Jiráskův Held - osobnost literární a skutečná

A autorka na dalších stranách své knihy skutečně nezaujatým způsobem přibližuje Jana Theobalda Helda, jaký skutečně byl. Nakonec přece jen neodolá, aby skutečného Helda neporovnala s literárním, románovým Heldem.

Ludmila Hlaváčková-Kratochvílová:

J.T.HELD – OSOBNOST LITERÁRNÍ A SKUTEČNÁ (1972)

∼ 1. PRAMENNÁ ZÁKLADNA JIRÁSKOVA POJETÍ J.T.HELDA

Zajímavé otázce vztahu literární a historické osoby J.T.Helda nevěnovali dosud pozornost ani literární ani jiní historici. Chtěli bychom ji zde proto poněkud objasnit a zároveň poukázat na to, jak využil A.Jirásek Heldových pamětí a korespondence pro dokreslení dobového prostředí, v němž se odehrává jeho pětidílný románový cyklus F.L.Věk.

Když se A.Jirásek rozhodl zpracovat toto rozsáhlé dílo z doby národního obrození, začal mimo jiné aktivně pátrat po pozůstalosti J.T.Helda, která až do té doby zůstávala zcela nepovšimnuta.

Je všeobecně známo, s jakou obdivuhodnou pílí a odpovědností postupoval Jirásek při shromažďování materiálů ke svým historickým prózám. Toto platí v plné míře i o F.L.Věkovi. Ani stín nadsázky není v Jiráskových slovech, když např. v r. 1897 píše příteli Štolbovi, že k F.L.Věkovi “… to bylo dobré sto různých knížek a časopisů z minulého století, které jsem k té věci pročetl a také něco z archivních věcí…” V Jiráskově pozůstalosti máme hmatatelné důkazy těchto jeho slov v množství výpisků z literatury i pramenů, často do té doby neznámých či nevyužitých, jako tomu bylo právě v případě osobnosti doktora Helda.

Jiráskův zápisník z r. 1888 nasvědčuje, že Jirásek se zabýval Heldem již v tom roce, kdy pracoval na prvním díle F.L.Věka. Do svého zápisníku si poznamenal základní životopisná data Ignáce Helda, staršího bratra Jana Theobalda, i J.T.Helda samotného, aniž ovšem uvedl, kde je získal.

Kdy se Jirásek rozhodl, že uvede J.T.Helda do druhého dílu F.L.Věka, nelze přesně říci, jisto však je, že v lednu roku 1892 se obrací dopisem na svého přítele a spolužáka z hradeckého gymnázia K.Probošta, tehdy městského tajemníka v Heldově rodišti v Třebechovicích p.O. s prosbou, aby mu zapůjčil Heldovu podobiznu a sdělil mu, co ví o Heldově mládí, případně o životě Heldova staršího bratra Ignáce. Probošt odpovídá téměř obratem, posílá fotografii Heldova portrétu s výstižným popisem, který Jirásek v podstatě zachoval při charakteristice Heldova zjevu, upozorňuje dále na životopis Heldův v třebechovické pamětní knize, z něhož parafrázuje údaje o Heldově mládí, a v závěru připomíná Heldovy zásluhy o postavení nového kostela v Třebechovicích.

Na počátku r. 1897, kdy Jirásek pracuje již na třetím díle F.L.Věka, v němž má mít Held větší úlohu, píše znovu příteli Proboštovi. Na základě Proboštova upozornění prosí jej o zapůjčení korespondence bratří Heldů. I tentokrát Probošt zřejmě ochotně vyhovuje Jiráskově prosbě a zasílá žádané, i když dopis o tom se nedochoval.

Další materiál zaslal Probošt Jiráskovi v březnu r. 1900; bylo to parte J.T.Helda a jeho nemanželského syna spolu s dalšími spisy Heldovými a několika údaji o zmíněném nemanželském synovi Eilovi, které se dochovaly v ústní tradici mezi třebechovickými obyvateli.

Vedle toho, že Jirásek pátrá prostřednictvím Probošta po Heldově pozůstalosti v Třebechovicích, opatřuje si informace o něm a jeho bratrovi i jinde. Vypisuje si údaje o nich z Riegrova slovníku, konspektuje si životopis Weitenweberův a konečně mu přicházejí do ruky i Heldovy paměti, z nichž si poznamenal 58 listů výpisků. Kdy k tomu dochází, lze bohužel určit pouze rámcově. Soudím, že to muselo být již během doby, kdy pracoval na třetím díle F.L.Věka, tzn. v r. 1896-7. Na samém počátku třetího dílu vypráví totiž Held přátelům, že otec ho s oblibou nazýval “Trotzkopf”. Tuto příhodu mohl mít Jirásek pouze z Heldových pamětí, kde ji nalezneme na počátku prvního dílu.

K dokreslení Jiráskovy obdivuhodné píle při shromažďování pramenů budiž zde ještě podotknuto, že Jirásek pracoval s těžko čitelným Heldovým rukopisem pamětí, kaligrafický opis, pořízený Heldovým levobočkem B.Eilem, byl objeven v archivu Spolku pro dějiny Němců v Čechách v Praze až teprve v r. 1909.

∼ 2. HELDOVY PAMĚTI V JIRÁSKOVĚ LÍČENÍ PRAHY F.L.VĚKA

Dříve než přistoupíme ke konfrontaci literární a skutečné osoby J.T.Helda, podívejme se, jak A.Jirásek využil náročného studia Heldových pamětí pro vystižení dobového koloritu života v Praze na přelomu 18. a 19.století.

Jirásek přenesl do F.L.Věka z Heldových pamětí více či méně věrně řadu epizodických příběhů, líčení i osob z oblasti pražského života politického, kulturního i společenského. Často ovšem Jirásek příhody z Heldových pamětí volně upravuje, případně zařazuje do jiných časových souvislostí, i když z jeho zápisků je zřejmé, že znal správná data.

Nejčastěji použil Jirásek Heldových pamětí při líčení politických událostí a jejich ohlasu v pražské společnosti. Tak z nich převzal např. příhodu o tom, jak se ocitla frygická čapka na hlavě sochy sv.Václava na Koňském trhu. Jirásek ovšem klade tuto událost někdy do poloviny roku 1812, zatímco Held uvádí, že tomu tak bylo v době nástupu jakobínů ve Francii, tzn. někdy na počátku 90.let 18.století. Skutečný strůjce příhody, módní pražský lékař dr.Adam Fenninger, má také pramálo společného se svérázným doktorem Srnkou z Jiráskova F.L.Věka.

Z Heldových pamětí čerpal Jirásek volně též zmínky o pruské emigraci v Praze v době napoleonských válek a charakteristiku jejich pražského stoupence dr.Müllera. Převzal z nich i epizodu o záhadné madame Dupasquier a jejím svěřenci Leonovi, o němž se v Praze tehdy říkalo, že to byl potomek samotného Napoleona.

Jirásek použil Heldových pamětí i při líčení pobytu ruských vojáků v Praze, o čemž se ještě zmíníme na jiném místě. Také epizodu o příjezdu rakouské a francouzské císařovny do Prahy na jaře r. 1812 a o tom, jak její chování působilo na Pražany, je převzato z Heldových pamětí.

Heldovy paměti ovlivnily Jiráska nesporně i v líčení osoby cenzora Berghofera, jemuž věnoval Held ve svých pamětech dosti dlouhou úvahu. Také některé podrobnosti při líčení důsledků smutně proslulého finančního patentu v r. 1811 převzal Jirásek z Heldových pamětí, kde je této otázce věnována velká pozornost. Drobnou příhodu o neuvěřitelně vysoké ceně klobouku, který stál v létě 1811 55 zl., vypráví ovšem Jirásek tak, jako by šlo o klobouk dr.Blumentritta, nikoliv Heldův. Hořké žerty o finančním patentu, které vkládá Jirásek do úst dr.Srnkovi v hospodě Na Staré rychtě, jsou převzaty z Heldových pamětí téměř doslova.

Také charakteristika pátera Držmišky, Heldova rodáka, který v roce 1809 sloužíval v Schönbrunnu Napoleonovi mši, je u Jiráska podána obdobně, jako v Heldových pamětech.

Z příhod, patřících do oblasti tehdejšího kulturního života pražského, použil Jirásek z Heldových pamětí např. vyprávění o příslovečné žárlivosti manželky slavného pěvce Siboniho, o Koželuhově charakteristice Mozartova Dona Juana a o bídě a smrti starého profesora a herce Majobera, kterého Held do smrti ošetřoval.

Pro líčení dobového společenského života v Praze použil Jirásek Heldových pamětí např. při popisu známé kavárny U Modrého hroznu, kde se v oné době scházela lepší pražská společnost. Z Heldova vyprávění převzal Jirásek i tragikomické postavičky koktavého Tomáška a barona von Stroh, které byly tehdy populární v pražských hostincích a kavárnách. Při líčení jedné schůzky společenského kroužku, k němuž patřil i Held, vkládá Jirásek do úst kanovníka Arnolda (o němž se Held též zmiňuje ve svých pamětech) vyprávění o komické diskusi, kterou měl tento s hrabětem Kounicem o velikosti spisovatelského umění Friedricha Schillera. Tuto rozpravu nalezneme u Helda v téměř doslovně stejném znění; s hrabětem Kounicem rozmlouval ovšem ve skutečnosti sám Held. Také mnohou podrobnost při líčení prostředí tehdy známého Toskánského domu na Příkopech, kde působil mladý Václav Věk jako domácí učitel na Heldovo doporučení, převzal Jirásek z Helda, který byl v tomto domě lékařem.

Z toho, co zde bylo uvedeno, je zřejmé, že Jirásek využíval Heldových pamětí pro dokreslení dobového charakteru pražského života, především při psaní pátého dílu F.L.Věka. Většina údajů je převzata z druhého dílu Heldových pamětí. Ve třetím a čtvrtém díle F.L.Věka jich Jirásek používal téměř výhradně k doplnění Heldových životních příběhů (srov. níže), při čemž používal i prvého dílu pamětí.

∼ 3. JIRÁSKOVO LITERÁRNÍ POJETÍ J.T.HELDA

Podobně volně jako při přebírání různých událostí a osob z Heldových pamětí postupoval Jirásek i při vytváření literární postavy dr. J.T.Helda. Můžeme zde uvést jistou analogii s postavou hlavního hrdiny Jiráskova F.L.Věka, kterému posloužila v mnohém za vzor skutečná osoba dobrušského kupce Františka Ladislava Heka, jehož stručná autobiografie byla Jiráskovi snad vůbec prvním podnětem k sepsání díla o našem národním obrození. Jirásek se však ohrazoval proti ztotožňování Heka s Věkem, uváděje, že “… Věk není žádný autobiografický román, v F.L.Věku není zpodoben spisovatel F.Hek.”

Naproti tomu např. postava Václava Tháma je u Jiráska až na malé odchylky zachycena věrně dle pramenů.

Již jsme se zmínili o tom, že s Heldem se setkáváme téměř na samém počátku druhého dílu F.L.Věka jako s mladým medikem, v dalších dílech pak sledujeme jeho vzestup čím dále tím proslulejšího pražského lékaře, při čemž je mu věnována v množství osob zde vystupujících ve třetím, čtvrtém i pátém díle značná pozornost. Poslední díl F.L.Věka končí, jak víme, na podzim roku 1816, kdy byl 46letý Held v rozkvětu své činnosti.

Pokud se týče životopisných údajů o Heldovi, drží se Jirásek v podstatě pramenů, aniž ovšem lpí na přesné chronologii.

Např. antedatoval o několik měsíců Heldovu promoci, učiniv ho doktorem již v časném jaru r. 1797, ačkoliv přesné datum (22.8.1797) mu bylo známo z několika pramenů. Rovněž tak volně vypráví Jirásek o počátku činnosti Helda u milosrdných, jakoby tuto službu přijal až za několik týdnů či měsíců po promoci, po písemné výzvě tehdejšího fyzika u milosrdných dr. O´Hehira a na domluvu profesora Mikana, zatím co ve skutečnosti Held sám vyhledal fyzika u milosrdných hned druhý den po promoci a nabídl se do služeb jako jeho zástupce. Také příhodu o domnělé Heldově smrti, která se rozšířila v Praze i mimo Prahu, v době kdy Held těžce onemocněl tyfem, klade Jirásek do téhož roku, kdy Held promoval, ačkoliv Held onemocněl tyfem až na podzim r. 1799.

Vřelý vztah Helda k bratru Ignáci, po němž léta marně pátral poté, co přestal od něho dostávat zprávy z ciziny, líčí Jirásek věrně dle pramenů. Toužebně očekávaný dopis od bratra nezastihl však Helda v F.L.Věkovi v přítomnosti jeho přátel Cornovy a Dambecka, jak uvádí v pamětech, ale ve společnosti smyšlené madame De Loisier. Datace příhody (únor 1814) je naopak přesná.

Pro celkové pojetí Heldovy osobnosti v Jiráskově podání je příznačných několik skutečností. Předně je to Heldovo vlastenectví, tzn. jeho aktivní účast v českém národním hnutí, které se v oné době soustřeďovalo zejména okolo Krameriovy expedice a českého divadla v Praze. Vedle toho zde představuje téměř ideální spojení vysoce odborně vzdělaného lékaře s lidumilstvím, to znamená s mimořádným pochopením a nezištnou obětavostí vůči chudým pacientům v nemocniční i soukromé praxi. Silně akcentovány jsou u Jiráska také Heldovy schopnosti a činnost hudební. Konečně je pro Jiráskova Helda příznačná přitažlivost a elegance jeho vzhledu a vystupování, které mu spolu se schopnostmi hudebními a lékařskými otvíraly dveře i nejpřednějších šlechtických domů. S těmito Heldovými vlastnostmi je u Jiráska úzce spjat jeho křehký milostný příběh se šlechtičnou Lory, který zabírá v posledních dvou dílech F.L.Věka značné místo.

O Heldově vlastenectví jsme již mluvili. Stačí proto konstatovat, že setkáváme-li se zejména ve druhém a třetím díle F.L.Věka s Heldem převážně v Krameriově expedici a ve společnosti jejích aktivních podporovatelů, ať již je to samotný Věk či Thám, Hněvkovský, Ziegler, Nejedlý, Šedivý, páter Vrba aj., je toto vše romanopisecká licence.

Pokud se týče Heldova zhudebňování českých textů, uvádí Jirásek několikrát ve třetím a čtvrtém dílu F.L.Věka, že Held komponoval na české texty již na samém počátku 19.století, čímž antedatuje toto Heldovo počínání o několik desetiletí. Také okolnosti vzniku písní objasňuje Jirásek bez ohledu na historickou skutečnost bezprostředním vlivem Věka.

Pozorný čtenář Věka si však povšimne, že Jirásek nechá Helda čas od času přejít mimovolně v řeči i s českými vlastenci do jemu čím dál tím běžnější němčiny a uvádí též, že dopisy Věkovi psal později též jen německy, neodvažuje si použít mateřštiny.

Zde na sebe nechal Jirásek působit Heldovy paměti a korespondenci, z níž je patrno, že Heldovi po počátečních obtížích se němčina stala běžnější než čeština.

S Jiráskovým pojetím Heldova vlastenectví souvisí i způsob, jakým prezentuje Heldův vztah k ruským vojákům v době jejich pobytu v Čechách v době napoleonských válek. Aby Heldův postoj zapadl harmonicky do všeobecného nadšení tehdejších vlastenců, vynechává Jirásek v F.L.Věkovi všechny krajně břitké soudy, které uvedl Held ve svých pamětech na adresu Suvorova a ruských vojáků, a ponechává pouze to, co o nich řekl pochvalného jako o statečných pacientech.

Ve výňatcích z Heldova nekrologu ovšem Jirásek Heldův vztah k Rusům podává pravdivě, stejně jako správně poukazuje na to, že tento až nespravedlivě příkrý postoj byl ovlivněn nepochybně tím, že se Held domníval, že jeho starší bratr Ignác padl u Varšavy v polském vojsku v boji proti Rusům.

Celkově třeba říci o Jiráskově podání Helda jakožto vlastence, že zde romanopisec nabyl výrazné převahy nad historikem. Jiráskův Held byl aktivním příslušníkem prvé generace vlastenců, vyvíjejících svoji činnost na sklonku 18. a počátku 19.století, při čemž jeho aktivita u Jiráska v tomto směru spíše klesá s tím, jak vzrůstá jeho činnost a proslulost odborná; Held skutečný naopak neměl s prvou generací českých vlastenců žádný kontakt. Zásluhou Palackého a jiných známých přichází, jak známo, do styku s českým národním hnutím až na sklonku 20.let minulého století.

Nyní obraťme pozornost k tomu, jak vypadá konfrontace Jiráskova Helda jakožto významného lékaře a obětavého lidumila s historicky poznatelnými skutečnostmi.

Na prvý pohled je patrno, že v této otázce se Jirásek držel pramenů daleko více než v případě Heldova vlastenectví, i když ani zde na nich nelpí v přesné chronologii apod.

Shodně s Heldovými pamětmi a jinými prameny popisuje Jirásek rostoucí klientelu i věhlas mladého lékaře, jeho náročnou službu v nemocnici u milosrdných i jeho mimořádné pracovní zatížení v dobách napoleonských válek.

Z Heldových pamětí přebírá Jirásek též např. příhodu o tom, jak v době hrozné bídy po vyhlášení osudového finančního patentů v roce 1811 hrozilo špitálu u milosrdných zavření a jak Held působivě zasáhl u nejvyššího purkrabí hraběte Kolovrata.

Celkem nepovšimnutou ponechává však Jirásek Heldovu činnost ve všeobecné nemocnici, ačkoliv této své činnosti věnuje Held v pamětech značnou pozornost.

Heldovo tzv. lidumilství a jeho vztah k chudým vrstvám obyvatelstva je u Jiráska podáno velmi výrazně a jednoznačně kladně; na jiném místě jsme již poukázali na to, že tato otázka je poněkud složitější.

Held jakožto muzikant je podán u Jiráska celkem věrně. Dozvíme se zde ve shodě s prameny o jeho krásném barytonu, stejně jako o virtuosní hře na řadu hudebních nástrojů, z nichž nejvíce obdivu budila v pražské společnosti anglická kytara, nástroj do té doby takřka neznámý, který Heldovi přivezl z ciziny jeho bratr Ignác, když přijel v roce 1792 domů na návštěvu. Jirásek se zmiňuje i o Heldově komponování, i když jsem již hovořila o tom, že ne zcela přesně. Navíc nalézáme např. u Jiráska vyprávění o tom, jak Held a Věk čekali před divadlem, aby spatřili Mozarta, o čemž marně hledáme u Helda zmínku.

Také při líčení Heldova vzezření, jeho mužné krásy, elegance a vybraného společenského chování vycházel Jirásek ze skutečnosti v pramenech doložených. Málo však využil těchto pramenů při líčení Heldova vztahu k ženám. Jestliže Held ve svých pamětech na mnoha místech hovoří o tom, jak snadno získával úspěchy u žen, zejména v době svých studií a brzy po nich, a líčí zde např. podrobně svůj úzký vztah k půvabné Klotildě Hornekové, nechává Jirásek toto vše nepovšimnuto. Až teprve ve čtvrtém díle křižuje Jirásek Heldovu životní dráhu setkáním se sličnou, leč nepříliš zámožnou šlechtičnou, slečnou Lory, později provdanou Hanoldovou, a začíná zde odvíjet jejich jemný a jímavý milostný příběh.

Zde v sobě nechal Jirásek snad nejvíce mluvit romanopisce, i když v některých drobnostech jsou zde zřejmy analogie se skutečnými životními osudy J.T.Helda. Ve stejné době – tzn. na samém počátku 19.století, kdy se u Jiráska Held setkává v domě své pacientky baronky Skronské s její neteří Lory, setkal se Held (v srpnu roku 1802) ve společnosti u kolegy Fenningera s hraběnkou Aloisií Příchovskou.

Jiráskův Held a Lory žili posléze pod jednou střechou v domě čp. 109 ve Spálené ulici, stejně jako Held s hraběnkou Příchovskou. Jinak ovšem náklonnost slečny Lory k sličnému a proslulému, leč společensky nesrovnatelně níže postavenému doktorovi své tety, její sňatek z rozumu s divokým rytmistrem Hanoldem, narození dcerušky Jeanetty, rozpad jejího manželství a nejprve jednostranný, poté sice oboustranný, avšak potlačovaný vřelý vztah, který Helda a Lory poutal, i rezignovaný odchod Lory z Prahy se zmrzačeným mužem, má málo společného s pevným svazkem Helda s hraběnkou Příchovskou, i když ani tento nebyl stvrzen sňatkem.

Závěrem možno říci o Heldově v Jiráskově pojetí toto: Jirásek doktora Helda ve svém díle F.L.Věk nesporně zidealizoval. Učinil to však záměrně, nikoliv z neznalosti či nedostatku pramenů. Ve výňatcích z Heldových pamětí, které uveřejnil samostatně, zmínil i některé negativní rysy Heldovy osobnosti, o nichž ve Věkovi pomlčel. Je sice pravda, že tyto negativní rysy nabývaly na výraznosti zejména s Heldovými přibývajícími léty, kam až Jiráskovo románové dílo nesahá, avšak některé už byly patrny i u Helda mladého. Jirásek-romanopisec, nechtěje zřejmě zatěžovat své dílo rozborem rozporuplné a složité Heldovy osobnosti, – kteréžto rysy mu jistě neunikly, když pročítal jeho paměti a korespondenci – rozhodl se stylizovat ji do polohy veskrze kladné. A podařilo se mu vytvořit osobu Helda tak silně a přesvědčivě, že ovlivnil – jistě nikoliv úmyslně – většinu badatelů, kteří se po něm Heldem zabývali.

J.T.Held tak vděčí Jiráskovi nejen za to, že jej prostřednictvím svého románu vzkřísil z propasti zapomenutí a přiblížil široké veřejnosti, která by jinak sotva kdy zaslechla o jeho životě a působení, ale i za to, že Jirásek dal svým románem i otištěním výňatků z jeho pamětí impulz k tomu, aby se Heldovou osobností začali zabývati různí badatelé, hudebníci, historici i lékaři a tento zájem neutuchá ani v době současné.