Popis projektu

Románová čtyřdílná kronika – Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč

Napsáno 1895-1902

Ohodnoťte dílo

5/5 (1)

První vydání: 1896-1902

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 1.díl 490, 2.díl 470, 3.díl 540, 4.díl 460

Kapitol: 1.díl 53, 2.díl 53, 3.díl 59, 4.díl 51

Charakteristika: Román – kronika

Doba: 19. století

Hlavní témata: Všední život, svoboda, náboženství, víra, příroda, nové názory, osvěta, tradice, boj, venkov

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Hlavní postavou v době probouzejícího se osvícenství na venkově je katolický kněz, poctivý a svobodomyslný člověk, bojující proti předsudkům a pečující o své farníky s upřímnou láskou a pochopením. Touto postavou (ale i na osudech židovky Justýny Lewitové), od počátku autorem milovanou, Jirásek jednoznačně vyvrací ideologické předsudky o svém díle, že vidí svět černobíle a straní pouze nekatolíkům.

Místo děje, Padolí, je vlastně Jiráskův Hronov. Ostatně Havlovický je v románu povýšen do Náchoda. Otec Aloise Jiráska byl žákem P.Josefa Regnera (v románě právě přejmenovaného na Havlovického) – Alois Jirásek o něm od otce často slýchal – jak je, již odrostlé škole, zval k sobě na faru a na zahradě je poučoval o hospodářství, jak hospodářství velmi dobře rozuměl a dával moudré rady a jak už tenkrát byl ve všem napřed.

Hronovský kostelník a hodinář Antonín Knahl byl význačným divadelním ochotníkem, náruživým ptáčníkem a všeumělem. Na jeho mechanický betlém se chodilo dívat celé město. Alois Jirásek jako student hrál s Knahlem v Štěpánkově frašce Veselý pohřeb; v době, kdy už byl Knahl šedesátiletým starcem.

1.díl “Úhor”

Píše se rok 1823. Boušínskému faráři Ondráškovi někdo poničil jeho milované úly. Jelikož zloději, kteří delší dobu sužovali panství, se dlouho neukázali, začal farář podezírat učitele Šoltu; ostatně měl na něj spadeno, neboť Šolta pil, zaváděl do školy novoty a urážel jeho koníček – chov včel.

Vzkázal mu tedy po hrobníkovi Markovi, že už jej nechce vidět, a napsal ostrý dopis vikáři, aby Šoltu potrestal. Bohužel se však nepotvrdilo, že by Šolta úly poničil, a farářovi začalo hryzat svědomí, že Šoltovi křivdil. Napsal tedy vikáři nový dopis a za Šoltu se přimluvil.

Šolta se nechal uprosit svou ženou i P.Havlovickým, zámeckým kaplanem, a vikáři pokorně slíbil, že se napraví. Nepřišel tedy nakonec o místo a obživu.

Do Padolí se přistěhovali židé Lewitovi; bratr se sestrou Justýnkou. Ta nemá pro židovství svého bratra příliš pochopení, naopak ji láká křesťanský život, který vidí u okolních sousedů. Místní starý farář Zeidler ji zaujme natolik, že mu pomůže sehnat volavé ptáky, které farář nutně potřebuje pro svoji zálibu – vábení.

V Padolí se koná posvícení. Přijíždí boušínský farář Ondrášek, přítel faráře Zeidlera ze studentských let, i P.Havlovický. Nečekaně dorazí ze zámku i pan důchodní se svou ženou, kterou mladý Havlovický velmi okouzluje. P.Havlovický se snaží odolávat nechtěné vznikající sympatii k paní důchodňové, a tak s úlevou odchází místo padolského faráře k umírajícímu.

Cestou zpět se zastaví v chudé chalupě tkalce s rodinou a je dojat jejich bídou. Začne se tedy zabývat hospodářskou literaturou a poradí padolskému tkalci, aby jel prodávat zboží do velkých měst, aby vydělal více než dosud, a nezůstával pouze doma a odkázaný na překupníky.

Konečně se podařilo zloděje, týrající celé okolí, chytit; boušínský farář pochopil, že učitele Šoltu neprávem nařkl; zloději se totiž přiznali i k tomu, že z pouhé zpupnosti úly poničili.

Mladý Pavel, tkadlec jako jeho otec, touží poznat víru, Bibli, tak, jak ji jeho otci zprostředkovávají evangelíci. Otec jej tedy vezme mezi své. Pavel cestou pozná, jak je otcova víra sousedy vysmívána; to jej však ještě více motivuje. Pavel dostane knihy, po kterých vždy toužil, a čte je s velikým zaujetím. Občas jej vyruší nezvaný host; vdovec Víšek, světák, který místo práce vyhledává toulky a pití. Jednoho večera se však stane tragédie; do jejich stavení uhodí blesk a Pavlův otec zemře. Pavlovi je divné, že jeho matka otcovy smrti příliš neželí; až po několika dnech se dozví, že se jeho matka tajně stýká s Víškem. Zeptá se tedy přímo matky; ta mu potvrdí, že si chce Víška vzít za manžela. Odchází tedy z domova a nachází práci i ubytování u známého evangelického bratra. Stýská se mu však po matce; když však matku jednou navštíví, jeho nový nevlastní otec Víšek jej uhodí; odchází smutný a s vědomím, že Víšek jeho matku týrá a bije.

Justýna Lewitová se zamilovala do Antonína, syna matky padolského učitele; Antonín její náklonnost opětuje. Musí se však scházet potají, neboť jejich okolí neakceptuje vztah mezi lidmi rozdílného náboženského vyznání. O jejich vztahu se však dozví Justýnčin bratr i soused Šimůnek, který si dělá zálusk na místo padolského kostelníka místo Antonína, a tak se snaží Antonínovi ublížit. Justýna i Antonín vycítí nebezpečí, a proto s pomocí padolského faráře Zeidlera, který byl okouzlen Justýnčiným přáním stát se křesťankou, Justýna uprchne z Padolí na Boušín, k boušínskému faráři; po počáteční nedůvěře je mladá a slušná Židovka přijata s nadšením.

Justýnčin bratr za pomoci Šimůnkovy rodiny vyšle několik svých židovských přátel, aby Justýnu vylákali z boušínské fary a unesli; to se naštěstí nepovede, naopak se podaří získat úřední souhlas s pokřtěním Justýny, která se nakonec vrací do Padolí ke křtu a stává se i Antonínovou manželkou. Farář Zeidler krátce po svatbě Justýny s Antonínem umírá. Místo padolského faráře je prázdné; P.Havlovický by se jím rád stal, což paní důchodní nese velmi nelibě…

2.díl “Novina”

Farář Havlovický byl ustanoven padolským farářem. K jeho uvedení do úřadu se sjelo mnoho hostů, a to jak ze zámku, tak z ostatních farností. Havlovického kázání, kterým se uvedl jako nový farář, vzbudilo však u některých nevoli, a to kvůli přílišnému důrazu na práci s lidmi.

Na faru si Havlovický vzal svou matku a sestru Františku; začal budovat malé hospodářství, protože chce ostatním ukázat, jak lze hospodařit jinak, snadněji a užitečněji. Věnuje se hospodaření ostatních a radí jim. To, že vychází vstříc chudým, vzbuzuje často nesouhlas. Starému Plškovi, osamělému starci, který na stará kolena musel žebrotou, vystrojí pohřeb, což vyvolá závist některých sousedů.

Nejvíce si však poštve proti sobě sousedy, když zakáže konání nelidského starého zvyku, a sice zabití starého kozla jeho shozením ze střechy na zem. Část sousedů se jeho rozhodnutí vzepře, a kozla dle tradice zabije. To Havlovického popudí, věří však, že sousedé časem prohlédnou.

Podobně vzbudí vlnu odporu tím, že se baví s evangelickým farářem jako se sobě rovným.

Paní důchodní ze zámku Havlovický už tak často nevidí; kdykoliv ji však potká, stále musí přemáhat kouzlo, kterým na něj krásná žena působí. Proto se snaží setkáním s paní důchodní vyhnout.

Čím dál více tkalců začíná jezdit prodávat plátno na cizí tržiště; a začíná se jim dařit; většinu vydělaných peněz však utrácejí. Farář Havlovický začíná pochybovat, zda jeho úsilí má nějaký smysl. Otráví ho i návštěva u náchodské hraběnky, která se rozhodla přestoupit od luteránské církve ke katolické, tak, jak začíná být v módě. O potřebách svých poddaných však nechce ani slyšet.

Pavel mezitím poslouží svému chlebodárci v hodině jeho smrti a zamiluje se do jeho dcery, hodné Marty Škodové. Plánuje s ní svatbu i svůj úřední přestup na evangelickou víru. Svou matku však shledává zničenou a zbitou svým nevlastním otcem, Víškem – ten v opilosti bezděky zapálí v matčině domě tkalcovský stav, naštěstí se podaří požár včas uhasit, Víšek však utrpí těžké popáleniny, kterým nakonec podléhá. I přes smrt nevlastního otce nenachází Pavel u své matky pochopení, jejich cesty se stále rozcházejí…

V Padolí běží rok za rokem ve svých zvyklostech a proměnách přírody. Občas se pokusí místní stereotyp oživit mladý Antonín, např. divadelním představením nebo novým mechanickým betlémem.

Havlovického sestra Františka se vdává, Havlovický paní důchodní však na svatbu ani nepozve – při jednom předchozím setkání byl totiž konfrontován s tím, co k němu cítí, a musel ji odmítnout. Snažil se ji tedy už nepotkávat.

I přes svou upřímnou snahu musí farář Havlovický odolávat nepřízni vrchnosti a pomluvám – např. že se mu díky stykům s lidmi ze zámku (panem a paní důchodní) nedá věřit, že hájí jen jejich zájmy, nikoliv zájmy prostých lidí. To se faráře Havlovického silně dotkne, snaží se tedy omezit svoje styky se zámeckými.

Ze světa přicházejí zvěsti o revoluci ve Francii, ale hlavně o choleře, která se začíná šířit z Asie přes Rusko do Evropy. Nakonec zasáhne i Padolí – farář Havlovický pohřbívá každý den, snaží se šířit osvětu a potlačovat pověry, které mezi lidmi začínají ze strachu před smrtí opět kolovat. Díky epidemii ubývá všem práce a výdělku, celý kraj tak trápí navíc i velká bída. Farář Havlovický shání u vrchnosti podporu pro chudé, výrazně pomůže i sama paní důchodní…

Na choleru umírá padolský učitel i konšel, nejhorší zpráva pro Havlovického přichází však ze zámku – umírá paní důchodní a později i její manžel… Farář Havlovický je otřesen, uvědomuje si, co pro něj paní důchodní znamenala.

Kraj se ze všeho jen těžce vzpamatovává. I farář Havlovický jakoby ztrácel síly…

3.díl “Osetek”

Na padolské faře se objevuje bratr faráře Havlovického, Vincenc. Ten dosud pracuje v Maďarsku a chce se časem vrátit do Padolí a začít zde těžit uhlí – je totiž přesvědčen, že je v kraji mnoho neobjevených zásob. Farář Havlovický se těší myšlenkou, že by dolování mohlo přinést chudému kraji práci i blahobyt.

Mezi místními pašeráky se objeví starý známý Málek s malým sirotkem, Hilmou, kterého našel cestou – utekl totiž před nelidským zacházením lidí, u kterých přebýval. Hilmy se nakonec ujímá tkadlec i pašerák Lhoták.

Boušínský farář začíná povážlivě chřadnout, dokonce ztrácí paměť. Nakonec umírá – farář Havlovický plní slib, který mu dal, a sice, že se postará o jeho včeličky – dušičky.

Do kraje se dostanou tři ruští zběhové, jsou však místními chyceni a předvedeni k potrestání – zásahem faráře Havlovického však nepřijdou o život; jednoho z nich – Mikulu Rusa – si dokonce farář Havlovický bere k sobě na faru na výpomoc.

Hilma si sice u Lhotáků polepšil, dostává alespoň lepší stravu a spí v teple, musí však těžce pracovat. Dokonce musí Lhotákovi pomáhat při pašování – za jedné zimní cesty však silně promrzne a těžce onemocní. Od té doby je velmi slabý. Faráře Havlovického zaujme nejen jeho osud, ale i jeho malířské nadání. Aby Hilma nemusel těžce pracovat, domluví mu učení u místního krejčího, Fidéla Hanuše.

Farář Havlovický se čím dál více sbližuje s místním evangelickým knězem, i když se to nelíbí jeho kolegům, farářům. O to více ho zabolí, když jednoho dne vytáhnou někteří zfanatizovaní padolští proti místním evangelíkům – naštěstí jim jejich úmysl překazí. Trápí se však nad smyslem toho, co pro své padolské činí…

Z Prahy mezitím došly zprávy o ohlášené korunovaci českého krále. Farář Havlovický se také vypravuje do Prahy – nejen na korunovaci. Rozhodl se, že zajistí pro syna kostelníka Kaliny místo v pražském klášteře a také, že se zeptá slavného malíře z akademie na jeho názor na nadání malého Hilmy. Farář Havlovický zjistí, že Hilma má skutečně velký talent. Zařídí mu tedy ubytování i místo na umělecké škole a Hilma odjíždí nadšený do Prahy. Na další studia se faráři Havlovickému podaří získat mecenášský dar přímo od vévodkyně Zaháňské.

Padolí nežije jen prací, ale i nenakoupenou hasičskou stříkačkou – místní představitelé samosprávy totiž většinu peněz na stříkačku prošustrovali, a tak má požár, který v Padolí náhodou vypukne, neslýchané následky. Spousta rodin zůstává bez přístřeší, farář Havlovický žádá vrchnost o pomoc. Ta sice pomoc poskytne, rozhodne se však, že dá věci v Padolí do pořádku – pošle sem přísného komisaře.

Hilma se mezitím stává schopným a nadaným studentem, jeho zdravotní stav se však zhoršuje. Nakonec v Praze umírá. Farář Havlovický je na pochybách, zda to, co pro Hilmu udělal, bylo to nejlepší.

Láska učitelského mládence v Poříči Kalisty k Anně Dušánkové z Padolí, nedopadne šťastně – rodiče Anny, zpyšnělí náhlým blahobytem, vyberou své dceři jiného ženicha – bohatého sedláka Dománěho, kterého si Anna nakonec oblíbí. Kalista nese svatbu své milované velmi špatně – začíná pít a přestává si hledět své práce, dokonce se s Dománěm popere při místní tancovačce – farář Havlovický mu domlouvá, aby neskončil bez práce.

Přichází dopis od Havlovického bratra Vincence – oznamuje, že se již vrátí natrvalo do Padolí – ať farář zajistí žádost o povolení k dolování. Nejistý farář vše zařídí, byl by však nejraději – tak jako jeho matka, kdyby to nevyšlo. Je však povzbuzen, když mu vévodkyně Zaháňská schválí tolik touženou výstavbu nové fary. Bohužel krátce poté vévodkyně, trýzněná ztrátou mládí a obavou ze stáří a smrti, ve Vídni umírá.

Začátkem roku 1840 dorazí do Padolí nový komisař – přísný a nekompromisní…

4.díl “Zeměžluč”

Nový komisař Andreas Tuschl drží padolské obyvatele zkrátka; nad všechny se povyšuje, trestá každého, kdo se mu protiví. Ne všichni si to však nechají líbit.

Farář Havlovický se pouští se svým bratrem Vincencem do hledání uhlí; zaměstnají horníky, kteří začnou kopat poblíž Padolí. Havlovického bratr je přesvědčen, že musí na uhlí narazit, Havlovický věří, že pokud se uhlí objeví, nastane pro Padolí zlatý čas; bude práce a budou peníze.

Mladá Domáňová brzy po svatbě poznává, že udělala chybu, když dala přednost bohatému Domáňovi před chudým učitelským mládencem Kalistou. Oporu, kterou měla ve starém Domáňovi, však brzy ztrácí; sotvaže starý Domáň zemře, mladý Domáň začíná rozhazovat a utrácet.

Otec Domáňové náhle zemře; Domáňová se dozvídá krutou pravdu o své matce a sestře; žily celou dobu nad poměry, vše, co otec vydělal, utrácely, dokonce nadělaly i dluhy. Domáňová se snaží dát pozůstalost po otci do pořádku; bohužel již toho mnoho nezachrání, neboť část zboží v Praze rozkradli přátelé jejího otce.

Kalista zatím začíná pít, střídá jedno místo za druhým. Domáňová na něj však stále vzpomíná.

Dolování se nedaří; ani na novém místě nenaráží horníci na uhlí. Farář Havlovický, kterého stojí šachta mnoho peněz, začíná mít starosti a obavy. Nestíhá svoji vlastní práci, neustále chodí sledovat horníky, zda již nenarazili na uhlí.

Náchodské panství po smrti kněžny Zaháňské koupil nový majitel, který vyměnil i neoblíbeného a konzervativního vrchního; nastoupil nový, učený, vzdělaný a tolerantní vrchní. Začne se blýskat na lepší časy; moc padolského komisaře, dosazeného starým vrchním, je vážně oslabena.

Farář Havlovický se konečně dočká nové fary. Trápí se však čím dál tím více. Půjčuje svým příbuzným, kteří se dostali do nouze, a přitom si již sám musí půjčovat. Dluhy, nejistý výsledek hledání uhlí, osamocení, zanedbávání vlastní práce přispívají k tomu, že se farář Havlovický stává zadumanějším, smutnějším a uzavřenějším.

Navíc se farářův podkoní, Mikula Rus, kterého se kdysi farář Havlovický ujal ze soucitu, zadívá do Markytky, děvečky na faře, a ta za krátký čas otěhotní. Oba musí z fary odejít.

Padolský Šimůnek začne po Padolí roznášet pomluvu, že děvečka Markytka má dítě s farářem Havlovickým, proto prý musela okamžitě odejít z fary. Farář Havlovický je hluboce zasažen a uražen; za to vše, co se snaží pro své lidi udělat, sklízí jen zlobu a zášť. Rozhodne se, že Šimůnka zažaluje za urážku své cti. Šimůnek se zalekne a faráři se omluví.

Domáňovou začne její muž bít. Navíc si najde milenku. Když Domáňovou připoutá jejími vlasy k prádelníku a začne ji bít, rozhodne se Domáňová pro útěk; jakmile jí děvečka sežene pomoc, utíká ze statku navždy pryč. Celou promoklou jí padolský soused pomůže přebrodit rozvodněnou řeku. Padolí a okolí zachvátí velká voda. Napáchá obrovskou škodu; farář Havlovický opět začne shánět peníze pro nejpotřebnější.

Ani další místo nepřináší kýžené uhlí; farář Havlovický začíná propadat špatné náladě, čím dál častěji se nepohodne se svým bratrem ani matkou.

Domáňová začne pracovat jako její otec; vozí plátno na trh a začíná se jí dařit. Myslí na Kalistu, ale když ho jednou nalezne spícího na zemi, špinavého a opilého, je ráda, když už ho nikdy neuvidí.

Náchodský děkan zemřel. Farář Havlovický, který původně nečekal, že by nastoupil na jeho místo, se nakonec stává náchodským děkanem a s velkou slávou odchází z Padolí. Rozhodne se, že už nebude bratrovi pomáhat s dolováním, a začne budovat přádelní školy, které by vychovávaly k novým, moderním způsobům tkaní.

Nový padolský farář není tak oblíbený jako farář Havlovický; je přísný a akorátní. Padolští často vzpomínají, jak dobře bylo za Havlovického.

Revoluční rok 1848 zasáhne i Padolí; je zřízena ozbrojená garda. Kvůli vysoké potřebě plátna na uniformy se mnohonásobně zvýší zisky padolských tkalců, a to i za plátno tkané starým způsobem, které před revolucí téměř nikdo již nekupoval. Jak revoluce rychle přišla, tak rychle skončila. Skončil Metternich, vznikla volená samospráva, skončila moc komisaře Tuschla. Zanikly však i přádelní školy; krátkodobé zisky všechny zaslepily, takže o nový způsob tkaní přestal být zájem.

Havlovický, kterému zemře matka, onemocní a jeho špatná nálada a pocit zbytečné celoživotní snahy přispějí k tomu, že krátce po své matce, roku 1852, umírá. Podle jeho posledního přání jej pochovají v Náchodě, ač v něm Havlovický nebyl pro neustálé intriky spokojený.

Jen jeho srdce však ví, proč…

Nová kronika má při vší rozbíhavosti románové svorníky. Ve vstupní knize Jirásek rozvinul jeden milostný román; vztah Justýnky a Kaliny, a svatbou milé dvojice Úhor šťastně ukončil. Počínaje druhou knihou dostaly pak obrazy kraje, původně zamýšleného jinak, ústřední postavu ve faráři Havlovickém. Jeho činnost a osud tvoří spojovací osu dalšího vyprávění. Smrtí ušlechtilého kněze se pak dílo dokonce uzavírá, jako tomu bývá v románě monografickém.

Harmonizační gesto je jemné, opatrně dbá pravděpodobnosti. Nezastírá existenci nedobrých lidí, nepoctivosti a zla, jen oslabuje jejich účinky a dosah. Postavení Havlovického například napřed ohrožuje zevnitř, psychicky paní důchodňová a láska k ní. Pak autor našel svému rekovi protihráče v pastoru Bergmannovi. V dotyku s rodinným životem na evangelické faře naznačil navíc v Havlovickém i trpkost z osamělosti katolického kněze.

Právě s působením Havlovického Jirásek nejvíc spojil zmírňování napětí mezi katolíky a evangelíky. Jeho zásahem se odvrátí hněv faráře Ondráška od učitele Šolty. Havlovický soustavně odbourává předsudky svých věřících vůči evangelíkům a rozhodnými zásahy i osobním jednáním normalizuje v okruhu své působnosti vztahy mezi oběma vyznáními.

Z náznakovitých zápisků rozvinul Jirásek obraz vzácné houževnatosti a ten pak výrazným nářečním zabarvením a opakováním vystupňoval v symbol; v souznění země a lidu. Při vší věrnosti reáliím a při veškeré snaze o věrohodnost obrazu šlo Jiráskovi o poetizaci všednosti.

(Jaroslava Janáčková)

Touhle kronikou objevil jste nový svět.

(J.V.Sládek)

Nová kronika bude hřát a svítit svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího.

(F.X.Šalda)

Nálada celku té kroniky života je výborně pravdivá. Je to všecko ostatně malý svět, ale poesie života tu všude bohatě vyvěrá na povrch. Hlavní obsah té poesie je hluboká elegie krátkosti života, prchavosti, přicházení a odcházení, a pak už jen vzpomínání. Jednou asi, jedinkrát se tu každý v životě na něco zatěší, a už má pak po všem. Už přijdou na řadu jiní.

(Jan Voborník)

U nás je mimořádné dílo svým poetickým kouzlem, které však ne každý ocení, neboť mohutná kronika líčí obyčejné dny a všední život. Jirásek v U nás vytvořil jedno ze svých nejpoetičtějších děl, dílo mimořádné jemnosti a půvabu, které připomíná zastřenou vzpomínku na dávné časy. Jirásek se však nebrání popsat problémy i lidské nešvary, jako jsou předsudky, závist, pomluvy, nesnášenlivost apod., jde až na dřeň lidského bytí – a v tom všem je cítit skrytý moudrý nadhled, který dodává dílu nadčasový lidský rozměr.

Hlavní postavou – katolickým knězem Havlovickým – vytvořil Jirásek originální literární typ plný činorodosti, odvahy, vítězství i proher, samoty i smutku. Zároveň Jirásek ukazuje (i v osudech židovky Justýny Lewitové), že černobílé vidění světa je to, co jeho celému dílu chybí – cení si svobody, osobního charakteru a vzájemné tolerance a je jedno, zda je jejich nositelem postava oděná v katolickém, evangelickém či židovském rouchu.

Mimořádné dílo české literatury není pro svůj atypický ráz a formu pro každého – člověk, který již v životě něco prožil a dokáže vidět hlouběji, dovnitř lidských duší, bude kronikou U nás zcela jistě unesen. Tak zobrazit osudy různých lidí v dlouhém časovém rozpětí dokázal Jirásek jako málokdo – a není to pouhý popis, pouhý příběh – je v tom hloubka, ušlechtilá myšlenka a poselství.

Mimochodem – katolická církev by měla toto dílo zařadit mezi své oblíbené – nikdo nevylíčil život a působení obyčejného katolického kněze tak přesvědčivě a originálně, bez všech předsudků a floskulí.