František Vavák (1741-1816)

Ten o něm napsal nejen podrobnou studii, ale umístil ho jako nepřehlédnutelnou postavu do svého vrcholného románu “F.L.Věk”.

Sedlák složil pytel na lavici u zdi, a rozbaluje ho a vytahuje z něho onu hranatou věc, mluvil: „Vzácně učený pane, já sám nic, ale tuhle stará Brtková z Milčic —“ „Ah, z Milčic! Tam máte rychtáře Vaváka.“ „Ano, vzácný pane, Františka Vaváka; ten má dary ducha svatého a jest rozšafný a v písmách honěný…” 

Tak uvádí Jirásek Vaváka do děje svého “F.L.Věka”.

Zaklepáno na dveře, a do jizby vstupoval Milčický rychtář, František Vavák, statný, vysoký muž, padesátník zdravé, hladce oholené tváře, táhlého nosu, dlouhých, už prokvetlých vlasů, jež na temeně rozděleny a za uši sčesány sahaly po ramena. Na tmavozeleném, dlouhém kabátě s dírkami rudě obšitými leskly se mu nevelké kovové knoflíky.

A tak jej v “F.L.Věkovi” popisuje.

Neopomene se ani zmínit o pověstných Vavákových veršovánkách:

„A tady si Vavák zaveršoval,“ pravil Kramerius, a nahnuv se, ukázal Šedivému prosté náhrobní verše vesnického rychtáře, pod nimiž bylo připsáno: „První Materna s Čechy kvetoucími do Čech z Charvát přišel, poslední Materna s Čechy hynoucími zahynul a zašel.”

Jirásek nejenže Vaváka začleňuje do mnohovrstevnaté struktury “F.L.Věka”, ale dokonce o jeho domovu píše celou kapitolu:

Už to bylo uděláno, už to bylo hotovo; alespoň koláče byly upečeny. A to se panímámě Vavákové v Milčicích dost uvolnilo. Pekla je se svými pomocnicemi: babičkou z výměnku, švagrovou, sestrou a kmotrou ze sousední vsi celý den, v pátek před posvícením až dlouho do noci. Pomahaček byla plná světnice a hlučno až až.

Ženské úst nezavřely, a toho tlučení v hmoždíři, toho tření máku trdlem, a jiných příprav všelikých! Koláčů byla plná prkna, na stolech, na židlích, na podlaze, na lavicích, že nebylo pro ně hnutí, ani ve světnici ani na síni u pece. Ale zdařily se, vonělo jimi všecko stavení, a Vaváková měla radost; ale již v sobotu ráno se od nich uvolnilo. Děti je počaly výslužkou roznášet i pasačka i skoták; také hajek dnes nevyhnal na pastvu, ač byl pěkný, slunečný den; musil na výpomoc. Sám hospodář jich za hodnou kopu odklidil — dal si je ráno naložiti na vůz — do Poděbrad, kam jel pro pivo, aby měl výslužky na zámek, všem paním oficírkám zámeckým, také písařům do kanceláře i vrátnému, a do pivovaru sládkovi, podstaršímu i spílečnému.

U Vaváků na dvoře bylo toho sobotního rána hodně hluku a živo; zabíjel zjednaný řezník dva mladé vepře, a již mu také vedli tři skopce na smrtný nůž. I z ostatních statků, jak Vavák vesnicí jel, vyzníval ohlas hlučných příprav posvícenských.

Když se pozdě odpoledne vracel, to se již i náves hemžila lidem a zvučela směsicí nejrůznějších hlasů a zvuků. Žebráci a všelijací toulaví čtveráci, děti podruhů, i chudé městské děti chodili od statku k statku s uzlíky, pytlem i mošnou. Sem tam šel městský řemeslník, tu řemenář s chomoutem nebo řemením, tam krejčí s pláštěm, onde švec s botami. Každý z nich „právě teď“ dílo dohotovil a přinášel je, aby se tu najedl, mzdu dostal a odnesl — výslužku.

A také hudbou se Milčice ozývaly. Tam ve statku, stromy zakrytém, hráli na housle a na harfu, u souseda na dvoře zvučely kovové struny cimbálu, a když Milčický rychtář vjel zděnou branou do prostorného, hlubokého svého nádvoří, obklopeného dlouhým obytným stavením dřevěným, sýpkou a v pozadí velkou stodolou a všelikými ještě přístavky, vítal ho tam starý havíř s kobzou. Její hlas zanikal v šumu příprav a v pokřiku ženských, pařících a kuchajících na záspi i na síni zabité husy, kachny a holoubata vysoko nakupené, nebo přebílujících skvrny, jež se za těch příprav staly na stavení, nedávno schválně čistě obíleném.

S hospodyní se na síni potkal, a tam už musil podat zprávu, jak pochodil. Vavákovou hrubě potěšilo, když slyšela, že všecky výslužky byly dobře přijaty a že se líbily a chutnaly, paní vrchní že řekla, že rychtářka peče nejlepší koláče na celém panství, a paní obroční, ta že se vždycky již těší na Milčické posvícení pro ty znamenité koláče.

Jirásek si Vaváka velmi vážil, i když s mnoha zásadními Vavákovými názory nesouhlasil. To zcela zřetelně demonstruje Jiráskovu nezaujatost a korektnost – tvrdého kritika husitů, kterým Vavák na rozdíl od Jiráska byl, dokázal Jirásek i přesto vysoce ocenit – vždyť mu i díky svému “F.L.Věkovi” postavil nesmrtelný pomník. Nemluvě o tom, že “F.L.Věk” nenechal upadnout do zapomnění ani Vavákovy “Paměti.”

O F.Vl.Hekovi alias románovém F.L.Věkovi sám Vavák napsal:

Ó by více takových Čechů bylo, již by cenu své vlastní řeči lépe vážiti sobě uměli a chtěli, zrostla by zas uvadlá a udušená krása a vážnost její!

Tolerantnímu Jiráskovi nebyl blízký ani Vavákův pohled na nekatolíky – Vavák byl věrným stoupencem katolické víry a vůči nekatolíkům neoblomný. Jak napsal Vavák ve svých Pamětech:

Čtěte Písmo svaté nezfalšované, od církve katolické užívané a jiné katolické knihy. Do hádání velkého s těmi nováčky taky se nedávejte, nebo nejste k tomu stvořeni a jak zas Písmo dí, “člověka kacíře, nenapraví-li se po dvojím napomenutí, varuj se!” Společenství žádného, zvlášť – což, Bože chraň! – v manželství, v koupi, prodeji, hře a může-li to býti, i v sousedství s nimi nemějte, ale jako tváři hada a jako vzteklých psů se jich střezte; žádný zajisté, kdo dlouho s ohněm zachází, bez opálení nebude a byť se nespálil, aspoň se očadí aneb na zraku trpěti bude… Žádným chlácholením a dary neb sliby nedejte se omámiti, žádným strachem, bitím, arestem, sužováním, ba ani smrtí nedejte se odstrašiti. Toť jsou vždy všickni kacíři činili, zvláště ti někdejší čeští husiti a pikharti, jak vidíme v České kronice, kolik jsou tisíc tisíců katolíků zmordovali… Ba právě barbarským způsobem Žižka, Prokop Holý, Rokycan, Dloubal, Fridrich, Thurn katolíky utiskovali, tak že kdyby obzvláštní Boží ochrany a pomoci nebylo, mohli katolíci od tolika nepřátel již docela potřeni a zkaženi býti. Z toho znáti, že víra katolická jest Boží a že jest s ní po všecky dny až do skonání světa její zakladatel, kteréhož my vždycky máme živého, jiní pak všickni sektáři mají své zakladatele mrtvé.

Není bez zajímavosti, že se v Jiráskově pozůstalosti nalezla část dosud neznámého Vavákova literárního díla – celkem 50 neznámých autografů z let 1769-1814. Jirásek je pravděpodobně získal koupí od Vavákových potomků.

Svůj vztah k Vavákovi Jirásek vyjádřil i svou trefnou a dodnes čtivou studií o něm:

Alois Jirásek:

František Vavák (1892)

I.

Roku 1816 vydána Döblerova rytina, silueta s alegorickou figurou v rámečku, jaký býval módou osmnáctého a počátkem devatenáctého století. Silueta nezpodobuje žádného literáta ani jiného vynikajícího muže té doby, nýbrž poddaného sedláka. V rámečku čteme nápis:

FRANTISSEK WAWAK

Saused Plzenský z Milčic.

Vpravo na desce, na kterou dotčená alegorická postava ukazuje, napsáno:

Na památku swému přemilému wlastencowi obětuge Wogt. Juhn. 1816.

Na onu dobu pocta pro sedláka neslýchaná.

A týž sedlák, rychtář v Milčicích, na bývalém komorním panství poděbradském, čestný “soused plzeňský”, měl za svého životopisce prvního životopisce a přítele Mozartova, universitního profesora Němečka, a německý životopis Němečkem sepsaný, později na Moravě Fryčajem po česku zpracovaný, vyšel ještě za živobytí milčického rychtáře (1796).

O dvě léta později vydán “Krátký spisek o stavu Sedlském anebo Voráckém ku poctivosti panu Fraňkovi Vavákovi, Čechu výbornému a poctivému, sepsaný od Jana Rulíka, měšťana pražského a spisovatele Českého.”

Dodáme-li pro úplnost, že již dvanáct let (od roku 1786) nosil Franěk Vavák na svátečním svém kabátě pamětní peníz císařem Josefem jemu udělený, bude ze všeho patrno, že český ten sedlák dosáhl za svého živobytí poct a uznání, jakých přemnohý pán mu asi záviděl.

Milčický rychtář byl znám snad po všem království a známostí měl veliké množství, ve svém stavu, mezi duchovenstvem i v Praze mezi učenci, zvláště pak v kruzích našich prvních buditelů národních, s nimiž sám také pracoval dle svých sil.

Byl na svou dobu vzorný hospodář, samouk geometr, samouk literát, ve všem všudy samouk. Narodil se v Milčicích r.1741. Byl synem robotného sedláka, jehož rod prý pocházel z vladycké rodiny Vaváků z Adlarů.

Tenkráte se v našich domácnostech, zvláště na vsi, mnoho zpívalo. A matka Vavákova byla zvláštní milovnicí zpěvu. Zpívala ráno, večer, při práci, nejvíce samé pobožné.

Po ní zdědil Franěk zálibu ve zpěvu a od ní se také naučil číst už ve svém šestém roce. Do sedmého roku uměl psát a také tomu se doma naučil. Jeho dva starší bratři studovali. Když byli na prázdninách, chtěl se od nich přiučit latině.

O němčinu nestál. Četl Beckovského kroniku, ta v něm vzbudila a roznítila národní vědomí, a z té dověděl se také o přemnohém nepřátelství Němců vůči Čechům. Odtud ten jeho odpor k německému jazyku, jemuž se vůbec nikdy nepřiučil.

V mládí svém mnoho dobrého nezažil. Uhodily vojny za Marie Terezie, jeho otec dvakráte vyhořel, mezi tím utrpěl veliké ztráty na jmění dobytčím morem, a vojsko také nic nepřidalo. Proto nemohl malý Franěk, ač jevil neobyčejné nadání, na studie. Rmoutilo jej to velmi. Než nebylo zbytí, a tak místo knihy dostal bič, pásl stádo otce svého a nechodil ani do školy. Čas na pastvě krátil si nejvíce zpěvem. Zpíval staré, známé písničky i nové, a leccos také sám složil na obveselení svých kamarádů.

Zatím se tatík plahočil a těžko zápasil. Pro všecky ty rány, které ho stihly, těžko splácel daň a také se zadlužil. Poděbradský kontribuční neměl shovění a týral starého Vaváka exekucemi i arestem, a když Vavák hledal úlevy výš, řekl mu pan direktor, který jako většina tehdejších úředníků nerad viděl, studoval-li selský synek:

“Když jsi dal synky na latinu, když chceš z nich mít pány, tak plať.”

Ale starý Vavák platit nemohl, a proto přišel jeho statek do prodeje. Nezbylo mu nic než několik korečků polí; k těm přistavěl si chalupu. Někdy veliký sedlák stal se pojednou chalupníkem. Fraňkovi bylo tenkráte třináct let, a tenkrát už začal chodit na robotu, k níž záhy pojal, jako všichni, hlubokou zášť. Jak o ní smýšlel, napsal později již jako vážený rychtář, s pány na zámku dobře známý:

“Byla ukrutnost tatarská turecká, byla ukrácení zdraví, obloupení gruntů, ztráta rodův a familií, skrácení celého národa, ztupilost lidí, cesta k podvodům, lstem, schytralostem, nedokonalost víry, záhuba dobytka, veřejná morní rána.”

Že byl vtipný a obratný, vykazovali mu robotní práci nejvíc při hrázích, při stavbě mostů, stok, při rybnikářství, čímž získal nejedné zkušenosti. Za sedmileté války musel s potahem za vojskem vozit zásoby. Tak poznal veliký kus Slezska a Čech. Bylo to cestování ovšem málo příjemné, plné svízelů a trampot. Aby vojně ušel, odevzdal mu otec r.1761 malé své hospodářství. Mladý hospodář oženiv se příštího roku mnoho nevyženil, ale po desíti letech zdědila jeho manželka po svém otci pěkný velký statek, jenž měl přes sto korců.

Vavák statek ten velmi zdokonalil, zaváděl opravy na poli, na lukách, na pastvinách, sám si zdokonaloval hospodářské náčiní, snažil se o zušlechtění dobytka, jehož byl také vyhlášeným lékařem. Příkladem i přímým přičiněním Vavákovým zlepšilo se hospodářství v jeho vsi i v okolí.

Stavu svému byl oddán tělem, duší. První a nejlepší jeho knihou, jak říkával, bylo pole a pérem pluh. Nejmilejší však zábavou čtení a psaní. Psal a četl mnoho. Zapisoval věci hospodářské, účty, všeliká pozorování, o počasí, obilní ceny, památnosti svého okolí, i to, co se sběhlo za jeho doby neb o čem slyšel, o čem četl. I mapy kreslil a pole vyměřoval.

V rychtářství praktikoval za svého tchána, milčického rychtáře, za něhož vlastně všecko vedl. Skutečným rychtářem stal se r.1778. Maje jistou moc a získav si u pánů přízeň, snažil se tím více, aby svou ves povznesl.

Byl rychtářem v pravém slova smyslu. Soudil, rovnal a přičiňoval se, aby všeliké spory se doma urovnaly. Také skutečně za jeho rychtářství nepřišli Milčičtí nikdy do Poděbrad na zámek k soudu. Mnoho v tom prospěla také soudní kniha, kterou Vavák založil a do níž zapisoval všecky vesnické pře a hádky i rozsudky, všecky selské repliky a dupliky, sumou protokol všelikých bouřlivých scén. A toho, že by se do té knihy mohli dostat, že by se těch pěkných věcí mohli dočísti děti i vnuci, se přemnozí báli a nechali zlosti a soudu.

U pánů měl Vavák přízeň jednak pro svou rozšafnost, jednak pro svou ochotu. Tato byla někdy trochu přílišná, sousedům až nemilá.

Maně mi připadá význačný výjev, zapsaný v pamětech Vavákových: František hrabě Kinský, “generál I.Regt.rejtharského”, pán na Radimi, maje na svém panství malou vůli loveckou, vymohl sobě, aby směl loviti na polích v okolí Milčic, Peček a Chotouně na král.komorním panství poděbradském, začež platil 40 zlatých ročně. O honě setkal se hrabě s milčickým rychtářem; i dal mu dva zajíce, dvě koroptve a bažanta, a řekl češtinou českého šlechtice:

“Na, rychtář. Dejte mi na ten můj zajíc pozor.”

A Vavák vysvětluje ta slova, “aby při naší vsi žádné pytláctví se neprovozovalo, což já také ani před tím žádnému nepřipouštím ani nedovoluji.”

Dělal to z ochoty pánům, ale také proto, “že každý, kdo se té zbraně chytí, žádný z něho dokonalý hospodář a dělník není, nýbrž tulák a zahaleč a statku svého i zdraví mrhač.”

Také byl toho mínění, že honba obecnému lidu nepřísluší, že lid, jak historie svědčí, práva na hony nikdy neměl, a “taky sám rozum přináší, aby vrchnosti a povýšení lidé před námi obecnými lidmi něco od nás rozdílného k potravě měli. A kdyby medle všechno od každého stříleno a zabito býti mělo, musili by naše vrchnosti i sám císař Pán snad s našima domácíma husama spokojeni býti.”

Názory ty, i vezmeme-li ohled na dobu a vychování, překvapí zajisté u muže ducha tak bystrého. Ještě více se však podivíme, i že jinak proud nových idejí se ho nedotkl. Vlastní jeho zápisky o tom svědčí, že nebyl nábožensky snášenlivý, ač jeho životopisec opak tvrdí. Evangelíky často nazývá “padouchové”, “padouškové”, rád se po nich sveze a po nich úštěpkem šlehne.

V.M.Krameriovi, tehdá ještě faktorovi tiskárny Šenfeldovy, s nímž se ještě neznal, měl za zlé, že přeložil “jakousi německou postilu” na jazyk český. Kramerius to učinil pro potřebu nově zřízených církví evangelických. Vavák však píše, že se stalo “schválně na potupu a utrhání katolického kněžstva.”

II.

Ideje francouzské revoluce měly u nás mnoho vyznavačů, ovšem že tajných, i mezi národními buditeli. Než také mnoho odpůrců, a mezi těmi byl Vavák. Proti hrůzám francouzské revoluce si i zaveršoval; veršované to skládání vyšlo s německým překladem ve 3.díle spisu “Für Böhmen” od známého guber.rady Rieggra.

Kromě polemického veršování vydal proti francouzské revoluci i samostatný spis “Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském, v národu francouzském učiněná, po všem světě rozhlášená. Aneb: nynější vojna francouzská v Čechách mezi sedláky v sprostných rozpravách uvažovaná. V Praze 1796”.

Spis velmi ostrý, určený pro selské čtenáře, dnes zajímavý pro poznání politických názorů Vavákových, obsahující také nejedno zrníčko pro kulturní historii českou té doby.

Titul knihy objasňuje se v předmluvě, v níž pojednává o národě francouzském, “který se zdál vyjasňovati rozumem svým celý svět, již nyní všech jasností toho rozumu pozbyl a jest u něho ve všem lidském běhu tma ve dne jako v noci.”

Ohlas ohromného převratu ve Francii zalehl i do tichých dědin českých, robotou postižených, vrchnostem poddaných. Hlas svobody pronikl z daleka až sem, ač nejasně, a budil leckde i naděje.

Vavák promlouvá v dotčené předmluvě ke krajanům, “že mnozí z vás netoliko samé náboženství opustili – ale i posavad tak na rozumu vašem rozvikláni jste, že ledačemu lehce věří, tím se kojíte, těšíte, očekáváte…”

Přílišný vliv francouzské vzdělanosti vůbec se Vavákovi nelíbil.

“Zdaž nevíme, co v těchto asi třiceti pominulých létech jen ustavičně znělo a zní, to je francouzsky: Termín v řeči, komplement, libý řečovod, uctivý vzhled, milostný zvuk, způsob v psaní, kopert na psaní, stroj k stolu, jídlu a nápoji, obrázek, klobouk, obojek, šátek na krku, vyložení u kabátu, kaputrok, plášť, boty, střevíce, přezky, čepec, šlomper, strojení vlasů, tanec, minuety, arie, symfonie etc. kšíry na koně, kočár, sáně, sedla…”

Je ovšem i proti francouzským knihám “libomudrctvím sice omalovaným, ale vnitř svobodným duchem páchnoucím”, je proti “vydávání kronik a příběhů takových, jakéž se nikdy na světě nestaly, romány se jmenujíce”.

Líčí revoluci, řádění “jakubínů, kteří, začnouce v červených čepičkách choditi … svobodu nejprv vyhlašovati začali, což bylo nástroj, aby více lidu do svého spolku přitáhnouti mohli.”

“Náš rakouský dvůr pod jménem krále uherského a českého je (Francouze) napomínal, ale marně; ještě Františkovi II. jakožto králi uherskému a českému vojnu veřejně vyhlásili.”

“Ukrutné národní shromáždění vyhlásili tu přefalešnou svobodu a republiku … postavili také v každém městě a vesnici strom, jehožto vrch měl na sobě červenou čepičku, a to bylo jako na znamení a heslo svobody, okolo něhož, kdo se tak povzteklil, skákali a tancovali…”

Ale jaké dle Vaváka pod tím stromem svobody se nenacházelo pokrytství, faleš a lest, podvod nebohého lidu, ztracení víry, bázně, svědomí, mravů atd.!

Bezděky při tom vzpomíná si Milčický rychtář na selské povstání české roku 1775, jež ovšem také zavrhuje.

“Nu hle! Že se taky hledala svoboda a jakým způsobem se hledala, zdaliž ne tím nejhorším?”

Z jeho polemiky je zřejmo, že jisté sympatie k velikému převratu francouzskému i v našem poddaném lidu klíčily, že již tu tam i mluvili, “že Francouzi sem přijdou a robotě konec učiní.”

Domnění ta Vavák vyvrací a v té horlivosti i robotu samu omlouvá, “že jest spravedlivý a hned od počátku vymíněný a mezi vrchnostmi a poddanými umluvený ourok (!)”

Vyvrací mínění, že Francouz do Čech robotu přinesl a že ji zas přijde zkazit, poněvadž robota už “před tisícem a několika sty lety při onom hlučném přestěhování se národů svůj počátek měla.”

Naděje, že by příchodem Francouzů do Čech sedlákům se uvolnilo, dusí líčením hrůz, jež by nastaly, kdyby Francouzové se opravdu do Čech dostali. Mimo jiné “museli bychom naše malé i odrostlé děti pacholata dáti od sebe pryč, a kam by se vezly, do Moravy nebo do Uher…”, že by Francouzové “zastavili a zrušili všecku službu Boží, kázání” atd. a nejen “katolické náboženství, ale všecky jiné, kalvinské, lutryanské i židovské, neb oni žádného nedrží a praví, že svobodná mysl ničím vázati se nemá.”

A také “postavili by nám snad taký onen ďábelské a falešné svobody strom uprostřed návsi” a že “ba právě my sedláci dokonce byli bychom ti nejbídnější, nejopovrženější a k smrti nejbližší”, a “že by brzo spatřili i naše české katovské pacholky, biřice a jiné tuláky gilotýnu táhnouti a nám naše hlavy nevinné srážeti…”, že by Francouzové pobrali a spálili všecky knihy “ano i ty kalendáře” a “v každém městě na ryňku postavili by onen ukrutný, smrtelný nástroj gilotýnu!” Pro lepší názor sám obrázek guillotiny nakreslil a dřevoryt dle té kresby přidán k textu.

“A toť by byla a jest ta sláva francouzské svobody,” volá Vavák, když kromě uvedených pustil ještě jiné hrůzy na své krajany sedláky a srovnává tu dobu s dobou, kdy “v vlasti naší taky satan svobodou lid mámil a vůdce slepého (Jana Žižku) jakožto rozumu slepým lidem představil…”

Věřil-li Vavák sám v ty hrůzy, jež barvami tak silně nanesenými vylíčil?

Trudný stav našich rolníků ovšem sám uznává, ale pořád k pokoji napomíná, “že pokora a poníženost (!) mají všude dvéře otevřené, před vzpourou a zlobou že je zavírají.”

Po všem tom strašení na konec těší své čtenáře, že Francouzové budou přemoženi, a dotvrzuje to příklady z dějin. Mimo jiné připomíná události z r.1741, kdy byli Francouzové v Čechách setřeni “od vojska našeho i podivnou smělostí a udatností rozeného Čecha našeho, Krištiána knížete z Lobkovic.”

Vášnivý odpor proti celé revoluci francouzské vane ze všeho spisku, a není v něm místa jen poněkud mírnějšího a objektivnějšího. Vavák hleděl na francouzskou revoluci tak, jak na ni tenkrát u nás většinou hleděli. Plul po proudu obecného mínění a docházel ovšem uznání.

III.

V čem však byl proti panujícímu mínění, alespoň v rozhodujících a inteligentních třídách panujícímu, bylo, že se snažil o povznesení českého jazyka, který dle mínění dotčených tříd měl už odzvoněno. Horoucí láskou k zanedbanému jazyku, upřímnou snahou jemu posloužiti, jej povznésti, láskou k české minulosti a vřelou touhou, aby se vrátily lepší časy českému národu, vyniká Vavák nad všechny svého stavu, tenkráte hrubě neuvědomělého.

“… neb sprostý Čech a sedlák jsem, nic o sobě nemaje, jedině lásku k národu a jazyku svému, aniž jinač zvučiti umím než tím jediným naším českým hlaholem,” dí o sobě sám.

Láska k mateřskému jazyku prozařuje všude ve všech jeho zápiscích. Uvádí tam, kdy kde jeho času veřejně bylo česky promluveno, horlí proti odpadlíkům, nadšeně děkuje těm, kteří pracovali, aby povznesli řeč předků, “výbornou, u nich vysoce váženou i korunovanou”, zvláště však ctihodnému F.Procházkovi.

Životopisec také uvádí, že se Vavák pokaždé rozehřeje, kdykoliv je řeč o českém jazyku a české minulosti, a tím, že by se jich kdo nešetrně dotkl, urazil by ho a pohněval.

Byla prý radost, jak Němeček dokládá, poslouchati Vaváka, když vtipně a výmluvně hájil svého národa a jazyka.

Vavák také veršoval na povzbuzení svých krajanů a jedno z těch rýmování vyšlo v “závěsku” (příloze) Krameriových Poštovských novin čís.19 r.1790:

Každý národ při svém trůnu,

zvláště když má svou korunu,

vždycky předci,

všecky věci

nejradši má v vlastní řeči.

Volá v té “pohnutce” nebo v tom “vzbuzení”, naříkaje, že “Spalkuby z nás nadělali”. A hned za “pohnutkou” je veršované proslovení k nástupci Josefa II., nedávno zemřelého, Leopoldu II.:

Leopolde české země,

máš Lva z předu ve tvém jméně,

z lásky k němu

učiň změnu…

a vyzývá ho (bylo v máji r.1790):

Dej také jeho korunu

na svou hlavu.

A dále:

Ještě mu přej také řváti (!)

vlastním hlasem…

Jiné veršování složil ke korunovaci Františka II. na krále českého (1792) a podal je zároveň s mapou Poděbradska, kterou sám vypracoval, jako náčelník rolnictva z Poděbradska králi do rukou o veliké selské slavnosti, konané po korunovaci v oboře bubenečské.

Od mladosti byl horlivým čtenářem zvláště kronik a spisů dějepravných. Tak nabyl na onen čas neobyčejných vědomostí v historii zvláště české.

Roku 1793 zhotovil plán bojiště lipanského a lipanské bitvy. K plánu tomu složil jadrnou po svém způsobu chvalořeč na město Plzeň a jeho občanstvo, jež si dle Vaváka získalo tím, že pomáhalo Tábory potírat, nemalých zásluh. Plán i s přípisem poslal Plzeňským, a ti mu za to udělili právo měšťanské, vyznamenání na onen čas veliké, kterého si také Vavák vysoce vážil.

Vavákův plán lipanské bitvy chová se snad podnes v plzeňském archivu. Nebylo by, tuším, nezajímavo vyhledati ho; ne snad pro ty protitáborské verše, ale proto, že by se snad něco na něm našlo, co není z kronik, o které se Vavák při své práci opíral, nýbrž co měl z místního, lidového podání. A před sto lety v lipanském okolí věděli snad více z podání o lipanské bitvě, nežli dnešního dne.

Zápisků Vavákových jest mnoho; snad se již ani všechny nezachovaly. Něco z nich je v rukou potomků a příbuzných, něco v cizích rukou, něco v Museu. Kromě věcí pro nás už lhostejných obsahují mnoho zajímavého, zvláště pro toho, kdo chce poznati poddanské poměry minulého století. Než i dějepisec našeho národního probuzení našel by tu nejedno zrnko. Leccos už z těch selských memoirů bylo tiskem uveřejněno, leccos by ještě zasluhovalo, aby bylo na světlo vydáno.

Vavák měl mnoho známostí vznešených. Nikdy však nezpychl a povždy zůstal sedlákem v kroji i ve způsobu života svého kraje a nedopustil v tom také žádných novot u svých dětí. Byl muž statné, slušně vysoké postavy, nosil dlouhé vlasy, sčesané za uši, jak bylo u sedláků módou.

Na hřbitově u starého kostelíka skramnického, před nímž blízko na malém pahorku u cesty ke kostelu pod akáty stojí socha sv.Jana Nepomuckého s českým nápisem z r.1715, dílo Jana Brokoffa, je zajímavá zvonice s dřevěným bedněním a s krytou dřevěnou chodbou. U dveří té zvonice odpočívá milčický rychtář, “vždy upřímný Čech a sedlák Franěk Ján Vavák”, jak se podepsal v předmluvě “Tmy ve dne jako v noci”, jeden z nejupřímnějších Čechů své doby. Skromná deska, oceňující jeho zásluhy, označuje jeho hrob, do něhož jej uložili r.1816.

Je odtud pěkně viděti na širou, úrodnou rovinu poděbradskou, na starobylou Sadskou, jež hostila také Mozarta, i na Milčice, jejichž někdejšího rychtáře povždy budou připomínati dějiny našeho národního obrození.