Po dlouhých letech nezájmu o Aloise Jiráska se ve Velkém sále Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy dne 22.6.2022 konala celodenní konference pod názvem “Staré příběhy české”, která se věnovala výhradně Aloisi Jiráskovi a jeho dílu. Konferenci sami pořadatelé uvedli dovětkem “ku poctě Aloise Jiráska”. A skutečně to pocta byla – nejen vysokou hodnotou příspěvků nezatížených žádnou ideologií, ale i účastí celé řady významných osobností českého univerzitního a vědeckého prostředí. Jak bylo na konferenci řečeno, pořadatelé museli mnohé příspěvky pro velký zájem odmítnout. Návštěvníků konference bylo také překvapivě hodně, přestože okruh pozvaných byl evidentně dost úzký. Podle mého názoru se potvrdilo, že Alois Jirásek zůstává po všech peripetiích, které mu spíše ublížily než pomohly, pevnou součástí našeho národního povědomí a není možné se mu vyhýbat. Jiráskovo dílo z českého prostředí nezmizelo, stále se v něm drží – vždyť jen Lucerna v divadlech a seriál F.L.Věk v televizi se objevují neustále! A výrazy, jako Temno, Proti všem, jsou používány novináři i politiky dodnes…
Konference byla zahájena přečtením zdravice legendy české literární historiografie, přední znalkyně Jiráskova díla, prof. Jaroslavy Janáčkové. Bohužel jí zdravotní stav nedovolil se konference přímo zúčastnit.
Ve zdravici mě oslovila ta slova z vyznání o “mém životě s Jiráskem”, kdy paní profesorka sdělovala, že vnímá Jiráskovo dílo především jako okouzlená a nadšená čtenářka.
Následovala celá řada zajímavých příspěvků, které by měly být otištěny v časopise Marginalia historica.
Petr Charvát představil ve svém příspěvku “Příběhy dávného času – Staré pověsti české dnes” své poznatky o ikonických českých pověstech, které shrnul ve své nové knize, a to hlavně z mezinárodní perspektivy.
Věra Brožová se v příspěvku “Souputníci Jirásek a Winter aneb Příběhy historické a příběhy z historie” věnovala srovnání dvou spisovatelů historické prózy (ale i popularizačních článků z historie), kteří se dobře znali a byli i blízkými přáteli. Byl to Jirásek, kdo byl u zrodu Wintrova jediného románu “Mistr Kampanus”, a byl to znovu Jirásek, který Wintrův román náležitě ocenil a docenil.
V příspěvku “Pobělohorská traumata a Jiráskovo Temno” se Jiří Mikulec zaměřil na rozbor Jiráskova vrcholného románu “Temno”. Osobně se domnívám, že se jedná (ve shodě s historičkou Ivanou Čornejovou) o mimořádně čtivé a komplexní dílo. Podle mého názoru dokonale vystihuje dobu nesvobody a útlaku, kdy se hlavní hrdinka Helenka ocitá mezi pro ní dvěma stejnými tlaky – od vládnoucí katolické společnosti a od pronásledovaných evangelíků. Ani jedna strana ji nenechá žít tak, jak chce, svobodně a šťastně. Román je komplexní, snaží se být objektivní, i když přirozeně odsuzuje to, co neoddiskutovatelně násilná rekatolizace způsobovala. Román není protikatolický, jak jej mnozí líčí – román je primárně proti potlačování svobody lidí, svobody svědomí a víry.
Zajímavým byl i příspěvek Víta Vlnase “Alois Jirásek a ilustrátoři jeho díla” (prezentován v zastoupení). Zaměřil se na kongeniální spolupráci dvou přátel – Jiráska a Alše. Poslední kresbu, kterou Aleš před svou smrtí nakreslil, byla signifikantně ilustrace k Jiráskově povídce “Rabbi Löw a smrt”.
Vojtěch Čurda se v příspěvku “Jiráskovská akce projevem reakce? Paradoxy interpretace Jiráskova díla v padesátých letech” dotkl bolestivého období padesátých let, které se svou ideologickou dezinterpretací Jiráskova života a díla výrazně podepsalo na tom, jak byl (a bohužel stále ještě je) Jirásek nespravedlivě vnímán.
Ivana Čornejová ve svém příspěvku “Alexandr Stich a jeho Alois Jirásek” vzpomněla na tohoto významného propagátora Jiráskova díla v dobách, která Jiráskovi vůbec nepřála.
Příspěvky Miriam Viršinské (v zastoupení) a Pavola Matuly (oba ze Slovenska) s názvem “Reflexia osobnosti diela A.Jiráska v slovenských dobových periodikách do roku 1918 a po roce 1918” přinesly zajímavou sondu do přijímání a hodnocení Jiráskova díla na Slovensku. Alois Jirásek se celý život o Slovensko zajímal, několikrát na Slovensku byl, věnoval mu svoji mohutnou trilogii “Bratrstvo” a po vzniku Československa se mj. angažoval ve prospěch Slovenského národního divadla. Na Slovensku ho buď obdivovali, nebo zatracovali (vadil jeho vztah k židovství a že o Židech psal nezaujatě – například v druhém díle “Mezi proudy” strhujícně popsal nelidský protižidovský pogrom za vlády Václava IV.).
Ivan Klimeš přiblížil v příspěvku “Televizní F.L.Věk ve věku restauračního režimu takřečené normalizace” peripetie vzniku a následného (ne)vysílání slavného televizního seriálu a zamyslel se nad tím, co vlastně režimu na seriálu tolik vadilo. Ostatně F.L.Věk je prodchnut nejen vlastenectvím, ale i touhou po svobodě.
Petr Koura ve svém příspěvku “Pobera z Lomu, nevím kam domů. Recepce Aloise Jiráska v době Protektorátu” zamířil do temného období nacistické okupace. Odbojář Josef Mašín si zvolil za krycí jméno postavu hejtmana z Jiráskovy trilogie “Bratrstvo” – Jana Pobera z Lomu, nevím kam domů.
Magdalena Šustová v příspěvku “Romanopisec za katedrou. Pedagogická kariéra Aloise Jiráska” připomněla i tuto ne příliš známou stránku Jiráskova života – Jirásek dokonce napsal text o výuce historie ve školách.
V příspěvku “Litomyšl, Praha, Hronov – tři figurální pomníky Aloise Jiráska” poskytl Jan Šindelář podrobný obraz vývoje monumentálních pomníků Aloise Jiráska, kdy zmenšený prototyp pražského pomníku stojí od roku 1961 ve slovenském Bardějově.
Eduard Maur v příspěvku “Jirásek a Chodsko – historie a paměť” zaměřil svou pozornost na Chodsko, které Jirásek proslavil svým románem “Psohlavci”.
Zajímavé srovnání Jiráskovy tvorby s podobnými spisovateli historické prózy v Polsku a Německu přinesl příspěvek Miroslava Hrocha “Národní historický román a národní společnosti ve střední Evropě 19.století”. Jirásek se výrazně odlišuje tím, že líčí život všech vrstev českého národa, jeho střední i nižší třídy, touží po svobodě svého národa a mírovém soužití s ostatními národy, český národ nepovažuje za nadřazený a jeho vlastenectví nesklouzává k fanatickému nacionalismu.
Ladislav Futtera v příspěvku “Krakonoš v cizích službách. Pohádkové drama Pan Johanes v kontextu německé krakonošovské literatury počátku 20.století” objevil pro posluchače zajímavé souvislosti týkající se postav a příběhu Jiráskovy nepovedené pohádkové hry.
Filip Jiroušek v příspěvku “Alois Jirásek jako prvorepublikový politik” shrnul Jiráskovu politickou činnost za první republiky, a to především v tehdejším parlamentu. Jirásek sice patřil mezi poslance a senátory s nejlepší docházkou, jeho vlastní politická aktivita však byla minimální – pro každodenní politiku se nehodil a navíc se jeho zdravotní stav zhoršoval, takže chtěl v roce 1925 dokonce složit senátorský mandát ještě před koncem volebního období.
V příspěvku “Nadační fond Filipa Čermáka Tuchoměřického pro podporu spisovatelů a vědců a Alois Jirásek” se Helena Chalupová zabývala působením Aloise Jiráska v různých spolcích a peněžitým odměnám, které Alois Jirásek získával z různých nadací za svá oceněná díla.
Po konferenci následoval workshop s učiteli o Jiráskovi v dnešní škole.
V časopise Marginalia historica by se měly objevit příspěvky v rozšířené podobě i příspěvky na konferenci neodprezentované.
S radostí mohu konstatovat, že konference byla věcná i kritická, prostá jakéhokoliv nánosu ideologie. Zazněly názory, se kterými jsem souzněl, ale i ty, se kterými jsem v duchu polemizoval – všechny ale měly svoje opodstatnění a stálo za nimi upřímné přesvědčení i obdivuhodné znalosti prezentujících.
Je velmi dobře, že se konference po tak dlouhé době uskutečnila. Bylo by ještě lepší, pokud by se v pořádání podobných konferencí pokračovalo, ideálně v nějakých pravidelných intervalech a za účasti širší veřejnosti, i čtenářské. Jako aktivní čtenář Jiráskova díla se domnívám, že Jiráskovo dílo je čtivé a živé a že čtenářů Jiráskova díla je více, než by se čekalo.
