František Michálek Bartoš (1889-1972) byl významným českým historikem, archivářem a vysokoškolským pedagogem. Rozvíjel odkaz Františka Palackého a bojoval za jeho pojetí českých dějin. Názorový a ideový spor o Husa a husitství se známějším a protěžovanějším historikem Josefem Pekařem mu mnohokrát způsobil těžkosti a problémy. Zároveň si jako přeběhlík od katolické církve k církvi evangelické zažil v době první republiky spoustu ústrků ze strany lidové, která tehdy byla velmi vlivnou stranou. To, jak později Bartošův život změnil komunistický převrat, již s Jiráskem nijak nesouvisí; Bartošův prvorepublikový příběh – i když zprostředkovaný v deformovaných padesátých letech – je však (s nutným nadhledem) jedním z dalších osobních svědectví, jaký měl Alois Jirásek charakter a jak se snažil pomáhat i mladým. F.M.Bartoš o tom napsal v níže uveřejněném článku, který vyšel v Křesťanské revue č. 20/53. Článek je nově doplněn nalezenou korespondencí v Jiráskově pozůstalosti.
MISTR JIRÁSEK V BOJI O HUSA A HUSITSKOU TRADICI V LETECH 1921-29 (1953)
V životě A.Jiráska znamená nepochybně vrchol několik z posledních let jeho života, léta 1917-21. Propůjčil tehdy v květnu 1917 autoritu svého jména manifestu českých spisovatelů, smělému tomu protestu proti rakušácké politice většiny českých poslanců, který zahájil rozhodný obrat v domácí politice národa, za první světové války. O rok později, 13.dubna 1918, v jedné z nejtěžších chvil války, přečetl slavnostní přísahu národa, že zůstaneme, kde jsme stanuli, věrni v práci, věrni v utrpení, věrni až do hrobu; že vytrváme, dokud nezvítězíme, vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa. Když potom dovršil v srpnu 1921 sedmdesátku, byla oslavena všemi vrstvami národa, který se vděčně skláněl před mužem, jenž v tichém ústraní vytvořil dílo, připomínající největší výkony doby národního osvobození, dobyl si jím v národě zcela ojedinělé mravní autority a mohl se proto ve velkých dnech odboje stát mluvčím národa před očima celého světa.
Ale v té chvíli začaly již padat na tento život, který po zásluze užil tolik slunce, těžké stíny.
Veřejný život, do něhož byl stržen, málo svědčil tvůrčí práci, jež by byla naopak potřebovala čím dále tím více klidu a soustředění. “Husitský král”, jehož první díl byl velikou událostí let války, vázl, až uvázl. To byl i zhoubný čin zákeřné choroby, jež začala užírat kořeny statného, horácky odolného těla. A k tomu přistupovala každým rokem stoupající sklíčenost z neutěšeného vývoje národní situace, jak ji přinášela republika. To vše zastíralo chmurami poslední léta Mistrova a činila ho bolestně citlivým.
Teprve ponenáhlu vynikala hluboká proměna duchovní, jaká nastala v naší veřejnosti po převratě hlavně připojením Slovenska k českým zemím. Před válkou byla u nás kulturní reakce na nezadržitelném ústupu. Po válce mohla se opřít o vlivnou stranu lidovou i ĺudovou, kterým obecná únava poválečná dopomohla k takové moci, že s nimi musila počítat každá vláda. Tu nastaly skvělé časy pro vlastenecký klerikalismus a antisocialismus zažehnávající řešení naléhavých otázek hospodářských i církevně-politických posvátnými prý ohledy na potřeby národní jednoty, jak se jejich představitelem stal Josef Pekař.
Byl od války horlivě činný v denním tisku, v Národní politice a Národních listech, a od r.1920, kdy dostal při volbě prezidenta republiky několik demonstrativních hlasů, byl i vážným kandidátem pravice na hodnost hlavy státu. To ho pak strhovalo čím dále tím více napravo, až se stal, jak psal tisk lidové strany, ozdobou katolické literatury. Jeho schopnosti a touhy posedly od mládí vzor a sláva největšího historika našeho a zároveň Otce národa. Nyní, s dosažením padesátky r.1920, cítil, že pro něho udeřila rozhodující hodina a vzepjal se k horečné činnosti, aby se stal novým Palackým. A to znamenalo při jeho povaze a v této situaci útok na Palackého, na jeho pojetí našich dějin, které vidělo jejich vrchol v husitství a reformaci, kdežto v pobělohorské protireformaci údobí největšího národního úpadku. V tom duchu podnikl Pekař 1920 obranu kultu Nepomuckého a r.1924 i největšího hanobitele husitské revoluce Eneáše Silvia a vzápětí nato i prudký útok na největšího hrdinu revoluce Žižku.
Tyto obrany i útoky mířily arci výše, ale zasahovaly plnými trefami také A.Jiráska.
Jeho vrcholná díla byla psána na obranu a v duchu Palackého a byla proto od počátku předmětem neustálé prudké palby katolického tisku. Ten tisk se stal v republice velkou mocí a dostal nyní v Pekařovi a jeho škole, v jeho četných univerzitních žácích, skvělé spojence. To skličovalo a bolelo a přispělo nepochybně k tomu, že poslední dílo Jiráskovo, jímž se vzchopil k poslednímu mocnému rozmachu, zůstalo tragickým torzem, a že mohutná postava, jež připomínala vysoké jedle jeho rodného horského kraje, podlehla zkáze ještě před dosažením osmdesátky. Toť zhruba ovzduší, v němž prožil Jirásek poslední léta života. V nich jsou psány listy, které zasluhují nepochybně otištění již proto, že se v nich odrážejí strasti a stíny jeho životního západu.
Bylo to někdy v r.1915 či 1916, za světové války, kdy se mi dostalo poprvé a naposledy v životě cti promluvit s Mistrem Jiráskem.
Přišel odpoledne do studovny knihovny Národního muzea, kde jsem pracoval o soupise tamních rukopisů, vypůjčit si Höflerovo vydání korespondence Albrechta Achillea, kterého potřeboval pro “Husitského krále”, a usedl proti mně, čekaje na knihu. Úředník se však vrátil se zprávou, že knihovna díla nemá. Zdálo se mi to neuvěřitelným, i poprosil jsem, aby posečkal, že knihu najdu. Ale hledal jsem marně a vrátil se sklíčen a s omluvou. Zdá se, že to zmírnilo Mistrovo rozmrzení; vlídně poděkoval a odešel. Nezvěděl asi nikdy, kdo jsem, ale po několika letech jsem se dozvěděl od něho samého, že mu nejsem neznám. Z jara r.1921 vydal Pekař pověstné Tři kapitoly o sv.Janu Nepomuckém a dosáhl jimi neobyčejného úspěchu. “V akademických kruzích,” řekl mi brzy po vydání knížky Jul.Glücklich, “zvítězil Pekař úplně.” To byla přímá výzva každému historikovi, jemuž nebyl lhostejný odkaz Palackého. Mně zněla tím důrazněji, že prof. V.Novotný, jehož slovo bylo by padlo na váhu nejspíše, neměl ani chuti ani kdy na srážku s Pekařem, kdežto já dostal právě na půl roku dovolenou ze střední školy na habilitační práci a od tehdejšího předsedy Kostnické jednoty Dr.A.Lukla slib, že se zasadí o vydání mé odpovědi Pekařovi Jednotou. Tak vznikla knížka “Světec temna”, jež vyšla na podzim. Svým názvem se hlásila, i když jen mlčky, k autoru “Temna”, i pokládal jsem za povinnost poslat mu výtisk. Jirásek odpověděl z Prahy 7.ledna 1922 takto:
Velectěný pane!
Mile jste mne překvapil a potěšil, zaslav mně svou knihu “Jan Nepomucký”. Za potěšení, které jste mi svou knihou, svou laskavostí způsobil, hned jsem nepoděkoval. Přicházím teprve nyní. Srdečně Vám děkuji a prosím, abyste mne laskavě omluvil, že teprve teď píši. Byl nával práce, pak i neduh zlobil a tak se stalo, že jsem se opozdil. Knihu Vaši přečetl jsem s velkým zájmem, měl jsem z ní radost. Živě mne zaujala sama sebou, svou vážností a přesvědčivostí a že jste tak vřele a právem povznesl zásluhu Dobrovského. Dočetl jsem se lecčeho nového a že v knize “nejedna kritická či faktická podrobnost uvázla”, jest jen dobře. Srdečně Vám děkuji. Dovolte, abych za této příležitosti vděčně a s potěšením vzpomněl Vaší studie ve Sborníku “Po stopách Jiráskova předhusitství a husitství”. Řeknu upřímně, že jsem se od historika z mladé generace nenadál takového uznání. Vážím si ho upřímně. Přeje Vám, abyste měl ve svém bádání a díle, jež s potěšením, seč jsem, sleduji, hodně klidu, pozdravuji Vás a jsem v upřímné úctě Váš oddaný Alois Jirásek. *
* V Jiráskově pozůstalosti se dochoval Bartošův následující dopis:
Vážený mistře,
přelaskavá vzpomínka, za kterou si dovoluji vroucně děkovati, je mi velice drahá. Bude mě mocně povzbuzovat, abych nesešel s cesty, na níž bych si dovedl znovu zasloužiti uznání, které je pro mne takovou poctou.
Vím dobře, že nejeden snad krok můj v poslední době vzbudí snad i v dobrotivé Vaší mysli pochybnost a možná dokonce i rozmrzení, vím předobře, jak v boji hrubnou povahy nekonečně ryzejší. Račte mi proto, prosím, dovoliti, bych směl zatímní obranou i omluvou připojiti k velikým svým díkům článeček o muži, jenž asi již jindy zaujal Vaši pozornost – než budu moci dovoliti si předložiti něco zajímavějšího i cenného snad.
V nejhlubší úctě opětuje veliké své díky F.M.Bartoš
Žižkov 18.V.22
Poděkoval jsem asi tím vřeleji, že účin mé knížky v pokrokové veřejnosti sice značný, ale v kruzích vysokoškolských, kam neposledně mířila, zcela nepatrný. Z profesorů Karlovy univerzity (druhé dvě univerzity mlčely naprosto) napsal o ní pochvalný referát pouze germanista A.Kraus v Prager Presse a filosof E.Rádl v Real.Stráži, ale ani jediný historik; ti všichni zachovali povznesené či opatrné mlčení. A z významných představitelů veřejného mínění ozval se Viktor Dyk, jenž mě 1916 pozval do Lumíra a otiskl tu článek o M.Jeronýmovi, spíše káravým fejetonem “Kdybych byl historikem” v Národních listech. Právě jsem dostal z Hronova z 15.května pohled na tamní zvonici z r.1610 s Jiráskovými díky za vydání Komenského Historie persekucí, které jsem si mu dovolil poslat, že tolik vykonal pro její vrácení srdci národa. Vycítil to a připojil k srdečným díkům za tuto knihu “krve i slzí, bolu a hoře, jak jste ji právem nazval”, že si vydání postavil k hiršperskému, které má.
To mě strhlo k ukvapenosti, jež mě nepřestává mrzet. Zašel jsem do redakce a Dr.K.Hoch otiskl mi obranu, v níž jsem se dovolal soudu Jiráskova. Sotva vyšla, pochopil jsem netaktnost, jíž jsem se dopustil, a napsal mu prosbu o prominutí. **
** Tento dopis F.M.Bartoše si Alois Jirásek uchoval. F.M.Bartoš v něm píše:
Vážený mistře!
Vím, že již ničeho nemohu napraviti, ničím odvrátiti Vašeho oprávněného rozmrzení za nekorektnost, jaké jsem se dopustil uveřejněním dobrotivých slov, která jste mi napsal o mé knížce. Smím však přece něco pověděti na svou, třeba chatrnou, omluvu?
Neprožil jsem (smím-li tak učinit) léta již dnů tak vzrušených, jako za nepomucké této vojny… Než ten boj, jenž mimo nadání vzplanul, vyčerpal mě tolik, že když přišel v neděli V.Dyk, byl jsem již v koncích se svými silami a neschopen nějaké polemiky, stojíť mi tolik práce na všech stranách.
Jak jsem se měl ostatně hájiti proti výtce v žalobě tak těžké, jakou pronesl básník tak právem vážený? K tomu pak v listě tak vlivném, mně však skoro nepřístupném jakožto realistovi? Měl jsem v samotném Čase dosti nesnází, by mi vytiskl odpověď Pekařovi a nepomucký fejeton, neboť i zdej jsem pouze hostem, i zde je polemika skoro osobní přítěží. Čím jsem se naproti tomu mohl bránit snáze i účinněji než laskavým Vaším soudem? Co mi mohlo být ochranou i záštitou bezpečnější?
Vím, že to vše neomlouvá ničeho; že třeba neběželo ani tak snad o mne jak o knížku, která má přece trochu aspoň mravního poslání, takže jsem jí dokonce poněkud povinen bránit, dopustil jsem se činu zcela nepěkného. Než přes to přese všecko smím snad věřit ve Vaše dobrotivé odpuštění aspoň tenkráte, podaří-li se mi prokázati, že se drahá Vaše slova nezastala někoho nehodného. Přičiním se, seč jsem, aby se mi to podařilo co nejdříve.
V nejhlubší úctě F.M.Bartoš
Žižkov 25.5.22
Odpustil vlídně z Hronova 11.června tímto dopisem:
Velevážený pane!
Váš list zaslaný do Hronova mne tam nestihl, čekal na mne, až jsem se vrátil z Prahy, kdež jsem několik dnů pobýval. A pak jsem tu churavěl. Tím, prosím, omluvte, že poněkud pozdě odpovídám. Že se Viktor Dyk v N.L. tak ozval, mne překvapilo. Divil jsem se mu, že to napsal. Ale také mne nemálo překvapilo, abych nepokrytě řekl, že Vy ve své odpovědi uvedl jste citát z mého listu bez mé vědomosti o tom. Je to neobvyklé, než podle situace dovedl bych to pochopit. Nehněvám se a pokládám věc za vyřízenou. Dostal jste se do tuhého boje, který jsem, pokud to možná, sledoval. Doufám, že jste se již uklidnil a že budete moci pokračovati ve svých pracech, jež sleduji s upřímným zájmem. Srdečně Vás pozdravuje Váš oddaný Alois Jirásek.
Po roce dovolil jsem si poslat Jiráskovi spisek “O Žižkův hrob” a překlad 1.svazku Müllerových Dějin Jednoty. Poděkoval z Hronova 25.srpna 1923 za “milé ty spisy” a připsal:
“O Žižkův hrob” mne obzvláště velice zajímalo. Je v té úvaze mnoho důmyslného i přesvědčujícího, ale, abych nepokrytě řekl, také leccos (mně) záhadného při té záměně mrtvol v Čáslavi. Těším se z toho, že jste Müllerovo dílo přetlumočil. Teď, pracuje o druhém díle “Husitského krále”, častěji jsem se Müllerovým dílem zabýval. Nyní příhodnější bude mně Váš překlad. Ještě jednou srdečné díky. Přeje Vám hodně klidu k Vaší podivuhodné činnosti literární, jsem Váš v upřímné úctě oddaný Alois Jirásek.
Za podobnou zásilku děkuje Jirásek z Hronova 2.září 1923: Byla provázena dotazem, zda dostal ještě jinou, dřívější, za niž poděkoval dopisem, který se stal asi na poště kořistí sběratele autogramů; proto nejednou posílal listy doporučeně. Píše:
Vážený pane!
Zásilka Vaše dobře došla. Články v “Českém slově” jsem už dříve četl, také “Z Žižkových mladých let”, neboť jste mi studii tu laskavě zaslal před delší dobou, ještě když jsem byl v Praze. Také jsem Vám o ní psal a poděkoval za ni. Zdá se však, že jste mého listu neobdržel, jak vyrozumívám z Vaší poznámky, že jsem na “mladého Žižku zapomněl”. Přečetl jsem jej s velkým zájmem, dověděl jsem se lecčeho nového i důmyslné Vaše domněnky mě zajímaly. Šíře dnes psáti nemohu, neboť, bohužel, není s mým zdravím, jak se domníváte. Zdraví neslouží, jmenovitě sluch (hučení, syčení v uchu) zneklidňuje mysl a nedává nálady k práci. “Husitského krále” píši jen pomalu, ve chvílích, kdy je volněji. Studie “Jakoubkova postilla na Apokalypsu” neznám. Tu si teď přečtu, těším se na ni. S potěšením jsem četl, že pracujete dál horlivě o Žižkovi a že se Vám dovolenou aspoň trochu uvolnilo. Přeje Vám hodně klidu k práci, jsem v upřímné úctě Váš oddaný Alois Jirásek.
To mne povzbudilo, abych poslal Jiráskovi z Kostnických jisker obranu podání o Růžovém paloučku i něco jiného s otiskem článku o Žižkovi z kalendáře Kalich. V odpovědi z Prahy 1.ledna 1924 se znovu ozývá stesk na churavost, ale i živý zájem o boj, který roznítil právě Pekař o Husovo rodiště. Mistr píše:
Vážený pane docente!
Především prosím, abyste laskavě prominul, že opět tak pozdě píši. Zdraví mně neslouží a tak se opožďuji v práci i v dopisování, a, bohužel, někdy také v čtení. Srdečně děkuji za “Jana Žižku z Kalicha”, kterýž spisek výborně poslouží svému úkolu. A díky za čísla “Kostnických jisker”. Co je v nich od Vás, vše mne velmi zajímalo a jsem rád, že jste ty Hlošinovy fantazie rozptýlil. Se zájmem také jsem četl Vaši polemiku s p.prof.Pekařem a sledoval, jak zdárně jste se zastal Husince a Prachatic. Přeji Vám v novém roce všeho dobrého, stálého zdraví a klidu, abyste mohl po své vůli pracovati a jsem v upřímné úctě Vám oddaný Alois Jirásek.
Rok 1924 byl rokem velkých oslav Žižkových. Hleděl jsem k nim přispět mj. obnovou krásné obrany Huga Tomana “Žižkův duch, jeho povaha a listy”, vydáním Žižkových projevů i spiskem, který dosáhl velikého rozšíření, což jsem vše asi poslal Jiráskovi, také poděkováním za “Směsu” a “Písničky a jiná próza”, které mi laskavě věnoval. Odpověděl z Prahy 14.ledna 1925 tímto dopisem, doprovázeným Kašparovým vydáním “Temna”:
Vážený pane doktore!
Dovoluji si Vám zaslat ilustrované “Temno”. Přijměte je, prosím, laskavě na památku. Jsem Vaším dlužníkem, pamatujete na mne svými publikacemi, což mne těší. Ale snad jsem za všecky ani nepoděkoval. Stalo-li se, bylo asi v době mé choroby. Tím mne, prosím, laskavě omluvte. Ale četl jsem všechny a s upřímným zájmem. Přeje Vám hodně volného času k vědecké Vaší práci, jsem Váš v upřímné úctě oddaný Alois Jirásek.
To byla již v proudu nová vojna s Pekařem, o Žižku, zahájená jeho obranou Eneáše Silvia. Ozval jsem se proti ní nejdříve o Vánocích 1924 v Národním osvobození, a když Pekař našel advokáta i tam, napsal jsem spisek “E.Silvius a jeho Česká kronika”, který jsem poslal i Jiráskovi. Odpověděl z Prahy 16.března 1925 tímto listem:
Vážený pane!
Potěšen Vaší laskavostí, srdečně děkuji za novou Vaši práci, kterou jste mně zaslal, za “Eneáše Silvia”, za věrný portrét ostrých rysů, výborně nakreslený. Vaši studii přečetl jsem s velkým zájmem i s potěšením nad vřelou obranou našich velkých mužů doby husitské. Ruku Vám tiskne a pozdravuje Vás Váš oddaný Alois Jirásek.
Toho roku se dovršilo deset let od vydání “Temna”, jež vyšlo uprostřed války jako burcující varování před paktováním s násilnickým Rakouskem. Užil jsem chvíle a připomenul veřejnosti buditelský dosah i smysl díla a přidal k tomu něco archivních podrobností o hrdinovi románu Jiřím Vostrém. Způsobil jsem autorovi patrnou radost a dostal odměnou tento list, doprovozený krásnou zásilkou, z Prahy 8.ledna 1926:
Vážený pane doktore!
Od jara loňského roku byl jsem nemocen. Je mně teď lépe, ale úplně zdráv nejsem. O svátcích i po nich dost mne soužila chřipka. To vše uvádím proto, abych vysvětlil, proč tak pozdě píši. Srdečně Vám děkuji za milý dar Vašich publikací, jež rád si, bohužel pomalu, přečtu. Otisk z “Havlíčka” hned jsem si přečetl. Zajímal mne jmenovitě zprávou o Vostrém. Děkuje Vám, prosím, abyste laskavě přijal na památku zvláštní vydání “Temna”, které posílám. Věnování jsem musil napsati tužkou, neboť tenoučký papír inkoustu nesnese. Přeje Vám všeho dobrého v tomto novém roce, zvláště zdraví a klidu, jsem v upřímné úctě Vám oddaný Alois Jirásek.
Poděkoval jsem se zasláním právě vydaného 1.svazku Soupisu rukopisů Národního muzea a článkem o Husitech na Slovensku ze Slovenské čítanky. Jirásek odepsal 6.února díky za nový milý dar a výrazem potěšení, že na něho pamatuji, i přáním zdraví a klidu k další hojné a plodné práci. Byla to však asi již předposlední zásilka, kterou jsem si dovolil poslat. Slyšel jsem o pokračující chorobě i neomalenosti mnoha “ctitelů” i obchodníků, kteří zaplavovali stařičkého Mistra žádostmi o podepsání jeho knih, a chtěl jsem zabránit, aby mi snad zase nechtěl oplácet dary tak nerovnými.
Moje srážky s Pekařem vrcholily a jejich tíha doléhala na mne nejtvrději.
Lekal jsem se, že by si mohl pomyslit, že se snad ucházím o jeho pomoc. Teprve 1929 jsem se osmělil poslat mu přece knížku, i když ne bez jistých obav, že vzbudím jeho nesouhlas. Byl to “Kníže Václav sv. v dějinách a legendě”. Odpověděl nicméně vlídně, ale s omluvou nemocí z Hronova v srpnu (dopis byl mi však odcizen). Do půl roku nato nebylo již A.Jiráska mezi živými.
Po letech dočetl jsem se skoro náhodou odpovědi, jež by nasvědčovala tomu, že se Jirásek pokoušel pomoci mi na univerzitu.
Ve spisku “Masaryk a Pekař” (str.70) napsal Konst.Miklík o velkém klasikovi naší literatury, kterého tu nazval známým fixátorem přemnoha bídných legend o českém národě, že prý chtěl obsadit i jednu historickou katedru na Karlově univerzitě a že jen, jak se prý zdá, bdělosti Pekařově máme děkovat, že jsme byli ušetřeni tak znamenité ironie. Miklík leccos zvěděl i z toho, co Pekař mluvil u Preissů, jak naznačuje jinde, a o mou osobu projevoval jako všechen lidovecký tisk velký zájem. Jeho nápověď sotva může mít na mysli něco jiného než můj pokus o habilitaci, zmařený Pekařem v lednu 1927. Lid.Listy neopomenuly to oznámit se zvláštním zadostiučiněním ještě dříve, než jsem vyložil celý případ v Nové svobodě 1928.
Pokusil se snad tenkrát Jirásek zakročit v můj prospěch nějakým způsobem nebo zamýšlel aspoň podniknout něco takového? Jistě by to bylo v souhlase s jeho velkým srdcem. O něm svědčí i tyto listy.
