Litomyšlské Majales

T.E.Tisovský:

Litomyšlské Majales (1909)

Vzpomínka k minulým studentským slavnostem.

I.

Stranou od hlučícího světa, v poloze přírodou uzavřené a malebné, město Litomyšl zajímalo se za starodávna jen o svou vrchnost, o své sobotní trhy na len a obilí a o své latinské školy. Zejména těmito školami Litomyšl takřka dýchala. Zpříjemňovala si jimi život hmotně i duševně. Opravdové školské město podle všech řádů i tradic. Zevnějšek důstojně vážný, pod pokličkou plno mladého varu. Piaristické gymnasium, sídlící v masivní budově na Židovském, za časů bratrských Olivetském kopci, vymezovalo svůj věhlas staletým trváním a láska měšťanstva mu zůstávala věrnou.

V letech sedmdesátých, když přišel za profesora dějepisu do Litomyšle Alois Jirásek, gymnasium spravováno bylo už po světsku. Řídil je vzorný a přísný pedagog, zesnulý dr. Ant.Tille, později zemský inspektor. Upomínkou na staré doby zbylo ve sboru učitelském pouze pět otců scholarum piarum, z nichž tři učili klasickým řečem, jeden náboženství a jeden přírodopisu. V klášteře bydlil z nich jediný “páter rektor”.

Mezi námi, studentíky ze škol latinských i z reálky (kterou si bylo město pořídilo před několika roky za vlastní groš) kvapem se rozneslo, že se stal na gymnasiu profesorem mladý autor vesnických povídek a historických obrázků, které tehdy uveřejňoval “Světozor”. Podvečer, na podsíních, prstem jsme si ukazovali na nevelikou a svižnou postavu, obrejlenou, jemného plnovousu.

Měli jsme v Litomyšli pojednou spisovatele dva.

Alois Vojtěch Šmilovský (Schmilauer), romanopisec velikého už renomé, učil na gymnasiu přírodopisu, počtům a češtině. Dosti jsme se nakroutili moudrými hlavami nad tímto podivným spřežením vyučovacích předmětů. Posléze kdosi vypátral, že Šmilovský je zkoušen pouze z přírodopisu a počtů, aprobaci pro češtinu že mu však přidali jako výbornému spisovateli. Nevím věru, bylo-li tomu tak.

Autor “Parnassie” v Litomyšli zapustil hluboko kořeny. Byl nejenom její znamenitostí, nýbrž i zjevem v každém vlásku typickým, opravdovým “Kmotrem Rozumcem”. Steré zajímavosti šly o něm mezi námi z úst do úst. Věděli jsme, kdož jsme nebyli jeho žáky, že si dává nosit od studentů rázovitá rčení z okolních vsí, že mluví šťavnatě, drasticky, že píše své romány stoje, že často půl noci proběhá pracovnou, nežli se rozhodne pro jediné citoslovce, hodící se na jazyk románovému hrdinovi. Procházkou chodíval vždy rozšafně, zvolna, po sousedsku.

Alois Jirásek naproti tomu byl učiněnou hbitostí, sálajícím ohněm. Litomyšl stala se retrospektivnímu jeho talentu skvělým lovištěm. Netrvalo dlouho a ve Světozoru objevila se povídka “Felice Tankredo”, jejíž ihned vstupní věta vyvolala senzaci:

“Před branou vedoucí do vlastního nádvoří zámku litomyšlského stál halapartník na stráži…”

To mluvilo!

II.

Jsouc důležitou pohraniční stanicí na staré cestě z Čech do Moravy, Litomyšl zažila v minulosti leccos. Svědčí o tom, třeba dost topornými slovy, “Hystorye města Litomyšle, sepsaná od Františka Geljnka, neskaum. magist. radního a měšťana litomyšlského” a “tištěná v Litomyšli 1845 u Jána Turečkových Dědiců”. Tři díly švabachem na solidním papíře. Směs mnoha vážných dějů a bezvýznamných událůstek.

Leč svůdnějším zbožím staly se Jiráskovi drobty upomínek starých lidí, zkazky sesedlých domů na náměstí, vroubeném podloubími, zůstatky starosvětského života, prodechnuté teplými tradicemi, zvláště však reminiscencemi na bývalou slávu piaristické koleje, na její příslušníky stálé – otce Piaristy, i přelétavé – nezkrocenou studentskou mláď. Maloměstské historie: “U rytířů”, “Na staré poště” a “Filosofská historie” značí básnický výtěžek z této sběratelské práce.

Z ovzduší piaristské koleje načerpal Šmilovský materiálu ke svým rozkošným “Rozptýleným kapitolám”, memoárovým to obrazům věrně dobové barvitosti a sugestivního kouzla. Jirásek však “Filosofskou historií” postavil parádní pomníček nejvýznačnější její éře, době necelých padesáti let, kdy otcové Piaristé měli na starosti vedle vlastního šestitřídního gymnasia také ústav filosofický, od roku 1802-1842 o třech ročnících, odtud do roku 1849 o ročnících dvou.

Spisovatel v krátkém prologu objasňuje, kdo že byl tehdy “filosofem”. Mládenec, který odbyv studia gymnasijní, dal se zapsati do přednášek v “logice”. Stal se tím napolo akademickým občanem. Bylať “filosofie” ústavem samostatným, jsouc částí vysokých škol. Ročníku druhému říkalo se “fysika”. Vrchní dozor měli biskupové hradečtí.

Roku 1847, do něhož spadá jádro děje “Filosofské historie”, posluchači litomyšlské “logiky” a “fysiky” velmi temperamentně zahráli si na statečníky, kteří se lecčehož neleknou. Kuráž jejich lze si ostatně vysvětliti z úctyhodných číslic, značících počet zapsaných filosofů. V “logice” jich bývalo i tři sta, ve “fysice” pak na sedmdesát. Kromě toho mnozí z filosofů byli úplně zralými muži; živili se už nějakým úřadkem, když zachtělo se jim vstoupiti na fakultu právnickou nebo lékařskou. K tomu musili dříve absolvovati studia filosofická. Viditelným privilegiem filosofů byla hůl, kterou směli nositi veřejně.

Nuže, v roce 1847 zažili důstojní páni profesoři pěkně uspořádanou studentskou rebelii. Dva roky před tím zakázal totiž biskupský komisař hradecký filosofům litomyšlským májovou slavnost, “Majales”, obyčej to velmi starý. Nejen studenti, všecko město a zvláště sličný jeho díl po celý rok se na Majáles těšívali. A pojednou zákaz, platný i pro budoucnost!

Zmíněného roku studovali v “logice” dva čiperní hoši, Vavřena a Frybort, dobří žáci, ale horká krev. Bydleli ještě s dvěma kolegy u obstarožné slečny Elis, která měla na bytě už sedmačtyřicet filosofů. Vavřena i Frybort měli příležitost vyslechnouti stesky mladého světa ženského proto, že Majales pominuly. A z rytířských pohnutek i po žádosti vlastní bujné duše sbuntovali proti zákazu spiknutí.

O poledni prvního máje přitáhla před kolej ostrostřelecká muzika a s ní mraky filosofů. Litomyšl zachvěla se v horečném ruchu. Majales budou – i proti zákazu! Mladí staří sbíhali se na Židovský vrch. A jakou to potměšilou intriku filosofové zosnovali!

“Hudba ustala a jasným vzduchem zahučelo jako hromadný výstřel: “Vivat academia!” A celá kapela spustila hlučnou fanfáru. “Vivant professores!” volalo několik set mladých hrdel a slavný tuš zazvučel poznovu.”

V koleji ovšem poprask. Sestrkování hlav, chvatné úřady, hlasité hrozby; avšak – nežli důstojní otcové na něčem se sjednotili, filosofové v šiku, hole v rukou, muziku v čele, dali se pochodem od koleje, ven z města, do Nedošínského háje. Za nimi v patách, radostně rozčileny, litomyšlské panenky – s maminkami neméně rozčilenými.

III.

Revolučně slavené Majales jsou pouhou episodou, anebo lépe dekorací “Filosofské historie”; avšak líbezné vylíčení šumného jejich průběhu zajistilo studentské povídce úspěch u každého, kdo na školská léta nezapomněl ještě nadobro.

Pouhý výlet s hudbou do krásného háje, vzdáleného od Litomyšle asi půl hodiny. Ale už cesta je malebna. Háj sám pak v rozpuku májovém působí dojmem čarovným. Rovina i stráň, jehličí i kypré listí, houštinky i prostory volné s pravým rájem pro botanika i zbožňovatele přírody, kus romantiky v panských gloriotech (už zrušených) a v omšené kapličce sv. Antonína pod svahem, na svahu letní taneční síň – v korunách stromů plno ptačího hlaholu, kam oko dohlédlo mraveniště výletníků, třeské zvuky hudby rozplývající se nad hájem, závratný tanec, po něm důvěrné rozhovory v zátiších – toť scenerie studentské slavnosti májové, takové byly filosofské Majales.

Srdečná bujarost mládeže s nadšením rovně horoucím pro dívčí tvářičku i pro korbel s ječmenným mokem veškeru tu slavnost prochvívaly ozónem, v němž dýchá se lehčeji a v němž také líp se zapomíná ošklivých břemen všednosti. Přísahy věčné lásky, tak nekale pomlouvané studentské lásky proletovaly sytým lupením ku vševědoucímu nebi – a nebe se nezamračilo (až teprv pozdě večer), a ptáci, sedící na hnízdech, jediní svědkové hrozných loupeží, páchaných lačnými rty na rtech žíznících, nepřihlašovali se k žalobám u důstojných otců Piaristů. Majales byly ve skutečnosti omamným májovým snem – a zůstaly snem pro všecek rok v hrudích litomyšlských studentů i roztoužených dívek – až zase do příštího prvního máje.

Avšak Majales, o nichž vypravuje “Filosofská historie”, byly pohříchu jásotným epilogem starého obyčeje. Roku 1848 se na ně nevzdechlo a rok na to filosofická studia při koleji piaristské zrušena. Nedošínský háj osiřel.

IV.

Když přinesl “Světozor” “Filosofskou historii”, Litomyšl užasla nad rozmilým obrazem bývalých růžových dob. Účinek byl zjevný. Nemluvilo se než o Majales.

Autor historie přestoupil zatím za profesora na obecní reálku. Její ředitel, pan Karel Böhm, křepká duše a oddaný přítel svých žáků, umínil si památku na Majales oživiti. Rozhodl se na místě výletu do Nedošínského háje pro studentský ples. A tak po několik let prvního máje sál “Na Karlově” třásl se ve víru rozkoše vyššího slohu. Podobně nádherných plesů Litomyšl dosud neměla.

A plesy ty dostaly oficiální název “Majales”.