V Roce české hudby patří přední místo i slavnému skladateli Antonínu Dvořákovi (1841-1904). Alois Jirásek měl to štěstí, že osobně potkal jak Smetanu, tak se evidentně potkával i s Dvořákem. Je například doloženo, že Dvořákovi v roce 1889 předával diplom čestného členství litomyšlského zpěváckého spolku “Vlastimil”. Jirásek měl Dvořákovo dílo velmi rád, ale svým přístupem a vlasteneckou koncepcí mu prý byl přece jen bližší Smetana (doklad jsem k tomu zatím nenašel). Nebylo by ale divu – Jirásek, podobně jako Smetana, učinil v mládí rozhodnutí, které znamenalo celoživotní službu národu – u Jiráska to byl záměr vytvořit český historický román podle Palackého koncepce českých dějin, u Smetany vytvoření původní české opery. Když 1.5.1904 Antonín Dvořák zemřel, zúčastnil se jeho velkolepého pohřbu i Alois Jirásek.
POSLEDNÍ CESTA MISTRA ANTONÍNA DVOŘÁKA (1904)
… Za tmavého, poledního jasu prvního máje odešla duše jeho tam, kde zasmušilý Charon převáží stíny přes řeku podsvětí – a na sklonku rovněž zářivého včerejška uložili jsme jej v místa, kde památka českých velikánů bloudí zmlklými pěšinami českého Žalova…
Černý host tesklivého smutku ulehl nám do srdcí a nevymizí ani na povel chladného rozumu, jenž tiší bolest slovy, že jest v boží radě souzeno zemříti člověku…
Vedle ohromivé rány, že odešel velekněz české hudby, mocně dojala celou naši veřejnost tragická okolnost, že právě ve chvíli, kdy pokojné štěstí jako stálice svítilo mu v jeseni života nad hlavou a z tváří pečlivě vychovaných dítek vyzařoval mu paprsek vzpomínky na vlastní jaro, dávno vyprchalé, že ve chvíli, kdy blížil se bezstarostnému odpočinku – vnořil se šíp nikdy nechybujícího střelce v jeho zlaté srdce…
Rodina, bolem zdrcena, žaluje, že nezapadla za ní závora života současně s ním, a osiřelí zástupové ctitelů a přátel, jichž jsou v lidu českém legiony, sklonili se včera v němém ustrnutí naposledy nad rakví. A všem nám, kdož jsme druhdy šťastni a s hrdostí nevýslovnou zachycovali každý paprsek glorioly, oslňující prosté, českozvučné a tolik vznešené jméno Dvořákovo, připadl smutný úkol šíti rubáš pro drahého zesnulého, utkati stuhu žalu na palmu, jež zastřela vychladlou jeho líc, a doprovoditi jej na poslední pozemské pouti…
Že zemřel nám všem, byl smutek po něm všeobecný, národní, a pohřeb jeho slavně manifestační, vpravdě královský…
Tak pochovávají se jen ti, kdož za svého života šťastnou rukou dovedli uhodit v zlatou strunu velikého srdce národa a do myslí lidu vepsat jméno svoje písmem nesmazatelným. Obrovská účast všech vrstev, připomínající jen pohřby nejslavnějších, celý sad květoví a věnců, jenž narovnán v mohylu na jeho čerstvý hrob, a déšť soustrastných projevů ze všech končin světa – hlásaly velikost jména Dvořákova, jeho popularitu i vzácnou úctu…
Při pohledu na tisíce tisíců, kteří tísnily se v ulicích a prostranstvích, jimiž slavně smuteční průvod měl se ubírati, vzdor všemu bolu, jenž svíral srdce, blažila konejšivá myšlenka, našeptávající, že zesnulý mistr přece byl jen šťasten, podmaniv si kouzlem svého umění chudého i boháče, zvrátě osobností svou průpověď, že nikdo není doma prorokem…
Pohřeb mistrův vymykal se z obvyklého rámce pohřbů národních, jsa bohatším o poetické, dojemně tklivé momenty, jež souvisely případně s celým životním dílem Dvořákovým… Byl to okamžik, elegicky krásný, u Národního divadla a pak chvíle rozloučení s jeho rakví na hřbitově vyšehradském… Z účastenství spolků a korporací v průvodu, rovněž jedna okolnost vzbudila radostnou pozornost. Byla to hromadná účast českého studenstva, jehož velká část se dostavila v baretech, jiná nesla háj palem a věnců, dávajíc tak najevo svou úctu mánům velikého mistra…
V kostele sv. Salvátora
V hlavní lodi starobylého kostela sv. Salvátora postaven byl katafalk neobvyklých rozměrů, na němž spočívala kovová černá rakev s tělesnými ostatky zemřelého dr. Antonína Dvořáka. V hlavě katafalku, v tvaru podkovovitém, postaveno množství dekoračních rostlin, jako vavřínů, jehlanovitých a kulovitých, dracén apod., mezi nimiž stál velký, černým suknem potažený kříž, na němž byl zavěšen věnec z živých listů bronzové barvy z rostliny Calax. Pod křížem postaveno mnoho velkých palem, které tvořily imposantní skupinu v hlavě chrámové lodi. Také svíce byly postaveny ve tvaru podkovovitém na dvou stupních. Mezi svícemi rozestaveny kapradě, které svým nádherným jemným listem velmi pěkně působily.
Kolem katafalku byly položeny černé koberce, na něž položeny rodinné věnce, a před katafalkem na podstavci umístěn polštář se řády zesnulého. Květinové seskupení uzavíraly malé rostliny s bílými listy, které se od černých koberců odrážely. Květiny dodány z bohatých skleníků Rajské zahrady a dekorace květinová provedena za dozoru správce městských sadů p. Skaláka. U katafalku tvořily čestnou stráž studenti a Sokolové s rapíry. Nádherné věnce a palmové kytice byly rozestavěny po stěnách kostela. Kromě vyjmenovaných již dárců věnců zaslali nádherné věnce: Jednota ku povznesení hudebního umění v Čechách, Arturo di Vigna, Frant. Ondříček, Spolek hudebních umělců, hrabě Kounic, J. Horová, pěvecká škola Pivodova, varhanická škola, Boh. Pták, Bohuš hrabě z Kolovrat, profesorský sbor konzervatoře, orchestr německého divadla, prof. Salač, Jan Kubelík, Glasbena Matice v Lublani, pensijní fond sboru a orchestru Národního divadla, Filharmonická společnost v Hamburku, orchestr Národního divadla, bar. Portheim, Zpěvácký spolek “Hlasoň” v Nové Pace (lyru z navštívenek), instrumentální a klavírní oddělení konzervatoře, Zpěvácký spolek “Lumír” na Malé Straně a j.v.
Obřady pohřební ustanoveny byly na 3.hodinu odpolední, ale již dlouho před tím naplnil se chrám a Křížovnické náměstí přečetnými smutečními hosty a obecenstvem. Když pak nadešla chvíle obřadů, zapěl “Hlahol” na kruchtě smuteční písně, načež světící biskup dr. Krásl za asistence faráře Baťhy a četných duchovních a alumnů vykonal pohřební obřady. Po ukončení těchto obřadů smuteční hosté vyšli z kostela, načež rakev byla snesena špalírem granátníků ke zlatému pohřebnímu vozu a průvod pohřební se seřadil.
Pohřební průvod
Velkolepý průvod pohřební, uspořádaný zesnulému skladateli dru Ant. Dvořákovi, nevymizí nikomu z paměti. Průvod zahájilo Sokolstvo v kroji, a sice jednoty z Prahy, Vyšehradu, Smíchova, Karlína, Král. Vinohradů, Nuslí, Žižkova aj., načež následovali členové České obce střelecké. Za nimi ubíralo se 8 studujících, oděných v historické kroje, a pak následovaly nekonečné řady studentů českých vysokých škol v baretech a s odznaky. Účastenství studentů imponovalo nesmírně. Následoval oddíl posluchačů konzervatoře hudby a profesorský sbor. Za těmi byly neseny tři odznaky Umělecké besedy, načež ubírali se členové všech odborů Umělecké besedy: hudebního, literárního a výtvarného, na to kráčeli členové opery a činohry i orchestru Národního divadla, členové předměstských a ochotnických divadel, členové hudebních škol a jednot hudebních, deputace “Hlaholu” plzeňského a “Hlasoně”. Největší pozornost obecenstva, v ohromném počtu v ulicích shromážděného, poutala skupina studentů a Sokolů, nesoucích nádherné věnce a palmové kytice, z nichž některé byly obrovských rozměrů. Dále byly neseny standardy s nápisy děl Dvořákových, a sice dle oper, symfonií, oratorií a písní.
Za touto skupinou ubírali se členové dámského a mužského sboru pražského “Hlaholu”, kteří cestou od kostela k vyšehradskému hřbitovu pěli “Milosrdný věčný Bože”.
Následovala dojímavá skupina devíti Múz, jež znázorňovaly sličné dámy, oděné v bílé řízy, nesoucí palmové ratolesti.
Potom ubíralo se duchovenstvo v čele s biskupem Kráslem. Černá kovová rakev s tělesnými ostatky zesnulého vezena byla ve zlatém šestispřežním voze obce pražské, podél něhož utvořen byl čtyřnásobný špalír, a sice členů měšťanského sboru granátníků, studujících, Sokolů a officiantů Bayerova pohřebního ústavu. Za pohřebním vozem dva studující na plyšových polštářcích nesli řády zesnulého. Dále ubírali se dva synové zesnulého skladatele, zeťové, bratři jeho, hr. Kounic a ostatní příbuzní, rektor prof. dr. Strouhal s děkany s odznaky důstojnosti a čtyři pedelové s vrchním pedelem v historických svých úborech. Potom ubíral se nejvyšší zemský maršálek, starosta měst pražských a ostatní smuteční hosté. Průvod uzavírala nekonečná řada ekypáží.
Tklivě krásná chvíle před Národním divadlem
V pořádku, jejž udržovala sama důstojnost slavného pohřbu, spěl zvolna průvod krok za krokem hustým špalírem obecenstva na Nábřeží, kde jako na povel obnaženy hlavy, kdykoliv už z dálky blížilo se šestispřeží černých komoňů, vezoucích ve zlatém voze drahé břímě. Tak minul průvod pomník na Nábřeží a došel místa, kde roste pod oblohu zlacená klenba budovy, každému Čechu drahé – Národního divadla. Zde nesmrtelný mistr sklidil vavříny za velká svoje díla operní, zde bylo tedy místo nejvhodnější naposled mu vzdáti tklivý pozdrav. Došlo k velebné a truchle povznášlivé chvíli. Před průčelím Národního divadla se šestispřeží zastavilo, pěvci hlaholští zmlkli a na několik vteřin zavládlo hrobové ticho v zástupech. Vzápětí snesly se z lodžie Národního divadla naříkavé, nevýslovně krásné zvuky první věty… Dvořákova “Requiem”…
Orchestr a operní sbor divadla nejkrásněji jak dovedl, podal mistru úchvatné dílo, jež složil druhdy ve chvíli božského nadšení, netuše dozajista, že jímavé akordy snesou se jednou na jeho rakev…
Dojem tklivě krásného okamžiku byl všeobecný. Kdejaké oko v zástupech tisíců zrosilo se vnitřním pohnutím. Celá elegičnost posvátné chvíle dolehla do srdcí. A když pak zmlkly poslední akordy v tápaných tónech lesních rohů, bylo slyšeti v zástupech vzlykot. Dámy hlasitě plakaly. Pak hnul se vůz a průvod krok za krokem šinul se kolem pomníku Jungmannova, Karlovým náměstím k Vyšehradu…
Na hřbitově vyšehradském
Za hlaholu zvonů na věžích kláštera Emauzského a na věžích kostela vyšehradského průvod pohřební na hranicích vyšehradských stanul, rakev znova byla vykropena, načež vedení průvodu převzal kanovník Kyselka. Před hřbitovem stanuly spolky, v průvodu zúčastněné, a pohřební vůz odjel, následován smutečními hosty, na hřbitov. U brány hřbitovní rakev snesena ze zlatého pohřebního vozu na sarkofág před Slavínem. Na schodišti Slavína postavily se dámy v bílých řízách a s palmovými ratolestmi v rukou, za nimi “Hlahol” a členové Ústřední pěvecké jednoty. Za mocného pohnutí nekonečného zástupu zapěli pěvci Zvonařův sbor “Přes vršiny hrobu tvého”, načež přistoupil ke hrobu p. prof. Knittl a takto promluvil:
“Ve slunném máji, ve středu bujaré se probouzející přírody, umlkl náhle český slavík, jehož písně, duchem našeho národa prováté, po déle než 30 let ve chvílích trudných i jasných hlaholily našimi nivami, zvonily u našich hrobů domácích, naplnily radostí naše srdce, jichž ohlasy zalétaly daleko za hranice drahé naší domoviny a do širých světů za oceány a všude – budiž toho dnes srdečně vzpomínáno – doznaly vroucího přijetí myslí ušlechtilých. Zavřela se navždy hudebně výmluvná ústa Dvořákova, zastavil se rázem mocný proud jeho umělecké tvorby, avšak co vypěl on z čistého srdce, co vylkal z citlivé duše, to žije dále, to žije s ním a dotvrzuje správnost slov “Kdo v radosti a ve smutku takto může zazpívati, ten nezhynul, ten žije!” Ano, Dvořák žije dále v bohatém svém uměleckém odkazu, ve kterém uloženy jsou četné krásy slohu hudebního a vylíčen vzdušnou kresbou tónovou, hlubokými dojmy protkaný život umělce, a to umělce českého. Zda nezpívá ta imposantní řada děl Dvořákových odvěkou onu píseň o neúmorné, usilovné práci, zda nevybízí nás četná dosud rukopisná, skladatelem samým před veřejností tajená díla k přísnému odhadování činnosti vlastní, zda nevypráví prostonárodní opery o jeho přilnutí k našemu venkovu, jeho obrázky ze Šumavy a nálady poetické o intimním životu českého lidu?
Slyšme, jak horoucně hlásá Dvořákův “Hymnus”, ouvertura “Kde domov můj?” nadšenou lásku k vlasti, jak tklivě poukazuje “Husitská” a “Rapsodie” k její slavné minulosti, jak sebevědomě potvrzují “Slovanské tance” příslušnost k matce Slávě, jak lká v “Symfonii z Nového světa” jeho touha po domově! Zde mluví všude prostá, nezištná láska k nejvznešenějším statkům člověčenstva; jako z jeho písní nejněžnější láska rodinná a z jeho skladeb duchovních nejoddanější láska k Nejvyššímu!
Láska a z ní prýštící nelíčená blahovůle, neukojitelná snaha po zdokonalení, nepodmíněná pravdomluvnost: věru, záviděníhodná to skupina vlastností, které neklamně hlásají, že s Dvořákem odešel nejen velký umělec, ale i veliký člověk. To, co naši velikáni vyzpytovali v jiných oborech činnosti duševní, učili a hájili, to hlásá mluvou všelidskou, všemu světu srozumitelnou také náš zesnulý Dvořák. O jeho čistou povahu se tříští heslo: De mortuis nil nisi bene, v jeho ňadru nenalezla místo ani pýcha anebo lidská ctižádost. Jako ve své hudbě, tak dovedl i v životě smířiti nejpříkřejší disonance s lahodnou konsonancí; jeho životní kontrapunkt, třeba se v něm střetly témy nejostřejších kontrastů, vyzněl v harmonický soulad.
Jen s náhlým tvým odchodem, drahý, nemůžeme se smířiti, ta prudká a nenadálá disonance rozdírá stále naše nitro a svírá naše srdce! Hořkých slzí hojný proud však znenáhla se zastavuje při vzpomínce na klidnou, neskonalým mírem obestřenou tvoji tvář. To není smrt, to jest sladký sen v říši nadhvězdné, kamž nedolétají ani naše vzdechy, ani naše poslední pozdravy. Je všechny přehlušuje kouzelná harmonie neobsáhlých sfér, v nichž všem velkým duchům hlaholí nebeské Aleluja! a rajská Sláva!”
Po tklivé této řeči, která zůstavila hluboké rozechvění mezi přítomnými, zapěli pěvci sbor “Salve regina”, načež promluvil kanovník Kyselka o Dvořákovi jako člověku a vytkl ušlechtilé jeho vlastnosti. Za zpěvu “Odpočinutí věčné dejž mu, ó Pane!” spuštěna rakev do chladného hrobu. Na ni snesla se spousta vonného kvítí a dojemná chvíle rušena byla jedině vzlykotem těch, kdož zanechávali tu více, než Dvořáka-umělce – manžela a otce…
Obzor již hasl, když zvolna, se stíny smutku v duších, opouštěly zástupy posvátnou půdu českého Žalova, které přibylo o jedno zlaté srdce velikého Čecha…
(Národní listy, 6.5.1904)
