Popis projektu

Románová čtyřdílná kronika – Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč

Napsáno 1895-1902

Ohodnoťte

5/5 (3)

První vydání: Lumír 1896 (I.díl), Lumír 1898 (II.díl), Zvon 1901-2 (III.díl) a Zvon 1902-3 (IV.díl), poté ve sv. 23, 27, 30 a 31 Sebraných spisů I, ve sv. 17, 18, 19 a 20 Sebraných spisů II, ilustrované vydání 1924 (I.díl), 1925 (II. a III.díl), 1926 (IV.díl)

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 1.díl 490, 2.díl 470, 3.díl 540, 4.díl 460

Kapitol: 1.díl 53, 2.díl 53, 3.díl 59, 4.díl 51

Charakteristika: Román – kronika

Doba: 19. století

Hlavní témata: Všední život, svoboda, náboženství, víra, příroda, nové názory, osvěta, tradice, boj, venkov

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Hlavní postavou v době probouzejícího se osvícenství na venkově je katolický kněz, poctivý a svobodomyslný člověk, bojující proti předsudkům a pečující o své farníky s upřímnou láskou a pochopením. Touto postavou (ale i na osudech židovky Justýny Lewitové), od počátku autorem milovanou, Jirásek jednoznačně vyvrací ideologické předsudky o svém díle, že vidí svět černobíle a straní pouze nekatolíkům.

Místo děje, Padolí, je vlastně Jiráskův Hronov. Ostatně Havlovický je v románu povýšen do Náchoda. Otec Aloise Jiráska byl žákem P.Josefa Regnera (v románě právě přejmenovaného na Havlovického) – Alois Jirásek o něm od otce často slýchal – jak je, již odrostlé škole, zval k sobě na faru a na zahradě je poučoval o hospodářství, jak hospodářství velmi dobře rozuměl a dával moudré rady a jak už tenkrát byl ve všem napřed. Také Jiráskův strýc Zejdl mnoho pochytil od faráře Regnera a při jeho rozhovorech s otcem malý Jirásek poprvé slyšel o o zásadách demokratických a humánních.

P.Josef Regner, předloha P.Havlovického, se narodil roku 1794 v Havlovicích u Úpice a zemřel roku 1852 v Náchodě. Byl žákem Bolzanovým. Od roku 1831 působil jako farář v Hronově, od roku 1845 byl děkanem v Náchodě a později školdozorcem okresu náchodského. Ve svých působištích si získal zásluhy o zvelebení zahradnictví, lesnictví i polního hospodářství. Se svým přítelem J.M.Ludvíkem osázel například holé skály pod náchodským hradem (odtud “Regnerovy sady”). Jeho působením byla též zřízena v Náchodě nižší reálka a v náchodském vikariátě pozvedl pokleslý průmysl plátenický zavedením přádelních škol po belgickém způsobu. Regnerovy literární práce byly uveřejněny v “Týdenníku hospodářském”.

Hronovský kostelník a hodinář Antonín Knahl (v románu Kalina) byl význačným divadelním ochotníkem, náruživým ptáčníkem a všeumělem. Na jeho mechanický betlém se chodilo dívat celé město. Zamiloval se do židovky Justynky Lewitové – vlastně Pickové z Chotěboře – a po těžkých překážkách pojal ji za manželku. Alois Jirásek jako student hrál s Knahlem v Štěpánkově frašce Veselý pohřeb; v době, kdy už byl Knahl šedesátiletým starcem. Knahlův syn Jan byl výborný hudebník, autorem mj. sboru “Já jsem Slovan duší, tělem” a písně “Tam tichou nad Lužnicí”.

Podle hronovského učitele a znalce Hronova Antonína Jiráska, který se zabýval existencí studánky Bataraška, jíž Jirásek věnoval svou stejnojmennou povídku, byla první láskou Aloise Jiráska Otýlie Langrová-Gallmeyerová, vnučka Antonína a Justynky Knahlových alias Kalinových z kroniky “U nás”.

Jeden z nejvýznamnějších Jiráskových dopisovatelů, kteří Jiráskovi přinášeli cenné vzpomínky z rodného kraje, byl vedle Jiráskova učitele z hronovské školy Karla Janků Celestýn Bydelský, rodák z Trubějova, který poslal Jiráskovi sborníky nazvané Pašerova zpověď a Sebrané starší památky a pověsti z okolní náchodského. Z nich Jirásek mnoho vytěžil pro svůj působivý obraz tehdejšího života pašeráků.

Dalším cenným pramenem bylo pro Jiráska uutentické vypravování hronovských pamětníků, se kterými často v Hronově sedával a besedoval.

Zajímavé je, že Jiráskův celoživotní přítel Mikoláš Aleš kolem roku 1875 vytvořil řadu asi dvanácti kreseb s názvem “U nás”, které se bohužel všechny nedochovaly. “Zapomněl jsem, že mně Aleš o tom “U nás” psal. Když jsem po dvaceti letech začal psáti své “U nás”, nic jsem o tom Alšově už nevěděl. Že jsem mohl tak zapomenout, vysvětluju si tím, že jsem z toho Alšova díla neviděl ani čárky.”

Kolem roku 1900 si Jirásek postěžoval na nezájem čtenářů i kritiky o pokračování své “nové kroniky”, a zřejmě i to byl důvod, že se postupně zčásti vrátil ke klasickému, románovému pojetí.

1.díl “Úhor”

Píše se rok 1823. Boušínskému faráři Ondráškovi někdo poničil jeho milované úly. Jelikož zloději, kteří delší dobu sužovali panství, se dlouho neukázali, začal farář podezírat učitele Šoltu; ostatně měl na něj spadeno, neboť Šolta pil, zaváděl do školy novoty a urážel jeho koníček – chov včel.

Vzkázal mu tedy po hrobníkovi Markovi, že už jej nechce vidět, a napsal ostrý dopis vikáři, aby Šoltu potrestal. Bohužel se však nepotvrdilo, že by Šolta úly poničil, a farářovi začalo hryzat svědomí, že Šoltovi křivdil. Napsal tedy vikáři nový dopis a za Šoltu se přimluvil.

Šolta se nechal uprosit svou ženou i P.Havlovickým, zámeckým kaplanem, a vikáři pokorně slíbil, že se napraví. Nepřišel tedy nakonec o místo a obživu.

Do Padolí se přistěhovali židé Lewitovi; bratr se sestrou Justýnkou. Ta nemá pro židovství svého bratra příliš pochopení, naopak ji láká křesťanský život, který vidí u okolních sousedů. Místní starý farář Zeidler ji zaujme natolik, že mu pomůže sehnat volavé ptáky, které farář nutně potřebuje pro svoji zálibu – vábení.

V Padolí se koná posvícení. Přijíždí boušínský farář Ondrášek, přítel faráře Zeidlera ze studentských let, i P.Havlovický. Nečekaně dorazí ze zámku i pan důchodní se svou ženou, kterou mladý Havlovický velmi okouzluje. P.Havlovický se snaží odolávat nechtěné vznikající sympatii k paní důchodňové, a tak s úlevou odchází místo padolského faráře k umírajícímu.

Cestou zpět se zastaví v chudé chalupě tkalce s rodinou a je dojat jejich bídou. Začne se tedy zabývat hospodářskou literaturou a poradí padolskému tkalci, aby jel prodávat zboží do velkých měst, aby vydělal více než dosud, a nezůstával pouze doma a odkázaný na překupníky.

Konečně se podařilo zloděje, týrající celé okolí, chytit; boušínský farář pochopil, že učitele Šoltu neprávem nařkl; zloději se totiž přiznali i k tomu, že z pouhé zpupnosti úly poničili.

Mladý Pavel, tkadlec jako jeho otec, touží poznat víru, Bibli, tak, jak ji jeho otci zprostředkovávají evangelíci. Otec jej tedy vezme mezi své. Pavel cestou pozná, jak je otcova víra sousedy vysmívána; to jej však ještě více motivuje. Pavel dostane knihy, po kterých vždy toužil, a čte je s velikým zaujetím. Občas jej vyruší nezvaný host; vdovec Víšek, světák, který místo práce vyhledává toulky a pití. Jednoho večera se však stane tragédie; do jejich stavení uhodí blesk a Pavlův otec zemře. Pavlovi je divné, že jeho matka otcovy smrti příliš neželí; až po několika dnech se dozví, že se jeho matka tajně stýká s Víškem. Zeptá se tedy přímo matky; ta mu potvrdí, že si chce Víška vzít za manžela. Odchází tedy z domova a nachází práci i ubytování u známého evangelického bratra. Stýská se mu však po matce; když však matku jednou navštíví, jeho nový nevlastní otec Víšek jej uhodí; odchází smutný a s vědomím, že Víšek jeho matku týrá a bije.

Justýna Lewitová se zamilovala do Antonína, syna matky padolského učitele; Antonín její náklonnost opětuje. Musí se však scházet potají, neboť jejich okolí neakceptuje vztah mezi lidmi rozdílného náboženského vyznání. O jejich vztahu se však dozví Justýnčin bratr i soused Šimůnek, který si dělá zálusk na místo padolského kostelníka místo Antonína, a tak se snaží Antonínovi ublížit. Justýna i Antonín vycítí nebezpečí, a proto s pomocí padolského faráře Zeidlera, který byl okouzlen Justýnčiným přáním stát se křesťankou, Justýna uprchne z Padolí na Boušín, k boušínskému faráři; po počáteční nedůvěře je mladá a slušná Židovka přijata s nadšením.

Justýnčin bratr za pomoci Šimůnkovy rodiny vyšle několik svých židovských přátel, aby Justýnu vylákali z boušínské fary a unesli; to se naštěstí nepovede, naopak se podaří získat úřední souhlas s pokřtěním Justýny, která se nakonec vrací do Padolí ke křtu a stává se i Antonínovou manželkou. Farář Zeidler krátce po svatbě Justýny s Antonínem umírá. Místo padolského faráře je prázdné; P.Havlovický by se jím rád stal, což paní důchodní nese velmi nelibě…

2.díl “Novina”

Farář Havlovický byl ustanoven padolským farářem. K jeho uvedení do úřadu se sjelo mnoho hostů, a to jak ze zámku, tak z ostatních farností. Havlovického kázání, kterým se uvedl jako nový farář, vzbudilo však u některých nevoli, a to kvůli přílišnému důrazu na práci s lidmi.

Na faru si Havlovický vzal svou matku a sestru Františku; začal budovat malé hospodářství, protože chce ostatním ukázat, jak lze hospodařit jinak, snadněji a užitečněji. Věnuje se hospodaření ostatních a radí jim. To, že vychází vstříc chudým, vzbuzuje často nesouhlas. Starému Plškovi, osamělému starci, který na stará kolena musel žebrotou, vystrojí pohřeb, což vyvolá závist některých sousedů.

Nejvíce si však poštve proti sobě sousedy, když zakáže konání nelidského starého zvyku, a sice zabití starého kozla jeho shozením ze střechy na zem. Část sousedů se jeho rozhodnutí vzepře, a kozla dle tradice zabije. To Havlovického popudí, věří však, že sousedé časem prohlédnou.

Podobně vzbudí vlnu odporu tím, že se baví s evangelickým farářem jako se sobě rovným.

Paní důchodní ze zámku Havlovický už tak často nevidí; kdykoliv ji však potká, stále musí přemáhat kouzlo, kterým na něj krásná žena působí. Proto se snaží setkáním s paní důchodní vyhnout.

Čím dál více tkalců začíná jezdit prodávat plátno na cizí tržiště; a začíná se jim dařit; většinu vydělaných peněz však utrácejí. Farář Havlovický začíná pochybovat, zda jeho úsilí má nějaký smysl. Otráví ho i návštěva u náchodské hraběnky, která se rozhodla přestoupit od luteránské církve ke katolické, tak, jak začíná být v módě. O potřebách svých poddaných však nechce ani slyšet.

Pavel mezitím poslouží svému chlebodárci v hodině jeho smrti a zamiluje se do jeho dcery, hodné Marty Škodové. Plánuje s ní svatbu i svůj úřední přestup na evangelickou víru. Svou matku však shledává zničenou a zbitou svým nevlastním otcem, Víškem – ten v opilosti bezděky zapálí v matčině domě tkalcovský stav, naštěstí se podaří požár včas uhasit, Víšek však utrpí těžké popáleniny, kterým nakonec podléhá. I přes smrt nevlastního otce nenachází Pavel u své matky pochopení, jejich cesty se stále rozcházejí…

V Padolí běží rok za rokem ve svých zvyklostech a proměnách přírody. Občas se pokusí místní stereotyp oživit mladý Antonín, např. divadelním představením nebo novým mechanickým betlémem.

Havlovického sestra Františka se vdává, Havlovický paní důchodní však na svatbu ani nepozve – při jednom předchozím setkání byl totiž konfrontován s tím, co k němu cítí, a musel ji odmítnout. Snažil se ji tedy už nepotkávat.

I přes svou upřímnou snahu musí farář Havlovický odolávat nepřízni vrchnosti a pomluvám – např. že se mu díky stykům s lidmi ze zámku (panem a paní důchodní) nedá věřit, že hájí jen jejich zájmy, nikoliv zájmy prostých lidí. To se faráře Havlovického silně dotkne, snaží se tedy omezit svoje styky se zámeckými.

Ze světa přicházejí zvěsti o revoluci ve Francii, ale hlavně o choleře, která se začíná šířit z Asie přes Rusko do Evropy. Nakonec zasáhne i Padolí – farář Havlovický pohřbívá každý den, snaží se šířit osvětu a potlačovat pověry, které mezi lidmi začínají ze strachu před smrtí opět kolovat. Díky epidemii ubývá všem práce a výdělku, celý kraj tak trápí navíc i velká bída. Farář Havlovický shání u vrchnosti podporu pro chudé, výrazně pomůže i sama paní důchodní…

Na choleru umírá padolský učitel i konšel, nejhorší zpráva pro Havlovického přichází však ze zámku – umírá paní důchodní a později i její manžel… Farář Havlovický je otřesen, uvědomuje si, co pro něj paní důchodní znamenala.

Kraj se ze všeho jen těžce vzpamatovává. I farář Havlovický jakoby ztrácel síly…

3.díl “Osetek”

Na padolské faře se objevuje bratr faráře Havlovického, Vincenc. Ten dosud pracuje v Maďarsku a chce se časem vrátit do Padolí a začít zde těžit uhlí – je totiž přesvědčen, že je v kraji mnoho neobjevených zásob. Farář Havlovický se těší myšlenkou, že by dolování mohlo přinést chudému kraji práci i blahobyt.

Mezi místními pašeráky se objeví starý známý Málek s malým sirotkem, Hilmou, kterého našel cestou – utekl totiž před nelidským zacházením lidí, u kterých přebýval. Hilmy se nakonec ujímá tkadlec i pašerák Lhoták.

Boušínský farář začíná povážlivě chřadnout, dokonce ztrácí paměť. Nakonec umírá – farář Havlovický plní slib, který mu dal, a sice, že se postará o jeho včeličky – dušičky.

Do kraje se dostanou tři ruští zběhové, jsou však místními chyceni a předvedeni k potrestání – zásahem faráře Havlovického však nepřijdou o život; jednoho z nich – Mikulu Rusa – si dokonce farář Havlovický bere k sobě na faru na výpomoc.

Hilma si sice u Lhotáků polepšil, dostává alespoň lepší stravu a spí v teple, musí však těžce pracovat. Dokonce musí Lhotákovi pomáhat při pašování – za jedné zimní cesty však silně promrzne a těžce onemocní. Od té doby je velmi slabý. Faráře Havlovického zaujme nejen jeho osud, ale i jeho malířské nadání. Aby Hilma nemusel těžce pracovat, domluví mu učení u místního krejčího, Fidéla Hanuše.

Farář Havlovický se čím dál více sbližuje s místním evangelickým knězem, i když se to nelíbí jeho kolegům, farářům. O to více ho zabolí, když jednoho dne vytáhnou někteří zfanatizovaní padolští proti místním evangelíkům – naštěstí jim jejich úmysl překazí. Trápí se však nad smyslem toho, co pro své padolské činí…

Z Prahy mezitím došly zprávy o ohlášené korunovaci českého krále. Farář Havlovický se také vypravuje do Prahy – nejen na korunovaci. Rozhodl se, že zajistí pro syna kostelníka Kaliny místo v pražském klášteře a také, že se zeptá slavného malíře z akademie na jeho názor na nadání malého Hilmy. Farář Havlovický zjistí, že Hilma má skutečně velký talent. Zařídí mu tedy ubytování i místo na umělecké škole a Hilma odjíždí nadšený do Prahy. Na další studia se faráři Havlovickému podaří získat mecenášský dar přímo od vévodkyně Zaháňské.

Padolí nežije jen prací, ale i nenakoupenou hasičskou stříkačkou – místní představitelé samosprávy totiž většinu peněz na stříkačku prošustrovali, a tak má požár, který v Padolí náhodou vypukne, neslýchané následky. Spousta rodin zůstává bez přístřeší, farář Havlovický žádá vrchnost o pomoc. Ta sice pomoc poskytne, rozhodne se však, že dá věci v Padolí do pořádku – pošle sem přísného komisaře.

Hilma se mezitím stává schopným a nadaným studentem, jeho zdravotní stav se však zhoršuje. Nakonec v Praze umírá. Farář Havlovický je na pochybách, zda to, co pro Hilmu udělal, bylo to nejlepší.

Láska učitelského mládence v Poříči Kalisty k Anně Dušánkové z Padolí, nedopadne šťastně – rodiče Anny, zpyšnělí náhlým blahobytem, vyberou své dceři jiného ženicha – bohatého sedláka Dománěho, kterého si Anna nakonec oblíbí. Kalista nese svatbu své milované velmi špatně – začíná pít a přestává si hledět své práce, dokonce se s Dománěm popere při místní tancovačce – farář Havlovický mu domlouvá, aby neskončil bez práce.

Přichází dopis od Havlovického bratra Vincence – oznamuje, že se již vrátí natrvalo do Padolí – ať farář zajistí žádost o povolení k dolování. Nejistý farář vše zařídí, byl by však nejraději – tak jako jeho matka, kdyby to nevyšlo. Je však povzbuzen, když mu vévodkyně Zaháňská schválí tolik touženou výstavbu nové fary. Bohužel krátce poté vévodkyně, trýzněná ztrátou mládí a obavou ze stáří a smrti, ve Vídni umírá.

Začátkem roku 1840 dorazí do Padolí nový komisař – přísný a nekompromisní…

4.díl “Zeměžluč”

Nový komisař Andreas Tuschl drží padolské obyvatele zkrátka; nad všechny se povyšuje, trestá každého, kdo se mu protiví. Ne všichni si to však nechají líbit.

Farář Havlovický se pouští se svým bratrem Vincencem do hledání uhlí; zaměstnají horníky, kteří začnou kopat poblíž Padolí. Havlovického bratr je přesvědčen, že musí na uhlí narazit, Havlovický věří, že pokud se uhlí objeví, nastane pro Padolí zlatý čas; bude práce a budou peníze.

Mladá Domáňová brzy po svatbě poznává, že udělala chybu, když dala přednost bohatému Domáňovi před chudým učitelským mládencem Kalistou. Oporu, kterou měla ve starém Domáňovi, však brzy ztrácí; sotvaže starý Domáň zemře, mladý Domáň začíná rozhazovat a utrácet.

Otec Domáňové náhle zemře; Domáňová se dozvídá krutou pravdu o své matce a sestře; žily celou dobu nad poměry, vše, co otec vydělal, utrácely, dokonce nadělaly i dluhy. Domáňová se snaží dát pozůstalost po otci do pořádku; bohužel již toho mnoho nezachrání, neboť část zboží v Praze rozkradli přátelé jejího otce.

Kalista zatím začíná pít, střídá jedno místo za druhým. Domáňová na něj však stále vzpomíná.

Dolování se nedaří; ani na novém místě nenaráží horníci na uhlí. Farář Havlovický, kterého stojí šachta mnoho peněz, začíná mít starosti a obavy. Nestíhá svoji vlastní práci, neustále chodí sledovat horníky, zda již nenarazili na uhlí.

Náchodské panství po smrti kněžny Zaháňské koupil nový majitel, který vyměnil i neoblíbeného a konzervativního vrchního; nastoupil nový, učený, vzdělaný a tolerantní vrchní. Začne se blýskat na lepší časy; moc padolského komisaře, dosazeného starým vrchním, je vážně oslabena.

Farář Havlovický se konečně dočká nové fary. Trápí se však čím dál tím více. Půjčuje svým příbuzným, kteří se dostali do nouze, a přitom si již sám musí půjčovat. Dluhy, nejistý výsledek hledání uhlí, osamocení, zanedbávání vlastní práce přispívají k tomu, že se farář Havlovický stává zadumanějším, smutnějším a uzavřenějším.

Navíc se farářův podkoní, Mikula Rus, kterého se kdysi farář Havlovický ujal ze soucitu, zadívá do Markytky, děvečky na faře, a ta za krátký čas otěhotní. Oba musí z fary odejít.

Padolský Šimůnek začne po Padolí roznášet pomluvu, že děvečka Markytka má dítě s farářem Havlovickým, proto prý musela okamžitě odejít z fary. Farář Havlovický je hluboce zasažen a uražen; za to vše, co se snaží pro své lidi udělat, sklízí jen zlobu a zášť. Rozhodne se, že Šimůnka zažaluje za urážku své cti. Šimůnek se zalekne a faráři se omluví.

Domáňovou začne její muž bít. Navíc si najde milenku. Když Domáňovou připoutá jejími vlasy k prádelníku a začne ji bít, rozhodne se Domáňová pro útěk; jakmile jí děvečka sežene pomoc, utíká ze statku navždy pryč. Celou promoklou jí padolský soused pomůže přebrodit rozvodněnou řeku. Padolí a okolí zachvátí velká voda. Napáchá obrovskou škodu; farář Havlovický opět začne shánět peníze pro nejpotřebnější.

Ani další místo nepřináší kýžené uhlí; farář Havlovický začíná propadat špatné náladě, čím dál častěji se nepohodne se svým bratrem ani matkou.

Domáňová začne pracovat jako její otec; vozí plátno na trh a začíná se jí dařit. Myslí na Kalistu, ale když ho jednou nalezne spícího na zemi, špinavého a opilého, je ráda, když už ho nikdy neuvidí.

Náchodský děkan zemřel. Farář Havlovický, který původně nečekal, že by nastoupil na jeho místo, se nakonec stává náchodským děkanem a s velkou slávou odchází z Padolí. Rozhodne se, že už nebude bratrovi pomáhat s dolováním, a začne budovat přádelní školy, které by vychovávaly k novým, moderním způsobům tkaní.

Nový padolský farář není tak oblíbený jako farář Havlovický; je přísný a akorátní. Padolští často vzpomínají, jak dobře bylo za Havlovického.

Revoluční rok 1848 zasáhne i Padolí; je zřízena ozbrojená garda. Kvůli vysoké potřebě plátna na uniformy se mnohonásobně zvýší zisky padolských tkalců, a to i za plátno tkané starým způsobem, které před revolucí téměř nikdo již nekupoval. Jak revoluce rychle přišla, tak rychle skončila. Skončil Metternich, vznikla volená samospráva, skončila moc komisaře Tuschla. Zanikly však i přádelní školy; krátkodobé zisky všechny zaslepily, takže o nový způsob tkaní přestal být zájem.

Havlovický, kterému zemře matka, onemocní a jeho špatná nálada a pocit zbytečné celoživotní snahy přispějí k tomu, že krátce po své matce, roku 1852, umírá. Podle jeho posledního přání jej pochovají v Náchodě, ač v něm Havlovický nebyl pro neustálé intriky spokojený.

Jen jeho srdce však ví, proč…

I z časového odstupu upoutává “nová kronika” svou důvěrnou intimností; pro svou autenticitu bývá stavěna nad nejlepší autorovy obrazy historické.

Pokud čtenář kronikářskou stavbu neodmítne jako nudnou, najde v ní uvolnění i dost poutavosti pro svou obraznost i pro svoji mysl; ta není nucena spěchat za dějovým napětím a je s to vychutnat motivické konfrontace.

Čím více se Jiráskův vypravěč stahuje do role objektivního pozorovatele a režiséra, tím aktivněji (a sugestivněji vůči čtenáři) vystupují postavy, a to hlavní i vedlejší. Uplatňují se jednak tím, co dělají a co říkají, jednak tím, jak reagují na konání ostatních a na celou skutečnost kolem sebe včetně krajiny a pohybu přírodního dění i předmětů denní potřeby.

Od představy čtenáře jako milovníka děje se šťastným koncem, v němž se reflektuje vítězství pravdy a dějinné spravedlnosti, dospěl Jirásek v kronikách k představě čtenáře, který nazírá skutečnost složitěji i skeptičtěji, nedůvěřivý k převratným činům a k obecným pravdám (a přece jich potřebný).

Původce obrazu, pro čtenáře neviditelný a současně důvěrně blízký, vytváří stavbou motivů i vět a promluv dojem životního proudu, zdůvěrňující obrazy krajinných a společenských prostorů, které si čtenář s potěšením promítá na zážitky vlastního domova a vlastní elementární zkušenosti, aniž přitom postřehuje, že je k jistému hodnocení a k určitým postojům veden.

Nová kronika má při vší rozbíhavosti románové svorníky. Ve vstupní knize Jirásek rozvinul jeden milostný román – vztah Justýnky a Kaliny, a svatbou milé dvojice Úhor šťastně zakončil. Počínaje druhou knihou dostaly pak obrazy kraje, původně zamýšlené jinak, ústřední postavu ve faráři Havlovickém. Jeho činnost a osud tvoří spojovací osu dalšího vyprávění. Smrtí ušlechtilého kněze se pak dílo dokonce uzavírá, jako tomu bývá v románě monografickém.

Harmonizační gesto je jemné, opatrně dbá pravděpodobnosti. Nezastírá existenci nedobrých lidí, nepoctivosti a zla, jen oslabuje jejich účinky a dosah. Postavení Havlovického například ohrožuje napřed (zevnitř, psychicky) paní důchodňová a láska k ní. Pak autor našel svému rekovi protihráče v evangelickém pastoru Bergmannovi.

Svět evangelíků a jejich svízelné postavení ještě celá desetiletí po vydání tolerančního patentu se objevil už v Úhoru a prostupuje celým dílem. Patří do ideové osnovy nové kroniky – do konfrontace protichůdných společenských prostředí, stavů a vyznání a jejich postupného sbližování na principu tolerance a lidskosti.

Styky se strouženským pastorem Bergmannem autor rozehrál jako ohrožení kariéry Havlovického. V dotyku s jeho rodinným životem na evangelické faře naznačil navíc v Havlovickém i trpkost z osamělosti katolického kněze.

Právě s působením Havlovického Jirásek nejvíc spojil zmírňování napětí mezi katolíky a evangelíky. Jeho zásahem se odvrátí hněv faráře Ondráška od učitele Šolty. Havlovický soustavně odbourává předsudky svých věřících vůči evangelíkům a rozhodnými zásahy i osobním jednáním normalizuje v okruhu své působnosti vztahy mezi oběma vyznáními.

Harmonizace se tedy dosahuje u Jiráska nejen redukcí a přemístěním motivů “převzatých” z pramenů, jejich umným kontrastováním a konfrontací, ale také urychlováním procesů, které ve skutečnosti probíhaly nesrovnatelně dlouhodoběji. Hra s časem je vůbec nedílnou součástí jiráskovské harmonizace.

Rozmluva ve své základní funkci dorozumívací a sdělovací slouží vůbec spisovateli pro konfrontaci mezi farou a vsí, mezi zámkem a jeho okolím, mezi katolíky a evangelíky, mezi venkovany a Prahou, mezi Padolím a světem. Obcování těchto rozmanitých prostředí stalo se kompozičním principem nové kroniky. A rozmluvy konkrétních postav naplňují onen kompoziční záměr tak, že stylizaci kroniky vtiskují lidskou bezprostřednost a důvěrnost.

Z náznakovitých zápisků rozvinul Jirásek obraz vzácné houževnatosti a ten pak výrazným nářečním zabarvením a opakováním vystupňoval v symbol – v souznění země a lidu.

Při vší věrnosti reáliím a při veškeré snaze o věrohodnost tvořeného obrazu šlo Jiráskovi o poetizaci všednosti. To chtělo zrak vnímající padolské zátiší poprvé, jako svět dosud neznámý. Vynalézavý epik vybavil tímto zrakem některé své postavy. Schopnosti vidět obvyklé jako nové a tím obyčejné ozvláštňovat, stavět do oživující perspektivy mají v kronice postavy, které přišly odjinud a postupně se vpravují do místního prostředí – buď s cílem splynout s ním, anebo s úmyslem je změnit.

Pozorování téže skutečnosti z rozličně volených úhlů spoluvytváří umělecké a myšlenkové bohatství nové kroniky.

Pokud jde o obraz rodiny Panklových, Jirásek se podržel v zásadě Babičky Boženy Němcové… Avšak Kateřinu Zaháňskou vypodobnil polemicky vůči Němcové. V jeho uměleckém podání je to sečtělá, chladná a marnotratná i marnivá dáma velkého světa, jež se s nechutí odvrací od Havlovického, když s ní místo duchaplné konverzace chtěl vést úvahu o tom, jak odpomáhat místní bídě.

(Jaroslava Janáčková)

Touhle kronikou objevil jste nový svět. Člověk tam vkročí, dívá se, je mu nový – ale přec známý tak mile: předpoklady o něm nese jaksi v své duši, ale ztajené, neurčité – proto se mi má bába a strýc voják pletli při čtení… To jsme byli tehdy my, to byl celý náš národ! Váš rodný kraj leží v našich duších – Vy jste nám jej ukázal. Nepodceňuji nijak přírodní obrazy v dřívějších knihách – ale jak popisujete tady přírodu, je unikum. To roste, voní, zpívá, to člověk vnímá zrakem, sluchem i čichem. A tak ze všech stanovisk: kniha je harmonickým dílem, českou knihou, pramenem vody živé. Bozi dejtež Vám zdraví u pokračování!

(J.V.Sládek)

U nás čte se nyní zas furtumfurt U nás. Jerumine, každej to chce.

(J.V.Myslbek)

Krásná, skutečně rázovitá řeč, líbezná naším nezkaženým východočeským podřečím, vybroušená mluvnickými znalostmi spisovatele a vzduch čistý látkou i mluvou bez miasmů řemeslného překladačství.

(Alois Rašín)

Nová kronika bude hřáti a svítiti svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího.

(F.X.Šalda)

Jsem rád, že mohu Vám sděliti, že na Vašem díle U nás pracuju a že dílo toto nikterak mně “neodpadlo od lásky”, nemůže, nebo mně přirostlo k srdci a nemám mimo Babičku žádnou jinou knihu radši.

(Adolf Kašpar, ilustrátor)

“Novou” jest jeho kronika proto, že vypravuje o časech už novějších, do nichž žádná kronika stará nezasahuje; dále proto, že má nové stanovisko. Stará kronika líčí jen pohyby zevní, politické děje, boje panovníků a šlechty a měst, a kromě toho jen místní neštěstí veliká. Jiráskova však líčí tichý život malého lidu, život vnitřní, totiž kulturní, při čemž psychologického umění jen dle nejnutnější potřeby u hlavní osoby užívá. Ostatek dává vnitřnímu životu vyniknouti ruchem, mimikou a zevrubnostmi zevnějška, plastikou postav. Tu pak už není dílo jeho “kronikou”, nýbrž pravým uměním historickým, románem, reprodukcí života pamětihodného, ale zašlého. Jako ukazuje Tacitus úpadkovému Římu obraz života neporušeného, civilisací nezkaženého, tak i Jirásek… Duši autorovu lze vycítiti z velké, ryzí, přečisté lásky k té zvolené skutečnosti, z lásky patrné na nesmírné píli, s jakou shledával její pozůstatky, na pozornosti, jak mosaiku obrazu nepatrných drobotinek sestavuje a skládá, přičemž se každý i nejnepatrnější úlomek, střípek, radostně oceňuje a na místo vhodné ukládá, vůbec na velké rozkoši toho tvoření jistě velmi namáhavého. Jsou tu řídce a drobně roztroušené nálady, místy jemně jako stříbrný prášek, místy však tahem barevným do obrazu vpravené, velmi účinné, živé a pravdivé… Také nálada celku té kroniky života je výborně pravdivá. Je to všecko ostatně malý svět, ale poesie života tu všude bohatě vyvěrá na povrch. Hlavní obsah té poesie je hluboká elegie krátkosti života, prchavosti, přicházení a odcházení, a pak už jen vzpomínání. Jednou asi, jedinkrát se tu každý v životě na něco zatěší, a už má pak po všem. Už přijdou na řadu jiní. Krátký koloběh s několika odstavci, a to všecko kolem hřbitova. Ten je středem, do něhož všichni hleděti musí, až v něm zapadnou. Málo je chvil, kde si duše zavýskne a odpočine od stálé elegie. Jaké tedy těšení na takovou chvíli! Ty přípravy k různým traktacím, slavnostem, svatbám a slávám, jak rozvlní vždy a rozehřejí všechen ten drobný život! Účel nekonečných podrobností zde musí býti čtenáři neznalému patrný z účinu, jaký vyvozují. Z podrobností těch roste síla a zdání života. Iluse živé skutečnosti chce to všecko tak, jak to autor vypravuje. Čtenáře, který hledá jen děj, děj a sensaci, a čtenáře, který pravdu malého života českého nemiluje, takový autor ani nezve.

(Jan Voborník)

Kněží, kteří jsou v první řadě povoláni vésti a zušlechťovati lid, jsou většinou sice staří dobráci, ale uvyklí již chodu věcí, vždyť sami v mládí nejinak žili a strádali, a pozbyli naděje, že by kdy mohlo býti lépe. Když Havlovický míní, že mnoho té bídy je zaviněné, vlastně zděděné, a že by se dalo leccos spravit, padolský farář Jan Zeidler se jen usměje: “Jste mladý, bratře, ale až tu budete léta, až se budete portovat pořád sám… Ó, to panečku slevíte.” Všichni časem otupí. Vykonávají své denní povinnosti, výše nejdou…

(Jaromír Borecký)

Postava Havlovického vyrůstá nám z podání Jiráskova stále jasnější a větší. Zároveň vidíme, jak jemnými uměleckými prostředky Jirásek této charakteristiky dosahuje… Víra Havlovického nebyla, jak nám ho Jirásek líčí, jen z povinnosti a tradice, byla vírou živou. Že však chtěl trochu světla, budilo hned v některých lidech podezření… K nejkrásnějším vlastnostem Havlovického náleží jeho náboženská snášenlivost a humanita. Na ně klade Jirásek důraz.

(Jaromír Borecký)

Když v Panteonu Národního muzea bylo vystaveno to, co tělesně přetrvalo ducha Jiráskova, ležel u rakve velký, vavřínový věnec. A v jeho rohu z domácího kvítí otevřená kniha s nápisem “U nás”. Věnec věnoval prezident T.G.Masaryk… Ale je charakteristické, jak Masaryk i tu dovedl vystihnouti to nejpřípadnější. Kdyby byl děkoval živému Jiráskovi, byl by mu vzdal dík za mužné “Bratrstvo”, jež tolik posilovalo zahraniční bojovníky světové války. Byl by mu stiskl ruku za “Temno”, jež v úzkostech osudové doby vyvstalo ve vlasti a živilo v duších naději. Ale mrtvému Jiráskovi věnoval to, co zvěčnělému spisovateli bylo nejdražší: připomínku domácí kroniky, psané čistou láskou. S láskou k minulosti, k jejím malostem a chybám, s úctou k jejím snahám po národním a sociálním pokroku, k nesmělým pokusům o náboženskou snášenlivost.

U nás je nejintimnější knihou Jiráskovou, v mnohém ohledu ještě intimnější než “Z mých pamětí”. Je ovšem nutno čísti mezi řádky, ale není to nesnadno postihnouti v padolském kolektivu, jejž Mistr líčí, jeho invidualitu.

Je ovšem třeba, abychom si napřed něco řekli. Jirásek není suchým kronikářem. Leckde si svůj příběh přibarvil, leckde i osoby měnil – nejradikálněji např. při kosteleckém faráři, jenž byl mužem probudilým, přímým a Regnerovým přítelem, podepsaným i na jeho poslední vůli. A tak také Havlovický nekryje se s Regnerem. Zvláště ne, pokud se týče náboženské tolerance. B.Profeld ve své knize “Josef Regner” snáší četné doklady, že Regner proti jinověrcům, zvláště evangelíkům nebyl lhostejný a Bergmanna pastora nazýval v podání konzistoři “abtrünniger Mönch und unbefugter Auswanderer” – “odpadlý mnich a neoprávněný vystěhovalec”. Je to právo básníka, aby pravdu zpestřil a zjemnil báji. Jiráskovi šlo hlavně o celkový ráz doby, její snahy a tendence a tomu musel býti přizpůsoben i Regner. Není Josefem Regnerem, ale Havlovickým… Koho zajímá pravda, opatř si knihu Profeldovu!

Do osoby Havlovického vkládá tu Jirásek – jako v snahách sociálních – kus své vzácné, vlastní duše. Poměr katolíků k jinověrcům, zvláště evangelíkům, je nepřátelský. Vondra, Šimůnek a jiní ruší evangelické pobožnosti, plaší “berany”, odlišují se od nich násilně i v životě společenském. Jirásek sám smířil by tyto rozpory nejraději láskou. Proto tak jímavě kreslí lásku židovky Justynky a katolíka – kostelníka Kaliny! Ale to je zjev výjimečný, vzácný. Havlovický však opět vlastním příkladem, osobním stykem s pastorem Bergmannem, láme náboženské předsudky. Dovoluje pastorovi, aby se s mrtvým loučil na katolickém hřbitově, rozhání dav, který chce evangelíkům připravit kočičinu. A správně vidí, že zdrojem náboženské nesnášenlivosti je pověra. Proti té bojuje radikálně: ať jde o shazování svatojakubského kozla, ať o obcházení na smrt nemocného. S pověrou bojuje nesmlouvavě, rázně, i když mu to škodí.

Lid, padolští půlpáni a vesničané, nepostupují v naznačených směrech tak, jak by Havlovický chtěl. Mnohá jeho dobrá snaha se zvrhá. Tak např. zdravá podnikavost, jím podnícená, u Dušánků klesne v pýchu a rozhazovačství. Mládež, jím vychovaná, jde dělat evangelíkům kočičinu. Sousedé jen neochotně a nedostatečnou měrou následují i jeho reformy rolnické. Přádelní školy zajdou hned, jak se naskytne tkalcům příznivější rok výdělků. Jeho vystoupení proti kácení břízek k oltářům na boží tělo setká se s neporozuměním i u těch, kteří mu stojí nejblíže.

V kapitole, kde se loučí Padolí se svým farářem, jenž odjíždí jako děkan do Náchoda. Je to nejdojemnější, nejcitovější věc, kterou kdy Jirásek napsal.

Každou osobu, která vstupuje na dějiště, vykreslí nám Jirásek tak, že ji vidíme přímo před sebou.

A stejně jak nám dovede vykreslit lidi, tak dovede malovat přírodu. Krajinné pohledy, jež tak často se v této knize vyskytují, lícně polí, luk, dubin a lesů jsou obetkány při vší své reálnosti impresionistickým kouzlem barev a nálad. Jirásek psal, kreslil i maloval – vše se stejnou láskou a stejným uměním.

(Max Lederer)

Jirásek po celý život snášenlivě respektoval upřímnou zbožnost a náboženské přesvědčení každého člověka; cenil zbožnost srdce, vyznával křesťanství, které slouží, nikoli panuje. Literárně je snad nejzřetelněji vyjádřen jeho postoj ke katolictví i k evangelictví v jeho nové kronice rodného kraje “U nás”. Zrcadlí se v ní i kouzlo osobních živých vzpomínek, je proto psána bezprostředněji, zachycuje život, jak jej autor v mnohém sám prožíval. Chápeme potom, jak na katolictví bědně zanedbaného lidu objevuje s jemnou účastí to, co jiní přezírají, jak sympaticky je líčí. Jirásek měl rád padolský kostel, církevní slavnosti v něm, Rybovu mši, staré faráře chovající včeličky-dušičky nebo lapající ptáčky-zpěváčky (najednou si tu uvědomíme, že za půvabným líčením těchto milých pastýřů se ve skutečnosti skrývá i ostrá kritika: jaký to duchovní a mravní úhor!), buditelské kněze, jejichž reprezentantem je kněz Havlovický, vzdělaný, pokrokový, snášenlivý, usilující i o hospodářské povznesení lidu. Vřelý tón nachází Jirásek pro takové katolictví. Neméně zaujatě a s nevšedním pochopením i pronikavým postřehem jsou však napsány také překrásné kapitoly o nepočetné hrstce tichých v zemi, o evangelících. Žijí uprostřed ostatního lidu jako nepatrná krůpěj v zákoutích a ve skrytosti jako lid Knihy a kalicha. Tento lid v lidu je strážcem a nositelem duchovních a mravních hodnot národa, zděděných po otcích. Scházívá se ke společenství a v bratrském obecenství kolem Božího slova, aby se vzdělával v pravdě Boží čisté. Je v pohrdání, až v nenávisti u mnoha sousedů, a přece k sobě přitahuje ty, kdo lačnějí a žíznějí po životě posvěceném a ryzím: “Václave, Pán Bůh ti přived na mysel, abys hledal praudu. Poď se mnou.” A chudičký tichý mládenec jde namáhavou a úzkou, ale zářivou cestou za novým a plným životem. Je to pochod probuzeného srdce do království ducha a pravdy, nalezení studny nepřevážené Boha živého. Podobně věrně a s velikým uměním kreslí Jirásek i ostatní typické evangelické postavy a podtrhuje svéráznost a odlišnost jejich myšlení a života od převládající pokatoličtěné většiny lidu. S účastí sledujeme životní běh mladého tkalce Pavla, jak usilovně střádá krejcar po krejcárku na bibli, opisuje si písně z kancionálu, vypůjčuje Bunyánku, vyhýbá se muzice, žije jinak než jeho okolí. Jako na okraji ostýchavě a tiše je zmíněna i jeho láska k Martě, vroucně a cudně, není na ní nic vzrušeného, jen tu prostě je. Prodlíme na machovské “faře” ševce Kubečka, při ztišených pobožnostech v chalupě evangelíka Zejdla a zvlášť dojati při návštěvě bratří u umírajícího Škody. Neméně zaujme evangelický partner buditelského Havlovického, strouženský pastor Bergman, neobyčejně vzdělaný i sebezapíravě obětavý ve službě o pozdvižení života svěřeného stádečka. Právem lze pro tyto kapitoly nazvat Jiráska českým McLarenem.

(Jan Dus st.)

V kronice “U nás” Jirásek zachycuje nejrůznější zvukové a hlasové projevy, nejčastěji zvířat a lidí, a to s různou měrou podrobnosti – ptačí zpěv, pískot vydry, koňský řehot konšela, který jím dělá čest svému jménu, pokřikování podnapilých muzikantů. Ale právě v propojení povahy či typu postavy s její řečovou reakcí na aktuální situaci tu dosahuje maximální názornosti výjevu… Rozlehlost času příběhu připouští i rozlehlost vyprávění, jež se může vedle událostí ve světě příběhu věnovat i jeho bytí ve všednodennosti, a tedy i takové řeči postav, která není “řečovým aktem” vedoucím k jednání a změně, nýbrž jen obezřetným vyjádřením účasti, dobré nálady či radostného překvapení.

(Alice Jedličková)

Čtyřdílná kronika odhaluje nám docela nové světy, naší vědeckou literaturou historickou dosud docela nedotčené. Neměli-li jsme dosud dějiny obrození našeho městského, měli jsme tím méně dějiny obrození našeho venkovského lidu. A o to se tedy pokusil Jirásek kronikou “U nás”. Ovšem jako umělec provádí to nikoli všeobecně, nýbrž docela konkrétně na historii jediného kraje, a jako rodák tohoto kraje, jenž ho poutá i osobními vzpomínkami, klade sem i více než jen dějiny jeho obrození. Jest to i památník těch, kteří tu žili kdysi, před Jiráskem, památník rodného kraje. Ale historicky není zase význam díla jen místní. Hronovsko jest tu jen jedním z mnoha jiných krajů, na nichž se poměry podobně vyvíjely, jest přímo typem, na němž můžeme sledovat, co znamenala práce tehdejších buditelů na českém venkově. A tak “U nás” dovoluje nám zase nahlédnout i do tohoto druhého proudu, jejž Jirásek stopuje v českém obrození té doby, do proudu vesnického života a hledat i v něm všeobecné problémy českého obrození v tomto prostředí. I tu pak Jirásek líčí především zaostalost, zanedbanost lidu, jenž měl být probuzen. Jirásek, na rozdíl od jiných, nevidí tehdejší selský lid ve světle příliš příznivém… Nemenší však byla i duševní bída lidu, a nejen tohoto, ale i všeho ostatního, neboť z takové půdy nemohlo růst nic lepšího než zase jen bída. A největší byla ta hrozná zatemnělost myslí, jež těmto lidem nedovolovala, aby prohlédli aspoň tam, kde šlo o jejich vlastní dobro. Nemajíce žádný vyšší duševní život, propadali nejvíce pověrečnosti, v níž hledali náhradu za všechno: za náboženství, za vzdělání, za veřejný život, za zábavu, za všechno… Z pověrečnosti rostl pak fanatismus, který dovedl být i zlý a nebezpečný. Obracel se proti všem, kteří myslili jinak než tito nemyslící ubožáci, a proto vybuchoval tu proti jinověrcům, takže se tu evangelíci musili pak tohoto lidu bát více než kdysi svých úředních pronásledovatelů, tu proti tomu, kdo přišel a chtěl lidu pomoci. To chtít bylo spojeno přímo s nebezpečenstvím, ale proto také rozlévala se po kraji tma horší a horší, neboť proti tomuto fanatismu nevědomosti nebyla žádná zbraň nic platná. Podléhali jí proto i ti, kteří měli lid vést… Jak jest tento obraz vzdálen všem těm biedermaierovským idylám, kdysi u nás i jinde s takovou oblibou kresleným, ale jak jest zato blíže pravdě!… Tu však přichází do kraje buditel, farář Havlovický, jak tu Jirásek jmenuje historického kněze Josefa Regnera, skutečného buditele Náchodského kraje. Toho tedy učinil Jirásek vlastním hrdinou díla a líčí, jak probouzel zapomenutý kraj k novému, lepšímu životu. Že k tomu bylo třeba veliké odvahy a houževnatosti, jest patrno již z toho, co víme o zanedbanosti tohoto kraje. Proto také Jirásek na prvé místo klade tuto vytrvalost i obětivost P.Havlovického, a nešetří nijak barvami, aby čtenáři jasně vylíčil, jak těžká to byla práce. Nejenže bylo těžko tyto lidi přesvědčit o něčem jiném, než co ze zvyku i duševní pohodlnosti pokládali za dostatečné, ale bylo mu nejednou přemáhat i přímé podezřívání ze strany lidu, jenž nedůvěřivě sledoval tuto farářovu činnost, poněvadž si nedovedl vysvětlit, proč se tento farář o ně tolik stará, když to přece nedělal nikdo před ním… Podívejme se na Padolí v prvním díle a srovnejme s ním Padolí ze čtvrtého dílu, a uvidíme, co se tu změnilo, jaký byl výsledek této obětavé práce. Jako samo Padolí má docela jiný vzhled, s urovnaným již městečkem bez kopců a louží, tak i lidé v něm již jinak myslí, v souhlase s dobou i vlastní důstojností lidskou, i jinak žijí.

(Zdeněk Nejedlý)

Pašeráky nevylíčil takto dosud nikdo a divím se Tvé znalosti věci, vypadá to, jako bys s nimi chodil.

(Karel Janků Aloisu Jiráskovi)

“U nás” jsem s velikým požitkem četl; nyní se mile s tou překrásnou knihou baví má žena.

(J.Ľ.Holuby Jiráskovi)

Nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jednak pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.

(Alois Jirásek J.V.Sládkovi)

U nás, tu kroniku bez králů, princů a dynastických válek, kroniku “půlpánů”, sedláků a chudých tkalců a proto novou jsem psal, smím-li ještě o ní povídat, ze všech svých knih snad nejraději.

(Alois Jirásek T.E.Tisovskému)

U nás je mimořádné dílo svým poetickým kouzlem, které však ne každý ocení, neboť mohutná kronika líčí obyčejné dny a všední život. Jirásek v U nás vytvořil jedno ze svých nejpoetičtějších děl, dílo mimořádné jemnosti a půvabu, které připomíná zastřenou vzpomínku na dávné časy. Jirásek se však nebrání popsat problémy i lidské nešvary, jako jsou předsudky, závist, pomluvy, nesnášenlivost apod., jde až na dřeň lidského bytí – a v tom všem je cítit skrytý moudrý nadhled, který dodává dílu nadčasový lidský rozměr.

Hlavní postavou – katolickým knězem Havlovickým – vytvořil Jirásek originální literární typ plný činorodosti, odvahy, vítězství i proher, samoty i smutku. Zároveň Jirásek ukazuje (i v osudech židovky Justýny Lewitové), že černobílé vidění světa je to, co jeho celému dílu chybí – cení si svobody, osobního charakteru a vzájemné tolerance a je jedno, zda je jejich nositelem postava oděná v katolickém, evangelickém či židovském rouchu.

Mimořádné dílo české literatury není pro svůj atypický ráz a formu pro každého – člověk, který již v životě něco prožil a dokáže vidět hlouběji, dovnitř lidských duší, bude kronikou U nás zcela jistě unesen. Tak zobrazit osudy různých lidí v dlouhém časovém rozpětí dokázal Jirásek jako málokdo – a není to pouhý popis, pouhý příběh – je v tom hloubka, ušlechtilá myšlenka a poselství.

Mimochodem – katolická církev by měla toto dílo zařadit mezi své oblíbené – nikdo nevylíčil život a působení obyčejného katolického kněze tak přesvědčivě a originálně, bez všech předsudků a floskulí.