Zřejmě jediná Masarykova recenze Jiráskova díla
Vztah Aloise Jiráska a T.G.Masaryka byl poněkud komplikovaný. Oba se v mnohých, zásadních věcech zcela rozcházeli – měli jiné názory na rukopisy, jejich politické postoje se velmi lišily, zcela odlišně se dívali na literaturu a modernu. Přesto se nakonec sblížili – spojil je společný boj za samostatné Československo. Po vzniku Československa si navzájem jeden druhého za to, co učinil ten druhý v nelehké době první světové války, vážil a měli pro sebe jen slova uznání a respektu. Ač je z početné Masarykovy publikační činnosti jeho názor na literaturu evidentní, přímé hodnocení Jiráskova díla chybí. Výjimkou je snad recenze z roku 1895 v “Naší době”, podepsaná šifrou B., kterou zřejmě napsal sám T.G.Masaryk. Autorství je nejisté; jisté ale je, že Jiráska tehdy moc nepotěšila, ani přes ideovou propast nemohla…
Kniha dobrá, v nejlepším slova smyslu dobrá.
Jirásek vůbec podává dobré čtení, nahrazuje svými po výtce historickými povídkami a romány Třebízského. Jirásek Třebízského netoliko nahrazuje, on jej také převyšuje svým obsahem myšlenkovým a vlastně promyšlenějším.
Jirásek je právě solidní historik.
“Proti všem” líčí nedlouhou dobu počátků nového Tábora, líčí rozbroje stran reformačních, jejich boje se Sigismundem, ale také mezi sebou; ba právě tyto vnitřní rozbroje jsou hlavním předmětem obšírného a podrobného líčení. Kniha končí se obrazem zpustlých šílenců adamitských, počíná se vypravováním, jak lid, tíhnoucí k Táboru, ničí chrámy a statky svých nenáviděných pánů.
Lid ten jsou Jiráskovi stále jen “bratři” a “sestry” v uvozovkách – v tom viděti “tendenci” spisu přímo názorně; také již název “Proti všem” mluví dost jasně. Nedala by se ta česká reformační epopeja pojmout označením “Všichni proti nám”? A co by bylo správnější?
Jirásek právem kritičtěji pohlíží na naši slavnou dobu; s touto kritickostí spojuje se však spisovatelova zvláštní chladnost obrazotvornosti, nebo jak bych tu jeho vlastnost a zvláštnost nazval.
Povídce by nevadilo, kdyby byla hodně kratší (má 644 stran); stává se proto velmi často historií, ba někdy jako by starší kronikou. Scén živějších, jako vylíčení duchovního rozpoltění dcery a otce z Hvozdenského dvora, není mnoho. Stinné stránky doby a osob, jak už naznačeno, sytěji jsou podány.
B.
