U NÁS

I z časového odstupu upoutává “nová kronika” svou důvěrnou intimností; pro svou autenticitu bývá stavěna nad nejlepší autorovy obrazy historické.

Pokud čtenář kronikářskou stavbu neodmítne jako nudnou, najde v ní uvolnění i dost poutavosti pro svou obraznost i pro svoji mysl; ta není nucena spěchat za dějovým napětím a je s to vychutnat motivické konfrontace.

Čím více se Jiráskův vypravěč stahuje do role objektivního pozorovatele a režiséra, tím aktivněji (a sugestivněji vůči čtenáři) vystupují postavy, a to hlavní i vedlejší. Uplatňují se jednak tím, co dělají a co říkají, jednak tím, jak reagují na konání ostatních a na celou skutečnost kolem sebe včetně krajiny a pohybu přírodního dění i předmětů denní potřeby.

Od představy čtenáře jako milovníka děje se šťastným koncem, v němž se reflektuje vítězství pravdy a dějinné spravedlnosti, dospěl Jirásek v kronikách k představě čtenáře, který nazírá skutečnost složitěji i skeptičtěji, nedůvěřivý k převratným činům a k obecným pravdám (a přece jich potřebný).

Původce obrazu, pro čtenáře neviditelný a současně důvěrně blízký, vytváří stavbou motivů i vět a promluv dojem životního proudu, zdůvěrňující obrazy krajinných a společenských prostorů, které si čtenář s potěšením promítá na zážitky vlastního domova a vlastní elementární zkušenosti, aniž přitom postřehuje, že je k jistému hodnocení a k určitým postojům veden.

Nová kronika má při vší rozbíhavosti románové svorníky. Ve vstupní knize Jirásek rozvinul jeden milostný román – vztah Justýnky a Kaliny, a svatbou milé dvojice Úhor šťastně zakončil. Počínaje druhou knihou dostaly pak obrazy kraje, původně zamýšlené jinak, ústřední postavu ve faráři Havlovickém. Jeho činnost a osud tvoří spojovací osu dalšího vyprávění. Smrtí ušlechtilého kněze se pak dílo dokonce uzavírá, jako tomu bývá v románě monografickém.

Harmonizační gesto je jemné, opatrně dbá pravděpodobnosti. Nezastírá existenci nedobrých lidí, nepoctivosti a zla, jen oslabuje jejich účinky a dosah. Postavení Havlovického například ohrožuje napřed (zevnitř, psychicky) paní důchodňová a láska k ní. Pak autor našel svému rekovi protihráče v evangelickém pastoru Bergmannovi.

Svět evangelíků a jejich svízelné postavení ještě celá desetiletí po vydání tolerančního patentu se objevil už v Úhoru a prostupuje celým dílem. Patří do ideové osnovy nové kroniky – do konfrontace protichůdných společenských prostředí, stavů a vyznání a jejich postupného sbližování na principu tolerance a lidskosti.

Styky se strouženským pastorem Bergmannem autor rozehrál jako ohrožení kariéry Havlovického. V dotyku s jeho rodinným životem na evangelické faře naznačil navíc v Havlovickém i trpkost z osamělosti katolického kněze.

Právě s působením Havlovického Jirásek nejvíc spojil zmírňování napětí mezi katolíky a evangelíky. Jeho zásahem se odvrátí hněv faráře Ondráška od učitele Šolty. Havlovický soustavně odbourává předsudky svých věřících vůči evangelíkům a rozhodnými zásahy i osobním jednáním normalizuje v okruhu své působnosti vztahy mezi oběma vyznáními.

Harmonizace se tedy dosahuje u Jiráska nejen redukcí a přemístěním motivů “převzatých” z pramenů, jejich umným kontrastováním a konfrontací, ale také urychlováním procesů, které ve skutečnosti probíhaly nesrovnatelně dlouhodoběji. Hra s časem je vůbec nedílnou součástí jiráskovské harmonizace.

Rozmluva ve své základní funkci dorozumívací a sdělovací slouží vůbec spisovateli pro konfrontaci mezi farou a vsí, mezi zámkem a jeho okolím, mezi katolíky a evangelíky, mezi venkovany a Prahou, mezi Padolím a světem. Obcování těchto rozmanitých prostředí stalo se kompozičním principem nové kroniky. A rozmluvy konkrétních postav naplňují onen kompoziční záměr tak, že stylizaci kroniky vtiskují lidskou bezprostřednost a důvěrnost.

Z náznakovitých zápisků rozvinul Jirásek obraz vzácné houževnatosti a ten pak výrazným nářečním zabarvením a opakováním vystupňoval v symbol – v souznění země a lidu.

Při vší věrnosti reáliím a při veškeré snaze o věrohodnost tvořeného obrazu šlo Jiráskovi o poetizaci všednosti. To chtělo zrak vnímající padolské zátiší poprvé, jako svět dosud neznámý. Vynalézavý epik vybavil tímto zrakem některé své postavy. Schopnosti vidět obvyklé jako nové a tím obyčejné ozvláštňovat, stavět do oživující perspektivy mají v kronice postavy, které přišly odjinud a postupně se vpravují do místního prostředí – buď s cílem splynout s ním, anebo s úmyslem je změnit.

Pozorování téže skutečnosti z rozličně volených úhlů spoluvytváří umělecké a myšlenkové bohatství nové kroniky.

Pokud jde o obraz rodiny Panklových, Jirásek se podržel v zásadě Babičky Boženy Němcové… Avšak Kateřinu Zaháňskou vypodobnil polemicky vůči Němcové. V jeho uměleckém podání je to sečtělá, chladná a marnotratná i marnivá dáma velkého světa, jež se s nechutí odvrací od Havlovického, když s ní místo duchaplné konverzace chtěl vést úvahu o tom, jak odpomáhat místní bídě.

(Jaroslava Janáčková)

Touhle kronikou objevil jste nový svět. Člověk tam vkročí, dívá se, je mu nový – ale přec známý tak mile: předpoklady o něm nese jaksi v své duši, ale ztajené, neurčité – proto se mi má bába a strýc voják pletli při čtení… To jsme byli tehdy my, to byl celý náš národ! Váš rodný kraj leží v našich duších – Vy jste nám jej ukázal. Nepodceňuji nijak přírodní obrazy v dřívějších knihách – ale jak popisujete tady přírodu, je unikum. To roste, voní, zpívá, to člověk vnímá zrakem, sluchem i čichem. A tak ze všech stanovisk: kniha je harmonickým dílem, českou knihou, pramenem vody živé. Bozi dejtež Vám zdraví u pokračování!

(J.V.Sládek)

U nás čte se nyní zas furtumfurt U nás. Jerumine, každej to chce.

(J.V.Myslbek)

Krásná, skutečně rázovitá řeč, líbezná naším nezkaženým východočeským podřečím, vybroušená mluvnickými znalostmi spisovatele a vzduch čistý látkou i mluvou bez miasmů řemeslného překladačství.

(Alois Rašín)

Nová kronika bude hřáti a svítiti svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího.

(F.X.Šalda)

Jsem rád, že mohu Vám sděliti, že na Vašem díle U nás pracuju a že dílo toto nikterak mně “neodpadlo od lásky”, nemůže, nebo mně přirostlo k srdci a nemám mimo Babičku žádnou jinou knihu radši.

(Adolf Kašpar, ilustrátor)

Když tázal jsem se Jiráska, kterou knihu svou psal nejraději, zamyslil se a s úsměvem odvětil: Kterou? Inu, U nás. A potom vypravoval, jak jednou o prázdninách šel od svého letního bytu pod Jírovou horou po úpatí zelené stráně. Byl jasný letní den, louka za řekou voněla, strnadi si prozpěvovali na lískoví a na trninách. Jak chvílemi pohleděl na Hronov, vzpomínky začaly tryskati v jeho hlavě jako světýlka. V stráni protější nad silnicí je starý opuštěný lom, nad ním pole. A tu si vzpomněl, že slyšel kdysi vypravovat, jak se jednou na tom poli oráčovo spřežení dostalo až k samému kraji a jak se i s oráčem zřítilo dolů. Byla to velká událost v krajině – teď však kromě nejstarších lidí sotva kdo o to zavadil. Ten jeden zapomenutý příběh vyvolal i jiné, o nichž za mlada slýchal. A tu z pomyšlení, jak všecka minulá paměť rychle zaniká, vznikla myšlenka, aby zachytil celý obraz bývalého rodného kraje, všechen život, snahy, práci, s radostmi i žaly, život spolu i s lidičkami, kteří tu všude v selských hospodářstvích, v domech na městečku i v tkalcovských sedničkách, ve školách, na farách, v náchodském zámku žili, pracovali, toužili. Tak v mysli pučelo U nás.

(K.V.Rais o vzniku “U nás”)

Moje babička byla z machovských sekerníků; když si v stáru přeříkala celé Jiráskovo “U nás” (četla nahlas, jako by se modlila), prohlásila uznale: “To je hodný.” I dávám svědectví, že po paměti i podle doslechu potvrdila všechno, co tam pan Jirásek napsal; řekla, že je to čistočistá prauda.

(Karel Čapek)

Dílo ojedinělé jak uměním, tak hloubkou a prozářené teplem autorova citu. Zde mluví Jirásek o svých, o sousedech, přátelích i příbuzných svého otce a děda. Ve čtyřech objemných svazcích líčí podrobně celý život rodného kraje, povlovné probouzení lidu, nad nímž bdí obětavá láska faráře Havlovického, muže čisté duše, šlechetného idealisty; Regner-Havlovický vede svůj milovaný lid od zatemnělé pověrčivosti a omezené nesnášenlivosti k povznesení kulturnímu, od zaostalosti k lepším podmínkám sociálním a vyšší úrovni životní, od lhostejnosti k probuzení národního vědomí. Rozsáhlá skladba nemá vlastně hrdiny: zase tu je vlastním hrdinou všechen lid celého kraje, jenž tu žije, trpí, lopotí se a raduje před námi. Poznáváme jeho zlé i dobré vlastnosti, jeho barvitou a výraznou řeč, obdivuhodnou houževnatost chudého horala ve věčném zápase s tvrdou a skoupou přírodou. Kdo by neznal onoho krásného místa, kde stařičký Plšek líčí faráři Havlovickému své lopotné, těžké mládí, svou práci na kamenité, nepojezdné zemi? Ten jeho výkřik: “A přeci se to uďálo!” je charakteristický pro povahu českého sedláka i pro Jiráska samého, pro českou houževnatou vytrvalost. Seznamujeme se tu s celým životem horalů, chudým na radosti a bohatým na těžkou lopotu; poznáváme jejich dobrotu i jejich zlobu, náboženskou nesnášenlivost, kterou osvícený Havlovický tak těžce nese, Metternichovský absolutismus, feudální robotní systém dožívá a dokonává tu před našima očima. Považuji “U nás” za jednu z nejkrásnějších, nejvroucnějších skladeb Jiráskových.

(Hanuš Jelínek)

“Novou” jest jeho kronika proto, že vypravuje o časech už novějších, do nichž žádná kronika stará nezasahuje; dále proto, že má nové stanovisko. Stará kronika líčí jen pohyby zevní, politické děje, boje panovníků a šlechty a měst, a kromě toho jen místní neštěstí veliká. Jiráskova však líčí tichý život malého lidu, život vnitřní, totiž kulturní, při čemž psychologického umění jen dle nejnutnější potřeby u hlavní osoby užívá. Ostatek dává vnitřnímu životu vyniknouti ruchem, mimikou a zevrubnostmi zevnějška, plastikou postav. Tu pak už není dílo jeho “kronikou”, nýbrž pravým uměním historickým, románem, reprodukcí života pamětihodného, ale zašlého. Jako ukazuje Tacitus úpadkovému Římu obraz života neporušeného, civilisací nezkaženého, tak i Jirásek… Duši autorovu lze vycítiti z velké, ryzí, přečisté lásky k té zvolené skutečnosti, z lásky patrné na nesmírné píli, s jakou shledával její pozůstatky, na pozornosti, jak mosaiku obrazu nepatrných drobotinek sestavuje a skládá, přičemž se každý i nejnepatrnější úlomek, střípek, radostně oceňuje a na místo vhodné ukládá, vůbec na velké rozkoši toho tvoření jistě velmi namáhavého. Jsou tu řídce a drobně roztroušené nálady, místy jemně jako stříbrný prášek, místy však tahem barevným do obrazu vpravené, velmi účinné, živé a pravdivé… Také nálada celku té kroniky života je výborně pravdivá. Je to všecko ostatně malý svět, ale poesie života tu všude bohatě vyvěrá na povrch. Hlavní obsah té poesie je hluboká elegie krátkosti života, prchavosti, přicházení a odcházení, a pak už jen vzpomínání. Jednou asi, jedinkrát se tu každý v životě na něco zatěší, a už má pak po všem. Už přijdou na řadu jiní. Krátký koloběh s několika odstavci, a to všecko kolem hřbitova. Ten je středem, do něhož všichni hleděti musí, až v něm zapadnou. Málo je chvil, kde si duše zavýskne a odpočine od stálé elegie. Jaké tedy těšení na takovou chvíli! Ty přípravy k různým traktacím, slavnostem, svatbám a slávám, jak rozvlní vždy a rozehřejí všechen ten drobný život! Účel nekonečných podrobností zde musí býti čtenáři neznalému patrný z účinu, jaký vyvozují. Z podrobností těch roste síla a zdání života. Iluse živé skutečnosti chce to všecko tak, jak to autor vypravuje. Čtenáře, který hledá jen děj, děj a sensaci, a čtenáře, který pravdu malého života českého nemiluje, takový autor ani nezve.

(Jan Voborník)

Kněží, kteří jsou v první řadě povoláni vésti a zušlechťovati lid, jsou většinou sice staří dobráci, ale uvyklí již chodu věcí, vždyť sami v mládí nejinak žili a strádali, a pozbyli naděje, že by kdy mohlo býti lépe. Když Havlovický míní, že mnoho té bídy je zaviněné, vlastně zděděné, a že by se dalo leccos spravit, padolský farář Jan Zeidler se jen usměje: “Jste mladý, bratře, ale až tu budete léta, až se budete portovat pořád sám… Ó, to panečku slevíte.” Všichni časem otupí. Vykonávají své denní povinnosti, výše nejdou…

(Jaromír Borecký)

Postava Havlovického vyrůstá nám z podání Jiráskova stále jasnější a větší. Zároveň vidíme, jak jemnými uměleckými prostředky Jirásek této charakteristiky dosahuje… Víra Havlovického nebyla, jak nám ho Jirásek líčí, jen z povinnosti a tradice, byla vírou živou. Že však chtěl trochu světla, budilo hned v některých lidech podezření… K nejkrásnějším vlastnostem Havlovického náleží jeho náboženská snášenlivost a humanita. Na ně klade Jirásek důraz.

(Jaromír Borecký)

Když v Panteonu Národního muzea bylo vystaveno to, co tělesně přetrvalo ducha Jiráskova, ležel u rakve velký, vavřínový věnec. A v jeho rohu z domácího kvítí otevřená kniha s nápisem “U nás”. Věnec věnoval prezident T.G.Masaryk… Ale je charakteristické, jak Masaryk i tu dovedl vystihnouti to nejpřípadnější. Kdyby byl děkoval živému Jiráskovi, byl by mu vzdal dík za mužné “Bratrstvo”, jež tolik posilovalo zahraniční bojovníky světové války. Byl by mu stiskl ruku za “Temno”, jež v úzkostech osudové doby vyvstalo ve vlasti a živilo v duších naději. Ale mrtvému Jiráskovi věnoval to, co zvěčnělému spisovateli bylo nejdražší: připomínku domácí kroniky, psané čistou láskou. S láskou k minulosti, k jejím malostem a chybám, s úctou k jejím snahám po národním a sociálním pokroku, k nesmělým pokusům o náboženskou snášenlivost.

U nás je nejintimnější knihou Jiráskovou, v mnohém ohledu ještě intimnější než “Z mých pamětí”. Je ovšem nutno čísti mezi řádky, ale není to nesnadno postihnouti v padolském kolektivu, jejž Mistr líčí, jeho invidualitu.

Je ovšem třeba, abychom si napřed něco řekli. Jirásek není suchým kronikářem. Leckde si svůj příběh přibarvil, leckde i osoby měnil – nejradikálněji např. při kosteleckém faráři, jenž byl mužem probudilým, přímým a Regnerovým přítelem, podepsaným i na jeho poslední vůli. A tak také Havlovický nekryje se s Regnerem. Zvláště ne, pokud se týče náboženské tolerance. B.Profeld ve své knize “Josef Regner” snáší četné doklady, že Regner proti jinověrcům, zvláště evangelíkům nebyl lhostejný a Bergmanna pastora nazýval v podání konzistoři “abtrünniger Mönch und unbefugter Auswanderer” – “odpadlý mnich a neoprávněný vystěhovalec”. Je to právo básníka, aby pravdu zpestřil a zjemnil báji. Jiráskovi šlo hlavně o celkový ráz doby, její snahy a tendence a tomu musel býti přizpůsoben i Regner. Není Josefem Regnerem, ale Havlovickým… Koho zajímá pravda, opatř si knihu Profeldovu!

Do osoby Havlovického vkládá tu Jirásek – jako v snahách sociálních – kus své vzácné, vlastní duše. Poměr katolíků k jinověrcům, zvláště evangelíkům, je nepřátelský. Vondra, Šimůnek a jiní ruší evangelické pobožnosti, plaší “berany”, odlišují se od nich násilně i v životě společenském. Jirásek sám smířil by tyto rozpory nejraději láskou. Proto tak jímavě kreslí lásku židovky Justynky a katolíka – kostelníka Kaliny! Ale to je zjev výjimečný, vzácný. Havlovický však opět vlastním příkladem, osobním stykem s pastorem Bergmannem, láme náboženské předsudky. Dovoluje pastorovi, aby se s mrtvým loučil na katolickém hřbitově, rozhání dav, který chce evangelíkům připravit kočičinu. A správně vidí, že zdrojem náboženské nesnášenlivosti je pověra. Proti té bojuje radikálně: ať jde o shazování svatojakubského kozla, ať o obcházení na smrt nemocného. S pověrou bojuje nesmlouvavě, rázně, i když mu to škodí.

Lid, padolští půlpáni a vesničané, nepostupují v naznačených směrech tak, jak by Havlovický chtěl. Mnohá jeho dobrá snaha se zvrhá. Tak např. zdravá podnikavost, jím podnícená, u Dušánků klesne v pýchu a rozhazovačství. Mládež, jím vychovaná, jde dělat evangelíkům kočičinu. Sousedé jen neochotně a nedostatečnou měrou následují i jeho reformy rolnické. Přádelní školy zajdou hned, jak se naskytne tkalcům příznivější rok výdělků. Jeho vystoupení proti kácení břízek k oltářům na boží tělo setká se s neporozuměním i u těch, kteří mu stojí nejblíže.

V kapitole, kde se loučí Padolí se svým farářem, jenž odjíždí jako děkan do Náchoda. Je to nejdojemnější, nejcitovější věc, kterou kdy Jirásek napsal.

Každou osobu, která vstupuje na dějiště, vykreslí nám Jirásek tak, že ji vidíme přímo před sebou.

A stejně jak nám dovede vykreslit lidi, tak dovede malovat přírodu. Krajinné pohledy, jež tak často se v této knize vyskytují, lícně polí, luk, dubin a lesů jsou obetkány při vší své reálnosti impresionistickým kouzlem barev a nálad. Jirásek psal, kreslil i maloval – vše se stejnou láskou a stejným uměním.

(Max Lederer)

Hned potom začal jsem číst Jiráskovo “U nás” a měl jsem zase jednou onen báječný dojem, jako když vlažnou vodu leje. Krásná, skutečně rázovitá řeč, líbezná naším nezkaženým východočeským podřečím, vybroušená mluvnickými znalostmi spisovatele a vzduch čistý látkou i mluvou bez miasmů řemeslného překladačství. Nechť mluví kdo chce co chce, Jirásek je veliký básník, v “U nás” veliký lyrik, neboť všecko je prosyceno jeho osobností, jeho city, jak se v něm zrcadlil rodný kraj. A tak budu nyní nějaký čas tiše užívat a mlsat.

(Alois Rašín)

Čtu Jiráskovo “U nás” a velmi mne zajímá, že podřečí v letech 20tých v Podkrkonoší bylo stejné, jako za mých mladých let u nás. Zajímá mne to proto, jak zůstal náš kraj (bez železnic a živého styku s Prahou) jazykově neporušen, jak nemohla naň působiti zplošťující síla tištěného jazyka. Pilně si vypisuji ony srovnalé zvláštnosti, budu jich potřebovat pro svoje vzpomínky, které jsem nyní znovu přečetl a na nichž začnu pracovat v definitivní formě.

(Alois Rašín)

Čtu “U nás”. Třetí díl je však příliš rozvleklý, má mnoho zbytečného opakování a spoustu věcí vedlejšího významu, známých z prvých dvou dílů. Také postava Havlovického se velmi zmatňuje v tomto díle, ač je vlastně jedinou dějovou nití. Seškrtal bych to na polovici a neztratilo by se nic, naopak nabylo by koncisnější formy.

(Alois Rašín)

“U nás” jsem dočetl, ale prozatím nezasílám, poněvač si z toho dělám ještě nějaké excerpty. První a druhý díl výtečné, třetí slabý, čtvrtý o něco lepší. Zarazila mne však jedna věc, která je pro líčení osob neobyčejně významná. Měli Krůčkovic (Františka, sestra P.Havlovického) děti, měl bratr mlynář děti? Měli-li, proč nikdy nepřišly k babičce na faru, proč nevěnoval jim strýček péči, když se mu stýskalo po rodině. Neměli-li, je podivno, že to panímámu netrápilo, rozšafnou, milou mlynářku, že celý rod na hlucho kvete. A měla Domáňová děti? Neměla. A nikde v celém konfliktu ani slovíčka stesku, ani slovíčka útěchy, neb žalu nebo radosti. A stará učitelka má dvě menší děti, Lojzíka a Aninku, o nichž se dovíme, že existují v I.dílu, ale co se s nimi stalo, se nedovíme. To je veliká mezera, děti nehrají roli v životě hlavních osob, u Šolty ano, také o Pavlovi se dovíme, že měl dvě dcery, ale tam, kde bychom to potřebovali nutně vědět, aby byla psychologie úplná a zúplněna, tam nic, neřekne se ani tak, ani onak, ač to není jedno pro osudy Havlovického, pro spokojenost panímámy, pro celý konflikt Domáňové, pro spokojené umírání staré učitelky, která se přece musí ptát, co je nebo co bude s Lojzíkem a Aninkou. A proto je třetí i čtvrtý díl nedostatečně založen, to nové pokolení mi tam schází.

(Alois Rašín)

Jirásek po celý život snášenlivě respektoval upřímnou zbožnost a náboženské přesvědčení každého člověka; cenil zbožnost srdce, vyznával křesťanství, které slouží, nikoli panuje. Literárně je snad nejzřetelněji vyjádřen jeho postoj ke katolictví i k evangelictví v jeho nové kronice rodného kraje “U nás”. Zrcadlí se v ní i kouzlo osobních živých vzpomínek, je proto psána bezprostředněji, zachycuje život, jak jej autor v mnohém sám prožíval. Chápeme potom, jak na katolictví bědně zanedbaného lidu objevuje s jemnou účastí to, co jiní přezírají, jak sympaticky je líčí. Jirásek měl rád padolský kostel, církevní slavnosti v něm, Rybovu mši, staré faráře chovající včeličky-dušičky nebo lapající ptáčky-zpěváčky (najednou si tu uvědomíme, že za půvabným líčením těchto milých pastýřů se ve skutečnosti skrývá i ostrá kritika: jaký to duchovní a mravní úhor!), buditelské kněze, jejichž reprezentantem je kněz Havlovický, vzdělaný, pokrokový, snášenlivý, usilující i o hospodářské povznesení lidu. Vřelý tón nachází Jirásek pro takové katolictví. Neméně zaujatě a s nevšedním pochopením i pronikavým postřehem jsou však napsány také překrásné kapitoly o nepočetné hrstce tichých v zemi, o evangelících. Žijí uprostřed ostatního lidu jako nepatrná krůpěj v zákoutích a ve skrytosti jako lid Knihy a kalicha. Tento lid v lidu je strážcem a nositelem duchovních a mravních hodnot národa, zděděných po otcích. Scházívá se ke společenství a v bratrském obecenství kolem Božího slova, aby se vzdělával v pravdě Boží čisté. Je v pohrdání, až v nenávisti u mnoha sousedů, a přece k sobě přitahuje ty, kdo lačnějí a žíznějí po životě posvěceném a ryzím: “Václave, Pán Bůh ti přived na mysel, abys hledal praudu. Poď se mnou.” A chudičký tichý mládenec jde namáhavou a úzkou, ale zářivou cestou za novým a plným životem. Je to pochod probuzeného srdce do království ducha a pravdy, nalezení studny nepřevážené Boha živého. Podobně věrně a s velikým uměním kreslí Jirásek i ostatní typické evangelické postavy a podtrhuje svéráznost a odlišnost jejich myšlení a života od převládající pokatoličtěné většiny lidu. S účastí sledujeme životní běh mladého tkalce Pavla, jak usilovně střádá krejcar po krejcárku na bibli, opisuje si písně z kancionálu, vypůjčuje Bunyánku, vyhýbá se muzice, žije jinak než jeho okolí. Jako na okraji ostýchavě a tiše je zmíněna i jeho láska k Martě, vroucně a cudně, není na ní nic vzrušeného, jen tu prostě je. Prodlíme na machovské “faře” ševce Kubečka, při ztišených pobožnostech v chalupě evangelíka Zejdla a zvlášť dojati při návštěvě bratří u umírajícího Škody. Neméně zaujme evangelický partner buditelského Havlovického, strouženský pastor Bergman, neobyčejně vzdělaný i sebezapíravě obětavý ve službě o pozdvižení života svěřeného stádečka. Právem lze pro tyto kapitoly nazvat Jiráska českým McLarenem.

(Jan Dus st.)

V kronice “U nás” Jirásek zachycuje nejrůznější zvukové a hlasové projevy, nejčastěji zvířat a lidí, a to s různou měrou podrobnosti – ptačí zpěv, pískot vydry, koňský řehot konšela, který jím dělá čest svému jménu, pokřikování podnapilých muzikantů. Ale právě v propojení povahy či typu postavy s její řečovou reakcí na aktuální situaci tu dosahuje maximální názornosti výjevu… Rozlehlost času příběhu připouští i rozlehlost vyprávění, jež se může vedle událostí ve světě příběhu věnovat i jeho bytí ve všednodennosti, a tedy i takové řeči postav, která není “řečovým aktem” vedoucím k jednání a změně, nýbrž jen obezřetným vyjádřením účasti, dobré nálady či radostného překvapení.

(Alice Jedličková)

… jeho čtyřdílná románová kronika U nás, v níž kraj svého dětství a mládí ukázal z mnoha úhlů pohledu, navíc prostřednictvím originálního způsobu vyprávění, který zde nabyl nových podob. Jeho podstatou je zdůvěrňující nenápadné vedení čtenáře, jemuž se nestává mentorem, ale pozorným průvodcem. Takový vypravěč bere svého čtenáře za ruku a pomalu a vemlouvavě mu vypráví jako ten, kdo vyprávěné sám zažil, a má právo o tom mluvit. A čtenář se s vyprávěným ztotožňuje, protože i on sám prožil něco podobného, případně o něčem takovém aspoň slyšel ve svém těsném okolí.

(Eva Koudelková)

Čtyřdílná kronika odhaluje nám docela nové světy, naší vědeckou literaturou historickou dosud docela nedotčené. Neměli-li jsme dosud dějiny obrození našeho městského, měli jsme tím méně dějiny obrození našeho venkovského lidu. A o to se tedy pokusil Jirásek kronikou “U nás”. Ovšem jako umělec provádí to nikoli všeobecně, nýbrž docela konkrétně na historii jediného kraje, a jako rodák tohoto kraje, jenž ho poutá i osobními vzpomínkami, klade sem i více než jen dějiny jeho obrození. Jest to i památník těch, kteří tu žili kdysi, před Jiráskem, památník rodného kraje. Ale historicky není zase význam díla jen místní. Hronovsko jest tu jen jedním z mnoha jiných krajů, na nichž se poměry podobně vyvíjely, jest přímo typem, na němž můžeme sledovat, co znamenala práce tehdejších buditelů na českém venkově. A tak “U nás” dovoluje nám zase nahlédnout i do tohoto druhého proudu, jejž Jirásek stopuje v českém obrození té doby, do proudu vesnického života a hledat i v něm všeobecné problémy českého obrození v tomto prostředí. I tu pak Jirásek líčí především zaostalost, zanedbanost lidu, jenž měl být probuzen. Jirásek, na rozdíl od jiných, nevidí tehdejší selský lid ve světle příliš příznivém… Nemenší však byla i duševní bída lidu, a nejen tohoto, ale i všeho ostatního, neboť z takové půdy nemohlo růst nic lepšího než zase jen bída. A největší byla ta hrozná zatemnělost myslí, jež těmto lidem nedovolovala, aby prohlédli aspoň tam, kde šlo o jejich vlastní dobro. Nemajíce žádný vyšší duševní život, propadali nejvíce pověrečnosti, v níž hledali náhradu za všechno: za náboženství, za vzdělání, za veřejný život, za zábavu, za všechno… Z pověrečnosti rostl pak fanatismus, který dovedl být i zlý a nebezpečný. Obracel se proti všem, kteří myslili jinak než tito nemyslící ubožáci, a proto vybuchoval tu proti jinověrcům, takže se tu evangelíci musili pak tohoto lidu bát více než kdysi svých úředních pronásledovatelů, tu proti tomu, kdo přišel a chtěl lidu pomoci. To chtít bylo spojeno přímo s nebezpečenstvím, ale proto také rozlévala se po kraji tma horší a horší, neboť proti tomuto fanatismu nevědomosti nebyla žádná zbraň nic platná. Podléhali jí proto i ti, kteří měli lid vést… Jak jest tento obraz vzdálen všem těm biedermaierovským idylám, kdysi u nás i jinde s takovou oblibou kresleným, ale jak jest zato blíže pravdě!… Tu však přichází do kraje buditel, farář Havlovický, jak tu Jirásek jmenuje historického kněze Josefa Regnera, skutečného buditele Náchodského kraje. Toho tedy učinil Jirásek vlastním hrdinou díla a líčí, jak probouzel zapomenutý kraj k novému, lepšímu životu. Že k tomu bylo třeba veliké odvahy a houževnatosti, jest patrno již z toho, co víme o zanedbanosti tohoto kraje. Proto také Jirásek na prvé místo klade tuto vytrvalost i obětivost P.Havlovického, a nešetří nijak barvami, aby čtenáři jasně vylíčil, jak těžká to byla práce. Nejenže bylo těžko tyto lidi přesvědčit o něčem jiném, než co ze zvyku i duševní pohodlnosti pokládali za dostatečné, ale bylo mu nejednou přemáhat i přímé podezřívání ze strany lidu, jenž nedůvěřivě sledoval tuto farářovu činnost, poněvadž si nedovedl vysvětlit, proč se tento farář o ně tolik stará, když to přece nedělal nikdo před ním… Podívejme se na Padolí v prvním díle a srovnejme s ním Padolí ze čtvrtého dílu, a uvidíme, co se tu změnilo, jaký byl výsledek této obětavé práce. Jako samo Padolí má docela jiný vzhled, s urovnaným již městečkem bez kopců a louží, tak i lidé v něm již jinak myslí, v souhlase s dobou i vlastní důstojností lidskou, i jinak žijí.

(Zdeněk Nejedlý)

Pašeráky nevylíčil takto dosud nikdo a divím se Tvé znalosti věci, vypadá to, jako bys s nimi chodil.

(Karel Janků Aloisu Jiráskovi)

“U nás” jsem s velikým požitkem četl; nyní se mile s tou překrásnou knihou baví má žena.

(J.Ľ.Holuby Jiráskovi)

Nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jednak pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.

(Alois Jirásek J.V.Sládkovi)

U nás, tu kroniku bez králů, princů a dynastických válek, kroniku “půlpánů”, sedláků a chudých tkalců a proto novou jsem psal, smím-li ještě o ní povídat, ze všech svých knih snad nejraději.

(Alois Jirásek T.E.Tisovskému)

U nás je mimořádné dílo svým poetickým kouzlem, které však ne každý ocení, neboť mohutná kronika líčí obyčejné dny a všední život. Jirásek v U nás vytvořil jedno ze svých nejpoetičtějších děl, dílo mimořádné jemnosti a půvabu, které připomíná zastřenou vzpomínku na dávné časy. Jirásek se však nebrání popsat problémy i lidské nešvary, jako jsou předsudky, závist, pomluvy, nesnášenlivost apod., jde až na dřeň lidského bytí – a v tom všem je cítit skrytý moudrý nadhled, který dodává dílu nadčasový lidský rozměr.

Hlavní postavou – katolickým knězem Havlovickým – vytvořil Jirásek originální literární typ plný činorodosti, odvahy, vítězství i proher, samoty i smutku. Zároveň Jirásek ukazuje (i v osudech židovky Justýny Lewitové), že černobílé vidění světa je to, co jeho celému dílu chybí – cení si svobody, osobního charakteru a vzájemné tolerance a je jedno, zda je jejich nositelem postava oděná v katolickém, evangelickém či židovském rouchu.

Mimořádné dílo české literatury není pro svůj atypický ráz a formu pro každého – člověk, který již v životě něco prožil a dokáže vidět hlouběji, dovnitř lidských duší, bude kronikou U nás zcela jistě unesen. Tak zobrazit osudy různých lidí v dlouhém časovém rozpětí dokázal Jirásek jako málokdo – a není to pouhý popis, pouhý příběh – je v tom hloubka, ušlechtilá myšlenka a poselství.

Mimochodem – katolická církev by měla toto dílo zařadit mezi své oblíbené – nikdo nevylíčil život a působení obyčejného katolického kněze tak přesvědčivě a originálně, bez všech předsudků a floskulí.

U nás_1

U nás_2

U nás_3

U nás_4

Jaroslava Janáčková: Živé prameny (Vznik Jiráskovy nové kroniky U nás)

Pašeráci Celestýna Bydelského

O receptu faráře Havlovického-Regnera a P.Kernerovi