Výroky o Jiráskovi

Současníci nemusejí obdivovat husitskou dobu tak jako jejich předci v 19.století, avšak národní obraz husitství, jak jej vykreslil např. Alois Jirásek v historickém románu Proti všem, zůstane trvalou součástí novodobého historického povědomí.

Jiráskovo monumentální dílo odráží historické povědomí a emancipaci soudobé české společnosti.

Hlavně ale gratuluji k ukončení slavného “Bratrstva”. Za ten skvělý dar národu abys dlouho a šťastně byl živ! Tomeš čte zase “Bratrstvo” od začátku, žena zase “U nás” a tak to jde stále.

Aleš Jiráskovi

Tak Tábory nevylíčil dosud nikdo.

Každý týden mne potěší Jirásek “Bratrstvem” ve Zlaté Praze – je, je starý ataman a čím dále silnější! Jirásek je velké štěstí pro nás!

Když jsem však spatřil Alšův obrázek a nápis “Psohlavci”, zatřáslo se mi srdce v těle, vysypal jsem na dlaň všecko, co mi vynesly letošní vánoce, a zapsal se odhodlaně mezi odběratele. Tehdy jsem ovšem netušil, co budou znamenat tyto “Květy” pro můj příští vývoj duševní…

Pan profesor mi roli záhy odebral s komentářem, že naivka ze mě nikdy nebude, ani kdybych se rozkrájela. Náhradou mi přidělil zemitou venkovanku Kláskovou z Jiráskovy Lucerny. Úžasná herdekbaba, kam přišla, tam jí bylo plno. Nic si nenechala líbit, nebyla k přeslechnutí. Chodila jsem ji trénovat do parku, protože doma jsem s ní rušila sousedy. Bouchali do zdi, zvonili na nás. S Kláskovou jako by mě polili živou vodou. Prošla jsem s ní přísným klasifikačním sítem na konci druhého ročníku, kdy se škola s mnohými posluchači rozloučí. Měla jsem za partnera Václava Tomšovského, který hrál vodníka Michala. Na pohlavku, kterým Klásková utne jeho šprýmování, jsem si dala záležet. Komise se pochvalně zasmála, a tak jsem Václavovi vlepila ještě jednu. Místo dalšího smíchu však profesor Vejražka překvapeně řekl: “Ženská, vy jste pro trochu srandy schopná i zabít.” Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že to byl jeden z mých důležitých mezníků.

(z knihy “Můj život mezi slzami a smíchem”)

Dramatizace rozsáhlého Jiráskova románu z období národního obrození, kdy utlačovaný národ hledal svou ztracenou identitu, se stala v situaci okupované země podobenstvím s novým, burcujícím posláním. To zaznělo nejsilněji v posledním díle, který se proto nevysílal. Každý, kdo něco znamenal, v tom hrál. Já to považovala za velké vyznamenání. Pro Radka byla titulní role jedním z vrcholů jeho kariéry. Hrála jsem Lotty, jednu z dcer manželů Butteaových, mým francouzským otcem, učitelem tance a společenského chování, byl Karel Höger, českou matkou Dana Medřická. Mluva, společenské způsoby, znalost cizích jazyků i zájem o hudbu osvícené vrstvy českého měšťanstva byly prověrkou herecké techniky v sousedství těch nejlepších.

(o seriálu “F.L.Věk” z knihy “Můj život mezi slzami a smíchem”)

Teprve když se dovíte, že dědeček s brejličkami, v trochu opelichané beranici a filcových bufách, ten děda, který se pravidelně mezi jedenáctou a půl dvanáctou šourá od věže k mostu, je pan Jirásek, padne na vás šílená úcta a už zdálky, když ho, drobečka, vidíte, tisknete se k zábradlí, aby měl majestát dosti volnou cestu.

Podle mého soudu Jirásek o tu poctu nestojí. Dílu Jiráskovu, tuším, žádná pocta nemůže už přinésti většího uspokojení než to vědomí, že jeho dílo vniklo do národa, že ten národ posílilo a povzneslo a nakonec dovedlo k vítězství. To vědomí jej může činit a jistě činí jedním z mála lidí šťastných.

Mé dílo se po té stránce staví proti Jiráskovu jako nesrozumitelné a nepopulární. Přes to působilo víc, než se obecně myslí. Literatura před třiceti lety, porovnána s dnešní… mé dílo v ní zůstavilo brázdu. Posuzováno klidně a věcně, nemá mé dílo kvalifikace pro takovou cenu. Nemá k tomu dostatečné šíře.

(o nominaci Jiráska a Březiny na Nobelovu cenu za literaturu)

Co kniha, to svátek srdcí, živný chléb, rosa pro duši – bóje ukazující cestu a jest jenom na nás, abychom porozuměli její řeči.

Jiráskovo dílo etizuje duši čtenáře, je to jakoby nás vzal dobrý přítel za ruku, aby nás provedl královstvím svých snů.

Když jsem četl dětsky naivně (nepoučen ideologií) Jiráska, nepřišlo mi na mysl, že bych měl nenávidět Němce, šlechtu a katolickou církev. Snad že jsem ho stihl přečíst dřív, než se stal povinnou četbou?

Stačí říci: první pěkná slova o Židech jsem četl u jednoho z dovršitelů českého vlastenectví, ba snad – nacionalismu.

Karel Čapek ve svém článku o Jiráskovi

Ale řekne-li někdo, že pro něho Jirásek nebo Dickens nebo Gorkij není žádným umělcem, Bůh s ním; o tom se přece nelze přít.

Říká-li se krajině okolo Hronova Jiráskův kraj, děje se tak plným právem. Toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje, kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného.

Říká-li se krajině kolem Hronova Jiráskův kraj, děje se to plným právem; toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Alois Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém celém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje mezi Brendami a Hejšovinou: kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného; kraje, který v dějinách víc lidově trpěl nežli vedl, ale který se tiše a houževnatě udržel v typickém češství na samotném pomezí naší národní oblasti.

Nebýti Jiráska, nebylo Hrádku a Kozinova pomníku na něm se všemi manifestacemi Chodů, kteří se tu teprve jimi jak náleží pocítili kolektivním rekem Jiráskova románu. Teprve “Psohlavci” rozednilo se celému národu nad Čerchovem a obráceny zraky veřejnosti české k rozpoji mezi Českým Lesem a Šumavou. Hospodářské požehnání, kteréž tato popularita kraji přinesla turistickým každoročním proudem, jest sice vedlejším, ač vysoce vítaným souběhem těchto důsledků vzájemnosti národa s čeledí, dotud zanedbávanou, ale nade vším stojí duchovní povznesení Domažlicka, proběhlé od roku 1886, roku knižního vydání “Psohlavců”.

Ale položíme-li ruku na srdce, ozve se v něm hlas vděčnosti k Jiráskovi, který svou přeskvělou knihou chodskou dal v několika nás uzráti snu každého českého kvartána, státi se českým spisovatelem.

Lusknul jsem si prsty, když jsem si přečetl Vaše dílo.

A Jiráskovo Poselství! Nevím – byli jsme otrlí, tvrdí a necitelní, vychováni rozumovými důvody Masaryka a těžkou školou vojenského života, ale měli jsme přece svoje slabiny; roztáli jsme a rozměkli pod rukou toho, kdo se jich dotkl. Prvý, který pohnul nás k slzám, byl prvý ministr Československé republiky, dr.M.R.Štefánik, svými prostými slovy uznání. A druhý: Jirásek. Svým Poselstvím. Nevím, zůstalo-li oko suché při čtení jeho řádek. Ve skupinách nastávalo mlčení, zvolna, nenápadně jsme se rozcházeli, každý zalézal do koutku jako raněné zvíře, aby se těm druhým slza nezablýštěla. Byla by přece hanba, aby voják plakal.

Vzpomínám, jak ještě při poslední návštěvě u Jiráska – bylo to na počátku ledna 1930 a já se chystal na delší, asi dvouměsíční cestu na Balkán, do Jugoslávie a Bulharska – starý pán velmi churavý se zájmem se mne vyptával, co tak najednou, a že v zimě se chystám do té “balkánské Siberie”, a pak si najednou vzpomněl na Rusko, sovětské ovšem:

“A prosím vás, jak dlouho to ještě bude trvat? (měl na mysli komunistický režim). A co literatura tam, hýbe se to nějak?”

Vypravoval jsem, jak sleduji, pokud stačí čas a udá se příležitost, novou, sovětskou literaturu, jak přes všecky závory censury v nové beletrii se obráží či se aspoň kmitne občas věrný obraz nových poměrů, nad pomyšlení těžkých, citoval jsem mu několik sovětských autorů nesporně, ano vysoce talentovaných, jako Leonova, Fedina, Zoščenka. A starý pán znovu se rozvzpomínal na svá mladá studentská léta, jak jako septimán na hradeckém gymnasiu čítal polsky, a jak mu to šlo dobře, a také rusky se začal učit, ale při tom už nevydržel, ruské klasiky četl však hladově z překladů, a jak se pak k ruštině už nikdy nedostal… Při loučení zval mne starý pán srdečně, abych se na něho přišel podívat brzy, až se vrátím. Že se těší, co mu povím nového, zejména z Jugoslávie. Zajímal ho a bolel živý tenkrát konflikt chorvatsko-srbský. Bylo mu tehdy (opakuji: na počátku ledna 1930) poměrně líp, než ještě před vánocemi, nenadál jsem se, že ho již neuvidím.

Vracel jsem se domů z ciziny v první třetině března, asi 8. či 9. přes Vídeň. Na nádraží koupil jsem si “Národní listy”; čtu tam o vážném zhoršení Jiráskovy nemoci. Po návratu do Prahy na telefonický dotaz sdělil se mnou přítel Hanuš Jelínek, že se starým pánem jest opravdu zle, že se jeho život počítá spíš už jen na hodiny, než na dny. Do tří dnů byl mrtev. Neviděl jsem ho tedy již, ani ne v rakvi: pro lítost nešel jsem se na něho podívat.

Je téměř zbytečné upozorňovat, že Jirásek proslul jako skvělý znalec historické reality, již se snažil přidržet ve svých dílech.

Při rozboru Jiráskovy historické beletrie každého vždy znovu a znovu překvapí autorovy rozsáhlé historické vědomosti i jeho nesporný cit pro kritiku pramene. Stačí uvést, s jakou bravurní jistotou odlišil v českých kronikách pozdní podání od dějinné reality, aby mohl sestavit soubor Starých pověstí českých.

I po dlouhých desetiletích Jirásek dokáže zaskočit zkušené badatele… Pro humanitní vědce není ovšem nic krásnějšího než ve zdánlivě dokonale prozkoumaném tématu nalézat nové a nové poznatky i překvapivé souvislosti.

Ideové zaměření starších i novějších prací klasika historické prózy souznělo s náladou širokých vrstev a ve chvílích zostřeného postupu vůči všem národně procítěným českým projevům oslovilo i část Jiráskových dosavadních kritiků. Jiráskova díla, věnovaná husitství a obrozenské epoše, povzbuzovala čtenáře statečností předků a zároveň je přesvědčovala, že pouze jednotný národ dosáhne vytčeného cíle: politické svébytnosti. Pro mnoho lidí se stal Jirásek v průběhu první světové války typem skutečně českého spisovatele a personifikací nejlepších národních tradic. Nikdy předtím ani potom nedosáhl tento autor tak velké a jednoznačné obliby i popularity. Na počátku války k tomu přispěl neobyčejný úspěch románu Temno, který publikum přijalo jako symbol svého vzdoru i naděje. Knižní vydání Temna v květnu 1915 příznačně vzdávalo hold Husově památce. Do konce války byl uvedený spis vydán ještě pětkrát a dostal se do rukou i vojákům na frontách a politickým vězňům. Vědom si společenského ohlasu svého díla začal Jirásek pracovat na románu Husitský král. Už samotný název prozrazoval, že spisovatel píše o Jiřím z Poděbrad a připomíná existenci svébytného Českého království, což musely rakouské úřady považovat za provokaci. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Husitský král, uveřejňovaný v Národní politice, přestal po cenzurním zásahu vycházet. Další akce následovaly. Policie rozhodla, aby Temno a Husitský král (bude-li knižně vydán) nebyly kupovány do školních knihoven a aby Jiráskovy romány byly znovu “pečlivě přehlédnuty, nejeví-li se v nich neúměrné pěstování kultu Husova a oslavování doby husitské jako nejslavnější periody dějin českého národa.” V roce 1916 se dokonce uvažovalo o konfiskaci Temna. Jiráskovo drama Jan Roháč, dopsané již před válkou a tehdy také provedené kočovnou společností, pak vůbec nemělo naději proniknout na stálou profesionální scénu a slavnostní pražské premiéry se příznačně dočkalo až 25.října 1918.

Jeho “Bratrstvo” je najmonumentálnejším dokumentom spoločných stykov, snáh a jednoty Čechov a Slovákov v najpodstatnejších dobách národného denia. Takto posobilo a bolo ponímané i v mladej generácii slovenskej pred svetovou vojnou. “Bratrstvo” stalo sa na Slovenskou bibliou myšlienky československej jednoty. Z neho čerpali sily a oduševnenie pre budúce práce a úlohy prebúdzajúci sa slovenskí šuhajci; v ňom našli útechu starí, ktorí už prestali dúfať v lepšiu budúcnosť. “Bratrstvo” inspirovalo i velkého Milana Rastislava Štefánika a privedlo mnoho Slovákov do československých legií.

Čtu stále Jiráska a strašně se mi líbí, ačkoliv to vše již umím nazpaměť.

My “mladí” tehdejší činoherní gardy jsme Mistra zbožňovali, zvlášť pro jeho roztomilost, se kterou s námi o zkouškách jednal. Slavný Vojan často, když zjistil Jiráskovu přítomnost v divadle, upozorňoval: “Husita” (tak se totiž Mistru v zákulisí říkalo pro jeho grandiózní trilogii) je v divadle!

Pálí je na našich dějinách sláva a příklad husitství i národního obrození. Není pochyby o tom, kterou knížku mají na mysli, když mluví o tom, že Jirásek falšoval historii. Temno mají zajisté na mysli tito tmáři, neboť právě v Temnu je neúprosně odhalována tvář i úloha těch nečistých sil světového záporu a životního zmaru, kterým právě oni se dali do služeb a pod jejichž záštitou by tak rádi spustili krvavé dragonády proti českému lidu, kdyby ovšem mohli. Temno s divokým utlačováním, odnárodňováním, znásilňováním, otročením a vykořisťováním lidu – to je ta sůl, která je v Jiráskových spisech nejvíc pálí do zrádných očí. Neboť toto dílo má svou velkou nadčasovou platnost jako trvalá a mohutná výstraha lidu, jako poučení, čeho by se lid mohl nadít od panské a cizácké zvůle, kdyby připustil její vítězství.

Ale nejenom Temna se bojí tito zrádci. Ať vezmeš kteroukoli z Jiráskových knih, všude proti světlým lidovým hrdinům, zosobňujícím charakter tohoto národa, stojí zrádci, obojetníci, odrodilci, zaprodanci a Jidášové.

Vaše díla mne pronásledovala celý školní věk. Byl jsem nucen obstarávat si obsahy povinné při hodinách českého jazyka i velmi nekalým způsobem. A dnes se Vám musím přiznat: z Vašich knížek jsem dočetl do konce snad jen Staré pověsti české. Averzi k Vašemu dílu podtrhla také inflace Vašich knížek na knižním trhu v době, kdy jsem vyrůstal. Místo clifftonek a indiánek, které jsem musel pracně shánět, se to všude hemžilo jen Vámi. Já vím, ale vím to až dnes – tenkrát jsem to nevěděl – nemohl jste za to. Nemohl jste za poněkud scestné názory profesora Nejedlého, nemohl jste za to, že jste byl ve jménu ideologie vlastně zneužit… V té době jste dávno odpočíval na hřbitově ve svém rodném Hronově… Už Vás mám velmi rád.

Viktor Dyk (o) Jiráskovi

Muž ve své velikosti prostý, muž ve své prostotě veliký. Měl úspěchy větší než kdokoliv jiný, nikdy však nebyl naplněn neomylnickou pýchou povýšence. Zůstal prostým synem svého horského kraje, i když byl uctívaným miláčkem svého národa. Čelil stejně přízni jako nepřízni doby, neodvraceje se nikdy od svého úkolu.

Alois Jirásek, toť láska k minulosti. Alois Jirásek, toť práce pro budoucnost. Alois Jirásek, toť vědomí národní solidarity. Alois Jirásek, toť víra, že jediná skutečná realita života je čistý ideál, jemuž sloužíme za pohody i nepohody a jemuž ve svízelích a v příkořích zůstáváme věrni. Jako byl Alois Jirásek příkladem pro nás a pro mne, musí být příkladem pro budoucí.

A je to k smrti smutné, pomyslíte-li si, že o základní otázce moderního člověka nedovedl vám spisovatel, kterého pokládají za největšího českého prozaika, říci nic více, než co říkají úvodníky tzv.národních našich deníků politických.

Není jistě v Čechách epika, který by se mohl postavit proti autoru Bratrstva. Není nikde tolik schopností a nedostatků soustředěno v jedné osobě. Jirásek je prost kriticismu, není analytickým, naopak, není psychologickým, naopak. Jsou výšiny i nížiny v jeho produkci, ba i v jednotlivých dílech nejsou části rovnocenné. Ale všechny, i ty slabší, mají ten jeho široký dech, onu epickou sílu, která nehloubá, nýbrž mocně a nerušeně proudí vždy dále a dále. Neklidná krev vře v žilách vůdců a žoldnéřů, vše je jediný pohyb a vír, který se šíří od vesnice k vesnici, z domova na cizí půdu. Toto rozvíření charakterizuje práce Jiráska, i tím fatálním koloritem, který leží na všech těch měnivých a neklidných scénách s tou předtuchou ponurého konce trpké tragédie, v kterou se toto drama promění. Jirásek dokázal svým dílem, že mrtví mohou a musejí posilovat a zaštítit v chvílích tragických žijící a nenarozené.

Musí býti s námi v dobrých i špatných dnech. V dobrých, aby nás učil nepropadati lehkomyslné pýše a domnění, že naše úspěchy jsou konečné. V špatných, aby nás učil nezoufati si a nepřijímati jako konečný neúspěch dne ani hodiny.

Byl učitelem nás všech a byl mým učitelem. Ne pouze jako profesor češtiny a dějepisu na pražském gymnáziu v Žitné ulici, kde jsem ho poznal před 40 lety, v dobách, kdy dozrával pro svůj literární úkol. Byl mým učitelem svým příkladem.

V seriálu národ hyne, česky se mluví už jen v malých městečkách a na vesnicích, a pár bláznů se pokouší o zázrak národ vzkřísit. A oni tam ti vlastenečtí “provokatéři” – ale ten Jirásek to tak napsal – mluví přeneseně, ale někdy dokonce přímo o lidských právech, důstojnosti, hrdosti nad národní existencí, a dokonce o tom, že je třeba vzdorovat vrchnosti! A když tohle vysíláte v době nástupu reálného socialismu a soudruzi se snaží vládnout obzvlášť pevnou rukou, takové řeči jen těžko vydýchávají. Pro ně to znamenalo jasnou provokaci.

(o seriálu F.L.Věk)

Lucerna byla moc pěkná televizní práce. Česká klasika, všichni ji znají, hraje nebo hrálo ji snad každé divadlo… Práce jedna radost, prostě paráda.

(o televizním přepisu Lucerny)

A tu někdy přišel také Jirásek: měl svou práci, nestaral se o mne, já nikoli o něho – ale tehdy jsem viděl, jak pracně jsou čerpány detaily “Věka”, “U nás” atd. přímo z pramenů, a jednou jsem také mohl mistrovi nabídnout, při prohlídce nějaké pozůstalosti, jízdní řád nějaké cesty, tuším do nějakého lázeňského místa v 18.století, jejž s velikým poděkováním přijal, opsal a tuším také užil v některé své pozdější práci.

Nezbývá tedy než žádat po učitelích zdánlivě nemožné. Aby se naše děti učily pravdivou historii a zároveň aby s chutí četly Jiráska.

Každý, kdo se pokouší dokazovat, že Jirásek velký umělec nebyl, koná práci velmi marnou.

Dáti jednotný znak nezlomného a odbojného ducha všem třídám českého národa společně, to byla jeho funkce. Oddal se jí cele a splnil ji s úspěchem, pro jaký není mnoho jiných příkladů.

Ladislav Fuks o Jiráskovi

Národ žije ve svých spisovatelích, vojín Čechoslovák bral svoji víru v národ, naději ve svobodu a lásku k vlasti z Jiráska.

Byl to opět Jirásek, který vystoupil v čele československých spisovatelů v květnu roku 1918 památným projevem, adresovaným českému poselstvu na říšské radě vídeňské, a tak první způsobil, že z řad příslušníků našeho národa počala mizeti malomyslnost a vracelo se sebevědomí.

Z Jiráska čerpali jsme útěchu v porobě, povzbuzovali se skleslí na duchu, a udatnost jeho reků dala nám nové hrdiny Zborova, Terronu, Dossa Alta a Bachmače. Nemíti Jiráska, neměli jsme příkladů tak velikých postav a nebyli bychom vykonali to, nad čím svět se pozastavil…

Síla Jiráskova a lidí jeho generace je v tom, že tito nekomplikovaně, nerozloženě a hluboce sjednocení lidé se cele proměnili v nástroj obecné touhy a vůle národní – a že svůj úkol žili jako velkou, slavnou a čistou vášeň. Jirásek je básníkem národní energie, která se u něho pojí s konkrétním realismem názorovým. Jirásek slučoval, syntetizoval, probouzel a umocňoval českou energii.

V našem milém Jiráskovi jsem vždycky ctil oddaně a bez závisti jeho veliký odkaz literární a plně oceňuji vůdčí místo, které prací svou opanoval. Jako člověka vážím si ho stejně jako spisovatele, pro jeho bodrou, přímou povahu, a mám ho opravdu rád.

Chtěl jsem být mnichem – hlavní zásluhu na tom měl paradoxně Alois Jirásek, hlavně první část jeho díla “Mezi proudy”, která mě jako chlapce fascinovala.

Co ho znám, Alois Jirásek vždycky byl stejný: tichý, skromný, ústupný, šlechetný, nadšený, neúnavně pilný. Neznám ho jinak, než jako celou, vyrovnanou povahu. Myslím, že patří k těm nemnohým šťastným, kteří neměli nikdy žádného boje ani s sebou, ani s lidmi, ani s okolnostmi, kteří nemuseli zápasit ani o chléb, ani o uznání, nýbrž se mohli hned od počátku věnovat plodné práci, a věnovali se jí, majíce plné povědomí jejího účelu a významu.

(k tomu Jirásek v soukromé korespondenci napsal: “Život můj byl jednoduchý, ale dost jsem se potýkal a zažil jsem a zkusil víc, nežli si pan Holeček myslí… Psal o něčem, o čem nic nevěděl, znaje mne takřka jen z ulice.”)

Bola to radostná slávnosť pre moju rodinku, keď zavítal k nám slávny český spisovatel Alois Jirásek. Prišiel sa podívať do našej, predtým svetu neznámej podlopeníckej Bošáckej doliny a na našich zemianskopodhradských drobných zemanov. Jeho povestný román z doby husitskej Bratstvo počína sa tu v Podhradí, do ktorého majstrovsky vplietol mená tunajších zemanov Kozica, Frnčalu a iných. Mne, nepatrnému a neznámemu dedinskému farárovi, dostalo sa tej cti, že jeden zväzok tohto románu mi je venovaný. V mojej spoločnosti navštívil dakoĺko skromnučkých, slamou pokrytých zemianských “kúrií” alebo “rezidencií”, ako si svoje od sedliackych o nič odchodnejšie chalúpky tí drobní zemiančekovia radi menovali. Ba zaviedol som ho aj k tunajšej bohyni, ktorá poverčivým ĺuďom bohyňuje, veští, háda, vred zarieka a čokoľvek si kto zažiada. Raz som stál pred farou pri moste a videl som jedného sedliaka i s dcérou asi osemnásťročnou kráčať s batôžkom na chrbte do Podhradia. Po kroji som poznal, že je od Piešťan. Na jeho Pochválen odpovedal som: “Naveky amen. Vy idete iste k bohyni. Kto vás to učil tak sa modliť: Pane Bože, pomáhaj a ty, čerte, tisni?” Neodpovedal mi ani slova, len zrýchlil kroky, aby bol čím skôr pri cieli a aby sa toho batôžka čím skôr zbavil. Táto bohyňa zariekaním, zlievaním vosku a celkom takými fígľami a manipuláciami posluhuje poverčivým ľuďom ako nedaľeké vychýrené žitkovské bohyne v susednej Morave. Riekol som jej, že tento pán je z Prahy a rád by z jej úst počul daktoré magické zariekania. Spočiatku nechcela s farbou von a položiac si ruku na žalúdok, riekla, že sa nedobre cíti, lebo ju u jamky bolí. “Nerob – reku – pletky! Však ja mám viac tvojich zariekavacích formúl napísaných, ktoré mi iné ženy zdiktovali, ale tento pán to chce od teba samej počuť.” Keď Jirásek deťom pod pecou učupeným akýsi darček dal, rozviazal sa jej jazyk a s veľkou rýchlosťou pár tých zariekacích formúl odriekala, že to nebolo naskrze možné tužkou na papier zachytiť. Aj to nám riekla, že katolíkom ináč zarieka než luteránom a židom zase ináč než kresťanom. Keď sme vyšli z jej domu, zasmial sa môj milý hosť a riekol: “To je baba všemi mastmi mazaná.” Keďže som mal v ten deň z kopanic sobáš, bol aj Jirásek v kostole obradu prítomný. Keď sme vyšli z kostola, riekol som hudcom, aby pod agátom zahrali skočnú a svadobníci aby si zaskočili, zakiaľ ja sobáš do matriky zapíšem. A tak náš prevzácny hosť mal príležitosť počuť kopaničiarsku hudbu a vidieť tunajší tanec. Len to ma mrzelo, že môj starý kostolník zeman vystriehol chvíľku, keď som ho nemal pred očami, ale som v izbe sobáš zapisoval, a priplichtil sa k Jiráskovi, aby ho ako chudobný zeman navrtával o dajaký milodar, čo sa mu aj podarilo. Keď som sa o tom dozvedel, náležite som ho vymydlil, či sa nehanbil, súc zemanom, žobrať…

Jiráska som potom zaviedol aj do blízkej, starobylej dedinky Haluzic k rumom kostola asi koncom 12. alebo na samom začiatku 13.storočia pôvodne v románskom slohu vystavaného, ale ako na múroch poznať, v priebehu čias viac ráz opravovaného a meneného. Po dôkladnom prehliadnutí tejto pamätnosti, skadiaľ je rozkošný výhľad na čarokrásne Považie, na juh až po Hlohovec (Frašták) a na sever po Trenčín a na Veterné hole, obzreli sme si aj asi 20 stôp hlbokú, pod vežou do dolomitu vymletú roklinu. Keď aj naše oči byli nasýtené, vrátili sme sa cestou medzi vlniacim sa obilím zase do Podhradia. Tešilo nás veľmi, že sa nášmu vysokoctenému hosťovi pobyt v našom kraji ľubil, len to nám bolo ľúto, že tak skoro od nás odchádza. Od tej doby zišiel som sa s Jiráskom už len raz v Luhačoviciach, keď tam bol správcom môj syn Cyril (ktorý je, bohužial, od 10.mája 1919 nezvestný a všetko pátranie po ňom zostalo bezvýsledné). Keď mi syn oznámil Jiráskov príchod do Luhačovic, vybral som sa Vlárskym priesmykom za ním, kde som ho i s dcérkou Boženkou našiel a v jeho milej a pútavej spoločnosti nezabudnuteľné chvíle zažil. Pri spoločnej večeri viedli sme aj veselé, aj žartovné rozhovory. Tak ja som rozprával o rozhovore farára s organistom z takej církvi, kde i jednému i druhému farníci v čase vinobrania zlievali víno. Keď víno bolo vykysnuté, stretol organista farára a spýtal sa ho, aké víno mu farníci nazlievali. Na čo mu farár odpovedal: Ani sa ma nepýtajte. Je to “kočvardina”, že keď ju pijem, tak driape, akoby kocúr dolu hrdlom liezol. Ej, riekol organista, to je vaše víno proti môjmu pravá tokajčina; lebo keď ho pijem, tak mi prichádza, akoby mi toho do hrdla vlezeného kocúra za chvost naspäť ťahal! Keď som včasráno Jiráska samotného na námestí stretol, už zdaľeka sa smial, že jeho Boženka celú noc nevychádzala zo smiechu, lebo sa jej vždy pred oči predstavoval ten organista, ako mu toho do hrdla vlezeného kocúra za chvost naspäť ťahajú. Potom mi bolo ľúto, že som ju mimovoľne o pokojný spánok pripravil. Mohol som dačo múdrejšie rozprávať. Ale ja už mám tú chybu, že mi dakedy humoristické slovo vyskočí z jazyka alebo z pera na papier vybehne. Myslím však, že mi to ako milý pán Jirásek, tak aj spanilomyseľná dcéruška jeho už dávno odpustili.

(J.Ľ.Holuby: O mojich stykoch s Čechmi v období predvojnovom)

Jiráska, nebo Machara! Na ty dva musím myslet, kdykoliv mám na zřeteli sílu a češství.

Bez něho nelze cestovat. (v odůvodnění, proč sebou všude vozí Jiráskovy knihy)

V Jiráskových knihách je pravá, jediná, nefalšovaná láska k vlasti, je v nich naše nezničitelné teplo, náš krb. Tlačíme se k němu, když u srdce je zima a v hlavě hučí strašáky meluzíny. I kdyby již všecky naděje pohasly, v tomto krbu nezhasne nikdy.

Nejmilejší četbou mého milého muže za jeho nemoci byl Jiráskův “F.L.Věk”, znovu pročítaný, který mu v těžkých dobách života způsobil mnoho potěšujících a uklidňujících chvil.

Jiráskovo dílo je tak působivé, protože z něho mluví nejryzejší člověk, který nikdy nepřestal věřit v člověka a v život. Jirásek zná život se všemi jeho propastmi a temnotami, se vším hrozným zoufalstvím, které bere každou víru a naději. V jeho díle vystupují lidé, kteří nezasluhují jména člověk; a přece Jirásek věří v člověka i život.

Alois Jirásek je demokrat. A jeho obraz české minulosti je malován v demokratickém pojetí. Před Jiráskem čeští spisovatelé nejraději líčili život na hradech a u dvoru, život plný dobrodružství, velké slávy, život rytířů, lásky nádherných paní a slečen z vrstev šlechtických, s pýchou líčili výboje a vítězství, za hranicemi dosažená po boku německých císařů. Aloisu Jiráskovi začínají se české dějiny až husitstvím. A zde, v husitství, stejně jako v době pobělohorské a obrozenecké, je to nikoliv jednotlivec sebevětší, nýbrž celý český národ, který je hrdinou.

Alois Jirásek jako básník není nijak jednostranný. Vidí celou českou společnost, jak byla dána a vytvářena zákony své doby. V jeho díle rovněž vystupují postavy z vysokých vrstev, od královského dvora, ze zámků a hradů šlechtických, z arcibiskupských paláců a biskupských sídel, vedle představitelů lidových vrstev, lidových mas.

Alois Jirásek svůj obraz české minulosti netvořil jen pro sílu umělecké touhy a svého básnického snu, nýbrž i svým géniem se ukázal demokratem tím, že se postavil i se svým dílem do služeb národa, nikdy ovšem nezrazuje velkého ideálu umění a umělecké krásy.

Bude to tedy celý národ, který bude přemýšlet o životě a díle a smrti šedivého starce. A bude vidět, že jeho život byla práce a práce, a že touto prací a jen touto svou prací Jirásek nejen žil, nýbrž od knihy ke knize rostl. A bude vidět, že jeho dílo bylo oslava statečnosti a síly, a že statečnost a síla, kterou Jirásek oslavoval, sloužila vždycky duchu a pravdě, a teprve tímto posláním a touto podřízeností byla posvěcena a hodna chvály. Bude vidět, že toto dílo mělo páteř a charakter, sympatizovalo s jedněmi, kteří měli pravdu a právo, a odmítalo druhé. A proto byl kolem tohoto díla vždycky proud polemik, a proto toto dílo přirůstalo národu k srdci. Odnaučovalo bezcharakternosti a vůbec tříbilo charaktery. Všichni jsme je četli. Všichni jsme si nad ním narovnávali páteř. Máme-li je rovné, má na tom i tento stařec, jehož shrbená postava leží dnes v rakvi, podobna scvrklému věchýtku, a zítra se změní v hrst popela, zásluhu nemalou.

Kněžna (v Lucerně) říká: “Vjíždím právě ke špalíru, řada vpravo, řada vlevo, dvě řady ohnutých hřbetů… Těšila jsem se na přímé, jasné pohledy a místo toho… přeslazená devótnost.” Pan profesor Jirásek věděl, proč to psal, a my mu i dnes, bohužel, dobře rozumíme.

Poznali jsme se v hronovské škole 1.září 1858, tedy téměř před 72 lety. Alois byl žáček sedmiletý, já jeho učitel – 17letý. Byl jsem podučitelem toho času u svého představeného Vendelína Ságnera… Svému žáku Al.Jiráskovi nevěnoval jsem nijakou mimořádnou pozornost. Neušlo mi však, že jeho docházka do školy byla stálá a pozornost ustavičná.

Vypozoroval jsem, že Lojzík měl pěkné vlohy ke kreslení. Křídu nosil ustavičně v kapse a dovedně črtal osoby, zvířata i věci, obzvláště rád pak maloval koně v postoji, ve skoku i vleže, tenkrát kde na kterých vratech i plotech. “Kdo jen ty koně na vrata maluje?” podivil se leckdo. “To byl asi Lojza Jiráskův, když hnal okolo na pastvu,” bylo nejčastější vysvětlení.

Alois byl ochotný chlapec. Kde jen mohl, i na cestě z kostela, přitočil se ke mně; zvláště pak rád doběhl mi domů pro dvoukrejcarovou housku na desátek.

Je mi dvojnásob líto přítele, který po klopotě celoživotní dočkal se ve stáří jen utrpení. V době jeho nemoci prosíval jsem Boha, aby zmírnil utrpení muže, národem tak zbožňovaného. Nikdy jsem nečekal, že odejde dříve než já sám. Zatím sbohem, příteli, věřím, že brzy se shledáme jak před dávnými lety…

Musím se tak trochu smát, jak na nás Jirásek vyzrál. Když se Lucerna zrovna nehraje nebo nezkouší, většinou si divadelníci říkají: To už snad ne, to už tu bylo tolikrát! A vždycky se nakonec k Lucerně zase vrátí, protože je to krásně napsaná pohádka, nebo abychom to nesnižovali, řekněme, rodinný titul pro tuto scénu. Je v ní spousta věcí, které pobaví jak dospělého, tak dítě. Obsahuje soubor ideálů, které se do dětí mají vkládat. Lucerny se Národní divadlo nejspíš nikdy nezbaví. A to je dobře.

Alois Jirásek je z těch vzácných velikánů, kteří okouzlují svým dílem i svou osobností a v jejichž blízku mizí tíseň z jejich velikosti. Čím více ho poznáváš, tím více tvůj obdiv snoubí se s oddaností. A to blaží!

Kdybych dovedl, kdybych mohl, napsal bych knihu o Jiráskovi jako o člověku, a vylíčil bych, jaký je to člověk milý a dobrý, kterého chtě nechtě musíš milovati, protože rozsévá dobro a krásu.

Panu Jiráskovi těžko by bylo zapříti svůj hronovský původ už proto, že pouhou procházkou po Hronově samý Jirásek bije ti do očí; tu pekař neb jiného druhu řemeslník a živnostník, tu kupec, tu dokonce i starosta, ačkoli podobiznu slovutného rodáka darmo hledám i v tamější Čtenářské Besedě, které i knihovna jen Jiráskových děl pěkně by se hodila. Prý podobizna je nahoře, na radnici – kam cizí člověk tak snadno se nedostane. Pod svahem vysoké stráně, docela za městem a v tišinách venkovských, v kraji už pohorském silného, čistého vzduchu, tráví pan Jirásek čas prázdninový, snad přemýšleje o novém tkanivu nějakého listu z české epopeje, kterým znova rozechvěje struny našich srdcí…

Byl jsem v Hronově ponejprv před čtvrt stoletím, jako malý studentík, návštěvou na faře. Nepamatuji se už, který to spolek pořádal tehda výlet kamsi do lesa, za faru, ale tolik vím, že jedním číslem programovým v podvečer toho letního dne byl jakýsi ohníček, přes který se skákalo; i účel toho zůstal mi tajemstvím: bylo-li to jen pouhé obveselení nebo nějaký zdejší lidový obyčej. Skákali účastníci obého pohlaví a mezi nimi také svižný mladík, asi dvacetiletý, student, o kterém pan farář mi povídal: “Vidíš, tohle je mladý Jirásek!” Ten obrázek vyšvihnutého mladíka rozjařené, veselé tváře, ozářeného z důli červenavě žlutou září plamenů, utkvěl mi v mysli jen proto, že pan farář, teď už ctihodný děkan, milý stařeček i kněz a otecký můj přítel mě naň upozornil. Jiného nic nebyl jsem si o Jiráskovi vědom a nenadál jsem se, že o málo let později objeví se mi tentýž Jirásek v gloriole docela jiné, kouzelnější, mnoho intensivnější a trvalejší, než byl ten vzplápolavší oheň ze suchého klestí…

Až Jiráskovo vyprávění, jež analepse střídmě využívá k vysvětlení současného stavu a charakteristice postav a řeč postav spojuje s jednáním, je také vyprávěním soustředěným nikoli k interpretaci uplynulého, nýbrž k dějové progresi. Tato kategorie, navržená Jamesem Phelanem jako alternativní pojetí zápletky, napohled poněkud vágní, nabývá v Jiráskových narativech zřetelné konkretizace. Charakteristika dějové progrese by v jiném kontextu, než je česká próza s historickou tematikou, mohla působit až triviálně: elipsa tu slouží vynechání období, kdy nedošlo k žádné závažné události; všední situace mimo vlastí děj nenásilně charakterizuje postavu a “zaplňuje” svět příběhu; převážně ale to, co se děje, co hrdina koná v tuto chvíli, připravuje podmínky toho, co nastane. Toto zjištění by nanejvýš mohlo být překvapivým sdělením nikoli pro badatele, ale nečtenáře Jiráskova díla, který slyšel, že je rozvlekle nudné: ve srovnání s předchůdci Jiráskovo vyprávění tlačí děj vpřed.

Analýzy vybraných Jiráskových próz, zvláště těch předrománových z osmdesátých let, přesvědčivě ukazují, jak “blízké” čtení si jeho vyprávění zasluhuje a kolik subtilních nálezů přináší.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

Přečtěte si: ALOIS JIRÁSEK A JEHO RODINA

Jako na plesu Zelené mládí, tak i na rokokovém bále sledovaly ustrašení mateřské oči mne a slečnu Boženku Jiráskovou v naší živé zábavě. Don Juan zůstal hoden svého jména a jeho útok byl dosti prudký. Paní Jirásková pochopila, že věc se stává vážnou a tak za několik málo týdnů po rokokovém plesu dostal jsem od Mistra Jiráska pozvání ke schůzce do městského parku u pomníku Dobrovského. Alois Jirásek tehdy ještě svěží, 54letý muž, řekl mi, že se dověděl, že se zajímám o jeho dceru a že by rád se mnou vážně promluvil. Vyložil jsem mu velmi upřímně svoje postavení a svoje životní plány, načež jsem z Jiráskovy řeči mohl vyrozumět, že by proti tomu nic neměl, abych se stal jeho zetěm.

Za války byl stůl čajových konviček paní Lauermannové, třeby byly plněny jen odvarem jahodoví a třeba byla nouze o cukr, jedním z míst, kde se volně dýchalo a volně po česku mluvilo… Zde byla na podzim roku čtrnáctého sběrna darů, hlavně pečiva a jiných lahůdek, určených pro ruské zajatce v milovickém táboře, jehož velitelem byl plukovník Halbaerth, choť Gabriely Preissové. Obě dávné přítelkyně, nedbajíce opravdového nebezpečenství, dopravily velmi slušné množství dárků na přilepšenou zajatým Rusům. Jedním z dárců byl také Alois Jirásek, který, zvěděv od mé ženy a ode mne o rusofilském podniku, sám přinesl svůj příspěvek do domu, kam jinam nikdy nechodíval.

Desátého září 1919 byl podepsán mír v Saint-Germain en Laye… Poslední v abecedním pořadí, naši delegáti, dr.Kramář a dr.Beneš, podpisují mírovou smlouvu i tři dodatkové protokoly na vedlejším stole… Schoval jsem si pero, kterým naši delegáti dr.Kramář a dr.Beneš smlouvu podepsali. Zároveň vyžádal jsem si jejich podpisy na kostěný nůž na papír, který na tom stole ležel. Dal jsem později pořídit na oba předměty etui a dal jsem tuto památku darem Aloisu Jiráskovi.

(ze vzpomínkové knihy “Zahučaly lesy”)

Je to štědrý dárce a ti, kdož přistupují k němu s čistým srdcem, naleznou v něm vždycky útěchu, povzbuzení a povznesení, zahlédnou vždycky světlo zářivé krásy, zaslechnou nesmrtelnou a sladkou melodii duše rodné země.

(po Jiráskově úmrtí, 1930)

Mám tu dojem jako u Bedřicha Smetany a Aloise Jiráska. Jsou to muži schopní hlubokého citu, bystrých živých smyslů, dovedou vylíčit i vypsat krásu ženy i celou sílu lásky, ale sami ve svém životě zůstávají příkladně ukázněnými.

Pamatuji se, že se Jirásek v (profesorských) konferencích debat nikdy neúčastnil a že jednou při těžkém disciplinárním případě v sextě hlasoval pro nejmenší trest. Jinak pobýval v ústavě málo, maje poloviční dovolenou. Kdy mělo gymnasium v Žitné ulici konferenci, věděli přesně pozorovatelé z protější “pařížské” kavárny. Když se podívali do oken prvního poschodí, kde měli profesoři sborovnu, a za oknem uzřeli nehybně nachýlenou charakteristickou lebku Jiráskovu, říkávali: Aha, už zase páni sedí!

Vzpomínám na svoji ženu, vzpomínám, jak dočetla večer, ve válce to bylo, “Temno” a jak modlitbou zakončila poslední kapitolu: Poděkujme Bohu, že dal v národě našem vzejíti život muži, jakým byl Jirásek.

Jsou to pohnuté kroniky, promísené kulturně historickými detaily, o sobě snad zajímavými, malé uměním a poesií  a veliké fraseologií a patosem, ale nejsou ostrá a jasná restaurace zapadlého a zbořeného, živá a obnovená malba zašlé kultury. V “F.L.Věku”, relativně nejlepší práci páně Jiráskově, není to vycítěná, sebraná a rozetřená vůně rokoka, chycené kudrlinky, zvířený pudr a graciosní, vážný rozmar století menuetu, který by činil práci zajímavou a vděčnou. Je to snůška detailů, mrtvých, vyňatých vůči celku, jež vás mohou zajímati nejvýše jako materiál studie zajímavé doby, asi tak, jako zajímaly sběratele, p. Jiráska. Není to vtipem, pravím-li, že p. Svatopluk Čech ve svém čistě řemeslném “Výletu pana Broučka do XV.století”, práci, jež vznikla na objednávku nakladatele, s užitím Andersenova motivu, jeho povídky “Kouzelné střevíce”, chytil mimoděk ovzduší doby poměrně lépe než p. Alois Jirásek ve svých nejlepších a nejchválenějších produktech, kde snad se vážně o to pokoušel, a kde, při všem úsilí, nevytvořil nic, leda zříceniny – z moderních cihel. Je to tak zřejmé, čtete-li jeho práce, jednu po druhé, jak je přinášejí “Sebrané spisy”, že nechápete, proč je autor rozsázel do nejrůznějších století, když se všechny mohly pohodlně odehráti – v jediném. Marně vás to všechno upomene na naivnost ilustrátora Hájkovy České kroniky, jenž téhož obrázku používá pro různé výjevy.

Neupírám významu těmto prácem, uznávám jejich agitační cenu, ale nemají pro mne jiného zájmu nežli dřevěné podpěry držící klenbu, než je dohotovena. Zůstati nemohou, odstraní se časem. Co chci říci, jest jen to, aby se nedávala váha uměleckých arciděl výtvorům, jež mají efemerní význam lektury. A nic jiného nečiním, konstatuji-li vyprahlost půdy, jež zrodila ubohé a zakrsalé dosud produkty.

(1894)

Obraz pro mistra Jiráska rád a s chutí udělám. Chci udělat mistra v krajině doma (U nás) v lese kráčejícího. Mezi kmeny lesa vynořují se kol něho postavy jeho románů, tak asi jak v jeho zadumání ve vzpomínkách za ním táhnou.

(k obrazu “Alois Jirásek a postavy z jeho spisů”, které si vyžádalo Ottovo nakladatelství jako dar k Jiráskovým sedmdesátinám – obraz pak visel u Jiráska doma)

Když jsem se po válce setkal s Mistrem, jemuž jsem přinášel také soubor těch sibiřských čísel, hovořil o tom, že již něco slyšel o naši censuře a velmi dychtivě prohlížel ty kapitoly, z nichž jsme mu vyškrtali Máriu. Tak jsem tam byl přece jen s vámi, říkal rozmarně a pak ještě přinesl z knihovny oškubanou a sešlou knihu, v níž byla podepsána spousta bratří z několika pluků, kteří ji na Sibiři přečetli. Byli to, tuším, právě “Psohlavci”, které si vzal český voják na frontu, přišel s nimi do Ruska a přinesl je do legií, kde prodělali velkou okružní cestu po několika plucích. Alois Jirásek, jemuž byla darována, ji choval jako nejdražší památku.

Hlavní zásluhu na vytvoření obrazu husitství v širokých lidových vrstvách měl ovšem spisovatel Alois Jirásek. S obrazem minulosti, podaným v jeho románech, se víceméně ztotožnilo hned několik generací českých čtenářů.

Stopy obrazu husitství koncipovaného Jiráskem lze nalézt jak v chování českých legionářů za první světové války, tak u českých partyzánů za druhé: v obou případech například pojmenovávali po husitských vůdcích své jednotky, zvyk, který se dlouho udržel i v republikové armádě.

Někdy se psaným slovem až plýtvalo; jedním z pozoruhodně šťastných případů jeho užití byl manifest českých spisovatelů z května roku 1917… Kvapil věděl, že aby měl jeho pokus váhu, musí pro něj získat především zasloužilé autory… Na prvním místě Alois Jirásek, považovaný za národního mluvčího číslo jedna, jehož román Temno z roku 1915 byl v Čechách označován za hodný Nobelovy ceny. Když zemská školní rada knihu vykázala z žákovských knihoven, Kvapil a spol. měli jasno: ten muž je hrdina… Podepsat něco je tak nebo se přidat k hrdinovi jsou dvě různé věci a Kvapilovi jeho kalkul s úlovkem vyšel. Abychom si však tyto podpisy nepředstavovali jako společenskou formalitu: na jaře 1917 šlo nadále o projev občanské odvahy. Možnost, že všichni signatáři skončí ve vězení, byla nejpravděpodobnější.

Silnou vzpomínku mám na Jiráska z vojny: když jsem četl v žaláři jeho Temno. Tu cítil jsem všecku naši minulost dvojnásob těžce – a tím světlejší zdála se mně budoucnost, v kterou jsem tak skálopevně věřil. Kniha šla z ruky do ruky. My jsme věděli – posilnění právě jejími slovy, že musíme ven, že musíme býti pány svého osudu – Temno bylo nám světlem do budoucna!

Přišly těžké doby války, doby úzkosti a utrpení, beznaděje a víry v konečné osvobození. Tu teprve se ukázal celý, přímo historický význam Jiráskových spisů. Staly se útěchou zoufajících a evangeliem věřících. Do vídeňského žaláře k nám došly o tom zprávy a naplňovaly nás radostí a nadějí. Rašín znova a znova pročítal Věka a jeho duše byla plna něhy k těm našim probuzenským vlastencům. A pak dostali jsme Temno. Četli jsme je, jak málokdy nějakou knihu. Tak dvojnásob jsme prožívali naši těžkou minulost, ale my také cítili, jak z Temna rostl nový život a my věřili tou naší nezdolnou vírou, ať se dělo na bojištích, co dělo, a také z našeho temna roste světlo a nová svoboda.

A dovede-li náš národ čísti Jiráskovy spisy, jako jsme my je četli dříve i za války doma a venku naši dobří, hodní, opravdoví legionáři, pak nemusíme se báti o budoucnost národa.

Jiráska dychtivě čte a miluje široký dav čtenářů prostých, poněvadž z jeho spisů nejpříjemnějším způsobem nabývá vědomostí o českých dějinách. Ale naše vysoká inteligence ještě ani nezačala chápat, jaký to mezi námi žije veliký umělec a zároveň učenec.

Mně samé zdá se neuvěřitelné, a přec to pravda, že jsme se nikdy osobně nesetkali. Jestli přirozeno, že v národě méně četném vedle národů velkých jsme si navzájem všichni bližší, jsou zase v těsných našich poměrech příčiny, pro které někdy býváme si i nedobrovolně vzdálenějšími než příslušníci národů největších. Ale nechť vzdálena či blízka, vždy celou duší jsem i byla jsem oddána velikému našemu tvůrci monumentálních, vrcholně pro národ náš slavných a důležitých děl literárních, na jejichž neumenšené výši stojí občanská, vlastenecká, republikánská zásluha největšího našeho představitele, mluvčího a předbojníka, nesmrtelného Aloise Jiráska.

Alois Jirásek, nejčtenější český spisovatel a nejčtenější už po nějakých 40 let proto, že ze všech českých autorů nejlépe, nejbohatěji a nejučeněji ukájel touhu českého člověka po poznání národní minulosti.

Marně hledám, Mistře, v houšti světového písemnictví dílo obdobné. Zajisté, všichni národové mají sbírky svých pověstí. Ale vy, básníku, nezůstal jste pouhým novodobým vypravěčem vybraných pověstí. Zlidštěním a zdemokratizováním svých mýtických, bájeslovných a legendárních předloh ukul jste vědomě knihu-zbraň.

Až kolem roku 1925 jsem poprvé potkal Aloise Jiráska. Bylo to v zimě na zasněženém nábřeží mezi Žofínem a mostem Palackého. Šel drobnými krůčky, s rukama v kapsách zimníčku, s beraničkou až na uši, s kulatou šedivou bradkou schovanou do astrachánového límce, v brýličkách, se zardělými tvářemi dobráckého dědečka, kterého poslali na vzduch, aby doma nezavazel. Šel, díval se vážně před sebe. Bylo vidět, že přemýšlí. Lidé ho pozdravovali. Vyndal ruku z kapsy a sáhl si na okraj beraničky. Přitom se pousmál a na spáncích a kolem očí mu vyskočily vrásky. Byl to docela obyčejný stařeček. Dokonce maličký, jak se zdálo, ale festovní! Jeho ramena byla široká, šíje neskloněná a krok sice cupitavý, ale pevný. Podobal se zjevem i oblečením, vousem, bradou i očima mnohým jiným stařečkům. Tak v té době vypadali páni profesoři na penzi. A možná tak vypadal i starý Victor Hugo.

Nikdy jsem neslyšel stařečkova hlasu. Na pozdravy odpovídal mlčky. Nikdy jsem ho neviděl ve společnosti jiných lidí. Věděl jsem, že si chodí na jedno pivo k “Ježíškovi” do Spálené ulice, kam dřív chodíval i Neruda, a že tam sedí s jinými stařečky a povídá si s nimi o českém písemnictví a ostatním běhu světa. Že se zajímá o politiku a má na ni své názory. Že ho kdysi – v době zlé a nebezpečné – přiměli mluvit k národu a že řekl slovo odvážné a vřelé. Řečnil nerad. Raději psal. Zřetelným drobným písmem.

Půl života proseděl v archivech a knihovnách. Čtvrt života prochodil po českých vlastech i v cizině, aby poznal místa slavných dějů. Poslední čtvrt života seděl, psal nebo vyučoval děti, protože opravdu byl – dlouhá léta – profesorem.

Viděl jsem ho v těch letech ještě několikrát. Vždycky na nábřeží. Pod jarními lipkami, s panoramatem Hradčan za zády, u zábradlí nad vodou, zahleděného na tanec racků. Hleděl na ně zamilovaně. Byl na něho pohled plný jasu a míru.

Hrou Emigrant stanul poprvé Jirásek na výši svých historických skladeb románových, poprvé i na jevišti zasáhl v nejvlastnější smysl a osud našeho bytí.

Nebylo a  není českého autora, s nímž by mne pojilo tolik divadelní práce; je radostí a pýchou mé divadelní minulosti, že to byl právě Alois Jirásek.

Tisknu vděčně Vaši ruku, za sebe i ostatní, kteří užili rozkoše při studiu postav ve Vašich dramatech. Jsem šťastna, že právě v takové chvíli smím Vám děkovat za všecku Vaši důvěru, za všecku tu krásu cítění, za všecku tu radost z práce.

U Jiráska prošel jsem od jeho “Skaláků”, “Sousedů” a “Pandurka” až k jeho dílu “Proti všem” a v té celé řadě svým zvláštním půvabem utkvěl mně milou vzpomínkou příběh malíře – duchaplného dobyvatele: “Zahořanský hon”. V těch letech, kdy jsem poprvé s chlapeckou radostí hltal bystře nastavěné situace tohoto křehkého, rokokového obrázku, ani se mi nezdálo, že mně bude popřáno výtvarně realizovat bohaté náměty našeho národního autora.

O Aloisu Jiráskovi (1955)

Po celou dobu ve vojsku, snad každý den jsem litoval jednoho: že s námi není Jirásek… Myslíval jsem, jak by psal, den co den připisoval novou stranu, kapitolu, až by napsal dílo tak veliké, jako Mezi proudy, F.L.Věk, Bratrstvo… Jednoho dne po staletích snad, zrodí se nový Jirásek a bude prohlížeti staré archívy… Tak jako náš Jirásek se nebál psát o hejtmanech pijácích, o jich svárech za kořist, vzájemné zášti a o krutostech bratříků, jejich nespoutanosti a divokosti. Každý člověk vrhá stín. Budou stíny, jako je vrhají Husiti i Bratrstva, protože budeš čísti knihu českého básníka, který ctí a mluví pravdu a nepíše sladkou omáčku o vypulírovaných hrdinech, jako píše Sienkiewicz s cílem líbiti se. Ne, Jirásek náš i budoucí píše pravdivě, drsnou pravdu, velikou svojí otevřeností.

Kdysi, ještě v Sibiři, jsem napsal, jak lituji, že Jirásek s námi nemůže prožívat tyto děje. Kdyby byl býval u nás, jistě bychom pro něho nalezli nějaké sladké, přítulné slovo, jako jsme nalezli “tatíček” pro našeho prezidenta. Blízkost našich srdcí by se musela také nějak vyjádřit.

A přečasto jsem byl pln údivu nad mistrovým géniem. Vždyť jsem nalézal stále tolik podob mezi postavami stvořenými Jiráskem a žijícími nyní v mé blízkosti! Nebylo zde jen podobenství vojáků. Ale přesné stvoření různých národních typů, uhádnutí, vytušení jich básníkem tak správně a tak životně, že, jakmile okolnosti o půl tisíciletí později postavily jejich potomky do stejné situace, objevily se opět stejné charaktery, temperament, ctnosti i nectnosti – jsem snad sám a sám, kdo necítí, neporozuměl analysou, ale ví, jak je české Jiráskovo dílo.

Jirásek píše-li, cítí za minulé, přítomné i budoucí a přibližuje čtenáři na dosah, co mistrně pero jeho uchvátilo do čarovného okruhu tvůrčí práce literární. Jak by vlastním srdcem vnikal do srdce národa a umožňoval tím čtenářům pohled do tohoto velkého srdce, jež tolik již protrpělo. Spisy Jiráskovy, vynikající vysokou úrovní mravní, mají též nedocenitelný vliv výchovný.

Když v panteonu Národního muzea bylo vystaveno to, co tělesně přetrvalo ducha Jiráskova, ležel u rakve velký, vavřínový věnec. A v jeho rohu z domácího kvítí otevřená kniha “U nás”. Věnec věnoval president T.G.Masaryk. Chcete-li jej shlédnout, musíte zajít do Jiráskova muzea v divadelní budově… Ale je charakteristické, jak Masaryk i tu dovedl vystihnouti do nejpřípadnější. Kdyby byl děkoval živému Jiráskovi, byl by mu vzdal dík za mužné “Bratrstvo”, jež tolik posilovalo zahraniční bojovníky světové války. Byl by mu stiskl ruku za “Temno”, jež v úzkostech osudové doby vyvstalo ve vlasti a živilo v duších naději. Ale mrtvému Jiráskovi věnoval to, co zvěčnělému spisovateli bylo nejdražší: připomínku domácí kroniky, psané čistou láskou. S láskou k minulosti, k jejím malostem i chybám, s úctou k jejím snahám po národním a sociálním pokroku, k nesmělým pokusům o náboženskou snášenlivost.

Já jsem věděla, že se Bedřich Smetana narodil v Litomyšli, ale vím, že tady také učil jeden z dalších velmi zajímavých spisovatelů, jeden z největších spisovatelů české literatury Alois Jirásek, který zde psal o historii českého národa počínaje jeho otci zakladateli až po současné hrdiny. To vlastně pozdvihlo historii vašeho národa a také jeho hrdost.

(při zahájení českého předsednictví EU v Litomyšli, 1.7.2022)

Jednali se mnou totiž jako s Aloisem Jiráskem.

Měl u nás zeměpis a historii. Jiráskovi nebyla předepsaná učebnice evangeliem. Jeho tužka škrtala a naše tužky s radostí po něm bez milosti: krále, vůdce a jejich patálie. Ale jestliže nám na nich něco z učebnice slevil, zato zas bohatě nám naložil, když jsme docházeli k dějinám vzdělanosti. Tu Jirásek časem nešetřil. Nepřednášel toliko, ale snášel zároveň všeliké pomůcky, obrazy, fotografie, knihy. Dával jim kolovat ve škole, vykládal je ve skříni a rozvěšoval po stěnách.

Žádné z přednášek, které jsem kdy slyšel, a nevyjímám ani historických na univerzitě, se nepodařilo setříti z mé mysli dojem, jakým na mě působily dva Jiráskovy školské výklady: o volbě Jiřího krále a o bitvě bělohorské.

Osoby, které dříve byly skicované, kreslené jednoduchými čarami, nabývají života, dýchají, mluví a cítí, jinak sice než my, ale my cítíme, že jenom tak žíti mohly, jak je autor líčí, vnikáme v jejich boje, zápasy, strasti, touhy, porovnáváme jejich boje se svými a posíleni a očištěni jaksi hledíme klidně v líc svojim dnům.

Jirásek mi poslal své knihy, já mu poděkoval a vyložil své stanovisko vůči němu. Myslil jsem, že drží ve všem se starými. On mi pěkně psal, že nesouhlasil s Vrchlickým a s jinými, jak se proti nám vystoupilo, a že též nesouhlasil s lecčíms, co se tehdy proti Vrchlickému dělo. Celkem mě jeho list potěšil. Aspoň poctivec.

Mezi proudy budou pomníkem a mezí našeho historického románu. Kdo přijdou nyní, budou míti hezkou práci, aby mohli aspoň u paty jeho pokračovat.

Touto kronikou objevil jste nový svět.

(o kronice U nás)

Mně to pokračování leží v hlavě pořád. Hleďte, mistře, docela tak, jako Proti všem. Zde v té knize už pořádně ustupují (proti dřívějšímu cyklu!) jednotlivé básnické figury do pozadí, je to víc, abych řekl, epopeje masy, lidu – a nyní důsledně dál by zmizely skoro docela, a byla by tu jen masa. Toť se rozumí, živá, plná jmen, figur, ale víc historických, skutečných. A tím víc by masa stála v popředí, čím víc stoupalo celé hnutí v minulosti – zde by byl národ, husité rekem. A dovést jej až k Lipanům… Ale Vy to neuděláte a to mě mrzí. A neuděláte-li to Vy, neudělá to věčně věků nikdo a nikdo, o tom buďte přesvědčen.

(o Proti všem)

Zasedl na jedno z křesel, jež jsou respektována kde kým: mecenáši, kteří ničeho nečtou; našimi vrchními desíti tisíci, kteří ovšem nevědí, píše-li verše či prózu; vládou, která dává řády a tituly, poněvadž mecenáši a těch vrchních deset tisíc toho dotyčného respektují; Františkem Zákrejsem, který mu v porotě přiřkne cenu, protože si myslí, že ti mecenáši, vrchních deset tisíc a vláda musejí takovým věcem rozumět – jeden z těch řídkých zjevů literárních z tábora našich “starších”, jimž i my můžeme složiti uctivou poklonu.

(1901)

Taková neobyčejná čistota dýchala z jeho duše. Prováděly se u dlouhého stolu mnohé šprýmy a žerty – na všecko se díval s úsměvem, ale ničeho se nezúčastnil. Ani zlomyslnůstka, ani klípek nevyšly z jeho úst. Padaly tam časem poznámky o nepřítomných členech, ne injurie, poznámky takové, jakoby se po té a té osobě hodilo zeleným lopuchovým ježkem, jenž se zachytí na zádech a tak trochu napadeného zesměšňuje – Jirásek nikdy ani takovým ježkem nehodil. A sám přímý čestný člověk, předpokládal vlastnosti ty u všech druhých – jeho údivné “není možná”, když někdy padlo slovo o křivocestném činu, svědčilo tónem a akcentem o vnitřním bolestném překvapení.

Ano, boj o Hálka – stáhli se moji starší přátelé, i když nevystoupili proti mně veřejně, hezky nazpátek. Psát přestali, knihy své mi přestali posílat, slovem: mlčení. Tenkrát jsem soudil, že i Jirásek se nade mnou pohoršil… Nepsal jsem mu. Za čas přišel vřelý přátelský list od něho a tu jsem mu vysvětlil své mlčení. A ten zlatý člověk mi obratem pošty vyčinil, jak se patří. Nesouhlasil se mnou ve všem, co jsem prováděl, ale nezatracoval mě ani myšlenkou, psal mi, poněvadž věřil a věří, že jsem stál za vším celou svou duší a povahou svou… Co chcete víc? Rozsvěťte lucernu a hledejte takové muže po Čechách! A takových vzpomínek bych Vám mohl povědět na několik tiskových archů! Splaťte mu brzy dluh svůj – je to velký umělec a veliký člověk!

Sedali jsme ve sněmovně s Jiráskem vedle sebe. Zřídka vynechal schůzi – jen když musil “soukat” nějaké pokračování, nebo pro “marodování”, jak říkal. Seděl, poslouchal, dlaň u ucha a pravidelně se ptával, když padl vtip nebo se strhl povyk: Co povídá? Co to je? Vtipům se smával srdečně. Kolegyně Fráňa Zemínová hřměla proti agrárníkům: A jak jste nás za války svlíkali z košile! Fráňo, tebe taky? ptal se skepticky Bechyně. Bouře smíchu. Co povídá? zvídá se Jirásek. Svíkali-li agrárníci z košile taky Fráňu. Jak se smál – až měl slzy v očích. “Víte, kdyby tu a tam nebylo nějakého toho vtipu, bylo by to řečnění strašně nudné”, prohlásil potom. Odpoledne, když ty řeči plynuly, řeči, jichž nikdo neposlouchal a pro hlasité hovory pánů poslanců ani slyšeti nemohl, pravidelně poznamenal: “Pojďme na kafíčko” a šli jsme do restaurace, pili kávu, zapálili si cigárko, povídali to a no — “a teď zase k povinnosti”.

Dne 7.března, v den osmdesátky prezidentovy, byl jsem s rodinou na Hradě, před večeří povídá prezident: Přišla zpráva, že Jirásek zemřel, ale už byla dementována. Je mu však zle.

Jiráskův pohled na Žižku byl hodnotnější než všechno, co bylo o husitském vůdci napsáno předtím.

Vznikla v květnu a červnu 1918 po slavné přísaze národa českého a pod dojmem krásné řeči spisovatele Aloise Jiráska.

Mistře Jirásku, učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě, působil jste na jeho city, sílil a utvrzoval jste jeho dobrou vůli, zdroj odhodlání a statečných činů. Zato naplněno je každé české a slovenské srdce vděčností k Vám.

(v dopise k Jiráskovým 70.narozeninám)

Vzpomínám Vás na našem Slovensku, jemuž jste ze své bohaté lásky k národu tolik věnoval a přeju opětně, abyste byl nám všem dlouho zdráv, pozdravení rodině.

(v telegramu k Jiráskovým 75.narozeninám)

Pane starosto, v městě Jiráskově musím vděčně vzpomenout našeho spisovatelstva, které za hněvu Rakouska vychovávalo národ v lásce k vlasti a svobodě. Bylo mi popřáno, když jsem se vrátil z ciziny, mezi prvními podati ruku Vašemu velikému rodáku a poděkovati mu a všem spisovatelům za statečnost v době války. Těším se, že jsem se na své cestě dostal také k Vám, neboť vím, co jste v Hronově vykonali a mám na Hronov milé vzpomínky.

(při návštěvě Hronova 12.7.1926)

Mistře, vzpomínám vděčně Vaší účasti v osvobozovací akci a pozdravuji Vás srdečně.

(v telegramu Jiráskovi u příležitosti 10.výročí vzniku Československa)

Podle dochovaného svědectví daroval Masaryk jednomu pražskému děvčátku, které se při jakési slavnosti k němu rozběhlo s výkřikem “Tatíčku!”, na památku všecky Jiráskovy spisy. (Arnošt Caha: Masaryk české mládeži, 1922)

Jak připadlo samozřejmým našemu zahraničnímu vojsku, když se doslechlo o prvním revolučním zásahu domova do osvobozeneckého boje, o manifestu spisovatelském a o tom, že na prvním místě na něm jest podepsán Alois Jirásek! Do srdce bojovných synů vzdálených sladké vlasti dýchlo to mohutně domovem, jeho probouzející se přítomností, jeho velikou minulostí i vidinou slavné budoucnosti. Vedle jména Masarykova stávalo se jim jméno Jiráskovo nejdražším jménem, kterým k nim volala vzdálená vlast. Proto zahraniční vojáci českoslovenští do konce svých životů nikdy toho jména nezapomenou, vždy ho budou vzpomínati s něžnou bratrskou láskou a s nevysychající vděčností.

V době velkého zápasu světového zahraniční vojsko československé, naše legie, tolikráte se tázalo zjevně i v srdcích svých: Jak je Jiráskovi? Co by nám řekl Jirásek? Jirásek nám řekl celým svým dílem, manifestem spisovatelským i slavnou přísahou, že věc národa našeho jest nejvýš spravedlivá, že boj náš je svatý, že osud a štěstí národa spočívá nyní výhradně v rukou ozbrojené a obětavé mládeže, bojující na všech bojištích světa za svobodu a jednotu lidu československého.

Proto pro mě nikdy nebyl Jirásek povinná četba. Jeho jazyk a styl vyprávění mě dodnes hladí po duši. Jestli to, co napsal, byla pravda, pro mě v tomto ohledu není důležité.

Jedním z prvních a nejmocnějších hlasů, jež na mne zavolaly, byl vážný, moudrý a laskavý hlas, hlas Aloise Jiráska. Byl tak naléhavý nejen pro poutavost a dokonalost svého vyprávění, ale jistě i proto, že bylo možno s ním projít tolik různých dob, prožít s ním osudy své vlasti v tolikeré podobě, v hořkosti bezprávného ponižování i v jásavé víře ve vítězství lidských práv. Jiráskova síla víry v rozbití pout poroby, jeho tvrdé přesvědčení, že temno musí ustoupit světlu, že zvítězí bratrství lidí, jeho věštecké vidění vítězného zítřka, to snad nejvíc podmaňovalo nás, kteří jsme ještě zažili i Rakousko a světovou válku, protože v nás sílilo a oživovalo jistotu, že není zla, které by přes všecku zdánlivou sílu a nepřemožitelnost nepodlehlo ve spravedlivém boji. Vedl nás svými slovy bezpečně jako prozíravý a bdělý lodivod všemi vzkypělými vlnami, dával nám víru, jež hory přenáší. Víra, láska, věrnost sobě a právu, to byl onen vůdčí motiv, pro který jsme vždy Jiráska tolik ctili a milovali. Pro ně zůstal živý až po dnešek. Když jsem později byla tak šťastna, že jsem mohla ztělesnit na jevišti jeho postavy, měla jsem vždy hřejivý pocit jeho blízkosti, jenž mne provázel již od dětské četby. Připravena jeho dílem knižním přistupovala jsem k jeho dramatickým postavám jako do světa dávno známého.

V pěti Jiráskových hrách vytvořila jsem devět postav: císařovnu Barboru v Janu Roháčovi, v Husovi dokonce tři velmi odlišené role – pokornou matku studenta Martina, ušlechtilou Annu z Frimburka a konečně bojovnou paní Žofku ze Zderazu. V Janu Žižkovi jsem hrála měšťanku. V Magdaléně Dobromile Rettigové nejprve němčící převrhlou Češku Rollerovou a konečně i samu Magdalenu Dobromilu. Tato úloha mne zvlášť jímavě opředla půvabem jasně viděné doby úsvitu. Miluji z celého srdce tuto osvícenou, statečnou ženu, která si u Jiráska tak dobře rozumí s pravdou prostých i s blouděním mladých a která ztělesňuje tři z nejvzácnějších ženských vlastností: cit, rozum a odvahu. Všechno, co mi Jirásek pověděl o své Litomyšli ať už ve Filosofské historii či ve svých pamětech, bylo mi dobrým ukazovatelem cesty k této přemilé roli. A Lucerna dala mi kněžnu i mlynářovu bábu. Z Jiráskových postav však nejvíc miluji Martu, matku studenta Martina z Jana Husa. Je to role nevelká, zdánlivě v pozadí, ale kolik heroické krásy je v její málomluvnosti, v jejích tichých krocích do kaple Betlémské. Za všechny matky neznámých hrdinů promlouvá tato tichá, prostá žena, veliká srdcem i mlčenlivým utrpením. Ano, byly to předobré, mocné a laskavé sudičky, které hlídaly mé citové probuzení a ukazovaly mi cestu. Daly směr a smysl všemu, co ve mně chtělo žít. Nikdy jim nemohu býti dost vděčna.

Byl jsem postižen urputnou nervovou chorobou. Počal jsem chodit na Karlov, kde v zátiší těch málo hostů mně bylo snesitelně. Jestliže jsem seděl zadumán a poddával se děsivým myšlenkám, byl to Jirásek, který mne jako ze sna vyburcoval přátelskou domluvou a nutil účastnit se hovoru. Této zvláštní Jiráskově pozornosti přičítal jsem rychlejší uzdravení, což mám a budu mít vždy na paměti.

Jirásek byl naopak každou kapkou své krve umělec. Nikdy také si nepřikládal jiný titul. Nikdy neužil titulu čestného doktora, který jsme mu dali – smím snad dnes říci, že na můj návrh – na konci války roku 1918. Nikdy neužil titulu majitele pluku toho a toho, který mu dali. Nikdy o sobě neřekl, že je poslanec nebo senátor, ani nikdy se nepodepsal jako profesor nebo vládní rada. Jirásek znal pro sebe jen jediný titul: spisovatel, český spisovatel.

A lidé Jiráska opravdu milují. To bylo vidět i na jeho pohřbu. A nejen ohromnou tou účastí. Ale viděl jsem množství lidí – tam venku, mezi diváky – kteří plakali. A nic se za to nestyděli. Plakali, jak často se rozplakali nad Jiráskovými díly, když četli místa, v nichž Jirásek dovedl chytit za srdce.

Minulost není Jiráskovi negací pokroku, nýbrž naopak oporou pokroku. Kde by nebylo pokroku, tam ani síla minulosti nemohla by se uplatnit. Nejhůře by však bylo proti ní hřešeno, kdyby byla stavěna dokonce proti národnímu pokroku… Jirásek ovšem není přesvědčen o tom, že by pro pokrok bylo nutno přetínat všechny pásky s minulostí, když přece právě z ní může pokrok čerpat i svou sílu a svou zdravost.

Mládež ve své četbě se dnes z valné části pohybuje v jakési vzduchoprázdné prostoře, je bez vlasti a bez národnosti, v čemž vidí dokonce i přednost, avantgardnost proti jiným. Proto nečte Jiráska a jiné naše i cizí autory. Nečte Jiráska, protože nemá zájem o české věci, a s tím i o jiná taková, byť i světová témata. A to je překážka, již bude nutno za každou cenu překonat, máme-li se dostat z této bezbarvosti a neskutečnosti ven, k našim konkrétním věcem, jak svého času tehdy aktuálními věcmi žila kdysi naše mládež i jiná naše inteligence. Cennou pomocí nám v tom bude lid, který tomu nepropadl. I dnes nakladatelství nestačí vydávat Jiráska, zásobit lid a lidové knihovny Jiráskovými spisy. Tak jsou v lidu i dnes oblíbeny. Což znamená, že lid neztratil zdravý poměr k národní kultuře. A tak s jeho pomocí snad se nám podaří učinit konec korupci, kterou buržoazie zkorumpovala naši inteligenci a naši mládež, i odloučila je od národa.

Jirásek pokládá za prospěšné, ano nutné, stavěti národu před oči jeho slavnou minulost, nikoli proto, že to je minulost, ale proto, že byla slavná, a to zase nikoli proto, abychom se jí honosili, nýbrž proto, abychom na ní měřili své vlastní povinnosti v době přítomné.

Jirásek nikdy ani nehledal, ani si nevymýšlel zrůdy lidské společnosti, aby jimi učinil své spisy zajímavými.

Je dobře, že prokazujete smysl i pro tragické stránky českých dějin.

Vůbec každé jeho dílo svědčí o studiích co nejsvědomitějších a šťastných.

Známo je pořekadlo, že spisovatelé a spisy jejich mívají zcela zvláštní osudy své. Také spisy Jiráskovými osud poněkud si zahrál. Jirásek ovšem byl záhy znám a v jeho pracích nalézán talent rozhodný pro povídkáře vůbec a povídkáře historického zvlášť; ale přece sobě veřejnost česká pořád ještě nebyla vědoma vlastní spisovatelské individuálnosti jeho. Tu však přišel slavnostní list “Národ sobě”. Alois Jirásek měl v něm povídačku krátkou, jakoby jen povrchně na papír hozenou, ale povídačka ta zachvěla čtenářem každým. Byla v ní nezměrná hloubka citu a takové úchvatné porozumění tragice národních našich dějin, že soud zněl všeobecně: Zde máme před sebou historického vypravovatele první řady.

Národní demokracie využila popularity spisovatele, jehož dílo mělo značný lidovýchovný význam v době předválečné, ale využila také legendy, která se utvořila kolem známého Manifestu českých spisovatelů a známé přísahy… Národní demokracie vyslala do senátu spisovatele neschopného již politické práce, který tu bude ještě zbytečněji než ostatní seděti, vyslala do senátu nikoli člověka a pracovníka, nýbrž jen populární jméno, aby jím lákala a imponovala.

(1920)

Poněvadž Alois Jirásek byl nějakou dobu můj profesor dějepisu na gymnasiu, bývám často tázán, jak vypravoval. A poněvadž lidé se domnívají, že spisovatel, vřelý ve svých dílech, musí býti také vřelý ve svém občanském povolání, zvláště je-li tak blízké jeho tvorbě, jako tomu bylo u Jiráska, bývají zklamáni, když řeknu, že byl hodně suchý. Býval dokonce i pedantský někdy. “Člověče, vy se holíte?” osopil se na mě gymnasiální lavici, domnívaje se, že světlé skvrny na mém krku, následek totálního nedostatku pigmentu, jsou stopou dětinské snahy o předčasnou mužnost.

Ale věc literárně pikantnější se mu přihodila v naší třídě s Josefem Holečkem. Jeden chlapec četl pod lavicí, a Jirásek ho přistihl. Ta knížka byly Holečkovy Nekrvavé obrázky z vojny, jakési črty ze slovanského Balkánu. “Známe to, takovou krvavou a nekrvavou literaturu,” tak nějak se rozčílil náš profesor na studenta a knihu mu sebral…

Pak jsem se s Jiráskem osobně setkal až v prvním Národním shromáždění, kdy už měl slabý zrak i sluch. Vidím ho dosud jasně, jak sedával ve své národně-demokratické lavici uprostřed sněmovny blízko před řečnickou tribunou a nastavoval si rukou ucho, když chtěl slyšeti dobře některého řečníka. To bylo ovšem v první době, kdy jsme bývali v malostranské sněmovně stále všichni.

Pokud běží o Jiráska spisovatele, byl po jistou dobu miláčkem mých chlapeckých let – po Julesu Vernovi… Velmi mně učinil sympatickou osobnost Václava IV. Ale nepodařilo se mu připoutati mě k tomu, co bývá nazýváno domácí tradicí, a brzy jsem ho opustil pro jiné soudobější a většinou nedomácí lásky. Byl jsem vůbec od mládí a zůstal jsem nejledabylejším hostem u českých spisovatelů, a když teď někdy moji kritikové vidí u mne tu a tam českou literární tradici, nesměji se jim toliko z přesvědčení, že taková tradice je utkávána z jemnějších, hlubších a méně kontrolovatelných vláken, než jest pouhá četba a literární erudice.

Jaroslav Kvapil, když ho přiměl k vůdcovskému postoji v historickém manifestu spisovatelském, netušil asi, že ho vede do zrádného jasu lstivé popularity, která skončí voláním: Dosti Jiráska! Toho nebylo věru básníkovi třeba. Kult z reakční doby křivdí mu stejně jako estetická kritika, která mu zazlívá, že napsal Temno a nikoli Salambo. Každého spisovatele možno a někdy i nutno souditi přísně, ale doba, která přítomné básníky soudí často tak ledabyle, tak laxně a kamarádsky, nemá jaksi legitimace k souzení minulých s přísností, které chybí zřetel k jejich době a prostředí.

Jsem ovšem velmi dalek jakéhokoliv plaidoyeru: dávno cizí je mi Jiráskovo dílo, jeho ideologie, jeho metoda a třídní příslušnost, jako jsou mi cizí národní svatí a vlastenecké legendy staré i nové: svoje literární a historické lásky si hledám kdekoli po světě podle zákonů své povahy. Slavná nebo neslavná minulost nezavazuje, aniž omlouvá, a mělo-li Jiráskovo dílo jistě povrchní citový vliv na české maloměšťactvo, obohatilo-li jeho sváteční frazeologii idealistickou, potřebnou třídě, která se chce vymaniti z cizí nadvlády, nemělo a nemohlo míti vlivu na jeho občanskou výchovu: český maloměšťák zůstal ve své podobě karikaturou svých slavných předků, jako maloměšťák vlašský zůstává i se svým Mussolinim karikaturou občana antického.

Přesto mám však jistý respekt k básnickému dílu, pro mě sice už nestravitelnému, ale poctivému a pilnému, bez geniálnických nebo velkokněžských póz. Oficielní posice, do které ho pozdvihla osvobozená buržoazie česká, nemůže na tom nic změniti…

Radostný národní svátek Vašich narozenin sedmdesátých rozezvučuje také v mé mysli slavnostní zvony, a naslouchaje jim, rozeznávám v jejich hlaholu vedle zvuků vděčnosti a úcty také píseň tradice a hudbu domova. Jest mně, jako bych tam slyšel též slavné a zpěvné šumění těch drahých východočeských lesů, uprostřed nichž myslím na Vás a které i Vy znáte a milujete. Domovu se srdce načas odcizí, ale vrací se opět k němu – stejně mně bylo s Vaším dílem a s Vaší osobností; snad Vás i zabolelo, když jsem se od Vás s chladným odmítáním vzdálil a když jsem tomu v mladistvé svévoli dal veřejný výraz. Prosím, abyste byl ujištěn, že se k tomu, co ve Vašem díle jest silného a moudrého i co ve Vašem mravním poslání jest národně tvůrčího, vracím vděčně a s porozuměním, přeje Vám i nám všem, abyste ještě dlouho tvořil zdráv a šťasten. Zdá se mně, že toto mé přání, v němž jest i kus vyznání, vyslovují se mnou a skrze mne i moji oba zvěčnělí rodiče, kteří byli Vašimi věrnými přáteli.

(dopis Jiráskovi z 21.8.1921)

Vaše sedmdesáté páté narozeniny, jejichž podzimní slunce klade svou vlídnou záři na Vaše patriarchální skráně ve Vašem milovaném domově, jsou svátkem celého národa. Vaše životní dílo zapadlo jako požehnané zrno do jeho srdce, ujalo se v něm a uzrálo posléze v bohatou žatvu lásky a úcty všeobecné: neviděti toho znamenalo by nevděčnou slepotu neb domýšlivé nepochopení. I ti z nás, kdož přistupovali k výkladu a k ocenění Vaší dějinné epopeje o tolika zpěvech a slokách kriticky, uvědomují si, co mohutný úhrn Vašeho tvůrčího a výchovného úsilí značí pro náš národ a pro naši vlast, a vzpomínají proto vděčně a s úctou Vašeho jubilejního dne. Dovolte v tomto smyslu také mně, abych Vás pozdravil o Vašem slavném výročí z kraje, který jste posvětil svou přítomností a několika svými rázovitými pracemi. Zůstaňte ještě mnoho let mezi námi a budiž večer Vašeho života jasný a teplý.

(dopis Jiráskovi z 20.8.1926)

V slavný den Vašich narozenin dovolujeme si ozvati se z Českomoravské Vysočiny, kde tak mnohé místo připomíná Vaše požehnané stopy. Přihlašujíce se letos – sami smutni a zhrouceni – k Vám, víme, že nesmíme přijíti s radostným přáním; zádumčivé vědomí nedaleké ztráty a bolestného osamění obklopuje Vás a se zakrytými slzami vzpomínáte minulých všech výročí svého narození, kdy jste měl po svém boku svou dobrou a jemnou choť. Ale to, že dnes na Vás myslí účastně tolik oddaných srdcí, klade trochu záře na melancholii dne a opravňuje Vás i nás k tomu, abychom přáli Vám návrat ještě několika těchto dnů výročních. Když tak náhle odešel náš Radovan, poslal jste nám krásné a jímavé poselství soustrasti a přátelství. Děkujíce za ně chceme Vám pověděti, jak Vás Radovan miloval, jak se vracel k Vašim knihám a k Vašim hrdinům, od husitských bohatýrů až po groteskního Tkaničku. Ještě v nemoci si kreslil hlavy hejtmanů z Bratrstva, s nimiž žil v duchu důvěrně. Děkujeme Vám za to, jak jste mimoděk obohatil jeho obzor, rozšířiv dětskou tu krásnou duši o oblast chrabré mužnosti a vnímavé to srdce o lásku k naší minulosti. Vy jste ho tolik obdaroval a on se Vám odměňoval … láskou.

(dopis Arne a Jiřiny Novákových Jiráskovi z  22.8.1927)

Jedno jest nepochybno; udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry.

Temno korunuje Jiráskovo dosavadní dílo tím, že se nadmíru poučenému vypravěči podařilo skloubit detaily a epizody, jindy odstředivé, v pevnou stavbu. I v Temnu jsou však místa slabší (románek Helenky a Jiřího usvědčuje autora, že se vyhýbá tragice). Zalíbením v polohách a postavách středních je Jirásek protinožcem barokní doby, libující si ve vypjatých polohách. Ve vylíčení kulturních poměrů oceňuji utajený a delikátní proces prvotního vznikání kultury rokokové z baroka.

V Husitském králi dorůstá Jiráskova epika tragiky, jaké bývalo vždy u něho pořídku. Vidím vzácné ovoce stáří, ba již kmetství, jehož stopy jeví se jinak v Husitském králi i méně příznivě, kompozicí uvolněnou, opakováním starších motivů apod. Ale budiž kmetu, jenž se odvážil skladby mnohadílné, přáno, aby i tentokrát dozpíval písničku, kterou zanotil!

A přece není to především slovesný čin, co ještě za života postavilo tohoto drobného staříka s učeneckou tváří a s postavou venkovana z hor do národního Slavína. I jeho dějinný význam, který bude připomínán i tehdy, až literární vkus odroste jeho románům a kronikám, záleží v tom, že po celé půlstoletí udržoval a prohluboval mravní vědomí spojitosti mezi svými současníky a národními předky; více než kdokoliv jiný, byl Alois Jirásek uchovatelem jednoty mezi minulostí a dneškem.

Šťastný stařec, na jehož skromný psací stůl položila vítězná mládež vavřínovou snítku, čestně dobytou v boji za jeho ideály!

Pan rada Jirásek byl právě na procházce, když na náměstí zavířil buben tak nějak jinak než jindy, bouřlivě a s hlučnou resonancí náhodného posluchačstva. Zamířil ihned k náměstí, ale nežli tam doběhl, tambor Červíček byl již na cestě k nádraží. Za ním v patách belhal se o holi nadporučík, záře radostí, neboť se právě vrátil z vídeňského žaláře, kde byl pro velezradu, dále hlouček jásajících sousedů a kluci z okolí. Celý Hronov byl ve chvíli na nohou a i pan rada Jirásek doběhl ke hloučku právě ve chvíli, když Červíček dočítal prohlášení a mladší strážník Letcnar svítil mu lucernou na “lejstro”. “Co to bubnujete?” ptal se dychtivě pan rada a obvyklým pohybem nastavil ruku k uchu, aby lépe slyšel. “Máme samostatnost,” řekl krátce strážce pořádku, také hrdina toho slavného dne, a četl ohlušujícím hlasem konec této první neočekávané vyhlášky. A když skončil, pan rada provolal vzrušeným hlasem třikrát: “Sláva! Sláva! Sláva!” Kolem něho křik a jásot a blaho nepoznané dosud radosti.

Seriózní spisovatelé, jako Manzoni nebo Jirásek, čerpali plnýma rukama z dobových textů.

Alois Jirásek nesporně znamenal pro český národ daleko více než Otokar Březina. Praktický význam Jiráskův a Březinův nelze ani srovnávati. Jiráska četl celý národ. Otokar Březina jakoby byl knězem hloučku zasvěcenců. Jirásek je milovaným autorem velké většiny, Březina básníkem malé menšiny. Prvý objevoval národ v historii, posiloval ho v těžkých chvílích, jeho romány ovládaly českou duši, vše, co bylo české představě drahé a milé, co mohlo posíliti její sebevědomí, se v nich objevovalo. Jeho dílo bylo jako tlumený rachot bubnů (hlasitě udeřiti v buben nebylo možno, nepřítel byl příliš na blízku), volajíce do boje. Jirásek vychovával celé generace v úctě k národnímu bytí a národní slávě, udržoval kontinuitu mezi historií a přítomností – druhý vychovával málokoho. Okruh jeho ctitelů byl vždy velmi úzký. Není v něm ani jasných a přesných zásad. Mluví stále o jakýchsi tisíciletích, vesmíru, aeonech a bratřích. Morální poučení z něho těžko si získat. Z Jan Žižky daleko spíše. Nikdy nemísil se vliv Březinův do denního života. Nijak není možno vyložiti jeho dílo jako odboj proti rakouské zchátralosti: za zavřenými okenicemi, v tichu četly se jeho verše. Kulturní výbor, navrhnuv Jiráska pro Nobelovu cenu, jednal, jakoby národ český sám měl odměniti některého ze svých spisovatelů. Ale Nobelovu cenu nekorunujeme my, Nobelovou cenou vyznamenává mezinárodní svět. My nejvýše můžeme navrhnouti kandidáta tomuto světu nejpřijatelnějšího. A tu nutno říci: Jiráskův okruh doma byl velmi široký, Březinův velmi úzký. Ale čím dále jdeme do světa, tím více se úží Jiráskův okruh a tím více šíří se dosah Březinův. Jiráskův dosah zůstává, uvidíme brzy, omezen na malé srdéčko střední Evropy. Březinova mystická exaltace má schopnost šířiti se až na břehy Japonska a břehy západní Ameriky. Zde jde o velkou příležitost propagandy pro nás i pro naši literaturu. Musíme představiti světu básníka, který pro nás dovede aktivně zainteresovat. Je velmi pochybno, že by to bylo v moci Aloise Jiráska. Je zcela jisto, že jest to v moci Otokara Březiny. Je větší básník než Tagore, jenž byl přivítán s obdivem. Jirásek patří našim intimním slavnostem. Ale svět není naladěn pro československou intimnost. Březina by znamenal světový objev literární.

(k nominaci Aloise Jiráska na Nobelovu cenu, kdy mu byl protikandidátem Otokar Březina, 1921)

Jirásek jako člověk byl povahy vzácné, ryzího srdce. Kdo Jiráska poznal v jeho mužné přímosti a přec něžného a do krajnosti soucitného, kdo poznal ho v jeho lásce k trpícím a strádajícím (zvláště nuzní synové Slovače neodcházeli od něho nikdy s prázdnou), kdo uznal jeho štědrost na účely lidumilné a národní, i jeho vroucí vlasteneckou mysl, musil si ho zamilovat.

Myslím, že Lucerna je hra o povinnosti, statečnosti a lásce. Nemyslím, že by šlo jen o české téma, je to téma obecně lidské. Člověk žije s tím, že má povinnost. Musí dodržet svůj slib a ctít generace, které tu byly před ním. Ctít to, co udělal jeho táta, děda, praděda. Pro mě je kněžna žena, která žije uprostřed pokrytectví, všichni jí neustále poklonkují a ona je z toho unavená. Je to velmi chytrá, vzdělaná žena, která má ráda lidi, ale je citově vyčerpaná a hledá něco, co by jí opět dodalo sílu a co víc může dodat sílu než láska?

Jako je nemožné každému českému člověku nepročíst Palackého, tak je nemožné minout Jiráskovo dílo. Zavál nás všechny duchem minulosti tak uchvatitelsky, dal nám poučenou tak trvalou a výstrahu tak naléhavou, že jejím pásmem musí projít každý Čech hodný tohoto jména, chce-li si úzký prostor přítomnosti rozšířit o prostor velkých zmrtvělých předchozích pokolení od nejdávnějších dob a chce-li určit a zajistit i všem příštím budoucím. Spisovatel Jiráskova rázu nerodí se v národě často a mnohokrát. Kdyby bylo možné promítnout všechna ta úchvatná dějová pásma, všechny ty beletristicky obchvácené kraje a všechny ty nesčetné oživené podoby našich lidí všech věků ve film, byl by to film jedinečný. Před naším zrakem by procházelo ve vzrušené barvitosti a výrazné tvárnosti všechno to, co šlo naší celou zemí a lomcovalo naším celým národem. Pochybuji, že by byl v kterém národě umělec, aby takto nasál v sebe cele jeho nejhlubší a nejprostrannější náplň a aby toto vše doprovodil tak starostlivým výhledem v naši přítomnost a budoucnost.

Oj, venkovské děvče poddanské, z rodiny kacířské, přijde do utrakvistické rodiny pražské, naivní, prostinký, chudičký románek tajené a zakřiknuté lásky se synem, studentem, této rodiny, je Temno. Velké umění to není.

Čtu nyní “F.L.Věka” a budu ho míti dočteného do té doby, než budu posílat věci. Je to přece jen znamenitá věc, ať říká kdo chce co chce.

(dopis z vězení 24.10.1915)

Tolstoj, široce ruský, neobyčejně ostře charakterizující jednotlivé osoby a situace. V některých věcech Jirásek mu je velmi podoben ve svých kronikách, ne románech.

(dopis z vězení 14. a 15.3.1916)

Hned potom začal jsem číst Jiráskovo “U nás” a měl jsem zase jednou onen báječný dojem, jako když vlažnou vodu leje. Krásná, skutečně rázovitá řeč, líbezná naším nezkaženým východočeským podřečím, vybroušená mluvnickými znalostmi spisovatele a vzduch čistý látkou i mluvou bez miasmů řemeslného překladačství. Nechť mluví kdo chce co chce, Jirásek je veliký básník, v “U nás” veliký lyrik, neboť všecko je prosyceno jeho osobností, jeho city, jak se v něm zrcadlil rodný kraj. A tak budu nyní nějaký čas tiše užívat a mlsat.

(dopis z vězení 24.11.1916)

Čtu Jiráskovo “U nás” a velmi mne zajímá, že podřečí v letech 20tých v Podkrkonoší bylo stejné, jako za mých mladých let u nás. Zajímá mne to proto, jak zůstal náš kraj (bez železnic a živého styku s Prahou) jazykově neporušen, jak nemohla naň působiti zplošťující síla tištěného jazyka. Pilně si vypisuji ony srovnalé zvláštnosti, budu jich potřebovat pro svoje vzpomínky, které jsem nyní znovu přečetl a na nichž začnu pracovat v definitivní formě.

(dopis z vězení 1.12.1916)

Z Jiráskovy kroniky “U nás” mám mnoho pěkných obratů a slov vypsáno. Děti by to měly také pěstovat, aby si svůj slovní poklad jazykový obohacovaly.

(dopis z vězení 4.12.1916)

Čtu “U nás”. Třetí díl je však příliš rozvleklý, má mnoho zbytečného opakování a spoustu věcí vedlejšího významu, známých z prvých dvou dílů. Také postava Havlovického se velmi zmatňuje v tomto díle, ač je vlastně jedinou dějovou nití. Seškrtal bych to na polovici a neztratilo by se nic, naopak nabylo by koncisnější formy.

(dopis z vězení 12.12.1916)

Čtu 4.díl “U nás”, je lepší než třetí, ale mám také námitky.

(dopis z vězení 17.12.1916)

“U nás” jsem dočetl, ale prozatím nezasílám, poněvač si z toho dělám ještě nějaké excerpty. První a druhý díl výtečné, třetí slabý, čtvrtý o něco lepší. Zarazila mne však jedna věc, která je pro líčení osob neobyčejně významná. Měli Krůčkovic (Františka, sestra P.Havlovického) děti, měl bratr mlynář děti? Měli-li, proč nikdy nepřišly k babičce na faru, proč nevěnoval jim strýček péči, když se mu stýskalo po rodině. Neměli-li, je podivno, že to panímámu netrápilo, rozšafnou, milou mlynářku, že celý rod na hlucho kvete. A měla Domáňová děti? Neměla. A nikde v celém konfliktu ani slovíčka stesku, ani slovíčka útěchy, neb žalu nebo radosti. A stará učitelka má dvě menší děti, Lojzíka a Aninku, o nichž se dovíme, že existují v I.dílu, ale co se s nimi stalo, se nedovíme. To je veliká mezera, děti nehrají roli v životě hlavních osob, u Šolty ano, také o Pavlovi se dovíme, že měl dvě dcery, ale tam, kde bychom to potřebovali nutně vědět, aby byla psychologie úplná a zúplněna, tam nic, neřekne se ani tak, ani onak, ač to není jedno pro osudy Havlovického, pro spokojenost panímámy, pro celý konflikt Domáňové, pro spokojené umírání staré učitelky, která se přece musí ptát, co je nebo co bude s Lojzíkem a Aninkou. A proto je třetí i čtvrtý díl nedostatečně založen, to nové pokolení mi tam schází.

(dopis z vězení 19.12.1916)

Tím způsobem jedině může nám vyrůsti český román, specificky český. Jirásek “F.L.Věkem” a “U nás”, Holeček “Našimi”, Nováková “Dětmi čistého živého” a “Drašarem” položili k němu základy velkolepé.

(dopis z vězení 2.1.1917)

Četl jsem ve Zvonu Jiráskovy “Písničky” (pouhá hříčka), Čapkův “Labyrint světa”, v němž jsem s hrůzou zjistil, že Čapkovi-Chodovi bolí hlava! Pořád tu řeč brousíme.

(dopis z vězení 13.1.1917)

Poněvač nyní nebudu potřebovat tolik peněz, řeknu Ti to až při návštěvě, prohlédněte knihovnu a proveďte doplnění. Myslím, že by se měl doplnit Shakespeare, poněvač poslední svazky máme (já zde mám Coriolána, Richarda III., Večer tříkrálový, Macbeth, Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Julia Caesara, Kupce benátského, Jak se vám líbí). Mimo to jsou ještě doma, byly také některé v mé knihovně v kanceláři, dále doplnit Jiráska, doplnit Ruskou knihovnu, mám zde nyní jen Oblomova, dokoupit Světlou. Dostanou se často pěkné antikvární u Tučka. Ostatně byste to mohli dát do komise p.Altrichtrovi (mému klientovi), který by Vám je obstaral. Také Vrchlického byste mohli prohlédnout a co schází, pomalu dokoupit, a rovněž Zeyera. To jsou všecko věci věčné a máme děti, kterým jednou založíme tím knihovnu skutečně cenných výborných věcí.

(dopis z vězení 25.1.1917)

… a znova v jednom tahu si chci přečíst Jiráskovo “Bratrstvo”…

(dopis z vězení 8.4.1917)

“Staré pověsti české”, nejvzácnější dar, který česká mládež obdržela z ruky Mistrovy.

Jirásek na nás udělal největší dojem svým hrdinským projevem českých spisovatelů na jaře roku 1918. Když byl jeho list dočten, nemohli jsme mluviti. Otec rodiny, starší člověk, tehdy řekl: Když to řekl Jirásek, co mám dělat, musím jít do toho taky. A šel se přihlásit s ostatními do legie.

Když jsem se dozvěděla, že lidové vydání Jiráskových děl začíná Starými pověstmi českými, velmi jsem se zaradovala. To je má nejmilejší Jiráskova kniha a znám ji od malička… To je právě vlastnost klasiků: že je to čtení pro všechny, každý v něm najde to své.

O Jiráskovi nelze říci, že duši a srdce nosí na dlani. Je hodně uzavřen. Není člověkem, který především sám o sobě mluví, nepatří ke spisovatelům, kteří nejraději vykládají o své práci. Žil tiše, tvořil, psal, aniž se sdílel. Ani mezi nejdůvěrnějšími nitra svého tuze neodhaluje. Tíží-li jej nějaká starost přespříliš, dotklo-li se ho něco zvláště těžce, zmíní se, posteskne, třeba i rady žádá, ale hned dodává: Tak dost o sobě, odpusťte, že jsem vás tím trápil; a teď o ničem jiném. Stýkáme se 33 let. Před 10 lety mi napsal: Čtu, že za 23 let našeho přátelství nebylo mezi námi nic nedobrého, ledaže někdy já byl na chvíli dráždivější.

Pravda, nějakých bohatých zajímavostí, napínavých příběhů ani já vypravovati nemohu, protože jich v životě Jiráskově není ani nebylo. Ačkoliv je mistrným líčitelem bojů válečných i duševních, sám nijak bojovný není, vždyť ani žádných literárních půtek nesváděl, a tedy ani tím se životopis jeho nestává poutavějším.

V rodině je šťasten; milá, tichá, skromná choť šla vždy věrně po jeho boku a oddaně žijíc rodině své, snažila se muži svému snímati starosti, odstraňovati nepříjemnosti, zjednávati mu klidu k práci a posilovati ho v ní. Jirásek je si toho vděčen vědom. Dětem svým žil a také pro ně vytrvale pracoval. V posledních letech jest mu radostí vnučka, při jejímž dětinském šveholu šťasten okřává.

V povinnosti učitelské míval práce mnoho a velkou úlevou stalo se mu, když mu ubyla čeština a němčina s mnohými namáhavými opravami úkolů a zůstala jen historie se zeměpisem.

Jirásek scházívá málokdy a léta mu na čilosti, veselosti pranic neubrala. Pravda, dříve píval pivo, dnes se ho však odříkává a pije číši vína; cigárko miloval vždy, za mlada i dýmku, a dosud za dne i večer nějaký doutník vykouří, portoriko nejčastěji. Mám vůbec zato, že ten doutník je vlastně jeho jediným blahobytnickým požitkem.

Namlsán nebyl nikdy. Doma v Hronově bývalo masa poskrovnu a to leda v neděli, kyselo mu chutnalo, také bramborka, též bramborové “kramfleky”, slivová nadívajna a poplamenice, za to “regment” (jako slejšky, zalité vejci) tuze ne. Když byl v Němcích, jídávali tam také polévku “kramatyku”, uvařenou z kůrek a ze suchého chleba a zbystřovali ji kořalkou; tu kramatyku okusil však jen jednou. Ani teď nevybírá, ale je milovník kávy, bílé i černé, a v době válečné se mu někdy po nedělní číšce pravé černé stýskávalo.

Zdraví má dosud výborné, je horský souček, vykračuje si stále švarně a vydrží víc, než my mladší. Nikdy mnoho nestonal: r.1879 počalo trápení s očima, kteráž choroba mučila ho mnoho let, a každý chápe, co to pro spisovatele znamenalo, rok po tom onemocněl tyfem, což byla vlastně jediná vnitřní těžká nemoc, jež ho přepadla, roku 1905 trpíval závratěmi, čehož příčinou bylo choré ucho.

V jiné kritice literární zažil také ledačeho zase z jiných hledisek, ale přešel přes vše mlčky, znaje, že každý náš spisovatel, získá-li si trochu pozornosti, musí si proběhati svou krvavou ulici buď za živa, nebo po smrti a že nesmí tedy býti příliš citlivý. Jenom zúmyslná nepravda a zloba dojímávaly ho, i raniti dovedly, ale práce zahojila zas vše. Šel si po svém klidně dál a dobře tak učinil.

Jirásek píše rychle, a proto má rád pera měkká; psává i perem brkovým a nepíše rád na papíře bělostném, ale přišedlém, k čemuž volívá si “papír ruční”. Za mladších let mnoho pracoval večer, ba v tiché pozdní noci, což zvláště v létě míval v oblibě. Nyní pracuje se mu nejlépe dopoledne.

(1921)

Vedle jeho pravdivého ovzduší a kresby postav jsou ještě další vlastnosti jeho prací, které poutávají: je to lahoda jeho slova, jeho mateřštiny, jeho přiléhavá mluva osob a někdy i jistá líbeznost, jasnost, poetická snivost, konečně teplý, srdečný, vroucí vlastenecký duch, který vniká do srdce.

Když jsem se Jiráska ptal, kterou svou knihu psal nejraději, zamyslil se, aby brzy odpověděl s tichým úsměvem: “Inu – U nás!” a z očí mu zahřálo.

Z návštěv u nemocného Wintra vím, jak měl Jiráska rád. Když jednou známý literární historik Wintra nenadále a právě vedle Jiráska vynášel, Winter se zasmál: “Myslí-li, že nás tím rozvede, mýlí se náramně!” On, historik přepilný, znalec života, čtenář zkušený, práci “Jírovu” vždy velmi cenil.

V létě 1917 jsme dostali u pluku z Kyjeva několik českých divadelních her. Mezi nimi byla i Jiráskova “Vojnarka”. Rozepsali jsme ji, nacvičili a hráli v nové Cartoryji jako slavnostní představení při slavnosti odhalení pomníku padlým bratřím v bitvě u Zborova.

Jak rádi naši hoši na Sibiři četli Jiráska, bylo zřejmo teprve, když jsme v roku 1919 dostali první větší zásilky českých knih z domova. Jiráskovy knihy se potom četly stále a stále. Nebylo divu. Vždyť my, první českoslovenští vojáci, jsme vlastně byli Jiráskem vychováni, jím přímo vytvořeni, protože nám ve svých spisech tak živě dovedl povídati o slávě zašlých časů, s ním jsme truchlili pro ztracenou samostatnost a s ním opět věřili ve vyšší spravedlnost, v boží mlýny, které melou sice pomalu, ale jistě.

Když včera, těsně před Štědrým dnem, zahřmotily plechové závěsy nad výkladními skříněmi pražských knihkupců, udýchaný a ušlapaný chasníček František sedl si na hromádku knih ležících na zemi a rozhlédl se po prázdných regálech. A to, co zbylo, to věru nestálo za řeč. Pak si povzdychl, natáhl bolavé unavené nohy a opřev se o regál zavřel oči. A trochu snil… Chasníček František otevřel oči a místo starého obrázku uviděl vyprodaný krám, vybrané výkladní skříně, kam pěkně do řádek narovnal před svátky ty nejhezčí a nejdražší knížky, v kůži i v plátně vyvázané a zlatem zdobené, Jiráska, Čecha, Třebízského, Hálka, Nerudu, Vrchlického i ostatní. Bylo tam prázdno…

(z fejetonu, Národní práce, 1940)

A kolik stupidní bezohlednosti i nevzdělanosti musilo býti u pražských nakladatelů těch časů, byť jejich jména ozdobovala již známé domy a nakladatelské paláce. Trapné anekdoty o Vrchlického zálohách, o Jiráskově přesnosti při vyúčtování jsou z těch dob, a nezdobí ani ty domy, ani české nakladatele, a také ne ovšem čtenáře.

(1941)

To kouzlo, které je v české krajině, ta laskavost a něha, která je v českém lidu. V lidu dobrém i tvrdém, v lidu tesknícím i furiantsky veselém a živém, v něžném, toužícím, milujícím i vášnivém lidu, tak jak jej známe z povídek Winterových, Raisových i Jiráskových, básní Hálkových, Nerudových i Sládkových, tak jak jej vytvářela země, ve které žil, krajiny plné růžových štěpů a zlatých lánů, krajiny plné skal i kamenitých polí.

(1941)

Děkuji tedy ze srdce, vyznávaje zároveň vroucí oddanost, věrnost i hlubokou, nezviklatelnou, nezmenšující se lásku k tomuto městu, nejkrásnějšímu z našich měst, městu věčně bojujícímu, městu Máchovu, Nerudovu, Smetanovu, Jiráskovu, Sukovu.

(z děkovné řeči při udělení ceny Hl.m.Prahy, 1947)

Ovšem později jste její zásahy (cenzury) zakusil.

Poprvé za protektorátu. Postihla moji sbírku “Zhasněte světla”. Nakonec však sbírka přece jen a v téměř původní podobě vyšla. Mohu říci, že však i tehdy vycházela řada dobrých věcí. Byli ovšem autoři, kteří byli na indexu. Hlavně Jirásek. Pak Olbracht a Malířová.

(z rozhovoru, 1967)

Selské písně a české znělky jsem tvořil v oslnění z Psohlavců.

Někde v Anglii i ve Francii by Vám ty věci zlatem vyvážili. Co na tom, že o nás nikdo neví? Pracujeme pro sebe.

Nikdy jsem nedělal staré ulice – abych si dříve nepřečetl buď Wintra nebo Jiráska.

(1905)

K večeru chodívá Alois Jirásek na procházku z domu; chodívá obyčejně do Far, kopce nad římsko-katolickým kostelem hronovským. V kopci tom doloval osvícený lidumil, farář Regner-Havlovický, s bratrem šichtmistrem, aby opatřil lidu výdělek… V posledních letech chodívá okolo Homolky a divadla v přírodě.

Do společnosti Jirásek v Hronově již nechodí, do města málokdy. Choroba, nedoslýchavost a vysoký věk mu brání. Rodina, příroda, kniha, noviny a práce jsou hlavními společníky jeho. A býval milým a velmi vítaným společníkem, ať na turistických cestách nebo při koulení kuželek v radnici. Po sousedsku porozprávěl se známými dělníky, řemeslníky a občany z Hronova i okolí, ať je potkal na poli, na lukách, v lese nebo na ulici.

V srpnu, když se již sbíral, četl kromě novin T.G.Masaryka Světovou revoluci.

Mistr je milovníkem všech stromů a ochráncem památných starých stromů. Mohutný jasan u rodného domu matky jeho (u “Prouzů” “na podloubí”) děkuje jen jemu, že nebyl poražen. Do ovocného sadu pořídila paní Jirásková hrušku i jabloň z Litomyšlska. V lesíku jsou břízy, borovice, smrky i pěkný stromek jalovcový. Podél plotu nízké keříky šeříku, u nás bezu zvaného, odnože ze šeříků farářem-lidumilem Havlovickým sázených. Před vilkou řady bílých karafiátů, na rohu vilky stromeček šeříku, který ke konci května jako fialová kytice zdobil roh pracovny Mistrovy. Na zdi popínavé růže, které zdobí také kout zasklené verandy. V květinové zahrádce řadami růže všech snad barev, mezi nimi i stolisté, jež mají Mistr i jeho choť rádi. Druhou stranu pracovny Jiráskovy zdobí sazenice jericha, nad studnou je krásná mladá lípa, podél plotů vesměs známí starých zahrádek našich: jasmíny, klokoče, kaliny, čilimníky. Okolo hezké dřevěné besídky, kde Jirásek dlívá za parných dnů, sazenice plaménků.

Kdybych měl psát o jeho štědrosti, zejména ke starým lidem, práce neschopným, a k lidem, kteří mu nějak posloužili, byla by to dlouhá kapitola a rozhněval bych Mistra, ale o lásce Mistrově k dětem přece je nutno se zmíniti. Loňského roku, v kritické době zásobovací, přijal Hronov s nejbližším okolím 890 dětí vídeňských, většinou z nejchudších vrstev, a hostil je po 3 měsíce zásluhou paní Vycpálkové. Mnohé z nich odjížděly hezky oblečeny a dobře zásobeny jídlem. Při odjezdu těžko se loučily s Hronovem a vypravili jsme je jen pod záminkou, že jedou se podívati k mamince a že zase přijedou. Obětovnost rodného kraje se Mistrovi velice líbila, a když při devětašedesátých narozeninách sedmiletá žákyně Kohoutková z Vídně zvučně Mistrovi blahopřála, byl velmi dojat, jak jsme ho ještě neviděli.

Pro celé jednání stran Nobelovy ceny by měly být pořízeny kvalitní a nové překlady Jiráskových děl, aby Nobelova porota nemusela z těch několika překladů, o nichž pochybuji, že jsou dobré, posuzovat Jiráskovo místo v literatuře.

To, že cizina nejeví dosti zájmu o Vaše díla, není vinou Vašeho tvůrčího ducha, ale je to úkaz u nás již vícekrát se objevivší, je to jen důkazem, že jsme v cizině příliš – cizí.

Antal Stašek o Jiráskovi

Vzpomínám Štědrého dne r.1865. Šel jsem brzy po poledni navštívit “ksiedza proboszcza” na Zvěřinec… Vrcholem výkladů jeho bylo, že bychom potřebovali spisovatele, který by nám epicky vylíčil naši minulost; a to minulost nejen dávnými věky vzdálenou, nýbrž i blízkou: takhle dobu probuzení a obrození. Kdykoliv jsem později čítával Jiráskova díla, zvláště jeho F.L.Věka, jenž do svého dějového proudu sbírá a přijímá postranní potůčky a valí se mohutným veletokem pod chmurnou oblohou událostí světových po smutné pláni našeho národního bytu z konce 18. a počátku 19.století, vždy jsem si vzpomněl zvěřineckého “ksiedza proboszcza” a tehdy jím vysloveného přání, které bylo tak skvěle splněno.

Čeští spisovatelé a vy, Mistře Jirásku, v jejich čele jako jeden z nejvýznačnějších jejich zástupců mohou směle říci: Byli jsme mezi prvními, kdo jsme vybojovali veliký boj o obrození českého národa, veliký boj o jeho vymanění z tělesné i duševní poroby, vymanění z dusivého “Temna” různých zlověstných Koniášů, z temna, jež jste v stejnojmenném románě svém dojemnými barvami tak krásně, plasticky a pravdivě vylíčil.

Nevíme, co leží v lůně naší budoucnosti. Jen tušíme, že se z nynějšího kvašení a vření vynoří pozměněný svět s novými lidmi, s jinými hodnotami, s jinou krásou, s jiným uměním. Ale ať se jakkoliv budoucnost ta vytvoří, vaše jméno, Mistře Jirásku, zůstane navždy vyryto zlatými písmeny v dějinách našeho národního života a nebude ho zapomenuto, dokud český jazyk v našich zemích bude hlaholit.

Lucerna je česká proto, že její autor dokázal svou uměleckou sugescí atmosféru českosti stvořit, povýšit ji do vrcholné roviny hodnot a tak ji zafixovat v myslích publika už několika generací… Jirásek je velký jazykový modernista, větší než mnohý z jeho modernistických a postmodernistických kritiků a odmítačů. Dokázal zdánlivě nemožné: propojil nenápadně prostou dorozumívací větu životní každodennosti, odposlouchanou v dětství z téhož pramene, z něhož čerpala Božena Němcová, se vznosnou větou náboženské literatury, a to vše umocnil váhavou, přerušovanou, zajíkavou, někdy nedokončovanou větou moderního intelektuála, který ztratil svou jistotu a samozřejmost.

Šaldovy výroky o Jiráskovi v sobě obsahují evidentní dílčí rozpory. Něco lze chápat jako produkt přirozeného kritikova vývoje, ale ne všechno. Šaldovy texty vypovídají spíše něco podstatného o něm samotném. Šalda vždy žárlivě střežil svou absolutní nezávislost, vnitřní samostatnost a nekonformnost. Roku 1918 se Jirásek náhle stal součástí ideologie nového státu; Šalda takovou hromadně šířenou ideologii nesnášel a útoče na Jiráska, útočil především na to, co se dělalo z Jiráska, s Jiráskem a kolem Jiráska. Toto osobnostní zanícení a schopnost směšovat dílo o sobě a dílo jakožto znak mimoliterárních, obecně společenských hodnot, zavedly Šaldu tu a tam do poloh, kdy soud o literární hodnotě samé byl posunut nebo deformován. Není to žádné neštěstí; pokud se Šaldových výroků a soudů nezmocní jeho pouzí opakovači a rozmělňovači, kteří se papouškováním dílčích výroků vyvazují z povinnosti i potěšení dílo, které leží před námi, znovu číst, promýšlet a interpretovat.

Jirásek měl (a asi dodnes má) dva mohutné nepřátele a záškodníky. První se jmenoval Zdeněk Nejedlý. Tento nepřítel ho miloval jako matka, která své dítě samou láskou udusí. A aby ho mohl takto milovat, musel si ho předělat a vyložit k obrazu svému. Čteme-li, co Nejedlý o Jiráskovi za desetiletí napsal, opravdu pozorně, zíráme, jak nenapsal nic, ale opravdu nic o Jiráskovi umělci – Nejedlý totiž neměl pro estetické hodnoty slovesné smysl a pochopení. A pokud jde o ideje, všelijak si je předělával a posunoval dle svého obrazu… Druhým nepřítelem byl Šalda. To je případ vážnější a znepokojivější. Pilně a oddaně jsem přečetl a srovnal si v hlavě vše, co o něm Šalda řekl. Jirásek (a obdobně Vrchlický) posloužili mladému Šaldovi jako odrazový můstek k tomu, aby prosadil svou, nastupující generaci a její odlišný estetický ideál. Při tom postupoval bez bázně a hany, ale i bez ohledu na klasickou, goethovskou objektivitu. Později ustupoval, měnil, tím se stávalo, že si i protiřečil, ale k Jiráskovi se vcelku blížil. Jenže pak ho v roce 1921 rozzuřila oficialita Jiráskových oslav, a tak nakonec zůstal u své nechápavé a odmítavé pozice.

Do Litomyšle přijel všem nám mladým milovaný dr. Karel Sladkovský. Zde byla příležitost k malé demonstraci proti konzervativní Litomyšli. Večer jsem zapálil před Sladkovského bytem velký bengál. To už bylo pro staročeské otce města mnoho. Došlo k vyšetřování a zle by se mi vedlo. Horlivou přímluvou mých příznivců a – jak jsem se doslechl – i Aloise Jiráska, stojícího vždy na krajním liberálním křídle, byl jsem potrestán co nejmírněji. Spravila to důtka…

Toto Jiráskovo drama patří mezi české skvosty a nosím je v sobě hezkou řadu let. Když se nyní naskytla příležitost, abych ji režíroval, vůbec jsem nezaváhal. Moc se na tu práci těším.

Archaická čeština tu plyne jako potok, z něhož by se dalo pít. Na kamení v mělčinách se v rychlém toku čeří, v tůních spočine. Věty, často košaté, se vlní v podmanivém rytmu a nedočkavcům dopřejí to nejpodstatnější slovo až na samém svém konci. Asi nemám ten správný hlas na takové předčítání. Nedostává se mi hloubek a kovovosti. Při natáčení jsem s jeho omezeností marně zápasil.

Ale rozhodně mám tu správnou chuť na Jiráska, kterého nepřestávám mít rád.

(o natáčení Starých pověstí českých)

Praotec: Největší spisovatel je Jirásek. A nejlepší, co napsal, jsou Starý pověsti český. A z nich je nejlepší pověst o mně. Jak jsem vás přived na Říp. Ten by tu měl bejt. Jirásek.

Komenský: Ten tu nemůže být. Ten ještě žije.

Praotec: Škoda.

(ze hry “České nebe”)

Pohnutím jsem nemohla Psohlavce dočíst. Nemám dosti zdraví, abych si srdce až do samých hlubin rozryla.

Jirásek byl přítel v pravém slova smyslu, přímý, srdečný, nezáludný, na nějž bylo možné se ve všem spolehnout. Co řekl, byla pravda, nikdy nepřeháněl, ale našemu přehánění, zvláště pronesl-li něco Vrchlický nebo my mladší básníci, srdečně se smával… Smích Jiráskův byl smích dobrého, vyrovnaného člověka. Jak hezky se jednou usmál, když jsme si vzpomněli s Vrchlickým na můj pseudonym Arnošta Farkačová, který kdysi vzbudil u Sládka a Vrchlického neobyčejný zájem. Jirásek hlasitě se Vrchlickému zasmál: Ty vy jste, Zuzaníci, větřili!

Mluvilo-li se vážně, tu věty Jiráskovy byly plny spravedlnosti a pravdy. Úsudky jeho byly stručné, ale jadrné, životní zkušenosti veliké. Při zdánlivé střízlivosti hořelo v něm neobyčejné zanícení pro poezii. Zůstává v paměti mé jako hrdý strom s korunou širokou, s ovocem uzrálým a sladkým.

S největším zalíbením poslouchával Jirásek vyprávění příběhů a anekdot Vrchlického, poněvadž bohaté, stále živé tvoření velkého básníka anekdotu neustále proměňovalo. Pokaždé to bylo jiné, někdy již zcela jiné. Proto Jirásek znova a znova vybízel Vrchlického: Poslouchej, Vrchlický, pověz tu o tom žiďáčkovi! A bylo rozkoší poslouchat Vrchlického skvělé vylíčení směšného obrázku malého vrtícího se žiďáčka v těsném kabátku, ušitém z tatínkových starých kalhot.

Četl jsem Temno a byl jsem četbou neméně uchvácen než náš hoch. Četba Temna také dokončila můj vnitřní rozchod s církví katolickou.

Svou lidskost, směrem nahoru i dolů, projevil Jirásek velmi svérázně v den osmdesátých narozenin prezidentových, pět dní před svou smrtí. Rozdělil služebnému personálu peněžitou částku, aby si i ten připil sklenkou vína “na zdraví pana prezidenta”.

Dokázal také, že platí o něm slova Písma: Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života! Dokázal, například, svou věrnost profesoru Thomayerovi až za hrob. Rozhodl o pietním opatření urny s popelem Thomayerovým pro dobu, než církevní úřady daly svolení k jejímu uložení na hřbitově v Trhanově, o jejím prozatímním umístění v mé pracovně na I.interní klinice, kde Thomayer začal jako asistent svou vědeckou dráhu, o způsobu jejího odvezení a definitivního intimního uložení na hřbitově trhanovském v hrobě Thomayerových rodičů, dal souhlas k návrhu architekta Stanislava Suchardy, jakým památníkem označit místo posledního odpočinku Thomayerova, aby jím nebyl porušen dojem z pomníku, jejž dal Thomayer postavit na hrob svým rodičům, dal také souhlas k nápisu na projektovaný Thomayerův památník. A když jsem mu vyprávěl, jak jsme s přítelem Pelnářem společně, prostě a neokázale uložili loni v červnu urnu Thomayerovu do hrobu “k mamince”, tiše zaplakal a posteskl si: Rád bych býval jel s vámi, ale když já jsem již tak nemožný…

Klady i přednosti autora cele působí v přítomnosti, všecky vzněty i podněty slovesné, umělecké, národní, které jsou v něm obsaženy, stravují se a vyčerpávají již dnešním čtenářstvem.

U nás je Jiráskův nejčistší umělecký čin, který bude hřát a svítit svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího.

Alois Jirásek čili mythus a skutečnost (Šaldovo kritické zhodnocení Jiráskova díla)

Byl vzorem mravenčí píle; měl sice pro své literární práce tehdy už stále jen poloviční počet hodin učebných, ale nebral proto své školské povinnosti na lehkou váhu, účastnil se konferencí a jiných vedlejších povinností (např. dozoru v kostele), kterým by se byl jistě mohl vyhnouti, kdyby byl chtěl – a nikdo z představených ani z kolegů nebyl by zazlíval muži tak zasloužilému. Jen při nudných poradách, když se jednalo o třídách, ve kterých sám neučil, čítával si leccos, aby nepromarnil drahocenného času. Studenti ho měli velice rádi, i po letech vzpomínali na jeho poutavé výklady. I ten největší neposeda seděl při jeho hodině tiše – nepamatuji se, že by si byl Jirásek zvlášť na některého stěžoval a žádal jeho potrestání.

Je Jirásek z těch Čechů, kteří věří v lepší budoucnost národa v každém čase.

Paní Wintrovou (manželku Zikmunda Wintra) má Jirásek v srdečné paměti a úctě jako hrdinku, jež dala se operovat, aby muž nevěděl a nebyl tím rozčilen, neboť stalo se to několik neděl před jeho smrtí.

Když byl císař František Josef v Praze a měl navštívit museum, sešli se členové muzejního výboru k uvítání. Byli většinou ve fracích, Jirásek měl čamaru. Císař přijel a mluvil se všemi německy, když však přistoupil k Jiráskovi a spatřil čamaru, mluvil s ním česky. Jirásek vypravuje to dodal tehdy: K čemu je čamara dobrá!

Jirásek je velmi pečliv svého zdraví a vyhýbá se společnosti, v níž by měl déle pobývati; tím se stalo, že nesešel se ani s Denisem při poslední jeho návštěvě v Praze, čehož dosud velmi lituje.

Měl rád opozici, která prý vystihuje někdy vážné chyby, zahání stagnaci a vyvolává ruch, a neobával se jí tudíž, když se jednou ozvala v jednom předním institutu českém.

Jsou ctitelé tajní a zjevní. K takovým tajným ctitelům náležel jeden vojenský hejtman za Rakouska, který v těžkých dobách válečných dal za jednoho večera doručiti Jiráskovi dvěma vojáky několik pytlů uhlí.

Josef Škvorecký o Jiráskovi

Onehdy bylo v novinách, že Jirásek a Třebízský spolu zápasí o palmu v dějepisné povídce. To se ten kritik náramně mýlí. Třebízský píše srdcem, ale Jirásek srdcem i mozkem. Jirásek tvoří díla umělecká.

Alois Jirásek dostal se sem za suplenta a mám tu v něm snaživého mladíka, z něhož bohdá odchovám umělecky nadšeného vypravovatele. Síly a látky má ten mladík v sobě dostatek; až bude rozuměti umělecké ekonomii a bude uměti vládnouti železnou silou v komponování, může býti silou neobyčejně vydatnou. Já pak jsem opět tomu rád, že mohu v živou krev převáděti vlastní své zkušenosti, jichž nabyl jsem po lopotách mnohých, perných a pracných.

(1874)

Bitva u Lučence je pro nás, Slováky. A lid dosud nemám ani tušení. Co by měl za duchovní radost, kdyby ji mohl číst. Lid ani netuší, co za poklad literární v ní vězí.

A když pak mizela malá rakev za černou oponou a o stísněné zdi bily tóny hymen, bylo nám všem lidsky k pláči… Neboť v té chvíli ozvalo se zase veliké spojenectví krve a kmene. Zase se vynořilo do vědomí utichlé, staré a dobré slovo: Vlastenectví. Říká staromódně, však o to pravdivěji, proč sešly se ony davy k pohřbu českého spisovatele.

Svou Lucernou dal Jirásek českému divadlu dar nejkrásnější. Lucerna se stala jednou z nejmilejších her na našich jevištích. Opravdu působí jako stará lidová píseň, kterou je milo poslouchat. Její melodie hřeje naše srdce a omamuje vůní naší země, líp a mateřídoušky. Je prostá, krásná, průzračně čistá, plná poezie a lidového humoru. A právě ten bezprostřední humor je na ní nejkrásnější.

Kvapilova Lucerna byla až dojemně líbezná, tak česká, že přímo voněla mateřídouškou. Zamiloval jsem si ji a miluji ji dodnes.

Neznám čarovnější a češtější hru, než je “Lucerna”. Každá věta v ní je jako ta lípa, keř nebo kvítek vyrostlý z české země, až po tu mateřídoušku. Je v ní tolik poezie, lidového moudra i humoru, tolik národní hrdosti, že se stala milovanou hrou našeho lidu.

Jirásek byl skromný, vděčný autor. Málomluvný, podmračený až přísný člověk, ale stačilo, aby promluvil, a každé jeho slovo hřálo.

Chci zaznamenat hluboký, krásný vztah Kvapilův k tomuto velikému spisovateli (Jiráskovi). Vztah více než přátelský. Kdykoliv přišel Jirásek do divadla, ať na představení, nebo na zkoušku, Kvapil se rozzářil a nějak až chlapecky zjihl. My všichni jsme si nesmírně vážili Jiráska, ale žádný z nás nedovedl vyjádřit svou úctu k němu tak, jak to dovedl Kvapil. A právě tak uctivě se Kvapil choval k jeho textu. Nepřipustil nějaký škrt, ba ani nepatrnou změnu slova nebo přeřeknutí. V tom byl až pedantický a bylo to správné.

To že byl ten, jenž napsal tak úchvatné, k srdci mluvící romány a povídky, jenž líčil tak rozkošní ženy, tak vábné muže, jenž dovedl mluviti a vyprávěti tak roztomile? Vždyť hledí jako kakabus, jako kazatel, jenž přemýšlí o kázání, které má celé auditorium nadobro zničiti, z něhož kapati bude oheň a síra.

(k jednomu fotografickému portrétu Aloise Jiráska)

Rád bych viděl člověka, který v poslední době přišel u lékaře na řadu v dobu, na niž byl objednán. Většinou je uplatňován přístup hodina sem – hodina tam. Já jsem před časem u ortopeda čekal přes dvě hodiny. Počítáme-li s něčím podobným předem, mohou se z nás stát spokojení čtenáři Proustova “Hledání ztraceného času” či Jiráskových historických románů.

(časopis Host, 2017)

I Alois Jirásek je se svými výstižnými romány o emigraci stavěn do kouta.

Kdo přijde a žádá o pomoc, toho Jirásek neoslyší. Nezkoumá mikroskopem povahu žadatelovu, jest dokonce o pochybných kvalitách žadatelových přesvědčen, ale neodolá a pomůže.

Jirásek je především úžasně pilný a svědomitý. Své veliké práce psával za svého profesorského působení na středních školách. Při tom mu vždy ještě vybyl čas k funkcionářství v několika spolcích. Krajinu, v níž práce jeho se odehrává, vždy bedlivě sám prozkoumá. Navštíví ji pokud možno v téže roční době, kdy se má děj románu v ní odehrávati.

Jirásek jest pečlivým a starostlivým otcem. Jest muž od slova. Na jeho přátelství možno spolehnouti v dobrém i ve zlém. Nemá hrubě žádných mimouměleckých libůstek. Miluje ovšem pěkné koně a snad nejednomu čtenáři Jiráskových spisů napadlo, že autor dává svým hrdinům se zálibou pěkné, pyšné koně… Ve skutečnosti už dávno neseděl na koni, ani žádné “fons in hand” nezřídil. Jest sice nesporně nejčtenějším spisovatelem naším, ale příjmy spisovatelské u nás ani tentokráte nestačí k pořízení stájí s čistokrevnými oři. A tak, když už po té Praze někdy jezdíme, jezdíme elektrickou drahou.

Druhou passí Jiráskovou jest káva. Káva musí býti při práci i na cestách. Bílá nebo černá. Ovšem bývá na cestách nejednou obtíž kávu sehnati… Ale ve vyhledávání kávy je Jirásek virtuos. Ještě nedávno jsme k večeru navštívili Kutnou Horu a Jirásek svou kávu našel dříve, než jsem došel k chrámu svaté Barbory.

Jirásek byl korektní, svědomitý učitel. Žádné plytké řeči. Vždy trochu “od těla”, ale bez nejmenší známky drsnosti. Chtěl, abychom uměli. Kdo neuměl, byl trestán Jiráskovým chladem. A to byl těžký trest od muže, jenž si chvatem dobýval v literatuře zvučného jména a stával se litomyšlskou znamenitostí.

Přál zdraví jiným a sám trpěl, velice trpěl. Zrak ho sužoval od mládí. K stáru mu vypovídal službu sluch. A k tomu trýznivá choroba vnitřní.

Dne 7.března 1930 jsem dostal od přítele Ventury zprávu, že podle informací, které si zjednal v Praze, je Jiráskovi velmi špatně. Celý den spí, nohy má oteklé až po kolena. V nejlepším případě vydrží týden… Odhad byl skoro přesný. Alois Jirásek zemřel 12.3.1930.

Ano, byl to Alois Jirásek, spisovatel, který se zmocnil dějin, aby byl posléze sám nevídaným způsobem zneužit. „Hlásíme se k Jiráskovi!“ hřímal Klement Gottwald v padesátých letech. Mrtvý Jirásek se už bránit nemohl. Víme-li o jeho statečném postoji za první světové války, kdy se podílel mimo jiné na proklamaci Přísaha českého národa, je možné, že by tak učinil.

Zbyly po něm ale jen hory knih, které se, prosety a opatřeny ideologickými doslovy Zdeňka Nejedlého, staly povinnou školní četbou. Husité v nich připomínali komunisty, Němci a kněží škodlivý hmyz… a tak dál.

Uměleckými kvalitami románu Temno si byl jist i přísný Arne Novák. A -náctiletý autor těchto řádků kdysi Temno hltal a myslel na StB.

Jistě, s výjimkou Starých pověstí českých dnes už asi Jiráska nikdo číst asi nebude. Otázka je, co z něj zůstane v nás, kteří jsme ho četli rádi či z donucení.

Co tohle: Alois Jirásek nebyl žádný sluha totality ani režimní šašek. Nikdy nepsal proti víře v Boha, ale vždy psal proti politickému útlaku.

(z článku pro Lidové noviny “Když škodlivý hmyz mořil Čechy”, 2010)

Lucerna patří ke klenotům naší národní kultury stejně jako Smetanova Prodaná nevěsta; nebo Babička od Boženy Němcové.

Mockrát děkuji za pozvání na představení Lucerna od Aloise Jiráska, protože tu mám z české klasiky nejradši. Viděl jsem ji několikrát.

Chápu Jiráskovo dílo jako výron doby, kdy šlo o bytí a nebytí národa.

Postava Palečkova je jedna z nejzajímavějších ukázek Jiráskova umění historického. Je to figura rázovitě česká, pravé zosobnění mravního svědomí českého, jehož kritika současných událostí ve formě vtipu, často velmi žehavého, ostře osvětluje situaci. Je to glosátor doby, jenž jako šašek mohl mluvit peprnou pravdu i tam, kde jinak bylo by se muselo mlčet.

(o Husitském králi)

Vzpomínám-li, co mne přivedlo na dráhu odborného historika, zůstávám se vděčným pohnutím státi právě u Vašeho jména… Nejen v mládí,… i potom zůstal jste miláčkem mých zralejších let.

(v dopise Jiráskovi, 1926)

Váš hlas při cestě labyrintem zmatků a pochybností mocně a čistě zněl jako vůdce bezpečný a spolehlivý.

(v dopise Jiráskovi, 1921)

Zvířátko jsem ondy viděl:

hlava malá, tělo velké, nekonečný ocásek,

říci jsem se to hned styděl,

ale zdá se, že je to náš veleplodný Jirásek.

K všem svízelům, které ho už od let trápí, přidružila se teď ještě bolest na levém oku. Radil jsem mu, aby oko šetřil a nepracoval už perem. Řekl mi, že pracuje teď na korekturách svých u Otty v Praze vycházejících sebraných spisů, že při té práci zapomíná na svůj živý bol. Tělesně se mi letos zdál svěžejší než loni. Jeho nervy jsou však rozrušeny. Ze své vily nevychází, zůstává jen při procházkách na zahrádce. Na své narozeniny zajel si v autu na hřbitov a položil tři růže na rov své nedávno zemřelé choti.

(1927)

V rozporu mezi Chelčickým a Žižkou dal přednost Žižkovi. Národ náš se musí umět bránit, bránit spořádaně a vojensky.

Vrcholem jeho štěstí na světě bylo, když došly zprávy o legiích v daleké Sibiři, v Itálii a ve Francii, a pak když je uzřel v Praze. “České vojsko! Naše vojsko!” jaká kouzelný to sen! A což teprve, když táhl kolem něho, uskromněného stařečka, ve vší parádě a slávě pluk Jiráskův, pluk jeho!

Otevřme kteroukoli jeho knihu, všude najdeme nějaké písně. Nikdy neopomene k oživení a k silnější rázovitosti vyličovaného světa přispěti písněmi, ledaže by ten jistý svět žádných písní vůbec neměl. Svět vojenský se ozývá u něho písněmi vojenskými, a ne ledajak vybranými; každá je vybrána z příslušného věku a v příslušné náladě. A nejsou ani ze známých sbírek hotových. Samo vyhledání těch písní bylo nemalou obtíží a záslužnou prací. Stejně pilně zpívá svět vlastenecký, studentský, dávnověký i novověký, svět selský, zpívají světáci i nábožní fanatikové, děti i starci, dívky, ženy a mužové, zamilovaní lidé i zoufalí, každý vhodně dle nálady, věku svého, vzdělání i situace.

Temno by jistě našlo zvláštní pochopení v protestantských kruzích anglických, jimž naše velkolepá, byť bolestně tragická tradice náboženská není nikterak neznámá.

Ale i tak nutno nutno poznamenati, že znal prostředky k získání žáků a k prohloubení jejich zájmu i vědomostí. Leckdy přinesl náruč obrázků, historických výjevů, osob, staveb, uměleckých děl, krojů apod. Úvodem pronesl několik vět a my se mohli dívat celou hodinu. Zatím Jirásek seděl za stolem, přemýšleje, nebo chodil v nevelké prostoře před lavicemi, ruce vzadu složené a s hlavou nachýlenou. Měl jistě před očima hrdiny svých románů, obíral se jimi, spřádal jejich osudy.

Dobrý učitel a člověk sledoval vývoj svého žáka, povzbuzoval jej vlídnými, teplými slovy a těšil se z jeho snah i skutků. Muž, zahrnutý slávou a vděkem národa, nezapomínal a pamatoval na jednotlivce.

Jsme stále ovlivněni idealizovanou představou jinak literárně vynikajících románů Aloise Jiráska, že husité bojovali za ideály a mravní čistotu. Trochu se zapomíná, že bojovali o moc.

Alois Jirásek psal v době, kdy náš národ zápasil o svou identitu a o navrácení státní suverenity. Pro tenhle zápas on udělal nesmírně mnoho a tenhle odkaz je živý i dneska. Že komunisté částečně zneužili jeho dílo pro svůj výklad beztřídní společnosti, je věc jiná, ale jsem si jistý, že tak to Alois Jirásek jako vzdělaný profesor rozhodně nemínil. Psal dílo vlastenecké, nikoli socialistické.

Byl patriarchou, který vidí jen věci veliké, a drobný, denní boj a zápas ponechává druhým. Dobré, předobré jeho oči, jakoby říkaly: jen zápaste, bojujte, vždyť zdravý jest kvas, zdravé je vření, nechť nové myšlenky se rodí, nechť ze zápolení duchů blahodárný pro vlast vzejde čin! Proto byl vždy tak klidný, mírný, shovívavý, proto nikdy, ani za vzrušených i bouřlivých debat se nerozčílil, nerozechvěl, ač nebylo snad posluchače pozornějšího. Byla to povznesenost velikého ducha, bylo to celoživotní zkušenost muže, jehož cesta vedla po výšinách.

Do debat nezasahoval, ale přece vystoupil rázným činem, bylo-li třeba. V prvním voleném senátu projednávána předloha učitelská. Učitelstvo s ní nesouhlasilo, neboť daleko nevyhovovalo jeho přáním. Národní demokracie, vázaná koaliční disciplínou, musela pro předlohu hlasovat. Alois Jirásek, jenž vždy byl učitelem, s učitelstvem cítil, s ním svůj život prožil, prohlásil, že pro předlohu hlasovat nemůže, a koalice jeho stanovisko uznala.

(o Jiráskově působení v čsl.parlamentu)

Voskovcův negativní názor na Jiráska

Psohlavci jsou románem dvojí velké ceny, poetické i kulturní.

S velkými epickými básněmi má Jiráskova epopej v próze jeden požadavek, jemuž plnou měrou vyhovuje. Dar neobyčejné síly a mohutnosti v evokaci dob zašlých. Tím blíží se skladba jeho skutečně velké epopeji, která vyjadřuje a objímá celý národ v celé stupnici rozvoje jeho za jisté doby s celým kulturním a dějovým pozadím, s celým bludištěm postav, nakreslených tu letmo pouhým epitetem, tak široce a hlouběji dialogem a líčením, se všemi na oko nepatrnými a zde přece tak důležitými detaily lokálními a kostýmními.

Děláním ohníčků a pečením brambor to začínalo a končilo potyčkami, které by každý nezasvěcený měl za skutečné rvačky. I tu Jirásek vynikal. Tělesnou silou a obratností nás předčil a nezřídka všecky ostatní zahnal na útěk. Doopravdy byl poražen jen jednou. Jindy vždy vítězil. Oháněl se holí zcela podle šermířských pravidel a strefovat se šiškami a kaštany uměl, že jsme nad tím leckdy trnuli.

S vybranou rafinovaností vymýšleny a ukládány Jiráskovi úkoly, jež by jej zdržovaly a odvracely od literární práce: zvýšený počet hodin, nepříznivé rozvrhy vyučovacího času, korektury žákovských prací, suplování, úmorné pořízení katalogu programů, došlých za nekonečnou řadu let atd. A to všecko se trpělo na rozhodujících místech! Ještě roku 1888, kdy jsme s tehdejšími zemskými školními inspektory Tillem a Pavlíčkem usilovali o to, dostati Jiráska do Prahy, kam patřil, povzdychl vlivný člen zemské školní rady: Bože, jen kdyby ten člověk tolik nepsal!

Jirásek, Kvapil a Machar vedle sebe. Jirásek s neproniknutelnou tváří, bílý plnovous, hubený krk, brýle, ustavičně ve vnitřní rovnováze. Kvapil ostražitý a výbojný, stále ještě mladický a nadmíru elegantní. Machar s rukama založenýma tváří se, jako by seděl k šelmovskému portrétu.

(1919)

Kdyby Jirásek žil v Hollywoodu, byl by milionář, protože měl výborné zápletky. Oslavoval český národ, ale ne na úkor jiných. Tu a tam zušlechťoval naši historii a prokládal ji sentimentálními příběhy, a tak nám ji přibližoval a činil milovanější.

(kupodivu vstřícnější Werichův názor na Jiráska)

Werichův názor na Jiráska (spíše negativní) podrobně

Sakra, to jsou leckde kousky, to jsou básničky. Tu a tam slovo moderních poetů, ale jak nekonečně šikovněji užito a jasný obraz budící. Gratuluju. Líbíte se mi.

(o kronice “U nás”)

Článek potom Šaldův v Národních listech o Vás a pro Vás byl kupodivu takový, že bych byl moc spokojen, kdyby ten bláznivý estét psal o mně tak. Tu Vám největší dravec a literární fouňa složil věnec k nohám, a jak se zdá, upřímně.

(Jiráskovi, 1911)

Oni si kritikové myslí, že nás proti sobě poštvou. Ale mýlí se. Jiráska mám moc rád.

Jirásek nečiní žádných neuměleckých koncesí, on pozdvihuje, vede, rozehřívá své čtenáře, a ti majíce s autorem city stejné, dávají se rádi pozdvihovati, vésti, rozehřívati.

Modernou zahájeno subjektivní umění proti objektivnímu… Díla moderny nemohla a nesměla býti ani obsahem, ani formou klidna, zřetelna; jasnost díla odsuzována za šosáctvo staré… Co mohli lidé generace Jiráskovy z toho oblibovati? Lidé s pevným, uceleným názorem o světě, lidé reální, jasní, kteří jakožto spisovatelé svým “já” pronikali zevnější děj a svět, a uspořádavše ho v pevnou, ladnou kompoziční linii, podávali hotové dílo, co ti měli z literárních novot nervózních a často i chudokrevných přijmouti?

Vzpomínám, jak rádi a upřímně jsme vítali miláčka českého čtenářstva Aloise Jiráska, když se mu dostalo místa profesorského v Praze, v Umělecké Besedě. Po obřadech vážných seznamoval se s přítomnými spisovateli a ctiteli. Stáli jsme s přítelem a druhem v stejné práci, s dr. Zikmundem Wintrem, opodál, až na nás dojde. Po seznámení s dobráckým úsměvem kýval hlavou: Aha – společná firma: Winter a Zíbrt. No já taky budu někdy vaším tichým společníkem.

Vážný nestor mezi dějepisci českými W.W.Tomek trávil chvíle oddechu podle staré zvyklosti vždy ve středu… málokdy nepřišel Jirásek. A zase svědčím podle pravdy, jak čile a vesele potěšil stařičkého Tomka i nás Jirásek svým přirozeným humorem, nevtíravým. Podnes vzpomínám a chlubím se podařenými rozprávkami, jimiž Jirásek rozesmál všecky a vespolek a nikdy nikomu svou řečí neublížil.

A z prózy u nás: Já ji moc neznám, tu moderní. Mám rád Jiráska, Raise moc, Nerudu ale rád nemám, to je divné.