Alois Jirásek patří mezi ty osobnosti naší historie, které se nesmazatelně zapsaly do naší historie. A to nejen svým mimořádným dílem, ale i odvážným bojem za naši svobodu. Za svého života se stal mimořádnou autoritou a nejoblíbenějším českým spisovatelem. Je přirozené, že v dnešní době, téměř 100 let po jeho smrti, zaujímají jeho místo noví a noví autoři, navíc je svět zahlcen nejen knihami, ale i texty na internetu a sociálních sítích.
A tak si dílo Aloise Jiráska musí nacházet nové cesty k dnešním čtenářům, zvláště k těm mladým, kterým jsou Jiráskův svět a jeho doba něčím naprosto neznámým a nepředstavitelným.
To, že si cestu dokáže najít i dnes, svědčí o tom, že se jedná o dílo živé a stále inspirující. Stále totiž existuje nemalý počet lidí, kteří Jiráska čtou a milují. A mezi nimi jsou i tací, kteří se aktivně snaží o to, aby Alois Jirásek neupadl do zapomnění.
Režisérka Jolanta Lipková je jednou z nich.
A vybrala si úkol, který je ten nejtěžší z nejtěžších – přiblížit osobnost Aloise Jiráska a jeho dílo mladému publiku. Od počátku jí bylo zřejmé, že mladí diváci nesmí být k Jiráskovi přitaženi násilně či školometsky, ale naopak Jirásek musí najít cestu k nim – on sám je musí oslovit a zaujmout.
A tak za nimi přichází režisérčin Jiráseq!
Již samotná drobná záměna konečného písmena Jiráskova příjmení ká za kvé, která by se mohla zdát na první pohled nesmyslná, má velký význam – otevírá tím dveře do specifického světa a originální mluvy naší mládeže, a probouzí její pozornost, neboť říká – pozor, tohle nebude žádný nudný Jirásek, tohle bude nám mnohem bližší Jiráseq!
Zrodilo se představení “JIRÁSEQ ZA 3600 SEC”, které nemá mladé diváky zasypávat nudnými popisy a vážnými výklady, ale valí se na ně v jejich přirozeně svižném proudu, jak jsou dnešní mladí lidé zvyklí při každodenním rolování desítek zpráv na sociálních sítí; představení, které se podobně jako sociální sítě snaží upoutávat pozornost mladých lidí vypjatými situacemi, mládeží tak milovaným absurdním humorem, sebeironií, ironií a nadsázkou, které nejsou nijak bezúčelné, neboť se za nimi skrývá vážně myšlené sdělení, které má mladým uvíznout v paměti.
A navíc to netrvá moc dlouho – vše se stihne za jednu hodinu. Tedy v čase, který je pro udržení pozornosti mladých diváků namlsaných těmi nejpropracovanějšími triky a nejmodernějšími vymoženostmi dnešní techniky naprosto optimální.
Více o představení se dozvíte na stránkách DIVADLA D 21.
Recenze představení naleznete zde: Jiráseq za 3 600 sec v divadle D21 a Jirásek vesele, Jirásek vážně.
Chcete zjistit, jak se představení režisérce a jejímu týmu povedlo? Jakým způsobem si nachází JIRÁSEQ cestu k dnešním mladým divákům? A zda představení skutečně dnešní mladé lidi oslovuje?
☛ Navštivte další představení, které se uskuteční 14.12. v 19:30 v Divadle D21.
☛ VSTUPENKY LZE OBJEDNAT ZDE.
ROZHOVOR
S REŽISÉRKOU JOLANTOU LIPKOVOU
Režisérka představení “JIRÁSEQ ZA 3600 SEC” Jolanta Lipková našim stránkám ochotně a obsáhle odpověděla na několik našich otázek.
Kvůli inscenaci jste musela přečíst několik zásadních děl Aloise Jiráska. Jak jeho díla hodnotíte jako současná čtenářka? Jsou podle Vás stále čtivá? V čem spatřujete jejich originalitu a čím mohou zaujmout i dnešní čtenáře? Co Vás na Jiráskových textech nejvíce zaujalo a co překvapilo? A které dílo se Vám líbilo nejvíce a proč? Jaká Jiráskova postava je Vám nejmilejší? A jaké dílo Vás oslovilo nejméně?
Alois Jirásek si vybíral mimo jiné silné, poutavé historické náměty nebo výrazné hrdiny. Měl famózní slovní zásobu a věnoval velkou pozornost českým dějinám a životu české společnosti. V té době neexistoval film a on dokázal naprosto skvostně vykreslit situaci tak, aby si o ní čtenář mohl vytvořit velmi podrobnou představu. Z pohledu současné čtenářky a divadelní režisérky ale vnímám, že ve svých literárních dílech často klade větší důraz na detailní, barvitý popis a atmosféru než na konflikt a napětí v konkrétní situaci. Právě konflikt a napětí jsou přitom pro divadelní ztvárnění zásadní a zároveň podle mě pomáhají současnému čtenáři nechat se příběhem rychleji vtáhnout do děje.
Od doby, kdy Jirásek psal, se také výrazně proměnilo naše vnímání – nejen toho, co dnes považujeme za patetické, ale především tempa vyprávění. Žijeme ve velmi rychlé, mediální a neustále se měnící době, kdy se bojuje o naši pozornost. Nechat se potěšit dokonale vykreslenými obrazy, dát si čas na poznávání světa a postav, které nám Jirásek postupně odhaluje, je podle mě dnes dovednost, kterou je potřeba se znovu naučit, pokud chce současný čtenář jeho dílo plně docenit.
Během čtení mi také vykrystalizovaly otázky kolem hrdinství a jeho českého pojetí. Historické příběhy, které Jirásek zpracoval, mě znovu utvrdily v myšlence, že i když hrdinský čin nemá okamžitý dopad, neznamená to, že nemůže pohnout společností. Že tedy stát si za svým přesvědčením a být ochoten za něj bojovat má smysl. Tím se dostávám ke svému nejoblíbenějšímu dílu – Psohlavcům – a zároveň k nejoblíbenější postavě, Janu Sladkému Kozinovi.
Přiznám se, že jsem za měsíc příprav nestihla přečíst celé Jiráskovo dílo, a ani nedokážu říct, že by mě některá z knih, které jsem přečetla, oslovila výrazně méně než ostatní. Pro inscenaci jsem vybírala především díla, která zachycují zásadní osobnosti, události a hodnoty spoluutvářející naši národní identitu, a seřadila jsem je tak, aby vytvářela historickou posloupnost.
Kdy jste se s dílem Aloise Jiráska setkala poprvé? A jak na Vás zapůsobilo?
Poprvé jsem se s jeho dílem setkala prostřednictvím povídky Na Chlumku v prvních ročnících gymnázia. Zaujala mě. Velkou výhodou bylo, že jsme ji četli přímo v hodině, a míra soustředění tak byla vysoká. Právě dnes se pro mě tato povídka stává znovu velmi aktuální. Odehrává se v neklidné době po smrti Přemysla Otakara II. a jedním z jejích výrazných motivů je připravenost na nebezpečí. Starý vladyka stále žije na opevněné tvrzi Chlumek, což může ostatním připadat jako přežitek až do té doby, než do Čech vpadnou Braniboři a začnou plenit zemi.
Krátce nato mě okouzlil televizní seriál F. L. Věk. Dlouhou dobu to byl jediný seriál, který jsem dokoukala až do konce.
Co bylo Vaší motivací pro inscenaci právě Jiráskových děl? Jaký máte k Jiráskovi vztah? Proměnil se nějak díky práci na inscenaci? A pokud ano, jak?
Původně jsem to dostala jako zadání. Měla se připravit nová inscenace v rámci projektu Divadlo školám a hledal se autor, který by byl pro školy atraktivní a jehož dílo zároveň v současnosti nemá mnoho divadelních zpracování. Z tvůrčí debaty vznikl nápad inscenovat Jiráskovo dílo v šedesáti minutách. Zní to jako absolutní nonsens, a protože miluji výzvy, rozhodla jsem se do toho jít.
Odmala jsem měla ráda historii, účastnila jsem se školních a krajských olympiád, milovala jsem historické romány, filmy a dokumenty, což bylo zřejmě hlavní pojítko mezi mnou a Aloisem Jiráskem. Následně mě pro něj při osobním setkání nadchl pan profesor Miloš Zelenka. Skrze intenzivní čtení Jiráskových děl jsem si k nim našla mnohem hlubší vztah a jeho příběhy se mě dotkly. Jeho život, alespoň podle toho, co jsem se dozvěděla a dočetla, byl velmi spořádaný a postavený na morálních zásadách a lidských hodnotách. Bylo by velmi těžké jeho osobní život poutavě a dramaticky zpracovat, ale o to víc bych Aloise Jiráska chtěla poznat osobně jako člověka a nechat se jím inspirovat.
Pro díla Aloise Jiráska je typické nejen mistrné a úchvatné vylíčení doby, ale i nesmírná lidskost a snaha o svobodné, rovnocenné a mírumilovné soužití lidí různých národů a vyznání. Zároveň Jirásek dobře ví, že stojí za to nedat se a bojovat za dobrou věc. Jeho svět ale rozhodně není černobílý. Hodláte tyto důležité momenty Jiráskova uměleckého a myšlenkového poselství zakomponovat do své inscenace? A pokud ano, jak?
Ano, přesně z těchto hodnot a témat inscenace vychází. Také z toho důvodu v inscenaci vystupují sami za sebe herci, kteří jsou mimo jiné odlišných národností. Chcete-li se dozvědět, jak jsme toto myšlenkové poselství do inscenace zakomponovali, přijďte se za námi do Divadla D21 podívat.
Jak jste přistoupila k výběru motivů/příběhů z Vámi vybraných Jiráskových děl? Co pro Vás bylo důležité? Přece jen se jedná o díla mnohovrstevnatá a rozsáhlá, vzpomeňme jen, kolik linií, postav a myšlenek obsahuje takový F. L. Věk.
Ke každému dílu jsem přistupovala velmi individuálně. Poté, co jsem danou knihu dočetla, jsem přemýšlela, co ve mně nejvíce rezonovalo, jaká situace, postava nebo myšlenka mi nejvíce utkvěla v hlavě. To se následně stalo mým klíčem k vnímání daného příběhu. Každé dílo má konkrétní nosné téma a zároveň velmi specifickou atmosféru a obojí jsem chtěla zachovat. Zároveň jsem se snažila z děl vytáhnout hlavní příběh, zásadní konflikt a pointu.
Například v Temnu je mnoho dějových linek, ale za nejzásadnější považuji příběh dvou mladých lidí, kteří se milují a nemohou spolu být kvůli odlišnému vyznání. Je to v podstatě obdobný motiv jako ve slavné Shakespearově hře Romeo a Julie. V našem podání Temna se neřekne jediné slovo, a přesto je tato hlavní linka plně zachována.
Na odkazu Aloise Jiráska stále dosud tkví pachuť z jeho zneužití a ideologické dezinterpretace předchozím režimem. Bude se s tím Vaše inscenace nějak vyrovnávat? A pokud ano, jak?
Ano, Jiráskovo dílo bylo v období komunistického režimu výrazně ideologicky interpretováno a zneužíváno. Už jen toto téma by si zasloužilo samostatnou inscenaci. Vzhledem ke stopáži není prostor zabývat se tím napřímo, ale jedním ze zásadních témat inscenace je využívání děl jiných autorů k vlastnímu prospěchu a obecně problematika interpretace uměleckých děl. Celá inscenace začíná tím, že tři herci chtějí zpracovat Jiráskovo dílo, každý svým zcela odlišným způsobem, a nemohou se dohodnout.
Zaujmout mladé lidi je v dnešní přetechnizované době opravdové umění. Jak chcete získat jejich pozornost a zájem? Pomůžete si například i současnými technickými vymoženostmi?
Věřím, že kvalitní umění mohou doprovázet i současné technologie. Mám ale zkušenost s tím, že není nutné za každou cenu využívat moderní technické vymoženosti, abyste zaujali mladého diváka, a ani v této inscenaci je nevyužívám. To, co přirozeně poutá naši pozornost bez ohledu na věk a dobu, je příběh a napětí v něm. Své generaci se tedy nepřibližuji prostřednictvím moderních technologií, ale skrze zjednodušení příběhu a podtržení jeho spádu a napětí.
Inscenace je hravá a vtipná, ale zároveň z ní vystupují mrazivé příběhy a témata, která s námi rezonují právě dnes nebo jsou zcela nadčasová. Jednotlivá díla Aloise Jiráska, která se v naší inscenaci objevují, jsou vlastně takovými ochutnávkami původních příběhů. V ideálním případě bychom chtěli diváka nalákat ke čtení a zároveň mu pomoci orientovat se v Jiráskových dílech.
Co by si měli diváci, tedy hlavně ti mladí, na které je inscenace zaměřena, podle Vás z inscenace především odnést? Jaký by měl být Alois Jirásek v jejich očích po zhlédnutí inscenace?
Když cokoli tvořím, není mým cílem přimět diváka, aby si myslel to, co chci já, ale aby mu dané dílo kladlo otázky, na které si musí odpovědět sám. Byla bych ráda, kdyby mladí lidé odcházeli z této inscenace a v hlavě se jim rojily různé otázky. Zřejmě budou směřovat k tomu, kdo jsme, odkud pocházíme, kdo je pro nás hrdina, jestli se cítíme být součástí nějakého společenství či národa, nebo nikoli, co je to bezpráví nebo jak přistupovat k těžkým rozhodnutím.
Jaký by měl být Jirásek v jejich očích, to asi nedokážu říct. Já sama jsem si ale jeho příběhy zamilovala a věřím, že když jste pro něco nadšení, můžete svým nadšením strhnout i ostatní.
Jistě nelze očekávat, že budou mladí lidé Jiráska ve velkém a rádi číst. Jiráskovo dílo už pochopitelně nebude celonárodním bestsellerem, jakým bylo za dob Rakouska-Uherska a první republiky. Přesto – jakou knihu by podle Vás mohli dnešní mladí lidé ocenit a proč?
Většina příběhů, které Jirásek zpracovává, je nadčasová. Z hlediska tématu tedy může mladou generaci zaujmout mnoho jeho děl. Pokud jde o čtenářskou náročnost, mně osobně se dobře četli Psohlavci, Filosofská historie, Staré pověsti české, Vojnarka, Lucerna, Skaláci nebo Proti všem.
Psohlavci jsou velmi dobře napsaní. Kozina se dovolává svých práv, ale postupně zjišťuje, že samotná existence práva ještě nezaručuje spravedlnost. A právě zkušenost s nespravedlností nebo bezmocí vůči autoritě je něco, co se může dotýkat i současné mladé generace. Filosofská historie je zase příběhem studentů bouřících se proti režimu, což může s mladými lidmi rovněž rezonovat.
Myslím si, že není nutné, aby si každý mladý člověk zamiloval Jiráskovo dílo nebo Aloise Jiráska samotného. Je ale podle mě dobré, abychom měli ponětí o tom, jaké hodnoty tento autor přinesl, jak nás jako společnost ovlivnil a abychom si jeho dílo uměli zasadit do souvislostí ve vztahu k naší historii i k dnešku.
Plánujete uvedení inscenace i v jiných divadlech ČR? Máte nějaké avízo, že by naše školy měly o inscenaci zájem?
Ano, školy mají o inscenaci velký zájem. Z technických důvodů bývá jednodušší, aby diváci přijeli za námi do divadla, než inscenaci převážet. Obecně jsou ale samozřejmě zájezdy možné a Divadlo D21 s nimi, pokud vím, také počítá.
Děkujeme paní režisérce za obsáhlé odpovědi i poskytnuté fotografie. A Vás všechny zveme na nevšední a ojedinělé představení.
