Na Skalce

Antonín Veselý:

NA SKALCE

Šplounání vody zaznělo náhle do ticha, když jsme přestali hovořit. Procházeli jsme právě prvním patrem zámečku Skalka u Dobrušky. Nahlédli jsme na kůr veliké kaple s oltářním obrazem světce doby temna, z chodby, odkud hned za jakýmsi harmoniem bylo slyšet smích služek a třeskot talířů ze zámecké kuchyně. Sešli jsme a vystoupili, zas sešli a znovu vystoupili po členitém schodišti nad vestibulem na druhou stranu. Tam v zadním pokoji nám laskavý majitel ukázal svůj objev z poslední doby, starou malbu, zachráněnou při seškrabování zdí: nic uměleckého, ale vkusnou dobovou, snad předrokokovou šablonu ve výzdobě pokoje s krajinkami při zemi a se skupinou Turků servírujících kávu uprostřed stěny. Prohlédli jsme si stará kovová kamna, podobná středověké křtitelnici nebo polnímu dělu z doby napoleonské, s jedinou ozdobou, empirovým věncem, přidělaným asi později – kamna nebo spíše kamínka, nevysoká a útlá, snad ještě pamatující starou slečnu Polexinu, jejíž stín se tu spolu se stínem jejího rázovitého strýce regenta Karla Henrycha Lhotského ze Ptení mihá ve vzpomínkách čtenáře Jiráskova Temna.

Podivno, co dovede udělat zvuk!

Můžeš v tom přítmí rohového pokoje, do něhož padá světlo slunečního dne tlumené žaluziemi, napínati svou představivost co nejvíce, vyjdou z toho jen bledé odrazy dojmů z knihy mistrovského vypravěče-žánristy a jeho pohotového ilustrátora. Matně se v mysli, skoro jako ty primitivní figury na objevené staré malbě zadního pokoje, rýsují podoby staré dobrosrdečné, ale bigotní šlechtičny a jejího trochu svéhlavého strýce, kdysi vejskala a přece ne na stáří stejskala, propagátora vášně kuřácké, milovníka honitby, dobrého katolíka, naprosto však nesdílejícího bezohlednou, až nelidskou krutost a přehnanou divadelní zbožnost vítězící protireformace při pronásledování a obracení zbytků tvrdošíjných husitů mezi venkovským lidem.

Ale jakmile zazní to šplounání vody do ticha, jako by se tě dotkl čarovný proutek.

Zdá se ti, že jsi mimo čas, že to, co prožíváš, nejen jest, ale i bylo a snad bude. Šplounání vody do ticha, do naprostého ticha, rozvírajícího svou líbeznou měkkou náruč vstříc utrmácenému poutníku z města, je jakoby duší tohoto místa. Teprve jím jako na pokyn neviditelné víly odhalí svou krásu to, co prokmitá mezerami v žaluziích.

Představte si údolíčko nepříliš hluboké, aby v něm bylo všechno důvěrně blízké, aby sis mohl tykat s vrcholky prastarých olší, které obstupují louku s vysokou kyprou travou zleva, kde stojí na úpatí lesnaté stráně a téměř zakrývají výhled v pozadí. Důvěrnost tohoto zákoutí zesiluje širší obzor jen diskrétní nápovědí. Nad vrcholky stromů vzadu se rýsuje několik linií, z nichž modravá nejzazší poodhaluje cípek Orlických hor. Jen zcela úzký je ten proužek země mezi stromy a nebem, aby jejich zeleň k jeho modři nebyla bez přechodu, aby kouzelné zákoutí nebylo bez perspektivy.

Teprve to šplounání vody do ticha je s to dát přeludům obrys zřetelnější. Neboť nepřetržitě v něm padá život do studny minulosti. Obnovuje zvuk, který dozněl. Volá tě do své věčné dílny. Spíše než zde v setmělých pokojích zámečku můžeš si postavy Jiráskova románu představit tam dole v zářivé slávě letní louky nebo ve stínu prastarých olší podél Zlatého potoka, který průzračný až po čisté, jakoby vymyté, břidličné dno zde vyluzuje ten kouzelný zvuk, melodicky šplouná do ticha pod okny zámečku, odkud vedou k němu dolů kamenné schody po příkrém svahu. Spíše tam vzadu za primitivní lávkou, vedoucí přes potok na cestu po druhém břehu podél paseky na stráni, za zbytky někdejšího krásného loubí z modřínů, kde jako na stráni řádily polomy poslední doby, mezi kamennými deskami s hebrejskými nápisy, stále více zarůstajícími travou na starém židovském hřbitůvku, který ve vysokém lese u splavu je vražen do úzké oblé úžlabinky tak, že plán jeho nízké zídky by načrtl obrys zakřivené východní zbraně, přepadne tě vzpomínka na román.

Tam totiž máš pocit, že budeš jako myslivcova Helenka zaskočen zezadu bratrským emisarem ze Žitavy, který přišel v přestrojení potulného hodináře dohlížet ve vlasti na pronásledované “skryté semeno”. Spíše tam venku uprostřed vlídného mlčení tichého údolíčka pochopíš neodolatelné puzení myslivcova Tomáše, čertova kluka s hustými vlasy, rozezvučet čekající ticho volné přírody veselou loveckou fanfárou na lesní roh, kteroužto vášní, patrně sdílenou autorem, příslušníkem generace, odchované Máchovým Májem a citlivé tedy podle vzoru jeho odsouzence pro zvuk jako nejjímavější poselství života, přispěl k tragickému zauzlení románového děje pronásledovaný mladý uprchlík pro víru na cestě z Prahy do Žitavy. Letní odpoledne tě ze setmělého pokoje kdysi Polexinina zrovna volá, abys nemeškal a šel do přírody, kde je minulost přítomnosti nejbližší.

Kdyby nic jiného, tedy volba tohoto místa musila by být výmluvným svědectvím zjemnělého krasocitu, který v autoru Temna nepřehlušil bojovník. Lahodného doteku ticha, žijícího jen melodickým šplounáním Zlatého potoka pod Skalkou, užil bard doby temna, vyvolený k burcujícímu poslání revolučnímu za války, za podklad k rozvinutí obrazu, v kterém se podle jednoho interpreta Jiráskova románu náš národ ocitl mezi dvěma cizími světy myšlenkovými a citovými, mezi jižním fanatickým žárem a severním rozumářským mrazem.

Skoro by se mohlo říci, že se někdejší situace našeho národa opakuje: neboť z dnešního Španělska i z dnešního Německa vanou k nám podobné závany žáru i mrazu.

Ale turisto, který jsi prodlel v malé zahrádce u zámku nad Zlatým potokem, zastavil se u masivního zděného glorietu, tak nepodobného dřevěnému lusthauzu z Jiráskova románu a viděl tam, jak réva po stěnách zámečku již rozvěšuje dozrávající hrozny – odlož tyto tíživé pomysly dneška.

Pokloň se především básnické duši barda doby temna tím, že budeš zde naslouchat řeči genia loci, melodickému zvuku šplounání vody do ticha, nad loukou obklopenou lesem.