Karel Čapek (1890-1938), rodák z Malých Svatoňovic, měl k o generace staršímu kolegovi Aloisi Jiráskovi velmi vřelý vztah. Jiráska si vysoce cenil, jeho dílo mu bylo velmi blízké. I když se spolu přes rozdílnost generací i východisek umělecké tvorby nikdy nesblížili, navzájem o sobě věděli. Ten, kdo zná dobře Jiráskovo i Čapkovo dílo, s překvapením zjišťuje, že si zase až tak vzdálení nebyli – Jiráskovo mistrné líčení života obyčejných lidí, se všemi svými klady a zápory i spletitostmi duše, tak hojné v jeho povídkách i románech, i když zasazené v dobách dávno minulých, si v ničem nezadá s Čapkovým světem drobných postav tehdejšího každodenního života. O Jiráskovi se zmínil Čapek několikrát, a to vždy s obdivem, mj. v těchto dvou textech shrnutých do souboru “Obrázky z domova”, kdy text z roku 1930 reagoval na Jiráskovo úmrtí.
Z NAŠEHO KRAJE (1926)
Je to ten kout mezi Úpou a Metují, mezi Babiččiným údolím a mírnou kotlinou Jiráskova Hronova. Kdekoliv se vyleze na kopeček, je vidět na severu Sněžku a na východě Bor a Hejšovinu, velké hraniční kameny země. Těsně kolem jde jazyková hranice; jen v Trutnově jsou Němci, kdežto ve vsích, v Žacléři, v Olešnici a jinde se mluví jazykem, kterému vůbec nikdo nerozumí. Na kopcích žijí tkalci duchaři; podle řek je jedno bojiště za druhým – Trutnov, Skalice, Náchod a dole Sadová, se štíhlými pomníčky, které povídají, kolik tam padlo mladých lidí. Tak to je ten kraj mírných a poněkud chudých políček, březových hájků a dvojí veliké památky: po Boženě Němcové a Aloisu Jiráskovi.
Co se Boženy Němcové týče, snad by byl ještě ledacos věděl můj nebožtík dědeček ze Žernova; jenže toho jsem se zapomněl ptát, dokud byl chudák starý živ. Ale můj tatínek dosud pamatuje pana otce z Ratibořického mlýna, který až do stáří byl šelma veliký, a potom bláznivou Viktorku. Neboť vězte, že nezemřela tak, jak stojí psáno v Babičce; žila ještě velmi dlouho, malá, s drobným kulatým a svrasklým obličejíčkem, prý jako jablíčko, a chodila žebrat i k Čapkům na Žernov; přišla a slova neřekla, dokud nedostala kus chleba; jen se tuze zlobila a vykrákala mého tatínka za vlasy, když za ní kluci daremní pokřikovali.
Proti tomu můj dědeček z maminčiny strany byl z Hronova, obchodoval s obilím a potom byl mlynářem v pazderně. Tedy tenhle dědeček znal tuze dobře tatínka od pana Jiráska; ten byl pekařem a takto i kunčoftem mého dědečka, který jezdil s obilím až do Hradce a vozil tam študentu Aloisovi pozdrav z domova, bochníček chleba a někdy nějaký ten šesták šajnový. Moje babička z té strany byla z machovských sekerníků; když si v stáru přeříkala celé Jiráskovo “U nás” (četla nahlas, jako by se modlila), prohlásila uznale:
“To je hodný.”
I dávám svědectví, že po paměti i podle doslechu potvrdila všechno, co tam pan Jirásek napsal; řekla, že je to čistočistá prauda.
Male Svatoňovice, mé rodiště, jsou známy svou Panenkou Marií, která sice není tak mocná jako Vambeřická, ale přece je zázračná; za mne tam maminka chodila obětovat vosková prsa, abych byl silný na plíce; avšak tato vosková prsa měla vždy ženská ňadra, což ve mně tehdy vzbudilo podivnou představu, že my hoši nemáme žádné plíce, a marné očekávání, že mi vlivem maminčiných modliteb narostou. Po kraji kolem jsou rozsety staré zemanské statky, kde se rodívali selští rebelové jako ve Rtyni; ale dnes tam vládne průmysl, a kilometry ručníků a grádlů se rozvíjejí z Úpice do světa. Vzpomínám si na australské a čínské známky, známky z Indie a Kapské kolonie, které jsem sbírával v koších továrních pisáren; sbíral jsem je s podivem jako tolije nad Žabokrky nebo vstavače na Brendách – dnes na ně myslím jako na malé dokumenty toho, jak se kraj “Babičky” a “U nás” změnil.
KRAJ JIRÁSKŮV (1930)
Ten kout podhoří mezi Úpou a Metují byl světem našeho dětství; jeden dědeček hospodařil na živnosti nad Babiččiným údolím a znával ještě bláznivou Viktorku; druhý, pan otec z Hronovského mlýna, vozíval študentu Aloisovi do Hradce bochníky chleba a šestáky šajnů od pekařů Jirásků. Mezi údolím Metuje a Úpy se vlní mírné kopce z červeného pískovce, proseté stříbrnými březovými hájky a temnými smrčinami a borky; na kopcích rozhozeny samoty, kde ještě za našeho dětství od rána do noci tloukly ruční stavy pohorských písmáků, duchařů a sektářů balcaráků.
Kousek výš probíhá klikatá čára jazykové hranice, která se za Náchodem prolamuje do Pruska, do Kladska. To sousedství dvou národností bývalo tiché a pokojné; Němci ve svých michlovských čepicích a vestách posetých lesklými knoflíky mluvili nářečím, kterému ani rakouské úřady nerozuměly; neměli skoro žádný styk s námi a my s nimi; ta jazyková hranice byla jako konec světa, za kterým už nic není. Blizoučká hranice říšská byla i branou, kudy odcházela a tajně se vracívala náboženská emigrace; tu elegickou tradici najdete podnes v krkonošských hloubalech a duchařích.
Přirozený spád celého kraje je k Josefovu a Hradci, městům vojanským a tereziánským; ještě podnes mívají tamní statky vnitřní zdi dvojité, aby sloužily za tajné sýpky pro případ války. Málokterý kraj u nás má tolik válečné minulosti jako ta mírná končina; Jiráskův historicismus je přímo lokální tradice. Náchodský a ratibořský zámek vyvolává jinou tradici, rokokovou a dvorskou: tradici vévodských domů a pánů Franců, odbojných rychtářů ze Rtyně a osvícených páterů. Ten kout země leží na silnici dějin, ale přitom v intimním a skoro uzavřeném ústraní; velmi stará minulost dožívala v jeho podhorských zákoutích a samotách, v dřevěných chalupách vyřezávaných štítů a sloupků. Minulost, do které se Jirásek vracel, nebyla ještě minulostí v kraji jeho dětství. Dole uzavírá Jiráskův kraj Hradec, město jezuitské a buditelské. Tamní učitelé Aloise Jiráska byli i učiteli našeho otce; byl tam profesor, který místo rakouských dějin přednášel oktavánům po celý rok o francouzské revoluci. Nezapomínejme na starý Hradec, mluvíme-li o Jiráskovi.
Říká-li se krajině kolem Hronova Jiráskův kraj, děje se to plným právem; toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Alois Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém celém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje mezi Brendami a Hejšovinou: kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného; kraje, který v dějinách víc lidově trpěl nežli vedl, ale který se tiše a houževnatě udržel v typickém češství na samotném pomezí naší národní oblasti. Na rakvi našeho nejnárodnějšího spisovatele nesmí scházet kytička tolijí a pryskyřníků z vlhkých luk nad Hronovem.
