Popis projektu
Románová pentalogie
Napsáno 1888-1906. Vydáno poprvé v Osvětě 1888 (I. díl), Osvětě 1892 (II.díl), Květech 1897 (III.díl), Květech 1900 (IV.díl) a Zlaté Praze 1905-6 (V.díl), poté ve sv. 2, 20, 26, 29 a 34 Sebraných spisů I a ve sv. 29, 30, 31, 32 a 33 Sebraných spisů II, samostatně v roce 1911, 1913, 1914, 1915 a 1921
První vydání: 1.díl 1888, 2.díl 1891-1892, 3.díl 1896-1897, 4.díl 1899-1900, 5.díl 1905-1906
Věnováno: 1.díl “Památce mé matky”, 2.díl “Příteli Dr. Josefu Thomayerovi”, 3.díl “Příteli Dr.Josefu Stupeckému”, 4.díl “Příteli Mikoláši Alšovi”, 5.díl “Příteli K.V.Raisovi”
Motto: bez motta
Průměrně stran: 1.díl 220, 2.díl 330, 3.díl 420, 4.díl 400, 5.díl 450
Kapitol: 1.díl 26, 2.díl 29, 3.díl 25, 4.díl 27, 5.díl 32
Charakteristika: Historický román
Doba: počátek národního obrození (konec 18. až polovina 19.století)
Hlavní témata: Národní obrození, vlastenectví, víra, umění, rodina, odvaha, svoboda
Zfilmováno: Ano, 13dílný seriál F.L.Věk (1970)
Zajímavost: Předlohou pro hlavní postavu byla skutečná historická postava dobrušského kupce Františka Vladislava Heka (zemřel roku 1847). Aby nebyl román chápán jako životopisný, změnil Jirásek jméno hlavní postavy na F.L.Věk. Získal tak maximální prostor pro svoji fantazii a fabulaci. Celý mohutný román psal Jirásek dlouhých 16 let; jako první český spisovatel postihnul složitou dobu vzniku národního obrození. Jeho dílo je o to významnější, že v době jeho vzniku neexistovalo historické zhodnocení této doby a téměř nikdo se jí nezabýval. Jirásek tuto dobu nevylíčil jako zázrak, jak se od něj očekávalo, ale jako dílo veliké vůle, námahy a lásky, jež sdružovaly lidi rozmanitého původu, vzdělání a víry. Mezi těmi, kdo vlastenectví aktivně prosazují a provozují, se u Jiráska objevuje mnoho katolických duchovních; nezaměřuje se tedy jednostranně, ale postihuje společnost jako celek, čímž se stal význam F.L.Věka pro pochopení národního obrození zásadním. Navíc středem svého románu učinil drobného podnikatele, a zřejmě se tak postavil proti obecně tradovanému názoru, že národní obrození vzniklo z nejnižších lidových vrstev.
Pevnost Josefov navštívil Jirásek jako školák se svým otcem. Procházel cihlovými šancemi, po mostech přes příkopy na prostranství, kde ležely hromady dělových koulí. Potkal tu trestance, kteří za sebou vlekli železnou kouli.
Roku 1887 trávil Ferdinand Schulz prázdniny v Ústí nad Orlicí, kdy navštívil i Jiráska a zmínil se mu, že se seznámil s kazatelem evangelické bratrské církve Eugenem Schmidtem, působícím v Potštýně, a ten že si při čtení Jiráskových děl vzpomněl na Heka, který se v první polovině 19.století staral v Ochranově o bratrský archiv. Ten že by se Jiráskovi mohl hodit. Jirásek zajel k Schulzovi do Ústí a seznámil se tam se Schmidtem a dvěma jeho přáteli, z nichž jeden ho upozornil na Hekovu autobiografii, načež mu Schmidt poslal i dotyčná čísla ochranovského bratrského časopisu “Brüderbote”. “Ještě jsem nedočetl a už jsem hořel. Cítil jsem, že v tom zlomku vytryskl mi pramen, že v něm je studnice, ze které dá se čerpat a dále tvořit. A bylo to v době, která mne tolik poutala. Hned jsem začal hledat a pátrat. Dopisoval jsem si s p.Schmidtem, který s velikou ochotou odpovídal mi na mé dotazy a později zaopatřil mně i portrét dobrušského F.Heka jako starce víc než sedmdesátiletého, kreslený v Nízkém u Zhořelce Theofilem Reichlem.”
Skladatele Antonína Vlastislava Viplera inspiroval příběh rytíře Jana Jeníka z Bratřic k romantické zpěvohře “Bílý oficír”.
Skladatel Luboš Sluka složil “Meditaci na téma a putování F.V.Heka pro housle a varhany”.
1.díl
František Věk se narodil roku 1769. Jeho otec, obchodník, byl muž starostlivý a přičinlivý, avšak také přísný, pravý opak matky, která byla na hocha vždy hodná. Ze vzpomínek na dětství utkvěla Františkovi nejvýrazněji postava jejich souseda, starého Žalmana, který byl tajným nekatolíkem, a proto zakoušel mnoho výsměšků od sousedů i pronásledování ze strany úřadů. S Věkovými však vycházel dobře; teprve když mu byla úředně zabavena stará bible, přičítal vinu za to Věkovým, zanevřel na ně a neuvěřil ani omluvám Věkové. Když bylo Františkovi deset let, dostal se na studia do Prahy. Vynikal neobyčejně pěkným hlasem, takže byl přijat do benediktinského kláštera za choralistu. Mohl ještě studovat latinskou školu. Chlad klášterního ovzduší působil na něj v první době tísnivě, nemohl zapomenout na svůj domov, ale později si přece jen zvykl. Občas mu posílali z domova dopisy a něco k snědku, zejména koláče, pro které mu vrátný omluvil i lecjaké opoždění, když si šel zásilku z domova vyzvednout. Jednou ze stejného důvodu vyšel z kláštera, právě v den, kdy zemřel správce klášterní knihovny, páter Matyáš. Věk se opozdil, a proto jej vrátný, aby si mniši Věkova pozdního příchodu nevšimli, poslal kaplí, kde právě ležel zemřelý knihovník. Ve tmě shodil Věk pátera s prkna a ten ožil, neboť byl ve skutečnosti jen zdánlivě mrtev. Když se Věk z prudkého leknutí vyléčil, oblíbil si jej páter Matyáš natolik, že si jej bral k sobě do knihovny na výpomoc. Věkovi se tak otevřely poklady, o kterých dříve jen snil. Náhodou se dostal i k přihrádce, kde byly bedlivě uschovány “libri prohibiti”, zapovězené knihy. Z nich si potají některé vypůjčil; byly to vesměs české knihy, mezi nimi i díla Komenského. Těmi se otevíraly Věkovi v pravém smyslu oči, takže se naučil dívat se na život jinak, než jak se díval dříve. V prvních letech nestudoval nijak výborně, neboť měl špatnou znalost němčiny; když však němčinu začal bez problémů zvládat, zasloužil si i vyznamenání. V tu dobu začal Josef II. rušit kláštery. I benediktinský klášter byl zrušen, ale o Věka bylo postaráno císařským stipendiem. Před odchodem z kláštera tajně zachránil pro mnichy i pro sebe řadu knih, které měly být rozprodány ve veřejných dražbách. Věkovi se podařilo při té příležitosti zakoupit i Žalmanovu bibli, což jej se starým Žalmanem, který se po vydáni tolerančního patentu přihlásil k evangelické víře, usmířilo. Po nástupu na univerzitu začal Věkovi nový život. Stal se učitelem Pauly Butteauovy. V rodině Butteauově poznal zcela odlišný život od svého; nejstarší dcera Lotty byla herečkou, prostřední Paula byla němá, třetí, Betty, byla dosud nedospělá. Do domu Butteauových chodíval také mladý doktor Thám, který se zřekl svého stavu a plně se oddal vlastenecké práci. Věk navštěvoval Butteauovy velmi rád. Do své žačky se hluboce zamiloval. Začal zanedbávat svoje studium. Plně se věnoval jen hudbě a také divadlu – účinkoval při provedení Mozartovy opery Don Giovanni, po němž byl Lotty vyzývavým chováním sveden k tomu, aby ji políbil. Věkovo chování se brzy doneslo k jeho rodičům. Když nepomohlo matčino jemné napomenutí, přišel do Prahy sám otec, který Věka vyzval k okamžitému návratu domů. Protože Věk přislíbil večer účinkovat v divadle, odmítl s otcem odejít – došlo tedy k roztržce, po které jeho otec ve hněvu odešel. Po hádce s otcem jakoby Věkovi přestalo štěstí přát. Jednak mu chyběly peníze, jednak poznal, že jej Paula nemiluje, její láska patří Thámovi. To jej dohnalo k tomu, že poslal domů zkroušený dopis, ve kterém prosil za odpuštění, ale nedostal žádnou odpověď. Teprve po čase se dozvěděl od kmotra, že jeho matka ze zármutku onemocněla. Proto se František rozhodl odejít domů. Uvítání doma nebylo příliš vlídné. Matka sice byla ráda, ale otec se k němu choval tvrdě, jako k cizímu. Mladý Věk vypomáhal v obchodě a doufal, že se po čase vrátí zase do Prahy, aby pokračoval ve studiu. Ale otec mu dal na vybranou – buď se stane knězem, nebo kupcem. Protože k duchovnímu stavu necítil ani nejmenší vztah, odmítl jít studovat bohosloví, načež jej otec skoro násilím přinutil ke kupectví. Věk snášel vše s odporem, ale přemáhal se tak, že otec trochu zmírnil své chování k němu. Více než po roce poslal jej otec na několikadenní obchodní jednání do Králík. Zde se František setkal s kočující divadelní společností, v níž byla i rodina Butteauových. Thám již byl ženatý s Paulou. Věk poznal jejich chudé poměry. Právě v den jeho příchodu se narodilo Paule dítě, přičemž se Paule vrátila řeč. Věk byl dítěti za kmotra a přiznal se Thámovi, že se rozhodl uprchnout do Prahy a věnovat se hudbě. Ale Thám mu to rázně rozmluvil. Proto se Věk vrátil rezignovaně domů s tím, že tedy zůstane kupcem.
2.díl
Věkův starý otec chřadl, až po krátké nemoci zemřel. Obchodu se ujal František a brzy si zvykl na nový život, ačkoliv myšlenkami občas utíkal do Prahy. Matka ho často sama vybízela, aby se do Prahy někdy podíval. Věk se tedy rozhodl, že tam tedy zajede. Jeho první snahou bylo, aby se sešel s Thámem. Nemohl však zjistit, kde se nachází, nevěděl, kde bydlí. Při hledání Tháma se seznámil s mladým studentem medicíny Heldem, náruživým hudebníkem, a vlasteneckým páterem Vrbou, který žil v Praze ve výslužbě. Teprve v divadle se aspoň přiblížil k cíli; sešel s paní Butteauovou, která jej pozvala na návštěvu. Věka zarazila obrovská změna, která se stala ve vztahu mezi Paulou a Thámem. Pozoroval, že Paulina láska k Thámovi vychladá a že se Paula s úsměškem vyjadřuje o Thámových vlasteneckých snahách. Thám zase začal hodně pít. Věk byl od celé rodiny velmi vlídně přivítán a pozván i příštího dne. Betty, nejmladší dcera Butteauova, která vyrostla v krásnou dívku, věnovala Věkovi největší pozornost, dokonce se jej snažila lapit do manželských sítí. Věk však byl tentokrát opatrnější než za dob svých studií, takže konečně došlo k úplné roztržce mezi ním a rodinou Butteauových. Thámovy hořké nářky, kdy si stěžoval na rozhárané poměry v rodině, jej k tomu naplnily nepříjemným pocitem, takže se dosti roztrpčený vrátil domů. Poté se Věk začal naplno věnovat svému obchodu. Jen někdy se vrátil k hudbě a ke knihám, které mu z Prahy zasílal Kramerius. Také vzpomínky na Paulu již nebyly tak silné, zvláště když se seznámil s dcerou sousedky Snížkové, upřímnou a hezkou dívkou. Doprovázel ji a její matku do Prahy, když se konala slavná korunovace Leopolda II. Poněvadž měla Snížková v Praze mnoho známostí, měli přístup ke všem slavnostem a později i k velkému frajbálu; na pražském hradě. Setkali se tam i s Betty, která mladé Snížkové uštěpačně vyprávěla o Věkovi a varovala ji před ním. Rozhořčený Věk Betty důrazně odbyl. Nedlouho po návratu z Prahy se Věk oženil s Márinkou Snížkovou. K páteru Vrbovi přivedl vlastenecký milčický rychtář Vavák mladou dívku a představil ji jako posledního ženského potomka šlechtické rodiny Maternů z Květnic a zároveň požádal kněze, aby mu pomohl vyhledat dívčina strýce, který žil v Praze na odpočinku v důstojnosti “oberwachtmistra”. Při hledání pomáhal i mladý vlastenec a spisovatel Šedivý, který se ihned do Maternové zamiloval. Konečně se jim podařilo strýce najít; žil o samotě se starým kuchařem Ceypkem, který se vedle kuchařského umění dobře vyznal i v hudbě. Oberwachtmistr přijal svou příbuznou, ač se děsil toho, že dívka neumí ani německy a že i její vychování neukazuje na šlechtický původ. Ihned se snažil tyto nedostatky napravit a Šedivému se podařilo, že se stal učitelem mladé Maternové. S pomocí Ceypka jí vyznal lásku. Maternová se však díky oberwachtmistrovi dostala k jinému příbuznému, u kterého se úplně poněmčila a na Šedivého zapomněla. Šedivý pak na frajbále poznal, jak se v šlechtické dívce zklamal…
3.díl
Medik Held, se kterým se Věk seznámil na své cestě do Prahy, dokončil studia a s doktorským diplomem hledal pacienty. Léčil P.Vrbu, který trpěl dnou, byl zavolán i do Thámova domu, kde stonala stará Butteauová. V Thámově rodině vypukla krize naplno; Thám hodně pil, Paula si našla milence – herce Amlinga. Ačkoliv Thám tušil, že je mu žena nevěrná, přece ji stále ještě omlouval a vinu dával tchýni a Betty. Když měl Thám odjet s divadelní společností do Teplic, nechtěl Paula z Prahy, protože chtěla být Amlingovi na blízku. Teprve nepřímým Heldovým působením se odhodlala k cestě z Prahy. Zatím Věk žil spokojeně v závětří. Jeho život naplňoval obchod a rodina. Narozením syna mu navíc přibyly další starosti i radosti, takže si Věk na Prahu málokdy vzpomněl. Při jedné obchodní návštěvě Prahy nepřímo způsobil, že Thám přišel na stopu své nevěrné ženě. V Thámově rodině se strhla prudká bouře. Thám vášnivě vyčítal ženě nevěru, ona se bránila tím, že ji ustavičně zanedbává. Thám hrozil celé rodině, že se musí od něho vystěhovat, a sám žil několik dnů uzavřený ve své světnici. Held i Věk se domnívali, že by se Thámův život změnil, kdyby se jeho tchýně i s Betty odstěhovaly jinam, ale ty se bránily natolik, že u Tháma zůstaly. Po několika dnech se Thám s Paulou usmířil, ačkoliv ta se nechtěla Amlinga nijak vzdát. Thám se hněval jen na Betty, které zakázal vstup do domu. Betty vystřídala v té době slušnou řadu milenců, z nichž skoro žila, jelikož její herecké nadání bylo malé, takže podle toho vypadala i její skrovná gáže. Když se Věk vrátil z Prahy, podal žádost, aby si směl zřídit ochotnické sdružení k provozování divadelních her. Ale úřady, u nichž byl málo příznivě zapsán pro své svobodomyslné smýšlení a pro zálibu ve francouzských filozofech, jeho žádost zamítly. Věka se však toto zamítnutí nijak nedotklo, neboť jej očekával. A pak, rodina, do které přibyla holčička, jej stejně plně zaměstnávala. Kromě toho nebyl příznivý čas pro divadlo, neboť ustavičné války s Francií obracely k sobě pozornost všech. Také v Praze byly cítit důsledky bouřlivé válečné doby. Válka a různé osudy bojujících stran byly předmětem každodenních rozhovorů P.Vrby se starým kuchařem Ceypkem, který žil po smrti svého pána osaměle. Nepříjemně byl válečnou dobou poznamenán i Thám, který byl propuštěn z divadla. Přece se mu však podařilo, že se uchytil u nové společnosti, ke které jej následovala i Paula, ač nerada. Butteauová však zůstala kvůli Betty v Praze, neboť ta se mezitím stala matkou, opuštěná svým milencem; a tak Betty a její matka žily v tísnivých poměrech, v nichž jim alespoň trochu pomohl doktor Held. Jako P.Vrba a Ceypek v Praze, kteří byli nadšeni statečným ruským vojskem a vojevůdcem Suvorovem, tak i Věk ustavičně sledoval dění na válečném poli, dokonce i podnikl cestu, aby se podíval na ruské ležení a o něco později i na zajaté Francouze. Věkova náklonnost k Francouzům byla tak známá, že mu byly úředně konfiskovány francouzské knihy, které mu však byly na jeho protest skoro všechny vráceny. Ke všemu tomu stihla Věka velká rána – požár mu zničil celý dům i veškeré jmění, takže vyvázl jen holým životem, když byl k tomu všemu ještě dost těžce popálen.
4.díl
Hrozný požár, který postihl téměř celé město, přivedl Věka na dno. Z celého skladu kupeckého zboží mu zůstaly jen ohořelé a pokřivené zbytky, z knih zbylo jen několik popálených svazků, peníze všechny shořely. Ještě štěstí, že rodina nebyla zraněna. Záhy pomohli Věkovým lidé, kteří si Věka vážili pro jeho povahu. Dostal půjčku, dokonce mu i panská vrchnost přes všecky dřívější spory nabídla ze sirotčí kasy tisíc zlatých. Tím mohl Věk uhradit nejnutnější výdaje a začít se stavbou nového domu. Také obchod nebyl požárem zcela zničen, neboť pražští obchodníci, od nichž Věk kupoval, poskytli mu úvěr. Ale při tom všem tížily Věka veliké dluhy. A další starost jej trápila – jeho chlapec Václav právě dospěl do let, kdy bylo třeba pomýšlet na jeho zaopatření. Věk si přál, aby mohl dát chlapce na studia, ale obával se toho kvůli své nejisté finanční situaci. Naštěstí našel u svých vzdálených příbuzných v Litomyšli vlídné přijetí, a tak mohl vyjednat vše potřebné. Byl si jistý, že stará teta s dvěma dospělými dcerami, u nichž měl Václav bydlet, vynahradí synovi otcovský dům, a proto si již o něj nedělal větších starostí. Tak Václav nastoupil studia na škole otců piaristů v Litomyšli. Nejednou se mu vysmívali pro jeho nedokonalou znalost němčiny. Dokonce byl potrestán i potupným znamením, “signem”, a přísným trestem za to, že mu maně vyklouzlo české slovo. Teprve když usmířil otce piaristu tím, že chodil k němu na soukromé hodiny, poněkud se mu jeho osud zlepšil. Jinak však žil klidně a nepoznal bídu, která v tu dobu neúprosně doléhala na obyvatelstvo celé říše. Hrozná drahota, vzniklá z nepřetržitých válek, postihla všechny vrstvy. Tíhu všeobecné tísně pocítil i páter Vrba, který žil společně se starým kuchařem Ceypkem; museli se všemožně uskrovňovat. Ještě více dolehla nouze na Tháma, který se se svou ženou a tchýní potloukal po Čechách s německou divadelní společností. Avšak na divadlo neměl nikdo v dobách bídy náladu. Jednou společnosti dokonce vojáci zabavili povoz, takže zůstali stát na širé silnici opuštěni, s dekoracemi a garderobou. Po této příhodě odešel Thám do Prahy, kde se kradmo přidal ke sdružení vlastenců, v jejichž čele obveseloval přítomné korektor Hýbl. Thám úplně ztratil bývalý zápal, který byl kdysi smyslem jeho života, na divadlo pohlížel jako na řemeslo a stále hledal útěchu v alkoholu. Zestárlý a ošuntělý upoutal všeobecnou pozornost, když si mezi mladými vlastenci úmyslně i bezděky stěžoval na svou bídu, hmotnou i mravní. Život Thámovy ženy byl nesmírně rozháraný. Paula nemohla zapomenout na svou bývalou lásku, herce Amlinga, a když se dozvěděla, že se zotavuje po dlouhé nemoci, vydala se sama do jeho bytu a v jeho objetí zapomínala na svůj smutek. Učinila tak několikrát, ovšem bez Thámova vědomí. Když se o tom dozvěděla stará Butteauová, nejprve se vyděsila, ale pak jí pomáhala, aby zabránila katastrofě. K té však stejně došlo, kdy Thám měl s Paulou zase odejít ke společnosti. V té době již byl Amling úplně zdráv a přemluvil Paulu, aby s ním uprchla do Německa. Thám zpočátku zuřil, ale pak se odevzdal svému osudu. Doktor Held se seznámil v domě baronky Skronské s její sličnou neteří Lory. Zamiloval se do ní a poznal, že i ona se do něj zamilovala. Avšak baronka Skronská mu dala jasně najevo, že má pro Lory urozeného a bohatého ženicha. A skutečně – na naléhání baronky Skronské se Lory provdala za rytmistra Hanolda. Manželství však nebylo šťastné – Hanold byl sice zpočátku vášnivě zamilovaný, ale jeho láska pomalu upadala. Nevzrostla ani když Lory porodila dceru Jeanettu. Po smrti baronky Skronské se Lory se svým mužem nadobro rozešla, když si veřejně vydržoval na zámku milenku. Zažádala o rozvod a odstěhovala se do Prahy. Ubytovala se v domě, kde bydlel i doktor Held. Roku 1805 zemřel vlastenecký profesor matematiky Stanislav Vydra, kterému až do smrti sloužil bohoslovec Ziegler, který se po vysvěcení dostal za faráře do Věkova bydliště a později do horské osady Dobřan. Ziegler udržoval jak s Věkem, tak i s ostatními vlastenci živé styky a sám byl literární činný. Roku 1811 postihla všechny obyvatele říše velká rána – byl vyhlášen státní bankrot. Hodnota papírových peněz byla snížena na pětinu. Na pátera Vrbu zapůsobila tato hrozná zpráva zdrcujícím dojmem, takže zakrátko zemřel. Neméně tíživě dolehla nová rána i na Věka, který měl mnoho dluhů. Jeho jmění rázem skleslo na pětinu, avšak dluhy zůstaly na stejné výši.
5.díl
Finančním patentem byl poškozen nejen Věk, ale i jeho syn Václav, který se právě chystal do Prahy na juristická studia. S bolestí pozoroval Věk, že bude nucen ukončit synova studia, neboť na Prahu v tehdejších poměrech nebylo ani pomyšlení. Václav však projevoval odvahu i naději, že bude moci jít do Prahy; spoléhal se, že bude mít kondice a jimi si vypomůže. Dobřanský farář Ziegler jej v tom utvrdil a sám mu dal doporučující listy na profesora Jana Nejedlého a převora křížovnického kláštera. Ziegler vypomohl peněžitou půjčkou i Věkovi – otci a oběma nadšeně vypravoval o nové hvězdě na českém Parnasu, básníku-oficíru Milotu Zdiradu Polákovi, se kterým se seznámil a jehož básně jim předčítal. Podle všeobecného obyčeje mezi vlastenci je přiměl, aby své vlastenecké smýšlení dali najevo jménem, které by si přidali ke křestnímu jménu: on, Ziegler, že má Liboslav, Polák Milota Zdirad místo křestního jména Matěj. Tak oba Věkové přijali nový křest: František pojmenoval se Ladislavem, Václav Vladislavem. Václav Věk se vydal do Prahy s nevelkou zásobou peněz, ale zato s tím větší odvahou a důvěrou. K doporučujícím dopisům faráře Zieglera mu přidal otec prosbu na doktora Helda. Všecky tři listy měly dobrý výsledek, ačkoliv se zpočátku na Věka nedívali nejvlídněji; převor mu poskytl čtyři obědy týdně, profesor Nejedlý jej doporučil za písaře do advokátní kanceláře a doktor Held mu vypomohl peněžitou podporou. Každé odpoledne byl Václav připoután k písařské židli u advokáta, odpoledne mu pak zbývalo na přednášky a studium. Byt si našel u krejčího Praza, který jej celé večery týral vypravováním ze své minulosti, kdy pracoval jako krejčovský tovaryš ve Vídni. Někdy večer navštívil i hostinec “Na Rychtě”, kde bylo středisko mladých vlastenců, a seznámil se s několika českými nadšenci, zejména Hýblem, Štěpánkem a Svobodou. Jejich hovory se točily jen kolem národního života, literatury a nejvíce divadla. Jejich dlouhým úsilím se nakonec podařilo, že jim bylo povoleno hrát česky ve prospěch pražských chudých. Dny divadla byly vždy svátkem českých vlastenců. K divadelním představením se přidružily deklamatorské zábavy, které pořádali univerzitní posluchači. Mladý Věk záhy splynul s tehdejší vlasteneckou Prahou a horlivě se účastnil všech možných činností. Do hostince “Na Rychtě” docházel i starý podivínský doktor Srnka, který se neúčastnil nadšených, často až optimistických debat vlastenců, nýbrž sedával stranou a jen někdy prohodil ironickou a jízlivou poznámku. Bydlel ve stejném domě jako mladý Věk a jednou ve chvíli sdílnosti pozval Václava k sobě. Václav poznal, že je to člověk vzdělaný, veliký milovník knih, kterých měl obrovské množství, přitom vášnivý odpůrce reakce a absolutismu. Doktor Srnka byl nadšen ideami francouzských myslitelů, jejichž všechna díla měl v knihovně, a své revoluční smýšlení dával najevo aspoň doma tím, že nosil rudou jakobínskou čepici. Když císař František přijel do Prahy a celá Praha tonula v moři světel a výzdoby, doktor Srnka v noci tajně připevnil svou revoluční čepici na hlavu sochy sv. Václava, což ovšem vzbudilo u byrokratické policie hrozný úděs. K vlasteneckému snažení se choval dost chladně. Pochyboval, že by bylo možné ubitou národnost znovu vzkřísit. Teprve mistrným Jungmannovým překladem Miltonova “Ztraceného ráje” začal o své skepsi pochybovat. Hned vedle Václava bydlela vdova Lorencová, žena ještě mladá a svěží, plná ohně, která dost příkře nakládala se svou neteří Jetty, horlivou a blouznivou čtenářkou. S oběma se Václav seznámil. Jetty se, roznícená četbou romantických novel a dojata jemným Věkovým chováním, do Věka zamilovala, a to láskou vřelou a zároveň prudce žárlivou, neboť viděla, že i její teta projevuje Václavovi náklonnost. Když jednou přicházel Václav pozdě domů, čekala na něj Lorencová. Objala jej a začala líbat. Jetty, která bezděky vše viděla, bolestným výkřikem sice Václava vysvobodila, ale sama z toho onemocněla a zanedlouho v pomatenosti zemřela. Václav se hned druhý den po tom hrozném výjevu odstěhoval, ale neušel pomluvám, ačkoliv doktor Srnka se ho důrazně zastal. Lorencová totiž sváděla všechnu vinu na Václava a vypravovala, že poblouznil Jetty. Doktor Held byl do Lory Hanoldové stále zamilován. Když se jednou nechal unést a napsal jí otevřený list, sama Lory jej usměrnila, ačkoliv k němu cítila stejné city. Odstěhovala se z Prahy, jakmile vycítila, že je terčem pomluv. Žila odloučeně i od svého muže i od doktora Helda. Věnovala se pouze svému dítěti. Teprve po letech, když její muž byl v bitvě zmrzačen a zatoužil po svém dítěti, přistěhovala se k němu, avšak žila vůči němu zcela uzavřeně a nikdy nezapomněla, že jsou rozvedení. Druhého roku nemusel již Václav zastávat písařskou službu, neboť mu doktor Held našel výnosnou kondici v domě dvorního dodavatele Toškána. Tam poznal pobožnůstkářství staré paní, pánovy hudební choutky, ale i se seznámil s hezkou Katinkou, dívkou přímou a vzdělanou, do které se zamiloval. Když se však Katinka provdala, byl tím Václav hluboce raněn a dlouho na ni nemohl zapomenout. V době, kdy byl Napoleon poražen na ruských pláních a později v třídenní bitvě u Lipska, dokončil Václav Věk právnická studia. Tehdy skončila i Thámova tragédie. Paula, jeho žena, která uprchla s hercem Amlingem, byla Amlingem opuštěna. Zůstala opuštěná v největší bídě. Přidala se k herecké společnosti a všelijak se s ní protloukala. Tehdy uznala, že ona je příčinou svého i Thámova neštěstí, a zatoužila po odpuštění svého muže. Bettynin syn se vydal za Thámem a po dlouhém hledání jej konečně nalezl. Thám, úplně již zničený a nemocný, pod dojmem nešťastného osudu své ženy, zapomněl na minulost, odpustil Paule a vydal se za ní. V jakémsi haličském místě se s ní shledal, ovšem ne s živou, nýbrž právě pohřbenou. Na jejím hrobě se s ní smířil. Za několik dnů zemřel i on a byl pohřben vedle Pauly, své ženy. Bettynin syn se vrátil opuštěný, neboť stará Butteauová zemřela; doktor Held s ní byl až do konce, zrovna jako starému kuchaři Ceypkovi, který po finančním patentu a smrti pátera Vrby žil ve velké bídě. Václav Věk se rozloučil s Prahou, neboť měl nastoupit službu při vrchnostenském úřadě. Chtěl vzít otce k sobě, až by měl výnosnější postavení, neboť po státním bankrotu šel obchod dolů. Loučil se s Heldem, Srnkou i vlasteneckými přáteli, kteří se těšili, že podle Hýbla “česká svíce ještě nedohořela; ne, a už ji nesfouknou!”.
Představu obrození jako pokračování české reformace šířil a po svém argumentoval T.G.Masaryk. Tuto domněnku Jirásek v nejmenším nesdílel. Do Věkovic sousedství sice dosadil postavu tajného nekatolíka, zatrpklého Žalmana, ale o tohoto moudrého samotáře se nový ruch v Dobrušce neopírá. Kmet podmanivě zvučného a symbolického jména také umírá, sotva se dočkal tolerančního patentu a navrácení svých knih. Mezi aktivními buditeli se naopak u Jiráska angažuje mnoho katolických kněží.
Pokud jde o filologický a literární výklad, jako by celé obrození spočívalo v povznesení upadajícího mateřského jazyka a v rozmachu českého písemnictví (divadla); tuto představu Jirásek i potvrzuje a se vzácnou barvitostí prokresluje, i současně koriguje. Národní obrození v F.L.Věkovi probíhá v souřadnicích Evropy, Velké francouzské revoluce, napoleonských válek a vítězné vlastenecké války ruské. Titulní rek románu a celé jeho buditelské prostředí a společenské okolí se vyvíjejí v kontaktech s ideály volnosti, rovnosti a bratrství, ale také tváří v tvář válkám, jež se v jejich jménu (a proti jejich duchu) vedou, státním bankrotům a jejich všudypřítomným pustošivým účinkům. Jiráskovy obrozenecké Čechy zkrátka leží na křižovatkách Evropy a v jejím srdci. Duchovně tím získávají, ale pod tíhou pohrom, jako byl například státní bankrot roku 1811, existenčně strádají.
A pak tu byla ještě desetiletí pěstovaná představa, že národní obrození rostlo z vesnických chaloupek, z lidu právě uvolněného od nevolnictví (a ještě podléhajícího robotě). Téhle představě se Jirásek rázně a po pravdě vzepřel. Osou svého obrazu obrozeneckých počátků učinil venkovského kupce a jeho rod. Rozpoznal reálného podněcovatele národně a sociálně emancipačního procesu v drobném podnikateli, který měl i zcela praktický zájem na rozvoji národního trhu a byl s to probojovávání občanské společnosti a její ideologie napomáhat vlastními prostředky, podnikavostí i znalostí světa, rozhledem, jímž svoje okolí převyšoval.
V reálných životních procesech se mohlo stát a stávalo, že kupec a buditel v jedné osobě si konkurovali a že jeden ustupoval a podléhal druhému. I tohle napětí Jirásek u svého Věka zachytil. Je ovšem příznačné, že Věk ochablý po existenčních pohromách (po požáru a po bankrotu) ustupuje v Jiráskově obrazu do pozadí a na místo otce je postaven syn; ne již podnikatel-obchodník, ale budoucí znalec práv.
Při vší polemičnosti vůči utkvělým iluzím a zjednodušeným výkladům obrození ve společenském povědomí své doby Jirásek jedné představě vyšel naplno vstříc: představě obrození jako etapy šťastného obratu v českých dějinách a nadějní předzvěsti času přítomného. Tomuto základnímu pojetí skvěle vyhovovala první část Hekovy autobiografie. Nabízela příběh chlapce z malého města (navíc z kraje autorovi důvěrně známého), který rozhodná léta svého vývoje stráví v Praze a nevšední hlas i náhody ho svedou dohromady s význačnými osobnostmi. Po tomto probuzení se vrací do rodného maloměsta a kupeckou živnost promění v ohnisko výchovy k občanskému uvědomění.
V takovém uchopení se rozvinul obraz obou prostředí – Prahy i maloměsta. Existující rozdíly mezi těmi dvěma zcela odlišnými světy skýtají zkoušku pro hrdinu, jak rodák z maloměsta a chlapec obstojí v Praze a čeho v tom velkém světě je s to dosáhnout, i jak poté, Prahou zasažen, obstojí v původním domově. A hlavně: jak své “zaostalé” a po pokroku nijak dychtící malé městečko dokáže myšlenkám “Prahy” přibližovat.
Hekova autobiografie mohla být umělecky pojata jako životopisný román (a mohla být prohloubena psychologicky, materiál k tomu uchované zápisky nabízely, šlo jen o to chopit se náboženských meditací a dalších náznaků v nich obsažených)… Aniž tušil rozsah díla, do něhož se pouštěl, a aby měl také náležitou volnost v jeho dalším rozvíjení, chopil se Jirásek žánrových klíčů kroniky… Navíc si uvědomoval, že postromantický román a próza realistická se v blízkosti kroniky ocitají: přinejmenším uvolněností děje a důrazem na kresbu prostoru v plynoucím čase.
Na rozdíl od trilogie Mezi proudy, na níž pracoval současně, má vypravěč v F.L.Věkovi dvě tváře. Kromě toho neosobního a neviditelného, jakoby ztotožněného s minuvším světem (který svou řečí utváří), je tu přítomen ještě komentátor. Ten zprostředkuje mezi čtenářem a pásmem dění; ohlašuje názvy kapitol, nač se má čtenář připravit a těšit.
Motivy prokreslující prostředí v jistém historickém čase a pohybu jsou na ty románově rozvíjené osy jakoby nabalovány. Tok vypravování se tím zpomaluje, čtenář je uchvacován víc postupným prokreslováním jistých prostředí a prostorů (a jejich střídáním) než příběhem hlavního hrdiny. Snižovat i titulní postavu na nit, která rozbíhavý obraz spojuje, zdůrazňovat pouze kompoziční roli F.L.Věka, jak se často děje, znamená ovšem nedoceňovat místo hrdiny ve významovém dění románové kroniky a v jejím úhrnném smyslu.
Opakovaně se rozehrává protiklad minulosti a přítomnosti. Prožívají ho postavy (a reflektují ho ve své existenci a ve vzpomínkách, v bilancích, jež Jirásek tolik pěstuje mimo jiné i s ohledem na čtenáře, jemuž chce rekapitulovat, co stálo v textu dříve, třeba již v předchozích dílech). Kontrast minulosti a přítomnosti naznačuje také vypravěč v roli komentátora a ohlašovatele, o čem bude ta která kapitola. To není vypravěč ponořený do minulosti (jako ve vlastním textu), ale člověk přítomný, který se baví a těší pohledem zpět.
Co vtiskuje F.L.Věkovi ráz mluvenosti a zvídavého zájmu všech postav “na jevišti” o všechno, co se děje mimo prostor, jenž je určen k “ukazování”, je referování. Nepřímo, prostřednictvím někoho “zasvěceného”, se dovídáme například o tom, co se odehrává v šlechtických salonech anebo ve velké politice, a nemusí se tak dít řečí přímou, ale spíš nevlastní přímou anebo polopřímou, a nejčastěji smíšenou. Řeč neosobního vypravěče vůbec je prosáklá citovými aspekty postav a spádem jejich mluvy.
K jiráskovské modifikaci románové kroniky však patří při všem zpomaleném času naopak překonávání strnulosti, navozování pohybu, kde se stagnovalo, i když tento pohyb je dvojsečný: něčemu prospívá, jinému škodí.
První dva díly probíhají v pokojném rozmaru, sledují titulní postavu od narození po práh ženitby; konfrontací se zadrhlým osudem V.Tháma, který se oddal divadlu, se v nich mladému dobrušskému kupci s buditelskou činorodostí dává zapravdu. Díly třetí a čtvrtý, psané v konci století, vyúsťují v dvojí katastrofu. Rozmetají existenční jistoty titulního reka, ale tím jen akcentují jistoty ideové, jejichž nositelem se stává nadějný syn Václav. Ty pátý díl potvrdí, přičemž portrétuje nové představitele obrozeneckých Čech (mladého V.K.Klicperu, V.Hanku, J.N.Štěpánka, J.Hýbla aj.).
Nastíněné vrstvy souvisí s etapami postupného vzniku pentalogie. V časových mezerách mezi jednotlivými vrstvami přibývalo látky, ale měnil se vztah autora k ní a k dříve započatému dílu, když si mezitím rozpracoval věci nové. Čas pracoval nejen pro Věka, ale i proti němu. Co platí uvnitř románové kroniky, projevilo se také zvenčí. Její tvůrce nejenže nepřispěl k tomu, aby objasnil estetické záměry svého “obrazu z dob našeho národního probuzení”. Navíc ještě v průběhu práce tvárné způsoby, zprvu uchopené vynalézavě, formalizoval.
Jako jediná z cyklických (a jediná z románových) próz má F.L.Věk v titulu vlastní jméno postavy. Záměna za jméno výchozího modelu je důmyslná a koncepční… S výjimkou dětství (tam se o ní mluví jako o Františkovi) je titulní postava vypravěčem uváděna především příjmením, a ne křestním jménem (toho se například v druhém díle užívá snad jen v pasážích pojednávajících o vztahu matky k synovi). Exponováním příjmení – navíc ne zcela běžného – navozuje vypravěč vůči svému hrdinovi, jinak sympatickému, zvláštní odstup. Tak už v elementárním pojmenovacím aktu a kontextu se postava chápe jako reprezentantka věku.
V zorném úhlu tohoto záměru také Jirásek naložil s Hekovou autobiografií a tím dalším, čeho se o skutečném buditeli dopátral. Něco podstatného odtud ubral a redukovaný základ doplňoval. Pominul druhou část Hekova života, plnou starostí a sebezapření. Zcela mimo pozornost postavil Hekovu výraznou a zajímavou činnost literární a publicistickou. Zásadně pozměnil také situaci otce; Hek měl 6 dětí, naživu zůstaly jen 3, z toho jediný syn František. Ten jako 18letý odešel do Vídně, aniž ukončil přípravu pro obchodnické povolání, potom žil v Berlíně a v Polsku a zemřel před otcem. Oproti tomu Věk je obdařen dědicem. Syn Václav, výborný student litomyšlského gymnázia a filozofie, potom právnické fakulty, je důstojným pokračovatelem raného buditelství i praktickou oporou pro stárnoucího dobrušského kupce.
Kdykoliv se chválí poznávací hodnota F.L.Věka, mělo by se brát v úvahu, že cesty obrozeneckého hnutí byly ve skutečnosti klikatější, krkolomnější i vnitřně rozpornější než v Jiráskově románové kronice. Autor si lecčeho z toho byl vědom, ale oslněn kladnými výsledky strastných počátků, odstrašován přítomnými problémy a veden touhou příkladem předků povzbuzovat potomky, minulé děje a lidské osudy optimalizoval.
O dr. Heldovi, který se objeví ve 2.dílu F.L.Věka a dále patří k hlavním spojujícím postavám, zvěděl od svého spolužáka z Třebechovic a z dalších zdrojů ledacos, co ve své románové kronice smlčel: že tento krasavec byl lidumil z vypočítavosti, že si ješitně dopřával milostné vztahy a dobrodružství, měl nemanželského syna a celá léta žil v skandálním poměru s vdanou hraběnkou, v jejímž domě bydlel… Ještě větší posun oproti předloze si autor F.L.Věka dovolil ve věci národního uvědomění. Skutečný dr.Theobald Held se nestýkal s vlastenci a národní hnutí považoval za cosi přechodného, co nepřivodí v životě žádné změny.
Konkrétní a barvité vyobrazení města (městečka) patří k uměleckým zásluhám pentalogie, jež po svém reflektovala úsilí z času kolem roku 1900 o velký pražský román. V titulní postavě dobrušského kupce Jirásek ztělesnil ideál novodobého občana: člověka činorodého a všestranného, který se dokáže svým výkonem a smyslem pro spolupráci a souhru prosadit všude, kam ho náhoda anebo praktický zájem uvedou…
Jirásek vedl těžký zápas o látku a s látkou; napřed aby znal, pak aby ji podřídil svému ztvárnění, aby si ji po svém přebral a prezentoval ji netoliko čtivě, ale způsobem vlastním umění, s filozofickým nadhledem. Spisovatelovo okolí pozorovalo převážně jen první část Jiráskova tvůrčího aktu – zápas o látku. Oceňovalo poznatkové objevy díla, zatímco jeho uměleckou svébytnost pojmenovat a ocenit nedbalo nebo neumělo.
(Jaroslava Janáčková)
Jest to více než obraz; jsou to obrazy sloučené v epický celek formou, kterou nazývá jinde “novou kronikou”. Jsou to rodinné paměti, zprávy o staré Praze josefinské a pozdější až do r.1848, životy literátů, buditelů, umělců, zajímavých osob soukromých, ale skutečných, všeho druhu, jsou tu popisy měst, jak vypadala tehdy, domy a krámy, se vším podrobným zařízením a strojem: a nic neleží, netrčí mrtvě a zbytečně jako by jen na ukázku, všecko je zaměstnáno, v živém ruchu života. Ani to není ruch uměle a na chvíli ustrojené scény výstavní, kde je vše nové a umyté a divadelně napjaté, dobře si vědomé, že to, co koná, koná jen pro obecenstvo. Výstroj věcný je bohatství nepřehledného, zevrubnosti a přesnosti úžasně dokonalé. Ale hlavní věc, ruch života duchovního, není nikde tou spoustou zevrubností utlačen, všude zůstává věcí hlavní, a vázne-li někdy čtenář, jako že časem ano, vázne nikoli v podrobnostech, jak bývá v beletrii tuze učené nebo naturalistické, nýbrž v obsáhlosti a šířce zobrazeného života, jemuž nemůže dobře stačiti. Jirásek je autor tak silného dechu, že vyhoví i čtenáři nejdychtivějšímu, a tedy slabší část čtenářstva snadno zmáhá. “F.L.Věk” už náleží k dílům, jež nejsou k tomu, aby se lehce a zábavně ztrávila a navždy do knihovny pak odstavila. To je kniha, do níž by se chodilo nahlížet, jako do domácího panoramatu, nebo uměleckého alba. Otevři dnes tu, zítra tam, začíti můžeš, když jsi přehlédl napřed celek, kde chceš, všude najdeš obraz, jenž chce všecku tvoji pozornost a jenž ti na chvíli sám o sobě postačí. Formu má “F.L.Věk” již úplně svou, z vnitřní podstaty a povahy předmětu vypučelou, organického původu, a tedy ryze uměleckou. Tu je Jirásek už zcela zralý, svůj nejvlastnější, při té hloubce a velikosti předmětu z ryzí národní skutečnosti sám veliký a národní autor. Vizme tu originální formu hned na počátku díla. Začíná praprostince, jako nejryzejší anglický román. Náš hrdina narodil se… A vše pravda, pravda. Jakoby ani nepsal román, ale opisoval odněkud hotovou kroniku rodinnou. Po trudné lopotě sháněných zpráv a dokladů ani památky. Tak nějak si mile a spokojeně autor přes pero hledí, jakoby jen sebe bavil. Čaroděj, kouzelník! Starý svět vstává na místech, jež známe, jež jsme tisíckrát obešli a nic jsme takového neviděli. To je úkaz právě tvůrčího daru, velmi složitý výjev psychologický: tu jsou předně vrozené dispozice k hlubšímu a silnějšímu pociťování a vnímání věcí, mohoucích o něčem, co bylo, vypravovati; pak silně zbystřený smysl pozorovací, zvláštním způsobem upravená paměť; schopnost pronikati do věcí a jich nálad, schopnost tušiti a odkrývati skryté kovy a rudy a starožitné poklady; schopnost rozkoše z takového odkrývání. K tomu silná vůle, vědecká píle, mravenčí píle sběratelská, konaná “ne srdcem chladným, umem suchým”, ale vroucně a silou básnivou. Jiráskovi “všude pramen pravdy skvoucí rozlitý”- tou jeho láskou vroucí a mocným žezlem básnění v podobu, v živoucí tvar ilusivní, se mění. Co je tedy “F.L.Věk”? Veliké dílo slovesného umění výpravného, druhu románového, v němž se líčí básnickou obrazotvorností oživená skutečnost českého života v letech 1769 až 1848, jak ji ze zpráv písemných i ústních autor vypátral, sebral a sestavil tak, aby bylo viděti příčinnost, nutnost a zákonnost onoho velkého děje kulturně historického, jenž se nazývá probuzením se národa českého.
(Jan Voborník)
Nikdo nestál tak blízko jako on, duchovně tak blízko naší době národního obrození – jiní bývali jejími zdvořilými, srdečnými hosty, jejími znateli a kritiky. On však žil s ní. Žil s ní a miloval ji. Ne nekritickou láskou, která přezírá vady, ale uctivou, oddanou láskou, která i tyto vady dovede zlidštit.
(Viktor Dyk)
F.L.Věk je jistě vlastenec, ale srdcem a ne hubou; na vlastenectví lidí Jiráskových leží zvláštní a ušlechtilý klid, klid národní víry téměř zbožné. Ani stopa po nějaké hysterii nebo choleričnosti; žádná potřeba křiku a hromadného opojení, spíš trpělivá a skoro pokorná práce, řekl bych dříčství na chudobném poli národa.
(Karel Čapek)
Není to lichocení, když řeknu, že rád, velmi rád vracím se ke knihám, jako je Věk. Četl jsem ho v Osvětě a čtu ho zas. Člověk v tom nalezne tolik milého!
(K.V.Rais)
Pěti velikými svazky románu “F.L.Věk” postavil Jirásek pomník těm neznámým, pokorným, poníženým buditelům, kteří věnovali život, aby buditelskou prací a nesčetnými obětmi, nevylíčitelnou obětavostí otřásali lhostejnými, učili nevědomé, probouzeli spící. Rozsáhlá tato skladba, úžasně bohatá postavami všech vrstev, zachycuje celý život Prahy z konce 18. stol. a poč. 19.; je plna rozkošných idylických obrázků a episod, v nichž dokonalý znalec rokoka s jemným humorem zachytil kouzlo období, do jehož soumraku již padá záře nové, světlejší doby. Celý román, psaný na základě vlastního autorova bádání, je, jako vždy, do poslední písmeny ověřen historickou pravdou, která ovšem v ničem nepoutá a nezatěžuje básníkův umělecký tvůrčí vznět. Kdo z Čechů by neznal a nemiloval postavy, jako jsou Václav Thám, páter Vrba, F.L.Věk, profesor Vydra, doktor Held, když by nevzpomněl výjevů z rodiny Butteauovy, mozartovské hudební Prahy, osudu Pauly Thámové? Jsou to osoby nám všem stejně blízké, jako naši dědečkové a pradědečkové, s tím rozdílem, že o nich víme mnohdy víc a dovedeme si je jasněji představit.
(Hanuš Jelínek)
Jiráskovy romány jsou vesměs zbudovány na skutečnostech, na lidech a na věcech, které historik Jirásek dobře znal. Jeho znalost lidských povah i jeho vřelý cit pro lidské osudy, utrpení i radosti nikdy se neprojevují na mátožných postavách a vždy je půda pevná, vždy je místo, doba a vše, co k ní patří, poznáno, pochopeno a oceněno. Tvůrčí volnost zůstává tam, kde svědectví dějin přestává, kde prameny vysýchají, ale tato volnost nezploští ani jednu postavu a nezkarikuje ani jeden čin, neboť mistr ví, jak proudil život těch, o nichž píše, a zná jejich svět – ten věcný i ten duševní.
(F.X.Harlas)
Čtu nyní “F.L.Věka” a budu ho míti dočteného do té doby, než budu posílat věci. Je to přece jen znamenitá věc, ať říká kdo chce co chce.
(Alois Rašín)
Tak například Dobruška. Čert ví, jsem-li věcný, nebo mluví-li ze mne hlasitěji připomínka dojmové síly, jakou na mne, studenta, působila náruživá četba F.L.Věka…
(Karel Konrád)
“F.L.Věk”, jenž obdivuhodným způsobem spojil k jedinému epickému veletoku, mohutně se valícímu kupředu, všechny menší prameny a potůčky našich českých skrovných sil oněch smutných dob, kdy ranní zora naší budoucnosti bojovala s černými mraky naší minulosti, a nikdo nevěděl, co zvítězí.
(Antal Stašek)
Jirásek probádal obrovské množství pramenů, časopisů, pamětí a korespondence. Podobně jako v případě svých dalších literárních děl se nesnažil napsat historickou studii, ale vytvořil svoji vlastní představu českého národního obrození. Nejde tedy o doslovné a historicky věrné postižení Hekova života. Děj i reálie si Jirásek na mnoha místech upravil nebo pozměnil. Pětidílná kronika patří k vrcholným Jiráskovým dílům.
(Blanka Sýkorová)
Pan Jirásek za své kariéry povídkářské také se potuloval po různých stoletích. Ale přece se zvláštní zálibou vždy se vracel a jak se zdá, za vlastní pole své básnické tvořivosti, zúrodněné bohatými záznamy a studiemi, shledával století osmnácté a dokonce jeho sklonek. Také “F.L.Věk” je obraz oné doby. Ale jaký obraz! Básnická rekonstrukce, dle zapadlé skutečnosti vyvedená a pokud lidský domysl a učené podklady sahají, věrná rekonstrukce českého života z dob prvních červánků našeho probuzení. Čeho jsme si dávno přáli! Básnické citování ducha u tvarů minulosti vlastenecké, jakého schopno je jen moderní umění opatřené všemi pomůckami vědy a výzkumu. Co do děje jednoduchá historka mladého muže, který z rodného městečka venkovského do Prahy na studie přišed, zde se zajímavými osobnostmi prvních vlastenců se seznámil a opět domů k oteckému povolání se vrací nadšen a oživen zábřeskem nové doby. Něco slasti a bolesti milostných, tichý románek dvou srdcí, bez prudkého vlnobití vášně, toť vše, co básník ze svého vymyslil. Ale za to co hmoty dobové pronikl a básnicky galvanizoval! Jaké panorámy vzdáleného toho života, jaké rozhledy a prospekty plné barev a světel zajímavých: tu pouliční život pražský, tu poetická nuda odlehlého městečka venkovského, tu domácnost zpanštělého měšťana pražského, sedláka a zase šlechtice. A mezitím hemžící se postavy různých stavů a hodností, stáří a pohlaví, vše v kostýmu a způsobu doby, s bodrou myslí a copánkem v týle. Plný etažér figurek českého rokoka. Názory, snahy i činy, řeč i krok, vše dýše vůní a náladou doby. Jsou tu výjevy života národního a společenského líčené s přepychem materiálu dokladového, že mohou platit za národopisné vzorky. Tak výjev z kasáren, z české expedice Krameriovy, posvícení na české vesnici, venkovský život sousedský, korunovační ruch v zemi, život na vesnici a slavnostní ruch v Praze, v ulicích, v divadle, na hradě a nade vším ten úsvit probouzejícího se právě vědomí národního a politického: to vše sladěno a srovnáno v pěkný básnický obraz, plný poetické pravdy a bohaté drobnokresby starožitnické, že asi prozatím nic toho druhu dokonalejšího nemáme v literatuře. Nový román páně Jiráskův je asi vrcholem básnické činnosti našeho vypravovatele.
(dobová kritika)
Zde jeví se Jirásek nejlepším znalcem oné zajímavé doby, jež předcházela zázračnému vzkříšení národa našeho, tento obdivuhodný rozvoj a rozmach duševních sil národa, jenž vzrůstal přese všecky ty ohromné překážky, přirozené i umělé, nabývaje stále mohutnějších sil. Ty doby jitřního šera národního života, kdy uprostřed všeobecného spánku bdělo jen několik málo obětavých, nadšených vlastenců, kteří připravovali půdu k národnímu probuzení v Praze i po kraji, líčí nám Jirásek s veškerou věrností historika a s vřelým účastenstvím poety. Dovede mistrně líčit celý ten mikrokosmos maloměstské společnosti i pražského života, jenž vlastně tehdáž, zejména v ústředí, v němž vznikala v tu dobu česká společnost, byl také jen maloměstský. V líčení těch počestných měštěnínů a vážených měšťanek, učených profesorů a dobráckých velebníčků, hloubavých písmáků a nadšených studentů je Jirásek mistrem právě tak, jako ve znázornění celého tehdejšího ovzduší a tehdejších patriarchálních poměrů. Líčí mistrně nejen kolorit doby, ale i nejintimnější podrobnosti tehdejšího bytu a života našich předků… A vše to protkáno dobrodružstvími dost romantickými, jako příšerné setkání se mladého Věka se zdánlivě mrtvým páterem Matiášem ve staré kapli, noční jeho cesta komínem do bibliotéky zrušeného kláštera, vystoupení jeho na jevišti Stavovského divadla při provozování Dona Giovanniho, láska Věkova k němé Paulině atd. Ale nejpozoruhodnější v této historii jest líčení tehdejší malé společnosti vlastenců, kterak v tichosti, dokázáni sama na sebe, osnovali obranu proti ranám germanisace, vedeným všemocnou vládou vídeňskou. A situace tehdejších vlastenců byla dost obtížná. Josef II. usiloval o vyhlazení češtiny, ale uvolnil zároveň český lid a odstranil četná pouta svírající rozvoj duševního života. Šlechta zasazovala se sice o obnovení práv jazyka a státu českého (ve svém podání Leopoldu II. roku 1790 mluvili čeští stavové přímo o českém státu), ale mimo to žádali obnovení bývalých poměrů. A k tomu ke všemu počínala na západě velká epopeja revoluce francouzské. Kterému směru věnovati sympatie, kde hledati skutečný prospěch české věci. Velmi názorně jeví tento rozpor názorů mladý Věk sám, vyrostlý od mládí s vrozenou nechutí k němčině, odkojený za svého pobytu v klášteře čtením českých knih i zapovězených, naslouchající s nadšením plamenné filipice učeného matematika pátera Vydry, bývalého jezuity ve výroční den úmrtí Žižkova: “Arci byl ten Jan Žižka kacířem a hrozným husitou… Ano, ano, je to pravda. Ale to bylo před třemi sty lety! A co se děje dnes, pravím dnes, kde je samá filosofie, Aufklärung! Dnes boří filosofové, ano i filosofové na trůně, kláštery a chrámy Páně jako ta Žižkova chasa; ale ta aspoň vzácné obrazy, statue a knihy drahé neprodávala židům.” Vůbec jest tato filipika bývalého jezuity, jenž oslavuje Žižku jako nepřemoženého obhájce práv jazyka českého, vyslovuje přesvědčení, že posavadní bezpráví páchané na národě českém musí pominouti a při tom cituje Hammerschmidtova “Protea”, mistrným kouskem charakteristiky. Tak a nejinak zajisté slavný matematik a bývalý jezuita ulevoval svému vlasteneckému rozhorlení. Ale mladý Věk poznal na vysokém učení také názory Rousseauovy a Voltairovy a na venkově přesvědčil se z vlastní zkušenosti o následcích zrušení nevolnictví. Ostatně jest mladý Věk idealistou, jenž se chtěl úplně věnovati své zamilované hudbě a jen s nechutí oddal se praktickému povolání. Avšak právě životní zkušenosti učiní z vlastence polo uvědomělého, z vlastence pouze citem, vlastence myslícího, vlastence z přesvědčení. Jednou z největších předností veškerých prací Jiráskových jest věrnost koloritu místního i časového. Zde nenaleznete nic ledabylého, zosnovaného na pouhém domyslu, celé líčení opírá se o bezpečné historické dokumenty. Autor nejen svoji látku důkladně prostudoval, on se v ni úplně vžil, ovládá ji úplně a podává ji dokonale umělecky zpracovanou. Na tom znamenitém místním a historickém koloritu, na těch zajímavých figurkách vzatých ze skutečného života nepozoruje čtenář ani stopy pracných studií v archivech a bibliotékách, nic nekalí mu požitek dokonalého díla uměleckého.
(dobová kritika)
Věk se vysílal v době, kdy byl národ stále ještě vepsí. Příběhy o začínající době obrození se situací na začátku sedmdesátých let a počínající normalizací nijak prvoplánově nekorespondovaly, ale nějaké paralely se samozřejmě našly. Třeba seriálová myšlenka, že národ definitivně umírá. A to se samo nabízelo s tím, co jsme prožívali pár měsíců po ruské srpnové okupaci. V seriálu národ hyne, česky se mluví už jen v malých městečkách a na vesnicích, a pár bláznů se pokouší o zázrak národ vzkřísit. A oni tam ti vlastenečtí “provokatéři” – ale ten Jirásek to tak napsal – mluví přeneseně, ale někdy dokonce přímo o lidských právech, důstojnosti, hrdosti nad národní existencí, a dokonce o tom, že je třeba vzdorovat vrchnosti! A když tohle vysíláte v době nástupu reálného socialismu a soudruzi se snaží vládnout obzvlášť pevnou rukou, takové řeči jen těžko vydýchávají. Pro ně to znamenalo jasnou provokaci. Stačí, když připomenu, že v poslední a kontroverzní 13.epizodě seriálu jede František Ladislav Věk na saních s malým chlapcem a mluví spolu ve smyslu, že všechno je sice zdánlivě ztracené, že všechno je špatně, ale že už bylo hůř a národ to přežije. “Nedáme se, nedáme se,” říká Věk. Ale přitom de de facto všechno skoro ztracené, český národ je vážně na odpis a jen hrstka vlasteneckých nadšenců věří, že jako Češi přežijeme. A právě tyhle “kacířské” myšlenky zazněly v době, kdy se národ stále ještě nacházel ve “srabu”. Lidem to rezonovalo, právě proto se dívali.
Samozřejmě, že cenzura se na Věkovi vyřádila nejen zákazem posledního dílu. Vyhazovala se ještě spousta dalších věcí. Vzpomínám, jak jsem se hádal s jedním vysoce postaveným televizním šéfem, ředitelem Karlem Kohoutem, kterému jsme říkali “Karlini”. Přesvědčoval mě, abych v prvních dílech vystříhal všechny záběry kláštera, kde žil malý Věk. Točili jsme to v broumovském klášteře na severu Čech. Mimochodem, žily tam ještě jeptišky, které právě tam StB internovala v padesátých letech. Velmi nám pomáhaly, třeba i takovými drobnostmi, jako když se jednomu z osvětlovačů roztrhly kalhoty, jedna ze sester hned přispěchala a na místě mu je zašila.
Klášteru dominovaly skvostné interiéry, nádherná knihovna, Dientzenhoferův kostel svatého Vojtěcha, varhany, ozdoby, vše naprosto dokonalé… Samozřejmě, všude církevní symboly, Kristus, kříže… A já říkal Kohoutovi: “To přece nemohu vystříhat, vždyť je to i v románu a malý Věk zpíval v klášteře jako choralista, to nejde.” A “Karlini” na to: “Ty nevidíš, jak to tam krásně vypadá oproti našim agitačním střediskům? To se nedá srovnat!” Hodně mě to nadzvedlo. “To bychom podle tebe neměli točit ani Karlův most, když ho stavěli zlí feudálové? A ty církevní sochy na něm shodíme do Vltavy a dáme tam ty dnešní?” Tím to skončilo, protože řekl: “Nepřeháněj to” a šel pryč. Takže jsem tam všechny ty záběry nechal, stejně vyhodit nešly.
Kontrolovalo se samozřejmě všechno, ale ti cenzoři byli svým způsobem “v háji”, protože šlo o klasiku, o Jiráska. V románu se napadala rakouská vrchnost, rakouská cenzura, feudálové, ale najednou, vlastně čirou náhodou, protože přišla ta pitomá doba, z toho vyhřezly současné konsekvence. Třeba Haničinec jako cenzor vyhrožuje Thámovi Radovana Lukavského, že když nepřestane s vlastenčením, tak ho zničí… Diváci to brali jako analogii, jako velkou podobnost, že co se odehrává v seriálu, děje se zároveň v republice. Ale když už to soudruzi pustili, zastavit to po nějakých pěti dílech nešlo. Jen ten poslední. Zkrátka, Věk byl komplikovaný. Nejvíc ideově, ale realizačně taky. Při natáčení jsme zažívali nejrůznější psychické tlaky. Napsané to bylo za “taťky Novotného”, v době, kdy ve vzduchu už viselo pražské jaro. Při natáčení jsme se toho drželi, ale vzápětí přišla invaze, totální politický rozvrat, nikdo z nás nevěděl, co se vlastně točí a jak by to bylo nejlepší. Udělali jsme to poctivě, vzápětí nastaly “průsery”. Sám jsem to ani tak kontrastně nevnímal, neuvědomoval si to, ale žena měla o mne strach. Až později mi řekla, že po vysílání některých dílů si myslela, že si pro mne už přijdou, protože to vyznívalo dvojsmyslně, nebezpečně, provokativně. I když jsme to tak samozřejmě nemysleli, nějak se to tak vyvrbilo. Právě kvůli normalizaci v tom seriálu viděli diváci podobnost a snad i nějakou naději. Byla v tom veliká síla, tehdy televize tu sílu ještě měla. Ale pozor, seriál obsahoval taky cosi navíc, protože tenkrát autoři hledali látky, které by nějak rezonovaly s dobou, s událostmi, aby měl výsledek větší dopad, souznění.
(režisér František Filip o seriálu F.L.Věk)
Pěkně jsem si přečetl, a hned několikrát za sebou, celou Jiráskovu pentalogii, podtrhával, dělal si poznámky a pak velmi pracně dával dohromady “boďáky”. Řekl bych, že k jednomu dílu třeba až tři měsíce. A přepisoval a dopisoval. Protože Jirásek je pravdivý v postavách, taky hodně a dobře vypráví, ale je ošidný v dialogu, dialogy používá minimálně, a tak jsem je musel vymýšlet… Když jsem psal scénáře, bylo krátce před osmašedesátým, zrovna doba takového novodobého osvícení, spíš jen svítání, blýskání na lepší časy. A tohle se v těch scénářích samozřejmě objevilo. Práce na seriálu se s chutí zúčastnila celá dramaturgie tehdejšího 2.programu, kde se Věk připravoval. Pak byl ale 2.program zrušen a redakce přešla pod šéfredaktora Dvořáka. To už se zase žádné svítání nekonalo, naopak, bylo po okupaci, a už tu byly negativní reakce… Že téma je příliš katolické, že se tam tlačí na pilu ohledně národnosti, že národ trpí, což byla konsekvence na přítomné Rusy. Pokud je dílo dobré, vždycky se vytvoří nějaké nové souvislosti. Zaplaťpánbůh, že předlohou byl oblíbenec Nejedlého Jirásek. Kdyby se točilo podle Durycha, skončilo by všechno velmi záhy. Navíc, seriál stál poměrně dost peněz a z ekonomických důvodů nešel dost dobře “zakousnout”.
(scénárista Otta Zelenka o seriálu F.L.Věk)
Dramatizace rozsáhlého Jiráskova románu z období národního obrození, kdy utlačovaný národ hledal svou ztracenou identitu, se stala v situaci okupované země podobenstvím s novým, burcujícím posláním. To zaznělo nejsilněji v posledním díle, který se proto nevysílal. Každý, kdo něco znamenal, v tom hrál. Já to považovala za velké vyznamenání. Pro Radka byla titulní role jedním z vrcholů jeho kariéry. Hrála jsem Lotty, jednu z dcer manželů Butteaových, mým francouzským otcem, učitelem tance a společenského chování, byl Karel Höger, českou matkou Dana Medřická. Mluva, společenské způsoby, znalost cizích jazyků i zájem o hudbu osvícené vrstvy českého měšťanstva byly prověrkou herecké techniky v sousedství těch nejlepších.
(Jiřina Bohdalová o seriálu F.L.Věk)
Zase čtu. Beletrii! Kde by mě napadlo, že si ze zvědavosti poprvé vychutnám všech pět dílů F. L. Věka. Od Aloise Jiráska! Opravdu jsem to dokázal. A užil si to. Až do konce páté knihy. Těch informací, parádní četba, přímo scénář. Škoda, že tehdy stihli natočit jen ty první dva.
názor současného čtenáře (Milan Švec)
Poznáváme tu skoro celý vlastenecký, literární, hudební a divadelní svět našeho obrození… Je to veliký, na pozadí světových událostí, velké revoluce, Jakobínů, Napoleona, Rusů, teplými barvami nahozený obraz radostného dění, národní obrody, slovanského posílení – ten Jiráskův F.L.Věk.
(Jaromír Borecký)
Právě malí buditelé, to jest buditelé působící na úzkém snad jen kruhu, a proto i záhy zapomenutí, budí největší zájem Jiráskův, poněvadž to byli vlastně ti největší hrdinové tohoto zápasu. Ti přinesli mu často největší oběti, a často beze všech nároků neb i jen nadějí na odměnu. Ani jejich jméno se neudrželo v paměti potomstva. A přece jejich dílo bylo snad nejvýznamnější, neboť měl-li se obrodit národ, musilo se na tom pracovat v lidu, v malých kroužcích, ale nesčetných, aby tak idea obrození pronikla do širokých vrstev lidu. Velcí buditelé, učenci, umělci, spisovatelé dávají proto u Jiráska obrozeneckému hnutí ideje, myšlenky, popudy i mravní posilu, ale vše by bylo bývalo málo platno, kdyby jiní, skromní pracovníci nebyli se přičinili o uvedení těchto idejí v lid a tím vlastně teprve v život. Proto Jirásek tu tvoří vedle spisovatelů i vlastenecké buditele z jiných stavů a ukazuje na nich, jak i jejich práce byla stejně cenná, ano často cennější než jednostranné přeceňování literatury. Ten smysl má ostatně sama ústřední postava F.L.Věka, dobrušský kupec Věk, jenž v mládí má také jiné tužby, umělecké, ale potom stává se kupcem ve venkovském městečku. A přece nejenže tím není národní věci ztracen, nýbrž naopak jest tu snad užitečnější, než by býval při divadle či jinde… “F.L.Věk” nemá závěru, jenž by historicky znamenal opravdový konec periody. Jirásek sice vede tento svůj obraz obrození až k určitému datu, totiž k císařskému nařízení r.1816 o připuštění češtiny do škol a úřadů, ale to jistě není fakt, jenž by byl důstojným závěrem všeho toho úsilí, jež tu Jirásek líčí. Žádná taková formální změna, tím méně pak ta, jež byla způsobena vládním nařízením a nikoli vlastní silou hnutí, nemohla přece znamenat opravdový závěr našeho obrozeneckého úsilí. Máme tu tedy týž případ jako v husitství, kdež dílo, líčící vznik husitství (“Mezi proudy”), rovněž nemá opravdového závěru, právě proto, že to jest dílo, líčící počátky hnutí, jež se potom teprve rozvilo. Tak tedy i v “F.L.Věkovi” poznáváme takřka jen půdu, z níž potom vlastní obrození teprve rostlo, ovšem půdu již živnou, zkypřenou, v níž již vidíme klíčit semeno budoucí úrody.
(Zdeněk Nejedlý)
Když první díl tento četli v rodině kolegy Vojty Pauluse, vzpomněla si paní profesorová, že to, co četli o mnichu zdánlivě mrtvém a o mladém choralistovi, vypravovalo se o jejich dědovi, resp. pradědovi Hekovi z Dobrušky. A vzpomněli také, že jsou po něm nějaké papíry. Hledali je a našli a byli tak laskavi, že mně dali o nich zprávu a zapůjčili mně je. Zápisky ty byly necelý prvopis pamětí ctihodného vlastence F.Heka, jež psal u vysokém věku u své provdané dcery v Kyšperku, a to německy, protože je psal pro své příznivce v Nízkém ve Slezsku. Zápisky se začínají zprávou, jak se F.Hek dostal z filozofie domů, dobrovolně, bez odporu a zápasu, vypravují, jak se stal kupcem, jak vyhořel, jak mu po ohni dobrou pomocí byly Bible zaslané mu berlínským odborem společnosti pro rozšiřování Bible, jaké měl nesnáze, když Bible prodával a pro mravokárné rozjímaní o Velkém pátku tiskem vydané, a nakonec o smrti jeho manželky. Tu zápisky se končí. O našem obrození v nich není nic. Z této druhé, rukopisné části užil jsem některých detailů, jmenovitě o smrti otce Hekova. Všecko ostatní, tedy bez malička všecko, co je ve druhém díle, je na základě jiných pramenů i tradic.
(Alois Jirásek)
Monumentální Jiráskovo dílo bravurně vystihuje dobu dávno již minulou. Je plné příběhů, hlavních i vedlejších postav a skutečných událostí. Dokáže ideálně navodit atmosféru tehdejší společnosti i zprostředkovat nadšení hlavního hrdiny, a to nejen jeho, pro českou věc.
Román se skutečně čte jako jedna báseň. Čtenář nemusí být extra vlastenec, aby ho příběh zaujal. Osudy hlavního i ostatních hrdinů jsou zprostředkovány tak, že se čtenář těší na to, jak se budou dále vyvíjet. Jirásek mistrně splétá několik dějových pásem a ozvláštňuje je čtenářsky atraktivními zápletkami.
