Revue č. 6/2021

Šaldův postoj k Jiráskovu dílu je jeden z důležitých prvků, z nichž se vytvářela novočeská slovesná kultura. Způsob, jak kulturní veřejnost Jiráskovo dílo vnímala, posuzovala a prožívala, je obecně velmi složitý, a mnohdy vnitřně protichůdný; v Šaldově reakci, která se postupně formovala po celá desetiletí, však vyvrcholil; navíc se v ní zrcadlí některé obecné principy pro české kulturní prostředí příznačné. O hodnotu Jiráskova díla se sváděly a dosud svádějí urputné zápasy, přičemž se často kolísalo v mohutném rozkmitu od nekritického uctívání a přeceňování k hluboké lhostejnosti, apriornímu podceňování a přezírání. A právě tento neklid kolem Jiráska svědčí o jeho neobyčejné kvalitě a stálé naléhavosti.

Šaldovi bylo Jiráskovo dílo v zásadě bytostně vzdálené. Ani jednomu z jeho prozaických děl nevěnoval podrobnější analytickou studii. O Jiráskovi psal většinou z podnětů vnějších, životopisných (při různých životních jubileích a pak při jeho úmrtí), nebo v souhrnných přehledových studiích o stavu českého písemnictví vůbec, a pak jako o jednom z předmětů svých četných polemik. Přesto je Šaldův soud o Jiráskovi ve svém celkovém a konečném vyznění, přes všechny výkyvy a proměny, v úhrnu celistvý a jednoznačný. A není to soud s Jiráskem souznící.

Šaldovo výchozí mínění o Jiráskovi z let 1894-5 zní, že Jirásek není umělec a básník. Mínil, že se mu nedostává schopnosti stylotvorné a formotvorné a že nemá smysl pro psychologické ztvárňování postav. V té době měl Jirásek za sebou už řadu prací, mimo jiné “Proti všem” (1897). V r.1897, kdy už byly vydány dva první díly “F.L.Věka” a první díl kroniky “U nás”, položil Šalda rovnítko mezi dílo Jiráskovo, Beneše Třebízského a dnes zcela zapomenutého průměrného romanopisce V.Vlčka v tom, že práce všech tří prý nemají umělecký cíl a slouží jen příležitostné tendenci, šíříce v lidu národní uvědomění. Tento svůj soud Šalda korigoval v r. 1901, kdy Jirásek slavil padesátiny. Napsal, že Jirásek se povznesl k tvorbě realistické, tj. umělecké, protože jeho historický román je založen na “pronikavém studiu společenské a kulturní historické reality”. Tento soud je zřejmě v těsném vztahu k prvnímu dílu trilogie “Bratrstvo”, nazvanému “Bitva u Lučence”, jenž vyšel rok předtím (1900). Ještě po třiceti letech, ve svém jiráskovském nekrologu, oceňoval na “Bratrstvu” stále ještě především pracnou přípravu pramenně heuristickou. V triádě spisovatel – umělec – básník, kterou Šalda propracoval už v r. 1898, se mu Jirásek na počátku století posunoval do pozice střední. Nebylo to však mínění pevné a definitivní; ústupem bylo tvrzení ze “Slova úvodního k moderní literatuře české” (1909), podle něhož těžiště Jiráskova díla (stejně jako Holečkova, Herbenova, Novákové) “není v boji o básnickou a uměleckou tvorbu”. Při Jiráskových šedesátinách se však zase vrátil k soudu už deset let starému; tehdy pro něho byl Jirásek opět “opravdový umělec v krásném smyslu slova, byť básník v něm měl meze nebo mezery, slabosti nebo trhliny”. Ocenil Jiráskovu hlubokou tvůrčí svědomitost a opravdovost, které mu umožnily rozvinout všechny pozitivní možnosti jeho talentu. Naznačil dokonce i jistou retrospektivní sebekritičnost, když prohlásil, že “mladá kritika musí pozměniti, nebo lépe, doplniti svůj soud o Jiráskovi”. Jako omezení Jiráskova talentu uvedl pouze jistou nedramatičnost. Jako Jiráskův “nejčistší umělecký čin” označil kroniku “U nás”. Jiráskovy šedesátiny byly tedy spojeny s kulminací Šaldova kladného hodnocení jeho díla.

Když psal Šalda r.1915 při pětistém výročí Husova upálení studii o Janu Husovi jakožto námětu novodobého českého písemnictví, stále ještě cenil Jiráska značně vysoko. Tehdy Jirásek podle jeho soudu “vnesl nové tvůrčí pojetí a nazírání v beletrii historickou a vrhl ji o několik honů dopředu”. Nyní dokonce cenil Šalda na Jiráskově uměleckém díle i aspekt psychologický, a to jak pokud jde o ztvárnění duševnosti “hromad a davů”, tak o zachycení psychologických pochodů a hnutí jednotlivce. Tento druhý rys, asi k značnému překvapení soudobého vzdělaného čtenářstva, dokumentoval na dvou Jiráskových ženských postavách (proti dost rozšířenému a dodnes někdy tradovanému mínění, že právě ženská psychologie byla Jiráskovým kamenem úrazu), a to na Zdeně z Hvozdna v “Proti všem” a na Márii Bodorovské z “Bratrstva”. A ještě jedno nové pozitivum Šalda v Jiráskovi nyní objevil: Jirásek prý v “Proti všem” a “Bratrstvu” pojal husitství, proti dosavadnímu chápání nacionálnímu, “z nitra, stylově nábožensky”. Šalda se zde, uprostřed první světové války, tímto hodnocením hlásil i k Masarykově filozofii dějin, mělo to hodnotu spíš dobově manifestační. (Šalda také pominul mlčením trilogii “Mezi proudy”, která se z této koncepce velmi vymyká). Proto také tento Šaldův hodnotící soud neměl dlouhého trvání. Přibližně v téže době shledal v Jiráskově díle ještě jeden účinný stylotvorný rys, a to “plastický klid, epickou pohodu a ušlechtilou dokonalostní rovnováhu”.

Zcela radikální zvrat přinesl v Šaldově hodnocení Aloise Jiráska rok 1918. Leccos z dílčích vstřícných a souhlasných soudů ponechal sice v platnosti, ale výsledný verdikt je nyní odmítavý. Projevilo se to hned při Jiráskových sedmdesátinách v roce 1921. Pro Šaldu se Jiráskovým dílem nyní uzavírá “období užité historie”. Jirásek není schopen “scelit ve výhni obraznosti samostatnou postavu, svéprávnou, svébytnou” (odvolává se tedy šest let starý soud o Zdeně a Márii). Jeho dílo je projev našeho kulturního dohánění Evropy.

Ani Jiráskovo úmrtí r. 1930 Šaldovi nezabránilo, aby uprostřed záplavy oslavných článků a řečí tento úsudek nejen podržel, ale ještě rozvedl a zvýraznil. Tehdy už je pro něho Jirásek jen “zavřený mrtvý pomník” personifikace historismu jakožto nástroje obrozenského pohybu, už ukončeného.

Jirásek je nyní podle Šaldy oslavován jen proto, že mladý československý stát “má ohromnou potřebu legendy a mýtu”. Jako zásluhu Jiráskovi přiznal Šalda nově, že “představu národa rozšířil o spodní vrstvy lidové”. Znovu se však vrátil k svým mladistvým odsudkům, že Jirásek není silný jako umělecký psycholog (chybí mu “intuitivní smysl pro geniální individuum”), ani jako stylista a tvořitel formy (není velký epik, je šablonovitý, konvenční a statický). Odsudek to byl prudký a celkový.

Když Jirásek zemřel a Šalda účtoval celé jeho životní dílo, postavil proti němu dva autory, v nichž nacházel hodnoty skutečně tvůrčí. Byli to Vančura a Durych; Jirásek proti nim byl jen “papier maché vedle bronzu”. Vančura přitom měl za sebou z historické prózy v té době jen “Markétu Lazarovou”, dílo ryze fikční, dobově zařazené jen v jakémsi mlhavém minulostním obzoru, typologicky s Jiráskem nesrovnatelné.

Je hodno zaznamenání, že Šaldovi unikly dvě výrazné Jiráskovy mezitextové vazby k předchůdcům. Jedna byla k autorovi domácímu – jehož Šalda důvěrně znal a miloval – totiž ke Karlu Hynku Máchovi; není manifestačně nápadná, o to víc je hlubinně podstatná. Druhá je k polskému Henryku Sienkiewiczovi. Ten je s Jiráskem zcela sourodý v umělecké metodě i v ideové orientaci, rozdíl se dá najít v tom, že Jirásek je v detailech diferencovanější, jemnější, proti polskému romanopisci, který črtá velkolepými tahy rozsáhlá historická plátna. Sienkiewicz dostal r. 1905 Nobelovu cenu, od toho okamžiku bylo jasné, že Jirásek je meritorně přinejmenším stejně žhavým kandidátem. Šalda se o něm zmínil za Jiráskova života dvakrát – jednou r. 1898 v rutinním referátu o ediční řadě Světová literatura (aniž o něm řekl jediné podstatné slovo), podruhé v úvaze o epice Holečkově, a to jen v delším výčtu známých autorů. Ke škodě věci, a ke škodě Jiráskově, Šalda se prostě se Sienkiewiczem minul. Sledujeme-li dnes grandiózní úspěch, jímž byla zahrnuta v Polsku zfilmovaná Sienkiewiczova trilogie, jeví se toto nesetkání jako okolnost pro českou kulturu bytostně závažná.

Plynou z toho pro člověka, který chce víc a hlouběji porozumět oběma těmto osobnostem, přinejmenším dva závěry. Za prvé viděli jsme, že Šaldovy výroky a soudy vznikající postupně v rozmezí přibližně čtyř desetiletí, v sobě někdy obsahují evidentní dílčí rozpory. Něco lze chápat jako produkt přirozeného kritikova vývoje, ale ne všechno (například soudy o Jiráskovi jakožto epikovi a psychologovi si protiřečí výrazně, a především kolísají). Za druhé, některé Šaldovy texty vypovídají něco podstatného spíš o autorovi samém než o předmětu, jehož se týkají. Vede nás k tomu zamyšlení nad tím, co způsobilo až neuvěřitelný zvrat v Šaldových soudech o Jiráskovi po r. 1918. Jen malá část patrně jde na vrub toho, co nového Jirásek napsal a vydal mezi lety 1911-1921 (byl to především román “Temno”), nebo na vrub nového, intenzívnějšího Šaldova studia Jiráskova díla. Dílo zůstávalo v podstatě totéž, ale Šalda se octl v zcela jiné, nové a nečekané společenské i kulturní situaci, a proto na staré skutečnosti reagoval odlišně, nově. Šalda vždy žárlivě střežil svou absolutní nezávislost, vnitřní samostatnost a nonkonformnost. Roku 1918 se Jirásek náhle stal součástí ideologie nového státu, byl přímo “etatizován”. Když politici a publicisti uvažovali po vzniku státu o vnitřních zdrojích národního osvobození, uváděla se často tato trojice složek: zahraniční odboj, sokolstvo a dílo Aloise Jiráska. Šalda takovou hromadně šířenou ideologii nesnášel, viděl v ní nebezpečí myšlenkové uniformy bezduchosti, a útoče na Jiráska, útočil především na to, co se dělalo z Jiráska, s Jiráskem a kolem Jiráska. (Obdoba toho je, jak za první války, v ovzduší planoucího nacionalismu, zdůrazňoval Šalda s uznáním náboženské rysy Jiráskova díla!) Toto osobnostní zanícení a schopnost směšovat dílo o sobě a dílo jakožto znak mimoliterárních, obecně společenských hodnot, zavedly Šaldu tu a tam do poloh, kdy soud o literární hodnotě samé byl posunut nebo deformován. To se mu stalo v Jiráskově případu po r. 1920. Není to žádné neštěstí – pokud se Šaldových výroků a soudů nezmocní jeho pouzí opakovači a rozmělňovači, kteří se papouškováním dílčích výroků vyvazují z povinnosti i potěšení dílo, jež leží před námi, znovu číst, promýšlet a interpretovat.

(poprvé v programu Divadla F.X.Šaldy v Liberci, 2000)