Popis projektu

Románová pentalogie

Napsáno 1888-1906

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1.díl 1888, 2.díl 1891-1892, 3.díl 1896-1897, 4.díl 1899-1900, 5.díl 1905-1906

Věnováno: 1.díl “Památce mé matky”, 2.díl “Příteli Dr. Josefu Thomayerovi”, 3.díl “Příteli Dr.Josefu Stupeckému”, 4.díl “Příteli Mikoláši Alšovi”, 5.díl “Příteli K.V.Raisovi”

Motto: bez motta

Průměrně stran: 1.díl 220, 2.díl 330, 3.díl 420, 4.díl 400, 5.díl 450

Kapitol: 1.díl 26, 2.díl 29, 3.díl 25, 4.díl 27, 5.díl 32

Charakteristika: Historický román

Doba: počátek národního obrození (konec 18. až polovina 19.století)

Hlavní témata: Národní obrození, vlastenectví, víra, umění, rodina, odvaha, svoboda

Zfilmováno: Ano, 13dílný seriál F.L.Věk (1970)

Zajímavost: Předlohou pro hlavní postavu byla skutečná historická postava dobrušského kupce Františka Vladislava Heka (zemřel roku 1847). Aby nebyl román chápán jako životopisný, změnil Jirásek jméno hlavní postavy na F.L.Věk. Získal tak maximální prostor pro svoji fantazii a fabulaci. Celý mohutný román psal Jirásek dlouhých 16 let; jako první český spisovatel postihnul složitou dobu vzniku národního obrození. Jeho dílo je o to významnější, že v době jeho vzniku neexistovalo historické zhodnocení této doby a téměř nikdo se jí nezabýval. Jirásek tuto dobu nevylíčil jako zázrak, jak se od něj očekávalo, ale jako dílo veliké vůle, námahy a lásky, jež sdružovaly lidi rozmanitého původu, vzdělání a víry. Mezi těmi, kdo vlastenectví aktivně prosazují a provozují, se u Jiráska objevuje mnoho katolických duchovních; nezaměřuje se tedy jednostranně, ale postihuje společnost jako celek, čímž se stal význam F.L.Věka pro pochopení národního obrození zásadním. Navíc středem svého románu učinil drobného podnikatele, a zřejmě se tak postavil proti obecně tradovanému názoru, že národní obrození vzniklo z nejnižších lidových vrstev.

Pevnost Josefov navštívil Jirásek jako školák se svým otcem. Procházel cihlovými šancemi, po mostech přes příkopy na prostranství, kde ležely hromady dělových koulí. Potkal tu trestance, kteří za sebou vlekli železnou kouli.

1.díl

František Věk se narodil roku 1769. Jeho otec, obchodník, byl muž starostlivý a přičinlivý, avšak také přísný, pravý opak matky, která byla na hocha vždy hodná. Ze vzpomínek na dětství utkvěla Františkovi nejvýrazněji postava jejich souseda, starého Žalmana, který byl tajným nekatolíkem, a proto zakoušel mnoho výsměšků od sousedů i pronásledování ze strany úřadů. S Věkovými však vycházel dobře; teprve když mu byla úředně zabavena stará bible, přičítal vinu za to Věkovým, zanevřel na ně a neuvěřil ani omluvám Věkové. Když bylo Františkovi deset let, dostal se na studia do Prahy. Vynikal neobyčejně pěkným hlasem, takže byl přijat do benediktinského kláštera za choralistu. Mohl ještě studovat latinskou školu. Chlad klášterního ovzduší působil na něj v první době tísnivě, nemohl zapomenout na svůj domov, ale později si přece jen zvykl. Občas mu posílali z domova dopisy a něco k snědku, zejména koláče, pro které mu vrátný omluvil i lecjaké opoždění, když si šel zásilku z domova vyzvednout. Jednou ze stejného důvodu vyšel z kláštera, právě v den, kdy zemřel správce klášterní knihovny, páter Matyáš. Věk se opozdil, a proto jej vrátný, aby si mniši Věkova pozdního příchodu nevšimli, poslal kaplí, kde právě ležel zemřelý knihovník. Ve tmě shodil Věk pátera s prkna a ten ožil, neboť byl ve skutečnosti jen zdánlivě mrtev. Když se Věk z prudkého leknutí vyléčil, oblíbil si jej páter Matyáš natolik, že si jej bral k sobě do knihovny na výpomoc. Věkovi se tak otevřely poklady, o kterých dříve jen snil. Náhodou se dostal i k přihrádce, kde byly bedlivě uschovány “libri prohibiti”, zapovězené knihy. Z nich si potají některé vypůjčil; byly to vesměs české knihy, mezi nimi i díla Komenského. Těmi se otevíraly Věkovi v pravém smyslu oči, takže se naučil dívat se na život jinak, než jak se díval dříve. V prvních letech nestudoval nijak výborně, neboť měl špatnou znalost němčiny; když však němčinu začal bez problémů zvládat, zasloužil si i vyznamenání. V tu dobu začal Josef II. rušit kláštery. I benediktinský klášter byl zrušen, ale o Věka bylo postaráno císařským stipendiem. Před odchodem z kláštera tajně zachránil pro mnichy i pro sebe řadu knih, které měly být rozprodány ve veřejných dražbách. Věkovi se podařilo při té příležitosti zakoupit i Žalmanovu bibli, což jej se starým Žalmanem, který se po vydáni tolerančního patentu přihlásil k evangelické víře, usmířilo. Po nástupu na univerzitu začal Věkovi nový život. Stal se učitelem Pauly Butteauovy. V rodině Butteauově poznal zcela odlišný život od svého; nejstarší dcera Lotty byla herečkou, prostřední Paula byla němá, třetí, Betty, byla dosud nedospělá. Do domu Butteauových chodíval také mladý doktor Thám, který se zřekl svého stavu a plně se oddal vlastenecké práci. Věk navštěvoval Butteauovy velmi rád. Do své žačky se hluboce zamiloval. Začal zanedbávat svoje studium. Plně se věnoval jen hudbě a také divadlu – účinkoval při provedení Mozartovy opery Don Giovanni, po němž byl Lotty vyzývavým chováním sveden k tomu, aby ji políbil. Věkovo chování se brzy doneslo k jeho rodičům. Když nepomohlo matčino jemné napomenutí, přišel do Prahy sám otec, který Věka vyzval k okamžitému návratu domů. Protože Věk přislíbil večer účinkovat v divadle, odmítl s otcem odejít – došlo tedy k roztržce, po které jeho otec ve hněvu odešel. Po hádce s otcem jakoby Věkovi přestalo štěstí přát. Jednak mu chyběly peníze, jednak poznal, že jej Paula nemiluje, její láska patří Thámovi. To jej dohnalo k tomu, že poslal domů zkroušený dopis, ve kterém prosil za odpuštění, ale nedostal žádnou odpověď. Teprve po čase se dozvěděl od kmotra, že jeho matka ze zármutku onemocněla. Proto se František rozhodl odejít domů. Uvítání doma nebylo příliš vlídné. Matka sice byla ráda, ale otec se k němu choval tvrdě, jako k cizímu. Mladý Věk vypomáhal v obchodě a doufal, že se po čase vrátí zase do Prahy, aby pokračoval ve studiu. Ale otec mu dal na vybranou – buď se stane knězem, nebo kupcem. Protože k duchovnímu stavu necítil ani nejmenší vztah, odmítl jít studovat bohosloví, načež jej otec skoro násilím přinutil ke kupectví. Věk snášel vše s odporem, ale přemáhal se tak, že otec trochu zmírnil své chování k němu. Více než po roce poslal jej otec na několikadenní obchodní jednání do Králík. Zde se František setkal s kočující divadelní společností, v níž byla i rodina Butteauových. Thám již byl ženatý s Paulou. Věk poznal jejich chudé poměry. Právě v den jeho příchodu se narodilo Paule dítě, přičemž se Paule vrátila řeč. Věk byl dítěti za kmotra a přiznal se Thámovi, že se rozhodl uprchnout do Prahy a věnovat se hudbě. Ale Thám mu to rázně rozmluvil. Proto se Věk vrátil rezignovaně domů s tím, že tedy zůstane kupcem.

2.díl

Věkův starý otec chřadl, až po krátké nemoci zemřel. Obchodu se ujal František a brzy si zvykl na nový život, ačkoliv myšlenkami občas utíkal do Prahy. Matka ho často sama vybízela, aby se do Prahy někdy podíval. Věk se tedy rozhodl, že tam tedy zajede. Jeho první snahou bylo, aby se sešel s Thámem. Nemohl však zjistit, kde se nachází, nevěděl, kde bydlí. Při hledání Tháma se seznámil s mladým studentem medicíny Heldem, náruživým hudebníkem, a vlasteneckým páterem Vrbou, který žil v Praze ve výslužbě. Teprve v divadle se aspoň přiblížil k cíli; sešel s paní Butteauovou, která jej pozvala na návštěvu. Věka zarazila obrovská změna, která se stala ve vztahu mezi Paulou a Thámem. Pozoroval, že Paulina láska k Thámovi vychladá a že se Paula s úsměškem vyjadřuje o Thámových vlasteneckých snahách. Thám zase začal hodně pít. Věk byl od celé rodiny velmi vlídně přivítán a pozván i příštího dne. Betty, nejmladší dcera Butteauova, která vyrostla v krásnou dívku, věnovala Věkovi největší pozornost, dokonce se jej snažila lapit do manželských sítí. Věk však byl tentokrát opatrnější než za dob svých studií, takže konečně došlo k úplné roztržce mezi ním a rodinou Butteauových. Thámovy hořké nářky, kdy si stěžoval na rozhárané poměry v rodině, jej k tomu naplnily nepříjemným pocitem, takže se dosti roztrpčený vrátil domů. Poté se Věk začal naplno věnovat svému obchodu. Jen někdy se vrátil k hudbě a ke knihám, které mu z Prahy zasílal Kramerius. Také vzpomínky na Paulu již nebyly tak silné, zvláště když se seznámil s dcerou sousedky Snížkové, upřímnou a hezkou dívkou. Doprovázel ji a její matku do Prahy, když se konala slavná korunovace Leopolda II. Poněvadž měla Snížková v Praze mnoho známostí, měli přístup ke všem slavnostem a později i k velkému frajbálu; na pražském hradě. Setkali se tam i s Betty, která mladé Snížkové uštěpačně vyprávěla o Věkovi a varovala ji před ním. Rozhořčený Věk Betty důrazně odbyl. Nedlouho po návratu z Prahy se Věk oženil s Márinkou Snížkovou. K páteru Vrbovi přivedl vlastenecký milčický rychtář Vavák mladou dívku a představil ji jako posledního ženského potomka šlechtické rodiny Maternů z Květnic a zároveň požádal kněze, aby mu pomohl vyhledat dívčina strýce, který žil v Praze na odpočinku v důstojnosti “oberwachtmistra”. Při hledání pomáhal i mladý vlastenec a spisovatel Šedivý, který se ihned do Maternové zamiloval. Konečně se jim podařilo strýce najít; žil o samotě se starým kuchařem Ceypkem, který se vedle kuchařského umění dobře vyznal i v hudbě. Oberwachtmistr přijal svou příbuznou, ač se děsil toho, že dívka neumí ani německy a že i její vychování neukazuje na šlechtický původ. Ihned se snažil tyto nedostatky napravit a Šedivému se podařilo, že se stal učitelem mladé Maternové. S pomocí Ceypka jí vyznal lásku. Maternová se však díky oberwachtmistrovi dostala k jinému příbuznému, u kterého se úplně poněmčila a na Šedivého zapomněla. Šedivý pak na frajbále poznal, jak se v šlechtické dívce zklamal…

3.díl

Medik Held, se kterým se Věk seznámil na své cestě do Prahy, dokončil studia a s doktorským diplomem hledal pacienty. Léčil P.Vrbu, který trpěl dnou, byl zavolán i do Thámova domu, kde stonala stará Butteauová. V Thámově rodině vypukla krize naplno; Thám hodně pil, Paula si našla milence – herce Amlinga. Ačkoliv Thám tušil, že je mu žena nevěrná, přece ji stále ještě omlouval a vinu dával tchýni a Betty. Když měl Thám odjet s divadelní společností do Teplic, nechtěl Paula z Prahy, protože chtěla být Amlingovi na blízku. Teprve nepřímým Heldovým působením se odhodlala k cestě z Prahy. Zatím Věk žil spokojeně v závětří. Jeho život naplňoval obchod a rodina. Narozením syna mu navíc přibyly další starosti i radosti, takže si Věk na Prahu málokdy vzpomněl. Při jedné obchodní návštěvě Prahy nepřímo způsobil, že Thám přišel na stopu své nevěrné ženě. V Thámově rodině se strhla prudká bouře. Thám vášnivě vyčítal ženě nevěru, ona se bránila tím, že ji ustavičně zanedbává. Thám hrozil celé rodině, že se musí od něho vystěhovat, a sám žil několik dnů uzavřený ve své světnici. Held i Věk se domnívali, že by se Thámův život změnil, kdyby se jeho tchýně i s Betty odstěhovaly jinam, ale ty se bránily natolik, že u Tháma zůstaly. Po několika dnech se Thám s Paulou usmířil, ačkoliv ta se nechtěla Amlinga nijak vzdát. Thám se hněval jen na Betty, které zakázal vstup do domu. Betty vystřídala v té době slušnou řadu milenců, z nichž skoro žila, jelikož její herecké nadání bylo malé, takže podle toho vypadala i její skrovná gáže. Když se Věk vrátil z Prahy, podal žádost, aby si směl zřídit ochotnické sdružení k provozování divadelních her. Ale úřady, u nichž byl málo příznivě zapsán pro své svobodomyslné smýšlení a pro zálibu ve francouzských filozofech, jeho žádost zamítly. Věka se však toto zamítnutí nijak nedotklo, neboť jej očekával. A pak, rodina, do které přibyla holčička, jej stejně plně zaměstnávala. Kromě toho nebyl příznivý čas pro divadlo, neboť ustavičné války s Francií obracely k sobě pozornost všech. Také v Praze byly cítit důsledky bouřlivé válečné doby. Válka a různé osudy bojujících stran byly předmětem každodenních rozhovorů P.Vrby se starým kuchařem Ceypkem, který žil po smrti svého pána osaměle. Nepříjemně byl válečnou dobou poznamenán i Thám, který byl propuštěn z divadla. Přece se mu však podařilo, že se uchytil u nové společnosti, ke které jej následovala i Paula, ač nerada. Butteauová však zůstala kvůli Betty v Praze, neboť ta se mezitím stala matkou, opuštěná svým milencem; a tak Betty a její matka žily v tísnivých poměrech, v nichž jim alespoň trochu pomohl doktor Held. Jako P.Vrba a Ceypek v Praze, kteří byli nadšeni statečným ruským vojskem a vojevůdcem Suvorovem, tak i Věk ustavičně sledoval dění na válečném poli, dokonce i podnikl cestu, aby se podíval na ruské ležení a o něco později i na zajaté Francouze. Věkova náklonnost k Francouzům byla tak známá, že mu byly úředně konfiskovány francouzské knihy, které mu však byly na jeho protest skoro všechny vráceny. Ke všemu tomu stihla Věka velká rána – požár mu zničil celý dům i veškeré jmění, takže vyvázl jen holým životem, když byl k tomu všemu ještě dost těžce popálen.

4.díl

Hrozný požár, který postihl téměř celé město, přivedl Věka na dno. Z celého skladu kupeckého zboží mu zůstaly jen ohořelé a pokřivené zbytky, z knih zbylo jen několik popálených svazků, peníze všechny shořely. Ještě štěstí, že rodina nebyla zraněna. Záhy pomohli Věkovým lidé, kteří si Věka vážili pro jeho povahu. Dostal půjčku, dokonce mu i panská vrchnost přes všecky dřívější spory nabídla ze sirotčí kasy tisíc zlatých. Tím mohl Věk uhradit nejnutnější výdaje a začít se stavbou nového domu. Také obchod nebyl požárem zcela zničen, neboť pražští obchodníci, od nichž Věk kupoval, poskytli mu úvěr. Ale při tom všem tížily Věka veliké dluhy. A další starost jej trápila – jeho chlapec Václav právě dospěl do let, kdy bylo třeba pomýšlet na jeho zaopatření. Věk si přál, aby mohl dát chlapce na studia, ale obával se toho kvůli své nejisté finanční situaci. Naštěstí našel u svých vzdálených příbuzných v Litomyšli vlídné přijetí, a tak mohl vyjednat vše potřebné. Byl si jistý, že stará teta s dvěma dospělými dcerami, u nichž měl Václav bydlet, vynahradí synovi otcovský dům, a proto si již o něj nedělal větších starostí. Tak Václav nastoupil studia na škole otců piaristů v Litomyšli. Nejednou se mu vysmívali pro jeho nedokonalou znalost němčiny. Dokonce byl potrestán i potupným znamením, “signem”, a přísným trestem za to, že mu maně vyklouzlo české slovo. Teprve když usmířil otce piaristu tím, že chodil k němu na soukromé hodiny, poněkud se mu jeho osud zlepšil. Jinak však žil klidně a nepoznal bídu, která v tu dobu neúprosně doléhala na obyvatelstvo celé říše. Hrozná drahota, vzniklá z nepřetržitých válek, postihla všechny vrstvy. Tíhu všeobecné tísně pocítil i páter Vrba, který žil společně se starým kuchařem Ceypkem; museli se všemožně uskrovňovat. Ještě více dolehla nouze na Tháma, který se se svou ženou a tchýní potloukal po Čechách s německou divadelní společností. Avšak na divadlo neměl nikdo v dobách bídy náladu. Jednou společnosti dokonce vojáci zabavili povoz, takže zůstali stát na širé silnici opuštěni, s dekoracemi a garderobou. Po této příhodě odešel Thám do Prahy, kde se kradmo přidal ke sdružení vlastenců, v jejichž čele obveseloval přítomné korektor Hýbl. Thám úplně ztratil bývalý zápal, který byl kdysi smyslem jeho života, na divadlo pohlížel jako na řemeslo a stále hledal útěchu v alkoholu. Zestárlý a ošuntělý upoutal všeobecnou pozornost, když si mezi mladými vlastenci úmyslně i bezděky stěžoval na svou bídu, hmotnou i mravní. Život Thámovy ženy byl nesmírně rozháraný. Paula nemohla zapomenout na svou bývalou lásku, herce Amlinga, a když se dozvěděla, že se zotavuje po dlouhé nemoci, vydala se sama do jeho bytu a v jeho objetí zapomínala na svůj smutek. Učinila tak několikrát, ovšem bez Thámova vědomí. Když se o tom dozvěděla stará Butteauová, nejprve se vyděsila, ale pak jí pomáhala, aby zabránila katastrofě. K té však stejně došlo, kdy Thám měl s Paulou zase odejít ke společnosti. V té době již byl Amling úplně zdráv a přemluvil Paulu, aby s ním uprchla do Německa. Thám zpočátku zuřil, ale pak se odevzdal svému osudu. Doktor Held se seznámil v domě baronky Skronské s její sličnou neteří Lory. Zamiloval se do ní a poznal, že i ona se do něj zamilovala. Avšak baronka Skronská mu dala jasně najevo, že má pro Lory urozeného a bohatého ženicha. A skutečně – na naléhání baronky Skronské se Lory provdala za rytmistra Hanolda. Manželství však nebylo šťastné – Hanold byl sice zpočátku vášnivě zamilovaný, ale jeho láska pomalu upadala. Nevzrostla ani když Lory porodila dceru Jeanettu. Po smrti baronky Skronské se Lory se svým mužem nadobro rozešla, když si veřejně vydržoval na zámku milenku. Zažádala o rozvod a odstěhovala se do Prahy. Ubytovala se v domě, kde bydlel i doktor Held. Roku 1805 zemřel vlastenecký profesor matematiky Stanislav Vydra, kterému až do smrti sloužil bohoslovec Ziegler, který se po vysvěcení dostal za faráře do Věkova bydliště a později do horské osady Dobřan. Ziegler udržoval jak s Věkem, tak i s ostatními vlastenci živé styky a sám byl literární činný. Roku 1811 postihla všechny obyvatele říše velká rána – byl vyhlášen státní bankrot. Hodnota papírových peněz byla snížena na pětinu. Na pátera Vrbu zapůsobila tato hrozná zpráva zdrcujícím dojmem, takže zakrátko zemřel. Neméně tíživě dolehla nová rána i na Věka, který měl mnoho dluhů. Jeho jmění rázem skleslo na pětinu, avšak dluhy zůstaly na stejné výši.

5.díl

Finančním patentem byl poškozen nejen Věk, ale i jeho syn Václav, který se právě chystal do Prahy na juristická studia. S bolestí pozoroval Věk, že bude nucen ukončit synova studia, neboť na Prahu v tehdejších poměrech nebylo ani pomyšlení. Václav však projevoval odvahu i naději, že bude moci jít do Prahy; spoléhal se, že bude mít kondice a jimi si vypomůže. Dobřanský farář Ziegler jej v tom utvrdil a sám mu dal doporučující listy na profesora Jana Nejedlého a převora křížovnického kláštera. Ziegler vypomohl peněžitou půjčkou i Věkovi – otci a oběma nadšeně vypravoval o nové hvězdě na českém Parnasu, básníku-oficíru Milotu Zdiradu Polákovi, se kterým se seznámil a jehož básně jim předčítal. Podle všeobecného obyčeje mezi vlastenci je přiměl, aby své vlastenecké smýšlení dali najevo jménem, které by si přidali ke křestnímu jménu: on, Ziegler, že má Liboslav, Polák Milota Zdirad místo křestního jména Matěj. Tak oba Věkové přijali nový křest: František pojmenoval se Ladislavem, Václav Vladislavem. Václav Věk se vydal do Prahy s nevelkou zásobou peněz, ale zato s tím větší odvahou a důvěrou. K doporučujícím dopisům faráře Zieglera mu přidal otec prosbu na doktora Helda. Všecky tři listy měly dobrý výsledek, ačkoliv se zpočátku na Věka nedívali nejvlídněji; převor mu poskytl čtyři obědy týdně, profesor Nejedlý jej doporučil za písaře do advokátní kanceláře a doktor Held mu vypomohl peněžitou podporou. Každé odpoledne byl Václav připoután k písařské židli u advokáta, odpoledne mu pak zbývalo na přednášky a studium. Byt si našel u krejčího Praza, který jej celé večery týral vypravováním ze své minulosti, kdy pracoval jako krejčovský tovaryš ve Vídni. Někdy večer navštívil i hostinec “Na Rychtě”, kde bylo středisko mladých vlastenců, a seznámil se s několika českými nadšenci, zejména Hýblem, Štěpánkem a Svobodou. Jejich hovory se točily jen kolem národního života, literatury a nejvíce divadla. Jejich dlouhým úsilím se nakonec podařilo, že jim bylo povoleno hrát česky ve prospěch pražských chudých. Dny divadla byly vždy svátkem českých vlastenců. K divadelním představením se přidružily deklamatorské zábavy, které pořádali univerzitní posluchači. Mladý Věk záhy splynul s tehdejší vlasteneckou Prahou a horlivě se účastnil všech možných činností. Do hostince “Na Rychtě” docházel i starý podivínský doktor Srnka, který se neúčastnil nadšených, často až optimistických debat vlastenců, nýbrž sedával stranou a jen někdy prohodil ironickou a jízlivou poznámku. Bydlel ve stejném domě jako mladý Věk a jednou ve chvíli sdílnosti pozval Václava k sobě. Václav poznal, že je to člověk vzdělaný, veliký milovník knih, kterých měl obrovské množství, přitom vášnivý odpůrce reakce a absolutismu. Doktor Srnka byl nadšen ideami francouzských myslitelů, jejichž všechna díla měl v knihovně, a své revoluční smýšlení dával najevo aspoň doma tím, že nosil rudou jakobínskou čepici. Když císař František přijel do Prahy a celá Praha tonula v moři světel a výzdoby, doktor Srnka v noci tajně připevnil svou revoluční čepici na hlavu sochy sv. Václava, což ovšem vzbudilo u byrokratické policie hrozný úděs. K vlasteneckému snažení se choval dost chladně. Pochyboval, že by bylo možné ubitou národnost znovu vzkřísit. Teprve mistrným Jungmannovým překladem Miltonova “Ztraceného ráje” začal o své skepsi pochybovat. Hned vedle Václava bydlela vdova Lorencová, žena ještě mladá a svěží, plná ohně, která dost příkře nakládala se svou neteří Jetty, horlivou a blouznivou čtenářkou. S oběma se Václav seznámil. Jetty se, roznícená četbou romantických novel a dojata jemným Věkovým chováním, do Věka zamilovala, a to láskou vřelou a zároveň prudce žárlivou, neboť viděla, že i její teta projevuje Václavovi náklonnost. Když jednou přicházel Václav pozdě domů, čekala na něj Lorencová. Objala jej a začala líbat. Jetty, která bezděky vše viděla, bolestným výkřikem sice Václava vysvobodila, ale sama z toho onemocněla a zanedlouho v pomatenosti zemřela. Václav se hned druhý den po tom hrozném výjevu odstěhoval, ale neušel pomluvám, ačkoliv doktor Srnka se ho důrazně zastal. Lorencová totiž sváděla všechnu vinu na Václava a vypravovala, že poblouznil Jetty. Doktor Held byl do Lory Hanoldové stále zamilován. Když se jednou nechal unést a napsal jí otevřený list, sama Lory jej usměrnila, ačkoliv k němu cítila stejné city. Odstěhovala se z Prahy, jakmile vycítila, že je terčem pomluv. Žila odloučeně i od svého muže i od doktora Helda. Věnovala se pouze svému dítěti. Teprve po letech, když její muž byl v bitvě zmrzačen a zatoužil po svém dítěti, přistěhovala se k němu, avšak žila vůči němu zcela uzavřeně a nikdy nezapomněla, že jsou rozvedení. Druhého roku nemusel již Václav zastávat písařskou službu, neboť mu doktor Held našel výnosnou kondici v domě dvorního dodavatele Toškána. Tam poznal pobožnůstkářství staré paní, pánovy hudební choutky, ale i se seznámil s hezkou Katinkou, dívkou přímou a vzdělanou, do které se zamiloval. Když se však Katinka provdala, byl tím Václav hluboce raněn a dlouho na ni nemohl zapomenout. V době, kdy byl Napoleon poražen na ruských pláních a později v třídenní bitvě u Lipska, dokončil Václav Věk právnická studia. Tehdy skončila i Thámova tragédie. Paula, jeho žena, která uprchla s hercem Amlingem, byla Amlingem opuštěna. Zůstala opuštěná v největší bídě. Přidala se k herecké společnosti a všelijak se s ní protloukala. Tehdy uznala, že ona je příčinou svého i Thámova neštěstí, a zatoužila po odpuštění svého muže. Bettynin syn se vydal za Thámem a po dlouhém hledání jej konečně nalezl. Thám, úplně již zničený a nemocný, pod dojmem nešťastného osudu své ženy, zapomněl na minulost, odpustil Paule a vydal se za ní. V jakémsi haličském místě se s ní shledal, ovšem ne s živou, nýbrž právě pohřbenou. Na jejím hrobě se s ní smířil. Za několik dnů zemřel i on a byl pohřben vedle Pauly, své ženy. Bettynin syn se vrátil opuštěný, neboť stará Butteauová zemřela; doktor Held s ní byl až do konce, zrovna jako starému kuchaři Ceypkovi, který po finančním patentu a smrti pátera Vrby žil ve velké bídě. Václav Věk se rozloučil s Prahou, neboť měl nastoupit službu při vrchnostenském úřadě. Chtěl vzít otce k sobě, až by měl výnosnější postavení, neboť po státním bankrotu šel obchod dolů. Loučil se s Heldem, Srnkou i vlasteneckými přáteli, kteří se těšili, že podle Hýbla “česká svíce ještě nedohořela; ne, a už ji nesfouknou!”.

Představu obrození jako pokračování české reformace šířil a po svém argumentoval T.G.Masaryk. Tuto domněnku Jirásek v nejmenším nesdílel. Do Věkovic sousedství sice dosadil postavu tajného nekatolíka, zatrpklého Žalmana, ale o tohoto moudrého samotáře se nový ruch v Dobrušce neopírá. Kmet podmanivě zvučného a symbolického jména také umírá, sotva se dočkal tolerančního patentu a navrácení svých knih. Mezi aktivními buditeli se naopak u Jiráska angažuje mnoho katolických kněží.

Pokud jde o filologický a literární výklad, jako by celé obrození spočívalo v povznesení upadajícího mateřského jazyka a v rozmachu českého písemnictví a divadla; tuto představu Jirásek i potvrzuje a se vzácnou barvitostí prokresluje, i současně koriguje. Národní obrození v F.L.Věkovi probíhá v souřadnicích Evropy, francouzské revoluce, napoleonských válek a vítězné vlastenecké války v Rusku. Titulní hrdina a celé jeho buditelské prostředí a společenské okolí se vyvíjejí v kontaktech s ideály volnosti, rovnosti a bratrství, ale také v tvář válkám, jež se v jejich jménu a proti jejich duchu vedou, státním bankrotům, jejich všudypřítomným pustošivým účinkům. Jiráskovy obrozenecké Čechy zkrátka leží na křižovatkách Evropy a v jejím srdci. Duchovně tím získávají, ale pod tíhou pohrom, jako byl například státní bankrot roku 1811, existenčně strádají.

A pak tu je ještě desetiletí pěstovaná představa, že národní obrození rostlo z vesnických chaloupek, z lidu právě uvolněného od nevolnictví. Téhle představě se Jirásek rázně a po pravdě vzepřel. Osou svého obrazu obrozeneckých počátků učinil venkovského kupce a jeho rod. Rozpoznal reálného podněcovatele národně a sociálně emancipačního procesu v drobném podnikateli, který měl i zcela praktický zájem na rozvoji národního trhu a byl s to probojovávání občanské společnosti napomáhat vlastními prostředky, podnikavostí i znalostí světa, rozhledem, jímž svoje okolí převyšoval.

V reálných životních procesech se mohlo stát a stávalo, že kupec a buditel v jedné osobě si konkurovali a že jeden ustupoval a podléhal druhému. I tohle napětí Jirásek u svého Věka zachytil. Je ovšem příznačné, že Věk ochablý po existenčních pohromách ustupuje v Jiráskově obrazu do pozadí a na místo otce je postaven syn; ne již podnikatel-obchodník, ale budoucí znalec práv.

Při vší polemičnosti vůči utkvělým iluzím a zjednodušeným výkladům obrození ve společenském povědomí své doby Jirásek jedné představě vyšel naplno vstříc představě obrození jako etapy šťastného obratu v českých dějinách a nadějní předzvěsti času přítomného. Tomuto základnímu pojetí skvěle vyhovovala první část Hekovy autobiografie. Nabízela příběh chlapce z malého města, který rozhodná léta svého vývoje stráví v Praze a nevšední hlas i náhody ho svedou dohromady s význačnými osobnostmi. Po tomto probuzení se vrací do rodného maloměsta a kupeckou živnost promění ve vlastenecké centrum.

V takovém uchopení se rozvinul obraz obou prostředí – Prahy i maloměsta. Existující rozdíly mezi těmito dvěma světy skýtají zkoušku pro hrdinu, jak rodák z maloměsta a chlapec obstojí v Praze a čeho v tom velkém světě je s to dosáhnout, i jak poté, Prahou zasažen, obstojí v původním domově. A hlavně: jak své zaostalé a po pokroku nijak dychtící maloměsto dokáže přibližovat myšlenkám Prahy.

Hekova autobiografie mohla být umělecky pojata jako autobiografie. Jirásek se však díla chopil jako kroniky.

Hned vstupní název kapitoly se hlásí k zvyklostem kronikáře. Na rozdíl od trilogie Mezi proudy má vypravěč v F.L.Věkovi dvě tváře. Kromě toho neosobního a neviditelného, jakoby ztotožněného s minulým světem, je tu přítomen ještě komentátor. Ten zprostředkuje mezi čtenářem a pásmem dění; ohlašuje názvy kapitol, nač se má čtenář připravit a nač těšit.

Plynutí času je zpomalováno, například tím, že v názvu kapitoly na konci prvního dílu se mluví o svatbě, na tu však dojde až v závěru druhého dílu). Opakovaně se rozehrává protiklad minulosti a přítomnosti. Prožívají ho postavy (a reflektují ho ve své existenci a ve vzpomínkách, v bilancích, které Jirásek tolik pěstuje mimo jiné i s ohledem na čtenáře, jemuž chce zrekapitulovat, co stálo v textu dříve). Kontrast minulosti a přítomnosti naznačuje vypravěč v roli komentátora a ohlašovatele, o čem bude ta která kapitola. To není vypravěč ponořený do minulosti, ale člověk přítomný, který se baví a těší z pohledu zpět.

K jiráskovské modifikaci románové kroniky patří při všem zpomaleném času překonávání strnulosti, navozování pohybu, kde se stagnovalo, i když tento pohyb je dvojsečný; něčemu prospívá, jinému škodí.

První dva díly probíhají v pokojném rozmaru, sledují titulní postavu od narození po práh ženitby; konfrontací se zadrhlým osudem V.Tháma, který se oddal divadlu, se v nich mladému dobrušskému kupci s buditelskou činorodostí dává zapravdu. Díly třetí a čtvrtý vyúsťují v dvojí katastrofu. Rozmetají existenční jistoty titulního hrdiny, ale tím jen akcentují jistoty ideové, jejichž nositelem se stává nadějný syn Václav. Ty pátý díl potvrdí, přičemž portrétuje nové představitele obrozeneckých Čech.

Nastíněné vrstvy souvisí s etapami postupného vzniku románu. V časových mezerách mezi jednotlivými vrstvami přibývalo látky, ale měnil se vztah autora k ní a k dříve započatému dílu. Čas pracoval nejen pro Věka, ale i proti němu. Co platí uvnitř románové kroniky, projevilo se také zvenčí. Její tvůrce nejenže nepřispěl k tomu, aby objasnil estetické záměry svého obrazu. Navíc ještě v průběhu práce tvárné způsoby, zprvu uchopené vynalézavě, formalizoval.

Jako jediná z cyklických próz má F.L.Věk v titulu vlastní jméno postavy. Záměna za jméno výchozího modelu je důmyslná a koncepční. S výjimkou dětství je titulní postava vypravěčem uváděna především příjmením, a ne křestním jménem. Exponováním příjmení navozuje vypravěč vůči svému hrdinovi, jinak sympatickému, zvláštní odstup. Tak už v elementárním pojmenovacím aktu a kontextu se postava chápe jako reprezentantka věku.

V zorném úhlu tohoto záměru také Jirásek naložil s Hekovou autobiografií; pominul druhou část Hekova života, zcela pominul Hekovu výraznou činnost literární a zásadně pozměnil situaci otce; Hek měl 6 dětí, naživu zůstaly jen 3, z toho jediný syn František. Ten jako 18letý odešel do Vídně, aniž ukončil přípravu pro obchodnické povolání, potom žil v Berlíně a v Polsku a zemřel před otcem. Oproti tomu Věk je obdařen dědicem. Syn Václav, výborný student litomyšlského gymnázia a filozofie, potom právnické fakulty, je důstojným pokračovatelem raného buditelství i praktickou oporou stárnoucího Věka.

Kdykoliv se chválí poznávací hodnota F.L.Věka, mělo by se brát v úvahu, že cesty obrozeneckého hnutí byly ve skutečnosti klikatější a krkolomnější i vnitřně rozpornější než v Jiráskově kronice. Autor si lecčeho z toho byl vědom, ale oslněn kladnými výsledky strastných počátků, odstrašován přítomnými problémy a veden touhou příkladem předků povzbuzovat potomky, minulé děje a lidské osudy optimalizoval.

Např. o dr. Heldovi, který se objeví ve 2.dílu a dále patří k hlavním postavám, např. Jirásek smlčel, že tento krasavec byl lidumil z vypočítavosti, že si ješitně dopřával milostné vztahy a dobrodružství, měl nemanželského syna a celá léta žil v skandálním poměru s vdanou hraběnkou, v jejímž domě bydlel. Navíc považoval národní hnutí za cosi přechodného.

Konkrétní a barvité vyobrazení města patří k uměleckým zásluhám románové kroniky. V titulní postavě dobrušského kupce Jirásek ztělesnil ideál novodobého občana; člověka činorodého a všestranného, který nedokáže svým výkonem a smyslem pro spolupráci a souhru prosadit všude, kam ho náhoda či praktický zájem uvedou.

Jirásek vedl těžký zápas o látku a s látkou; napřed aby ji poznal, pak aby ji podřídil svému ztvárnění a netoliko aby ji podal čtivě, s filozofickým nadhledem. Kritikové většinou pozorují převážně Jiráskův zápas o látku. Oceňují se poznatkové objevy, zatímco umělecká svébytnost je často přehlížena; ta je však na podobně vysoké úrovni.

(Jaroslava Janáčková)

Nikdo nestál tak blízko jako on, duchovně tak blízko naší době národního obrození – jiní bývali jejími zdvořilými, srdečnými hosty, jejími znateli a kritiky. On však žil s ní. Žil s ní a miloval ji. Ne nekritickou láskou, která přezírá vady, ale uctivou, oddanou láskou, která i tyto vady dovede zlidštit.

(Viktor Dyk)

F.L.Věk je jistě vlastenec, ale srdcem a ne hubou; na vlastenectví lidí Jiráskových leží zvláštní a ušlechtilý klid, klid národní víry téměř zbožné. Ani stopa po nějaké hysterii nebo choleričnosti; žádná potřeba křiku a hromadného opojení, spíš trpělivá a skoro pokorná práce, řekl bych dříčství na chudobném poli národa.

(Karel Čapek)

Jirásek probádal obrovské množství pramenů, časopisů, pamětí a korespondence. Podobně jako v případě svých dalších literárních děl se nesnažil napsat historickou studii, ale vytvořil svoji vlastní představu českého národního obrození. Nejde tedy o doslovné a historicky věrné postižení Hekova života. Děj i reálie si Jirásek na mnoha místech upravil nebo pozměnil. Pětidílná kronika patří k vrcholným Jiráskovým dílům.

(Blanka Sýkorová)

Veliké dílo slovesného umění. F.L.Věk náleží k dílům, která nejsou k tomu, aby se lehce a zábavně strávila a navždy do knihovny pak odstavila. Je to kniha, do níž by se chodilo nahlížet jako do domácího panoramatu nebo do uměleckého alba. Otevři dnes tu, zítra tam, začít můžeš, když jsi přečetl napřed celek, kde chceš, všude najdeš obraz, který chce všecku tvou pozornost a který ti na chvíli sám o sobě postačí. Jirásek je tu zcela zralý, svůj nejvlastnější…

(dobová kritika)

Zase čtu. Beletrii! Kde by mě napadlo, že si ze zvědavosti poprvé vychutnám všech pět dílů F. L. Věka. Od Aloise Jiráska! Opravdu jsem to dokázal. A užil si to. Až do konce páté knihy. Těch informací, parádní četba, přímo scénář. Škoda, že tehdy stihli natočit jen ty první dva.

názor současného čtenáře (Milan Švec)

Monumentální Jiráskovo dílo bravurně vystihuje dobu dávno již minulou. Je plné příběhů, hlavních i vedlejších postav a skutečných událostí. Dokáže ideálně navodit atmosféru tehdejší společnosti i zprostředkovat nadšení hlavního hrdiny, a to nejen jeho, pro českou věc.

Román se skutečně čte jako jedna báseň. Čtenář nemusí být extra vlastenec, aby ho příběh zaujal. Osudy hlavního i ostatních hrdinů jsou zprostředkovány tak, že se čtenář těší na to, jak se budou dále vyvíjet. Jirásek mistrně splétá několik dějových pásem a ozvláštňuje je čtenářsky atraktivními zápletkami.