kladl důraz na epiku, podtexty jeho děl jsou slabé, nenosné, příliš popisuje, nepracuje s literární zkratkou – krátce, Jiráskova literární forma, styl, komposice jsou staromodní, překonané – moderní světová /i česká/ próza je neskonale dál a jinde… Jirásek je dávno překonán i v tomto směru.
Nuže, takto hodnotit a soudit nemůžeme.
Spisovatel je méně poután objektivní historickou skutečností než historik, který sbírá, popisuje a interpretuje fakta vědecky. Spisovatel “zpracovává” fakta tvůrčí uměleckou fantazií a je svobodný i ve výběru samotných fakt. Spisovatel si může z bohatství událostí a postav vybrat ty, jež ho přitahují, k nimž je poután, jimiž dojde k naplnění svého uměleckého záměru. Spisovatel nesmí lhát /např. by lhal, kdyby popisoval okupaci 1939-45 jako nejšťastnější období českých dějin, jako rajskou dobu českého národa plnou klidu, míru a spravedlnosti – pokud by ovšem nešlo o nějakou satiru/, ale spisovatel si může vymýšlet.
Ale ani ve výboru kladných a záporných postav nebyl Jirásek tak jednostranný, jak se mu občas vytklo. Vzpomeňme, kolik vynikajících – milých a sympatických farářů, administrátorů a osobností dokonce i z jezuitského řádu žije v jeho dílech!
Konečně si všimněme toho smíšení pravdy s polopravdou a omyly ve výtce, že Jirásek nepracoval s prostředky moderní světové prózy! S jakou samozřejmostí se pro Jiráska předpokládá něco, co máme v krvi dnes, ale co nebylo běžné v době, kdy žil a tvořil Alois Jirásek.
Vážím si Aloise Jiráska nejen snad proto, že je jeho dílo neodmyslitelné z české kulturní historie, že jeho dílo má tak významné postavení v české literatuře, že je dodnes cítíme jako “vpravdě národní”.
Mám rád dílo Aloise Jiráska pro jeho zvláštní povahu, pro jeho půvab a kouzlo, pro to jeho osobité a nevyjadřitelné, čím nám Jirásek dovedl přiblížit události, historky a děje české minulosti, vykreslit idyličnost života minulých století i jejich strastí, napětí a tragedií, zachytit historickou atmosféru, oživit české dějiny.
Neznamená to, že bychom měli nadměrně přetěžovat jeho díly seznam povinné školní četby mládeže nebo pod jeho praporem bojovat dnes proti církvi, proti internacionalismu, proti vlastenecké vlažnosti, proti odpůrcům národního šovinismu – vskutku žijeme v jiné době. Ale svým dílem, všemi jeho vskutku nadčasovými hodnotami se Alois Jirásek zapsal do české kultury a literární historie i do srdcí a myslí miliónů čtenářů nesmrtelně a jestliže se nepříliš dávno vedl o jeho dílo jakýsi spor, bylo to – po mém soudu – nedorozumění. Byla to reakce na nesprávnou adresu. Byla to reakce na nekritické politicko-propagační využívání Aloise Jiráska a jeho díla v padesátých letech.
V Praze, 29.dubna 1966
