Vzácný objev neznámého Jiráskova díla

Jiráskův text, založený na vzpomínkách tovaryše z rodného Hronova, byl otištěn v prvním čísle druhého ročníku časopisu “Omladina” ze dne 5.října 1918. Tento časopis vycházel od roku 1917 v Plzni za redakce Jaroslava Koudelky a byl pro své demokratické názory pod drobnohledem přísné cenzury.

Alois Jirásek drobné dílko napsal pro sociálnědemokratickou “Omladinu” na jejich laskavou žádost – časopis se tím pochlubil ve svém vydání ze dne 11.1.1918:

“Mistr Alois Jirásek “Omladině” poslal přípis, který s veřejností sdělíme v čísle příštím. Velikému Mistru české literatury historické vděčně děkujeme.”

Ve vydání z 25.1.1918 doplňuje časopis podrobnosti:

“Chtíc tlumočiti uctivou pietu mládeže dělnické velkému tvůrci české moderní literatury historické, požádalo vydavatelstvo “Omladiny” mistra Aloise Jiráska o laskavé přispění několika původními řádky. K nemalému potěšení došla nás následující mistrova kladná odpověď, již se čtenářstvem naším rádi sdílíme:

V Praze, 3.ledna 1918

Velectěný pane redaktore!

Milerád bych vyhověl Vašemu přání a zaslal příspěvek do Vašeho listu. Hned však nemohu. Napsaného nemám nic a jsem nyní takové míry, že již delší dobu nemohu nic pracovati. Vynasnažím se však, abych Vám do “Omladiny” něco, ovšem jen něco kratšího, zaslal. Srdečné díky za výtisky laskavě mi zaslané. Zajímaly mne velmi. Přeji Vám hojného zdaru, jsem s veškerou úctou Vám oddaný Alois Jirásek.”

Přestože prožíval náročné období, své slovo Jirásek dodržel a průbojnému časopisu zaslal svou novou historickou studii.  Zřejmě jej silně zaujaly hlavní myšlenky periodika, které byly definovány v jeho prvním vydání:

“Omladina vstupuje do života s ušlechtilým úkolem: má burcovati mládež, naznačovati jí cesty v poslání veřejném, výchovou vésti ji k poznání idejí a zásad, směřujících k obrodě světa a života ve směru sociálním, kulturním a mravním, tedy v duchu socialistického světového názoru, vyzbrojiti ji duševně i organizačně pro zápas životní, pro boj za lepší úděl lidstva, za lepší život materielní a duchovní…

Milujeme socialismus. Milujeme jej, neboť on prvý a jediný byl velikým hlasatelem světového míru. On byl neúnavným hlasatelem myšlenky odzbrojení a bratrství všech národů.”

ZE ZÁPISNÍKU ČESKÉHO TOVARYŠE V PAŘÍŽI R.1870-1871 (1918)

Za této hrozné války vzpomněly časopisy nejednou také roku 1870 a 1871, jak německé vojsko proniklo až k Paříži a jak ji obklíčilo. Na toto obležení slavného města nad Sekvanou přináším tuto drobnou vzpomínku podle zápisníku očitého, českého svědka.

Čeněk Jirman z Hronova, mladý zlatnický tovaryš, vydal se do světa na zkušenou a dostal se až do Paříže. Našel si tu místo, pracoval, měl slušný plat. V pátém roku jeho pobytu v Paříži vypukla válka s Německem. Jirman zůstal v Paříži, protože musil, neboť onemocněl. O tom a jiném, čeho tenkráte zažil, vypravuje prostě v prostém svém zápisníku, který teď chová jeho bratr, pan Josef Jirman v Hronově.

Zápisník, nevzhledná knížka o plátěném, černém hřbetu, obsahuje také básně a písně, většinou vlastenecké, kteréž si mladý Jirman opsal. Je tu “Žižkův soud”, “Na Žižkově poli”, “Píseň Čecha” (Kde můj jest kraj, kde má je vlast), “Válečná”, v níž také sloka:

“Na zmar svobody, lidu práva

nechť strašná pomsta všude hřmí.

Hle, chrabře počala Varšava,

spěš Češko, následuj ji!”

Mezi těmito bojovnými je také veselá studentská, počínající se:

“Já jsem student filigránek,

po světě se ohlídám…”

Kromě básní a písní je v zápisníku také seznam jmen slavných skladatelů operních a jejich nejhlavnější díla, jména některých světových básníků a zase všelijaká odborná poznamenání, např. jak pozlacovat ohněm ap., dále seznam největších na světě diamantů, seznam předních měst a počet jejich obyvatelů a různé adresy. Z těch zaujímá adresa krejčovského mistra Hůlka z Červeného Kostelce, kterýž mistr zařídil si v Paříži proslulou dílnu a o němž pak také Neruda psal ve svých pařížských vzpomínkách. Jirman si zapsal, že Hůlek bydlí v Rue de Rivoli 226.

Nejvíce nás zajímá v knížce českého tovaryše oddíl nadepsaný:

“Upomínka na rok 1870-1871 v Paříži, od 17.července 1870 do 28.ledna 1871.”

“Upomínka”, nemající žádného úvodu, začíná se:

“Od 1.července málo práce, neb byla vypovězena válka Prusku, takže se již bídně živobytí vydělalo.”

Jirman vypisuje dále, jak jej 17.července schvátila nemoc; strašně ho bolela hlava a nemohl nic jísti. Dne 19.července byl přesvědčen, že má neštovice. Proto odjel do nemocnice, kdež pobyl skoro šest neděl. Mnoho tam zkusil.

“Když neštovice přešly, dostal jsem bolavé oči, takže jsem již myslel, že o ně přijdu.”

Než uzdravil se až na ránu na noze, která se pak asi dva měsíce hojila.

Když posledního srpna vyšel z nemocnice, shledal, že dílna, ve které do své nemoci pracoval, je zavřena. A peněz měl málo, tuze málo. Zatím udály se veliké děje. Jirman jen stručně si o nich zapsal:

“Prušáci táhnou k Paříži, neb skoro celé vojsko francouzské zajaté, a as ten týden bude obležení Paříže.” **Dne 19.července 1870 vypověděl Napoleon III. válku Německu.

“Němci vtrhnuvše do Francie, zvítězili u Wörthu (6.srpna), u Gravelotte (18.srpna). Dne 2.září zajali armádu maršálka Mac Mahona i s císařem u Sedanu. Dne 15.září přitrhli k Paříži a dne 19.září ji všecku obklíčili.”

Poněvadž nebylo vyhlídky na práci, odhodlal se dojít na vyslanectví /rakouské/ a požádat o lístek k odjezdu z Paříže. Lístek mu dali, ale když přišel na nádraží železné dráhy do Lyonu vedoucí, nemohl odjet. Nedostal se do vozu, ač mu zavazadla nepřekážela, neboť “neměl nic jiného než co na sobě”. Ale nával na nádraží byl tak ohromný, že běželo o život. Musil se navrátit a zůstat. Bídně se protloukal a teprve pak se mu lépe dařilo, když asi 12.října 1870 se dostal do národní gardy.

“Tedy od tý chvíle jsem Francouzem,” podotýká.

Měl denně frank a padesát centimů.

“Jest pravda málo, ale přece něco.”

Bydlel u nějaké krajanky, kde platil ne mnoho.

“Jsem skoro šťastný v té nouzi. Noha zahojena.”

Nepřítel tuho svíral Paříž.

“Až do padesátého dne obležení jíme pořád dobře.”

Pak už bylo hůře.

Dne sedmdesátého poznamenává si Jirman ceny dle úřední taxy: libra chleba 25 centimů, litr vína 80 centimů, libra koňského masa frank, dva i více, libra oslího 3 franky i více, králík 12-20 franků, slepice 20 franků, vrabec 50 centimů, německá myš 60 centimů, libra psího masa 1 frank, kočka /celá/ 10 franků, čtvrce bramborů 5 franků.

Másla a sádla již nebylo, “omasta jest již jen lůj nebo olej.”

“Také uhlí se nedostávalo a proto plyn od 1.prosince bude svítit jen na ulicích a jen slabě.”

A hned poté Jirman uvádí:

“Češi v národní gardě: Herman, Veselý, zlatníci, oba do pole. V záloze národní gardy byli: Zyka, zlatník, Vavřík, ryjec, Jäger, krejčí. V legii amis de la France: Novotný, Šulc, Končinský. Nachází se nás as 20 Čechů v Paříži po čas obležení.”

Pak zmiňuje se o bojích v Paříži, u tvrzí jí hájených jmenovitě u Chatillonu, “kde Francouzi couvli (v listopadu)”, u Champigny (2.prosince), “které byly dobré pro Francouze. Kanony slyším pořád. Již jsme zvykli. Dne 30.listopadu byl jeden z největších hřmotů.”

Nedostatku, nouze v obleženém městě přibývalo.

“Podle mého souzení máme ještě asi sedm neděl před sebou a jestli nepřijde pomoc z provincie, tak si myslím, že Paříž musí padnout, ne silou, ale hlad by mohl donutit.”

Přišly Vánoce.

“Za šest roků, co jsem v Paříži, letos poprvé, že jsme se nesešli (krajané, Češi) na Štědrý den večer neb žádný nemá nazbyt.”

O Štědrém večeru jedl polévku s nudlemi a knedlíky s křenovou omáčkou.

“Dne 27.prosince. Kanony hřmějí. Dne 28.prosince. Kanony hřmějí. Dne 29.prosince. Kanony hřmějí. Silvestr.”

Asi dvacet Čechů sešlo se v pivnici, kde se scházívali před válkou. Tentokráte neměli piva, také jídla se nedostávalo, a tak nebylo veselo jak obyčejně.

“Nový rok 1871. Začátek bombardování pevnosti Nogentu a Rosny (dvě z tvrzí, hájících Paříže na východní straně). Dne 5.ledna bombardování polední strany, totiž pevnosti Montrouge, Ivry a Paříže. Trvalo celou noc a den, bylo jako bouřka a hromobití; ostatně malá škoda. Poprvé jím chleba skoro ze samé rýže. Je těžký, nízký a není moc dobrý. I jinak začíná být dost černý.”

Drahoty přibývalo.

Čtvrce bramborů za 30 franků, králík 30 franků, holub 35 franků, slepice 55 franků, husa 80 franků, kočka 20 franků, německá myš (krysa) za frank.

Dostávali denně 30 gramů koňského masa a 300 gramů chleba z rýže, ovsa a ječmene. Týdně umíralo asi čtyři tisíce lidí. Bombardování trvalo ustavičně.

“Dne 18.ledna byl náš batalion poprvé venku. Totiž jen slyšet kule pruských kanonů v pevnosti Nogentu. Žádná pohroma, jen na čtyřiadvacet hodin. Velký výpad dne 19.ledna. Dobrý začátek, ale později odmrštění; špatná vyhlídka. Byl to první výpad s národní gardou, která se dost statně držela.”

Byl hlad a nadto uhodily kruté mrazy.

“Uhlí vyšlo i dříví, že se musí na na boulevardech stromy řezati jako les Boulogne, promenáda nejkrásnější, potom Vincenneský les. Již jsme stopětadvacet dní jako v žaláři; málo novin, neb vždycky jen staré. Kdyby nebylo těch ubohých zvířátek holubů, tak by Paříž nevěděla nic, co se děje ve světě. Inu, již to nemůže dlouho trvati, snad as měsíc nejdéle. Přál bych si, abych vše šťastně přestál a zdráv z toho vyšel, jak snad budu museti tyto dni do pole. Inu, musím věřit jako Turci, jestli mám z toho vyjít šťastně, tak vyjdu, že to je osud.”

A pojednou si vzpomíná, co má platit, že je dlužen “u pana Fromont-Meurina 50 franků, Besedě českomoravské 30 franků, pradleně 9 franků, v zastavárně 12 franků.” A zase píše, jak nouze hrozně přibývá a čeká každou chvíli, že musí ven jejich batalion, totiž stý dvacátý druhý…

“Dne 22.ledna. Prušané počali bombardovati pevnost St.Denis i městečko, kdež je královská krypta a krásný kostel. — Dnes jsem šel na procházku do města, neb zůstávám již tři měsíce skoro u fortifikace. Nevěděl jsem, jak mám ten den přežít; hlad jako vlk a nic nemůže (člověk) dostat, neb chleba a housky nejsou, neb každý dostane na svou kartu a jen u jistého pekaře tři sta gramů denně a jen ve čtvrti, co bydlí. Krajíček chleba, když ho sní, tak má víc hladu jak dřív. Všeobecně malá důvěra v dobrý konec, ale proto žádný nemyslí se vzdáti. Já již vidím, že to bude hladem snad padat na ulici. Ale proto kdy Paříž padne, žádný ještě neví, neb musí se národní pýcha přemoct, neb do dneška se ještě žádný Francouz nepovažuje za přemoženého. Ještě toho padne moc a Bůh ví, jaký budu míti osud, neb k budoucí také i já musím; třeba přijdu do zajetí. Inu radši než být raněný.”

“28.ledna. Neočekávaná novina se roztrušuje, že se vyjednává a že jest na osm dní stravy v Paříži. Město je přenáhleno (překvapeno) tou novinou, neb do nynějška žádný nemyslil, že jsme u konce. Mám se dnes dost dobře; totiž je svátek naší krajanky. Hezky jsem se i opil a měli jsme škubánky. — 29.ledna. Jsme konsignirováni. Snad se bojí revoluce nebo nám vezmou zbraň, nevíme. Inu, šťastná administrace, neb kupř. náš batalion ani nepřišel do pole, byl jen jednou na 24 hodin, totiž na procházku.”

A pak poznámka:

“Paříž musí platit 200 milionů franků. Prušané obsadí pevnosti (tvrze), ale ne město. **To bylo v podmínkách příměří smluveného dne 28.ledna 1871. Třínedělní to příměří prodlouženo pak do 3.března.

“Zemře lidu týdně asi 6 000.”

“5.února. Jím poprvé malý kousek hovězího masa se smaženými brambory, a ještě to přichází z pruských linií. Národní garda, totiž mobilní, je dnešním dnem rozpuštěna. Teď kdyby byla jaká práce, ale to Bůh ví, kdy začne. A pryč jeden nemůže, neb by to stálo moc peněz.”

“Paříž držela se od 17.září až do 28.ledna 1871. Válka přestala, bída snad začne. V Paříži všichni Češi zdrávi. Vyjednáno, že 3 000 mužů vojáků (německých) obsadí Paříž. Vskutku ji obsadili, ale jen Elysejské pole. Dále nesměli. Tak byli jako v kleci podobní dravým zvířatům, neb jinak skoro je nemohl vidět. To byl slavný vtah vítězný. Jistě, že jich moc netěšil. Při všem několik pruských oficírů dostalo bití, takže budou mít památky do smrti, neb někteří přišli do Paříže mýlkou, jiní v civilním obleku, ale většinou to odnesli všichni. Celá Paříž ve smutku. Všechny krámy zavřeny, též i kavárny a restauranty. Ceny spadly, ale vína začíná se nedostávat.”

“20.března 1871. Revoluce.” **Povstání komuny de 18.března.

“Ráno vojsko všude rozložené i kanony. V poledne zase odzbrojeno od národní gardy. 22.března. Na place Vendome asi dvacet mrtvých a čtyřicet raněných.”

O těchto občanských bojích, které trvaly až do května, Jirman už nevypravuje. Neúčastnil se jich.

“Neví se, které straně dát za pravdu,” podotýká stručně. “Budu hledět odcestovat a to zčerstva.”

A odcestoval.

Jak, o tom není v zápisníku ani slova. Z Paříže se dostal velmi těžko, v přestrojení, jak si pamatuje p. Jos. Jirman z vypravování svého bratra. Vrátil se přes Švýcary a Německo do Čech. Cestoval velmi svízelně, jak dosvědčují tyto řádky poslední v “Upomínce”:

“V Ženevě vypomohl jsem si 95 franků.”

Odjel s 10 franky, v Lausanne prsten prodal 15 franků, v Mnichově měl ještě 4 zlaté. Zůstal dva dni, prodal hodinky. Cesta až do Prahy. Přijel bez krejcaru.

Jedinou památku na Paříž z jejích bouřlivých dní přinesl si domů do Hronova: fotografii, na které byl zpodoben v uniformě národní gardy, s puškou v ruce, v plášti vpředu zahnutém, v kašketu, na němž číslo 122 jeho praporu.

Doma nezůstal.

V červenci 1871 nastoupil do díla v Trutnově; v říjnu příštího roku odjel do Vídně, kdež našel si práci. Byl výborný dělník a došel i uznání čestnou medailí. Ve Vídni však dlouho nevydržel.

Nemoc, plicní neduh, který snad byl smutnou památkou posledního pařížského pobytu jeho, vypudil jej domů, kdež zanedlouho, zjara příštího roku dokonal.

(Omladina, 5.10.1918)

(V galerii návrh plánovaného separátního tisku s vyznačením grafické úpravy z roku 1968)