Pozapomenutá, ale přesvědčivá obhajoba Jiráskovy tvorby

Skvělý text, který Urbánek vytvořil a který dodnes nepostrádá díky svým věcným a přesvědčivým argumentům svou platnost, je mimořádně povedenou obhajobou i pochopením Jiráskovy umělecké metody a záměrů. Například Šalda – ač je zřejmé, že mu Jirásek svým založením nijak nekonvenoval (je to samozřejmě vždy věcí osobního vkusu, na který má každý právo) – se ani nesnažil alespoň Jiráska pochopit a neustále ho posuzoval ze svého vlastního hlediska, podle své vlastní představy o historickém románu.

Urbánek Jiráskovo dílo miloval. Byl s Jiráskem i v kontaktu a pomáhal mu získávat informace, které Jirásek pro svou tvorbu potřeboval. Přesto se dokázal přes své velké sympatie k Jiráskovu dílu přenést a podívat se na jeho dílo věcně a objektivně a vyhnout se jakékoliv subjektivní a bezbřehé glorifikaci.

Svět Jiráskovy tvůrčí metody a jeho umělecký záměr jasně pochopil, a proto pro něj nalezl slova, která mohou i dnes přesvědčivě obhájit Jiráskovo dílo před jeho kritiky.

Mistrně rozebral problematiku míry tvůrčí svobody v historické beletrii, tedy to, co bylo (a často stále je) Jiráskovi občas vyčítáno – má být historická beletrie naprosto historicky přesná? Jak má autor omezenou-limitovanou tvůrčí volnost? Má právo na svoji vlastní uměleckou fikci a ideu?

Správně pochopil, že se Jirásek snažil vytvořit nový realistický historický román, založený na plastickém a mnohovrstevnatém postižení líčené dějinné doby. O to Jirásek neustále usiloval, a proto hledal nejvhodnější formy i koncepce, a to se mu skutečně povedlo – málokterý spisovatel historické prózy dokázal tak geniálně a široce evokovat dobu, o které vypráví, vyvolat ji v život a vystihnout jejího ducha, a to tak sugestivně, že čtenáři mají při četbě příjemný pocit, jako by se v ní přímo ocitli a že jí žijí. A že jí rozumí.

Při tak náročném úkolu, který si předsevzal, musel Jirásek mimojiné vyřešit, jak uchopit psychologii a životnost svých četných postav tak, aby do této koncepce zapadaly a nenarušily balanci, která je nutná pro to, aby se dílo nestalo nepřístupným, předimenzovaným, nevyváženým či nepřehledným. A to se mu podařilo – jeho postavy jsou životné mistrnou uměleckou zkratkou, v níž je skryto vše z psychologie a osobnosti postavy. Jirásek umně a s moudrostí sobě vlastní vtěluje psychologickou zkratku do geniálně zvolených vnějškových gest, přesně vystihnutého jednání a vhodně vyřknutých vět, za nimiž se ovšem skrývá hluboké pochopení psychiky a charakteru postavy.

Jirásek jemně črtá a mnoho naznačuje, což je mimořádné umění, neboť na malé ploše, drobným detailem, dokáže vyjádřit více než mnohý autor psychologické prózy. V případě, kdy potřebuje, však dokáže vytvořit i psychologicky složitě prokreslené postavy, jak je patrné z jeho vrcholných próz a dramat.

Lepšího a věcnějšího obhájce si Jirásek opravdu nemohl přát, ač Urbánkova studie zřejmě bohužel nevzbudila mnoho pozornosti. Z dochované nečetné korespondence Urbánka s Jiráskem je však zřejmé, že si Jirásek Urbánka evidentně velmi vážil, neboť jej s důvěrou žádal často o pomoc.

V roce 1916 informoval Urbánek Jiráska o musejním rukopisu ze šedesátých let 15. století, jehož autorem byl zřejmě Martin z Krčína, a sdělil mu důležitou informaci pro jeho dílo, evidentně související s jeho historickou hrou “Jan Žižka”:

Příležitosti této užívám ještě k poznámce, jež pro Vás nebude snad bez zájmu, třebas se týká věci již pro Vás odbyté. Jde o účast Rokycanovu na smíru se Žižkou r. 1424 před Prahou. Nejedlý v článku o mládí Rokycanově v Musejníku 1899 vylučuje tuto episodu ze životopisu Rokycanova z nedůvěry k jedinému o tom svědectví Eneášovu. Našel jsem však v Anonymních žalobách na Rokycanu (…), jež náležejí ještě době Ladislavově a nejsou závisly na Eneášově Historii (spíše opak by mohl býti správný), jiný doklad, jenž opravňuje nás nesouhlasiti s Nejedlým. Praví se tu, jak Rokycana podnítil Pražany k tažení k Malešovu, …, a dodává se hned o něm: “et ipse post modum cum Zischka ut traditor composuit” (pozn. – v překladu “a sám potom se Žižkou jako zrádce sjednal dohodu (nebo se spojil/se domluvil)“.  To, tuším, stačí, aby zachránilo tradici o zásluze Rokycanově o Prahu: a tak je i řeč jeho k Žižkovi, ne-li přímo dosvědčena, tedy alespoň situací, jejíž byl R. magna pars, zdůvodněna. Promiňte, Mistře, že jsem tak odbočil! Kdybych Vám příště mohl nějak posloužiti, bylo by mně to radostnou ctí. (24.8.1916)

V roce 1917 obsáhle informoval Jiráska o obrazech Albrechta Achilla (braniborského kurfiřta, 1414-1486) a mj. napsal:

Bylo by mně jen milo, kdybych Vám mohl posloužiti. Jsem vždy k Vaší službě. Abyste se nemusel, Mistře, obtěžovati vracením knihy, postačí lístek se zprávou, že ji již nepotřebujete, a já si pro ni opět študiosa pošlu, jenž ostatně bude jen rád, že bude moci Vám nějakou službičku učiniti… I jinak mně bude každé Vaše přání milým rozkazem. (21.11.1917)

V roce 1921 neopomněl Jiráskovi gratulovat ke kulaté sedmdesátce:

Dovolte mně, abych Vám též v den, který je opravdu národním svátkem, mohl gratulovati! Připadáte mně jako moderní následník a dědic našich letopisců ze století 15., z toho věku, který máte tak rád a který jste jako nikdo jiný tak přiblížil českému srdci přítomnosti a zajisté i budoucnosti, ovšem následník, jenž se srdečným žárem lásky k svému lidu i s hrdým sebevědomím kmenovým spojil jste i mohutnou sílu uměleckou a pronikavou prozíravost, dbající stejně velikého dědictví minulosti jako drahých cílů budoucnosti. Byl jsem tak šťasten, že přišel jste v pravý čas, že Váš hlas při cestě labyrintem zmatků a pochybností mocně a čistě zněl jako vůdce bezpečný a spolehlivý: zavál vítr, rozevřely se mlhy a s vrcholu hory, na níž jsme za Vašeho vedení stoupali, vidíme v zaslíbený kraj svých tužeb a snů, v kraj, jenž zůstane již naším, budeme-li míti dosti síly, abychom si ho uhájili. A to po Vašem příkladu pevně věříme. Přeji Vám, miláčku lidu, k němuž srdce všech věrných Čechů lnou láskou nejvřelejší, abyste ve svém podzimu ještě plněji se dočkal ovoce svého podivuhodného díla a aby se Vám dílo to podařilo doplniti a dokonati novými články v řetěz, jak si jej ve svých tuchách představujete. (21.8.1921)

V roce 1924 se evidentně Urbánek zabýval zveřejněním Jiráskova textu a Jiráskovi napsal:

V těchto dnech konečně “post toto discrimina rerum” (pozn. – v překladu “po tolika zvratech osudu”) dostanete korekturu svého článku ve Slovníku Žižkově. Byl bez názvu a dovolil jsem si přidati titul, jejž snad uznáte vhodným “In memoriam”. Ne-li, prosím, beze všeho jej podle svého mínění změňte. Také prosím Vás, Mistře, dodatečně za schválení, že jsem, nemaje jiného Vašeho rukopisu o Žižkovi, rukopis tohoto článku vystavil ve výstavě Žižkově. (12.5.1924)

V roce 1925, při své tvorbě na knize o Jiříkovi z Poděbrad, napsal Jiráskovi:

Dovoluji si Vám poslati ještě dva kusy z jubilejní literatury žižkovské jako výraz vděčné úcty k jednomu z předních tvůrců dnešní představy o hrdinném slepci. Od Žižky jsem se již zase vrátil k Jiříkovi a doufám, že co nejdříve budu moci Vám předložiti práci o jeho volbě, která je již v tisku. (5.12.1925)

Ani v roce 1926 nezapomněl Jiráskovi popřát k jeho polokulatým narozeninám:

V dnešní, celému národu tak vzácný den Vašich 75. narozenin nakupí se ve Vašem hronovském domě celá závěj blahopřání – slovo  to má málokdy tak ryzí zvuk, jako v tomto případu – ze všech končin českého jazyka. Osměluji se připojiti k těmto pozdravům i svůj lístek, užívaje této jedinečné příležitosti, abych Vám znovu zplna srdce poděkoval za to, čím jste se stal i mému mládí i dalšímu mému životu. I já jsem byl jedním z těch nesčíslných Vašich čtenářů, jemuž Vaše práce kromě nezapomenutelných chvil mohutného vzrušení nad dojímavými kusy české epopeje, ožívající Vaším perem s plným dojmem historické skutečnosti, byly zároveň trvalým vznětem národního uvědomění. U Vás více než kde jinde hned ve svých chlapeckých letech, kdy poprve kniha se mně stávala zvláštním světem, jsme chápal přitažlivé kouzlo národních tradic. I Třebízský, třebas na posilu svého účinu měl lokální přízvuk mého rodného kraje, Slánska, ustupoval stále více do pozadí před Vámi, a ne jeho, nýbrž již Vaše knihy byly prvními čísly mé knihovny: jak nedočkavě jsem se chodil ptáti k našemu slánskému knihkupci Čížkovi, zda již došly ty toužené svazečky Vašich “Skaláků”, “Z různých dob”, “Psohlavců” atd., které pak tvořily hlavní obsah četby nahlas v naší rodině: abych vystihl např. dojem, jakým působily na mého otce, temperamentního řezníka, jenž při nich během jednoho večera prošel celou stupnicí citovou od hněvivých úderů pěstí na stůl až k slzám radosti, musil bych opakovati, co napsali Baar a Hruška o účinu “Psohlavců” v chodském prostředí! Než nejen v mládí, nýbrž i potom zůstal jste miláčkem mých zralejších již let, a vzpomínám-li, co mne přivedlo na dráhu odborného historika, zůstávám se srdečným pohnutím státi právě u Vašeho jména, jež kladu hned vedle jména svého prvního učitele na obecné škole, V. Štecha, jehož vliv, ve škole i doma, měl pro mne význam určující, i vedle jména svého velikého Mistra v letech studijních, Jar. Golla. Bylo by o tom dost co psáti, avšak nesmím Vaší trpělivosti zneužívati; již tak jsem míru překročil pod diktátem vděčného srdce. Buďte nám všem, drahý Mistře, ještě dlouho uchován pro radost i pro posilu národních našich tužeb zdaleka ještě nesplněných! (21.8.1926)

A v posledním dochovaném dopise z roku 1928 osamělého a nemocného Jiráska vyznamenal poctou nabídky věnování své významné knihy:

Ve svém “Poděbradském věku” (v Čes. dějinách) dostal jsem se konečně k období, s nímž jsou spojeny mnohé Vaše nezapomenutelné strany. I bude mně ctí, svolíte-li, drahý Mistře, abych Vám mohl tento svazek svého díla věnovati a v jeho čele Vaše jméno uvésti. (28.12.1928)

HISTORICKÝ ROMÁN JIRÁSKŮV (1921)

Jubileum Jiráskovo, jubileum dvojí — r. 1851 se narodil a r. 1871 vstoupil do literatury — by mělo obrátiti pozornost k předmětům, jež kromě přímého vztahu k jubilantovi mají ještě jinou, širší platnost: jsou to dějiny českého historismu vůbec, téma tak potřebné k správnému pochopení našeho obrozenství, a obraz české beletrie historické zvláště, její povahy a vývoje s náležitým zřením k historické beletrii cizí, neboť, co o tom až dosud bylo psáno, jsou jen příspěvky osvětlující jen určité partie rozsáhlé látky. Kdyby jubileum nynější dalo podnět k syntetickým pracím o těchto věcech, splnilo by úkol, jenž s jeho povahou je v těsné spojitosti. Zásadními těmito otázkami nemohu se zde, v úvodě k vlastnímu článku, kde chci se dotknouti některých věcí, potřebných k osvětlení osobnosti Jiráskovy i jeho literárního vývoje, šíře zabývati, přesto však, chci-li jen poněkud býti práv svému tématu, nemohu se jim zcela vyhnouti, byť jen úryvkovitě, několika poznámkami, problém spíše naznačujícími, než jej řešícími.

Jirásek v literaturu vstupuje hned jako rozhodný tradicionalista, jenž nejvíce zájmu věnuje historii a lidu. Prakticky o tom svědčí již jeho první práce, programově však slyšíme výraz toho až později, ač lze předpokládat, že má to vztah již k jeho literárním počátkům a že již tehdy byl by mohl mladý autor podobně charakterizovati ráz svých snah uměleckých. Činí tak Jirásek na místě k tomu nejvhodnějším, v úvodě k „Sebraným spisům“ (r. 1889), obraceje se proti pesimismu, „jemuž vše domácí je malé a vypůjčené, jenž nevidí, co je vpravdě našeho, z našich rukou, z našeho srdce a ducha, co je našeho osobitého“, a pokládaje právě obnovu památky veliké a slavné minulosti za pravý prostředek proti malodušnosti a sobectví, jež ruší náš svazek s minulostí a tak oslabují veliký náš zápas existenční. Jako bychom slyšeli Máchu, jenž také v minulosti viděl vše, co je „pravočeského a čistě národního“, a proto toužil po českém románu historickém, jenž by Čechům nahradil vše, čeho až dosud společensky a literárně nemají jako národové ostatní, v té příčině lépe opatření (sr. citát u Tieftrunka v Čas. Čes. Mus. 1876, 528)! Poměry se sice od doby Máchovy k Jiráskově velmi změnily, avšak hlavní tón českých tužeb zůstal stejný.

Na Jiráskův odvrat k minulosti, jenž však přece neztrácel s očí přítomnosti, působila vlastní jeho povaha, jak se vyvíjela pod vlivem domova a rodného kraje na českém severovýchodě. Dnes lze to dobře sledovati v jeho „Pamětech”, odkud možno si sestrojiti podrobný obraz genese Jiráska-beletristy, jak se o to zčásti již pokusil Alb. Pražák („Pramen Jiráskova díla“ v Zlaté Praze 1911, 576 ad.).

V rodném prostředí, kde lid na hranici zemské i národnostní byl a zůstal nositelem a obráncem češství, je účinný osobní předpoklad pro Jiráskovo zdůrazňování národní osobitosti v celém českém vývoji historickém až do doby naší i pro naši i pro jeho chápavost vůči českému, věkovitému zápasu existenčnímu. A jeho kraj zůstal mu vždy místem jeho srdce i snů, kam se znova vracel, v životě i v literatuře, aby okříval zelení jeho polí i šumem jeho lesů, kde při každém kroku slyší živou, nezapomenutelnou mluvu starých tradic zašlých těch pokolení, jež zde žila a bojovala, a jejichž on se cítí vděčným potomkem a pokračovatelem.

Dojmy mládí zesilovala nálada na rozhraní let šedesátých a sedmdesátých, kdy přišel na studie do Hradce Králové a do Prahy, nálada, jež s sebou strhovala i mnoho jiných duchů, tehdy začínajících veřejnou činnost nebo právě dovršujících svou uměleckou zralost.

Státoprávní boj s bouřlivým vzruchem „táborů”, tak podobných oněm ze slunného rána husitského, přikláněl současníky mladé i starší opět k minulosti, obraceje pozornost zvláště k době síly a slávy, k době husitské. V souhlase s tím nabývala tehdy i otázka poměru národnosti k celému životu národnímu neobyčejného významu. Stačí uvésti jen několik příkladů.

V hudbě rok 1866 viděl premiéru „Prodané nevěsty” a 1868 „Dalibora“, načež — r. 1869 věrný stoupenec Smetanův, mladý Ot. Hostinský píše svůj článek „Umění a národnost“ — v letech sedmdesátých vzniká „Libuše” a postupně za sebou jednotlivé části „Mé vlasti“. Po Mánesovi a Čermákovi, kteří již také našli svůj poměr k národnosti i k minulosti, také k minulosti husitské, vystupuje od počátku let sedmdesátých Brožík, stejně starý jako Jirásek (r. 1878 je hotovo jeho „Poselstvo“ a r. 1883 „Hus”), avšak zvláště silnou notu ve svém vřelém poměru k české minulosti i k lidu udal mezi generací Národního divadla mladý génius Alešův, za nímž následuje Jenewein s heroickým patosem svých „Lipan“ (1884). Ani literatura nemohla — zde předcházeli, zatím více s přízvukem na tradicionalismus lidový než historický, Čelakovský, Erben a Němcová — zůstati bez ohlasu. Z r. 1867 je romance Hálkova „Král Jiří a legát Fantin“, před níž již r. 1864 svůj vztah k husitství vyslovil V. Šolc v „Mistru Janovi“ a později ve fragmentu „Boží bojovníci”, a r. 1868, v roce deklarace, v „Ruchu“ udeřil na pravý tón Sv. Čech „Husitou u Baltu“, za nímž již r. 1873 přišli „Adamité“. Skoro současně s Jiráskem vystoupil na literární jeviště i Beneš Třebízský.

Vlna historismu, jež naplnila celý náš život veřejný, vytryskla i v historii odborné, kde souvislost s životem výrazně dokumentovalo r. 1871 slavné Kalouskovo „České státní právo“. Jestliže u Kalouska, ale i u Palackého, jehož dokončení doby poděbradské v „Dějinách” r. 1860 přišlo včas, aby tuto náladu veřejnou podněcovalo i zmocňovalo, a u Tomka, byla „historia magistra vitae“, zásada ta, přenesena v literaturu a umění, u Jiráska a mnoha jeho vrstevníků zněla: „Ars magistra vitae“.

Pozdní ozvěnou této vzrušené nálady, jež tak prohlubovala starší dojmy domova, kde r. 1866 byl Jirásek též svědkem války pruské, jež nebyla bez velikého nebezpečí pro jednotu koruny české — jsou slova, jimiž Jirásek zásadně osvětloval své dlouholeté snažení a jež jsou českou variantou, jednak hned přidanou, jednak až dodatečně rozvádějící výrok Freytagův, citovaný v povídce „Na Ostrově“ r. 1888 (Sebr. sp. XV. 22—23): „Wir und die Slaven, est ist ein alter Kampf — Und mit Stolz empfínden wir, auf unserer Seite ist die Bildung, die Arbeitslust, der Credit —“

Ve své řeči v Hronově r. 1911 při oslavě svých 60. narozenin řekl Jirásek: Oživuje-li minulost českou, není snílkem, jenž nedbá těžkého zápasu svého národa v přítomnosti. Právem se obrací k minulosti, „neboť dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejška… A není všechno mrtvou minulostí, co bylo. Bojovníci odešli, ale boj zůstal. Předkové naši staletí udatně zápasili a my zdědili jejich boj“ (Sebr. sp. XXXIX. 215). A v povídce již uvedené v souvislosti s hovorem o historickém románu naznačuje, jak si boj představuje i pro umění: „Ale jsme v zápase a bojujeme o život. A život národa nade všecko. Pro něj musí všecko zápasit, i umění.“

Toto prohlášení tendence v umění, zde vlastně v historickém románu, nemusí ještě býti na újmu umělecké jeho hodnotě, jeho životnosti a oprávněnosti, neboť Jirásek dodává hned významné omezení s ostřím proti naturalismu v umění:

„Pokud historický román vyhoví modernímu pokroku ve vědách a umění, pokud především bude šetřit plné pravdy a pravdivosti, ovšem na uměni nesmí se zapomenout, potud bude vždycky oprávněn a udrží se přese všechny útoky, tak jako pravá historická malba nedá se zapudit a zničit třeba sebevěrnějším malováním všední a sprosté přítomnosti.“

Tomuto požadavku pravdivosti a uměleckosti historické beletrie byl již Jirásek věren před tím a zůstal jím i potom s důsledností, jež nebyla ovšem tak přísně přímočará, aby nepřipouštěla odboček a úchylek.

*

Výraz „tendence” bývá při umění nerad slyšen, přesto, že ve skutečnosti tendence v umění i v literatuře je více, než se mysli a zásadně připouští. Osobnost tvůrcova s jeho vlastními sympatiemi i úmysly hlásí se k slovu přece všecky námitky a požadavky přísné objektivnosti, i tam, kde se zdá, že je jim plně vyhověno. Najdeme ji stejně ve vědě, např. v díle tak chladném a zdánlivě neosobním, jako je Tomkovo, jako v uměleckých výtvorech přísných realistů a naturalistů. Osobnost tvůrcova a její důsledek, větší nebo menší míra tendence v jeho díle, nevadí, pokud nepůsobí rušivě na zpracování tématu ať vědeckého nebo uměleckého, pokud neznásilňuje, pokud zůstávají netknuty dotčené již Jiráskem výhrady pravdivosti a uměleckosti. V čem bude míti volnost největší, bude volba námětů.

To platí i pro román historický, jehož právě tendence často zneužívala, činíc jej nástrojem svých zvláštních úmyslů a prohřešujíc se, ať již na pravdivosti nebo na jeho uměleckosti.

Historický román národní ve smyslu Jiráskově, maje sloužiti věci národní a přece zůstati pravdivým a uměleckým, nebude se sháněti po cizích námětech, nebude usilovati o zachycení výseků cizích kultur, jež nejsou ve věcné souvislosti s českým národem. Zůstane zpravidla na domácí půdě a bude si voliti za předmět svého vypravováni doby i osoby, jež se celou svou povahou hodí k účelům Jiráskem vytčeným, aby totiž jejich obraz rozehříval srdce chladná pro věc národní a utužoval a posiloval srdce věrná.

Přívlastky, jimiž Jirásek určil román historický, jeho pravdi­vost a uměleckost, nemusí a vlastně nemají si odporovati. Nesmí se zapomínati, že historický román je nejen dílem uměleckým, nýbrž že je též historickým, a že je stejně jako román o době přítomné omezen požadavkem pravdivosti a přesnosti své látky. Ani zde, ani tam nejde však o její přejímání v hrubém, surovém tvaru, nýbrž o její umělecké zhodnocení, o výběr a stylisaci, jež musí ovšem harmonovati s povahou příslušné doby, prostředí i osobností. Jako román z přítomnosti není a nemůže býti nahrazen teoretickou studií sociální s románovým zabarvením, ani román historický nemůže býti pouhým opakováním historie v zbeletrisované formě. V obou případech chceme býti s látkou líčenou ve vřelejším, bezprostřednějším vztahu: nejde nám o povšechnost poznatku, nýbrž o plný, živý dojem konkrétní skutečnosti individualisované v osudech jednotlivých postav románových. Autor v obojím případě musí býti dobrým znalcem své látky, ale zároveň i básníkem, tvůrcem, jenž jí dovede vdechnouti život a dáti jí dokonalou formu.

Romanopisec historický má větší nesnáz s tím, aby látku potřebnou si osvojil a ovládl, než literát, jenž píše o době přítomné, zvláště když třeba vcítiti se v časově odlehlé poměry, jež měly jiné formy myšlení i cítění. Obdoba by se tu našla s romanopiscem v době přítomné v případě, kdyby tento chtěl zpracovati látku exotickou z dalekých poměrů jiné citové i myšlenkové kultury. Než ten má přece úlohu snazší, moha se kromě literatury jednající o jeho tématu sám na místě o poměrech i lidech poučiti. Takového umělecky nejpůsobivějšího, protože nejbezprostřednějšího způsobu poznání a vcítění v cizí poměry historický romanopisec nemá. Jistou náhradou za to mu je, může-li použíti k dokonalému poznání doby, z níž bere svou látku, vedle literatury historické i vlastních pramenů souvěkých, neboť v nich najde látku ještě čistou, pozdějším zpracováním historickým nedotčenou, mluvící ještě řečí ničím neporušenou a neproměněnou, ovšem ve velké části, snad ve většině případů látku kusou a úryvkovitou, nepodávající celek, nýbrž jen jednotlivé a často nesouvislé články.

Beletrista se tu ocitá v postaveni podobném odbornému historikovi.

Jsou tu však i podstatné rozdíly, jež charakterisují rozdíl mezi učencem a umělcem vůbec, zvláště rozdíl v tom, kde jsou meze určující, kam až jeden i druhý může postoupiti. Záleží-li úloha historikova spíše v činnosti abstrahující, shrnující fakta a vyvozující z nich závěry více obecné, než individuální platnosti, umělec usiluje hlavně o vystižení individuálního života ve vší jeho bohaté náplni, tak, aby člověk minulosti žil před očima čtenářovými s plným dojmem konkrétní existence určité doby i určitého prostředí společenského a místního. Historik je omezen na svět fakt kriticky zjištěných a nemůže se prostě domýšleti toho, o čem v pramenech nemá spolehlivé opory, nemůže hlavním osobám své práce ani obecným poměrům časovým přičítati rysy a vlastnosti, jichž z pramenů nemůže odůvodniti.

Beletrista je v té příčině mnohem volnější. Ani jeho fantasie není zcela svobodna, i ona je omezena povahou doby a hlavními jejími daty, avšak v jejím rámci může jíti daleko za fakta zjištěná, může si je do­plňovat a domýšleti, jen když zachová ducha doby. Mohli bychom to vyznačiti přirovnáním poměru, v jakém je historik i beletrista, např. k palimpsestu, v němž smytí novějšího písma a vyvolání tahů starších obnoví původní text jen částečně neb úryvkovitě: jak obtížná a fragmentární je rekonstrukce historikova, jenž jen zřídka, snad podle obdob se zněním listin jiných, podobných, může se domyslili toho, co z textu přes všecko úsilí zůstává prázdno nebo nečitelno, kdežto jak jinak, oč volněji by si mohl věsti be­letrista, kdyby se chtěl pokusiti o podobný úkol, avšak s jinými, uměleckými úmysly, jež jdou nad poznatky přesně zjištěné!

Nebo představme si způsob, jak vede si malíř, když konservuje zašlý a porušený obraz, takže tento podává skutečně jen to, co se zacho­valo, nic více, a jak by si vedl jeho soudruh nebo on sám, kdyby podle toho obrazu tvořil obraz svůj, obraz nový, chtěje však přece i v tomto novém díle zachovati zvláštní ráz obrazu starého, po­vahu doby, v němž vznikl!

V prvním případě obraz ten, srovnán s jinými soudobými, podává možnost svému uchovateli, kdyby zá­roveň byl i historikem umění, aby vyznačil v míře, jak mu to zachované památky dovolují, vývojový stupeň i uměleckou tech­niku malířství té doby, kdežto v druhém případě je podmětem k dílu novému, kde podle stupně vcítění umělcova ve starou před­lohu tato se obnovuje a zároveň přeměňuje se svěžestí, barev v nový útvar, v němž však přece starý obraz se věrně zrcadlí.

Kdybychom usuzovali jen podle logických norem, přišli bychom, vycházejíce z požadavku naprosté přesnosti věcné, k závěru, že be­letrista nesmí vůbec to, co je historicky již zjištěno, měniti a že ani přesuny jednotlivých výroků nebo jiných podrobností, jež v his­torii se připínají k určité osobě nebo místu, nejsou přípustny. To však by bylo přece jen přílišným zatížením tvůrčí síly beletristovy, i když jeho fantasie v domýšlení a psychologickém prohlubování látky historické, zvláště v těch oblastech přítmí a nejistoty, kde věděni historikovo tak často selhává, nachází dosti příležitosti k volnějšímu rozletu.

Beletrista by se pak musil nezbytně státi od­borným historikem, jenž ví do nejmenších podrobností, kam jeho věda v určité otázce dospěla. Tak daleko není třeba jíti, aby his­torická akribie tou měrou dusila tvůrčí rozmach umělcův. Jistě nebude mu vytýkáno, nezná-li nebo zmýlí-li se v drobném, pod­řízeném detailu. Avšak bylo by naopak hříchem nejenom na historii, nýbrž přímo na historickém umění, kdybychom v té příčině slevovali příliš.

Není možno, aby beletrista prostě v historické látce viděl předmět, jejž může zcela libovolně zpracovati bez zření k logice skutečného vývoje historického, nedbaje správné chronologické řady, přesunuje události a měně si charaktery jednotlivců, jak by se jeho pojetí hodilo. V tom případě již beletrie historická přestává býti historickou, a autor tím, že ve špatném výkladu básnické volnosti mění i hlavní rysy vývojové a přesunuje data, jež patří již obecnému vědění a pojata jsou v paměť jeho vrstevníků, vzbuzuje ve čtenářstvu svém rozladění a tak sám ruší pravý, čistý dojem svého díla.

Při otázce, kde je v té příčině mez volnosti básnické, budou rozpory mezi kritikou, pokud tato bedlivě střeží zásadní ryzosti historického románu, a mezi beletristy samými, kteří budou spíše nakloněni meze volnosti básnické rozšiřovati nežli je uznáním požadavku přesnosti historické ustalovati. Je otázkou taktu umělcova, aby vycítil, kde jsou hranice tvůrčí jeho volnosti a kde nastává nutnost podříditi se nutným důsledkům, plynoucím z volby určitého tématu, uznávaje, že hrubé anachronismy jsou nebezpečným úskalím jeho dílu i jeho účinku.

Flaubert sice prohlásil, že pohrdá archeologií a že historický román míjí se cíle, není-li v něm vnitřní harmonie mezi jednotlivostmi a celkovým tónem, není-li v něm povah důsledných, není-li v něm stejně přirozené spojitosti mezi mravy a náboženstvím, mezi činy a vášněmi, jako mezi stavbami a podnebím (sr. citát v Lansonových „Dějinách novodobé literatury francouzské“ — přel. O. Sýkora — II.). Je to vlastně totéž, co Šalda (sr. jeho studii „M. Jan Hus a doba jeho v moderní poesii české“ ve sborníku “M. Jan Hus v životě a pa­mátkách českého lidu“) zve vnitřní organičností historické poesie.

Avšak jako Flaubert — a stejně s ním Tolstoj a K. F. Meyer — přes své výhrady věnoval imponující práci právě připravenému studiu historické skutečnosti, tak by ani zcela neobstál Šaldův důraz na tvůrčí sílu básníkovu, vůči níž jeho historický podnět a látka zdá se býti něčím podřízeným a vedlejším: opravdu musí býti rovnováha mezi historikem — a tím se jistou měrou básník, zvolí-li si historické téma, přece jen stává — a básníkem, má-li vznik­nout dílo, jež by plným právem se mohlo označiti jménem umění historického. Jestliže proti Flaubertovi („Salammbo“) ozvaly se námitky právě po stránce historické, bylo z toho patrno, že básník se přece jen harmonicky nevyrovnal se svou látkou a že básník zvítězil na újmu historické pravdy.

Šalda na témže místě v dotčené již studii dotýká se i mínění Goethova o naprostém právu tvůrčí obraznosti básnické vůči látkám historickým. U Goetha najdeme i jiné zajímavé poznámky o historické poesii, jež však ne vždy spolu souhlasí. Mluví-li příležitostně o své snaze zachovati, pokud možno, pravdu historickou a chválí-li nekonečnou píli Walt. Scotta při jeho studiích přípravných a jeho „velikou pravdu detailu”, stejně jako pochvalně uznává i šetrnost Schillerovu a Shakespearovu k jejich historickým předlohám (sr. Eckermannovy „Gespraeche mit Goethe” 10. I. 1825, 9. III. i83i a 10. IV. 1829) — naopak jindy příkře odmítá „ubožáckou pravdu”, jež pomocí historické kritiky odstraňuje fikce a báje, pokládané dříve za historická fakta, v nichž svět nacházel teplo a nadšení (tamtéž 15. X. 1825). Zvláště však pro Goetha je příznačné jeho mínění o poměru básníkově k historickým charakterům.

Praví (31. 1.1827):

„Žádný básník nepoznal historických charakterů, jež líčil; kdyby je byl znal, byl by jich sotva mohl použíti. Básník musí věděti, jaké účinky chce vzbudili, a podle toho zaříditi přirozenost svých charakterů. Kdybych byl chtěl udělati Egmonta tak, jak jej podává historie, jako otce tuctu dětí, musilo by jeho lehkomyslné jednání připadati velmi absurdním. Musil jsem tedy míti jiného Egmonta, jenž by lépe harmonoval se svým jednáním i s mými básnickými úmysly; a to je, jak Klárka praví, můj Egmont. A k čemu pak by byli básníci, kdyby jen chtěli opakovati příběh historikův! Básník musí jíti dále a nám, pokud možno, podati něco vyššího a lepšího.”

Souhlasíme-li s posledními větami, zato věty přední vzbudí naše námitky.

Charakter a poměry předních osob historických, pokud jsou dobře známy, nejsou nějakou vedlejší podrobností, jíž básník nemusí dbáti. Básník přece není nucen voliti si určité osoby za předmět svého líčení, než, zvolí-li si je, má zůstati věren ověřené tradici historické o nich. Zásada naprosté volnosti a ve vytváření charakterů historických zavedla by svými důsledky historickou poesii příliš daleko. Mohli bychom pak vytýkati básníkovi, jenž by např., aby dosáhl svých uměleckých úmyslů, učinil z mladého Husa hýřila, jenž teprve později se obrátil, ač víme o něm, že to, co si později vytýkal jako hříchy svého mládí, byly maličkosti, jimž jen pozdější, silně zvýšené mravní měřítko Husovo dodalo pohoršlivého rázu, jakého však opravdu neměly?

Avšak naopak právě u Goetha, mluví-li o mnohosti podrobností historických, najdeme slova pravého umělce, s nimiž musí souhlasiti i ten, komu přesnost historická leží na srdci, a jež zcela vystihují povahu věci. U příležitosti Manzoniho „Snoubenců“ vytýká (21. VII. 1827), že v autorovi historik nabyl převahy nad básníkem právě tím, že z přílišné úcty ke skutečnosti historické nedovedl se zříci a zbaviti své veliké zásoby podrobností, jež ruší umělecký dojem. To je skutečně veliké nebezpečí historické beletrie, že zajímavý detail svádí k zneužití, k přetížení obrazu: pravá uměleckost se projevuje právě v umění výběru, volíc ze svého materiálu jen to, co je nutno k charakterisaci, k vyvolání nálady dobové, a taktně se vyhýbajíc přílišným podrobnostem, aby tyto se nestaly zbytečnou a škodlivou přítěží.

Pro volnou stylisaci v historickém románě, jež nedbá ani hlavních dat, ani základních rysů dějinných charakterů, mohla by se uvésti obdoba ve způsobu, jak básník může užíti v díle o přítomnosti nebo o poměrně nedávné minulosti námětů a povah ze svého okolí anebo z různých informací o zjevech a poměrech současných.

Zde svobody tvůrčí síly se dovolává i Jirásek (v „Pamětech“ II. 204), odkazuje při tom na slova Zd. Nejedlého (ze spisku „Alois Jirásek a jeho Litomyšl“):

„Nezapomínejme, že první podmínka pravého umění je volnost tvůrčí síly umělcovy“;

zde se právě Jirásek ohrazuje proti tomu, aby v jeho pracích o Litomyšli a okolí se hledaly fotografie určitých osob a věrný odraz skutečných událostí, třebas autor přiznává, že skoro ve všech jeho pracích o Litomyšli je vzat základ ze skutečnosti „až na některé postavy mnou vytvořené v duchu doby, ve které vystupují“.

Právě však stylisace námětů i postav, jež byly částečně jeho modelem, brání ztotožnovati vzniklé tak nové postavy umělecké s jejich skutečnými modely, čehož však není, jestliže historický romanopisec svou volně přestylisovanou osobu pojmenuje jménem historické osobnosti, která mu jen některými rysy a daty podala látkový podnět, kdežto to, co se mu v ní nehodilo, zcela libovolně zavrhne.

A právě Jiráskovi nelze v té příčině činiti výtky.

Vyskytnou-li se přece postavy, při nichž Jirásek užije i pravého jména jejich (Rettigová), pak věrně zachová jejich povahové rysy a neproviní se ani proti přesnosti chronologické. To platí pak i o jeho velkých dílech z doby obrozenské, a to se mu stává i principem při umělecké reprodukci období starších. Je to jen přirozený důsledek zásady, že básník, jakmile si zvolí určitou osobnost historickou, již tím se vzdává části své volnosti tvůrčí, nemaje práva, aby ji vědomě zkresloval, byť se i domnívá, že právě tím jí dodává přirozené i umělecké logiky.

To však nebylo ještě vládnoucí mínění doby, v niž spadají počátky a první vývoj literární činnosti Jiráskovy. Je zajímavo právě se zřetelem k jeho přísnému plnění historické správnosti i k důrazu na uměleckost historického románu si všimnouti, jak o tom soudila česká literární kritika i sami historičtí beletristé z let sedmdesátých.

Historická beletrie česká měla tehdy za sebou již dosti velkou cestu, avšak umělecký zisk byl z toho nepatrný, následek to upřílišené tendence, jež hleděla více na vlastenecký než umělecký její ráz. Toto pojetí se udržovalo dále, činíc stále z historické bele­trie, chceme-li užíti obdoby se Sabinovou charakteristikou Tylovy novelistiky vůbec, vlasteneckou politiku.

Jos. Durdík sice ve své „Kritice” (z r. 1874), jež svými hledi­sky v mnohém se zdvíhá nad svou dobu, hlásá, že estetika a vlastenectví se musí od sebe odděliti (str. 27), že nikoli sama českost látky, nýbrž její estetická krása je v literatuře věcí hlavní (str. 44), přesto však i on v příčině historické beletrie je zastáncem mínění, že „krása básnická bývá můstkem k známostem historic­kým, lákadlem, jež věc lhostejnou teprv činí zajímavou nejširším kruhům”. Podle něho má býti heslem básníkovým: „Krásou k his­torii!” Jeho požadavek důkladné znalosti historické není však ne­smiřitelný: připouští přísný jinak kritik i možnost porušení pravdy historické, avšak s podmínkou, že „má se to díti ku pro­spěchu básnické krásy i psychologické pravdy; on (básník) má, jak už dávno propověděno bylo, historii v tomto směru doceliti, opraviti” (str. 13o).

Po Durdíkovi příznačným je programový článek K. Tieftrunka z r. 1876 („Slovo o románu a dějepise českém” v Čas. Čes. Mus. str. 524 ad.), kde volá po románě historickém, jenž by, jda po stopách Scottových, „šířil lahodnou formou rychleji historické vě­domosti než mnohé důkladné dílo dějepisné, budil a upevňoval by vědomí vlastenecké i tam, kam pro nevšímavost k literatuře české dosud nevniklo, ušlechťoval by český mrav a hovor ve všech třídách národních a stal by se nejlepší hrází proti beletristice nemravné a sprosté, ano pro estetickou cenu svou nalezl by průchod i do ciziny, kteráž by se učila i historie i literatury české více si vážiti“. K tomu však je třeba po příkladu Scottově pilných studií.

„Musí ovšem i romanopisec náš historické pravdy nebo aspoň podobnosti k ní se přidržovati; než přes to má dost volnosti, aby historický materiál důmyslem a obrazností svou pronikl a pro­půjčil mu harmonické urovnání a půvabné provedení…”

Ferd. Schulz ve svém souhrnném referátu o výpravné próze historické r. 1881 (v „Osvětě“ 185 ad.), jenž převyšuje obvyklou úroveň tehdejších referátů, již míní, že pedagogický účel románu historického, jejž ještě zdůrazňoval pro dobu Tylovu, Markovu a Chocholouškovu, nemusí již tak vystupovati do popředí, „že stránka jeho estetická má úplnou volnost, aby se rozvila dle svého určení”. „Správnost názorů dějepisných rozumí se při spisovatelích vla­steneckých nyní už sama sebou, to jest nejhlubší základ, bez něhož o historickém románu českém nemůže býti vůbec ani řeči; na tom základě pak musí zbudovati se dílo, jež náleží k plodům umění slovesného, nikoli vědy dějepisné.”

Tento důraz byl by měl více účinnosti, kdyby se byla s teorií shodovala i praxe při skutečném hodnocení příslušných sem prací — než také i sama tvůrčí umělecká činnost autorova — jak se ukázalo hned v případu Šubertova „Krále Jiřího Poděbrada”, o němž Schulz v zmíněném referátu též jednal. Schulz, jenž sám (r. 1869) vydal populární zpracování dějin Jiříkových, mohl práci Šubertovu, která je typickým příkladem nejhrubších anachronismů a nedostatku dobové psychologie, charakterizovati jako „zápas mezi obrazností uměleckou a věděním věcným”, kde prý obě hlavní osoby, Jiřík i Zdeněk ze Šternberka, jsou „i slovy i skutky věrně a jasně charakterizovány”. Román Šubertův i potom našel u literární kritiky více uznání, než zasloužil. Ještě r. 1898 J. Voborník (v Čas. Čes. Mus. str. 304, ve své literárně-historické perspektivě „O působení dějepisných prací Františka Palackého na novější beletrii českou”) o něm napsal, že „náleží popisnou názorností a bohatstvím dějů k nejlepším pracím vlastenecké novelistiky”. Také V. Dresler ve svém jubilejním článku (Čas. Čes. Mus. 1909, str. 296) byl k němu až příliš šetrný, shledávaje v románu o Jiříkovi i v jeho směru „jeden ze spodních činitelů, zapříčiňujících povlovně dějinný realism a nazíraných dnes jako spojovací most s moderní historickou po­vídkou“.

Zajímavý je v románě Šubertové úvod a přímo v něm prohla­šovaná tendence „přilehnouti jaksi k době nynější, aby na této historické povídce byl zároveň nádech doby, pro kterou byla tvo­řena. Ano, snažil jsem se, abych v ní dle možnosti předvedl i udá­losti, jimž podobné až dosud zabývají mysl naši a snad po všechny věky budoucí — byť později v oslabené jen vzpomínce — budou jí blízkými”. Ovšem splnění tendence této, zvláště pokud šlo o hlavní otázku doby Jiříkovy, o poměr Čech k Římu, Schulz neshledává v práci samé. Dotýkám se zde toho, protože ve slovech, jimiž Šubert odůvodňuje myšlenku tendence, zaznívá předzvěst uvedeného již výroku Jiráskova, o boji, jejž jsme po předcích zdědili. I Šubert vidí v našich dějinách „jediné pásmo té veliké hry”, v níž „nepřátelé naši až dosud lační po našem životě — ze samého středu našeho k tomu vždy posilu berouce”. Než jak se liší praktická aplikace této zásady na beletrii historickou u Šuberta a u Jiráska: tam byla sice již vyslovena, avšak zde teprve splněna způsobem, jenž ani historii neznásilňoval, ani umění nezadával!

Ještě bych uvedl polemiku, jež vznikla mezi Vrchlickým a Ka­louskem o „Drahomíru” (sr. fejetony obou v Pokroku 1882, čís. 85/6 z 26. a 27. března). Historik Kalousek pronesl námitky proti tomu, jak ve své tragédii Vrchlický vylíčil nejstarší české dějiny. Je sice pro přesnost historickou, přece však ne v míře, jak bychom čekali od historika. Ten je nesmiřitelnější vůči předělávání dějin — a to opět více českých než cizích — na českém jevišti než v epice, ježto prý to zde méně škodí než v dramatě, kde méně vzdělané posluchačstvo bere vše za pravdu: „tento zdroj národního uvědo­mění a síly” nemá se kaliti. „Dle dramatologických pravidel, dosti obecně uznávaných, nemá básník předělávati děj, když ten sám dobře a třeba lépe se hodí k dramatu nežli smyšlenka básníkova; důležitých charakterů a dějů obecně povědomých nemá násilně předělávati”. Proti tomu namítl básník svou volnost básnickou: ať je prý to komu vhod nebo ne, „v mé poetice a estetice jest básník vskutku suverénní, jak ve volbě látky, tak zvlášť v jejím zpracování”; aby při tom daleko nezabloudil, zárukou toho prý je vlastenecké jeho smýšlení.

Z těchto ukázek je patrno, že kromě pronikajícího již estetismu, s nímž však pedagogická a vlastenecká tendenčnost se ještě těžko shoduje, literární teorie česká v letech sedmdesátých a na počátku let osmdesátých se sklonila k přednosti historické. Avšak ve vlastní produkci literární bylo celkem v platnosti stanovisko Vrchlického, jež se těžko smiřovalo s hesly zastávanými od kritiků i historiků, odpovídajícími již jak význačným tendencím a předzvěstem reali­stickým v české povídce vesnické i v románu sociálním, tak i — ač ne úplně ani důsledně — současném vzestupu historické be­letrie cizí.

Zde již tehdy po významných úspěších, jichž dobyl v letech šedesátých francouzský i ruský román historický Flaubertovou „Salammbo” a Tolstého „Vojnou a mírem“, nabývá v Německu literární osobnost Meyerova svého rozpětí a v Dánsku již r. 1876 vydává Jacobsen svou „Marii Grubbeovou”. V té příčině současné volání Tieftrunkovo po románu historickém podle vzoru Scottova bylo dokladem, jak umělecky byl český vývoj literární opožděn.

*

Za těchto poměrů se vyvíjel Jirásek a je pochopitelno, že první stupně, jimiž prošel, nesou na sobě ráz romantiky, ač již v prvních jeho pracích zříme stopy jeho přirozené povahy, jež se bezděky vzpírala vlivům romantickým, i když jimi sama ještě podléhala.

Zemitá vůně Hronovska vane již jím a vyzírá z nich na nás výrazná hlava horákova s jeho prostou, nesložitou duší, s jeho neústupnou, poněkud váhavou silou, pevně gravitující k rodné půdě, se živým smyslem pro konkrétní životnost, jenž není přízniv romantickým mlhám. Další práce jeho z rozhraní let sedmdesátých a osmdesátých nám ukazují již v autorovi člověka klidné, vyrovnané povahy, s mocným citem rodinným, s nímž se tak harmonicky spojuje i jeho vřelé, srdečné vlastenectví.

Je to muž životního kladu, s pevnou vírou v sebe i ve svůj lid, jehož neochabující kmenová síla živí jeho neochvějný optimismus. Idylik s bodrým úsměvem na rtech však v něm nevylučuje ani vlastnost zdánlivě s tím nesourodou, která však je přece jen důsledkem a doplňkem jeho oddané a věrné příchylnosti k rodině i národu: je to mužná statečnost, jež se jevila v jeho chlapeckých zálibách a která se později vyjádřila nejen v těch bezpočetných povídkách vojenských, rozesetých v celém jeho díle, nýbrž i v praktickém životě, když přišla rozhodná chvíle.

Takový muž, jenž, veden jsa svou konkrétností, vštípenou mu původem i selským prostředím, i svou potřebou pravdy, neuměje sebe ani jiné obelhávati, zanechal brzo veršů — poznal záhy meze svého nadání — nemohl ani v próze dlouho zůstati pod vlivem romantických nálad, stále ještě živých v české litera­tuře, a musil dřív neb později se propracovati k literárnímu realismu, třebas tento v české beletrii historické byl novotou, jejíž nutnost sice již příklad v české povídce venkovské ozřejmoval, ale jíž bylo na novém poli historickém těžko a zvolna dosáhnouti. Umělecký realismus historický v českém malířství měl mnohem snazší a schůdnější cestu než v literatuře.

Proto také Aleš, ač nelze jej přímo zváti realistou, dosáhl svého mistrovství daleko rychleji, vlastně téměř hned, nežli Jirásek, nehledě k rozdílu mezi jejich nadáním, jež u Aleše geniálním instinktem rázem se zmocňovalo svých cílů, kdežto vzestup Jiráskův je pomalejší, zato však až do jeho stáří stálý a tím neobyčejně imponující.

Tak vidíme Jiráska procházeti venkovskou povídkou, v níž již v prvních letech své činnosti literární nakreslil řadu ostře viděných figur, aby dále pokročil k motivům vojenským z dob pruských válek a k námětům maloměstským, jaksi nesměle se blíže k tomu, co bylo vlastním jeho cílem, k povídce historické. Zde jeho smysl pro přesnost věcnou a dobovou psychologii byl vzmáhán a posilován tím, že byl sám odborným historikem a že již proto byl citlivější pro pravdu historickou ve věcech i při lidech. Počáteční nezdary, jež si při svém citlivém svědomí uměleckém dobře uvě­domoval, ho neodradily, a on se statečnou důsledností znovu po jiných cestách a jinými tématy hledí zmoci svůj problém, histo­rický realismus, realismus nejen ve věcech, nýbrž i v situacích a povahách.

Vítězství zde po delším tápání dosažené bylo však provázeno i jinou zajímavou proměnou. Ta je symbolisována příznačnou změ­nou tématu z doby Václava IV., jež dlouho fantasii autorovu za­městnávalo: „Červený man” se změnil v trilogii „Mezi proudy“.

Nebyla to jen změna titulu, rozdíl sahal hlouběji a dobře vystihoval i umělecký vývoj Jiráskův: královský ohnivec, jenž měl býti před­mětem této práce, ustupuje do pozadí a místo toho v popředí zájmu autorova se ocitá široké líčení poměrů časových. Tím, že osoba oh­nivcova, dříve zamýšlená jako hlavní nositel děje, se stala figurou podružného významu, je vyznačen přechod Jiráskův od individualistické formy románu historického s rázem stále ještě poněkud romantickým k pojetí kolektivnímu, typovému, jež je vítěznou cenou dlouhého a četného Jiráskova zápasu o historický realismus, nikoli však tak, že se již autor vůbec pak nevracel k prvnímu útvaru.

Předtím pozornost autorova se upíná k vylíčení osudů individuál­ních, k určité době historické, později, od trilogie „Mezi proudy“, je předmětem jeho zájmu spíše doba sama. Beletrista ovšem nemůže úkolu takto pojatého dosíci formou abstraktní, nýbrž formou kon­krétních příběhů lidských. Jeho účel však jej povede k tomu, že v práci své nevykáže přední místo postavám v životě veřejném vy­nikajícím, jež po případě dobu svou předcházejí, vtiskujíce jí při tom ráz silné své osobnosti, nýbrž že nositeli děje budou zjevy průměrné, typické, dobu svou nijak nepřesahující a tím jeho záliby k zjevům jednoduchým, bez hlubokých, tragických zápletek, jednak však příčina toho byla zásadnější, tkvící v povaze věci samé.

Jirásek si dobře uvědomil, že ve všech obdobích, jež lákala jeho zájem umělce i historika, jak v době reformační, tak v době protireformačního absolutismu i v době obrozenské, vlastním nositelem hnutí byl lid, střední vrstvy společenské. V 15. století důraz spočívá na vrstvách středních, k nimž náleží i drobná šlechta, v obdobích dalších více na lidu pojatém v nynějším slova smyslu. Proto svými hrdiny – lze-li užíti o nich tohoto slova – učinil typické představitele jednotlivých vrstev, kteří při vší své osobité charakteristice, jíž je umění Jiráskovo vybavuje, přece jen splývají s ostatním množstvím, nejsouce v něm nijak ostře vyhraněnou výjimkou.

Autor při tom sice nepomíjí zjevů vynikajících nad průměr, předních herců pohnutého dramatu dějinného, než ty se zjevují jen na pozadí děje, jsouce jeho význačným doplňkem, nikoli však podstatnou jeho složkou. Novému způsobu pojetí odpovídá i zevní tvar prací Jiráskových. V podtitulech jejich, jež dobře vystihují podstatu věci, nenacházíme slovo “román”, nýbrž čteme tu názvy “historický obraz”, “list z české epopeje”, “rhapsodie”, “výjevy z velkého dramatu”, “nová kronika”; i při pracích dramatických výraz “drama” je zaměňován protějším, “hrou”. Forma, aby vyhověla účelu autorovu, snaze, vylíčiti co možná široké výseky dějinné, se stává volnější; místo děl sevřené, přísně ukázněné formy vznikají stavby více rozlehlé a jen volně související než úměrně, architektonicky členěné. Na témata takové šíře nestačí svazek, nýbrž je třeba prací cyklických, trilogií, v jiných případech i prací vícesvazkových.

Šíře zájmová, jež nutí autora pracovati způsobem více extensivním než soustředěním pozornosti na několik zjevů, působí i na psychologické představení jednotlivých osob, byť i se jim dostává úloh významnějších. Poznáváme je více zvenčí než zevnitř, je u nich více statiky než opravdové vývojové dynamiky. Při množství osob, jež oživují jeviště, není možno ani přední z nich psychologicky náležitě prohloubiti a jejich duševní vývoj podrobněji sledovati, při čemž se uplatňuje autorova kreslířská vloha z mládí, zdržená sice diktátem okolností – při odchodu z gymnázia hradeckého do Prahy byl Jirásek na vahách, nemá-li se státi malířem – přece však zcela nepotlačená a pronikající ze svého zakletí v jiné literární formě. To platí zvláště o figurkách menších, jež – po způsobu starých epiků – zachycuje živě a konkrétně několika osobitými rysy a gesty, jako příznačný motiv vždy se vracejícími, jakmile osoby ty vystupují.

Nemyslím, že tato technika je v příčinné souvislosti s hranicemi nadání Jiráskova, jež by psychologicky nestačilo na plné vystižení těchto celkem prostých a jednoduchých duší, ať již jim Jirásek ve svém díle určil úlohu větší nebo menší. Že by byl umělecky zmohl, přes svou zálibu k malým lidem středních poloh citových i ideových, i úkol daleko těžší, psychologické představení i osobností složitějších, s bohatší náplní citovou a myšlenkovou, jen kdyby se to bylo srovnávalo s jeho pojetím románu historického, je patrno na příkladech paní Zdeny Hvozdenské z epopeje “Proti všem” a vášnivé zrádkyně i milenky Márie z “Bratrstva”.

(Lumír, číslo 7.-8/1921)