Josef Šmaha (1848-1915) patřil mezi významné umělecké osobnosti své doby. Byl úspěšným hercem i režisérem, dramatikem a dokonce ředitelem bulharského Národního divadla v Sofii. Mezi jeho pověstné herecké kreace patřila role starého Vojnara v Jiráskově dodnes hrané a stále atraktivní hře “Vojnarka”. S Aloisem Jiráskem se osobně znal, Jirásek si jeho kvalit velice cenil. Ve svých vzpomínkách zanechal Šmaha cenné dobové svědectví o tom, jak tehdejší společnost očekávala a přijala premiéru Jiráskovy hry a kde se on sám inspiroval pro svou roli starého, rázovitého Vojnara.
ZA MISE – EN – SCENOU K VOJNARCE (1901)
První debut Aloise Jiráska na prknech znamenajících svět! Divadelní událost prvého řádu. Nové drama, jehož autorem nikdy jiný, než spisovatel Psohlavců. Kancelářská divadelní zpráva elektrizovala veškeré divadelní obecenstvo, zvláště pak obec dramatických spisovatelů a umělců. Kdekdo těšil se na Jiráskovu premiéru. Nadšení bylo všeobecné. Na nepatrné výjimky. Tu a tam ozvaly se napolo ztlumené hlasy:
“Již zase selská komedie? Věčně ty koženky? Což na drama z měšťanského našeho soudobého života se nezmůžeme?”
“Není to tak snadné,” zněla odpověď zkušených.
Sáhněte jen do našeho mladého života, do mladé naší minulosti, zavaďte o politika, právníka, lékaře, profesora, spisovatele, kupce, třeba i umělce – chcete-li. Znáte obecenstvo? Na jevišti se něco prohodí – a již jsou v hledišti hlavy v hromadě. Pan A. reptá, že jsou tu narážky na pana X., jenž v letech těch a těch zemřel. Pan B. míní, že to vlastně urážka, bezohlednost, protože vnukové dotyčného pána dosud žijí. Pan C. konečně tvrdí, že by se mnohé stejně hoditi mohlo i na osoby dosud žijící, a dokládá rezolutně, že se má psáti jen o těch, kteří dávno patří historii!
Co nám do historických osobností, jich života, intrik atd., náš život, naše figury nám předvádějte —- namítá klidně kritik.
A za ním stojí strana, jež se reminiscencí neleká, a volá usilovně po moderním dramatu ze života našeho.
Co pak? Fatální věc? Kde sbírati látek, aby se oběma stranám vyhovělo? Kde figur, dovede-li vous, jejž herec náhodou přilepil, poplašiti určitý okruh společenský.
Málo se staral o to, co mluviti se bude, Alois Jirásek, a přinesl nám Vojnarku.
Drama ženy z vesnického života. Klidně, bezstarostně chystá se obec divadelní, ví předobře, že nebude šuškání, porovnávání, nebude krom obyčejných, rozrušujících intermezz v auditoriu.
Ne bez zájmu hledí na divadelní ceduli přátelé premiér, a svorně spěchají do divadla. A – nejde-li někomu z panstva pod nos volba látky, tož je to dojista sympatie k autoru, miláčku veškeré inteligence české, zajímající se o moderní naše písemnictví, jež tu svedla dnes čelné reprezentanty obou táborů. Jaký bude výsledek hry, to jediné zdá se, že jim tane na mysli. Ani jedinému z těch spěchajících nenapadne, pozastavovati se nad tím, zda-li někde na českém Východě žijí vnukové či příbuzní statečné Vojnarky. Nikdo se o to nestará. A žije-li snad některý z pozůstalých protivného jinak, ale nad jiné poctivého Vojnara a náhodou-li mu zabloudí do rukou útržek novin, na němž vytisknuta divadelní cedule Jiráskova dramatu, vsaditi bych se chtěl, že si bodrý, neschoulostivělý ten potomek myslí: e-co, hrajou tam o císařích i králích, proč by tam neměli hrát také něco o našem dědečkovi? Je-li tam místa pro pány, proč by nemělo být i pro sedláky!? Však je to “národní divadlo”.
Upříti arciť nelze, že dominovala na naší scéně selská náves. Stroupežnický, Šubrt, Štolba, Svoboda, Ruth, Leger a jiní a k těm přidružil se posléz i Jirásek. A řekněme si upřímně se štěstím kromobyčejným. Ani nejjemnějším nosíčkům koženky nepřekážely. Při všem verismu nescházel tu ovšem parfém pravé poezie venkovského života našeho. Milostná scéna bohaté Vojnarky vdovy s chudým chasníkem, jemuž chce obětovati svůj život, dítě, majetek … výstup ten rozehřál, nadchnul celé obecenstvo.
Jirásek zvítězil.
Hra udržela se na repertoáru. Časté reprízy svědčí o ceně kusu, svědčí dojista i o tom, s jakou chutí podvolili se všichni zaměstnaní svým úlohám. A Jirásek umí psát úlohy – tak – na tělo, jak se říká.
Hned předem povím, že jsem za mise-en-scenou k této hře nemusil podnikati studijní cesty. Tak trochu jsem se prohrabával ve vzpomínkách, dojmech z dob dětských, zažitých na vesnici, u nás na českém Východě. Pociťuji ještě dnes úzkost, strach, vzpomenu-li, jak se utrhlo hříbě od žlabu, jak z konírny vyrazilo, po dvoře divě se prohánělo a já s křikem utíkal se pod ochranné perutě naší paní tetinky, jež mne konejšila a po vlasech hladila a pohonče obmyslila notným záhlavkem za to, že mne neopatrností svou tak vyděsil. Pamatuji podnes, jak jsem o posvícení v podvečer na zahradě naslouchal luznému portamentu cestujících klarinetistů, při němž mládež v nedaleké hospodě bujně se točila. Ještě dnes zní mi v uších dojemné zvuky zvonku z naší zvoničky, vybízející ku klekání, a vidím, jak by dnes bylo, jak u nádvorní studně náš pohonč celoval s gustem, tak – tak – a la breve zdravím kypící Anču, která si od muziky odskočila napojit kravičky, a jak málo těm dvěma osůbkám překáželo, že za topoly u náhonu poloskrytý měsíček nediskrétně osvěcoval celou scenerii a tichému pozorovateli prozrazoval úmysly mladistvého vesnického Dona Juana.
A husí kůže ještě dnes mi naskakuje, když vzpomenu, jak z tichého toho pozorování vyrušilo mne podivné, jakési nezvykle hučivé mezza voce, jež rostlo a rostlo až v divý chaos, ze kterého jsem zcela určitě rozpoznával, jak chasa v hospodě do sebe buší sklenicemi, snad nohami od stolic, či dokonce trnoží od stolů – a bůh ví čím. Úzkostlivé volání otců, nářek matek, láteření hospodářů i hospodyň, konejšících rozlícenou polozpitou mládež, cinkot skla a zuřivé výkřiky, příšerné to crescendo i decrescendo zvláště zajímavým se mi již tehdy zdálo, kdy se as okna či dveře otvíraly, jak jsem správně hádal za tím účelem, aby nejdivočejší ze rváčů násilím z kruhu tančících byli vyloučeni.
“I bože, hochu dobrej, dobře bylo, že tě tam tatík nepustil, byl bys ňákou tu herdu odnes,” mínila druhého dne tetička a živě líčila mi, jak to vše bylo.
I později, kdy jsem dojížděl k návštěvě na vesnici, vypravovala mi teta, jež se již stala výměnkářkou, mnoho a mnoho o jednotlivcích z vesnice i z kraje. Nejhlubší dojem učinilo na mne vypravování o jednom ze strýců, který míval u nás nejhezčí majetek. Byl prý to ten nejstatečnější junák z celého okolí. Děvčata za ním jen jen bláznila. Vybral si nejsličnější, nejbohatší. Kdekdo blahopřál tomu děvčeti. Myslilo se, že je nejšťastnější ženou. Ne dlouho. Netrvalo ani půl roku a již se vypravovalo, že mladý hospodář ženu bije. Za rok zemřela. Strýc se víc neoženil. Pil, hrál karty, kouřil, čtyři pět let, pak se situace změnila. Bývalý boháč stal se ve vlastním hospodářství podruhem a – dělal dobrotu! Dokud neměl několik zlatníků. Jak si k nim pomohl, bylo zle. Z podruha se stal zase kavalír! Platil za každého a dokud měl krejcaru v kapse, třásla se před ním celá hospoda. Když vyletěl poslední desetník, usedl a usnul. Pak šel a pracoval – podělkoval jako každý jiný obyčejný chasník. Zestárnul, sousedi, muži rozvážní se s ním kamarádsky pozdravují, vypravují si o něm celé legendy, ale do očí si mu netroufá nikdo ani slůvka.
Až na jediného, a to je obecní pastucha.
Postavička sehnutá, vetchá, s bílým chmýřím na hlavě i pod bradou. Mužíček zakyslé tváře, jenž nedůvěřivě na celý svět pohlížel. Sedával před hospodou a prohlížel každého, kdo do hospody vstupoval a pro každého měl trpké slovíčko pravdy. Nejvíce ovšem pro milostpána – podruha.
“Už zas jdeš, milostpane, jen jdi, jdi, prolej, cos vydřel, hrtanem, sobě i jinejm, a propij to poslední, co máš, svoje zdraví.”
A poctivý dědoušek držíval přednášky sousedům kolemjdoucím, dítkám větším i menším. Sedával jsem s ním na lávce před hospodou celé hodiny, poslouchal jeho meditace a pozoroval jeho způsob mluvy – pohybů – chůze…
Byl mně modelem pro úlohu starého Vojnara.
