Žurnalista, spisovatel a ilustrátor Otakar Filip (1874-1931), pražský rodák, se vedle své novinářské činnosti pokoušel i o vážné literární práce – jak o historické romány (často s kriminální či tajemnou zápletkou), tak i o romány s ženskou tematikou.
V jeho odkazu lze mj. nalézt takové literární kuriozity, jako je pokus o americký román “Tajemství opuštěného bytu”, historická freska o Casanovovi “Duchcovský literát” či oslavné biografie o císaři Františku Josefu I. (např. “Nejvyšší ochránce českých dětí: J.V. císař a král František Josef I.”).
Jeho vlastní vzpomínka na Aloise Jiráska, kterou zde připomínáme, se přece jen poněkud odlišuje od ostatních – vypovídá totiž o tom, jaký mimořádný ohlas a účinek mělo Jiráskovo dílo na tehdejší mládež.
Otakar Filip:
JIRÁSEK A NERUDA. STAROSTUDENTSKÁ VZPOMÍNKA (1921)
Do věnce pomněnek z jara žití při jubileu našich miláčků, Jiráska i Nerudy, při jubileu veselém i smutném, možno snad přivíti i tento drobný lístek. Jest po tolika létech ještě svěží, jako pomněnka utržená u lesního pramene, jako vzpomínka sama a láska k tomu, jenž dočkal se splnění svých snů o svobodném národě.
Když jsme se šťastně před 30 lety dostali na novoměstském gymnasiu v Truhlářské ulici do kvinty, nebylo ani možno dle starých tradic jinak, aby nestala se z nás třída literární, třída pošetilých poetů. Především předplatili jsme a horlivě četli Herbenův “Čas”, jiní opatřili “Národní listy”, které se četly pro větší rekovnost pod škamnami, po dlouhých pak úvahách rozhodli jsme se potají vydávati hektografovaný časopis s prvotinami našimi, nazvaný jménem Nerudovým.
Byli jsme nadšeni pro fejetony v N.L., věděli jsme, že pod známým trojúhelníčkem skrývá se jméno velkého mistra, kterého jsme ostatně na odpolední promenádě potkávali v ulici Ovocné, když podpírán veřejným posluhou zvolna bral se ku své redakci v ulici Mariánské. Proto zářivý štít jeho zakrýval slabost našich literárních hříchů. Nepamatuji se ani, zda náš instruktor v češtině, tehdy proslulý folklorista, suplent F.V.Vykoukal, měl tušení o tomto kutění našem, ale jisto je, že “Neruda” asi po šesti číslech zašel pro nevytrvalost redakčních spolupracovníků, k nimž náleželi nynější min.rada dr.Lankáš, lékař plukovník dr.Vinař, MUDr. Jos.Kessler, lékař ve Žlebech, advokát dr.Otakar Hurych, účetní rada Fr.Titěra mimo pisatele této vzpomínky. Nemohli jsme se jaksi shodnouti. Tábor poetů horoval pro Čecha, Vrchlického a Machara, tábor krásné prózy zase pro Zeyera a Nerudu, jinak byli jsme všichni “novarum rarum cupidi” a příliš těkaví.
Pamatuji se však, že nás nade všecky zaujal tehdy nový literární zjev – Alois Jirásek.
V té době počala ve “Světozoru” vycházeti jeho “Filosofská historie”, která nás, romanticky založené jinochy, elektrizovala a nadchla tak, že jsme blouznili a život náš studentský přizpůsobovati počali zvyklostem litomyšlských filozofů z r.1848, jak ve škádlení profesorů, tak pošilháváním za pannami a hlavně pořádáním vlastních “majáles” a výletů, ovšem v důvěrném kroužku a na zapřenou, skrytě před ostřížím zrakem ředitele, austrofila dr.Kastnera.
Až do té doby odchováni sentimentálními povídkami Třebízského, stali jsme se “klecanskému bojovnému kaplanu” náhle nevěrnými, kdekdo horoval pro Jiráska.
Tehdy znali jsme z drobných prací jeho pouze cyklus drobných historických povídek “Z bouřlivých dob”, v Ottově laciné knihovně vyšel předtím román “Na dvoře vévodském”, v němž hledali jsme vysvětlivky pro neurčitou postavu paní kněžny z “Babičky”, mimo zmíněný rozkošný obrázek studentský z Litomyšle dumali jsme často nad zasněnými povídkami “U rytířů” a “Na staré poště”.
Již tehdy Jiráska jsme přímo zbožňovali, jeho práce přímo hltali.
“Filosofskou historii” četl každý z nás nejméně desetkráte a jistě po letech ještě k ní sáhnul s milými reminiscencemi na nevratné mládí, strávené ve studiích starým svěrákem dosti zahořklých. Když pak zvěděli jsme, že Jirásek jest profesorem češtiny na sesterském gymnasiu v Žitné ulici, rozbíhali jsme se tam po 11. i po 12.hodině polední, abychom na vlastní oči spatřili toho, jemuž rázem náležela srdce naše. Nebylo ovšem ani možno, aby podobizna jeho, mou maličkostí v diletantské perokresbě provedená, nebyla zařazena se životopisem na první stránku “Nerudy”. Tehdy ovšem jsme netušili, že srdce naše budou mu jednou náležeti vůbec, netušili jsme také, jak podivně blízkým byl Jirásek našemu staršímu miláčku – Nerudovi.
Před 11 lety napsal o tom Jirásek sám do “Almanachu Národních listů” vlastní vzpomínku.
Tak ta léta minula.
Jirásek však nám, starým studentům, nezmizel z očí. Co rok překvapoval nás pracemi novými, rostla jeho díla stále mohutnější síly až k “F.L.Věkovi”, setkali jsme se s ním na divadle a nebyli-li jsme s ním náhodou duševně spojeni touto cestou, zahlédli jsme ho někdy vonnou viržinku si pokuřujícího, když s nerozlučnými přáteli svými, K.V.Raisem a prof.Thomayerem, měl namířeno procházkou kamsi za Palackého most.
Jeho pak světlý zjev, čtoucí přísahu za převratu ve shromáždění zástupců národa, zůstane nám vůbec nezapomenutelným.
