Václav Vojtíšek (1883-1974) byl významný český historik, heraldik, archivář a profesor na Univerzitě Karlově. Svá středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Žitné ulici, kde patřil mezi jeho učitele i Alois Jirásek. Jeho cenná a věcná osobní vzpomínka nám umožňuje udělat si představu o tom, jakým byl Alois Jirásek v době, kdy školství vypadalo úplně jinak než dnes, učitelem. 

Václav Vojtíšek byl se svým učitelem v kontaktu až do jeho smrti – zasílal mu svá vydaná díla, nezapomněl Jiráskovi popřát k výročí, kondoloval mu ke smrti jeho ženy Marie. Jirásek využil Vojtíškovy pomoci při hledání pramenů a podkladů týkajících se historie Prahy – mj. i pro svůj román “Temno”.

O Vojtíškově vztahu k Jiráskovi svědčí jeho vlastní slova, která Jiráskovi napsal:

“Byl jste mým učitelem, a nezapomenutelnou zůstává Vaše vlídnost a dobrota, nezapomenutelnými zůstávají slova laskavá. Ale nemožno nevzpomenout dojmů a vlivů, jimiž jste působil v mladé duši svými knihami. Ještě hoch s rozkoší a touhou jsem je čítal, a byly chvíle, kdy jsem zapomínal všeho okolí, neviděl jsem a neslyšel – tehdy oči horečně hořely, srdce bušilo a hlava byla plná nadšení… Dřív, nežli jsem Vás poznal za svého učitele, Vaše knihy vzbudily ve mně první interes historický.”

(dopis z 22.8.1911)

“Vy utvrdil jste mne v rozhodnutí, a nezapomínaje nikdy, s přízní a laskavostí sledujete mé snahy i práci.”

(dopis z 21.8.1921)

“Vzpomínám často na Vás, a jako jsem byl zarmoucen, slyšel-li jsem, že jste churav, tak mne potěšuje každá zpráva, že se Váš zdravotní stav polepšil. A mnohdy mně připadlo, že bych pod dojmem takových zpráv měl Vám vysloviti svou radost a účast, ale obával jsem se, abych Vás neobtěžoval. Avšak v době vánočních svátků nemohu se zdržeti, abych Vám neřekl, že na Vás myslím s upřímnými pozdravy a přáními všeho dobra…”

(dopis z 21.12.1925)

“Vzpomínám-li Vás v den Vašich 75.narozenin, ozývají se mi mocně hluboké city, které k Vám chovám od mladých let a které sílily a rostly, čím více jsem mohl poznávati a chápati podivuhodné Vaše dílo. Vaše knihy byly mi vždy evangeliem vlastenectví a poctivé, ryzí českosti, a věřil-li jsem a věřím, že jsou štěstím našeho národa, sám jsem pil z toho zřídla a vím, že mělo veliký vliv na vývoj mých názorů i na určení mé životní dráhy. A když jste své touhy a myšlenky v skutky proměnil a neohroženě a pevně jste vystoupil za válečného útisku, abyste se stal mluvčím národa, jejž jste už dříve připravoval pro velikou dobu a utěšoval ve chmurných dnech vírou i nadějí, oddal jsem se Vám cele… A při tom vždy mne naplňovalo pýchou, že jste byl mým učitelem na gymnasiu a že jsem i tak stanul blízko Vaší osoby, proniknuté vlídností a ušlechtilostí. A od té doby ráčil jste na mne obrátiti pozornost a poskytl jste mi nové a nové důkazy vzácné a laskavé přízně, která mi způsobila tolik radostí.”

(dopis z 23.8.1926)

“Častěji dal jsem Vám své city najevo, poněvadž Vaše knihy i Vaše vlivy jako profesora vedly mne k lásce k dějepisu a k veškeré mé činnosti. Vy pak sledoval jste od počátku mé snahy a mé skutky a měl jste pro ně vždy slova uznání a povzbuzení.”

(dopis z 23.5.1928)

“Byl jste mým učitelem, působil jste na mne svými spisy a jste mi nakloněn, jak nasvědčují četné dary Vašich knih v mé knihovně i Vaše laskavé a srdečné listy, které jsou mým pokladem.”

(dopis z 24.7.1928)

“Dovoluji si Vám poslati nový můj spis “O pečetech a erbech měst pražských i jiných českých”. Je to výsledek práce kolika let a doufám, že přináší důležité otázky i jejich řešení. Prosím, přijměte jej vlídně. Chci jeho věnováním ukázati, že nezapomínám na svého učitele, jehož nádherné dílo vždy musí napomínati k práci a píli, a že jsem mu opravdově vděčen za vše, co jsem od něho přijal.”

(dopis z 7.12.1928)

PROFESOR ALOIS JIRÁSEK (1931)

Mé vzpomínky na oba profesory dějepisu, dr.J.L.Píče a Aloise Jiráska, již oba byli ozdobami starého gymnasia v Žitné ulici, jsou podloženy mými historickými sklony, které jsem si přinesl na střední školu již ze školy obecné. Byly vzbuzeny vypravováním matky, jež zaujala mladé srdce pověstmi českými a pražskými, byly posíleny poutavými výklady učitele Ant.Kamaryta, z jehož podnětu jsem odebíral Dolenského Obrázkové dějiny národa českého a sešit po sešitu dychtivě četl, a do nich zasáhla i časná četba Třebízského i Jiráska. Sice tento dějepisný zájem musil na gymnasiu čas od času snésti konkurenci všelikých zálib, jak je učení na nedlouho vzbudilo, avšak ve vyšších třídách nebylo už ve mně pochybnosti, které studium budu po maturitě voliti. A v tom ustálení a rozhodnutí, které nepodlehlo ani výstrahám a otcovým námitkám, měli podíl oba jmenovaní profesoři, jejichž jsem byl žákem a již mi byli dáni takřka v pravý čas.

~~~

Na vyšším gymnasiu už jsme leckdy zaslechli, aspoň od některých profesorů, otevřenější slovo. Že jsme se dověděli víc, než bylo v knize, co je české právo, co znamenají české snahy politické, co chtěl Palacký a Rieger, a jak se dívati na nacionalismus a internacionalismus aj., to bylo zásluhou Aloise Jiráska.

Zřídka se rozhovořil, co pamatuji, dvakrát, třikrát, ale jeho slova měla váhu a u většiny žáků padala na úrodnou půdu. Bylť Jirásek obklopen nimbem spisovatelské slávy a vlastenectví, a to u nás mnohem více platilo, nežli pouhá činnost školská. Je vůbec zajímavé, a pro učitele může býti poučné, jak žáci vystihnou vlastnosti profesorů a jak hledí na ty, o kterých se ví, že nad svůj učitelský úřad opravdu vynikají ve vědě aneb v literatuře. U takových profesorů byla kázeň takřka samozřejmá, a tím spíše byla příkazem u Jiráska, jehož tichá a vyrovnaná povaha vše vyřizovala mírně a klidně.

Za jeho hodin nebylo křiku, kárání a ostrých slov, vše šlo ustálenou cestou. Ve zkoušení se vyvinul takřka turnus a ještě se bylo lze vyhnouti včasnou omluvou, ač v naší třídě nebylo toho zneužíváno. Někdy náhodný omyl profesorův vyvolal ovšem trochu zmatku, nekončil však tragicky. Jirásek se jenom zamrzel a zabroukal, že se učíme, jen když čekáme vyvolání, to že bude musiti dát horší známku, avšak trpělivě zas promíjel, a vím, jak byl shovívavý ke kolegovi, který pro dějepis neměl vůbec “buněk”.

Jirásek byl v naších očích povýšen už od prvních let a bylo naší touhou, aby nás učil. Skoro jsme záviděli těm, kterým byl Jirásek profesorem, zvláště, když jsme slýchali o jeho dobrotě. Avšak, když jsme Jiráska sami opravdu měli, byli jsme přece trochu zklamáni.

Vadila nám jeho uzavřenost, chlad, jehož zdánlivost napovídal jen příjemný, trochu přidušený hlas. Však jsme si brzy vše vysvětlili, poznali jsme, že mu musí být školská práce už vlastně obtíží. A skutečně bylo až s podivem, jak muž, na výši umělecké tvorby, jehož myšlenky šly cestami jiných světů, ve vzácné odříkavosti a píli odevzdaně nesl učitelské povinnosti. Měli jsme Jiráska v kvintě, pak v septimě a oktávě a dovedl nás k maturitě r. 1903. Když jsme byli v sextě, měl plnou roční dovolenou na literární práce, a zastupoval jej suplent, po kterém Jirásek musil, nevěda, mnoho napravovati. A tehdy právě postihli jsme pravé hodnoty Jiráska i jako učitele a uvědomili jsme si, jaké mohou být rozdíly v učení i jednání.

Jirásek byl v těch časech v 50 letech. Snad asi o 4 roky mladší Píče, byl také těla krátkého, zakulaceného, s hlavou zcela lysou, ale s plnovousem, krátce střiženým, ještě tmavým. Na nose mu seděly brýle bez obruby skel a v jeho měkké tváři hleděly dobré oči. Byly krátkozraké a byly citlivé, zvláště primitivní plynové světlo, smíšené s denním šerem, nečinilo jim dobře. Stalo se jednou nedopatření, že nebylo zhasnuto dříve, nežli Jirásek vstoupil do třídy, a tehdy projevil až nevoli, proto jsme vždy potom pamatovali na toto opatření. A tak Jirásek povždy k nám vstupoval klidně, často v přechodném počasí a v zimě se svrchníkem nebo zimníkem, přehozeným jen přes ramena. V zimě se mi zvlášť líbil a rád jsem jej vídal v chumelenici na ulici, tehdy v upjatém kabátě a s beranicí na hlavě připomínal mi některé jadrné a pevné postavy svých historií.

Jirásek zpravidla půl hodiny zkoušel, půl hodiny vykládal. Při zkoušení přecházel před lavicemi, nebo stanul u lavice zkoušeného. Poslouchal, a šlo-li vypravování dobře, zpravidla nerušil a v spokojenosti mu myšlenky i někdy zabloudily. Byly-li při zkoušení nesnáze, vždy se snažil vykřesati jiskru. Snad při tom byl rozmrzelý, trochu nedůtklivý, ale zřídka rázem ukončil. Při výkladu často seděl za stolem, knihu v ruce, neboť se jí přidržoval. Četl z ní ne rychle, avšak mnohdy poznamenával:

“Toto místo si můžete škrtnouti, ale to si musíte zapamatovati.”

“Něco ubereme, ale něco přidáme.”

A připojil některou poznámku, nebo uvedl historickou anekdotu, přiléhavou a vtipnou, často “jiráskovsky” vypravovanou. Zamlouvaly se nám, neboť osvěžovaly látku učebnice, která po starém obyčeji kladla důraz na politické dějiny a vnitřní dějiny podávala bez dostatečné příčinné souvislosti. Všelicos nám z těch poznámek a vsuvek Jiráskových vyniklo a získávali jsme mnoho pro povšechné vzdělání, neboť upozorňoval i na světová díla umělecká a literární. Při té příležitosti se i ptal, četli-li jsme to či ono, doporučoval ke čtení i káral, že málo čteme, že bychom měli čísti více. Leccos předpokládal a zamrzel se, zvláště, mohli-li jsme to znáti z jeho knih, ale tehdy nikdy neřekl, o tom jsem psal, to najdete tam a tam.

Jirásek někdy výkladu věnoval plnou hodinu.

“Dnes půjdeme zrouna dále,”

ohlásil na začátku hodiny – vedle “zrouna” často se ozvalo také “oušem” – a my rozevřeli knihy, abychom ho sledovali – i činili si marginální poznámky. Dlouho jsem si uchovával staré dějepisné učebnice, a lituji dnes, že jich nemám po ruce, abych více mohl pověděti o Jiráskových výkladech. Jirásek měl i smysl pro názor a dokládal, co vypravoval, vyobrazeními uměleckých děl, krojů a událostí apod. Tehdy jsme ho viděli rádi, když přišel, náruč obrázků nesa, a když nám je rozdělil a řekl někdy po úvodních slovech, abychom si je dobře prohlédli.

Vystihli jsme, že si v tom Jirásek dovoluje i trochu ulehčení ve školské práci. Skutečně v takových dnech Jirásek chodil před lavicemi, ruce vzadu složené, hlavu nachýlenou vpřed a přemýšlel. I do chudé zahrádky domu časem se zadíval. Někdy i za stolek sedl a díval se do třídy, avšak nás jistě neviděl. Tehdy šli hlavou hrdinové jeho spisů a spřádaly se jejich osudy. My tiše prohlíželi obrázky, šeptem vyměňovali upozornění a poznámky, šeptem se dohadovali, na co as Jirásek myslí. Bylo jako v kostele, aby nebyla rušena posvátnost chvíle.

Méně příjemné většině bylo, když Jirásek, místo aby sám četl, svěřil některému z žáků, aby četl další partii. Často připadlo to na mne a četl jsem rychle, neboť jsem měl potěšení z nespokojenosti druhů, že bude dlouhé pensum. Někdy Jirásek čtení sledoval a do něho svým způsobem zasahoval, jindy v zamyšlení zapomínal, a já četl, četl, až byl konec hodiny.

Vzpomínám-li Jiráska, ozývají se mi ovšem také styky, které byly zahájeny po maturitě Jiráskovou radou, abych šel za hlasem srdce při studiích, to že mi zajistí spokojenost životní, a které byly potvrzeny četnými jeho dopisy i lístky a knižními dary. Učitel nezapomínal svých žáků, a maje porozumění pro jejich snahy, dovedl je posilovati zájmem i dobrým slovem. U mne povolání a zaujetí místa v archivu města Prahy, k němuž Jirásek měl od mladých let, od dob Emlerových a Čelakovského, dobré vztahy, snad přispělo k prohloubení spojení, avšak vím, jak Jirásek byl i jiných pamětliv a vždy k nim věrně ochotný. A k Jiráskovi se rádi hlásili všichni, kdož u něho seděli ve školských lavicích. Hodnoty, které přijímali z jeho slov a dobroty, byly rozmnožovány jeho pokračujícím dílem buditelským a obrodným. Bylo-li už v letech studia chloubou býti “Jiráskovým žákem”, tím spíše bylo se možno chlubiti potom, když Jirásek, jako představitel statečného češství, skutky potvrdil pravdu svých slov. Avšak nebyla v tom prázdná snaha honositi se jménem učitele slaveného a uctívaného. Nepochybuji, že Jiráskovi žáci, řada generací, byli tmelem, který pomohl tvořiti zázrak “jednoho šiku a jednoho valu” národa v rozhodný čas. Mohl-li míti kdy Alois Jirásek vědomí, že jeho dílo literární i činnost školská vydaly požehnané plody, bylo to tehdy, když se dočkal svobody, svornou a pevnou vůlí národa dobyté.

Píč a Jirásek byli mužové dobří a ušlechtilí, ale rozdílné povahy, rozdílných sklonů a nadání. Neznám, který byl jejich osobní poměr, avšak zdá se mi, že nebylo mezi nimi hlubších vztahů. Učenec, trochu těkavý a sangvinický, někdy i drsnější, stál jako v protivě k umělci citlivé duše a měkkého srdce. Avšak přece se doplňovali. Řekl jsem, že mně přišli v pravý čas: v dětství, kdy mysl byla vnímavá a cele otevřená nadšení i vzletu, působilo kouzlo přednesu i výkladu Píčova; potom v letech počínající už střízlivosti a touhy po vědění ukazovala cestu důkladnost a vyrovnanost Jiráskova. Často si myslím, že to bylo, jako by si učenec a umělec vyměnili roli. Avšak chápu je oba. Píč, hloubaje v dějinách dávných věků, kde nebylo pramenů a kde i archeologické výzkumy mluvily jen kusou řečí, z hypotéz přecházel až ve sféry fantazie. Jirásek, vědeckou přípravou a hledáním pravdy skutečného života a možností, dospíval k uměleckým výtvorům a kombinacím, někdy idealizujícím, avšak přece vždycky životaschopným. A proto se Jirásek dovedl zříci romantické víry v pravost rukopisů, kdežto Píč jí zůstal věren a padl v její službě.

Píč působil na gymnasiu v Žitné ulici od jeho založení po 27 let, Jirásek, jenž přišel z Litomyšle později a byl Píče mladší, jen o rok později profesorskou službu opustil. Odcházeli, jak mohli nejdříve, neboť volala je díla jiná. Davše škole, co byli povinní i uměli, také z lásky k národu, pro něj chtěli pracovati dále. Tragický osud Píčův před časem a nespravedlivě jej odvolal. Jirásek, horský kořen, žil a dal dílu nejkrásnější naplnění.

(z článku “Dva profesoři dějepisu. Dr.J.L.Píč a Alois Jirásek” ve sborníku “50 let Jiráskova gymnasia 1881-1931”)

Ohodnoťte

5/5 (1)