Moderní kolportér aneb Proč neprodávat Jiráska

Když jsem se octnul zase bezradným, co počít v těch našich radostných poměrech, sešel jsem se náhodou v jedné hospůdce se svým starým kamarádem Fajfrlem, s kterým jsem kdysi sloužil našemu císaři a králi. Zapracoval se do agentury a prodával už ve svém životě všecko možné. Posledně byl už tak na huntě, že prodával tkaničky do bot.

“Teďky sem, Franto, přišel na dobrej artikl,” povídá. “Prodávám knihy lidem na úvěr. Na to se dá eště něco chytnout. Jesi si s dechem v trapu a jesi chceš, můžeš u naší firmy působit.”

Namítl jsem kamarádu, že tomu nerozumím a že by mně to asi těžko šlo. Vyvalil na mne oči.

“Tomu rozumět nepotřebuješ. Dyž si doved psát všelijaký hovadiny, tak tím spíš budeš dovést prodávat hotový vejplody.”

“No jo, ale k tomu je potřeba nějakých odborných znalostí,” povídám já. “Například je třeba znát všechny možné autory, obsah knihy, kterou doporučuješ, a to všechno já neznám.”

“Kriste pane, ty seš ale pokopanej vod motýlů! To všechno máš na obálce napsaný! Obrázek máš k tomu nalepený ve vzorkovnici.”

A vytáhl z aktentašky tlustou velkou knihu, kde měl nalepeny obálky.

“Obsah knihy je už v samotným názvu. Když se tě někdo na něj zeptá, tak si dycky něco vymyslíš, anebo v nejhorším, ale to ti nedoporučuji, řekneš, že právě tu knihu si nečet, ale že všechny noviny o ní psaly pochvalně.”

Když mne tak poučil a sdělil podmínky, že za některého autora je 25 %, za jiného 20 a i také pouhých 10 %, zaplatili jsme a odešli k jeho firmě. Tam mne nakladatel okamžitě přijal, dal mně vzorkovnici a plnou moc, a my s kamarádem se vypravili hned na první pouť. Táhl mne do jednoho starého baráku a rovnou do dílny, nad níž byl nápis: Alois Novák, čalouník. V dílně pracovalo pět dělníků a kluk. Mistr psal stranou jakési účty, když kamarád spustil:

“Pomahej pámbu, pane mistr. Prodáváme výborný knihy. Novinky. Sensační novinky, který buděj rozruch. Máme i starou literaturu, klasický díla.”

Mistr, aniž by se dal rušit, povídá:

“Dejte mně pokoj, já potřebuji jen prachy. Knihy. Knihy. Co budu dělat s knihama? Těch se nenažeru. A pak, já vůbec nečtu.”

“My peníze nechcem, pane šéf. My dáváme na úvěr, na mírné měsíční splátky, že jo, pane kolego. Jestliže vy nic nečtete, zajisté máte rodinu, děvče nebo chlapce, kterým uděláte radost. Vyvarujete je tomu, aby lajdačili nebo chodili do biografu na všelijaký hrůzostrašný a znemravňující filmy, jako Dům hrůzy nebo Červený eso, který mládež otravujou a blbnou, ano i do kriminálu přivedou. Takhle, dyž koupíte poučný knihy, zaměstnáte je tím, zušlechtíte jejich nezkaženou duši.”

A čert ví, jak by byl ještě kamarád mluvil, kdyby se mistr neotočil a kývaje hlavou neřekl:

“Máte pravdu, mám taky takovýho neřáda. Chodí do gymnasium a při tom je hotovej blbec. Koupil bych mu něco, kdybyste tak měli. Něco vod Jiráska, vo tom jsem slyšel, že to má bejt jako moc dobrej spisovatel.”

Jak tohle Fajfrle zaslechl, byl celý živý.

“Pane šéf, sou tady eště lepší spisovatelé.”

A vytáhnuv vzorkovnici, ukazoval:

“Herloš, to je něco. Kam se na něj škrabe Jirásek. Herloš, pane šéf, píše poutavě, ne tak suše jako Jirásek. Budou vidět, pane šéf, když to koupěj, že z kluka bude pořádnej člověk a že mně a panu kolegovi tady budou vděčnej. Kouknou, pane šéf. Herloš: Dcera Piccoliminiho, tři svazky, Valdštýnova první láska, dva svazky, Valdštýnovi vrazi, dva svazky, sedm krásnejch skvostně vypravenejch knih, všecko dohromady jen 135 Kč, to je skoro zadarmo. Už to píšu.”

A hned psal objednávku. Mistr byl paf a Fajfrle, aniž by ho nechal vzpamatovat, pokračoval:

“A tady, pane šéf, výborná věc z válečných dob, kdy nás bídné Rakousko mačkalo k zemi, napsal slavný spisovatel J.K.Slavenský, Ze spárů dvouhlavého orla, za pouhých 30 Kč, už to píšu, pane šéf, a tadyhle, aby to bylo rovný, slavný román od nejpřednějšího francouzskýho spisovatele A.C.Nora Rozvrat rodiny Kýrů za 34,50 Kč. Tak, teď to sečtem. Dělá to dohromady 199,50. Sakra, to není rovný. Abysme to zaokrouhlili, přidáme nějaký slavný veršíky. Máme tady jedny, moc krásný, vod jednoho nesmrtelnýho řeckýho profesora B.Mathesiusa O tom velkém pochodu, to bude pro kluka moc dobrý a děsně poučný, za pouhých 5,50 Kč. Dohromady 205 Kč, po měsíčních splátkách 20 Kč. To přece, pane šéf, de, ne. Račte mi to jen podepsat, žádný zálohy nevedem. Naše firma je solidní a my s panem kolegou taky.”

“Já holt dám na vás, pánové, a dyž uvidím, že knihy na kluka působěj, vobědnám eště ňáký. A napište 50 Kč měsíčně, ať to mám dřív z krku.”

Podepsal, jako by objednával rozhor. Poroučeli jsme se. Venku na můj údiv, proč tak nekřesťansky sjel Jiráska, vysvětlil mi kamarád:

“Na Jiráska se vykašli. Za toho nám dávaj 10 %. Za Herloše 25, a tak si počítej, co bys na Jiráskovi prodělal. Pojď támhle do výčepu na jednu, a snad při tom chytnem na kulturu.”

Ve výčepu seděl jeden host. Dělal dojem nějakého řemeslníka. Přisedli jsme si k němu. Sotvaže nám šenkýřka nalila, vytáhl Fajfrle z tašky lejstra a díval se na obrázky. Toho povšiml si host.

“Co to máte, pánové?”

“Knihy, pane šéf.”

“Jaképak jsou to knihy, když zřím jen samé obálky.”

“To je tak, pane šéf, my máme tady s panem kolegou jen samý vzorky. Dáváme knihy na splátky.”

“Jaképak děláte obchody?”

“No, není to valný, ale kulturní československý člověk, má-li trochu inteligence, ať je to řemeslník nebo inteligent, nás neodmítne. Právě jsme udělali obchod s jedním inteligentním čalouníkem, jak vidíte.”

Fajfrle vytáhl objednávací knihu.

“Jsem, pánové, zavilým milovníkem knih, darů to ušlechtilého ducha. Mohl bych nahlédnouti?”

“Prosím, pane šéf.”

Host listoval, kroutil hlavou a četl nahlas:

“Zaprodané lány, Ricardo, Radiový ďábel, Svatební noc, Toulavé zvíře, Hladový rok, Poe, no Poe, to už si dám líbit. Já totiž miluji klasiky, pánové.”

“Klasiků, pane šéf, máme hodně.”

“A znáte snad Poeho Dobrodružství?”

“Jakpak by ne, pane šéf.”

“Nemohl byste mně říci tak zhruba obsah?”

“S radostí, pane šéf,” řekl Fajfrle a vytáhl kapesník, aby si otřel pot, který na něm vyvstal. Pak pomalu se napil a přemýšlel. Zvolna spustil.

Jeho vyprávění mi nejprve připomínalo Verneův Tajemný hrad v Karpatech, který jsem četl ve svém dětství, pak Dům hrůzy z filmu. Host udiveně poslouchal čtvrt hodiny. Fajfrle začínal koktat. To dopálilo konečně milovníka klasiků, popadl sklenici a křičel:

“Dost už, chlape! Tohle že je Poe? To je nějaká blbost, kterou jste si právě vymyslel. Vy že znáte klasiky? Takhle rum, ještě. Víte, co jsem zač? Jsem učitel měšťanské školy v Žižkově, Matek je mé jméno, a vy mně tohle povídáte?”

“Jó, vašnosti, to měli říct napřed. Já jich odhadoval na zámečníka.”

“Ani kdybych jím byl, nesmíte se opovážit věšet mně takové bulíky na nos.”

“Prosím jich, život je těžkej, a když sou inteligent, tak nemaj si nechat vykládat romány, maj si je pořádně přečíst sám. To by tak hrálo, abych eště za těch pár šestáků měl sežrat všechny klasiky. Já sotva přečtu Politiku. My sme s kolegou od toho, abysme správně napsali objednávku, a čerta nám na tom sejde, estli je to klasik nebo neklasik. A to jim řeknu do očí, že je mi milejší neklasik, za kterého mám 25 %, než klasik za 10. S nima kšeft neudělám, tak moc nevyskakujou a sou zticha,” vychrlil Fajfrle, rozzlobený, že tak nalít.

“A zrovna si od vás koupím. Líbí se mi vaše upřímnost. Ukažte ty vzorky. Vyberu si sám své klasiky a básníky. Pište.”

Podepsal objednávky, my poděkovali, dopili a zmizeli.

“To ti prozradím, Franto, ten mě zapotil,” odlehčil si venku Fajfrle. “Teď zaklušem hned pro provizi.”

Po rozdělení povídá:

“Tak, teď budeš pracovat sám. Jak se to dělá, si viděl.”

Tak, hochu, jsem v tom sám, tu a tam dostanu vynadáno, a sám musím hájit svoji reputaci. Čalouník Novák mne chytil na ulici, a hned, za koho ho mám, vydávat mu A.C.Nora za Francouze, když je to Čech. To jsem mu ale vymluvil. Trampot, zkrátka, je při kolportérství mnoho. Firmu už jsem také změnil. Od první mě vyhodili, protože mne šéf chytil, jak jsem nabízel:

“Chcete svázaného Masaryka, nebo jenom tak…” – a on byl jen pro vázaného, který je dražší.

A Franta Habán si odplivl a vyprávění skončil…