Viktor Dyk (1877-1931), významný český spisovatel a politik, byl žákem Aloise Jiráska na gymnáziu v Žitné ulici. Už tehdy byl Dyk Jiráskem fascinován, nakonec se stali doživotními přáteli. Dykův obdiv k Jiráskovi vzrostl za doby první světové války, kdy se Jirásek jako tehdy nejvlivnější a nejpopulárnější český spisovatel veřejně angažoval za naši samostatnost, a přispěl tak významným způsobem k podpoře exilových snah, které ve světě prosazoval T.G.Masaryk, v domácím prostředí.
V roce 1917, když Jirásek veřejně zaštítil svým jménem slavný “Manifest českých spisovatelů”, Dyk okamžitě připojil svůj podpis a se spisovatelem Havlasou poslal Jiráskovi tento telegram:
Při přání Jiráskovi k 70.narozeninám v roce 1921 vyjádřil Dyk svůj obdiv naplno:
“Nebýti Vás, jistě by něco chybělo v naší mladosti a dlouho bychom byli hledali cestu, kterou tento příklad jasně ukázal. Byla to Vaše díla, která posilovala ve mně lásku k českým dějinám, kterou mi vštípil stařičký, zapomenutý učitel Kopecký, byla to Vaše díla, která mluvila k nám srdečně a bez patosu o tom, jak je krásné, vytrvati v usilovné práci, byť byla sebe těžší a hromadilo se sebe více překážek. Poznal jsem Vás jako čtenář, poznal jsem Vás jako žák, poznal jsem Vás za války a po válce. A věděl jsem, že budete vždycky tam, kde je dobrá česká věc… V záplavě nechť není mé přání než jedním z nesčetných důkazů, že nepracoval jste marně, že Váš žák hrdě se hlásí k svému učiteli, jako se hlásí tolik jiných.”
Ani v roce 1926 nezapomněl Dyk Jiráskovi popřát k narozeninám:
Jiráskovi věnoval Dyk i několik statí – mj. i dvě níže uvedené (otištěné v roce 1917). Dyk je také autorem nejznámější oficiální básně oslavující Jiráskovo dílo – básně “K 70.narozeninám Aloise Jiráska”, která je často citována (je součástí sbírky “Devátá vlna”).
Přímo Jiráskovi zaslal Dyk jinou svou báseň – “Úsměv” – téměř pozapomenutá báseň vyšla ve sbírce “Okno” v roce 1921.
ALOIS JIRÁSEK (1917)
23.srpna dokončí Alois Jirásek šestašedesátý svůj rok. Není obyčej oslavovati právě toto výročí; nám však neběží o obřadní oslavy, kde je mnoho kadidla, mnoho lichotek a málo lásky. Narozeniny Jiráskovy jsou rodinným svátkem českého národa.
Alois Jirásek byl vždycky blízek srdci národa. Vyšel z lidu, prošel v mládí trpkou školou života, slyšel hřmíti už jako hoch příboj nepřátelského moře. Byl z dobrého horského kmene, který líčí v kronice “U nás”, který těžce, ale houževnatě rval se s přírodou, z kmene, který neméně houževnatě hájil každou píď české půdy, z věrného a poctivého kmene horáků.
Vyšed z lidu, nikdy se k němu neobrátil zády. Psáti pro lid znamená pro leckteré právo snížiti úroveň, zhrubnouti, povoliti si: nikdy tak nepojímal Jirásek lidovost. Tajemství psát, aby prostý čtenář chápal, a přeci nezadati si v ničem literárně, bylo u nás tajemstvím málo lidí. Jirásek je z nich. Nepotřeboval se dolichocovati, poněvadž psal svým: nepotřeboval se přetvařovat, poněvadž z jeho děl byl slyšet jasně tep národního srdce. Zapomíná se u nás příliš často; Jirásek chtěl, aby lid vzpomínal. A tak, poněvadž je dobře vzpomenouti si, čím jsme byli, nakreslil veliké obrazy české slávy. Kdo je hrdinou této největší epochy? Český lid. V epopeji české kreslí Jirásek s pochopením a láskou drobné a zapomenuté postavy, hrdiny bez jména a skvělosti, prosté, české lidi, kteří byli důstojným pozadím pro drama kostnické a učinili Husa a Jeronýma nezapomenutelnými historickými osobnostmi. Vzpomeň své velikosti, říkal českému lidu. Líčil pak soumrak této slávy: bratříky, bojující a umírající na půdě slovenské a českou hrdinnost, bojující “V cizích službách”. Vzpomeň svých omylů, říkal českému lidu. Chmurné drama bělohorské dalo mu látku; v několika románech a spoustě prací menších líčí útisk lidu v době pobělohorské. Vzpomeň svého utrpení, říkal českému lidu. A pak přichází doba probuzení: s jakou láskou předvádí zase podivuhodné ono úsilí hrstky pracovníků, aby lid učinili národem. Vzpomeň, jak a kým jsi byl probuzen, říká českému lidu. Ne přízní panstva, obětavostí chudáků. Krušná byla to práce. Ale jak říká v kronice “U nás”, horák, který v těžké, nadlidské lopotě zmohl nepropustnou vzdornou horskou půdu kdesi na příkrém svahu?
“Přece se to uďálo!”
Toto “Přece se to uďálo!” vyčetl lid jako poslední skrytý obsah Jiráskova díla; toto “Přece se to uďálo!” bylo velmi blízko jásavému finále Smetanovy “Libuše”. Ano, bylo možno zápasiti proti všem; bylo možno i živly přemoci; a nemohlo by být, co bylo?
Alois Jirásek byl vždycky blízek srdci svého národa. Ale dnes je bližší než kdykoli jindy. A proto rodinný svátek bude opravdu rodinným svátkem. Těžkou zkouškou byla válka; z mnohých hrdinů staly se baby a mnozí žvanilové ztratili řeč. Alois Jirásek v této chvíli zkoušky dal českému čtenáři “Temno”. Alois Jirásek počal otiskovat “Husitského krále”. Ať si čtenář přečte jen poslední stránky “Temna”. Zavane na něho hrůza, dobře známá. Ale “Temno” nezůstalo posledním slovem.
Nepřístupnou, vzdornou, sráznou půdou byla politika česká. Zdálo se, že nelze ji obdělati, aby dala plody. Zdálo se, že je pouze k tomu, aby rval ji prudký příval. Alois Jirásek byl z prvních, kteří přihlásili se k práci. Dnes víme, co znamenala a jaké měla výsledky. Dnes víme, kolik skrytých a zjevných odpůrců tu bylo. A přece se to uďálo!
Historikovi zůstane směšným dokladem hlouposti lidské, jak Jiráskovi nedoukové zakazovali mísiti se do věcí veřejných. Ale lid, pro který Jirásek žil a pracoval, chápal a rozuměl.
A proto, proto právě dnes jsou mu narozeniny Jiráskovy svátkem rodinným. Neběží tu o slávu a lesk, který sloužil ledačemu. Přicházíme prostě a srdečně, abychom řekli Jiráskovi, že jsme mu vděčni za to, co bylo, že jsme mu vděční za to, co je, a že společně doufáme v to, co bude. Lidé horského kořene, odolávajícího bouřím a metelicím, nemají rádi nadbytečná slova, veliké fráze. Pudově jim nedůvěřují. Proto neříkám v této chvíli než prostá čtyři slůvka:
“Přece se to udělá!”.
(Česká demokracie, 17.8.1917)
LITERATURA, POLITIKA, ŽIVOT (1917, výňatek)
Alois Jirásek v statisících českých duších budil a udržoval zdravou národní tradici… On sblížil nejprostšího čtenáře se slávou a úpadkem minulým; jeho epopeja hnutí husitského zvonila píseň Čechových zvonů nad Petřínem: Hus, Hus, Jeroným. V Kozinovi a Chodech dal českému čtenáři symbol utrpení pobělohorského; v “Temnu” – není také “Temno” čin politický? – učinil nejchmurnější scény národního temna slibem příštího svítání. Jeho kroniky národního probuzení a obrození líčí úpornou, lopotnou cestu těch, za kterými nám bylo jíti. A dospěli-li dědové naši tak neschůdným bezcestím, kam bychom nedošli my, šťastnější vnukové jejich? Toť poslední, potěšující a vzpřimující slovo jeho vzpomínek: zle bylo a přežili jsme. Nemůže bez smyslu být, že jsme přežili.
(Národní listy, 25.11.1917)
ÚSMĚV
(Aloisu Jiráskovi, 1921)
Takový úsměv bezděčný
jakoby pad v den zamračený
paprsek náhle slunečný.
Tak jsem se smával jako hoch
A marně jste se žáka ptával:
“Čemu jste vlastně smát se moh?”
A bylo těžko říci čemu
Nechce se smíchu přiznat se
že platí ničemu a všemu.
A v okamžicích tesklivých
kdy byla úzkost, bylo hoře,
přicházel náhle starý smích.
Je ticho, klidno. Nevyruší
než čtyři stěny ten můj smích.
Ale mně jasno, volně v duši
pod tíží let, pod rmutem dní
že smích ten bezděčný a jasný
nepohřben ničím čistě zní.
K 70.NAROZENINÁM ALOISE JIRÁSKA
(1921)
Takové se duše rodí na hranicích,
kde už příval cizí trhá rodný břeh,
v krajích lidí horských, těžce pracujících,
za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;
nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,
ve vzdálených mořích ony nekotví.
Kořeny však jejich, věrné, houževnaté
v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.
Takové se duše rodí v těžkém čase,
oheň kdy už hasne, pramen vysychá.
Minulé v nich slovo znovu ozývá se,
slovo dávno mrtvých zazní do ticha.
Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,
v tepu srdce jejich generací tep.
A když v shonu chvíle srdce zahladoví,
slova jejich dobrá jak ten boží chléb.
Neděkujem stromům, květy obsypaným,
pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;
neděkujem polím, klasy požehnaným,
bez kterých, co žije, zítra zahyne.
Postojíme němi s obnaženou hlavou
před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.
Nečeká dík, nechce placen býti slávou,
“Příštím”, praví tiše, “předejte můj dar.”
“Vyrostl jsem z půdy milované země.
Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.
Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.
Kéž tak jako ke mně mluví k budoucím!
Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,
nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.
Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu:
“Do skonání světa byl bych s vámi rád.”
Neděkujem stromům květy obsypaným,
pohled, v němž je radost, dík je největší.
Neděkujem polím, klasy požehnaným:
největší je láska němá, bez řečí.
S obnaženou hlavou skláníme se pouze
před tím, který dával, nechtě odměny.
Stojíme tu němí v jediné jen touze:
Kéž předáme dál dar neumenšený!
