Chod Jan Vrba o Jiráskových "Psohlavcích"

V době vzniku trilogie bylo dílo mnohými považováno za polemiku právě s Jiráskovými “Psohlavci”. Dokonce byla trilogie dávána do jejich protikladu. To však neodpovídalo záměrům jejího tvůrce.

Vrba byl s Jiráskem od roku 1917 v písemném styku, který sice nebyl nijak intenzívní, ale o mnohém vypovídá.

V dopise Jiráskovi ze 17.6.1917 Vrba píše:

“Slovutný pane, již několikráte chtěl jsem Vás poprositi o laskavé dovolení k návštěvě, ale vždy nedostávalo se mi odvahy. Jsou však opravdu, zejména v přítomné době, velmi mnohé věci, o nichž bych rád slyšel Váš soud, a mnohé jsou, v nichž rád bych si vyprosil Vaší rady.”

Jirásek evidentně vstřícným způsobem odpověděl, jak potvrzuje Vrba ve svém dopise z 21.8.1917:

“I děkuji Vám s upřímnou vroucností za krásná slova, která jste ke mně pronesl ve svém listu. Rozradoval jste mne jimi nadmíru – zejména vlídným dovolením navštíviti Vás, po čem jsem dávno toužil, a že poprositi mi bránil ostych začátečníka a příliš určité vědomí rozlehlosti odstupu, který je mezi mocným vykonaným dílem a upřímnou sice, ale dosud jen pouhou touhou a snahou o kladné dílo vůbec.”

Dopisem z 25.5.1918 Vrba již Jiráska žádá o souhlas s dedikací své básnické sbírky:

“Hodlám v nedaleké době vydati v “Knihách Zvonu” sbírku lyrických veršů “Zahrada Getsemanská”, kterou jsem psal ve smutných letech 1915-1917 na vojně i doma. Byla mi jakýmsi deníkem, do něhož jsem zapisoval svoje smutky, hořkosti i naděje i úzkosti – tak, jak právě dny dojmy přinášely. Nevěděl jsem, vydám-li tyto práce, nepočítal jsem s touto možností, psal jsem si tyto verše spíše pro sebe než pro tisk, a proto jsou jakousi zpovědní knížkou – chcete-li mladého českého člověka. Potom přišlo jaro 1917 a pojednou ustala potřeba takové básnické samomluvy – v Čechách se začalo volněji dýchat a mluvit. Přestal jsem tedy mluvit sám k sobě a poslouchal jsem, jak mluví jiní. Slýchal jsem Vás velmi často – a nejkrásněji zazvonila Vaše slova o dnu české národní přísahy… To jsou asi moje důvody, s nimiž přicházím, abych Vás poprosil o laskavé svolení, abych Vám směl připsati svoji sbírku veršů. A nemám jiného přání, než abyste přijal tuto moji prosbu vlídně, jako projev upřímné oddanosti a vroucí vděčnosti za všechny Vaše dary, kterých jsem získal z Vašeho díla – a jako projev hluboké úcty k pravdivému mluvčímu svého národa. Vyhovíte-li pak mé prosbě, způsobíte mi opravdovou a silně cítěnou radost.”

A v době, kdy již vycházela Vrbova trilogie “Chodské rebelie” a objevily se první názory o jejím protipólu k “Psohlavcům”, ubezpečoval Vrba Jiráska v dopise z 15.12.1926:

“Velmi mne bolelo v poslední době, že se našla celá řada lidí, kteří i veřejně zapochybovali o mé úctě k Vám, domnívajíce se mylně, že můj román “Chodské rebelie” má cosi nepřátelského proti Vašim “Psohlavcům”. To byl omyl, který vyvracím v genesi díla, která bude připojena k vydání v Sebraných spisech. Vaši “Psohlavci” jsou a zůstanou objevením historického Chodska, dílem, které i v nás Chodech rodilých probudilo vášnivou lásku k dějinám kmene a hrdost na ně – tedy dílem, bez kterého by ani moje nevzniklo. Mé dílo pak není a nikdy nechtělo býti něčím jiným, než povinnou daní rodnému kraji. A když jsem svůj román psal – a dopsal, naučil jsem se vážiti si Vás – Mistře – víc než dříve, neboť jsem poznal z vlastní zkušenosti, co to znamená napsati jediný historický román. Vím proto také snad nejlíp ze všech žijících spisovatelů, jak zdůvodněná a zasloužená je vroucí láska celého národa k Vám. I prosím Vás velmi vroucně, abyste vlídně přijal výtisk “Chodských rebelií”, který Vám současně posílám poštou, jako skromný důkaz mé úcty k Vašemu dílu a opravdové lásky k Vaší osobě. Odvahy poprositi Vás, abyste dílo přijal, dodalo mi teprve nedávné uznání České akademie, nebo jsem si nebyl jist, podařila-li se mi práce na poli, po kterém jste šel dávno přede mnou a zanechal na něm nezapomenutelné hlubokou stopu. A hned připojuji druhou a třetí prosbu… Do zásilky jsem vložil také výtisk “Psohlavců” – mně zvlášť milý, poněvadž je to ten, ze kterého jsem studoval k “Chodským rebeliím”. Prosím Vás pak vroucně, abyste mi jej laskavě podepsal. Žena zase Vás prosí o podepsání nejmilejší její knihy – Vašeho “Temna”, jehož výtisk rovněž přikládám.”

No, Vrba nebyl žádný troškař, požádal ještě Jiráska o kmotrovství pro svého druhého syna. Jirásek knížky podepsal, ovšem s tím kmotrovstvím to Vrbovi moc nevyšlo, jak je patrné z dochovaného konceptu Jiráskovy odpovědi Vrbovi:

“Rád bych vyhověl Vašemu přání a byl jinochovi kmotrem. Bohužel není to možná, neboť by mne duchovní správa za kmotra nepřijala. Vystoupil jsem (před několika léty) z katolické církve a nejsem v žádné jiné… Lituji, že nemohu Vašemu přání vyhovět. Srdečně děkuji za “Chodské rebelie”, které jste mně laskavě zaslal a gratuluji k ceně Akademie jim udělené. Četl jsem je, ale ne úplné, když vycházely ve “Venkově”, teď se dám do čtení znovu… Rád jsem vyhověl přání i Vaší paní choti, které se poroučím, a podepsal jsem se do jejího výtisku “Temna” ale jen tužkou, poněvadž papír tohoto vydání nesnese inkoustu.”

i z Vrbova dopisu Jiráskovi z 3.1.1927:

“… a současně prosím, abyste mi laskavě prominul prosbu, s níž jsem k Vám přišel strany kmotrovství svého synka. O Vašem vystoupení z katolické církve jsem věděl, ale četl jsem několikrát v denním tisku, že jste vstoupil do církve českobratrské, tím si tedy vysvětlete, neboť jsem byl přesvědčen, že pisatelé jejich hovoří informovaně.”

Díky svým zkušenostem, svému nadání, představivosti i pilnému studiu vytvořil Vrba ve své trilogii “Chodské rebelie” vlastní, silný příběh, který je více než důstojným pokračovatelem Jiráskových “Psohlavců”.

Jak Vrba napsal:

“… ale tu předem mohu důrazně prohlásiti, že znám lid svého kmene i svůj rodný kraj mnohem líp, než kdokoliv jiný, kdo jím až dosud šel přede mnou, neboť jsem od svého mládí mezi svými rostl, trvale žil a s nimi se vždycky nejdůvěrněji stýkal. I svého povolání jsem se vzdal, aby tento kontakt nebyl na delší dobu přerušen.”

Vrbova trilogie si zaslouží čtenářskou pozornost i dnes – je čtivá, dramatická a nepostrádá napětí. Samozřejmostí je bohatá, překrásná čeština.

Trilogie měla v době svého prvního zveřejnění mimořádný ohlas. Ovšem nejen pozitivní; negativně reagoval i Jindřich Šimon Baar – mimochodem Vrba byl jeho bratrancem v linii Šimanického rodu, z něhož pocházely jejich matky – což zaznamenal i sám Vrba:

“Dnes mohu klidně říci, že po napsání druhého dílu “Chodských rebelií” Baar s mým pojetím nesouhlasil, že snad i litoval svého daru – a že pravděpodobně, ačkoli mi nikdy nepokrytě neřekl, byla i tato věc jednou z příčin naší neshody v posledním roce jeho života, vedle rozdílného názoru na věc trhanovských lesů, kterou uváděl jako jediný důvod. Pro správnost této víc než domněnky mluví jednak Baarovy hovory s jinými jeho přáteli, kteří mi o nich v posledních dvou letech pověděli (tak zejména básník Klášterský a měřický rada inž. Laudát), jednak také skutečnost, že k vyjasnění poměru mezi námi nedošlo, třeba jsem Baarovi oznámil, že jenom kvůli němu celý spor o trhanovské lesy nechávám stranou, kterému slovu jsem také až do dnešního dne plně dostál, neboť od té chvíle věc pro mne neexistuje.”

Dílo získalo vedle ceny České akademie první Jiráskovu cenu hlavního města Prahy. Vrba se snažil svůj přístup k látce podpořit brožurou “Chodsko pod Haltravou”, která vyšla nákladem místního osvětového výboru ve Kdyni, avšak pro nepatrný náklad neměla téměř žádný dosah.

V předmluvě ke svému spisu “Chodsko” z roku 1927 napsal:

“Byl to právě mnohým velmi nepříjemný problém náboženské otázky chodské, který jsem ve svém díle obšírně vyšetřil a vyložil. Nebýti této okolnosti, nebyl by se proti dílu zvedl nejmenší odpor, bylo by bývalo uvítáno i od jeho dnešních odpůrců se svrchovanou pochvalou… Neklaněl jsem se nikdy žádnému dočasnému majestátu – a proto jsem se žádnému nepoklonil ani v této knize, ani v žádné další neučiním, ať jich ještě kolikkoli napíši.”

Ve svém díle “Chodsko” – jak v dopise oznámil samotnému Jiráskovi – se Vrba mimojiné zabýval i Jiráskovými “Psohlavci”, kterým se stal upřímným a zaníceným obdivovatelem, obhájcem a hlavně úspěšným pokračovatelem.

Z “CHODSKA” (1927)

Byl tu Karel Jaromír Erben, který zde sbíral pohádky, písně národní a zaznamenával lidové zvyky – žila tu básnířka Božena Němcová, která zde nalezla nejkrásnější ze svých pohádek a která svým dílem první uvedla Chodsko do české literatury – současně s ní tu pracoval politicky Karel Havlíček Borovský – a studoval zde ke svým “Dějinám národu českého” sám otec národa František Palacký… O desítky let později přichází na Chodsko Mistr Alois Jirásek, aby tu studoval k jednomu z nejskvělejších svých děl – k historickému románu “Psohlavci”… A zejména on to byl, kdo probudil živý a neutuchající zájem ve všech vrstvách národa. Od vydání jeho románu počíná procházeti Chodskem proud návštěvníků, jejichž počet rok od roku vzrůstá.

*

Skutečné historické Chodsko totiž svým rozsahem ani zdaleka neodpovídá běžné představě českého člověka, jak si ji vytvořil na základě Jiráskových “Psohlavců” i na základě všech pozdějších literárních děl, Chodska se týkajících, i když jejich autory jsou rodilí Chodové.

*

V Jiráskových “Psohlavcích” – stejně jako ve všech dřívějších dílech o Chodsku – není dosti zdůrazněn náboženský podklad chodských dějin a zejména ne jeho vliv na události poslední řady vzpour proti Lamingenům, ačkoli jsou tyto věci zřejmé z dochovaného archívního materiálu, zejména archivu arcibiskupského v Praze, ze zápisů pamětní knihy augustiniánského kláštera domažlického i z matrik chodských far. Nebylo proto divu, že záhy po vydání Jiráskova díla ukázal na tento nedostatek Dr. J. Herben – a také Dr. J. Vančura. Bylo by však chyba viniti tu Jiráska z nějakého úmyslného nedopatření, neboť v chodském lidu bylo vědomí náboženské minulosti úplně potlačeno a vyhlazeno protireformací, takže při studiu v kraji samotném Jirásek jistě nenalezl nejmenších stop – a pokud je mohl nalézti, byly tak nepatrné a skryté, že unikaly dlouho i těm, kteří od malička na Chodsku žili. Konečně Jirásek ve svém románu zpracoval jenom nejposlednější úsek chodských bojů s druhým Lamingenem, ve kterém již náboženská nota zvolna usínala a nebyla z pochopitelných důvodů opatrnosti prozrazována ani účastníky těch dějů, poněvadž by jim v jejich sporu s Lamingenem nebyla prospěla.

Teprve po Jiráskovi začali se touto věcí zabývati dva katoličtí kněží a spisovatelé J.Š.Baar a Fr. Teplý, kteří ve svých monografiích otevřeně ukazují na náboženskou minulost Chodska a hovoří dost podrobně nejen o husitech, ale i o českých bratřích na Chodsku… Těchto děl Jirásek ovšem znáti nemohl, poněvadž jejich autoři ještě seděli ve školních lavicích, když již on svůj román napsal. Od jeho vydání uplynulo víc než čtvrt století, kdy se teprve zmíněná díla přioděla tiskařskou černí. A jak ještě na jiném místě přesvědčivě dokážeme, byla by těžko i tato díla vznikla, kdyby nebylo bývalo jeho románu, který autory jmenovaných děl přiměl k podrobnému studiu dějin chodských…

*

Chodsko bylo husitské, bylo víře české věrnější, než kterýkoli kraj jiný, a věrnější, než je snad leckomu dnes příjemno. Hanbiti se za to nemusí. Naopak! Věčná čest, chvála i sláva pradědům našim, že srdce jejich byla tak statečná v každém boji i utrpení, ve věrnosti, službě i poctivosti. Že byla statečnější, než jsou naše…

*

V předešlých kapitolách zmínil jsem se několikrát o chodském znaku i o chodském praporu, které popisuji jinak, než se dosud dělo. Také nikdy jsem neužil v předešlém textu pro Chody označení “Psohlavci”, ačkoli je v celém národu vžité tak, že o správnosti toho jména nebylo nikdy slůvkem zapochybováno. Očekával jsem proto, že jiné tvrzení vyvolá mnoho pochybností. Již proto, že skoro každý zná román Jiráskův, jehož titul nezbytně je takovým tvrzením viněn z nesprávnosti. Proto hned v úvodu svého prvního článku o té věci, uveřejněného v Brázdě, jsem projevil přesvědčení, že tato okolnost bude aspoň v první chvíli mnohými pociťována velmi nepříjemně, a snad i považováno za útok proti uvedenému Mistrovu dílu…

Již tenkrát jsem jenom proto prohlásil, že mi nic není vzdálenější, než podobný záměr. Přesto však se stalo…

Opakuji tedy, že mi nešlo a nejde o nic jiného, než o pravdu, o které jsem plně přesvědčen, a která trvale musí státi nade vším. Jde-li nám jenom o ni, a pátráme-li jenom po ní, seznáme záhy, že Jirásek nemá na omylu nejmenší viny a že jej také nezpůsobil.

Zjistíme také, že skutečné jméno “Psohlavci” není správné, a že se tak historičtí Chodové nikdy nejmenovali, ani nebyli jmenováni ve vážných dokumentech doby – poznáme dále, že ani obecně známý znak chodský: černá psí hlava v bílém poli nikdy nebyla znakem dvanácti privilegovaných chodských vesnic, jejichž obyvatelstvo za povinnost trvalé a bedlivé stráže západních zemských hranic bylo obdařeno řadou českých králů – Janem Lucemburským počínaje – mnohými a velmi cennými privilegii.

Věc je tím zajímavější, že dnešní potomci Chodů přijali tento nepravý znak za svůj – a že dokonce, když koncem minulého století došlo ke znovuzřízení chodského praporu, byl naň právě tento znak vyzdvižen. Chodové pod ním i několikráte veřejně vystoupili, čímž falešnou legendu do jisté míry i ověřili.

*

Jméno “Psohlavci” nevyskytuje se nikde v historických dokladech a pramenech, ani v starší literatuře – aspoň nikde ne na prvním místě a jako oficielní jméno. Všude čteme pouze o Chodech, jak se tento kmen také správně nazývá. Pátráme-li pak bedlivěji, dospíváme k jasnému poznání, že u jména “Psohlavci” nejde o nic jiného, než o český překlad německé nadávky, kterou naši dobří sousedé za hranicemi častovali Chody za jejich bedlivé vartování a hlídání pomezí, což ovšem činili jako věrní psi – a dokonce i pravděpodobně se psy po boku dnem i nocí.

*

… slavný román Jiráskův “Psohlavci”, vytvořený r. 1884, který znamená skutečné objevení Chodska, a jemuž po stránce historické lze vytknouti velmi málo – a to ještě spíše v podřadných podrobnostech, než v hlavních rysech. A právě tento román je pro naše pátrání důležitý, poněvadž současně s ním se objevuje také poprvé ve své definitivní formě dnes obecně známý chodský znak, který jsem již několikrát uvedl, a jehož autorem je Mikuláš Aleš.

Románem Jiráskovým byla naráz učiněna chodská historie obecně známou – a více než to – stala se i chloubou národa, který nemohl zůstati nepohnut tímto heroickým bojem za právo a spravedlnost. Přitom nebylo nic divného, že stejně nadšeně byl přijímán i Alšův chodský znak, který byl novinkou právě tak, jako chodská historie, kterou ve svém románu Jirásek doslova objevil…

Román Jiráskův však způsobil ještě cosi zcela jiného – úplný převrat na Chodsku samotném. Chodové četli tento román hned, jakmile začal vycházet v “Květech”, o svých večerních hyjtách, a před nimi vyvstávala pyšná sláva jejich předků, podávaná tak eminentně silným způsobem… Několik ročníků těchto “Květů” je dosud uchováno na Chodsku – a přál bych každému viděti ony stránky, na kterých byl román poprvé vytištěn. Jsou již dávno bez rohů, umolousané příliš častým dotykem prstů – zkrátka: je to učiněná relikvie.

O obsahu díla byly tehdy na chodských hyjtách vedeny obsažné a hlučné hovory, neboť dílem Jiráskovým byla znovu oživena paměť této historie v lidu až do posledních podrobností – a právě proto bylo podání Jiráskovo přijato bez výhrad.

Jak pronikavý byl účinek “Psohlavců”, zjistil jsem až nepříjemně sám, když jsem studoval k “Chodským rebeliím” a hledal znovu v paměti lidu. V těch partiích, které zpracoval Jirásek ve svém díle, bylo všecko zasypáno Jiráskem. I nejstarší vyprávěli mi tu obsah “Psohlavců”, který jsem ovšem znal. A kdekoli jsem zjistil odchylku v Jiráskovi od historické pravdy, byť bylo i v podrobnostech, setkal jsem se s nevírou, jakmile jsem pověděl, ačkoli šlo o věci bezpečně dokumentované. Tak například znám dosud několik Chodek, které mi nevěří, že Kozinova matka byla v době Kozinovy popravy skoro 14 let mrtva, ačkoli zápisu v matrice klencké nelze upříti naprosté věrohodnosti. Naproti tomu v částech, které Jirásek ve svém díle nezpracoval, nalezl jsem poměrně dost pamětí, jak se o tom ještě zmíním…

Oprávněná chodská pýcha rostla ještě víc, když záhy poté začali přicházeti na Chodsko cizinci, kteří projevovali hladový zájem o slavné dějiště Jiráskova románu i o potomky někdejších hrdinných Chodů. Tito noví příchozí vyslovovali jméno “Psohlavci” se svrchovanou úctou, čímž bylo dílo Jiráskova románu dokonáno – a Chodové se k tomuto jménu také pyšně přiznávají, poněvadž z něho vyprchala příchuť pohany, nadávky a přezdívky. A je přirozené, že po přijetí jména nebylo již v nich nejmenšího odporu ke znaku, který s tímto jménem těsně souvisel.

Taková je tedy historie jména “Psohlavci”, které v historické době platilo za nadávku, a které ještě před osmdesáti lety – tj. stopadesát let po smrti Kozinově – bylo podle svědectví Boženy Němcové samotnými Chody výslovně označeno za přezdívku – a taková je historie nepravého chodského znaku v jeho obecně známé formě, který historii není vůbec znám, poněvadž se objevil teprve před čtyřiceti lety.

*

O osudu oněch odevzdaných pergamenů vypráví opět chodské podání, že byly zničeny na zámku trhanovském. Tak líčí věc i Jirásek – a tak jsem ji pojal i do “Chodských rebelií”. Naproti tomu archivář Roubík nalezl, že i tyto pergameny byly zničeny teprve před soudem v Praze.

*

… šlo tu o látku, která byla již v letech devadesátých minulého století předmětem dost ostrého kritického sporu. Tehdy napsal a vydal Jirásek své “Psohlavce”. A byl to zejména Herben, a později i Vančura, kteří vyslovili proti dílu velmi vážné námitky po stránce náboženské minulosti chodské. Výtky jejich byly, jak mohu a musím dnes poctivě říci, zcela neoprávněné proti autoru, ačkoli správné ve své podstatě. Jirásek totiž nemohl znáti v době, kdy “Psohlavce” psal, jiných pramenů o dějinách Chodska, než Dr. Leopolda Weisla “Choden-Prozess” a nejvýše ještě Dr. M. Pangerla “Die Choden zu Taus” – z kterých obou děl nemohl nabýti znalosti a tím méně přesvědčení o náboženské povaze Chodů v poslední etapě jejich bojů za svobodu. Pangerl se sice zmiňuje o této věci, ale nikoli pro dobu, o kterou Jiráskovi šlo. Teprve po napsání “Psohlavců” vyšlo dílo P.H. Randy “Chodové a jejich osudy”, ze kterého by se však nebyl také poučil, poněvadž si této stránky chodských dějin téměř nevšímá, nehledě ani k tomu, že je to jedno z nejslabších děl o chodské historii…

*

Konečně zdůrazňuji i to, že ani na Chodsku samotném nemohl Jirásek dojíti k poznání o bratrské a husitské minulosti Chodska. Jednak tu pobyl poměrně krátkou dobu necelých dvou měsíců, ale hlavně – v té době už bylo všecko náboženské z minulosti skoro úplně přikryto zapomenutím. Byla ostatně i sama historická pravda v tradici chodské hodně zmatena a znečištěna fantastickými a romantickými příměsky.

*

Nebyla to však jenom náboženská stránka, co mne nutilo zamýšleti se nad nejvýznamnějším a nejslavnějším údobím dějin svého rodného kraje, z něhož poslední nejvzrušenější a tragicky vyvrcholená léta vylíčil Mistr Jirásek ve svých “Psohlavcích”. Tím méně byla mi pohnutkou touha změřiti se s Jiráskem, nebo snad opravovati jeho dílo, v jehož stopách jsem šel, a přirozeně také jíti musil. Nezmiňoval bych se o této trapné nechutnosti, kdyby to bohužel nebylo nutné. Ale objevily se i v tisku takové podezíravé zprávičky, takže mi nezbývá, než tuto nejapnou myšlenku se vším důrazem odmítnouti.

*

Vším tím, co tu vyprávím, chci zdůrazniti jediné. Že jsem totiž v době přípravy i práce na románu nestudoval jenom historické prameny a nepolykal jenom prach, zvířený přehrabováním zežloutlého archivního nebo matrikového materiálu. Nespoléhal jsem ani na to, že jsem se v kraji, který je dějištěm románu, nejen narodil, nýbrž vyjma několika let i prožil celý život. Každou sebenepatrnější zprávu, ať byla jakéhokoliv druhu, jsem bezodkladně zjistil, a bylo-li třeba, i ověřil na místě samotném. Pečlivě jsem pátral i v paměti lidu. A tu musím přiznati, že jsem velmi mnohé nalezl již zasypáno dílem Jiráskovým, neboť když jsem se ptal na věci, týkající se doby asi deseti let před smrtí Kozinovou, vyprávěli mi obyčejně lidé místo pamětí – kapitoly z Jiráskova románu.

*

Prudký spor se zvedl také o to, mám-li pravdu stran svých tvrzení o náboženské minulosti chodské. Hned při otiskování prvního dílu románu ve “Venkově” zvedly pokřik klerikální noviny všech odstínů, že prý falšuji historii, a že bych proto zasloužil horšího trestu, než falšovatelé šafránu ve středověku. Přání jistě křesťansky vroucí, i s tím poukazem na středověk, po kterém se těm lidem náramně stýská. Ale příliš mne tím nerozhněvaly ony plátky, neboť stejnou historickou nevěrohodnost nalezly i v celém díle Jiráskově, z něhož články proto chtěly vymýtiti za světové války z čítanek.

*

Tolik tedy, aby bylo každému jasno, proč jsem pracoval tak – a ne jinak. Myslím, že by byl ke stejným závěrům strany ideového pojetí i po stránce technického zpracování dospěl každý, kdo by byl k této látce přistoupil – a jsem přesvědčen, že by byl býval nucen také vyjíti ze stejného ohniska, z něhož jsem vyšel i já. Byl jím spor o Jiráskovy “Psohlavce”, resp. o náboženskou stránku chodských dějin, jak byl obsažen zejména v projevech Herbenových…

(Zdroj: Jan Vrba – Chodsko, sebrané spisy Jana Vrby, svazek XIX., Památník národního písemnictví)