Popis projektu
Soubor črt
Napsáno 1917-1918. Vydáno poprvé v Národě 1917 /první dvě kapitoly/, 3.kapitola pod názvem Obrázek v Topičově sborníku 1916-7, 4.kapitola s názvem Z osamělých soumraků v Topičově sborníku 1918-9, 5.kapitola s názvem V samotě v Topičově sborníku 1917-8, poté ve sv. 44 Sebraných spisů I a ve sv. 40 Sebraných spisů II
I.kapitola – II.kapitola – Obrázek (III.kapitola) – Z osamělých soumraků (IV.kapitola) – V samotě (V.kapitola)
Osamělé soumraky jsou básnickými fantaziemi. Osamělé soumraky, němé večery, kdy se zachce hovoru jako starému hudci houslí. A hudec hraje sám sobě divné fantazie; květy v nich i zapomenuté hroby. Osamělé soumraky, němé večery, kdy starý vypravěč zatouží povídat, vypravovat. Ale jen sám sobě vzpomíná…
Zjevují se duše nevykoupené, nemající klidu.
Jako ten stařík Mareček, litující stromů, které byly “zabity”. Rád by se podíval do Prahy, ale nemá peníze. A tak putuje od prahu k prahu. Dříve se mu chtělo spravovat celý svět, teď už ani boty nespraví, když mu ruka schromla.
A již se z mlh paměti vynořuje švec Čermák. Ušetřil si na hrob a funus 40 zlatých a dal je hlídat zámožnému sousedu Čejpovi. Přišel však syn s tím, že nutně potřebuje 50 zlatých, jinak že ho zavřou. Čejp mu nevěřil, ale otec, švec Čermák, mu našetřené peníze dal. Čejp měl pravdu. Syn prohýřil všechny otcovy našetřené peníze.
Další fantazie se týká uherského vpádu.
Čtvrtá fantasie se týká smrti pana Petra Voka. Umírající vladař sestoupí v dlouhé bílé noční košili se svou oblíbenou fenou do přízemí, kde se koná hlučná svatba. Na posledním stupni padá na zem. Hudba přestane, pána odnesou zpět do postele. Petr Vok leží se zavřenými víčky, těžce oddychuje a šeptem vybízí: Již pojedeme, pojedeme. Jeďme ve jménu jediného boha na věky požehnaného.
Poslední obrázek “V samotě” (viz samostatně) vyvěrá z válečného dusna, které tíží svými úzkostmi i celou přírodu.
Celý cyklus upoutává střídáním snu a skutečna, smíšením minulosti s přítomností, v čemž je jeho zvláštní kouzlo.
(Jaromír Borecký)
Zatímco v “Černé hodince” zaznívaly nostalgické tóny nad uplynulým dětstvím, tady se bilancuje celý uplynulý život, aspoň v některých z drobných črt cyklu. Z nich je cítit osobní vypravěčovu angažovanost, silný subjektivní prožitek… Čas tu však plyne úplně jinak než v “Černé hodince”, tady se vše rychle mění. Nejpádněji to dokládá třetí z Osamělých soumraků, jenž měl v samostatném časopiseckém vydání název Obrázek. V něm se vypravěč zamýšlí nad minulostí i současností svého rodného města, přičemž minulost si detailně promítá před vnitřním zrakem v souvislosti s “uherským tažením” Jiřího z Poděbrad proti králi Matyáši. Průjezd vojsk Hronovem sleduje držitelka zdejší tvrze spolu se správcem z pavlače své usedlosti a my toto tažení pozorujeme spolu s nimi. Je to velkolepá podívaná, oči ani uši nestačí vnímat všechny podněty. A náhle střih, a jsme v Hronově Jiráskovy doby. Dýmají tu vysoké komíny továren, ulicemi zděného města se ubírají houfy dělníků a dělnic. “V soumraku dní a života… vzpomeneš také, co jsi ušel, co již za tebou…”, takové povzdechnutí nenechá nikoho na pochybách o smyslu celého cyklu.
(Eva Koudelková)
Náladový obrázek, v němž Jirásek předvádí Petra Voka z Rožmberka, z nejmocnějšího rodu předbělohorské doby, ve chvíli, kdy umírá a kdy jím tedy vymírá i celý jeho rod. Ještě v poslední chvíli vyvábí ho hudba do tanečního veselí, kde kypí a hýří život, ale již jen jako posledním pozdravem tomu, kdo mu kdysi tolik holdoval. Historicky jest to opravdu takřka symbol 16.století. I to ještě stále křepčilo a zpívalo, zatím co smrt napřahovala osudnou ránu již na celý národ.
(Zdeněk Nejedlý)