Dnes neprávem pozapomenutý historik, archivář, politik, spisovatel a velký vlastenec Václav Vladivoj rytíř Tomek (1818-1905) významně zasáhl do života a díla Aloise Jiráska. Byl jeho profesorem historie na pražské univerzitě, později se stal i jeho přítelem, a svými názory a díly zásadně ovlivnil Jiráskovo vnímání českých dějin.

Přestože monumentální dílo, které Tomek napsal, tvoří převážně odborné knihy o českých dějinách, našel si Tomek čas i na beletrii, samozřejmě historickou.

Jeho povídky sice zdaleka nemají Jiráskovu uměleckou sílu a přesvědčivost a vítězí v nich pedagog a historik nad umělcem, přesto stojí za pozornost i dnes.

Tomkova povídka “Štěpán z Pálče” je zajímavá z mnoha důvodů. Předně je v ní patrné až extaticky vlastenecké Tomkovo vyprávění o českých dějinách, tak typické pro starší generaci našich obrozenců. Dále lze na ní demonstrovat, jakým způsobem jeho pojetí české historie o generace mladší Alois Jirásek ve svém veskrze beletristickém díle osobitě, moderně, demokraticky a realisticky uchopil – proto Jiráskovo dílo může i v naší době stále obstát.

Krásným příkladem je scéna z kostnického vězení, ve kterém se před svým upálením schází Jan Hus se Štěpánem z Pálče.

Tomek ji líčí těmito nekompromisními slovy:

Jako kdysi Jidáš zradil Krista, svého Mistra a Pána, tak zradil Štěpán z Pálče svého nejvěrnějšího a nejupřímnějšího přítele. Jako Jidáš přišel Štěpán úlisně a sladce k odsouzenému již Husovi do temné kobky žalářní, aby ho v poslední chvíli přemluvil a zločinně poznovu zradil.

Potichu, jako zákeřná šelma sestupuje Štěpán do temna žaláře, šalebně chvěje se již novým vítězstvím nad někdejším důvěrným svým přítelem.

Odemyká zvolna dveře zatuchlé, zavlhlé, zachmuřené kobky a vchází jako zvrhlý zlosyn k Mistru Janu Husovi.

A maje oči plné řemeslně vytvořených slz, přistupuje blíže k Janovi.

Mistr Jan jako světec povstává a ve své nezměrné lásce a důvěřivosti v posvátné city přátelství vítá svého zrádce a zhoubce.

S jemným citem rozbolestněné duše táže se pak Štěpána z Pálče:

“Zdali sám přicházíš ke mně, dobrý příteli, nebo snad tě sem ke mně zúmyslně posílají?”

“Ó, Mistře Jene, přicházím sám od sebe k tobě, abych tě zachránil,” potutelně a hnusně lživě vece pán Štěpán z Pálče.

A rozplakav se pojednou, počal dokonce Mistra Jana líbati a nad ním ďábelsky lkáti.

Hus v něžné, měkké své duši dále se dotazuje:

“A čeho sobě žádáš ode mne, milý a drahý Štěpáne, abych před smrtí svou pro tebe učinil? Či snad zprávy mi přinášíš k mé nadzemské pouti z drahé nám otčiny a naší milované, staroslavné mateře Prahy?”

“Ni jedno, ni druhé!” úlisně a potutelně odpovídá Štěpán.

“Než jedno chci přece od tebe. Odvolej vše, Mistře Jene, v poslední chvíli a zachraň život svůj před hanebnou smrtí.”

A v této hrozné chvíli znovu se nad Husem rozplakav, počal ho jako skutečný Jidáš zrádně líbati a přátelsky celovati.

Ten dobrý, přešlechetný, velký trpitel mu ještě i nyní věřil, rozplakav se sám hořce a bolestně a upřímně líbal svého zakukleného zrádce, bídného zlosyna a padoucha!

Potom nabyv zase rozvahy a uklidnění duševního, promlouvá ke Štěpánovi:

“Zdali pak se domníváš, milý Štěpáne, že odpřisáhnutí, odvolání a zapření jest snad lepší a vzácnější nad hanebnou smrtí na hranici? Obé je hanebné. I smrt na hranici i odpřisáhnutí a odvolání velkých, svatých zásad, pro které jsme horovali, žili a životy věnovali, nad nimiž nám srdce hořela a plála svatým ohněm nadšení a kterými rozohňovali jsme duše své pod jabloněmi a hrušněmi každé prázdniny ve vaší spanilé a čarovné zahradě na Pálči. A to vše nyní bych měl odvolati a zapříti, to vše hanebně a malomyslně odpřísáhnouti? Nikdy toho, drahý Štěpáne, neučiním. Věz, milý druhu, že odpřísáhnutí a zapření zásad svatých a krví zpečetěných je horší, nežli smrt na hranici. Neodvolám, neodpřisáhnu! To poslední a rozhodné jest slovo mé. Rci katanským soudcům mým, že Hus, věrný české matky selky syn, milující syn vlasti své a dobrý učitel národa svého českého nikdy ničeho neodvolá, aby zapřel sebe sám a poskvrnil život svůj těmi, proti nimž houževnatý a spravedlivý vedl boj až do dnešní hrůzné, bolestné chvíle!”

Hus domluvil…

Poznovu pak líbal svého Jidáše a opět hořce se rozplakal.

Potom Štěpán z Pálče se jako lstivá šelma odklidil, aby poslední scénu velké tragédie hanebně dohrál.

Dohrál tragedii velký, věčný zrádce velkého Mistra, jenž po nejhroznějších útrapách dokonal svatý život svůj na hranici a popel jeho hozen posupně do Rýna, aby věrní Čechové nemohli jej vzíti s sebou do milé, smutné domoviny.

Stejný výjev, který se odehrává téměř na samém konci celé hry, vylíčil Jirásek ve svém strhujícím dramatu “Jan Hus” z počátku 20.století. U Tomka příběh plný patosu, sloužící čistě vlasteneckému účelu, u Jiráska již psychologicky propracovaná, živoucí a naprosto uvěřitelná scéna.

V.JEDNÁNÍ, VÝSTUP 2.

Chlum: Páleč!

Hus (překvapen hledí na Pálče)

Páleč (stane na prahu, hledě na Husa, pak pokročí): Přišel jsem — žádal jsi mne —

Hus: Abys mne vyzpovídal. Ale jiný už tak učinil.

Páleč: Já vím; ale jsem tu, abys zvěděl, že jsem nezamítl tvé žádosti tvrdě, z nepřátelství. Mně to srdcem pohnulo, žes tak si na mne vzpomněl a v tuto chvíli. Ale ve zpovědi jsem tě nemohl vyslechnout, nemohu, nemohu, tebe, teď…

Hus: Obměkčil jsi se, nejsi tak tvrdý jako tam u Dominikánů, když nemocen, v horečce jsem ležel ve vězení a když jsi mne před cizími pozdravil, že od stvoření světa nebylo kromě Wiklefa většího kacíře nade mne.

Páleč (mlčí)

Hus: A teď jsi k tomu kacíři přišel. Či tě posílají…

Páleč: Ne, já přišel sám. (měkčeji) Chtěl jsem s tebou ještě promluvit.

Hus: Naposledy. Mé knihy jsou odsouzeny, pyšný sbor je potupil všechny, i české. I české, mistře! Knihy odsouzeny k spálení a mně slyšení už nedají. Což tedy — konec. Naposledy spolu mluvíme.

Páleč (temně): Setrváš-li — (vroucněji) Mistře Jene, proto jsem přišel, poradit ti, požádat tě, abys odvolal, odpřisáhl.

Hus: Lstí, hrozbami a hrůzami chtěli mne k tomu navésti, a teď takto?

Páleč: Věř, že mne neposílají, že sám, ze srdce tak žádám. Kdybys tak učinil! Uvaž zlé, co dosud vzešlo, uvaž dobré, které z toho vzejde, doma v Čechách, církvi. Bojíš-li se snad zahanbení…

Hus: Zahanbení? Je-li potupná smrt ohněm na hranici menší zahanbení nežli odpřisáhnutí? Jak se tedy bojím zahanbení? Odvolat, odpřisáhnout… Pálči, Pálči, vyšli jsme spolu a šli jsme dlouho spolu. Vzpomeň mladých let, když jsme poslouchali mistra Stanislava, milostiv mu budiž Bůh, když jsme spolu čítali knihy Wiklefovy, vzpomeň na naše o nich rozmlouvání v Praze i tam u vás na dědině, když v čas vagací jsem byl s tebou u tvé dobré matky, jak na zahrádce pod jabloní jsme do noci o těch artikulích jednali bez svárů a dvojení, když nám srdce hořela jedním ohněm. Šli jsme spolu jako dva bratři a teď — Takto stojíme proti sobě. Mne vyvedou na hranici a ty — ty — můj žalobník a nepřítel. Tys jim pomáhal a jak! Žádný mně víc neuškodil nežli ty — A já, bráně se, řekl jsem ti snad nejedno slovo hanlivé. Teď na pokraji hrobu, prosím, odpusť mi.

Páleč (dojat, chopí se jeho ruky): Jene, odvolej, probůh učiň tak!

Hus: Řekni mně, co ty bys učinil, když bys najisto věděl, žes nedržel bludů, které by nehodně na tebe vedli. Odpřisáhl bys? Učinil bys to?

Páleč: Je to těžké… (umlkne pohnutím) těžké — Buď sbohem!

Hus (dojat): Bůh tě ušetři a mne posilni. Sbohem, Štěpáne!

Páleč (nemoha ztajiti pláče, vzrušen odejde)

ŠTĚPÁN Z PÁLČE

I.

Příliš truchlivá tragedie prochvívá naší hlavou, vzpomínáme-li dnes po pěti stech letech veliké, hrdinné, mučednické smrti největšího českého syna a nezdolného reka přesvědčení, našeho národního světce, Mistra Jana Husa.

Přesmutná tragedie ve velké knize slavných dějin naší překrásné a převzácné domoviny české!

Stojíme na kuželovitém kopci, porostlém krásnými, rozložitými ořechovými stromy, k němuž od blízkého panského dvora nesměle, skoro bázlivě vine se v tajemných zákrutech jakási cesta, lijavci a stržemi vymletá a travinami hojně a hustě zarostlá.

Na vrcholku kopce spatřujeme sivé zbytky silných, mohutných náspů, ze země pak stydlivě a zaraženě vyhlédá několik přitesaných balvanů, v kruhu prochází příkop a uprostřed rozhlíží se mračně propadlina.

Tu zdá se nám, že zírá na nás zpustlý kužel sopky svými dávno a dávno již vyhaslými, ztemnělými, rmutnými zraky…

Zde čněla a smírně do okolí patřila před pěti sty lety pevná a hmotnatá tvrz Páleč s příslušným hospodářským dvorem, rozsáhlou zahradou a rozličnými hospodářskými budovami.

To rodiště bylo smutně a bídně proslaveného, fanatického zloducha, pána Štěpána z Pálče.

Na těchto místech stála kolébka onoho zákeřného a záludně rozohněného pána českého, jenž byl přímým a neodchýlíme se od pravdy, řekneme-li, že i hlavním a jediným původcem mstivého odsouzení svého nejupřímnějšího, nejoddanějšího a nejvěrnějšího přítele z mládí, velikého a dobrého Mistra Jana Husa.

A tento podivný, v duši své úplně záhadný muž a český pán byl věru pravou a podstatnou příčinou, že po plných dvacet let krví lidskou prosakovala, napájela se a temně, truchle rudla drahá naše česká země, že plamenně zkrvavěla i dálná obloha nad spanilým, líbezným tímto koutem světa mohutnými odlesky hrozné, příšerné záplavy z moří požárů, které hubily a deptaly a pohrobovaly v zlobě a v hněvu na věky věků nejkrasší, nejdrahocennější a nejzářnější perly a šperky naší trpce zkoušené, milené vlasti!

Jak smutné, hrozně truchlivé a žalostné to trosky!

Není snad smutnějších a bědnějších nad tyto v celé naší české zemi. A nejbolestnější a nejpochmurnější vzpomínky procitají, valem vynořují se v mysli oddané, rozechvělé a jako jedem zvlhčené hroty zabodávají se hluboko do české hrudi při stísněném pohledu na skromné, němé a přec jenom výmluvné a věrné ty svědky zašlého, bývalého života a duševního jasu zdejšího.

Nikdo z dobrých, poctivých a duchovně cizáctvím neporobených Čechů neměl by věru opomenouti navštíviti toto z nejpamátnějších, nejsvětějších, ale i nejsmutnějších míst naší přelíbezné rodné půdy!

Vždyť při každém vyslovení věčně drahého a nejjasnějšího jména Husova bezděky vynořuje se a jako obrovitá, ponurá hradba tyčí a pozvedá se v dlouhých vzpomínkách i sám Páleč.

Zde plálo a hořelo divotvorným, čarovným ohněm srdce Husovo i mladého přítele a druha jeho Štěpána z Pálče, když za přímluvných, vlahých večerů letních, plných vůně, roztoužení a rozechvělé zvědavosti pod mateřsky laskavou a shovívavou jabloní nebo hrušní v ztichlé zahradě hovořili o knihách Viklefových, hrudi se jim blahem chvěly, když opájely se duše mladých nadšenců slovy mistra Stanislava ze Znojma.

Každé slovo Písma i velkých pražských mistrů rozplameňovalo vznícené, jaré duše dvou nejlepších přátel.

Samo dobrotivé nebe svítilo mladým, dychtivým těm českým duším, když zraky jejich pásly se a sytily v knihách velkými záhadami duše a duchovního života.

Stáda stříbrných, jásavých hvězd vyhrnula se na širou nebes báň, aby plála a zářila vzníceným mladým mužům na velké listy duchovního jejich chleba.

A matka Štěpánova s příkladnou a neporovnatelnou něhou a péčí starala se o tyto dva upřímné a věrné druhy, kamkoli jen noha jejich vkročila.

I besedám a plamenným, učeným jejich hovorům mnohdy a pravidlem naslouchala s utajeným dechem až hluboko do noci…

Dlela s nimi a bděla nad mladými těmi hlavami jako nad svými kuřátky, dokud nezašli znaveni přemýšlením a omámení silnou vůní letní noci na svá milá, posilňující lůžka.

II.

Na silnici, která zamyšleně vine se od Zlonic ve směru severozápadním k věkopamátné a starobylou slávou zdobené Peruci, rozkládá se zkrušený a zesmutnělý Velký Páleč se skromnými pozůstatky pevné a prostorné tvrze někdy českých pánů Hrobčických z Hrobčic.

Velký Páleč jest rozsáhlá a velmi úpravná dědina, prostírající se v širokém úvalu, kterým bezstarostně ubíhá a hrčí a klokotá potok, mostem jsa překlenut.

A na severním konci této dědiny vzhlíží k nebesům zasmušilý, starobylý, gotický kostelík Narození Matky Páně, který byl již ve XIV.věku farním.

Na jižní straně dědiny spatřuje se panský dvůr, za jehož stodolami zjevuje se nám tajemně zkrušený a v sebe ponořený kopec s troskami a sutinami kolébky nešťastného žalobce Husova, Štěpána z Pálče, českého pána.

Hradiště Pálče prostírá se v sirém zátiší, vzdáleném všeho hluku, šumu a víru světského, daleko od železné dráhy. Jakoby zapadlý jest tento zasmušilý cípek naší české domoviny. A proto není věru skoro ani podivno, že český člověk na svých potulkách českým krajem málokdy sem zabočí. Než stane-li se tak někdy přece, je to spíše čirá náhoda, než opravdové, citové přesvědčení a dychtivost a horoucnost národní.

Trosky kolébky Pálčovy nelze tak snadno spatřiti, jsouť jakoby zaklety a záhadně ukryty za zahradami a vysokými střechami hospodářských budov panského dvora. A statné, mohutné a ramenaté stromy ořechové, které vyrostly a pozvedly kosmaté hlavy své na rozsáhlých někdy valech, úplně zakrývají svými rozložitými plecemi nepatrné, vyhořelé, rozmetané ty hroby zašlé, avšak nehynoucí minulosti české.

Hradiště sivé a osiřelé nelze nám dříve spatřiti, až když se s hrudí sevřenou a duší dychtivou ocitáme u něho samotného.

Hrady, zámky i tvrze naše se svými mocnými, vysokými, hrdými věžemi, na vysokých bradlech skalních a útesech strmícími, vábí a lákají k sobě kouzelnou silou vnímavé a národním, vlasteneckým ohněm prohřáté duše českých chodců, hradiště Pálečské choulí se však a tísní bázlivě a stydlivě za dědinou.

Nepřeje si ubohá ta sirota, jak se zdá, aby po jeho bolestí zatuchlém hrobě někdo pátral a z pouhé bezmyšlenkovité a cituprosté zvědavosti rušil a surově snad znesvěcoval jeho záhadný, hřbitovní, záhrobní klid.

Jeť to věru beztak příšerný, přesmutný, rozmetený, krví hrůzně potřísněný hrob velkých myšlenek a zásad a nevystihlého světového, věčně obdivovaného hrdinství ducha i těla. Hrob dějinné síly a mohutnosti!

Tak zapadlo, osiřelo a zhroutilo se navždy, navždy rodiště velkého, nešťastného, zfanatizovaného zrádce, pána Štěpána z Pálče, a divně a tajuplně zesmutnělo i celé zdejší hradiště, jakoby na věky proklaté.

Jak krajně bolná, drásavá vzpomínka!

III.

Pán Štěpán z Pálče byl nejstarším synem českého pána Adama, někdejšího proslulého, vlastenecky prodchnutého, velmi osvíceného a pro vše dobré a krásné, ušlechtilé a národní vždy horlivě zaníceného purkrabího na Pálči, kterážto rozsáhlá, mohutná tvrz přináležela kdysi klášteru Roudnickému.

Štěpán z Pálče měl ještě čtyři bratry, kteří později ve vzniklých, rozpoutavších se bouřích husitských, nechtějíce používati svého rodného jména, pod všelikými jinakými, zúmyslně přijatými jmény zašli a na věky jaksi zapadli ve vřavě a běsné lítici válečné.

Avšak po letech se zase sešli v staroslavném, husitsky věrném, českém našem Slaném.

Jan Hus prodlévaje jako student v Praze na staroslavném vysokém učení Karlově, uzavřel s mladým Štěpánem z Pálče i Stanislavem ze Znojma věrné a upřímné přátelství. I stávalo se obyčejem, že mladý Hus, přilnuv hlubokou láskou k Štěpánovi z Pálče, přijímal vždy o prázdninách pozvání jeho a zajížděl navštívit Páleč. Zde tedy trávíval Hus radostné a povznášející chvíle se svým nejmilejším druhem.

Se Štěpánem rozohňoval se mladý Hus novým učením Viklefovým, s ním horlil pro povznesení mravů vysokého, znemravnělého kněžstva, s ním rozmlouval o zlořádech v církvi a s ním spřádal veliké a dalekosáhlé záměry do budoucna na záchranu spořádaných mravů církevních i vysvobození českého národa z neřestného jednání německých obyvatelů v městech oproti Čechům a jejich panovačné, násilné nadvlády, od níž upustiti nižádným způsobem nechtěli.

Hus se Štěpánem sedávali pod rozložitými stromy v zahradě, kde se vzájemně posilovali statky duchovými a kde je zastihla začasto mlékobarvá tvář družně příchylného měsíce, jenž byl jejich tichým, pozorným posluchačem a s napjatým zrakem sledoval vždy učená čtení dvou mladistvých, sesterských duší.

A dopisy přítele obou, mistra Stanislava ze Znojma, bývaly bohatým zdrojem a hodokvasem k duchovnímu posilnění mladých bohatýrů rozumu.

Tak plynul život dvou souladných, milujících se českých duchů…

Nikdo z nich netušil ani v největší své obrazotvornosti hrůzné tragiky, která záludně již ladila tajuplné, zrádné struny…

Rychlými kroky přiblížil se rok 1413, kdy nepřátelé smělého a odvahyplného, ohnivého kazatele v kapli Betlémské hněvně a násilně požadovali nejpřísnějšího potrestání jeho, že mužně a otevřeně vystupoval proti zlořádům církevním a lehkomyslnému a dryáčnickému, kramářskému prodávání odpustků.

Než přátelé a zastánci hrdého a přesvědčivého vystoupení Mistra Jana spatřovali jediné východisko ze stávajících zlořádů a neřestí v odstranění světských obchodů kněžstva a v přítrži mrháním a hejsováním světskými statky, jak za dob Husových nebezpečně se u vysokých prelátů rozmohlo.

Dobrý král Václav IV., přítel a ochránce Husův, zmítán byl jakoby mezi dvěma obrovitými balvany. Chtěl miláčka svého zachrániti a dopomoci velké Pravdě k vítězství.

Avšak příliv velkých událostí hnal se již jako rozkacený, burácející, vzteklý proud, aby smetl vše, co by mu v cestě bylo.

A tak smetl i předobrou a přelaskavou vůli nešťastného krále Václava, jemuž český národ zůstane za ni věčně vděčen a s láskou vzpomínati bude velké, zářivé památky milého, poctivého a dobrého svého krále českého.

Opětně ustanovil král Václav IV. komisi pozůstávající ze čtyř vynikajících a vlivných osobností českých, která by zjednala dohodu mezi Husem a jeho nejvznešenějšími odpůrci na bohoslovecké fakultě pražské univerzity.

Ale poctivá snaha Václavova zůstala marnou a jalovou.

Král Václav IV. zahořel nesmírným, spravedlivým hněvem nad podlým jednáním ustanovené komise, která pro hamižné obchodování s odpustky a pro zřeknutí se nečestného, chamtivého kramaření s duchovými statky vystoupila proti Mistru Janu Husovi a o smírném dohodnutí nechtěla ani zdaleka slyšeti. Zlovolně a nadutě odmítla šlechetného Mistra a výsostně jako neomylná vrchnost papeženců zpřetrhala nejposvátnější svazky poctivosti a křesťanského sebezapření.

Šlechetný zaburácel hněv dobrým nitrem královským, zakabonilo se chmurně čelo Václavovo a z chvějícího se hrdla vydral se mu rozhodný, vznešený příkaz:

“Nechť zavilí a zištní a prodejní odpůrci a nepřátelé Husovi navždy jsou z mých drahých českých zemí vyhoštěni. Nechť svatá naše země nenosí na hrudi své jedovaté zmije a nechť vzácnými, nádhernými plody neživí těch, kdož napojiti chtějí zprahlé rety její páchnoucí šťávou  blínu a ocúnu. Vyděděnci nechť jsou zváni ti, kdož drásají a rvou nám srdce z hrudi po způsobu supů lačných a hladových a znamení Kainovo nechť vryto jest na věky v zlomyslná čela svárlivců a zpupných nepřátel našeho předrahého, ušlechtilého a důstojně hrdého národa českého.”

Král náš domluvil… Podepřel svou milou hlavu v unavené dlaně…

Nikdo v okolí králově ani nehlesl. Vše v ustrnutí zněmělo a zmrtvělo.

A po dlouhé přestávce král Václav IV. vstal a přešed hřmotně několikráte síní královskou, znovu zakabonil jasné a vážné čelo své a pravil:

“Štěpán z Pálče, český pán, a Mistr Stanislav ze Znojma, někdejší přátelé a zastánci snah našeho velikého Mistra Jana, nechť jako nepřátelé vlasti a zrádcové české věci a českého lidu vyvezeni jsou daleko za hranice a nechť kosti jejich nespočinou klidně v mateřském lůně nádherné, milené, požehnané naší domoviny.”

Václav ukončil příkaz svůj a zašel v komnaty své…

Pán z Pálče a Mistr Stanislav ze Znojma opustili záhy potom vlast českou a s hanbou uchýlili se do záludné ciziny.

Jen divý hněv zasoptil v jejich ztemnělých, bludných duších a černá, hrozivá pomsta splývala proudem z jejich retů…

Na mistra Jana snesla se mračna zákeřné, nezdolné pomsty…

IV.

Za těchto rozjitřených dob uchýlil se náš velký Mistr Jan Hus na Kozí Hrádek v bechyňském kraji.

Co tu vzpomínek zašumí a zaševelí upřímnou českou hlavou!

Zde posvátná jsou místa, kamkoli noha kráčí.

V nádherném stromoví ukryto a ztajeno jest místo pobytu Husova, zvoucí k sobě každého dobrého Čecha, odchovaného vznešeným, svatým odkazem Husovým…

Veliký reformátor církevní své doby zvolil si na radu krále Václava IV. za pobyt svůj Kozí Hrádek, aby nestal se příčinou dalších a větších nepokojů.

Tenkráte držitelé Kozího Hrádku, pán Jan z Oustí a manželka jeho paní Anna Mochovská, nejenže poskytli Mistru Janovi s největší radostí skrovného útulku na svém milém, dumavém sídle, nýbrž starali se ještě vším způsobem, aby výmluvný, ohnivý kazatel Betlémský tu v ničem újmy netrpěl a v nerušeném klidu trávil tu dny svého požehnaného života, než bude mu lze vrátiti se zpět do věžaté, královské Matičky Prahy a rozsévati tu i nadále vzácné křesťanské símě učení svého v úrodnou, dobrou půdu svých věrných Čechů.

Ale ani na Kozím Hrádku neustala kazatelská činnost Husova. Kázal všude, kde jen poněkud měl posluchačů.

A jak radostí plál a zářil jeho zrak, když patřil na ty prosté zástupy českého lidu, rozeseté po stráních u Kozího Hrádku, jak vnímavě a dychtivě naslouchaly slovům jeho!

Srdce Husovo ještě bouřněji zabušilo a zraky hořely mu magickým svitem, když velký učitel náš zřel, jak matky z lidu dostavují se na jeho kázání i s nemluvňaty, jako by chtěly, aby jeho zlatá, nebeská slova v nejútlejších srdcích jejich něžných miláčků zapustila živné, svěží, zdravé kořeny.

A nejen z blízkého okolí, ale i z dáli povozem i koňmo lidé se dostavovali na travnaté stráně u Kozího Hrádku, aby slyšeli z úst vznešeného, zaníceného kazatele odkaz matky Pravdy, pro kterou později nalezl hroznou mučednickou smrt v mocných, lačných plamenech osudné hranice kostnické…

Tak kázal Mistr Jan Hus pod “velkú lipú v lese u hradu” svému českému lidu vesskému.

Po smrti šlechetného příznivce svého, pána z Oustí, opustil Hus útulný kouteček českého hradu, tento náš památný český Wartburg, a po krátkém pobytu v Praze odebral se na hrad Krakovec, kde požíval skvělého pohostinství u pána Jindřicha Lefla z Lažan, velice oblíbeného českého pána u krále Václava.

Zde setrval Hus až do 11.října léta Páně 1414, načež odtud na selském voze, provázen jsa českými pány, Janem z Chlumu, Václavem z Dubé a Jindřichem Lacenbokem, do Kostnice se odebral.

Ve zdech Krakovce nalezla tehdy drahá postava Husova klid posledního útulku po dlouhou dobu.

Tu pod širým nebem v polích kázal Hus lidu svému naposled. Na hradě Krakovci prožíval Hus sklonek svého pobytu v milené české vlasti.

V objetí nemluvných zdí hradních sepsal velký Mistr náš i obranu proti spisu obžalovacímu a nakonec i v nejposlednějších dnech písemně zanechal nám dojímavé loučení se svými přáteli a věrnými stoupenci, dříve než odebral se na mučednickou hranici kostnickou, jejíž kouř dusí ještě i nás po tolika staletích!

Však marně hluší skřek, marně znějí slova klatá, vždyť nám vždy bude za bouře i klidu zářnou hvězdou jen svatá osoba Husova…

V.

Do Kostnice ubíral se i dávný, upřímný přítel Husův, nyní zavilý a úhlavní nepřítel jeho a veliký žalobce všeho, co by jen od Husa pocházeti mohlo – Štěpán z Pálče.

A se Štěpánem nerozlučně a úzce spojili se Michael, pražský farář od sv.Vojtěcha, zvaný povšechně de Causis, jakož i biskup Jan Železný z Litomyšle.

Zrádný žalobce Husův, pán Štěpán z Pálče, zrovna tak jako obžalovaný Mistr Jan Hus nevrátil se však z dálné, zasmušilé Kostnice do zarmoucené, bolestně zraněné vlasti české.

Štěpán z Pálče, farář Michael de Causis, několik prelátů z českého duchovenstva a přečetní němečtí mistři, kteří se za přiznání tří hlasů národu českému na vysokém učení pražském králem Václavem IV. surově a krvavě Mistru Janu Husovi pomstíti chtěli, byli také hlavními žalobci a korunními svědky proti Mistrovi.

Na základě falešných a lstivých svědectví těchto zákeřných nepřátel byl Jan Hus odevzdán na smrt světskému rameni.

Čechie zakryla si hrůzným studem ušlechtilou, jemnou svoji tvář a zahalila krásnou, laskavou hlavu svou v černý, těžký smutek.

Nivy české zatruchlily a hvozdy naší domoviny zapěly nejlkavější chorál bolu a žalu nad největším svým synem…

Jen bezcitná, potměšilá Msta smála se radostně nad svým výkonem…

Jako kdysi Jidáš zradil Krista, svého Mistra a Pána, tak zradil Štěpán z Pálče svého nejvěrnějšího a nejupřímnějšího přítele. Jako Jidáš přišel Štěpán úlisně a sladce k odsouzenému již Husovi do temné kobky žalářní, aby ho v poslední chvíli přemluvil a zločinně poznovu zradil.

Potichu, jako zákeřná šelma sestupuje Štěpán do temna žaláře, šalebně chvěje se již novým vítězstvím nad někdejším důvěrným svým přítelem.

Odemyká zvolna dveře zatuchlé, zavlhlé, zachmuřené kobky a vchází jako zvrhlý zlosyn k Mistru Janu Husovi.

A maje oči plné řemeslně vytvořených slz, přistupuje blíže k Janovi.

Mistr Jan jako světec povstává a ve své nezměrné lásce a důvěřivosti v posvátné city přátelství vítá svého zrádce a zhoubce.

S jemným citem rozbolestněné duše táže se pak Štěpána z Pálče:

“Zdali sám přicházíš ke mně, dobrý příteli, nebo snad tě sem ke mně zúmyslně posílají?”

“Ó, Mistře Jene, přicházím sám od sebe k tobě, abych tě zachránil,” potutelně a hnusně lživě vece pán Štěpán z Pálče.

A rozplakav se pojednou, počal dokonce Mistra Jana líbati a nad ním ďábelsky lkáti.

Hus v něžné, měkké své duši dále se dotazuje:

“A čeho sobě žádáš ode mne, milý a drahý Štěpáne, abych před smrtí svou pro tebe učinil? Či snad zprávy mi přinášíš k mé nadzemské pouti z drahé nám otčiny a naší milované, staroslavné mateře Prahy?”

“Ni jedno, ni druhé!” úlisně a potutelně odpovídá Štěpán.

“Než jedno chci přece od tebe. Odvolej vše, Mistře Jene, v poslední chvíli a zachraň život svůj před hanebnou smrtí.”

A v této hrozné chvíli znovu se nad Husem rozplakav, počal ho jako skutečný Jidáš zrádně líbati a přátelsky celovati.

Ten dobrý, přešlechetný, velký trpitel mu ještě i nyní věřil, rozplakav se sám hořce a bolestně a upřímně líbal svého zakukleného zrádce, bídného zlosyna a padoucha!

Potom nabyv zase rozvahy a uklidnění duševního, promlouvá ke Štěpánovi:

“Zdali pak se domníváš, milý Štěpáne, že odpřisáhnutí, odvolání a zapření jest snad lepší a vzácnější nad hanebnou smrtí na hranici? Obé je hanebné. I smrt na hranici i odpřisáhnutí a odvolání velkých, svatých zásad, pro které jsme horovali, žili a životy věnovali, nad nimiž nám srdce hořela a plála svatým ohněm nadšení a kterými rozohňovali jsme duše své pod jabloněmi a hrušněmi každé prázdniny ve vaší spanilé a čarovné zahradě na Pálči. A to vše nyní bych měl odvolati a zapříti, to vše hanebně a malomyslně odpřisáhnouti? Nikdy toho, drahý Štěpáne, neučiním. Věz, milý druhu, že odpřisáhnutí a zapření zásad svatých a krví zpečetěných je horší, nežli smrt na hranici. Neodvolám, neodpřisáhnu! To poslední a rozhodné jest slovo mé. Rci katanským soudcům mým, že Hus, věrný české matky selky syn, milující syn vlasti své a dobrý učitel národa svého českého nikdy ničeho neodvolá, aby zapřel sebe sám a poskvrnil život svůj těmi, proti nimž houževnatý a spravedlivý vedl boj až do dnešní hrůzné, bolestné chvíle!”

Hus domluvil…

Poznovu pak líbal svého Jidáše a opět hořce se rozplakal.

Potom Štěpán z Pálče se jako lstivá šelma odklidil, aby poslední scénu velké tragedie hanebně dohrál.

Dohrál tragedii velký, věčný zrádce velkého Mistra, jenž po nejhroznějších útrapách dokonal svatý život svůj na hranici a popel jeho hozen posupně do Rýna, aby věrní Čechové nemohli jej vzíti s sebou do milé, smutné domoviny.

Avšak ani Štěpán z Pálče nevrátil se již do vlasti Čech. Věděl předobře, že by v Čechách smrti spravedlivé a zasloužené jistě neušel.

Tenkráte ještě v českých žilách proudila pravá, svobodná, neslužebná krev, která dovedla ztrestati zrádce národní. Tehdy v myslích českých trůnilo sebevědomí a hrdost, bohatýrský rozum po předcích zděděný a cizáctvím nezkoprněl ještě český duch, aniž stal se nevolníkem mocných, surových utlačovatelů a krvežíznivých dusitelů svého života, jenž slávou plnil celý tehdejší svět.

Tenkráte dýchala naše rajská vlast duchem bohatýrů a svobodná, nespoutaná paže dovedla usmrtiti každého prodejného padoucha a bídníka.

Štěpán z Pálče jako štvaná zvěř, se znamením vlastizrádce na svém čele, rozrušen nad svým ohavným činem, odejel jako prchající vrah potajmu, v přestrojení a pod cizím jménem, velikou oklikou přes Rakousy a Uhry do Polska a zajel až do Krakova, kdež se stal kanovníkem a odtud jako vyděděnec a vyhnanec s přijatým, cizím jménem pilně sledoval osudné a hrůzné následky hranice Kostnické.

Divé plameny její roznítily světový požár. Zkrvavělé nebe shlíželo se v potocích krve a v jásotu skvělých vítězství slunila se velká, nehynoucí Sláva Čechů a ozářená korunou zázračných, nesmrtelných a nevyrovnatelných hrdinství velkých bojovníků a nepřemožitelných vojevůdců Jana Žižky z Trocnova a z Kalicha a Prokopa Velikého, svaté vždy paměti, spočinula smírně a spokojeně ve stínu husitských sudlic a palcátů.

A stařičká, dobrá zemanka na úsměvné kdysi tvrzi Pálečské, když dozvěděla se o bídném, zrádném činu nejstaršího syna svého Štěpána, odešla navždy z tvrze a zmizela ve světě z hanby a lítosti nad svým proradným, nešlechetným synem, jenž oblékl se v rouchu Jidášovo, aby zradil přítele i vlast.

Šlechetná matka a hostitelka Husova zemřela v širém, neznámém světě z lítosti a bolu nad velezrádným činem Štěpánovým a také i ze žalu nad krutou, hroznou smrtí svých druhých čtyř synů, upálených na náměstí v královském, kališnickém městě Slaném…

Tragedie zrady a pomsty schylovala se již pozvolna k svému zakončení.

VI.

Žižkova smrt a krátce trvající vzpoury a rozmíšky mezi Tábory a Sirotky, jimž velel nejvyšší polní hejtman pán Kuneš z Bělovic, naplnily pány podobojí novou nadějí a novým duchem, doufající v opětné smíření s králem Sigmundem.

Proto také po marných vyjednáváních o článcích víry mezi Pražany a Tábory učinili páni podobojí spolek s Pražany a pod vrchním velením Sigmunda Korybutoviče pokusili se poznovu o přemožení a zdolání rekovných bratří Táborských, aby pak v zemi české podle vlastní vůle a vlastních libůstek jakýs takýs pořádek zjednali.

Tak tedy došlo počátkem roku 1425 ještě jednou k bratrovražedné válce mezi Pražany a Tábory, která nanovo napojovala zpustošenou naši vlast českou krví.

Znovu zmírali v úporných bojích a zápasech synové drahé české země a proudy krvavé rozlévaly se po dědinách i městech.

Rekovní Táboři dobyli nejprve Litomyšle a Vysokého Mýta v kraji chrudimském, pokusili se o dobytí Prahy a posléze v dubnu léta Páně 1425 zamířili ke královskému městu Slanému, které drželo při vojsku Pražanů.

Táboři jako neohrožení lvi dobývali Slaného. Krev jejich tekla proudy před branami městskými.

Tu posléze po úporném a usilovném náporu dobyli tito čeští bohatýři městských bran a vnikli vítězně po krvavém odporu Slánských do města.

I vznikla tu krutá, příšerná, bezohledná, bratrovražedná seč a řež.

Vždyť Čecha přemohl jen zase Čech. Toť od stara bylo povždy pravidlem a zůstalo jím až na naše dny.

Obhájci města, pokud byli ve zbroji, byli porubáni a ti, kdož zavčas utekli do domů a jich sklepů, byli záhy vypátráni, schytáni a spoutaní přivlečeni na náměstí slánské.

Zde pořídili vítězní Táboři narychlo obrovskou hranici do velikého okruhu. Hranice vztyčena byla jen z polen dříví a velkých snopů slámy. A nešťastníci, schytaní po domech a sklepích, přivlečeni sem, aby nalezli hrůznou, truchlou, děsnou smrt v rozvášněných plamenech.

Hranice dříví a slámy jako věchet byla potom ze všech stran zapálena.

Když pak vyšlehly mocné plameny kolkolem spoutaných nešťastníků, ozval se jejich hrůzný, zoufalý, srdcelomný křik a nářek celým slánským náměstím.

Smrtelný řev a ryk zařezával se bolestně a pronikavě až do kostí, že lidé zacpávali si uší svých a zakrývali do chvějících se dlaní zděšené tváře své před děsným, krvavým, přetruchlivým tím divadlem.

A v této hrůzostrašné, ohnivé scéně jeden z Táborů, kteří jako nezdolná hradba stáli kolem planoucí hranice, divě a neohroženě vskočil mezi odsouzené nešťastníky…

“Vrať se, bratře náš!” zvolali naň okolostojící Táboři.

“Zůstanu u svých drahých, nešťastných, rodných bratří. Neviděl jsem jich plných, dlouhých osm let. Tuhle ti tři spoutaní nešťastníci jsou moji vlastní, milení bratři. Naší děsnou, hrůznou smrtí bude snad bohdá smyto a splaceno veliké, ohavné provinění našeho nejstaršího, pátého rodného bratra, nešťastného, navždy ztraceného a prokletého Štěpána z Pálče…”

Dořekl a skokem byl u svých tří bratří, které vášnivě objal a naposled celoval.

Okolostojícím Táborům stydla v tepnách krev a bolest nad krutým osudem bratří zabořila se s plnou hořkostí a ostrostí do úhledných, mladých tváří…

Hrozné plameny a přehustý dým zahalily ve svém smrtícím objetí ubohé nešťastníky.

Utichla navždy slova a zhasla na rtech hrůzou zsinalých, odumřel ve výhni nářek a vzlykot…

Zapadl, zhasl život, domřel křik a poslední dech s chropotem vydral se z mladých, zkomírajících hrdel…

Jen divé, nezkrotné, rozvášněné plameny ještě dlouho vítězně a hrdě plály na zbytcích bujarého kdysi života a velkých, světoborných snů smělých hlav…

Husitům zůstal pak pokořený Slaný věrným až do bratrovražedné, tragické bitvy u Lipan léta 1434.

Než i v pozdějších ještě dobách kališníci slánští činně se vždy účastnili všech velkých událostí v české zemi. Zvláště pak slavný a rekovný bohatýr národní, náš nesmrtelný Jiřík Poděbradský, město Slaný velice si oblíbil a jemu i vzácně milostí svou královskou vezdy nakloněn byl, začež věrní, husitští občané slánští odvděčili se mu tím, že na čelných místech postaviti dali sochy tohoto rekovného krále, které zříme v městě Slaném až podnes.

A když husité ze Slaného po krvavé exekuci odtáhli, spěli potom k zemanské tvrzi Pálči, chtějíce ji srovnati se zemí, aby i toto nešťastné, neblahé, osudné jméno Páleč navěky vyškrtli z dějin českých a vyhladili i tvrz Pálečskou z české půdy, ale životy čtyř rodných bratří Štěpána z Pálče byly jim dostatečnou obětí a skvělým, usmiřujícím výkupným.

Tvrz Pálečská vzata byla na milost hrdých Táborů. Nízké neznaliť nikdy msty…

VII.

Řada let uplynula od doby, kdy na náměstí slánském rudé plameny hltavě strávily kosti čtyř rodných bratří z tvrze Pálečské až na několik hrstí popela.

Od toho času tvrz Pálečská úplně zpustla… Byla neobydlena.

Dobrá matka, zemanka česká, paní tvrze Pálečské, když zvěděla, jak krutému a hroznému osudu propadli její drazí čtyři synové v královském Slaném, zesmutněla hluboce v duši své a nezměrným žalem zatruchlilo její ušlechtilé české srdce, bijící horoucími city pro syny a pro českou vlast tolik zmítanou nesváry a rozpory, které jako černé, zachmuřené chlumy hrozivě skláněly se nad českým lidem…

Zbělel nad sníh zemančin vlas a drásavý nepokoj zalil smrtícím jedem ustaranou její hruď…

Šílela bolestí a děsivé stíny provázely ji, kamkoli se jen obrátila. A nikde, nikde nebylo útěchy pro krvácející srdce mateřské.

Jenom ty jabloně a hrušně na zahradě hovořily v šumu lupení o věčném, poctivém přátelství Husově k zrádnému Štěpánovi…

A tento každodenní hovor starých štěpů bodal jako nabroušená dýka do celého nitra Pálečské české zemanky.

Jako štvaná laň prchla za noční tmy, sama, bez průvodců a bez ochrany, s nejžhavější bolestí v zlomené své duši do pustého, zmlklého kraje, aby se nikdy již nevrátila do rozkošného, líbezného sídla svého.

Odešla zarmoucená, šílená matka do nevlídného kraje, jenž brousil meč ke krutým zápasům a krvavým hodokvasům pod vlastními střechami…

Nikdo již nespatřil bodrou, laskavou a štědrou zemanku z tvrze Pálečské. Zmizela navěky.

Páleč nepříslušel od této truchlivé chvíle nikomu a nikdo se oň vůbec ani nestaral. Jenom praubohý, chudý, zemědělský lid v ratejnách pálečských měl svůj nuzný, bídný příbytek a útulek před nevlídnou tváří všemocného, rozmarného času.

Tak pustla a scházela tvrz, starobylé sídlo českých pánů a rodiště velkého, mstivého, zlořečeného zrádce velkého českého bohatýra ducha a srdce.

Tu kdysi na samém již sklonku léta, když celý kraj znaveně se chystal k odpočinku a zvolna zavíral své měkké, sladké oči, připloužil se na tvrz Pálečskou sešlý, ztrmácený, neznámý pocestný.

Ustaraný a zasmušilý tento poutník zavítal sem, když večerní závoj zahaloval do tkaniva svého zapomenutý již kousek české země.

Hlavu starého, vetchého toho pocestného pokrývalo pozdní jíní a sníh v dlouhých proudech rozléval se starochu po ramenech. Ošumělý, dlouhý plášť halil zchřadlé, sešlé tělo a dlouhý, stříbrem prokvetlý vous splýval poutníku na vpadlou hruď.

A chvějící pravice podepírala se o silnou, beztvárlivou hůl, jakou vídati lze u nuzných pocestných. Zaprášené opánky celovaly znavené nohy. Jakási torba byla přehozena přes plece starochovy.

Jen oči poutníkovy byly dosud lesklé a pichlavé a z hlubokých důlků jejich vyzařoval jako z tůně podivný, tajemný svit a šířil kolkolem jaksi stísněný, bodavý, nepříjemný pocit.

Avšak jakási čarovná touha, nevyslovená a zahalená podivným tajemstvím, oživovala slabé tělo starcovo a dodávala mu poslední svěžesti a hybnosti.

Jakoby osudnými Erinyemi poháněn a pronásledován, zaměřil neznámý poutník k ratejnám při tvrzi Pálečské.

A vzbudiv soucit svým stářím a chudobným svým úborem u dobráckých, nuzných, pracovních lidí, byl přijat v okruh jejich.

Osvěživ a posilniv se pak dodaným soustem černého chleba a kouskem ovčího sýra, pomalu se starý, vetchý ten poutník rozhovořil.

I zvolna i opatrně mluvil…

Vyprávěl zdlouha a široka důvěřivým a zvědavým těm lidem v nízkých, zpustlých a místy pobořených ratejnách o svých dalekých cestách v cizině i v české zemi, kořenil vypravování své mnohými podivnými a velmi zajímavými událostmi a dodal, že by rád se dozvěděl ještě podrobností o někdejších držitelích tvrze Pálečské, kde prý dle doslechu na cestách býval kvasný život a plynul v rozkoši a spokojenosti, jakému prý nebylo hned tak rovno.

“A byla prý na zdejší tvrzi velice hodná a štědrostí a pohostinností daleko široko proslulá zemanka. Velmi rád bych se dověděl,” chytře a nenápadně dodal vetchý stařec, “kampak asi se odebrala vznešená ta matka a česká paní i se svými syny. To zajisté snad asi přesídlila v dobách rozrušených a rozvášněných na jiná klidnější a bezpečnější místa,” připomněl stařec nakonec.

Tu dobrý jeden starší muž uchopil se s plnou vážností a s jakýmsi náhle probuzeným vnitřním zanícením slova a počal pozorně a utajeně poslouchajícímu starému poutníku vypravovati přesvědčivě a bez veškeré strojenosti:

“Ano, žila asi před dvacíti lety na zdejší tvrzi velmi hodná a dobrá česká paní zemanka se svými čtyřmi syny. Pátý, nejstarší syn, jménem Štěpán, poskvrnil navěky čest své proslavené, poctivé, české panské rodiny. Stal se bídným, hanebným zrádcem svého nejlepšího přítele a druha z mládí. Ještě sám se dobře pamatuji, jak mladí ti jinoši sedávali pod jabloní nebo hrušní a čítali v knihách na zahradě až dlouho, dlouho do noci. A úctyplná paní zemanka bděla nad nimi a starala se o ně jako o nedospělá robata. Nu, a potom stal se ze Štěpána tvrdý a nemilosrdný žalobce proti nejupřímnějšímu příteli Husovi. Ano, dokonce zrádný ten Jidáš přišel k odsouzenému a zmučenému Husovi žalářováním, hladověním a těžkými okovy do jeho žalářní kobky a tam nad dobrým naším Mistrem úlisně lkal a se dokonce v bídné své přetvářce nad ním rozplakal. Jaký to ohavný zrádce a neporovnatelný bídník! Však také asi někde ničemně a špatně vzal za své. Od doby jeho nejhanebnější zrady pod sluncem nebylo o něm ničeho slyšeti. Skončil někde prokletý život svůj asi velmi truchlivě. A právem. Potoky a řeky krve bylo kvůli němu prolito. A samá naše česká krev! Bídník, zůstane navěky zapsán na listech českých dějin velmi černým písmem. Všaktě jeho všichni bratři odešli odtud, někam do světa, aby se nemusili hanbiti za vlastního bratra, zrádce a vraha…”

Domluvil prostý ten dělný člověk.

Pocestný staroch sotva dýchal a rozbrázděné jeho čelo přečetnými vráskami zachmuřilo se jako mračny zaplavené nebe. A okem šlehl hrůzný, zlověstný blesk…

“A cožpak se stalo se stařičkou zemankou z Pálče?”

“Ach, nadarmo vzpomínat! Stařičká, šlechetná ta duše odešla z těchto míst také z nesmírného žalu nad krutou, hrůznou smrtí vlastních svých čtyř synů,” vážně a pomalu vysvětloval dělník z ratejny neznámému poutníkovi.

“Cožpak zemřeli?” dotazoval se s velikým zájmem a dychtivě starý poutník.

“Ano, všichni čtyři najednou zemřeli. Byli upálení na náměstí ve Slaném, když husité vtáhli do města a palcáty a sudlicemi nemilosrdně rubali své zavilé a zákeřné nepřátele a protivníky kalicha. V plamenech a kouři zahynuli pak ti, kdož se skrývali ve sklepích a komorách. Husité vzali nad štváči a zlořádníky krutou pomstu a odvetu za nešlechetné činy a jednání.”

Chudý člověk s několikerým pokývnutím hlavy jako na dotvrzenou ukončil své smutné, bolestné vypravování.

Tu starý, bělovlasý a stříbrovousý poutník se náhle rozplakal pláčem srdcervoucím a zoufalým nad truchlou a tak zdrcující zprávou.

A když se vyplakal, prosil zkroušeně a dojemně, aby ho nechali na těchto smutných místech přespati, nazítří zrána že půjde zase dále na své trudné, trnité pouti širým světem.

I stalo se podle přání a prosby jeho.

Sešlý, starý poutník noclehoval na tvrzi Pálečské naposledy. Byla to věru čarodějná, zlověstná noc, která sklonila svou vášněmi a hněvem obtíženou hlavu nad starobylým Pálčem…

VIII.

Tísnivé a zmalátnělé dusno tajemné noci tížilo zemi i vzduch. Nebe vzalo na bedra svá olověnou šeď, která táhla klenbou jeho jako ohromná plovoucí loď.

Šeď pomalu zčernala jako smolný var a zvolna šinula se na štíty vrcholků a chlumů, zabočila za temné bory i háje a sklonila se posléze nad plání rybníků.

Tmavá noc zírala zpytavě v tichá údolí, která rozespale někdy otevřela něžné svoje zraky.

Tak klidně zatím a pomalu skládala chmurná, podivná, tajuplná noc svůj černý háv nad odumřelým krajem.

Jen od štítů střech zasykala časem svíravá a mrazivá píseň škaredých netopýrů.

A když vše obestřeno bylo již tmavým pláštěm a černá oblaka se jako hradby srazila, zahučel a zahvízdal vichr a zadul v dravém letu.

Potom počaly zářný koncert blesky a noční bouře kouzelné hned v struny zahrála. Rachot zazvučel jak břesky cimbálů a světlem pronikavým a ostrým křižovala se předrahá, trpělivá matka země.

A rachot od temných hvozdů hnal se jako posedlá změť dále, zkalil hladiny vod a zasedl na konec kdesi na čelech hor a pahorků.

Než ve chvíli se blesky rozzářily a hromové údery s dunivým hřmotem valily se kolem staré, zadumané tvrze Pálečské.

Déšť divým proudem napájel zprahlé rety niv a polí a zatvrzelé hromů burácení s plesnou písní kvačilo v pustou, roztrudněnou dál, aby své vřískavé a hlučné akordy se sterou ozvěnou sneslo k dolinám a chaloupkám.

Zlobný, rvavý vichr na stráních již deptal divě stromy. Lesy dumné hořely v rudém plamenu a v chmurné dáli zvučel a ječel zkázonosný hukot.

Byla tajuplná, podivně smutná, bouřná noc…

Přešla půlnoc…

Tu za temné, zesmutnělé noci vyšlehl na tvrzi Pálečské jako obrovský jazyk zlomocný oheň. A v krátkém okamžiku zachvátil celé stavení její.

A z hořících budov jako šílenec vyběhl náhle neznámý starý poutník, ale chudý lid z ratejn zburcován ze spánku zlověstnými plameny v příšerné té noci se mylně domníval, že jest utíkající postava nejspíše nějaký lotr a zločinec, který odvážil se přijít zapálit jim střechu zrovna nad samou hlavou.

Chytli jej velmi záhy a přivlekli jej nazpět k hořící tvrzi a přes veškeré úpěnlivé prosby a hrozby jeho, vhodili jej nemilosrdně a s hrozným láním a klením do zuřících, zběsilých plamenů. V žhavém, lačném jícnu jejich starý, sešlý poutník ten bídně a s kletbou zahynul.

Bylo to sám zrádný Štěpán Páleč, český pán a kdysi nejlepší druh Husův…

Dokonal smutně, ale zaslouženě za svou nízkou, hnusnou zradu. Tak truchlého a bolestného osudu dostalo se za poslední úděl hanebnému zrádci.

Černý skutek došel své spravedlivé a hojné mzdy.

Od této žalostné chvíle, kdy kosti Štěpánovy na popel a prach byvše spáleny, odpočívají truchle v troskách a rumu vlastního rodiště, ponořilo se okolí pálečské v smutek a bol.

Truchlé rumy a sutiny neoživnou již nikdy k dalšímu, novému, smavému životu.

Jen smutné příšery vznášejí se nad nešťastným tím místem, které samy štítí se dotknouti se neblahé té půdy, z níž vyrostly a divně zkvetly jen otravné, zradou ohavnou zapáchající blíny a náprstníky.

A někdy šlehne z rumu a sutin tvrze Pálečské i tmavorudý plamen. To neplane, ani nehoří bájné snad hradní zlato, ale plápolá lidská krev. V rudých plamenech jejích zříti lze postavy lidské a k sluchu doléhá úpěnlivý lidský pláč a dojemné, srdcervoucí kvílení…

Tak zapadlo a zesmutnělo navždy rodiště velkého, nešťastného, pobloudilého zrádce Husova, pána Štěpána z Pálče.

Chmurné a zkrušené jest místo, které vítalo a hostilo a tak rádo poslouchalo nejvzácnějšího a nejdražšího vlasti naší syna.

(z knihy povídek “Z husitské epopeje”)

Ohodnoťte

5/5 (1)