Revue č. 4/2024

VZPOMÍNKA NA ALOISE JIRÁSKA (1940)

Odrůstala jsem dětství a vstupovala v dívčí síly: strašidla a čerty, které jsem milovala s rozkoší strachu, nahradily nové lásky méně fantastické.

S literaturou jsem byla v živém styku od svých sedmi let, ale teprve nyní začala jsem hlouběji pátrati po začátcích spisovatelské činnosti Němcové, Světlé, Krásnohorské, Lužické, Kunětické a jiných. Tajně jsem toužila vyškrábati se aspoň kousek na strmý, nebetyčný Parnas. Na dně staré malované truhly na půdě skrývala jsem kupy veršů a vedle nich deník, který jsem v dívčí domýšlivosti pokládala za nesporné literární dílo; ale co platno, když o tom svět nic nevěděl a nikdo mi to nemohl po zásluze oceniti!

Jednou o prázdninách pozval mne hradecký “pan strýček”, prelát a kanovník, na starý zámeček v Bischofsteině, náležející hradecké kapitule. Zajásala jsem, neboť právě jsem dočetla Jiráskovy “Skály”, jichž celý děj se upíná k těmto tichým, světem opuštěným místům.

Ach, vmýšlela jsem se v rozkoš, až si tyto dějiny samoty budu čísti někde v koutě polozpustlého dvorce, “jehož vrata napravo ve zdi jako by se kdysi sama tiše otevřela a jimi vjel kočár, tažený spřežením vranců a jel napříč přes dvůr k protilehlým vratům, jimiž také zmizel. Kola se zvolna bez hlesu otáčela, dusot koní nebylo slyšeti. Jen zajel, už tu byl druhý, tmavý kočár, podoby divné, starodávné, a v něm zase pár vraníků. A za ním třetí podobný se stejným spřežením. Přejely tiše, jako by stíny byly…” (Al.Jirásek, “Skály”)

***

Hrůza mi šla po těle, třebaže jsem seděla v plném jasu odpoledního slunce na bischofsteinském nádvoří!

“Přejely tiše, jako by stíny byly…”

Přítomnost mizela.

Kolem mne defilovaly postavy minulých století a před mýma očima rozvíjel se film temných i světských dnů, tak dávno zapadlých do věčnosti. Po kamenném schodišti, vedoucím dvěma polooblouky z prvého poschodí zámečku na strašidelný dvůr, sestupovala v hlubokém smutku paní Beata Křinecká, v rukou rozevřenou knihu a prst na slovech, jež se propalovala deskami:

“Odcházím a zase se nenavrátím; jdu do krajiny mrákot a stínů, kde není žádných proměn, ale tím se jen mrákota věčnosti…”

Zachvěla jsem se, jak se mne dotkla minulost.

Zaskočila jsem si do svého pokojíčku, sebrala kus papíru a tužku a jala se “spisovat”. Poprvé ve mně vyšlehla plamenná touha vysloviti literní formou vlastní tajuplné zkušenosti.

Podnes nechápu, kde jsem sebrala odvahu, že jsem se večer strýci se svým dílem pochlubila. Snad že jsem od něho – básníka a spisovatele – očekávala poctivou kritiku. Strýc mnoho neříkal, ale vím, že si to páni kanovníci v čele s panem kapitulním děkanem četli po večeři nahlas a že se potom neozval posměch; kritizovali mne vážně a se vším respektem.

Strýc mé dílo poslal Jiráskovi.

Ztuhla jsem hrůzou, když mi to řekl.

Do týdne přišel můj rukopis zpět a k tomu tato kritika:

“Pozoruhodný zážitek, krásné mladé dílo. To napsala adeptka umění, jež má posvěcení a dar Ducha. Nespouštejme ji ze zřetele, ať se nám neztratí. Máme potřebu spisovatelek nadprůměrných.”

Můj ty Pane Bože!

Já se štěstím dusila. Vyrazila jsem do lesů, lítala jako divá cestou necestou, zpívala, jásala, smála se, svírala srdce do dlaní, aby se mně radostí nerozletělo na kusy – prostě, potkalo mne Štěstí. Já – a spisovatelkou! Ne, nikdy jsem tak vysoko nemyslila — ale když On mne pochválil. Jirásek sám, když on připouští, ba předpokládá, že — no tak, pro Boha, snad by to šlo?

***

Minula léta.

V krásném ratibořickém údolí se chystala slavnost k založení pomníku Boženy Němcové. Sjíždělo se celé okolí; také náchodští a hronovští vypravili zvláštní vlak.

Jako host a řečník byla jsem uvedena do kupé k Jiráskovi. Nepamatuji se již, kdo mne představil, ale poznámka, že píši, Mistra oživila.

“Paní Sida — paní Sida — ale jak jste se jmenovala za svobodna?”

A dříve, než jsem mu mohla připomenouti svou literární prvotinu, kterou tak lichotivě pochválil, pravil Mistr, kývaje v dobré paměti hlavou:

“Vždyť já věděl, že to budete vy, má vzácná krajanko, když čítám vaše články a slýchám o vaši veliké činnosti. No, mám z vás upřímnou radost, jen pište a nebojte se zápasu, vytrvejte, i kdybyste časem měla neúspěch mezi nejbližšími. Však víte, co se povídá o prorocích. Nepochybujte o své ryzí hřivně – budoucnost bude vaše.”

Nesmazatelně tkví mi v paměti jeho slova i všecky následující události toho dne.

***

A mělo se mi dostati povzbuzení Mistrova do třetice.

Bylo to v dny velkolepých oslav jeho sedmdesátky. Pozdravila jsem Mistra Jiráska na náchodské radnici. Byl trochu unaven z dojetí a dojmů, které mu Náchod připravil. Seděl v kroužku známých nad ohromnou kyticí růží a pozorně jednu po druhé prohlížel a jmenoval. Zastavila jsem se opodál, nechtíc ho rušiti. Ale on už mne spatřil a přivítal mne zvesela:

“Tak jen ke mně, má drahá sousedko-spisovatelko-kolegyně! Ta má bystré péro,” obrátil se k přítomným, “a pro krásné nápady nejvhodnější slova, — ale jste drobátko lenoch, má milá. Zřídka najdu článek v “Národních” od paní Sídy a víte, že jej tam vždycky hledám?”

Chtěla jsem něco namítati, ale má slova přehlušila hudba.

***

Tři dny po tom, kdy jsem Vás, drahý Mistře, doprovodila k Olšanům, projížděl jste naposledy “pode dvorem vévodským”. Byla noc, zmáčená pláčem nebes a slzami tisíců. Náměstím, jež bylo přeplněno mlčícími, projížděl tichounce černý vůz. Kola se zvolna bez hlasu otáčela; a za ním druhý a třetí, podobný. Přejeli tiše, jako by stíny byly.

Tak prošel jste – zpopelněný – naposled krajem, jemuž jste říkal “u nás”.

SETKÁNÍ S MISTREM

Měla jsem učitele, kteří dovedli ve svých žákyních vzbudit pronikavou touhu po vědění; byla šťastna ta, která jejich snaze porozuměla. Jeden z nezapomenutelných učitelů Vincenc Fikr vybíral nám ze své veliké a cenné knihovny záměrně knihy spisovatelů, o nichž právě v hodinách řečtiny poutavě vykládal; závodily jsme jedna s druhou, abychom nejen mnoho knih přečetly, ale také jim dobře rozuměly. Dělaly jsme si poznámky, vypisovaly krajinná rčení, dobové zvláštnosti života, zvlášť krásné líčení přírody nebo živou rozmluvu osob apod.

Byla doba, kdy jsme zaujatě četly romány historické, a je přirozené, že nás svrchovaně okouzlil náš velký krajan Alois Jirásek.

Byla jsem pozvána svým strýcem na malý zámeček uprostřed lesů a skal. Strýc byl královéhradeckým prelátem a na zámečku trávil letní prázdniny jako nejstarší člen kapituly, jíž malé lesní panství náleželo.

Zajásala jsem; dočetla jsem právě Jiráskovy “Skály” a teď je uvidím, teď spatřím skalní věž, v které se večer zjevovalo světélko Ulického, budu snad dokonce bydlet v komnatě paní Beaty Křinecké — jaký dojem, až budu znovu číst “Skály” na samém Bischofsteině!

Byl žhavý srpnový den, spal celý zámeček i lesy. Usadila jsem se na jednom křídle kamenného schodiště zámečku a rozevřela knihu. Slunce do mne pálilo nejprudší kanonádou, smažilo mne a oslepovalo, že se mi písmenka rozutekla, řádky roztančily a celá moje bytost přetavovala se v cosi neskutečného. Přítomnost se kamsi propadla, přes rameno se mi do knihy dívá něžná Evička, sestra Ulického — a za ní — to je jistě tajemný doktor Voborský.

Neodvažovala jsem se pohnout; kniha mi klesla na klín a oči vidí někam do dálky, do minulosti, když náhle — “vrata napravo ve zdi se tiše otevřela a jimi vjel kočár, tažený vranci. A za ním druhý a třetí — přejely tiše, jako by stíny byly — Z druhého křídla schodiště sestupuje v hlubokém smutku paní Beata Křinecká, v rukou rozevřenou knihu a prst na slovech, jež se propalují deskami: Odcházím a nevrátím se. Jdu do krajin mrákot a stínů, kde není proměn —“

Projelo mnou zachvění.

Vše rázem zmizelo, ale ve mně se ozvala neodolatelná touha vypsat, co jsem prosnila. Či prožila? Letěla jsem do svého pokojíku, sebrala kus papíru a psala a psala. Hlava mi hořela, uvnitř mne mrazilo. A pak se mi zas krev stáhla z hlavy a zapálila srdce; a teď teprv jsem našla pravá slova.

Ukáži to strýci, řekla jsem si.

Letím chodbou, stanu přede dveřmi jeho pokoje, už už sahám po klice — ne, neodvažuji se. Vysměje se mi a víckrát se mnou vážně nepromluví.

Ale stále mne něco postrkovalo a svádělo. Strýc sám byl básník a spisovatel, také nějak jednou začínal – a třeba také hloupě. Aspoň mi řekne pravdu; zabolí, ale vyléčí každou domýšlivost.

Strýc mnoho neříkal. Večer mi oznámil, že mé “dílo” poslal Jiráskovi.

Zkameněla jsem leknutím a tři dny mi nechutnalo.

Pak se rukopis vrátil a s ním dopis. Stálo v něm:

“To že psala čtrnáctiletá holčička? Pozoruhodný zážitek; a jeho skvělé vylíčení u tak mladého srdce vzácné. To dítě má dar, nepouštějme ji ze zřetele, ať se nám neztratí — budoucí literátka.”

Sotva jsem list udržela v ruce, jak jsem se rozechvěla. Pak jsem vyrazila do lesů, lítala cestou necestou, zpívala, smála se a tlačila si dlaně na srdce, aby mi nevyletělo rovnou do nebe.

Literátka, spisovatelka!

Ne, tak vysoko jsem nemyslila; měla jsem jen čistou radost z Jiráskovy pochvaly.

***

Minulo pět let.

Jirásek slavil své padesátiny. Náchod vypravil blahopřejné poselství; za město mluvil Jiráskův přítel dr. Čížek, za studenstvo já. Nevím už, kdo mě Mistrovi představil, ale učinil to nezvykle jasně; obyčejně se lidé představují tak, že nejjadrnější české jméno zní jako řeč Zulukafrů.

Užasla jsem, když Mistr mi utkvívavě pohlédl do očí a řekl:

“Tak to je má bischofsteinská básnířka! Však jsem si přečetl před týdnem v novinách její úvahu o Slovanstvu pod majákem v Arkomě. Optimismus, ale i rozvážná kritika. Tak jen dál a víc!”

***

A minula další léta.

Odhaloval se v Ratibořicích Guttfreundův pomník. Někdy bývá nejlepším aranžérem náhoda a ta mne vedla z nádražního náchodského nástupiště do vlakového vozu, v němž jel se svou rodinou Alois Jirásek.

Ani ve snách mě nenapadlo, že po tolika letech a změnách mne Mistr pozná; a ještě víc mne překvapilo, že znal, co jsem kdy napsala.

“Hlídám vás,” pravil s úsměvem, ale pak dodal vážně, skoro přísně:

“Nenechte se ničím strhnout ze své cesty, nerozdávejte své síly tam, kde se mohou ztratit jako ponorná řeka. Pište, a jen pište!”

Žel, neposlechla jsem; ztrácela jsem tak často své síly v ponorných řekách marné a málo plodné práce.

***

Pak už jsem se nikdy s Mistrem nesetkala, leda když jednoho teskného večera projížděly Náchodem černé vozy, tiše, pomalu, jako by stíny byly a kdy jsme všickni stáli němi žalem a slzeli.

Slzel celý národ.