POVÍDKY Z HOR

Nejedna “povídka z hor” vznikla patrně v tvůrčími dotyky s prózami ještědskými (Karolíny Světlé). Vztah k románové kompozici Světlé mohl jenom násobit prudký spád Jiráskovy povídky.

Mezi hrdiny Jiráskových povídek z Hronovska je hodně osob s prudkým temperamentem a zvláštním chováním (“divousů”), postav s losem vyděděnců, které si dobývají ztracená práva, majetky, sebevědomí a lásky. V tomto zápasu doznávají vždycky morálního vítězství, vzácněji praktického úspěchu. Vypravěč si vede pokaždé jako člověk zasvěcený do všeho, o čem se mluví. Je vševědoucí, kde používá vyprávění v osobě první (“Cestou”, “Dvorský”). Dává najevo radost z vypravování, dokáže navodit dojem rozpravy s čtenářem, zná kouzlo, které epika nabývá střídáním slovesného času minulého a přítomného, dbá na přímou řeč i možnosti řeči polopřímé a nevlastní přímé. Na rozdíl od Světlé, která se pohybovala převážně na úrovni jazyka spisovného a libovala si v knižnosti, Jiráskovy povídky z Hronovska z prvního desetiletí autorovy tvorby jsou blízké mluvenému jazyku lidovému a nářeční výrazy plynule vsazují do proudu řeči.

I když děje povídek vedly po hranicích života a smrti a postavy šly z jednoho ohrožení do druhého, přece rozuzlení v Jiráskových hronovských povídkách bývají smírná… Mladý Jirásek, ctitel Máchy, romantiků a Hřbitovního kvítí, byl, jak vidět, váben k lidem neklidného srdce, osudové vášně a temného činu.

Vesnická povídka byla pro Jiráska školou vypravěčského umu. Tím, že pojednávala o současnosti, vyžadovala zvláštní obratnost a vynalézavost ve stavbě i podání, měla-li působit životně a přesvědčivě. V tomto směru recenzenti prvních “Povídek z hor” vzdali autoru jen chválu. Jí povzbuzen poslal Alois Jirásek knížku Adolfu Heydukovi do Písku.

(Jaroslava Janáčková)

Jirásek patří k nejlepším našim vypravovatelům. Povídka vine se z jeho pera klidným nepřervaným proudem, po němž čtenář v blahém citu bezpečnosti dá se unášet až do konce. Kde zakypí v jeho vypravování vášeň, stane se tak jedním mocným valem, který přirozenou tíží opět brzo splyne s tokem hlavním. Tento vypravovatelský, mnohdy záviděníhodný klid jeví se zvláště v posledních pracích Jiráskových, které vyšly v různých časopisech. “Povídky z hor”, práce to již dříve napsaná, jsou bouřlivější. Oheň ten sluší jim docela tak jako jiskra mladíkově zraku. Hluboký cit prochvívá všechny od “Prutovského” až po “Divouse”, hluboký lidský cit i český cit. Mladší novelistika nemohla kritizujícím mentorům po “českém vypravování” u novější generace marně prý se ohlížejícím odpovědět lépe, než učinila těmito povídkami. Jestli zde nevidí nikdo český život a české pero, pak věru nezbude nic, než aby se všichni mladší čeští novelisté a básníci dali do pletení punčoch a nočních čepic. Té práci porozumí se snad lépe. Kromě nevyrovnatelných povídek a románů Karolíny Světlé nedočteme se v české venkovské povídce scén tak pravdivě a hluboce tklivě líčených, jako vidíme jich v “Povídkách z hor”. Jednotlivé charaktery vrývají se tak ostře v paměť, že jich nelze zapomenout, a oživí-li básník svými postavami duši čtenářstva svého tak, že musí žít jejich životem a srovnat na chvíli tlukot srdce svého s jejich, dostál cíli, jejž vytknul si úplně. “Povídky z hor” zaujímají čtenáře tou měrou.

(dobová kritika)