Václav Vladivoj rytíř Tomek (1818-1905) bohužel dnes není veřejnosti tak známý, jak by si zasluhoval. Zanechal totiž po sobě monumentální dílo, které stále patří mezi základní díla české historiografie. Jeho monumentální “Dějepis města Prahy” lze svým zakladatelským významem přirovnat k Palackého “Dějinám národa českého”. I další jeho díla, jako “Děje království českého”, “Sněmy české”, “Jan Žižka”, “Základy starého místopisu pražského”, “Příběhy kláštera a města Police nad Medhují”, vydání kroniky broumovského benediktina Bittnera “Davidis Aemiliani Bittner Chronicon Braunense”, dotvrzují Tomkův mimořádný význam. Toho si byl vědom i Alois Jirásek, kterému byl Tomek nejen profesorem na vysoké škole a později i starším přítelem, ale hlavně tím, kdo vedle Palackého významně ovlivnil jeho pojetí české historie.

Osobnost V.V.Tomka, nadšeného a upřímného vlastence ze starší generace obrozenců a buditelů, provázela Jiráska doslova po celý život.

Slavného historika a archiváře vídal Jirásek již jako malý kluk, když zvědavě pozoroval z hronovského rodného domku, co se kolem nich děje:

“Dvakrát, někdy i vícekrát do roka, přehrčel kolem našich krásný kočár, jenž pokaždé mne nad míru zajímal: povoz sám i spřežení vraníků i myslivec v livreji na kozlíku s tesákem po boku, s chocholem bělostného peří na klobouku za jízdy měkce plápolavým. V kočáře “broumovský prelát”, opat, břevnovského, broumovského i polického kláštera J.N.Rotter, přítel V.V.Tomka. Hronovem jezdíval z Prahy do Broumova nebo naopak. Tenkráte jsem nevěděl, že to výborný muž, spravedlivý Němec; tenkráte mne více vábili jeho vraníci a bílý chochol jeho premovaného myslivce. Na té naší silnici mihl se mi za těch let několikrát i V.V.Tomek, když jel do Police nebo zpět do Prahy nebo když jel Hronovem někam na výlet obyčejně v šedivém plášti, v čepici.”

Válečný rok 1866 přinesl mladému Lojzíkovi nejen intenzívní zážitky, které mu utkvěly nadosmrti v paměti a formovaly jeho postoj k válkám a vojákům – díky Tomkovi zjistil, že tehdy zřejmě viděl na vlastní oči starého generála Steinmetze:

“… ale generála, kterého jsem v červnu spatřil jen na chvilku před strýcovou hospodou v družině korunního prince, jsem nepoznal. Že jel Hronovem, vím z Tomkových Pamětí, dle kterých generál Steinmetz dojel do Police dne 2.září, tu přenocoval a hned nazejtří dále se vydal přes nedaleké hranice.”

V tercii nebo kvartě na gymnáziu v Broumově si pořídil “Českou čítanku pro třídy vyššího gymnasia”, která pro něj znamenala velmi mnoho – antologie mu totiž otevřela svět české literatury. A navíc v ní bylo i dílo V.V.Tomka!

A aby těch náhod nebylo málo, seznámil se gymnazista Jirásek v broumovské školní knihovně se jménem P.Basilia Jedličky (1804-1874), broumovského benediktina, který byl Tomkův velmi blízký přítel – dokonce Tomka 28.6.1847 oddával v polickém kostele s Liduškou Dáňovou, dcerou ředitele polického benediktinského panství, a několik let u něj na faře v Martínkovicích hospodařila maminka Tomkovy manželky paní Dáňová.

(Jiráskova raná povídka “Bazil” z roku 1872 nemá s P.Basiliem Jedličkou nic společného, i když hlavní postavou příběhu o lásce a zradě je kněz Bazil).

Na hradeckém gymnáziu, kde Jirásek začal studovat roku 1867, byl jeho profesorem František Fischer, autor mnohých českých učebnic. Všemi oblíbeného, srdečného a dobrotivého profesora pamatoval V.V.Tomek jako dítě, svého vrstevníka, když k jeho otci chodil Tomek do školy.

A pak přišel rok 1871, první semestr na vysoké škole v Praze.

A na první univerzitní přednášce, kterou Jirásek slyšel, poznal konečně zblízka velkého historika prof.Tomka, rozhodující osobnost svého života! Navíc v době, kdy český národ nadšeně očekával korunovaci rakousko-uherského panovníka na českého krále – sice pozdní, ale přece.

“I v první přednášce, kterou jsem na univerzitě slyšel, zazněl ohlas nadšené, obecné nálady. Prof.Tomek úvodem promluvil k nám, že ještě nikdy tak radostně nezačínal svých přednášek, jako tuto, kdy splněny jsou tužby našeho národa, kdy nastává mu bohdá šťastnější doba… A pak zakrátko rozháněla nás studenty policie, “Pávkova brigáda”, s nasazenými bodáky, když jsme vytáhli demonstrativně vítat doktora Riegra, vracejícího se z Vídně, kdež nám všecko zmařili.”

Prof.Tomek se vzápětí stal Jiráskovým nejdůležitějším učitelem, který zásadním způsobem ovlivnil jeho pojetí českých dějin. Jirásek si ještě při psaní svým memoárů jasně (a obdivuhodně) vzpomněl na detaily Tomkova přednášení:

“Tomek, tenkráte ještě tmavých vlasů, vždy svěže vypadající… Přednášel vždy ráno, letního času již o sedmé hodině. Přicházel rychlým krokem, v létě v tmavomodrém kabátě ne dlouhých šosů, ve světlé nebo bílé vestě, v šedivém klobouce, na krku tenkráte ještě “půlku”, světlý šátek dopředu na uzel uvázaný: přes šátek měl přehnutý bělostný límeček košile nebo náprsenky (forhemetky), kterou dle starší módy měl ještě v oblibě. Přicházel usměvavý, sedl za katedru, na kterou před sebe položil hodinky, opřel lokty o katedru, vždy ve stejném rozpoložení, nachýlil hlavu k pravému rameni a vykládal, či četl zvučným hlasem a dost rychle; my dole v lavicích psali a psali, jen abychom profesorovi stačili… Tomkovy přednášky byly vždy jednostejné, klidné, bez vzletnějších nebo rušnějších míst, někdy skoro až unavující, zvláště partie o tureckých vojnách.”

V Praze se však Jirásek s Tomkem blíže neseznámil:

“Tomek přišel do koleje, odbyl si přednášku, odešel, jinak se, pokud vím, se studenty nestýkal. Já však jsem se s ním blíže seznámil, ale ne v Praze, nýbrž v Polici nad Metují.”

Alois Jirásek i V.V.Tomek měli totiž k Polici velmi blízký vztah. Jirásek jezdil do Police za svým bratrancem, doktorem Prouzou. Tomek se zde seznámil se svou budoucí ženou, slavil zde i svou svatbu. Do Police pak Tomek pravidelně jezdil na svátky a prázdniny, a to i když mu v roce 1868 zemřela milovaná žena a z rodičů jeho ženy v Polici nikdo již nežil.

“A tak jezdil pak sám jako bezdětný vdovec do Police, pro něj tak památné, kdež měl přátele a milé známé v městě, v klášteře i v sousedním Broumovsku. Bydlil se švagrem Dáňou, listovním ve výslužbě, a s jeho ženou stále v jednom bytě, v prvním patře Hartmannova domu v “Hořejší” ulici, nyní Tomkovou nazývané. Poličtí, mimochodem řečeno, chtěli jemu na poctu nazvati nové sady na Strážnici sady Tomkovými; starý historik však nedopustil, jen aby zachoval pradávné a památné jméno Strážnice.”

A tak to byla Police, která mohla za to, že se Jirásek s Tomkem sblížili.

Jejich první setkání se však odehrálo typicky po česku – v hospodě. Kupodivu si na něj Jirásek moc nepamatoval, zato Tomek ano:

“Než v tom by mně byl sám Tomek nápomocen, svými “Paměťmi z mého života”, plnými podrobných udání co do času, nejen na roky, ale i na dny, ba i na hodiny. Dle té knihy jeho uvedu, že r.1873, kdy bratranec Prouza ještě se v Polici neusadil, a kdy jsem tam ještě nechodil, Tomek dne 26.srpna, vraceje se z Vysokého Mýta z návštěvy u Josefa Jirečka, přišel s polickým učitelem Hausmanem z Náchoda přes Pavlišov do Hronova, kdež byl právě výroční trh. “Při odpočinutí v hospodě shledal jsem se, nevím zdali ponejprv, se studentem Jiráskem.” Bylo to mimo kolej jistě poprvé. A ta hospoda byla “U Modré hvězdy” strýce mého Seidla.”

V Polici se pak Jirásek s Tomkem často scházeli. Později docházelo k setkávání nejen v Polici, ale i v Praze. Jirásek se ve svých vzpomínkách nezapomněl zmínit o tom, jak šlechetně se Tomek zachoval k vdově po jeho bratranci dr.Prouzovi. A byl to také Tomek, který Jiráska na počátku jeho učitelské kariéry podporoval:

“Musil jsem zajíti k zemskému školnímu radovi Václavu Svobodovi, jakožto dozorci středních škol, představit se mu a požádat ho, aby mně udělil nějaké místo, abych hned po prázdninách mohl nastoupiti. Slyšel jsem, že je dobře mít na tu cestu k němu doporučení některého z univerzitních profesorů. Poprosil jsem o ně prof.Tomka, a ten ochotně mi napsal lísteček, s kterým jsem se vydal k zemské školní radě.”

A když se Jirásek v roce 1874 představoval ve svém prvním učitelském místě litomyšlskému řediteli Antonínu Tillemu, ten mu důvěrně řekl:

“Panu školnímu radovi Svobodovi doporučil vás profesor Tomek.”

Inu, někteří jsou velcí nejen svým dílem, ale i svým ryzím charakterem!

Pro oba mistry představovala milovaná Police i velkou inspirací pro jejich díla.

Tomek o ní napsal celou řadu významných děl, kterým vévodí znamenité “Příběhy kláštera a města Police nad Medhují” (1881), v jejichž úvodu se Tomek vyznává:

“Police jest místečko skrovné v horách, do kterého jsem ponejprv přišel sedmnáctiletý roku 1835, a od té doby počalo se mé stálé spojení s ním svazky přátelství a příbuzenství i obecné přízně v milém obyvatelstvu. Toť vlastní pohnutka, ze které dal jsem se ve spisování těchto příběhů a obrátil jsem k tomu čas prázdnin za posledních sedmi let, který jsem strávil větším dílem v Polici.”

Jiráska zase inspirovala ke skvělé povídce “Sousedé”, na kterou bezprostředně navázala povídka “Pandurek” – dedikace směrovala komu jinému než Tomkovi.

V dopise ze září 1883, kterému jako vždy dominuje Tomkovo nepřehlédnutelné psaní W místo jednoduchého V,  Tomek za věnování poděkoval:

“Že jste z mého Polického dějepisu powzbuzení wzal, zwoliti předmět ku pěkné powídce z naší krajiny, již prwe jsem slyšel, a těším se welice z dokonání toho a brzkého obzwláštního wydání. Milerád proto také přijímám poctu, kterou zamýšlíte mi učiniti připsáním mně díla tohoto; jest mi to milým důkazem náklonnosti ke mně, kterého si zajisté wysoko wážím.”

V dubnu 1884, po přečtení povídky, Tomek píše:

“Bylo mi welkým potěšením obdržení dárku Wašeho, který mě w Praze došel za posledních dní před odjezdem mým odtamtud na swátky welikonoční čili wlastně na prázdniny welikonoční. Odložil jsem si wšak poděkowání za něj schwálně až do přečtení dílka toho, ku kterému jsem měl čas teprw zde v Polici. Pobawil jsem se s ním zde welmi mile, a děkuji nyní tím wřeleji. Jest to zajisté powídka utěšená, která má pro mne zwláštní zajímawost osobní, ježto widím, že se z mých podrobností historických dobře dá čerpati pro pěknou ušlechtilou literaturu.”

A vedle chvály, jako typický pedagog, narovinu uvádí i svou osobitou výtku:

“… upozorňuji na časté nemístné užíwání slowa nadjíti, nadcházeti místo přijíti, přicházeti, které se z naší nowinářské češtiny také do Wašeho díla wloudilo, tak že se bezpočtukrát objewuje. Nowelistice naší jest přáti, aby také přesnosti jazyka sloužila aspoň we wětší míře než pohříchu naše nowiny, které řeč lidu samého pořád wíc kazí.”

Na základě povídky “Sousedé” napsal Jirásek později úspěšné drama “Emigrant”. Premiéru hry si Tomek samozřejmě nenechal ujít. Ovšem spokojen podle Jiráska moc nebyl:

“Ne pro kus, ale pro výpravu, to že nebyla žádná Police ve scéně před klášterem. Ta cizí budova, za kterou se hned les zelenal a to o vánocích, kdy kolem všecko pod sněhem, jej mrzela.”

To, že se Tomek stále snažil svému žákovi všemožně pomoci, dosvědčuje i jeho list z ledna 1888, kdy se Jirásek snažil najít si místo v Praze:

“W záležitosti Waší byl jsem se wynasnažil dle swé možnosti, a dobrý prospěch byl již takřka pojištěn; přišly wšak potom do toho, jak Wám nejspíš odjinud známo jest, okolnosti docela nepředwídané, které wěc zmařily. Snad se podaří podruhé lépe.”

Jedno z velmi silných společných setkání se událo v Hronově v roce 1901, když Jirásek slavil padesátiny:

“Provázen doktorem V.Nováčkem přijel Tomek z Police ke mně s gratulací. Když jsem jej shlédl přicházet, starce bělovlasého, víc než osmdesátiletého, svého učitele a mistra, vyběhl jsem ze stavení jej uvítat; a vítal jsem jej s očima zakalenýma.”

V září 1902 Tomek, celý život politicky činný, píše Jiráskovi ohledně tehdejších voleb:

“Co se týče woleb w Polici, nebudu se jich tentokrát účastniti… Jak jsem se wšak přeptal, nebude mnoho na našich hlasech záležeti.”

A v roce 1903 si Tomek ještě naplno užil oslav svých 85.narozenin (v Polici uspořádali lampionový průvod).

Slavný historik zemřel v Praze dne 12.6.1905 v požehnaném věku, zahrnován obdivem a uznáním. Byl s poctami pohřben na vyšehradském Slavíně. A v polickém hostinci Beseda, kam pravidelně chodíval, visel dlouhou dobu na čestném místě jeho portrét…

Velký historik, mimořádná osobnost, ale i člověk jako každý z nás, jak nám ho v úsměvných detailech přiblížil jeho oddaný žák Alois Jirásek:

“V pokojích nestrpěl koberce na podlaze, jinak pečlivě vyleštěné, rovněž ne záclon na oknech. Petrolejová lampa nesměla na jeho stůl. Četl a psal léta letoucí při světle lojových svíček, a nic jej nemrzelo utírati kratiknotem jejich čadivý knot… Teprve za posledních let svítil milovými svíčkami… Společnost měl rád a byl milovníkem výletů. Každé prázdniny vypravil se do skal na Ostaš, na Hvězdu, na Hejšovinu, na Bor, či jak on říkal i psal, na “Machovskou horu”. Nikdy nepojmenoval hory té samotným jménem Bor, ač lid po všem dalekém okolí jinak jí neříká. Rovněž nejmenoval město Radek nedaleko českých hranic v Kladsku Radkem, jak u českého lidu slove, nýbrž Wünschelburg; a Liberec byl u něho vždycky Reichenberk, a to proto, poněvadž ani Bor ani Radek ani Liberec nenašel v žádné listině. Na delší výlety chodíval rád v četné společnosti. Sám určoval dobu a místo schůzky. Sám přicházel vždy na minutu; ale pak také hned vykročil s těmi, kteří se již sešli, a nečekal ani chvilku na ty, kteří se omeškali. Hned za městem svlékl kabát, pověsil jej na hůl, položenou přes rameno, a tak jako vambeřický poutník vykračoval si čile, neúnavně, tenkrát, i pak za kmetského již věku.”

Vztah dvou velkých českých osobností, Jiráska a Tomka, je nádherným příkladem upřímného, vzácného přátelství učitele a jeho o mnoho let mladšího žáka. I přes značnou generační propast se oba dokázali vzájemně inspirovat a respektovat.

(Zdroj: Jiráskovy Paměti, dochovaná korespondence v NP, Digitální knihovna)

Ohodnoťte

5/5 (1)