F.X.Šalda o Jiráskovi

Alois Jirásek čili mythus a skutečnost

Alois Jirásek zemřel ve věku patriarchů a jest pohřben s poctami královskými. Oficiální svět republikánský, hlava státu, představitelé nejvyšších funkcí demokraticky vládních, vojsko, školy, církve přišli se mu poklonit. Každý, kdo dovedeš pozorovat, musil jsi vidět, že se zde uctívá víc než spisovatel-jednotlivec; ba ani správné jinak poznání, že se tu sklánějí lidé před celou uzavřenou již epochou literární historie, kterou dovršil zvěčnělý, před celým dožitým útvarem společensky historickým, neobjasní ti úplně všeho toho lesku a vší té pompy. Musíš si teprve uvědomit, že je tu mladý stát a že tento stát ke svému vybudování má ohromnou potřebu legendy a mythu, jako každý veliký společenský útvar, aby sis plně vysvětlil všecko to obřadné dění a konání. Nejde zde již o muže, který napsal ty a ty knihy takových a takových hodnot, jde tu o symbol společenský: Jirásek je tu již personifikace celých odtažitých dějů, jako jsou historism a obrození národa z historismu, krásná literatura česká a její účastenství v osvobozovací akci revoluční. Stát potřebuje do svých základů řady takových mythických figur, jako veliké monumentální stavby potřebovaly do nedávna řady průčelných soch, které byly vším jiným, než věrnou podobou určitých konkrétních osob; nuže tato mystika spotřeby státní diktuje své požadavky a skutečnost jest přebásňována a dobásňována do předepsaných rozměrů a profilů…

Bylo poučné pozorovat, jak se všecka snad literární kritika vzdala před rakví Jiráskovou své analytické funkce, zahodila svůj skalpel a jiné náčiní odborné a kapitulovala pod tlakem toho kolektivního imperativu; z kritiků stali si na ráz úvodníkáři političtí, kteří nevykládali svých odborných poznatků literárně kritických a historických, nýbrž blouznili o chodu dějin, postupu spravedlnosti, posvětitelské a vykupitelské síle literatury a slovesného umění, zdemokratisování poesie, i což více je podobného mythologisování. V takové deroutě, snad obecné, nezbývá mně než rozpomenouti se na své dobré a počestné řemeslo kritického analytika a vyhledati pod mythem skutečnost, vyhmátnouti pod symbolem jev a načrtnouti několika rysy, zhuštěně a stručně, podobu Jiráska-spisovatele. Kdo ví? Možná, že se mu právě touto zdánlivě střízlivou a prostou metodou prospěje, až opadnou vody chvilkového enthusiasmu politicko-státního, víc, než vším tím symbolizováním a mythologisováním dohromady.

Chceš-li pochopit spisovatele, jako je Jirásek, jehož dráha byla tak rozlehlá a jehož dílo jest tak objemné, musíš si nalézt první rozpuk jeho tvořivé síly v mládí a včlenit jej do tehdejší mapy literárně historické. Takový první výlev uměleckého kvasu mladého Jiráska je román “Skaláci”, který má datum 1874. Napsal jej jinoch 23letý, a je to výkon opravdu pozoruhodný. Jirásek udeřil tu na žílu, z které vynese nejednu svou práci příští: vzpouru ne politickou, nýbrž sociálně hospodářskou, vzpouru hladového poddanského lidu proti vrchnosti v XVIII.století. Bylo leccos nového na tomto románě Jiráskově. Předně: osmnácté století, rokoko – toho věku si nevšímala posud historická beletrie česká, ačkoliv byl nám časově nejbližší a ačkoliv v něm bylo mnoho půvabu a kouzla: proti vzdálenému a pochmurnému středověku kolik tu bylo světla, jasu, barev! Za druhé: nezabral se tu Jirásek do velikých a vzdálených celonárodních dějů politických, nýbrž do dějinné episody jaksi lokální a důvěrné, tím důvěrnější, že se ten celý román Jiráskův dějstvoval v jeho rodném kraji – byla to tedy lokální historie, cosi jako vzpomínky dědů a pradědů, jakási širší rodinná kronika. To všecko svědčí o dobrém spisovatelském taktu Jiráskově, o jeho zdravých instinktech; dlouho se Jirásek vyhýbá tzv.vrcholné době českých dějin, době válek husitských; až v roce 1879 napíše svůj první husitský román “Slavný den” (rozuměj: den bitvy na Žižkově), ale – a to je zase příznivé svědectví pro něho – zavrhne jej později a snaží se z jiné stránky přiblížiti se této nesnadné látce. Ale ovšem metodou své práce jsou “Skaláci” dílo konvenční, které je nutno zařaditi do tradice walter-scottovské. Konvenční jsou jeho postavy, konvenčně rozvrženy světlo a stín, líbivě konvenční je i komposice. “Skaláci” jsou jako řada jiných románů Jiráskových román mísící konvenční romantism s realismem historickým, ukázka toho hybridního typu, jímž je právě román walter-scottovský, který má u nás své první, neobratné ještě, pěstitele v 30. a 40.letech devatenáctého století: v Máchovi, v Janovi z Hvězdy, v Klicperovi, v Tylovi, v Chocholouškovi.

Walter Scott byl vášnivý lokální kronikář a šťastný archeolog, výborný znalec hmotného bytu minulých epoch; věděl zcela spolehlivě, jak ti mrtví lidé bydlili a se odívali i zbrojili, jak jedli, pili, kvasili, zpívali, bojovali, umírali. Ale nitro jeho figur bývá duté a mrtvé; bývají to konvenční loutky velmi věrně historicky oblečené. Mrtvotu jejich vnitřního života vypozoroval jeden z prvních, Stendhal, který se v tom vyznal, ačkoliv byl také na vteřinu oslepen a okouzlen jako celá jeho doba jejich barvitě skutečnostným zevnějškem; a zcela hlasitě opakovali týž odsudek o Walter Scottovi i velicí literární historikové moderní, ať Taine, ať Croce.

A touto osudnou rozeklaností trpí v podstatě i dílo Jiráskovo. Jirásek přemýšlel hodně a upřímně o poslání i organisaci historického románu. Již na konci 80.let, kdy dolehly k nám první vlny ruského realismu a naturalismu francouzského, žádal od historického románu, aby se přizpůsobil pokrokům vědy a podával celou pravdu o minulosti, a sám skutečně projevoval ve svém díle stále svědomitější i podrobnější studium historické skutečnosti, ale přece básnického zisku z toho mnoho nebylo, poněvadž Jirásek nebyl básnický dušezpytec a dušezkumec, nebyl vidomec, který proniká intuicí do velikých minulostných duší. Říkával na svou obranu: “Jak jsem to nalezl v minulosti, tak jsem to napsal!” Což je ovšem pravda, ale ta pravda, která je teprve předpokladem tvorby básnické. Ta musí přistoupit k faktům a nadát vnitřním ohněm, vnitřním životem snesený materiál pramenný; a tato vlastní tvorba básnická nevyrovná se, žel, svou intensitou u Jiráska jeho badatelské svědomitosti a opravdovosti.

Přes to není pochyby o tom, že první román Jiráskův jest již jisté zrealističtění naší historické beletrie, zvláště srovnáš-li jej s obdobnými pracemi Jiráskova rivala, Beneše-Třebízského. Ten Beneš-Třebízský je o dvě léta starší než Jirásek a zemře 35letý roku 1884; ale Jirásek je mnohem zralejší lidsky a umělecky než tento churavý, zahořklý kaplan venkovský, který nezná skoro nic ze života, který má na svém nástroji jedinou strunu monotonního smutku a nářku za uprchlou velikostí národní, který maluje rozplývavými vodovými barvami postavy mátožné, mlhavé, slabošské, který není konec konců víc než sentimentální elegik. To Jirásek dovede jinak postavit svou figuru na nohy, jinak ji prokreslit alespoň po vnější stránce – ne darmo zanášel se v mládí kresbou, ne darmo chtěl býti jednu chvíli malířem z povolání; na jeho románech je to opravdu znát. Ale tehdejší oficiální literární kritika v takové “Osvětě”, v takovém “Světozoru”, v takovém “Ruchu”, a to je charakteristické pro ni, nevidí jakostného rozdílu mezi Jiráskem a Benešem-Třebízským – oba svorně prohlašuje za vrchol české prózy a staví je proti Arbesovi, kterého zřejmě podceňuje, ano uráží: Jirásek a Beneš odpovídají prý svým jasným neproblematickým uměním národním potřebám a ne ten podivínský Arbes, zapředený do filosofických fantasií a nesrozumitelných absurdních experimentů!

To je řeč příznačná pro dobu i lidi. Národně obrodný proces tehdy ještě není dovršen, po obrození jazykovém přichází na řadu obrození politické, hospodářské, státní. Ve všech těchto směrech zahajuje tehdejší buržoasie ofensivu, provádí výboje; stává se dědičkou konservativnějších útvarů starších, kleru a částečně i šlechty. A ve všech těchto směrech nalézá v historizující beletrii české á la Jirásek spojenkyni a pomocnici; a nalézá je v ní i ve svém liberalistickém boji s vrstvami staršími a konzervativními. Jak je to možné? Zcela dobře, neboť české dějiny v podání Jiráskově jsou interpretovány do značné míry liberalisticky, jako boj za svobodu duchovní a mravní a do jisté míry i hospodářskou. Jirásek mnohem, mnohem víc než Palacký dává dějinám českým smysl osvobodivý po běžném tehdy politicky svobodomyslnickém, liberalistickém způsobu myšlení; dějiny české jsou mu především bojem proti všeho druhu tyraniím, proti tyranii církevní jako proti útisku feudálnímu; bojem za svobodu svědomí jako vyšší úroveň života a bytu hmotného. Pozdější romány Jiráskovy budou i do jakési míry a v jakémsi smyslu romány sociální, poněvadž lid bude jejich protagonistou, rozuměj drobní lidé bez historických titulů a funkcí ve svém všedním boji s půdou, ve svém každodenním boji o skývu chleba – tohle pojetí Jiráskova historismu se vyvrcholí a zkrystalizuje v obrozenské kronice rodného Náchodska, v širokém mravopisném obraze “U nás”, v němž vidím umělecký vrchol díla Jiráskova, poněvadž realism s historismem splývá zde ve zvláštní důvěrnost životní, ve zvláštní intimism, působící jako vzpomínky z dětství básníkova promítnuté za mez lidského života o jednu, dvě generace do minulosti. To je většinou dobré, tiché, střízlivé umění, které neslibuje víc, než kolik může dát. Jirásek pochopí poměrně záhy, že není možno podati rozměrnějšího obrazu české minulosti, a právě české minulosti, aniž jsi ho nepodmaloval velkými a bouřlivými spodními proudy života lidového; představu národa, dotud běžnou, rozšířil rozhodně o spodní vrstvy lidové, před tím pravidlem opomíjené.

To je také forsí jeho veliké husitské trilogie “Mezi proudy”, která by byla ráda objala život dvorský i učené spory teologické, národnostní boje universitní i náboženský kvas duší z lidu, dychtění zásvětné a žízeň duchovou právě jako rozpoutanou vášeň a smyslnost, a objala to skutečně aspoň potud, pokud se to projevilo v gestech. Kde však šlo o vyvolené duše vůdcovské, narazila na jakousi vrozenou suchost zraku Jiráskova, který se nedovedl propáliti k vlastním neodvozeným zřídlům dění historického. Jiráskovi chybí intuitivní smysl pro geniálné individuum; u něho není valeurového odlišení vůdce od vedeného, tvůrce od tvořeného, vynálezce od napodobitele. Ano, právě nejtrpnější a nejméně intensivní složky životné jsou u něho podány nejšťastněji; je to spíše malíř davového ovzduší a prostředí než vlastního myšlenkového nebo duševního dramatu dobového.

Jiráskova technika se pak ještě zjemňuje a tříbí, tak v “F.L.Věkovi” a zvláště v “Bratrstvu” a v “Temnu”, ale základní invence básnická neroste a se nestupňuje, poněvadž v Jiráskově bytosti nebylo k tomu prostě podmínek a materiálu duševního. “Bratrstvo” jest jistě dílo značné svěžesti, a uvážíš-li, že zde Jirásek sám si shledával v zapadlých archivech prameny a dokumenty, které pak s větším, menším zdarem přebásňoval v dramatickou akci, žádalo si talentu značné robustnosti i pružnosti, aby stačil na tuhle obojí práci tak různého rázu. Ani “Temno”, plod spisovatele 60letého, není poklesem jeho schopnosti, vyvolati prostředí a ovzduší; naopak, právě zde se dopíná na některých místech barevné sytosti a náladové útočnosti, jichž se dříve nedobral. Ale ovšem, vlastní tvorba básnická i zde se obchází a místo struktury žulově vytvořené podává se ti umná dekorace a náladové ovzduší, složené z větších, menších konvencí a rekvisit psychických nebo v nejlepším případě z hodnot jen statických.

Jirásek není veliký epik, za jakého bývá prohlašován. Ani když nekladeš na něho přísné požadavky teorie Alfreda Döblina, vidíš, jak se jeho dílo rozpadá v episodickou tříšť nebo napodobí monumentalitu stavby životné jen zdáli opisem vnějškově náladovým. Vedle Durycha, vedle Vančury je to, jako bys postavil papier maché vedle bronzu. Ani jako spisovatel nedosahuje Jirásek velikosti Holečkovy, velikosti snad poněkud podivínské, ale velmi opravdové a skutečné. Holeček vynalézá si všecko, řekl bych, od samého materiálu pro svou stavbu tam, kde to Jirásek jen sbírá; Holeček je velmi původní myslitel společenský, který se ti nemusí líbit pro svůj ať domnělý, ať skutečný konservatism, ale tolik mu upřít nemůžeš, že tvoří své postavy i děje z výhně velmi opravdově duchové a velmi opravdově tvůrčí, tam kde se Jirásek spokojuje přepisem pouze jevovým a, řekl bych, modelově šablonovitým. A přece: jak malá je popularita a proslulost Holečkova vedle popularity a proslulosti Jiráskovy! Jak malý a úzký kruh jeho čtenářstva vedle širé čtenářské obce Jiráskovy!

V čem je toho příčina? Předně v tom, že Jirásek je do značné míry duch odvozený, popularisátor daných koncepcí historických, kdežto Holeček je duch prvotný a na výsost původní; popularisátoři bývají vždycky mnohem populárnější než takoví duchové původní, neboť nekladou na čtenáře tak vysokých a přísných požadavků jako tito. Za druhé: Jirásek se dovolává vášní všedního dne, vášní politických a počítá s nimi tam, kde Holeček zůstává klidně ve své sféře hodnot ryzích a zcela objektivních. Jiráskovo dílo je vydáno nebezpečí, že bude přeceňováno právě proto, že jeho účin druhotný, politický a časový, jest mnohem, mnohem větší než účin prvotný, ryze básnický. Taková díla dobývají si vždycky poměrně rychle popularity co nejširší, ale ovšem, popularita ta není a nemůže býti trvalá, neboť stoupá i klesá s časovými potřebami ryze aktuálními.

Denis, který neměl jistě k Jiráskovi nejmenší nenávisti nebo nechuti osobní, napsal do “Čech po bitvě na Bílé Hoře” velmi příkrý odsudek díla Jiráskova, který v Čechách velmi bolel: odsudek v té příkrosti jistě nespravedlivý, ale přes to ne prostý zdravého jádra. Denis nebyl nikterak duch esteticky revoluční, naopak: duch konservativní, duch vkusu klasicistického a akademického, ale ovšem duch poučený velkou a silnou literaturou francouzskou, která mu zbystřila zrak pro opravdový a ryzí tvar a pro surogát byť sebe umnější. A tato pravá tradičnost dala mu odkrýti některé nedostatky díla Jiráskova, které unikaly a unikají našim lidem: jeho extensivnost mnohem větší než jeho intensitu, jeho literárnost a hybridnost, jakož i odvozenost. Jiráskovo dílo stává se již dnes díky té státní symbolisaci a tomu vnějškovému zmythologičtění čímsi neosobním, něčím, co je spíše instituce než teplá životní pokožka, spíše pomník než přítomnost a život. Brzy bude, obávám se, historickým dokumentem. Bude v musejní vitrině a nad ním bude nápis: Oficiální literární styl z prvního desetiletí republiky. Neboť historismem je národ český opravdu saturován; a historism může býti velmi snadno dnes jeho nebezpečím, jako snad byl včera jeho ostnem a ostruhou. Dílo Jiráskovo jest svými některými kvalitami jistě pomník, ale, obávám se, pomník uzavřený a mrtvý, který bude spíše překážkou než jiskrou zažehující nový život.

(Šaldův zápisník, 1930)