J.Š.Baar: Psohlavci tož sme, hoj!

O svém vztahu k známému příběhu Baar napsal:

Krvavou tragédii Kozinovu znal jsem pouze z ústního podání na hyjtách, můj strýc katecheta písecký Josef Baar sebral tu tradici a otiskl tuším že v píseckých Zlatých klasech, korektor Národních listů Petr Jakub Fišer vydal r. 1868 u Stýbla “Povídky a pověsti ze Šumavy”, mezi nimi i “Kozinu z Chodova” a “O Lamingerově stoličce”, kněz deficient P. Hypolit Randa vytiskl v Domažlicích r. 1873 své “Denkwürdigkeiten aus dem westlichen Böhmerwalde”, kde na str. 61 a následujících píše o Chodech, Kozinovi i Lamingenovi, také všerubský lékař Jiří Leopold Weisl, jehož fejetony Jiráska chytly, psal německy, a proto nic z toho, co až dosud o minulosti chodské bylo tiskem vydáno, nevniklo do lidu a nevyčerpávalo pěknou jeho minulost.

A ve své pozůstalosti zanechal jasný vzkaz svému milovanému Chodsku, a to v básni “Co nám zbulo”:

Mnoho ač v časech zlých

pominulo,

něco nám po otcích

přece zbulo.

Zbula nám písnička

v našich chatách,

co hned od malička,

jde nám v patách,

co se v ní ozývá,

ó, řeč jiná:

rodná ha pravdivá

bulačina.

Zbuly nám šerkový

pevný šaty,

stejně jak dědovi

nám jsou svatý,

v nich jsme se zrodili,

v nich se rvali,

cti si v nich dobyli –

zachovali.

Zbula nám na konec

jedna zlatá

po otcích vzácná věc:

víra svatá,

předkům co svítila

bez ustání,

v trudech je sílila

ve zoufání.

Psohlavci tož sme, hoj!

tvrdohlaví,

zbula nám víra, kroj,

jazyk zdravý,

to ni meč s bodáky

nerozdrtí

Bože, chraň buláky

na do smrti.

O KOZINOVI A LOMIKAROVI (tvorba z let 1908-1925)

█▓▒▒░░░FERDINAND II. A CHODSKÁ PRIVILEGIA░░░▒▒▓█

a) V dubnu (asi 8.) roku 1623 přijížděl císař do Čech. Někde u Klenčí, snad na pomezí, snad v osadě, vítali ho zemští úředníci a šlechta z Plzeňska, Klatovska.

Tu shromáždili se ze všech vesnic Chodové pod svou korouhví do dvou řad na silnici, a rozvinuvše pergameny a diplomy, očekávali příchod císařův. Ferdinand zalekl se nemálo, když zpovzdálí uzřel shon lidí. Poručiv zastaviti, poslal svého komorníka s dotazem, proč že sem přišli.

“My nežádáme nic více,” pověděli náčelníci lidu, “než aby Jeho Veličenstvo nám zde naše privilegia podepsal a potvrdil.”

“Milí lidičky, to přece nejde zde na silnici!” namítal komoří.

“O to jsme se postarali, přinesli jsme stůl, pero a inkoust. Prosíme, aby Jeho Veličenstvo ráčilo podepsati.”

Komoří vše pánu ohlásil. Ferdinand dal si vůdce Chodů předvésti a rozmlouval s nimi přívětivě:

“Nemějte starost, dobří lidé, vaše diplomy jsou správné. Podepsal bych vám je na místě, ale co by nám to prospělo, když by nebyly spolu opatřeny královskou pečetí. Proto bude lepší, přijdete-li se svými privilegiemi do Vídně.”

Nanejvýš potěšeni z řeči panovníkovy, padli sedláci na kolena, sklonili svůj prapor volajíce “Sláva císaři!” a král český rychle od nich odjížděl.

Dejme tomu, že příběh u Klenčí takto doslovně se neodehrál. Tolik však jisto, že Chodové měli v ruce dopis královského úředníka Vendelína Benedikta z Wildenu, jenž obsahoval zprávu, “že Jeho Velebnost císařská Ferdinand II. v roce 1623 v Klenčí skrze knížecí Milost z Lobkovic co nejvyššího kancléře na nejponíženější prosbu chodských sedláků, aby jim jejich výhrady potvrzené býti mohly, za odpověď vzdělil, by do Prahy přišli a o takové žádali.”

Chodové si dosud vypráví, jak císař na silnici jim svobody zaručil a Lomikar ukradl.

b) Roku 1632 na počátku prosince (nejspíše 5.) jel skrze Klenčí císař Ferdinand II. z Prahy do Řezna s císařovnou i synem Ferdinandem IV. na říšský sněm k volbě jmenovaného syna za římského krále. Ve skvělém průvodu 3000 osob všech stavů, knížat, hrabat, rytířů, hudebníků, dvorských šašků… nacházela se sestra císařova Marie Anna, vladařka bavorská, falckrabí Karel Ludvík, syn bývalého “zimního” krále.

Příležitosti této použili Chodové. Po vzoru otců čekali na hranicích a vítali krále a podali mu spis o svých právech, ale výsledku nedocílili.

█▓▒▒░░░LOMIKAR A KLENEČTÍ MĚŠŤANÉ░░░▒▒▓█

Dekretem z 25. ledna 1690 oznámil Wolf Maxmilián pán z Lamingenu a Albenreuthu, že dosáhl u císaře souhlasu, „aby Klenečským právo k trhu dáti ráčil a místo samo za městečko tržní s právem týdenního a dvakráte v roce výročního trhu povýšeno bylo“. V dekretu samém byla však obsažena celá řady výhrad, omezující práva Klenečských.

Nejpodařenější kousek čteme v napomenutí, že Klenečtí „nemají vy­bíjeti jim z milosti propůjčená křoviska a lesy nebo aby jich až do zpus­tošení docela snad neprodávali, ale naopak aby co možno nejvíce k jejich potřebě byly hájeny a šetřeny a na ně dozíráno”.

Lesy na „Království“ ještě za vlády Domažlických a snad až do roku 1630 pro potřeby Chodům zcela volně přístupné si pán vezme, ačkoli i čes­ká komora je toho mínění, že při prodeji Chodů mu připadly vesnice a dů­chody a nikoli lesy, ačkoli Chodové i město Domažlice právě v této době (a ještě později roku 1693) na Lamingena žalují, že lesy nemilosrdně kácí a o překot prodává, a dá městečku za ně, jakž se sám v listině přiznává, křoviska, o něž nařizuje až přeněžnou péči!

Však nikdo o ně z českých Chodů nestál a Lamingen, chtěje provésti své, rozdělil „ty lesy” tak: povolným dal nejlepší kusy a 33 tvrdohlavým novopečeným měšťáčkům nařídil, aby táhli o díly losy. Dodnes říkají Klenečtí proto svým lesům lůsy (losy).

Za takových okolností přijímali Klenečtí sotva „s modlitebnou vděč­ností“ lomikarská privilegia. Pán je nadto nutil, aby odložíce svůj krásný, starožitný a nádherný kroj, ženy místo pestrého roucha a bělavých „plín” nosily „kapižony“ jako měšťky jinde a muži na místě choděcích kožíšků z ovčí kůže a kožichů, protýkaných tulipány, koupili si měšťanský „sardout“ rozpodivné módy.

O tom dosud koluje rozkošný selský vtip chodský ilustrující pověst:

Noví měšťané klenečtí měli nařízeno, aby se každý přišel své vrchnosti do Trhanova do zámku představit v městském, tehdy obvyklém kabátě. Donuceni, aby se vyhnuli uloženému trestu, přicházel jeden po druhém, až se ten způsob Lomikarovi zprotivil. I vzkázal, že se mají ti ostatní všickni dostaviti k němu najednou. A ejhle, tu se ukázalo, že nemohou vyhověti, poněvadž všickni páni měšťané na poručenou vizitu si zakoupili šosák spo­lečný, v němž se chtěli vystřídati.

█▓▒▒░░░O KLENEČSKÝCH LESÍCH A SMLUVNÍM KAMENU░░░▒▒▓█

a) Pamatuji, jako dítě si pamatuji, jak sem přijel zeměměřič Ondřej Zopf z Kouta a jak jsme dostali na panském záhonu pardus. Deset cílů kamenných zasadil, před každý položil se jeden kluk a trhanovský dráb přetáhl ho třikrát holí, já byl bit na pátém kamenu.

Pod každý cíl vložili tři kousky skla, tři kousky cihly a tři kousky želez­né škváry z Pece. Zbyl jsem tu sám jako pamětník těch časů, ale odpřisáhnout mohu, jak potom městský les měřič na dvě půlky rozdělil, jednu půli obci ponechal, druhou na třicet rovných dílů naměřil, čísly opatřil, všich­ni sedláci sešli se u kamene na dnešní kovářově louce. Zopf si stoupl nej­výš na kámen, sundal z hlavy klobouk, vložil do něho čísla a jeden sedlák po druhém vystupoval k němu a vytáhl si svůj „lůs“, a proto našim sel­ským lesům ještě dnes říkáme „lůsy”. Na faráře při tom zapomněli, zdejší fara nemá „lůsu“, ale bere za to deputátní dříví z panského.

Potom vystoupil k zeměměřiči městský písař a kantor Jan Šepl, přečetl o tom listinu a všichni ji na kamenu podpisovali. Smluvní kámen říká se tomu kamenu ještě dnes, je do něho vysekána kniha, brkové pero i důlek pro inkoust. Kluk jako palec jsem byl, sotva šest let jsem čítal, ale pa­matuji, jako by se dnes stalo.

b) Naše byly všecky lesy, protože nám je daroval král Jan i jeho syn svaté paměti císař Karel. Svobodně jsme v lesích hospodařili, zvěř v nich lovili, dříví káceli, svou krví a svými hrdly jsme je bránili a také ubránili. Ani píď půdy nevydali jsme nepříteli, ani o krok nepustili ho do země. Vy sám jste řekl, ne český král, ale vídeňský císař nás okradl o zemi a svobodu v nich. I Lomikar byl lepší Ferdinanda císaře. Viděl naši lásku k lesům, ze svého uťal a hodil nám ho kousek na památku. Svatou památku nám berou.

c) „Pan amtsassesor řekl, že musíme zničit všecko, co by mluvilo pro sedláky. Bílkovi nevěříme, proto prohledal sám Forst všecky papíry na radnici a nic tam nenašel, co by dávalo sedlákům právo na lůsy. A co našel, to spálil.”

„Ano, v mé přítomnosti hodil do kamen svazek papírů, dobré dvě libry jich mohlo být, železným háčkem je v kamnech natřásal tak dlouho, až z nich nezbylo nic než popel. Pak teprve vstal, praštil háčkem o zem a vykřikl: “Tak! Ať sedláci se soudí, chtějí-li! Vytřel jsem jim zrak!’“ vy­kládal horlivě Kladívko.

„To jste dobře udělali, ale na jednu věc jsme zapomněli.“

„A na kterou?“

„Na smluvní kámen.“

„Jaký kámen?“

„Vyložil mi to můj tovaryš Jirka, který pochází ze zdejší selské krve. Ten kámen leží pod lůsy na kovářské louce, do něho je vysekána kniha, pero a důlek na kalamář. Na tom kamenu prý podepsal Lomikar listinu, kte­rou daroval sedlákům lůsy. Tomu kamenu říká se proto smluvní kámen.“

„K smíchu. Kámen je přece němý, ten nemůže mluvit.“

„To tam mohl leckdo vysekat, kámen se nemůže bránit.“

„Takových kamenů se tu válí plno. Bekněme třeba koňský kámen, na němž také někdo vysekal křížek a nějaká písmena.“

„Pan amtsassesor řekl, že ten kámen musíme zničit.“

„Smluvní kámen zničit,“ zasmál se teď Bouďák, který tu stál, zvědavě poslouchal, ale teď se neudržel, aby se do hovoru nevmísil. „Znáte, pá­nové, ten kámen? Ten by neunesla, kdyby byla živa, ani Záhoříkovic prabába, která prý přinesla ve vlasovém fěrtuchu až z Haltravu kámen, co ještě dnes nám slouží za lávku přes Čerchovku, když jdeme do Houvězda.“

„Všecko na světě lze zničit,“ usmál se povýšeně Majer, „hůř je tvořit než bořit. K svému řemeslu potřebuji živec. Jděte se podívat do Otova anebo na Meclov, jak tam trhají skály prachem.“

„To nemusíme chodit ani tak daleko, vždyť vidíme totéž i v lomu trhanovském, rány slyšíme až sem.“

„Tak by to ovšem šlo,“ přiznával šenkýř, „ale já myslel, že ho chcete jenom někam odvalit nebo zakopat a schovat.“

„Zničit, řekl pan amtsassesor, zničit tak, aby po něm ani stopy nezů­stalo.“

„Ale co řeknou sedláci?“ lekal se znovu Bouďák, v jehož žilách kolovala čistá, chodská krev klencká, a zahleděl se skorem s odporem na Němčíky, strojící s lehkým srdcem zkázu tak slavné památce.

„Pan amtsassesor mi vyložil,“ ohnal se opět Zippner na slovo vzatým znalcem práva, „že sedláci nesmějí ani špetnout, protože kámen už ne­patří obci, ale kováři. Sedláci si ho mohli při dražbě vymínit, mohli podat odpor, ale když tak neučinili, může s ním dělat kovář, co chce.“

█▓▒▒░░░O LOMIKAROVÝCH RYBNÍCÍCH░░░▒▒▓█

Chodové neříkali marně oběma Lomikarům — otci Vilému a jeho synu Maxovi — čert a ďábel. Byloť v jejich povaze cosi démonického. Oba na­daní silnou vůlí, přirozenou chytrostí, slepou odvahou a unášeni bezmez­ným sobectvím nelekli se žádné překážky, která se jim stavěla do cesty. Nic nekonali překotně, všecko napřed rozvážili, propočítali, a kynul-li jim zdar, pak šli slepě za svým plánem, i kdyby, za nimi v jejich stopách stála krev a slzy.

Když se rozhodl Wolf Maxmilián, pán z Lamingenu, že v tomto tvrdém a vzdorném kraji bude dobývati železo, litinu kouti a kaliti v ocel, pochopil hned, že nelze ručně kovati železné tyče kovářské ani tepati srpy, kosy a plechy, ale že je nutno hnáti všecky hamry, stoupy a kladiva vodní silou.

Nechodil nikdy tupě krajem, oči měl vždycky v hrsti, znal každý kout po svém panství, a když se zastavil jednou u Chodova, přehlédl zrakem roz­lehlé údolí vlevo i vpravo, usmál se spokojeně:

„Vymačkám-li ze skal železo, proč bych nemohl vyždímati pouhé mok­řadlo, jež tu leží a hnije jako onuce? Dá mi jistě tolik vody, že donutím tenhle mizerný potůček, který teď líně otáčí kola dvou selských mlýnů, aby poslušně zvedal centové buchary v hamrech, které na něm postavím.“

Týž den psal ještě pro zkušeného mistra rybnikářského do Boru, pro­vedl ho krajinou, svěřil se mu se svými plány a bystrý znalec nejenže je potvrdil, ale překvapil jej novým návrhem, který předem vylučoval jaký­koliv nezdar.

„Koupíte-li městské rybníky Černý s Pařezovém, abyste je mohl rozšířiti a nahnati podle své svobodné vůle, zavedu do nich bublavý potůček čerchovský, a až z nich vyleze, nabobtná v říčku, která poroste každým kro­kem. Schytáme do ní cestou všecky praménky, nejméně padesát rybníků lze založiti mezi Chodovem a Otovem, a ty budou nádrží pro suché měsíce letní, chudé na vodu, aby říčka nepozbyla své síly. Stačí pod Postřekovem prohloubiti její koryto o několik sáhů, pustiti ji ke vsi Otovu a ke třem starým dostaneme tři nové spády, které Vaše Milost potřebuje pro hamry.“

Všechno bystrý člověk vymaloval Lomikarovi na papíru, všecko mu názorně ukázal i venku v lesích, na lukách i polích, vypočítal mu, zvýší-li hráz pařezovského rybníka jenom o půl sáhu, že zrcadlo vodní dosáhne až ke vsi Babylonu a udrží tolik jarní vody, že ji bude moci stavidlem li­bovolně pouštěti a napájet Čerchovku. A udělá-li totéž na Černém rybní­ce, založí-li nový rybník v Trhanově, pod Chodovem, Klenčím a Postřeko­vem, pak budou bušiti hamry zběsile ve dne v noci a lze zapřáhnout vodu i na nižším spádu do stoup na drcení křemene pro sklárny, postaviti na ní pily a mlýny nejméně o dvou složeních.

„Poklad zde leží, jenom třeba se sehnout a zvednouti jej,“ končil rybnikář nadšený výklad.

A Lomikar poklad ochotně zvedl.

Už dávno kupovali od něho Domažličtí starý Chodský hrad, který stál v městských zdech jako věrný obraz chodského neštěstí. Hrozil spadnu­tím, Lomikar bál se v něm přespati a dlouho se rozmýšlel, má-li jej prodati nebo upraviti si na pohodlné sídlo šlechtické. Teď se rozhodl. Vzkázal ma­gistrátu, že s ním vymění Chodský hrad za pouhé dva rybníky, jež sousedí s jeho panstvím u vesnice Babylonu. Výměna však musí se státi hned, ne­boť hrad kupuje i jeho přítel Hass z Hertenfelsu, oba však že dávají před­nost městu kvůli dobrému sousedství.

Purkmistru i pánům radním zdála se ta změna neobyčejně výhodná. Přijali návrh oběma rukama a městský syndik musil napsati příslušnou smlouvu týž den, než se pán rozmyslí.

To byla poslední položka ve smělém rozpočtu a poslední čárka v roz­sáhlém plánu Lomikarově. Chodové teprve teď pocítili všecku jeho chyt­rost i tvrdost zároveň. Dosavadní práce „na panském“ zdála se jim býti pouhou hračkou proti kruté „robotě rybniční“, která jim nyní nastala.

Ještě dnes si vzpomínají, jak rybniční mistr přivedl si své tovaryše, kteří pracovali nazí ve vodě a blátě, postavil však na navezené hrázi prvního rybníka i šibenici, aby spanoval tu nevázanou čeládku. Robotní potahy až z Pocinovic, Lhoty i německé povozy z okolí Červeného Dřeva a Všerub vozily kamení, písek, cihly a vápno do Trhanova, kde si stavěl pán nový zámeček, aby nemusil sem dojížděti až od Svatého Kříže, ale mohl se usídliti tam, kam se svažovalo všecko jeho hospodářství a kde cítil, že vytryskne brzy hlavní zdroj jeho příjmů. Za Chodovem, uprostřed vyká­ceného lesa, stavěl současně huťmistr vysokou pec a hamry, kolem něho rojili se robotníci ze Stráže, Mrákova, Kyčová a Tlumačova, kdežto Klencké, Postřekovské, Újezdské, Dražinovské a Chodovské zahnali na nejhorší práce, do močálů a bahen. Aby jim práci osladil, prohlásil Lomikar, že mimo panský rybník smí si i každý sedlák postaviti jeden rybník pod dva strychy pro sebe a jeden pod pět strychů pro obec.

„Jako jsem vás rozdělil o lůsy, tak vás rozdělím i o vody. Každý grunt váš bude míti nejen svůj lůs, ale i svůj rybník. Vysušíme toto neplodné bahno, rodící jen komáry a páchnoucí hnilobou. Získáte kus úrodné půdy a zdárné, užitečné vody,“ prohlásil sám Lomikar, když si svolával sedláky, a věděl napřed, že se na tohle sousto chytí.

„Jenom ať!“ vrtěli sice hlavou poddaní. Říkali: „Když ptáka lapají, pěk­ně mu zpívají.“

Pochybovali o panské přízni, přece však pustili se do práce.

A tak vznikly v našem kraji ty modré oči v zelené záplavě bujných luk. Jako ohromný motýl snesl se na naši zemi rodnou a pestrými křídly ji pokryl tak září svojí proměňavou krásou. Černá, zelená i modrá barva lesů na jednom páru těch křídel, na druhém pak svítí teplé barvy metají­cího se obilí a kvetoucích luk. Na jeho okraji však sedí tečky perleťového lesku. Toť selské rybníky. Ta veliká paví oka mezi nimi hledí k Trhanovu, ale v ostatních všechněch loví sedláci.

█▓▒▒░░░POVĚST O SMRTI JANA KOZINY░░░▒▒▓█

Chodský lid si vypráví o smrti svého miláčka Koziny takto:

Zmužile, bez všelijakého znamení bázně před smrtí, zpívaje nábožné písně, kráčel Jan Sladký středem zevlujícího lidu k popravnímu místu. Jeho žena, ubohá Dorotka, vedouc dvě malé děti za ruce, ho doprovázela. Nebožačka, vyčerpavši veškery své síly, uprostřed cesty poklesla na kolena; i musila chvilenku odpočívati. Mnozí páni a paní soucitně při­stoupivše, vhodili jí peníze do klína.

Kozinová vzchopivši se, vmetla stříbrňáky mezi lid zpět, zoufale vo­lajíc:

„Nechte si vaše paníze ha vraťte mi mýho muže nevinnýho!“

Leč hlas její zanikl v šumu, průvod se valil kupředu.

U šibenice políbil Kozina ženu a děti, vystoupil odhodlaně na žebřík. Ještě naposled pohlédá k nebesům a již oko jeho spočívá na vlnícím se davu. Hle, tam na koni jeho nepřítel — Lamingen.

Mladý obličej sedlákův jako by polily červánky, z jeho oka šlehá blesk a již mocně se rozléhá:

„Lomikare, Lomikare! Do dne ha do roka budeš se mnou státi před soudnou stolicí boží, tam se vokáže, kdo…“

Vtom z úžasu se probrav, hodí mu kat smyčku na krk, podrazí žebřík — a výmluvná ústa Kozinova oněměla navždy.

█▓▒▒░░░POVĚST O SMRTI LOMIKAROVĚ░░░▒▒▓█

Na lidskej soud Kozina nic nedal. Dyž stál pod šibencí, vykřik na pána:

„Lomikare, do dne ha do roka Pámbů nás rozsúdí…“

Lomikar tomu nevěřil, smál se. A když byl rok, vystrojil na tranovským zámku trachtací. Vo půlnoci vstál za stolem, nalil si skleničku vína a vykřik vesele:

„Kozino, chýbáš, rok pryč a já tu eště!“

Vtom stál ve dveřích čemyj pes s ohnivým jazykem. Lomikar pád a bylo po něm. „Ten zlej“ si pro něj přišel.

█▓▒▒░░░DOMAŽLICKÝ JÍRA VYPRAVUJE O KOZINOVI A LOMIKAROVI░░░▒▒▓█

Jindy tma jako v pytli. Meluzina hučí v komíně, zvedá ze země zmrzlý, sypký sníh, tvrdý jako písek, a metá jej na mechem ucpaná okénka. U Cimburů za stolem sedí z Domažlicka Jíra kalounkář a vypravuje krva­vou tragédii chodských sedláků a jejich vůdce Koziny. Znají ji v Putimi, četli ve Květech, farář, sám z Chodska rodák, jim je půjčil a pochválil, že to pan Jirásek věrně a pěkně vypravuje. Ale o Psohlavcích znova dychtivě poslouchají. Mráz šupí všem po zádech, husí kůže po těle jim naskakuje, když Jíra vypověděl historickou část a počíná oddíl strašidelný.

„Pod šibenicí stál, voprátku huž na krku míl,“ povídá o Kozinovi, „vtom mezi pány zhlídne Lomikara. “Lomikare, Lomikare”, hned na něho za­ volal, “tu v Plzni na soudu lidským si vyhrál, hale do dne ha do roka zvu tě na soud boží, ha potom se vokáže,” — na bubny hned hudeřili, na trouby hned zatroubili, aby mu dál rozumít nebulo — katí pacholek stoličku mu podtrh, kat voprátku mu zadrh, ha Kozina se zahoupal.

Rok minoul jako skok. Lomikar dál mořil sedláky ha bul přitom zdráv jako buk. Přišlo první vyjročí Kozinovo smrti. Šichní náši z vesnic šli do kostela pomodlit se za svýho mučedníka drahýho. Hale Lomikar na svým zámku v Tránově posvícení slavil. Zdaleka široka hrabata, knížata si po­zval, za dva jid, za štyry pil, za šecky se smál ha veselil.

Zrovna vo půlnoci zdvih se za stolem se sklenicí vína v ruce ha rouhavě zavolal:

„Depa si, Kozino, falešnyj proroku? Po dni je, dnes je i po roku.. “

Hale teky Lomikar nedořek — na míse na stole ležíl celyj, ještě nerozdělenyj pečenyj kohout. Ten najednou na nohy se postavil ha jako živyj zakokrhal. Dveře se rozlítly, ha černyj pes s vohnivým jazykem v tlamě stál ve dveřích. Lomikar praštil po něm sklenicí ha svalil se mrtvyj jako špalek na zem.

To sám “ten zlyj” — Pámbů s námi — si pro jeho duši přišel ha na soud ji vodved.“

Trnou posluchači hrůzou, sníh seká do oken, jako by někdo jemnými drábky na sklo bubnoval, vichr zoufale pláče. Jíra slzy si utírá a líčí dál Lomikarův funus do krypty klenckého kostela, co se při něm přihodilo, a celý cyklus bájí a pověstí kozinovských. Pověrčivé duše schnou úzkostí, ale domů se nikomu nechce, „ještě ještě“, žádají stísněným hlasem; ale Jíra sám má rozum, přestávaje v nejlepším.

Pověrčivost nakazí. Posluchači hned si vzpomínají na jiného reka jiho­českého. „I Kubata dal hlavu za Blata,“ volají a vypravují jakoby Jírovi, ale hlavně kvůli sobě, jen aby v tom strašidelném prostředí déle se zdržeti mohli, o soudu kubatovském. Doplňují se, přibásňují, přiozdobují, vymýš­lejí a okrášlují historický fakt. Žhavá duše lidu ocitá se v tvůrčí činnosti jako při každém mohutném pohnutí a rozčilení, z ní rodí se pak buď píseň, nebo pověst, nebo pohádka.

█▓▒▒░░░TARAČKA VYPRAVUJE NA HYJTĚ O KOZINOVI A LOMIKAROVI░░░▒▒▓█

a) „Ať mluví tuhle strýček Taračka,“ bouřil Klika jako pominutý, „čí bylo všecko kolem, hory i lesy, pole i luka, potoky i rybníky, cesty i past­viny? Naše! Naše!“ bil se do prsou, až to dunělo.

„Bylo to královské,“ prudce vykřikl stařec, „ale král nám hory daroval a my jsme je věrně střežili. Nekáceli jsme lesů, nevysušovali bažiny, neprosekávali cesty do Němec, královský hvozd byl naší hradbou.“

„Ale král nás prodal, jako dobytek prodal,“ zuřil Klika.

„Rakouský císař nás prodal a žádný český král,“ stejně prudce vybuchl Taračka, „Lomikarovi nás prodal. Ten se stal naší vrchností, usadil se v našem hradě v Domažlicích, zavedl robotu, desátky, posnopné, dosazoval rychtáře a posílal na nás dráby.“

„Můj nebožtík táta, dej mu věčnou slávu, v sedmdesáti letech ovdo­věl a znovu se oženil, já jsem jeho nejstarší syn. Dožil se plného sta let a celé Klenčí ví, on že byl poslední, který jako sedmiletý chlapec stál v Plzni pod šibenicí a na vlastní oči viděl věšet našeho nebožtíka Kozinu.“

c) „Můj nebožtík otec říkával,“ začal teď stařec bez dalšího prošení, „že Lomikar měl za ušima, že to byl chytrák všemi mastmi mazaný. On za­volal sem rybnikáře, založil rybníky a vysušil bahna pod Klenčím od Cho­dova až k papírně. Postavil pec na železnou rudu a hamry na železo, vařil pivo, měnil toky vod, měřil jejich spády a zakládal na nich nové mlýny a pily. Nutil sedláky vozit železnou rudu až od Lhoty a Pocinovic, směli pít pouze jeho pivo, kupovat jeho železo a mlet na jeho mlýnech. Bral jim obecní pastviny, měnil je v luka a pole, panské dvory stavěl na selském majetku a sedláci musili vozit na ně dříví a kámen. Honil je do kostela a dosazoval jim německé kněze, zřizoval po lesích fořtovny a usazoval v nich německé fořty, kteří jako dravci střežili les i zvěř. A to dráždilo sedláky víc než robota. S tou se již smířili, když viděli, že se robotuje po všech panstvích, ta že je neškrtí a neochuzuje, ale to je žralo, že nenasytný Lomikar je zotročuje víc, než zákon káže, že je okrádá o grunt, že nakládá na ně nová břemena a jako pijavice je vysává. Proto se bouřili a hrozili, žalovali a prosili.“ 

„Zabít ho měli hned, než bulo pozdě,“ neudržel se Klika.

„Ticho,“ okřikl ho rázně Král, „neskákej strýčkovi do řeči.“

„Ba měli,“ povzdychl si Taračka, „ale když on šel na ně zchytra. Našel si v každé vsi několik miláčků, nadlehčil jim robotu a odpustil jim letní i zimní platy, kuřata, vejce a sýry, a ti mu nadmetali. Šenkýři daroval krčemné, mlynáři potočné, formanům mýto ze silnice klenecké, hirštajské i brodské, dělal si přátele z mamony a obzvláště v Klenčí spojil se s teh­dejším postmistrem Sehrem, s výběrčím mýt a hostinským Hózem a Hofmeistrem, nasadil sem jako vši do kožichu řezníka Maltzra, truhláře Taubra a jiné německé rodiny a konečně si umínil povýšiti Klenčí na městeč­ko. Nikdo se ho o tu čest neprosil. Klenčáci cítili, že je chce odtrhnout od ostatních bratří, že se mají dopustit zrady, a to se jim smrti rovnalo. Znáte jistě formana Etzla, jinak Kofra, a sedláka Brychtu, jejich dědové to byli, Jakub Brychta s Adamem Etzlem, kteří jménem Kleneckých chodili k spo­lečným poradám na Stráž, do Mrákova a jinam, ba jeli s ostatními pěti zvolenci chodskými do Prahy žalovat na Lomikara a do Klenčí se víckrát nevrátili. Naposled je viděl nebožtík táta jako chlapec stát v Plzni pod ši­benicí. Ruce měli spoutané řetězem a na pravé noze vlíkli olověnou kouli, dobře deset liber těžkou. Na rozkaz vrchnosti musili z Klenčí do Plzně všichni od Etzlů, Brychtů, Králů a pak od nás. Tuhle Václavův dědek za­přáhl do vozu, protože toho roku nebylo ještě po sněhu ani památky.

Staří měli kožichy a děti seděly v poduškách. Sjeli se všichni v Koutě. Správce Koš s mušketýry na koních jel před nimi, jedenáct selských vozů za ním, a aby se nikdo neztratil, doprovázelo vozy celou cestu vojsko na koních. Čím blíže přijížděli k Plzni, tím se valilo víc lidí. Šli pěšky, šli tam na noc, aby ráno o nic nepřišli a jaksepatří všecko viděli, až budou věšet sedláka Kozinu. Mnoho jich šlo dobrovolně, ale mnoho jich hnali mušketýři a drábové, neboť ortel nad Kozinou prohlášen nejen v Praze, ale i ve všech krajských městech, ba i vytisknout jej dali s obrázkem popravy a na všech panstvích po celé zemi rozdávali jej mezi lid.“

Dusno k zalknutí zdálo se všem hyjtákům, dřevěná světnice Královic jako by se proměnila v ohnivou pec. Všichni dýchali těžce, pot se jim perlil na čele, mimovolně rozpínali kovové knoflíky na kazajkách i vestách, ale nikdo, ani děti, ani dospělí, neodvážili se ani zakašlat, aby Taračku nerušili. Ten jako by stál v ohni, zvedl se teď za stolem, nevydržel sedět, zvedla ho bolest i lítost, a kdyby se nebyl styděl, nejraději by byl poklekl a vkleče vypravoval další události.

„Naši lidé věděli, že jedou na funus. Na újezdském voze seděla Kozinova žena Dorotka se svými chlapci, sedmiletým Jiříkem, desítiletým Hadamem a malým Matýskem, kterému bylo šest let. Přes dva roky ne­viděli tátu a mužem si pomyslit, jak jim bylo.

Vezli pro něho uzel prádla a šatů, jablka i hrušky a také bochník do­mácího chleba a homolky, aby ho potěšili a nepřišli k němu s prázdnýma rukama. Můj dědek byl vyhlášený zpěvák, strčil do slámy ve voze černý prapor, a jak vyjeli z Kouta, rozvinul prapor, zarazil ho za lišeň na před­ku vozu a zanotoval “Kdo ochrany Nejvyššího užívá”. Všichni hned vpad­li: “Ten v stínu Všemohoucího bezpečně odpočívá.”

Purkrabí Kos nařídil prapor strhnouti, ale huby sedlákům ucpat ne­mohl. Modlili se a zpívali celou cestou, v tom jim vojáci nebránili. Advent začínal, právě se to ročí. Den byl jako píď. Dorazili do Plzně za prvního šírání a jeli rovnou k městské šatlavě, kde odsouzenci seděli. Kola hrčela, podkovy klapaly, ale osmašedesát našich sedláků postavilo se ve vozích a spustilo: “Pán Bůh jest má síla i doufání, potěšení”.

Starý Taračka unesen citem a nevěda ani zahlaholil ten první verš staré písně bratrské. Jako na povel vstali všichni hyjtáci, Král sepjal ruce, divoký Klika je zdvihl do výše, Vávřík, Houdl i Frýďák svěsili hlavy a jako v kostele zbožně pokračovali: “Ve všem mém zarmoucení: jáť v je­ho moci, ve dne, také v noci, hledám pomoci.“

Zpěv všecky dojal, rozpálil, i děti klečely na kolínkách na peci a po­slouchaly nadšeně, jak jejich otcové volají: „V něm jsa živ, smrti se ne­bojím, tím se kojím, že vždy při něm ostojím: Neurmuť věčně, tím jsem jist bezpečně, stojím statečně!“

Nepovolili, dokud nepřezpívali celý ten velebný chorál, a pak zas, ja­koby nic, Taračkovic strýček pokračoval:

„Naši lidé se těšili, že budou smět navštívit všecky, celé poselstvo, z Újezda Kozinu a Zíku, Etzla a Brychtu z Klenčí, chodovského Peče a Němce z Mrákova, ale chyba lávky. Jediná Kozinka s dětmi směla se jít rozloučit s mužem a ostatní hnali všecky zpátky k vozům. “Počkáme na ni,” řekli sedláci a nehnuli se. Cítili, že ji nelze opustit v té chvíli a ne­chat ji mezi cizími lidmi. Tu noc Plzeň nespala. Několik setnin vojska sem přitáhlo z Rokycan a odjinud kvůli pořádku a pokoji a veliká vlna lidstva valila se už teď ulicemi a náměstím. Zdaleka široka přivedla je sem ne pouhá zvědavost, ale i soustrast křesťanská s nevinným člověkem, se kterým se jednalo hůř než s lupičem a vrahem. — Déle než hodinu ne­směla se Kozinová a děti loučit s mužem a otcem. Vyvedli ji ze žaláře na smrt bledou, ale neplakala. Jen chlapci si utírali slzičky. Rozplakala a rozželela se teprve, až se vrátila v kruhu svých k vozům, jež stály seřazeny u městských hradeb. — Vypřažení koně chrupali seno, sedláci odtlačili vozy od zdi, natáhli plachty, z prken a fasuňků sestavili boudu, která je chránila před nočním mrazem. Děti usnuly, ale dospělí oka nezamhouřili, těšili Kozinku, modlili se a zpívali až do bílého rána. — Všichni se po­stili, nikdo z nich nesnídal a všichni si také odpárali červené pentličky, šňůry i vyšívané květy a jiné ozdoby ze širáků i županů a kožichů. Voj­sko je hlídalo celou noc a ráno odvedlo před žalář. Lidí všude jako much, ale přitom pořádek a přísná kázeň. Naši se ještě ani nevzpamatovali, už se na věži rozplakal zvoneček, z vysokých vrat vyšel soud a za ním hned — Kozina.“

Taračka si musil odpočinout, utřít si pot a usednout, protože se pod ním roztřásla kolena. Také hlas mu selhával a snad dým z dohořívajícího špánu štípal ho do očí, až oslzel. Král vstal opravit světlo, ale stařec ho popadl za ruku: „Ne, Václave, ne! Dopovím raději potmě.“ Sám smáčkl skřipec, zbytek špánu sletěl do škopíku, zasyčel jako had ve studené vodě a tma rázem zalehla celou světnici.

„Nebožtík táta říkával, že vidí před sebou Kozinu jako živého,“ za­zněl znovu chraplavý hlas ze tmy. „Viděl ho, jak ho vyváděli z krimi­nálu, a ne, jak visel na šibenici. Šel s nepokrytou hlavou, dlouhé vlasy měl pentličkou svázané, konopnou košili na krku rozhalenou, koženky a vysoké boty. Šel spoutaný, ve dveřích se zastavil, rozhlíd se, a když spa­třil zástup svých bratří ze všech vesnic, usmál se na ně radostně a rozlo­žitá ramena sebou trhla, jako by chtěl ruce rozhodit a všecky je obe­jmout. — Po jedné straně jeho šel františkánský kněz a po druhé kat, kte­rý měl na něho právo. Hned za ním musila jít žena s dětmi a pak teprve my. Vedli nás náměstím a ulicí ke bráně, z brány ven na Doubravskou cestu a po ní k městské spravedlnosti, k šibenici, která stála za městem v těch místech, kde se dnes říká ,na Vídni’. Po nebi honily se šedé mraky, po zemi válely se šedé mlhy, holé kostry topolů provázely ten pohřební průvod s živým mrtvým. Zvoneček klinkal, páter františkán před­říkával růženec, ale krky všech jako by škrtila oprátka. Tu náhle pohodil Kozina hlavou a jako ocel jasným hlasem zazpíval: “Svatý Václave, vévo­do české země.” Všem se rázem ulevilo. Kozina sám a sám přezpíval úvod písně, ale pak všichni naši lidé i cizí vpadli: “Ty jsi dědic české ze­mě, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svátý Václave! Kriste elejson,” zpívali ji tak, jako ji zpívali, když ještě cho­dili na hlídky a do bitev. Než píseň dozpívali, stáli u šibenice a žebříku. Žena s dětmi pověsily se mu na krk, ale vojáci je odtrhli. A tu teprve naši lidé spatřili, že pod šibenicí stojí celé jejich poselstvo, Brychta, Etzl, Forst, Hans Sellner, všichni i s advokátem Tunklem; schází tu jen dražinovský rychtář Krištof Hrubý, který zemřel v Praze v žaláři, a tak si trest první vytrpěl. Všichni stojí v železech zakutí a olověnou kou­li vlekou na řetízku za sebou při každém hnutí. Taky sluníčko si provrtalo do mraků skulinku a dívalo se na ně.

Než se diváci vzpamatovali, hle, Ko­zina už stojí na žebříku. Ale kam to upírá svoje žhavé oči? Co vidí?

Všichni chtěj nechtěj musejí se tím směrem ohlédnout a tam jen několik kroků od nich stojí hřebec žemlové barvy a na něm s posupným úsmě­vem na rtech sedí Lomikar. Vtom ozval se strašný hlas, až do kostí řezal, všecky ohromil, překvapil. To Kozina ze žebříku jako z kazatelny vy­křikl: “Lomikare! Nevěšíš otroka, hale proroka: vod túty chvíli budeš schnout; do dne ha do roka — zvu tě na Boží soud!” Hrůza obešla všecky, i soudce, i kněze, i kata, který se první vzpamatoval, podtrhl žeb­řík a Kozina visel. Páter františkán se začal modlit, ale naši lidé se ne­modlili. Nemohli. Odnášeli Dorotku, která pod šibenicí omdlela, odváděli její tři synky a všichni jim ustupovali z cesty. A jak ji tak nesli, kdekdo ji litoval, i pláč se ozval a už i stříbrné groše pršely do fěrtuchu. Složili ji u cesty na volnějším místě, třeli jí spánky a omývali ji studenou vodou.

Procitla jako z těžkého spánku, rozhlédla se kolem, viděla, jak její muž se klátí na šibenici, odtrhla zraky od toho strašného divadla, sklopila je do klína, spatřila tam plno stříbrných i měděných peněz, jako hadem ušknuta vyskočila, popadla fěrtuch za oba cípy, rozehnala se, rozhodila peníze půlkruhem a zvolala zoufale:

“Nechte si svý peníze! Hale prosím vás pro Boha — pro Krista Pána — vraťte mi muže — vraťte mi mýho Jána.”

“Nevrátí, Dorotko, nepros,” křikl Zíka z Újezda, jejž vedli s ostatní­ mi od popravy zpět do žaláře a pak dál do Komárna a do Rábu v Uhrách, aby tam v poutech naváželi pevnostní hradby a odkud, jak víme, nikdo z nich se zdráv nevrátil. Ano, tak a nejinak skončila rebelie, kterou se od­vážilo dělat několik vesnic,“ skončil Taračka zlomeným hlasem.

Chvíli vládlo světnicí ponuré ticho. Děti na peci se bály i tmy i toho náhlého ticha a daly se do hlasitého pláče. Plakal srdnatý Martínek Klikovic, plakala i Hanýžka — ač nevěděli vlastně proč. Slyšeli poprvé v životě cele, úplně a pravdivě vypravovat krvavou událost, ze které až dosud znali jen úryvky a jež na ně působila víc strašidelně než citově.

Ale teď v té souvislosti, jak to Taračkovic dědoušek vyprávěl, pocítili v dětském srdečku strašnou křivdu, jež se stala nejen Kozinovi, ale i Brychtovic a Etzlovic strýčkům, co museli s koulí na noze až do Uher, hrozná lítost zaplavila jim celé nitro a dali se do usedavého pláče.

„Rozsvěť, Václave,“ ozval se Taračka, „rozsvěť, ať na sebe vidíme.“

Král beze slova vstal, vytáhl dlouhý špejl na jednom konci omočený v síře, zakutil s ním na krbečku v horkém popelu, až modře vzplanul, na­pálil čerstvý špán a zaskřípl jej do svícnu.

Bledý jako smrt, s pěstmi i zuby zaťatými seděl u zdi Klika, seděli tak i ostatní sedláci a slzy jako hrachy padaly jim po hladkých lících na šerkové kazajky.

Jediný Král se ovládal. Usedl na své místo a chvějícím se hlasem zaprosil:

„Dopovězte nám to, strýčku.”

„Co mám ještě dopovědět? Konec znáte všichni.“

„Známe, ale chce se nám ho znovu slyšet kvůli dětem.“

„V hodince smrti každý člověk vidí jasně před sebe. Koziná dobře pro­rokoval, ale Lomikar byl nevěřící pes. Pyšný a hrdý zdvihal hlavu do výše a šlapal po nás dál. Všecko se mu dařilo. Jeho mlýny mlely, jeho pec tavi­la rudu, jeho hamry kuly železo, jeho pivovar vařil pivo, jeho dráhové vodili v poutech bezbranné sedláky a bili je holemi, jako dnes toho vojáka před svátým Janem. Nikdo se neodvážil ani hlesnout, Klenčí přece povýše­no na městečko, ale za trest, že se zúčastnilo rebelie, musilo znovu odpřisáhnout poslušnost a poddanství Lomikarovi i všem jeho nástupcům, slí­bit, že všichni budou stoupenci římskokatolického náboženství a žádné jiné víry, že strpí, aby se zde směli usazovat služebníci pánovi, že dovezou roč­ně padesát sáhů dříví do trhanovského zámku, dodají potřebné povozy při lovu klenckého rybníka, pomohou tělem i potahem při stavbě nového zámku a místo ostatní roboty ročně tři sta a padesát zlatých rýnských společně do panského důchodu zaplatí. Od této dávky osvobodil Lomikar jenom Němce v Klenčí osazené: Pachmajera, Hofmeistra, Maltzra, Behra a Taubra, ba za Pachmajery a Hofmeistry, za jejich dědice a domy musíme platiti, jak dobře víte, i všecky císařské dávky a kontribucí. Tak draze nám přišla měšťanská čest, ba i štolu faráře máme dražší než ostatní osad­níci. Nikoho tak netrestal Lomikar jako nás. Všecky už nechal s pokojem, jenom nám zakázal i kroj, i řeč. Školu nám dal, ale německou, městskou pečeť nám dal místo staré chodské, ale německou, do německých kabátů nás oblékl. Dvacet let se tomu Klenčí bránilo, dvacet let odmítalo měšťan­skou čest, ale teď jako beránci poslechli, ba musili jít za takovou milost Lomikarovi do Trhanova ještě poděkovat. Zdálo se, že Lomikar vyhrává nad Kozinou, ba i nad samým Pánem Bohem. Sám se modlit nemusil, neboť konečně nařídil, že se měšťané mají modlit i za něho po všecky bu­doucí časy zbožně a neúnavně, a všichni víme, že v kostele při veřejném modlení podnes každou neděli a svátek kněz na prvém místě jmenuje — milostivou vrchnost.“

„Já se za ni nemodlím,“ vybuchl Klika.

„Tak hřešíš,“ usmál se trpce stařec, „ale sekerou jsi rozsekl dveře, když nechtěl Faster dovolit zvonit proti mračnům. Ty nevíš patrně, proč se zvoní. To nařídil Lomikar. Jakmile se vyvalily sivé mraky na obzor, hned se musily rozklinkat všecky zvonečky po vesnicích, musili se sejít poddaní a modlit se za milostivou vrchnost, aby do ní hrom neudeřil a kroupy nepotloukly její obilí. Naše selské mohl čert vzít. Můj nebožtík táta ještě pa­matoval, jak je sháněl do kostela městský biřic a jak se předmodlival v klenckém kostele městský rychtář. Tuhle potupnou památku chce Faster odstranit a ty se za ni pereš.“

Tisíc sáhů pod zem chtěl by se Klika propadnout, jak se stydí. Jako žá­ček sedí zahanbeně, ale Taračka, jako by ho neviděl, vypravuje dál:

„Tak šidil Lomikar Pána Boha, ba opovážil se trestat Kozinu i po smrti. Po celém panství, po všech chodských vesnicích dal vyhlásit, že Kozinu nesmí nikdo pochovat za to své proroctví, že podle práva jako ohavný re­bel zůstane viset v Plzni na šibenici, až sám spadne, a potom teprve že ho kat zahrabe pod šibenicí. Panští mušketýři a dráhové, písaři i správ­cové posmívali se nám na robotách, dráždili nás, vyprávěli, jak havrani lí­tají z dražinovské a újezdské hory až do Plzně pochutnávat si na Kozinovi, jak ten sedlák drží pohromadě, tvář i ruce že má už na kost oklované, ale že visí a nespadl dosud… Také naši se o tom na vlastní oči přesvědčili. Řekli, že jdou do Klatov na pouť, ale zaměřili k Plzni, a tam vskutku viděli Kozinu houpat se po větru. Konopěná košile, koženky i vlněné punčochy nepovolily a držely pohromadě tělo, které na vzduchu vyschlo a zčernalo. Vrátili se domů plni zoufalství. Ten strašný pohled všude je provázel a umínili si, že svého mučedníka pochovají děj se co děj. Rozhodli se, že se smluví se sedláky z Doubravy u Plzně, za jejich pomoci že v noci tajně odříznou Kozinu a pochovají na hřbitově u svatého Jiří. Vypravili se tam o svátku Všech svatých, aby o Dušičkách ráno nebyl Kozina opuštěn, aby také pod ním někdo klečel a modlil se, aby věděl, že Chodsko vzpomíná.

Chtěla s nimi i jeho žena Dorotka, ale nepustili ji. — Šel můj dědeček z Klenčí, dražinovský Podestát a újezdský Krutina, sami tři; žádná žen­ská nesměla s nimi, ba ani vlastní syny Kozinovy nevzali s sebou, aby ne­spatřili příšerné divadlo na šibenici, zbytečně nenaříkali a nepřekáželi.

Zmizeli tiše, ani všichni sedláci nevěděli, kam a proč odešli.

V Klenčí tenkrát jsme měli hřbitov okolo kostela, dnes na tom místě ze­lenají se zahrady pana ranhojiče Schmieda a školní. O Dušičkách ráno přišla sem na hřbitov Kozinka s chlapci, pomodlit se na hrobečkách svých mrtvých dětí, oplakat i muže, i jeho rodiče, kteří tu leží také po­chováni. Šedivé mlhy zatahovaly celý kraj jako režný rubáš. V kostele napřed kázal kněz, pak sloužil černou mši, pak odříkával dušičkové modlení a už táhlo pomalu na desátou, než vyšel z kostela na hřbitov kropit hroby.“

„Farářoval u nás tehdy Lenk, že ano, strýčku,” optal se pro jistotu Král.

„Dobře, chlapče, Lenk. Celý rod Lenků usadil zde Lomikar. Dnešní písař trhanovský, kterému přezdíváme Sádlo, pochází ještě z toho rodu. Kněz tedy obchází kostel, listopadová mlha prořídla, lidé klečí na svých hrobech, hlasitě pláčí, mluví s nebožtíky, vypravují jim o svých bolestech, stěžují si a naříkají. Klečí tam i Kozinka s chlapci. Náhle cítí, že ji nejmenší chlapec Matějček tahá za šerku, ohlédne se po něm a už ho i slyší volat: “Mámo, podívejte, támhle jde náš táta”. Od Trhanova po chodovské cestě opravdu kráčí sem Kozina. Vidí ho vystupovat z mlhy i Jiřík s Hadámkem, poznávají ho i újezdští sedláci a selky, protírají si oči, ukazují si rukama, ale bojí se promluvit, vykřiknout, aby vidění nezmizelo…

Ko­zina vešel na hřbitov, plátěnou košili má rozhalenou, kolem krku krvavý pruh od oprátky, na těle koženky, nohy ve vysokých botách, usmívá se spokojeně, na konopěné oprátce vede si černého psa, druhou ruku svo­bodně zvedá do výše, pentlička kolem vlasů na jeho hlavě září jako zlatý obrouček a všichni zřetelně slyší, jak zavolal: “Boží soud!” Od Haltravu přivalilo se náhle mlhové mračno, husté a vlhké, pohltilo hřbitov, kostel, kněze, Kozinu se psem, všecko živé i mrtvé, na dva kroky před sebe ne­vidět, z dřevěných křížů i z holých větví starých stromů klenových, jež lemovaly hřbitov, počaly padat dešťové kapky jako slzy, hřbitovem ozval se náhle pláč a hlasitý nářek: “Náš mučedník! Náš svátý mučedník se nám zjevil!” křičely neviditelné hlasy, lidé pobíhali zmateně po hřbitově, vrá­želi do sebe, hledali Kozinu. “Tuhle stál, u zadních vrat stál, já jsem ho viděl,” “vedl černého psa na provaze,” “usmíval se,” “zář měl okolo hlavy jako svatí na oltáři,” “to něco znamená,” prorážely mlhu výkřiky ze všech stran. — Země duněla náhle pod kopyty koně. Po chodovské cestě letěl sem jezdec v plném cvalu. “Zvoňte hodinku! Lomikar umřel! Šlak ho povalil!” — volal s koně tehdejší právní poslíček trhanovský, Tomáš Rajter, náš člověk, ale v panských službách jezdíval po vesnicích ohlašovat roboty a vybírat platy. — Vítr zavál, rozptýlil v té chvíli mlhu, vyjasnilo se. —

Na smrt bledý posel slézal s koně a farář Lenk v černém pluviálu spěchal k němu. “Pan purkrabí Behr mě posílá, pan purkrabí nařizuje zvonit,” vy­kládá posel a vypravuje, jak Lomikar po snídani náhle jako bleskem zasa­žen padl a víc nevstal. Posvátná hrůza padla na všecky. I kněz sepjal ruce šeptaje: “Boží soud!”

Třetího dne pochovávali v Klenčí Lomikara, ne na hřbitově, ale do krypty v kostele. Sjelo se kněží a panstva z daleka široka. — Před rakví šli augustiniáni z kláštera na Pivoňce i františkáni z Domažlic, kněží vůkolní i cizí, až z Týna, Ronšperka, Bělé a Újezda u svatého Kříže. Vypra­vuje se o tom podnes, jak nemohli otevřít dveře, povídá se také o tom, jak Lomikar po smrti strašil.“

„— a ještě straší,“ vykřikl Klika.

„— já nevím. O tom nebožtík otec nepovídal. Já vám dnes pověděl, snad naposled, svatou pravdu, jak jsem ji slýchal od očitých svědků. I to říkal táta, jak se vrátili naši sedláci týž den o Dušičkách z Plzně domů, a ješ­tě pozdě večer rozneslo se po vesnicích, že Kozina došel pokoje. Jeho tělo spadlo samo ze šibenice právě ve chvíli, kdy ráno pod ním poklekli můj dědeček s Podestátem a Krutinou. Dědeček svlékl župan, zabalili do něho Kozinovo tělo a odnesli je k svatému Jiří na hřbitov, kde podnes odpočí­vá. Víc nevím a lhát na stará kolena nebudu,“ zvedl se Taračka k odchodu.

„Zaplať vám to Pán Bůh, strýče,“ vstal Král, vstali ostatní hyjtáci, seskočily i děti z pece, všichni spokojeni, že Bůh sám pomstil Kozinu.

Hyjta se rozcházela.

█▓▒▒░░░JAK PÁTER SCHNEIDER ZAKLÍNAL LOMIKAROVA DUCHA░░░▒▒▓█

„Není kněz jako kněz. Co již žilo mezi námi všelijakých kněží a žádný nemohl zaklíti Lomikara, až teprve pan páter Gabriel.“

„O tom slyším poprvé. Jak se to stalo?“

„Jen se v Klenčí optejte, tam vám povědí, jak se pral Schneider s Lomikarem.“

„A kdopak vyhrál v pranici?“ usmála se Němcová vědouc, že otázkou po­bídne selku, aby počala vypravovat.

„Kdož jiný než velebníček Schneider! Když jsem nakousla, tak vám to povím celé. Lomikar leží pochován v Klenčí v kryptě před velkým oltářem, ale pokoje ve hrobě neměl. Noc jako noc vycházel z krypty, jak odbila dvanáctá, a toulal se krajem. Jednou ho viděli na černém koni, jindy běžel jako černý pes s ohnivým jazykem v tlamě, jindy zase seděl v černém kočáře jako zaživa a projížděl se lipkami před Trhanovem. Nejčastěji však bloudil lesem po zákopu jako světlíčko, někdy také jako ohnivý muž. V Klenčí jej vídali po celý advent, jak vyšel po klekání z krypty, přeskočil zahradu, co bývala kdysi hřbitovem, Záhoříkuc dvorem dostal se na Záhumence a pěšinou pustil se po Křivé cestě vzhůru k lůsům.“

Stařena se zachvěla, tak ji pouhá vzpomínka vyděsila.

„A vy tomu opravdu věříte?“ usmála se opět paní komisařová.

„Jakpak bych nevěřila, co jsem na své vlastní oči viděla!“

„Vždyť jsou to pouhé plyny, vystupující z bahen a močálů. Možná, že i krypta pod kostelem topí se ve vodě a bahně.“

„Pán Bůh vás chraň,“ pokřižovala se výměnkářka. „Nemluvte tak rou­havě, aby vás to nepotrestalo a samo nepřesvědčilo.“

„Nevěřím v žádná strašidla.“

„Ani na lesní panny a divé žínky? Na divokého honce a škalníka?“

„Nevěřím a neuvěřím.“

„Paní, chybujete. Nečistá síla vychází z lesů, to říká i velebný pán Schneider. Někdy o pravém poledni, někdy večer, jindy o půlnoci, ba i ráno vychází z lesa pokušení na člověka. Když chodíme do kostela na roráty, vídáme pod lesem v Lachcích světlíček celé roje. Les má svá práva. Tajemství lesa nikdo nevypátrá, tomu věřte.“

„To všecko žije ve vašich představách. Při vaší zimní jednotvárné práci, u kolovratu na přástkách a hyjtách rodí se strašidla. Jakmile se začnou ve­čery dloužit, mlhy válet se po horách, tma houstnout, krátíte si čas ta­kovým planým povídáním. Měli byste čísti knihy a noviny, abyste ducha jinak zaměstnali.“

Hojdová nemohla pochopiti tak odvážnou řeč a pro jistotu se ještě optala:

„Ale na zaříkávání věříte? Vždyť říkali u Buršíků, že vás viděli u vlkanovskýho hyclíka, když tam přivezli starého tátu.“

„Nevěřím ani v to. Divím se, jak se vaše víra snese s pověrou. Nevě­řím v žádnou zázračnou moc kočiček, březových proutků, drnečku, prás­kání bičů, jak to provádíte před prvním májem, kdy honíte čarodějnice, aby vám neokouzlily dobytek. Nechme toho však, vím, že vás nepřesvěd­čím, a dopovězte mi, jak ten kněz zaklínal Lomikara.“

„Kdepak jsem přestala,“ rozmýšlela se chvilku selka, hned však si vzpo­mněla: „Už vím. Povídala jsem, jak Lomikar vyváděl. V trhanovském zám­ku nikdo nechtěl ani zůstávat, protože každou noc pobíhal komnatami jako divoký a takové rány otřásaly zámkem, jako by se všecky halmary, truhly, stoly a židličky kácely, ačkoli ráno zase všecko stálo pěkně na svém místě. Proto prý trhanovská vrchnost nedrží se v zámku, ale kaž­dý musil před ním s hanbou utéci, když mu začal veřejně vyčítat jeho nejtajnější hříchy.“

„A páteru Schneiderovi nevyčítal nic?“ nezdržela se paní Božena, které se okatá svatost hiršovského kaplana zřejmě nelíbila.

„Počkejte, až dopovím,” usmála se selka sebevědomě. „Tak když Lomikar vyváděl čím dál tím hůř, když si myslil, že ho nikdo nezpanuje, když se kdekdo bál večer vystrčiti hlavu ze stavení, dostal se do Klenčí za kap­lánka páter Schneider. Byl teprve nedávno od pana biskupa v Budějovi­cích na kněze posvěcen. Když však viděl, co se v Klenčí děje, neřekl ni­komu nic, jenom si pozval kostelníka, aby mu držel kropáč se svěcenou vodou a svíčku. Sám si oblékl rochetu a štolu, do ruky vzal knížku, a jak se blížila půlnoc, vydal se do kostela.“

„Toť zní jako v pohádce. Neudělal kolem sebe svěcenou křídou kruh?“

„Také že udělal, aby k němu neměl Lomikar přístupu a nemohl jej roz­trhat.“

„Tak co se dělo dále?“

„No dálo se, dálo. Kostelník vypravoval, jak na věži ještě ani neodbila půlnoc, kámen se zdvihl a Lomikar tu.

“Zaklínám tě Bohem živým,” počal hned čisti kaplan z knížky a kropiti svěcenou vodou. Lomikar se svíjel jako had a křičel: “Zloději! Nech mne, zloději!” “Co jsem ukradl?” přestal se hned modlit a kropit Schneider a podíval se přísně na Lomikara. “Vajíčka kradls vlastní matce,” soptí Lomikar. “Ano, ale jen proto, abych si koupil papír, pera a inkoust, abych se mohl vzdělati, státi se knězem a tebe zaklít” “Rodiče jsi neposlouchal. Otec chtěl z tebe mít ne kněze, ale hodináře.” “Ano, ale já chtěl býti knězem, abych měl moc nad tebou.” “Oko jsi si jehlou vypíchl, zmrzačil ses na těle.” “Ano, ztratil jsem oko, kterým vchází pokušení do srdce člověka, ale zbylo mi oko, kterým mohu číst písmo a silou jeho tě zkrotit.”

Tak se hádali, až Lomikar zmlkl, padl naznak jako dřevěný, kámen se za ním zavalil, páter Schneider doříkal modlení a právě udeřila na věži jedna hodina po půlnoci, když se vrátil do fary. Kostelník vypravuje, že pátera Schneidra doprovázel, že byl zpocen, jako by jej z vody vytáhl, a bledý jako křída. Nedivme se, potýkati se s takovým ďáblem není žádná hračka,“ skončila selka a oddychla si.

Také ona se zapotila hrůzou líčení, neboť prožívala v duchu celý zápas, kterému svatosvatě věřila. Tváře jí plály a oči zářily nadšením i obdivem.

„Na sto let ho zaklel, na celých sto let má celý kraj od něho pokoj,“ zavelebila ještě, jako když dobrou míru kupec dovršuje nádavkem.

„A proč jej nezaklel na věky věkův?“

„Takovou moc nemá žádný kněz ani biskup. To by mohl jenom papež, a ten k nám z Říma nepojede.“

█▓▒▒░░░POVĚREČNÉ POVÍDKY O LOMIKAROVI░░░▒▒▓█

a) Letos v zimě [1924] jsem slyšel vyprávěti, že jedna ze tří dcer Lomikarových zamilovala se do Koziny, a proto že ho nechali „páni“ utra­tit. Zvláště se líbily a lačně poslouchaly příšerné historie o tom, jak Laminger straší v trhanovském zámku a v jeho okolí. Hlásili se i očití svědkové, kteří jej potkali v Lipkách buď na ohnivém koni, nebo v ohni­vém kočáře, nebo konečně jako černého psa s ohnivým jazykem v rozškle­bené tlamě.

b) „Jedna rána, kterou zasadil císař před dvěma sty lety, je dosud nezajizvená. Nekrvácí sice, ale ještě mokvá. Všude po Čechách měli svo­je selské rebelie, ale nikde v nich selský lid neztratil tolik jako zde. Ni­kde neokradl stát sedláky o tolik svobod a výhod jako u nás. Všude je po­třeli krvavě, ale nikde tak surově jako u nás. Vyrostla z toho jinde tradiční nedůvěra k vrchnostem, úřadům a pánům, ale u nás vyrostla nenávist.

Tato strašná nenávist vybíjela se až dosud jen na Lomikarovi a živila se pověstmi strašidelnými. Lidé podnes přísahají například, že vychází z kryp­ty klenckého kostela noc co noc a jako černý pes s ohnivým jazykem v tlamě běží do trhanovského zámku a zpět. Sta lidí ujišťuje, že se prohání na bezhlavém koni po lukách v Mejkosovci, že se projíždí v černém ko­čáře pod Lipkami, jako ohnivý muž se válí ve škarpě blátem podle sil­nice, sta takových pověstí zplodila lidská fantazie, ale všecky mají koře­ny ve strašné křivdě, která zde byla spáchána a není dosud napravena.“

„Čím ji napravit?”

„Pravdou,“ vstal Faster, nevydržel déle klidně sedět, „čistou, svátou a bezohlednou pravdou. Musí se říci tomu lidu do očí: tak jako Lomikar by jednal každý z vás ještě dnes. Kdyby vám někdo prodával pole, které bratru stojí za tisíc zlatek, za pouhou desítku, kdo z vás by je nekoupil? Nehřešil Lomikar tím, že vás koupil. Ale hřešil ten, kdo vás prodal, kdo vaše svobody zrušil, práva nohama pošlapal.“

„Císař,“ šeptala Němcová.

„Ano, vídeňský císař je pravým katem. Kdo podpisoval rozsudek smrti. Kozinovy? Kdo hnal sedláky v poutech do Komárna a Raabu? Kdo jim poručil, aby tam v kolečkách naváželi hlínu na pevnostní hradby? To byli ještě větší mučedníci než sám Kozina, neboť jeho smrt trvala okamžik, ale je smrt rdousila léta! To všecko udělal německý císař pro systém sta­vovský, ale toho by nikdy nebyl schopen český král.“

(podle knihy “Chodské písně a pohádky”, kterou připravil Rudolf Mužík a ilustrovala Hermína Melicharová, vydalo nakladatelství Odeon v roce 1975)