Revue č. 3/2022

H.:

Návštěvy: Alois Jirásek (1905)

V Praze, 16.listopadu 1905

Kdyby se divadelní zájem naší pražské společnosti nevyčerpával přílišnou a jednostrannou pozorností věnovanou zákulisním aférám, vzbuzovaným tak hojně grandseigneurskými rozmary tenoristů a barytonistů, nervosami ctižádostivých tragédek, pranicemi o role, klepy roznášenými pokoutními žurnály, byla by pro naše obecenstvo velkou událostí premiéra nového kusu Aloise Jiráska.

“Lucerna” dává se ve prospěch spolku českých žurnalistů mimo předplacení. Činohra naše velmi zřídka octne se ve slavnostním znamení představení “mimo předplacení” a sehraje-li se i nejúspěšnější drama všem čtvrtkám, odvažuje se ředitelství jen výjimečně k dalším reprízám vzhledem k nevrlosti abonentů, které je těžko přesvědčovati o povinnosti prvního divadla našeho k domácí literatuře dramatické a o nevyhnutelnosti Shakespeara a Ibsena pro repertoár.

Autora “Lucerny” zná každý.

Je to jméno, jež se rozletělo po všech krajích českých. Jméno ctěné, milované a obdivované. Kdo by nectil tak mohutného a vážného pracovníka literárního, kdo by nemiloval povídkáře a kronikáře tragických a slavných dob českých a kdo by neobdivoval tvůrčí sílu, historickou přesnost a robustní koncepci autora “F.L.Věka” a “Bratrstva”?

Jirásek patří mezi ty šťastné autory, kteří jsou populární u širokého obecenstva a oceňováni i světem intelektuálním. Dobyl si přízně lidu hravě a jistě. Hned první jiskry jeho talentu zapálily. Jako třiadvacetiletý napsal pohnutlivou “Viktorku”, čtyři roky na to rozkošnou “Filosofskou historii” a již patřil mezi nejvíce čtené autory. A stále vzrůstala jeho činnost i stoupala linie jeho vývoje. Neučinil nijaké koncese vkusu širokého davu. Naopak, zvyšoval úroveň své práce. Výše spěl. A láska čtenářů za ním. Do širších proudů rozlilo se jeho umění vypravovatelské a k vyšším snahám spěl jeho talent. Po historických povídkách a žánrech vznikly románové cykly objímající celé epochy, zejména dobu slávy a konec husitství a dobu probuzení národa českého, mocné rapsodie, kroniky, epopeje v próze a konečně i veliké dramatické obrazy.

Je těžko stručně charakterizovati obsáhlé a rozmanité dílo Jiráskovo. Jeho román je umělecký, jako historie sama je uměním.

“Dějepis není vědou, ale uměním a dokážeme v něm něco pouze obrazností,” napsal Anatole France.

Jirásek vyšel z nejstřízlivější a nejpříznivější vědecké metody historické k cílům uměleckým. Dovede z dokumentů badatele vykouzliti sugesci poetickou. Byl vždy citově pohnutým vypravovatelem, ale zachovává jakousi chladnokrevnou rovnováhu zkoumavého, kritického historika. Je vždy vlastenecky nadšený, ale nikdy tendenční. Nezná pózy, afektovanosti ani sentimentálnosti a tím je bližší moderním lidem. Tajemství jeho úspěchu leží též v jeho rozmanitosti. Je úchvatný v líčení své velké epopeje “Proti všem”, je lehce a dvorně roztomilý ve svých rokokových obrázcích, je dramatický a napínavý v “Psohlavcích”, humorem se třpytí jeho maloměstské historie. I tóny vášnivé erotiky vyšlehnou někdy ze stránek klidného, harmonického vypravovatele a věru není přívržencem puritánské přetvářky a ostýchavosti v literatuře autor svůdné Maďarky Marie, jež rozpaluje krev Talafúse a Pobery z Lomu v rapsodii “Bratrstvo”.

Bez pedanterie a nudnosti, bez pruderie a citlivůstkářství mužně a po česku hovoří Jirásek k čtenáři mluvou barvitou, jiskrnou a jadrnou.

A cíl a smysl jeho činnosti?

“Vzbudit sílu, energii, zmužilost, statečnost, pracovitost, zdraví a zdraví a jen zdraví, zdravého křepkého ducha, zdravý smysl pro život a krásu jeho, vzbudit mládež, lid a ženu českou, vzpruditi malátnost a choulostivost, malomyslnost a lenost, titěrnost a zbabělost, chorobnost a zkomíravost, křehkost a všelikou faleš zdánlivosti a bezcharakternost, prázdnotu dunivých frází, předčasné stařectví, nebezpečí materialismu v lidu, netečnost a marnomyslnost ženy…”,

odpovídá s obvyklou svědomitou důkladností prof. Voborník a dokládá:

“Cítí v nejhlubších základech celé své duše české, že koná práci národu prospěšnou, nutnou a dle svého povolání dlužnou, v budoucnosti vítěznou a splatnou, že budí a zakládá, že pomáhá stavěti národa svého, jemuž náleží celé jeho srdce, duch, tělo i krev, že pomáhá stavěti budoucnost.”

Navštívil jsem Aloise Jiráska v jeho útulném bytě na Palackého nábřeží.

Zastal jsem ho v plném vzrušení každodenních zkoušek na “Lucernu”.

“Teď to již začíná,” pravil s úsměvem, “jde to do tuhého a trošku trémy se neubrání nikdo.”

Usedli jsme v saloně, ozdobeném několika obrazy českých umělců. Uprostřed velký stůl, pokrytý papíry, rukopisy, korekturami. K salonu přiléhá podlouhlý, malý pokoj – knihovna.

Vyňal jsem z kapsy zápisník a tužku.

Jirásek se ulekl.

“Prosím vás, s čím to na mne jdete? Tedy skutečně interview?”

“Beze žertu.”

S rezignací odevzdal se autor “Lucerny” svému osudu.

“Co jste chtěl dokázati a luštiti svou novou hrou?” pravil jsem tónem, jako bych se ho tázal: Obviněný, cítíte se vinným, či ne?

Mistr na mne pohlédl udiveně a zcela prostě odpověděl:

“Nic jsem nechtěl jiného, nežli podat kus českého života z doby robotnictví a poddanství.”

“Ve vaší nové hře je nový živel: pohádková fantastičnost. I vodníci v ní vystupují.”

“Především se mi jednalo o zachycení českého ovzduší vesnického, vystižení české povahy. Snad v mé hře najdete i více. Pohádka může býti též symbolem. Je též poezií. Život není bez poezie a umělcovou věcí je, najíti poezii.”

Alois Jirásek vypravuje dále svým srdečným a skromným způsobem, že myšlenka k “Lucerně” vznikla již před 10 lety. Nejdříve napsal “Předehru”, která vyšla ve “Zlaté Praze” r. 1902, ale která odpadla v nynějším zpracování. Ale jiné dramatické syžety jej zaujaly: “Žižka”, “M.D.Rettigová”. Teprve letos v létě dokončil hru, k níž látku našel v jakémsi záznamu o poddanské povinnosti svítit panstvu lucernou.

Dalších podrobností jsem na Jiráskovi již nevymámil. Nepatří mezi ty, kteří se dovedou široce rozhovořit o svém díle. Nechají raději slovo svému dílu. “Künstler schaffe, rede nicht!”, praví moudrý Goethe.

“Hodláte zdramatizovat některé ze svých románů?” obrátil jsem tedy hovor jinam.

“Pomýšlel jsem na “Psohlavce”, ale ti již zásluhou Kovařovicovou a Šípkovou se ocitli na jevišti. Snad sáhnu po něčem jiném.”

“Máte nadbytek látky. Co je tu divadelních syžetů, jaká spousta dramatických postav!”

“Snad, ale nesmí se zapomenout, že co působí dramaticky v románě, může na jevišti působit velmi – románově,” odvětil Jirásek a usmál se.

Ještě poslední dotaz po nastávajících plánech autorových.

“Ah, těch je mnoho. Víte, nemohu pracovat nežli při denním světle. Mé oči nesnesou umělého osvětlení. Tím je mi velice ztížena má činnost. V nejbližší době se mi jedná o dokončení “Věka”, jehož poslední díl teď vychází ve “Zlaté Praze”. Pak dokončím cyklus “Bratrstvo”. Schází ještě poslední díl, který nazvu “Žebráci”. Musím za účelem studia zájezdů husitských do severních Uher podívati se příštího léta na Slovensko.”