O padesátce (nejen) Aloise Jiráska

A tak jsem po přečtení všech přání, která mi udělala velkou radost, vyhledal článek, který vyšel u příležitosti padesátin Aloise Jiráska. Alois Jirásek ve svém životě na nic nečekal – ve svých padesáti měl již za sebou velký kus veleúspěšné práce, a tak je zajímavé si přečíst, jak tehdy vnímala společnost právě jeho padesátku. Vzhledem k blížícímu se výročí Jiráskových narozenin se domnívám, že článek uveřejněný 6.září 1901 v časopise “Lumír” může oslovit i dnešní čtenáře.

Jan Osten:

ALOIS JIRÁSEK – KU DNI JEHO PADESÁTÝCH NAROZENIN (1901)

Někdy v intimní chvíli, ve chvíli, kterou jste urvali dnu, plnému starostí, shonu a ruchu, ve chvíli, kdy jste sami se svým Já, probudí se ve vás mimoděk, neb snad nějakou úplně bez­významnou vnější okolností: slovem, melodií, obrazem, vzpomínka na nějakou krásnou a milou knihu, jejíž dojem svěže zbarvený, životný a teplý zakotvil se pevně ve vaší duši.

Próza všedního života nedá tomuto dojmu často vystupovati, právě jen v takových krásných chvílích pohřižování se do své vlastní duše, nebo sladkého snění a vyvolávání obrazů z dob dávno minulých, postavy z drahé té knihy vystupují před vašimi zraky a odehrávají se děje, rychle, přelétavě, ale v celém svém půvabu.

Není mnoho takových knih u člověka inteligentního a myslícího. Čtenář primitivní, jenž ve svém životě přečetl dvě tři knihy, ten ovšem miluje a prožívá celou svou četbu, která půso­bila na něho ne svou uměleckou cenou, ale svou pouhou novostí, charakteristikou postav, byť i dosti chudě kreslených, svými příběhy snad docela všedními a nezajímavými. Ale právě, že duševní život tohoto primitivního čtenáře jest tak chudý, váží si každého dojmu, který se v něm probudil četbou, chová ten dojem pečlivě a dlouho.

Gorkije Konovalov zajisté po celý svůj život, zevně značně bouřlivý, znova a znova prožíval “Vzbouření Steňky Razina”, “Tarase Bulbu” a “Chudé lidi”, jediné to asi knihy, které před­čítal mu jeho spoludělník Maxim v pekárně.

Ale člověk duševní, jenž od útlého mládí četl knihy, který zatoulal se i na daleké nivy cizích literatur, člověk rafinovaného vkusu a kri­tického ducha, ten zamiluje si v té ohromné spoustě knih, které přečetl, vždy pouze dvě tři díla, práce to, na které kladl nejpřísnější poža­davky, výtvory tak vysoce umělecké, že právě jen pro jich uměleckou cenu zvolil je za své vyvolené.

Jsou to knihy, které v něm probouzely cit, ale to není ještě jejich úplnou charakteristikou. U člověka sečtělého nepostačí pouhé, snad naivní apelování na cit, on je dosti uzavřený, přísný a předpojatý; právě jen a pouze umění jest to, co dovede naň účinkovati.

Vždy, když v takové krásné, intimní chvíli přivolávám v mysl vše krásné pročtělé, vždy jest mezi tím Jiráskova “Filosofská historie”.

Byl jsem tehdy malý student, snad patnácti­letý, když četl jsem ji poprvé. Předtím jsem četl již mnoho, mnoho jiného, bez ladu a skladu, jak mi to padlo do ruky z různých knihoven pro malé i velké. Čítal jsem, hnán horečnou touhou po knihách, ukryt jsa kdesi v koutě za­hrady, celé odpoledne proseděl jsem nad knihou, lituje, že slunce zapadá a musí nastati temno. V té směsi knih dobrých i špatných přišla mi do ruky i “Filosofská historie”. Byla to první Jiráskova kniha, kterou jsem četl.

Nikdy nezapomenu na ten dojem pro jeho vzácnou krásu. Poznal jsem: jakýsi převrat se se mnou děje, něco úplně nového odehrávalo se v mé duši, probouzela se v ní láska, opravdová láska, dosud v mé duši dřímající.

S celou horečnou mladou svou duší zami­loval jsem se do těchto filosofů, do těchto nád­herných hochů, kteří mně, studentíkovi, zdáli se býti zářnými vzory. Nevěděl jsem, pro kterého mám se rozhodnouti, dnes to byl hezký Vavřena, přesný, jemný, ušlechtilý a hrdý hoch, zítra ve­selý, bezstarostný Frybort, vzor buršikosního studenta, jindy prostý, průhledný Hanák. Uzavřel jsem srdečné přátelství s těmito hochy, přelétl jsem duchem celá desítiletí, která nás dělila, přijímal jsem jejich náhledy, názory i formu jejich vyjadřování se, prožíval jsem s nimi jejich strasti i radosti.

Dlouho, po celé měsíce dojem této knihy mocně na mne působil. Počal jsem se zajímati o celou dobu předbřeznovou, “Filosofskóu hi­storií” byl jsem uveden na Havlíčka a Sabinu.

Žil jsem jako v horečce. Horečka pominula, jako pomíjí každý prudký vznět v mladé duši, četl jsem jiné dobré knihy, podléhal jsem novým dojmům. Ale zaniknutí dojmu toho bylo pouze zdánlivé.

Zaryl se hluboko do mé duše a nyní po letech znova vystupuje, svěží, v živých svých barvách a prožívám znova onu rozkoš, chutnanou tenkráte, kdy četl jsem to poprvé.

* *

*

Literární tvorbu Jiráskovu rozvrhl bych na dva všeobecné oddíly: lyrický a epický. Jest to rozdělení prosté a smělé, ale, myslím, vcelku správné. Aspoň pro mne. U mne jest Jirásek autorem dvojím: spisovatelem čistě subjektivním v některých svých pracích drobných a uměleckým kronikářem ve svých románech širokého založení.

Píši-li: subjektivní, nemyslím tím, že by psal Jirásek nějaké lch romány, ne, má jich velice málo; myslím však práce, kde promítá svou duši v postavy svých hrdinů. A domnívám se, že tyto práce mají stejně vysokou uměleckou hod­notu, jako veliké jeho romány, jimiž hlavně stal se slavným.

Mám při tom na mysli právě “Maloměstské historie”, “Drobné povídky a obrázky”, “Na ostrově”, “Stromy” a jiné. Tak si představuji: po ohromné práci, plné studií, přemítání, kon­struování, práci napínavé a vysilující, jakou vy­žadují ohromné Jiráskovy epopeje, v nichž proudí široká řeka celých století, v nichž hřmí třeskot zbraně, rdějí se pláně české země krví prolitou za vlast, v těchto dokumentech naší bývalé slávy vojenské i slávy našeho ducha autor utíká se ke svým drobným pracím. Měly by to býti proň chvíle odpočinku, odloživ na chvíli štětec, jímž maloval plátna obrovských rozměrů, zapomíná na chvíli na těžký úkol, jehož se podjal, avšak místo odpočinku v jeho mysli, věčně pracující, vybavují se episody, vzpomínky, drobné příběhy, s láskou a novým nadšením se v nich kochá a v takových chvílích povstaly jemné, svěží a roz­košné tyto práce, prozářené krásnou jeho duší.

Tu není širokého proudu, není tu daleké dějové souvislosti; jediný člověk, dva, tři, pozoruhodné postavy, drobně vykreslené, do detailů, lidé nám blízcí, jaké sami známe. To není historický ba­datel Jirásek, počínající psáti své dílo teprve tehdy, když vykonal namáhavé studium, když nasbíral dokumentů, ne, to zde je čistý, bez­prostřední novelista, podléhající okamžité náladě, nepátrající po minulosti a příčinném vztahu udá­lostí.

Chudý dělník, šlechtic “poslední svého rodu” (»Vesecký«), umírající opuštěn v nemocnici, vla­stenecký mudrc knihař Sobota (v povídce stej­ného jména), malý studentík, Vašíček Zemanů, kterého rodiče dali do německé vesnice, by se naučil německy (»Do Němec«), vysloužilý nad­poručík Petr Kmínek (v povídce téhož názvu), nezmarný, nepoddajný farář v povídce »Stromy«, to jsou plody takových chvil, a mohu upřímně říci, že jsou mi velice drahé. Je v nich všech jednotná nálada, jsou prohřátý upřímným citem a působí proto bezprostředním dojmem.

Ovšem i v těchto výtvorech Jirásek nepře­stává býti realistou, avšak realismus jeho silně jest zde překonáván fantasií, jakési podmínky byly dány, ale poznáte snadno, kde opustil autor meze daného a tvořil dále ve své vlastní duši, pouštěje uzdu své obrazotvornosti, podléhaje ná­ladě na úkor pravdivosti. A přece jest v tom tak krásný soulad. Mohutný jeho talent tvořivý doplňuje skutečnost v zaokrouhlený přesný celek, takže nelze jediné práci vytknouti vadu neharmoničnosti.

I “Filosofskou historii” zařaďuji do této po­loviny tvorby Jiráskovy. Jest patrno: konal k ní značné studie, snad některé postavy v ní byly skutečné, dokázané, převzaté ze života, ale myslím, hlavní hrdiny že si Jirásek vytvořil. A právě proto jsou tak krásní, že je vytvořil. Vytvořil je s láskou, jakou má stvořitel ku předmětu, který stvořil. Tak a tak musili býti, utvořil je takové, dal jim vše, čeho jim bylo třeba, aby úplně byli podobni k obrazu, jaký si o nich učinil. Myslím sám, že každý spisovatel s větší láskou lne k hrdinovi, kterého vytvořil si sám, jemuž byl, abych tak řekl, duševním otcem, než k hrdi­novi, kterého pouze popisuje. Tento zde je dán, jest hotový, nezměnitelný, a změní-li na něm něco, víme, že dopouštíme se nesprávnosti, že jest to vlastně “corriger la nature”. Ale postava utvořená, v niž jsme vdechli duši, při jejímž zro­zení jsme pociťovali bolesti, naše vlastní dítě, jest nám vždy bližší a dražší.

Jednou takovou vytvořenou postavou jest i Jan Hodoval v povídce “Na ostrově”. Tento moderní člověk, člověk vysoké kultury, nadšený vlastenec, jehož jedinou touhou bylo pracovati pro vlast, i tento krásný, zajímavý muž nebyl dán při psaní této povídky, nýbrž utvořen. Četl jsem tuto povídku, tuším v “Matici Lidu”, kde vyšla anonymně a nesmírně se mi líbila. Nemohl jsem nikterak nalézti autora, nehodil se mi ani jediný z předních našich spisovatelů. Teprve nyní napadá mi jasně, že ji mohl napsati jen Jirásek.

Nikdo jiný.

Nuže, právě tento koncipient Jan Hodoval, který jest naprosto životný a reálný, byl také vytvořen. Byl vytvořen jako typus, představa jeho dávno dlela v duši autorově, v nejasné sice podobě, ale při tvořeni brala na sebe určité formy, oživla, jednala, stala se živým člověkem. A to jest právě vysoké umění: tvořiti nové. Býti Tvůrcem, vdechujícím duši do neživých bytostí.

Toto umění dáno bylo všem velkým spiso­vatelům, ať již se nazývají prvními realisty.

Toto umění dáno bylo i Turgeněvu.

On si typ vytvořil podle své duše a teprve pak popisoval tak, že zdá se, jakoby popisoval člověka, který žil, do nejmenších podrobností. I Bazarov i Rudin i Neždanov jsou postavy, které měly kolébku v duši Turgeněvově, které povolal na svět, aby žily pro něho, pro jeho dílo. Potkával mužíky, dobré i zlé, hloupé i chytré, pozoroval je a z nich teprve přeměnou v jeho duši povstávali: Jermolaj a Chór, Osjanikov a Sučkov. Právě podle té rozkoše, vnitřní netajené radosti, horečného chvatu a lásky, s niž je po­pisoval, poznáváte, že to nejsou nahodilí lidé, s nimiž se setkal někde na lovu neb na stanici, nýbrž že z pouhého mužíka si je vytvořil ke své radosti a pýše.

Toto čistě umělecké tvoření jeví se i v Ji­ráskových pracích a proto nazvati možno část jeho tvorby subjektivní i tam, kde zdánlivě stojí sám opodál celého děje.

* *

*

Tyto subjektivní práce Jiráskovy jsou umě­lecké a samy sebou by postačily dostatečně k tomu, aby Jiráskovi zjednaly pevné a význačné místo v naší literatuře. A přece těžiště jeho lite­rárního tvoření leží jinde. Leží v jeho pracích epických ve velikých historických románech, jimiž rázem vznesl se Jirásek ohromně vysoko nad ostatní, kteří s ním stejně nastoupili dráhu ke slávě. Velikými svými romány: “Proti všem”, “Mezi proudy”, “Bitva u Lučence”, “V cizích službách”, “F. L. Věk” podal Jirásek mohutný obraz dob naší slávy, popsal nejvýznačnější mo­menty z naší historie. Bude-li se kdy mluviti o našem historickém románu, budou především zníti tituly těchto Jiráskových děl. Možno směle tvrditi, že Jirásek založil umělecký historický náš román. Kdo byli jeho předchůdcové? Proslavení romantikové Herloš, Tyl, Chocholoušek, příliš citlivý a vznětlivý Třebízský, jehož forma musila přejiti v manýru, záhy zesnulý a proto neúplný Jos. Braun. Práce jejich, dosti poctivé, zvláště Třebízského a Brauna, postrádají široké kon­cepce, epického klidu a umělecké formy. Jediný snad Havlasa, nadaný moderní duch se svým ro­mánem “V družině dobrodruha krále” vyhověl by přísnějším požadavkům ze stanoviska uměle­ckého.

Na nikoho se nepřipínaje, nikoho nemaje za vzor, vystoupil Jirásek se svými historickými ro­mány. Myslím, že mu ani cizí literatury praničeho nedaly. Četl zajisté Gogola, četl asi i Scotta a německé historické romantiky, avšak o nějaké paralele nemůže býti řeči. Již to, že postavil se neúprosně a pevně na půdu národní, určilo mu zvláštní, samostatný průběh tvoření a formy. A to jest právě to, co jest nejvýznačnějším rysem prací Jiráskových: jejich naprosto národní ráz.

Prozkoumav s vytrvalostí badatele význačné momenty v slavné naší historii, vžil se s celou duší českého člověka v události dávno minulé, ozářil je svým uměním, a tak povstaly bohatýr­ské ty postavy, čeští zemani a rytíři, odvážliví, fanatičtí vlastenci a nepřátelé ciziny, umírající slavně za svou vlast.

Pouze na základě ohromných studií, jež sama o sobě dovedla by vyplniti lidský věk, mohl se Jirásek odvážiti k tak širokému líčení, jaké jest v jeho románech.

To nejsou historie jednotlivců, fabulí jejich není běh života člověka, to jsou rozložité obrazy celých proudů časových, hrdinou v nich je celý národ, idea společná davům jest v nich základní ideou. Dávaje líčení života jednoho člověka, milost­ným poměrům, osobním zájmům podružné místo, shrnuje ve svých dílech myšlenky celých gene­rací, líčí vznikání velkých stran politických, jich vzrůstání, dobu slávy a úpadek. Jednotlivec, jenž zdánlivě vystupuje v popředí, jest mu jen po­mocným prostředkem, jaksi tlumočníkem tisíců, zástupcem generace.

S vášnivou duší zaníceného vlastence lpí na svých bohatýrech, trpí s nimi, jásá s nimi, zatíná s nimi pěstě v bezmocném vzteku, cítí vůni pro­lité krve, vidí plápolati plameny, slyší třesk zbraní a znění polnic.

A při tom však nedává se vytrhnouti fan­tasií, jež sama sebou musí býti vzrušena, pevnou rukou provádí svou malbu do detailů, vědomě jde za svým cílem, jistou, určitou cestou a nic nedovede zlákati jej na bezcestí. A to jest jeho veliká přednost před jinými historickými spiso­vateli.

Nikde u něho nenajdete nepravdivost nebo, lépe řečeno, nemožnost; veden jsa matematickými pravidly logičnosti a psychologie člověka, kreslí postavy tak, jak skutečně byly, podává lidi živé, celé a věrné, aplikuje výsledky dneš­ního studia psychologického na lidi, kteří žili v různých stoletích, a zcela správně. Neboť duše člověka se nezměnila. Změnila se jen forma, v jaké se podává, jen způsob vnější, mravy, zvyky, ale duše zůstala stejná: stejné touhy, stejné cí­tění, stejné radosti, stejné vášně.

Dívá se na široké proudy lidského života z dob dávno zapadlých okem moderního pozo­rovatele, proto v jeho románech jsou úplně ži­votní, pravdiví a blízcí nám lidé.

Lidé zůstali stejní, jen doba byla jiná, pro­středí různé. A v tom, v líčení doby a prostředí jest Jirásek mistrem, jemuž není rovna. Čtouce jeho romány, přenášíme se mimoděk do doby, v níž píše, nevíme, v čem hledati příčiny, ale vše dohromady podává nám dokonalou ilusi doby. To jest stejné, popisuje-li Jirásek dobu husitskou nebo sladké ovzduší rokoka aneb rušnou, teplou a intimní náladu z dob našeho probuzení. Právě tak, jako jsme dnes při čtení “Mezi proudy” úplně přeneseni do počátku husitského hnutí, tak zítra ociťujeme se v mihotavé době rokoka, v době klidně něžné, oplývající milostnými dobro­družstvími, v době pudru, menuetů a starých parků.

Politicky znamená pro nás ta doba dobu spánku, zlenivění, dolce far niente. Nic se v ní nevykonalo, lid dlel v porobě, ti, kteří vynikli, formovali se celému tehdejšímu způsobu života rozněžněné a zpohodlnělé šlechty.

Avšak národ nemohl se neprobuditi. Přišli noví lidé, lidé silní, velcí, k nimž opět vrátil se Jirásek s láskou, poznávaje nové bohatýry. Této době, pro nás právě tak význačné jako doby naší slávy vojenské, děkujeme za F. L. Věka.

“F. L. Věk” jest nejkrásnějším pomníkem našim buditelům. Pomníkem z nejčistšího karrarského mramoru, monumentálním dílem, vypracovaným povolaným umělcem do nejmenších detailů, ru­kou vedenou láskou. “F. L. Věk” bude jednou učebnicí, z níž mládež bude čerpati vědomosti o našem životě v první polovici našeho století.

Celé půlstoletí, ba více, se vším, co má jen po­někud význam pro náš život, zobrazeno jest mi­strně v této objemné knize, jež dýše vůní mla­dého nadšení, v níž tryská probouzející se láska k vlasti, k vlasti chudé, opuštěné, zanedbané, ale přece jen krásné a drahé.

Podávajíc obraz našeho života politického, literárního, veřejného a rodinného, stala se tato historie historií čistě národní, širokou a mo­hutnou.

V ní dostoupil Jirásek k největší dokona­losti v ovládání ohromné látky, jest to nejsouladnější a nejucelenější jeho práce. Hrdinou v ní není jen Věk, není to vypsání života F. L. Věka, jest to historie celého hnutí a všechny postavy v ní líčené popsány jsou s těsně důkladnou podrobností a zřetelností.

Tímto jediným dílem zasloužil by Jirásek, aby byl počítán mezi první naše spisovatele.

* *

*

Jako celá tvorba Jiráskova dala by se nazna­čiti graficky čarou, stoupající ve velice rozpjatém úhlu vzhůru, musila by čára, označující vzrůst jeho formy býti s ní úplně rovnoběžná. První jeho práce: “Viktora”, “V sousedství”, “Povídky z hor” vykazují ještě neustálenou, nepevnou kon­cepci, náchylnost k romantičnosti, sentimentál­nosti, sloh dosti afektovaný. Vybírání motivů, popisy svědčí již o talentu, ale nebylo zde klid­ného toku, nehledaného výrazu, který nabýváme teprve delší prací. Lidé tuze dobří, jen světlé jich stránky, vyhýbání se bolestnému a hořkému.

Šťastné rozuzlení a obvyklá pointa. Nemohl autor najíti pevnou půdu. Ale našel ji brzy. Velmi brzy. Již »Slavný den«, vydaný v roce 1879, má mnohem dokonalejší formu a v historických obrázcích “Z bouřlivých dob” (1879) stojí již Ji­rásek pevně na nohou, dávaje těmito rozkošnými obrázky tušiti, že budou následovati díla velká, umělecké ceny. Odtud forma jeho zdokonaluje se od díla k dílu, v rychlém pokroku, vynikajíc v celé své sytosti a urovnanosti v trilogii “Mezi proudy” a vrcholíc ve “Věku” a v “Bitvě u Lu­čence”, kde jest forma naprosto dokonalá, úplně k ději přiléhající, pevná a jistá.

Jirásek ke své nynější formě sám se pro­pracoval, musil se propracovati, nemohl pro vy­jádřeni své myšlenky přijati něco cizího, ať to bylo sebedokonalejší. Jako stojí sám, ojedinělý ve své tvorbě, pokud se týče děje a idey, tak také sám stojí co do formy. Bedlivým studiem děl historických a literárních, badáním v starých archivech odkryl všechny půvaby našeho jazyka z dávných dob, odlišil zrno od plevy a přijal dobré pro sebe. Obohativ takto svůj slovník a nezůstávaje pozadu za duchem času, spojil zdě­děné s nově utvořeným a tak povstala tato krásná, čistá a ryze česká mluva Jiráskova.

Ovládnuv dokonale tento cenný prostředek k vyjadřování myšlenek, zdokonaloval techniku svého tvoření, opouštěl vše, co zdědil od před­chůdců, na nic se neohlížel a tak dospěl k dnešní své krásné formě, prosté, přesné, účinné a úplně přiléhající k myšlence. Všechny nuance výrazu a věty jsou mu k službám, stejně určitě a zají­mavě dovede líčiti letní noc, tichou krajinu, vývoj lásky v mladém srdci, jako veliké momenty hi­storické, výjevy bitevní, vášnivé výbuchy davu, život dvorský i vesnický, lidí vznešených a chu­dáků. Forma dostavuje se mu nyní sama sebou, nemusí ji hledati, určovati, jest sama napřed určena. To jest ovšem dáno jenom umělcům.

* *

*

Podrobné a celé ocenění literárního významu Aloise Jiráska nemůže býti nikterak úkolem dneška. Stojí na sklonku padesátiletí svého ži­vota, stojí zde svěží, silný a mohutný, ne na vr­cholu své práce, zenit jeho není překročen. Jest mnoho, mnoho od něho ještě k očekávání, neboť agilní jeho duch nepopřeje si odpočinku do po­slední chvíle a jistě po celý život nenastane u něho nějaká známka úpadku, jako nenastala u spisovatelů jemu podobných ani ve vysokém věku stařeckém.

Skláníme se s úctou před jeho dílem dosa­vadním i budoucím. Pozdravujeme v něm starého »Lumírovce« (poslední prací v »Lumíru« otiště­nou bylo »U nás«) a plní nás to hrdostí, že naše skrovné plody otiskovány jsou v témže listě, kde skvělo se často i jeho jméno. Milujeme jej pro jeho lásku k umění, které jest první a největší příčinou jeho literární tvorby, milujeme jej pro jeho věčně mladou duši, právě tak mladou, jako jest naše, byť jsme byli o dvacet let mladšími a patřili jsme ku generaci jiné. Milujeme jej pro jeho osobní skromnost, která jest tak vzácná, pro jeho porozumění pro nové proudy, které rád projevuje. Stačí podívati se na jeho obraz: klidná dobrá tvář učence, vysoké čelo umělce, pevný, význačný nos českého bohatýra. Stopy ohromné práce duševní jeví se v tomto obličeji, který by vám snad nebyl nápadný, kdybyste uzřeli jej v množství, ale který poznáte a zamilujete si, pozorujete-li jej déle. Hlava muže, jenž tráví celý život v studovně a za psacím stolem, krásný život učence, badatele a umělce, nacházejícího posily a veliké radosti ve své práci.

Vzdálen jsa života veřejného, který tříští síly a unavuje, všecky své chvíle věnuje dílu, jemuž se posvětil. A jest to dílo krásné, nehynoucí ceny, nesnášející porovnání.

Jest to dílo, jež má pro českou kulturu větší význam, než dílo celých společností a stran.

V tuto dobu všeobecného vzruchu a jásotu, nadšených ovací a plamenných slov i já prosím, Mistře, byste přijal ujištění mé vděčnosti a úcty.

V Praze, dne 1. září 1901.

(Lumír, číslo 43, ročník XXIX)