Alois Jirásek:
O staré, bělohorské elegii
(1920)
Slavíme 400 let od památné bitvy na Bílé Hoře. U této příležitosti je dobré si připomenout Jiráskův zapomenutý drobný článek, otištěný v Lidových novinách u příležitosti 300. výročí bitvy na Bílé Hoře, a to právě před sto lety.
Osvobozeni, v obnoveném státu svém vzpomínáme třístého výročí bělohorské bitvy. Po ní žalost a hrůza v zemích české koruny, a pak bída největší, když národu namlouvali, že to neštěstí je jeho štěstím, že ta zkáza je požehnáním, a když většina tomu uvěřila a ještě děkovala Bohu za svou pohromu, když oslavné písně o ní skládali, jako “árii o bílohorské bitvě a victorii 1620 dne 8. Novembris”.
Pak i procesí pořádali na tu smutnou horu do kostela zbudovaného na oslavu římsko-císařského vítězství a tam děkovali Panně Marii de Victoria za tu porážku. To bylo po času, když z horlivé práce jezovitů ten větší díl národa “zhovězil a o svůj zdravý rozum přiveden byl”, jak připomíná Jeník z Bratřic ve svých zápisech.
Císař Josef II. procesí ta jako všechny pouti zakázal. Kostel bělohorský zrušen, prodán i obraz Panny Marie Vítězné. Ale ani ne po třiceti letech vlály korouhve zase nad houfy poutníků putujících k obnovenému kostelu bělohorskému. A prodaný, mariánský obraz zase v něm na oltáři. Sám se přihlásil.
Páteru Čapkovi, někdy kaplanu u sv.Mikuláše na Malé Straně v Praze, pak kanovníku u Všech Svatých, zjevila se, jak tvrdil, Panna Maria. Oznámila mu, že její bělohorský obraz je u mlynáře ve Stodůlkách za Oujezdskou branou a že její svatá vůle jest v jejím paláci na Bílé Hoře “residirovati”. P.Čapek s procesím odnesl obraz od mlynáře ze Stodůlek do bělohorského kostela. To se stalo roku 1813.
Sedmého léta poté bylo dvousté výročí bělohorské porážky. Slavná bohoslužba, procesí, zpěvy.
Ale ta tma ve dne jako v noci na rozumu lidském neměla se po všem národě. Nezapomněli exulanti a emigranti 17. a 18.věku, nezapomněli četní bratři a evangelíci, kteří se doma tajili, a pamatovali osvícení vlastenci a buditelé. Jak asi vzpomínali o dvoustém výročí osudné bitvy, jak Jungmann, jemuž se zarosily oči, když poprvé spatřil bělohorskou pláň, jak Palacký, který nechtěl ani na ni vkročit, a jak ostatní věrná srdce…
Panoval císař František, panoval Metternich. A tak mlčet, mlčet; upřímně, bez přetvářky a falše vzpomenout bylo možné jen v důvěrném kroužku.
Tenkráte tajně, v opisech, kolovala elegie, kterou po německu složil baron Stencz, vší vážnosti hodný, velmi učený vlastenec a znamenitý sbírač “rerum bohemicarum” neb věcí vlasti naší se dotýkajících, jak o něm napsal Jeník z Bratřic. Jan Stencz je znám také z dějin pražského divadla. Byl náruživý divadelník; r.1797 najal vlastenecké divadlo u Hybernů a řídil jej.
Jeho elegie na Hvězdu (An den königlichen Thiergarten Stern bei Prag) nevznikla o chmurném dni listopadovém, nýbrž pod zářícím sluncem prvního máje v mladé, něžné zeleni královské obory Hvězda. Odpočívaje tu pod stromy, vzpomněl si baron Stencz, že v tomto 1820 běžícím roce zrovna dvěstě let vypadají, co se zde na Bílé Hoře ta zarmoucená bitva přihodila, v kteréž Čechové, bohužel, všecko ztratili. Tu že jsou pohřbeny všechna privilegia země, svoboda a právo národa našeho. A tu počal v truchlivosti srdce svého na tu bělohorskou Hvězdu obzvláště pěkně rýmovati.
Jak milo je tu Hvězdou procházet se po dlouhé zimě, v háji balsamové vůně (tak začíná se elegie), každé lidské srdce se tu zaraduje, takže si libuje Pražan, zástup, jenž hoví sobě pod krytem omládlého lesa; ale jej, básníka, že ovívá tu umrlčí ovzduší. Co lehkého měšťáka oblažuje, to děsem tu naplňuje pravého, českého člověka.
Hvězdo, nejstrašnější místo Čech, hrůzy plné popraviště…
Chmurná Hvězdo, hrobe české slávy,
rakev, jež i samo naše jméno pochovala,
jež vyhlazeno z listu svatyně, jen v Rakušanu žije…
Düsterer Stern, du Grab des Čechenruhmes,
Sarg, der unseren Namen selbst begräbt,
der getilget von des Heiligthumes Blatte,
nur im Österreicher lebt…
Vyčítá Hvězdě, že urvala nám statky, jméno, svobodu, že snížila nás za pacholka, jenž Rakousku je břemen nosičem. A dále oslovuje vyčítavě Hvězdu, že zbavila nás vlastní koruny, jejíž lesk na věky nám pohasíná. Vzpomíná Ferdinanda II., že drzými nůžkami zpupně rozstříhal naše pergameny.
A teď že oklamaný dav domnívá se o pouti, že kráčí místem posvátným, tu, kde je hrob české samostatnosti. Jeho, básníka, že Hvězda těšit nemůže, že jen tupého měšťana vábí, on, Stencz, že ji nenávidí tak, že by si přál její zkázu, aby její duby byly z kořen vyvráceny, aby nic nerostlo, pták ani nezazpíval…
Ale poněvadž elegie podle pravidel poetiky nemá končit vášnivě, proto dotkl se básník na konci své básně mírnějších strun. Smiřuje se s hájem, nikoliv však s minulostí. Hlubokého žalu a rozhořčení nad krvavou křivdou netlumí, to zůstává.
Tak psal o Bílé Hoře, o Rakousku, o císaři Ferdinandovi za Františka I. a Metternicha k dvoustému výročí bělohorské bitvy baron Stencz. A nelíčil jen svých dojmů a citů. S plným porozuměním a souhlasem četli jeho elegii osvícení, uvědomělí muži, kteří tak jako baron Stencz nezapomněli, jak v českém království bývalo, a srovnávali, jak je, kteří věrně lnuli k české vlasti a její minulosti, třebaže po německu vychováni, a kteří tenkráte o dvoustém výročí bělohorské bitvy vzpomínali tím bolestněji, poněvadž neměli ani naděje jitřního světla.
Baron Jan Stencz zemřel 26.června 1827 v Praze. “Věda a praví Čechové utrpěli jeho smrtí ztrátu převelikou”, přidává k této úmrtní zprávě Jeník z Bratřic, který nám Stenczovu elegii zachoval.
